Teplické skály

Dávno, předávno již tomu, kdy velký kus Čech (včetně Broumovska) zaplavilo moře, na jehož dně se ukládal materiál, ze kterého vznikly pískovce (ty zdejší vznikly v období křídy – geologickém období datovaném do doby 145 do 66 milionů let před současností. A pak mnoho, přemnoho času usilovné, vytrvalé práce přírodních sil postupně proměnilo tuto masu hornin ve fascinující svět skalních věží, roklí a labyrintů. Která láká návštěvníky zblízka i zdaleka.

Teplické skalní město tvoří rozsáhlejší, jižní část Adršpašsko-Teplických skal a návštěvníkům je zpřístupněno 6 kilometrů dlouhou okružní trasou.

Mnoho lidu již skalní město navštívilo, včetně řady význačných osobností, a mnoho toho bylo již o skalách napsáno. Pro zpestření je tak popis okruhu skalním městem doplněn citáty ze starých průvodců.

Ale vydejme se už na cestu. Průkopníci turistického objevování skal většinově tvrdívali, že:

Útvary skal Teplických jsou velkolepější nežli skal Abrspašských, proto radíme tomu, jenž obě navštíviti chce, aby dříve skály Abrspašské, pak teprve Teplické prošel.
Řivnáčův průvodce po království Českém, 1882.

Dnes je však známější sousední Adršpach. Ale zpět ke skalnímu městu Teplickému. Vstup do něj je z prostoru při soutoku Skalního potoka a Metuje, v obklopení skalnatých svahů Borků (Lysého vrchu), Koňského hřbetu a Lokomotivy.

 Jsou tu hostince „zum Eisenhammer“ a „zur Felsenstadt“; oba jsou vkusné a pohodlně zařízeny, o občerstvení a posilnění turistů jest i za většího návalu řádně postaráno a rovněž i povozy jsou zde stále k dispozici.
Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Střmenské podhradí na staré pohlednici

Návštěvníci skalních měst se rychle staly vítaným zdrojem obživy pro nepříliš úrodný, chudý venkovský kraj, staří průvodci tak radí:

Každý nechť má dostatek drobných peněz po ruce, zde i v Abrspachu; třeba dáti zpropitné za zbuzení ozvěny, za hudbu ve skalním chrámě atd. Též ať nikdo neopomine vzíti s sebou do skal buď plaid nebo teplý kabát, jednak pro chlad zde panující, jednak pro náhlé změny teploty (na př. z partie zvané „Sibiř“ do „Italie“).
Řivnáčův průvodce po království českém

V druhé polovině 19. století a prvních desetiletích století dvacátého musíval si každý kromě zaplacení vstupného zjednati ještě průvodce, zpravidla pána v mysliveckém, s knírkem či dlouhým vousem, velikým kloboukem a dřevěnou holí sukovicí. Takového Krakonoše v lidské velikosti.

Hned za vchodem do skalního města začíná úzké a lesnatými svahy sevřené údolí Skalního potoka. Přesto se na jeho začátek ještě vtěsnala jedna usedlost, stavebně podobná vznosným statku „broumovského typu“, avšak ve skromnějším podání.

chalupa „U Skalního potoka“ na začátku Teplických skal

Hned za chalupou U Skalního potoka začíná cesta stoupat (v příkřejších úsecích i se schody či dřevěnými stupni). Podél cesty postupně přibývá pískovcových útvarů. Zatím však především v podobě balvanů a suťových roklí.

Boční balvanité údolí na začátku Teplických skal
Teplické skály: dlážděná cesta k ozvěně

Kdesi dole pod námi stávala kdysi ještě jedna osamocená chalupa s malým hospodářstvím. Starobylé roubené stavení si ještě v roce 1950 zahrálo ve filmu Malý partyzán. Zbořeno bylo nejspíše někdy brzo poté. Dnes už její místo zcela pohltil les.

zaniklá chalupa pod Ozvěnou v Teplických skalách

To už se blížíme k altánku u Ozvěny (na historické fotografii výše uprostřed záběru). Ozvěna bývala oblíbeným zpestřením procházky skalním městem.

S průvodčním vzhůru k pavillonu. Pěkný pohled zpět na skalní skupinu (Raubschloss a Teplice): ozvěna. Za vytroubení (stačí) dle libosti 10-20 h, za výstřel z hmoždýře 30, 60 h až 1 K.
Kafkův ilustrovaný průvodce (14. díl: Orlické hory), 1908/1922

Tu pojednou ozývají se zvuky trub z neviditelné výše. V hlubokém tichu vůkol panujícím zní zvuky tak dojemně, tak překrásně! Jest to Prochova melodická píseň: „Pěvcovo loučení“, jež z neznámých končin „jak divumilý zjev z říše duchů hlaholí“. S rozkoší nasloucháme krásným zvukům znárodnělé písně a jakoby mimoděk okřídlíme chůzi, bychom rychleji se dostali k onomu místu, odkud líbezný nápěv zaznívá. Tu píseň dozněla, poslední zvuky zachvívají ještě nitrem naším – a ejhle! již docházíme letohrádku, dosud očím našim skrytého, z něhož dva trubači, jež prvé viděti nebylo, hostem vstříc vycházejí. Nastává vítání hostí. Mávajíce klobouky na uvítanou zakončují vřelý proslov tušem. Po tomto slavném přivítání vypalují se dvě rány z hmoždíře, ne snad na počest hostem, ale aby se tito potěšili ozvěnou, mocně tu od skal se odrážející. Ke konci, aby bylo rozloučení tklivější, žádají bodří hudebníci za „nějaké to zpropitné“.
František Bauer: Črty cestopisné (1886)

Přišli jsme k besídce na pokraji lesa vystavěné, kde horalé troubili na křídlatce a působily ozvěnu. Byla dosti slušná, nám však, kteří slyšeli jsme ozvěnu v Adersbachu, velmi chudou byla, což jest také pravda.
František Vlastimil Kodym, Na výletech (1885)

Teplické skály: Ozvěna

 Dříve byla sice i zdejší ozvěna mnohem silnější, než nyní; za posledních let byly ale protější lesy značně vymýtěny, čímž pak pozbyla i ozvěna své mohutnosti. Dosud ale stojí poslechnouti i zdejšího echa za těch několik krejcarů, jež společnosť za vypálení hmoždíře dá, již k vůli porovnání s ozvěnou abrspašskou.
Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Jedním z prvních pojmenovaných útvarů je skála nesoucí název Dragounská přilba. Součástí výstroje dragounů (v minulých staletích jedné ze základních složek armády), bývala i charakteristická přilba s vysokým hřebenem (jedna ze skutečných přileb pro srovnání)

Teplické skály: „Dragounská přilba“

Sklad (švýcarských) sýrů aneb obří bochníky sýru (dle tvrdosti až příliš okoralé – kousek ukousnout rozhodně nezkoušejte) naskládané na sebe na několika hromadách

Teplické skály: sklad sýrů

Skalní hrádek Střmen

O kousíček dále přicházíme k odbočce k bývalému hradu Střmen

Předpokládaná původní podoba hradu Střmen

Zdola lze dobře pozorovati dvě skály, na nichž se ten hrad vypínal. Střmen se jmenoval, nyní Stegreien tomu místu říkají. Na ten čas jest jen povrch hory té pod skalisky přístupný, ač tomu, kdo by se tam odvážil, jest překonati mnoho obtíží.
Alois Jirásek, Čechy V: Hory Orlické, Stěny, 1889

S rostoucím zájmem návštěvníků nahradilo staré, klikaté stezky železné schodiště.

schodiště na Střmen

Hrad býval téměř celý ze dřeva, laik tedy na plošince bývalého hradu jeho existenci téměř nepozná. Při bližším prozkoumání však lze nalézt ve skále vytesané otvory pro uchycení trámů.

Dnes již dávný hrad Střmen obývají jen ze skalních štěrbin vyrůstající pokroucené borovice

Od západní strany vybíhá ostroh vysoký a lesnatý, velice strmý a skalnatý, jehožto opyši nad samým vchodem ke skalám strmícímu říká se nyní „raubschloss“, t. j. loupežný hrad. Z dolejška zřetelně viděti dvě skalky, na nichž hrad ten stál. Příjezd k němu byl skrze důl a pak po rovině od Janovic. Na ten čas jest jen povrch hory pod skalisky přístupný, ač s dosti obtížným lezením. Skála, na níž stával vlastní hrad, oddělena jest od jiné skály štěrbinou, kterou se drápali nahoru po kolenou, ti kteří chtěli nedostupné skalisko navštíviti. Z výpovědí jich jest to pamětihodné, že se na boku skály nad touto štěrbinou vřezy nacházejí, svědectví neklamné, že tu bývaly schody, a na temeni skály že jsou též vřezy, v nichž bývalo stavení čtverhranné dřevěné.
August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl V.: Podkrkonoší (1887)

Z malé plošinky předpokládaného centra hradu lze po žebříku vyšplhat na nejvyšší skalní věž s vyhlídkou na údolí Skalního potoka, část Vlčí rokle, skupinu budov u vstupu do skalního města (nejvýraznější původní hostinec zum Eisenhammer, na skalnatý Borek (Lysý vrch) na opačném břehu Metuje, na část Teplic nad Metují či mozaiku luk a lesů pohraničního hřebene.

Výhled ze zřícenin hradu Střmen ke vstupu do Skalního Města, Lysému vrchu a Teplicím nad Metují

Skalní brána

I Teplické skály mají svou skalní bránu, i když by se jí třeba taková brána Pravčická nejspíš vysmála.

Skalní brána na staré pohlednici

Pojednou se nám zdá, že se nedostaneme dále, an obrovský balvan šikmo stojící cestu zdánlivě zatarasuje. Než my podlezeme pod ním a pohlížíme s této strany na jeho podobu obrovské harfy. Pak nás upoutá koroptev na nejvyšší skále sedící a jiné a jiné pitvorné podoby skalního předměstí.
Alois Jirásek: Čechy V, Hory Orlické, Stěny

Teplické skály: skalní brána (kresba z poslední třetiny 19. století)

Nutno však říci, že skalní bránu útvar připomíná jen při určitých úhlech pohledu. V jedné ze skal pomyslné brány je pak osazena deska, upomínající na návštěvu Johanna Wolfganga Goetha, který Teplické (i Adršpašské) skály navštívil roku 1790)

Skalní brána (Harfa)
Skalní brána nebo Harfa v Teplických skalách
Panorama od Skalní brány

Dojmy tu nade vše popsání velebné. Tisícileté revoluce roztřásaly tu výběžky šedých krkonošských hor, vířivé vody je rozmílaly, zemětřesení zpřevracelo, slunce omšelo, mráz trhal – podobně divých útvarů skalních nedomyslí si ani fantasie nejsmělejší! Věžité skály jako by se náhle byly postavily na hlavu, tisícůcentové balvany jako by co lehká bublina nesly se na vzduchu, všechen zákon tíže jako by byl překonán – hned krása plnící hrůzou, hned humor strašidelně děsný.
Jan Neruda: V Rezku a zase v Praze, 1877

Přerostlý „Koníček“ nastavující hlavu do cesty a žebrající o trochu sena do tlamy.

Teplické skály: Koníček

V průrvě pod námi slyšeti hrkot potůčku, jejž však malé viděti pro rozmetané kol skaliny i bujné kapradiny. Obrovské balvany s obou stran úžlabiny, čím dále tím užší, jsou jednak holy, jednak jehličnatými stromy stíněny
Alois Jirásek, Čechy V: Hory Orlické, Stěny, 1889

Stezka Teplickými skalami

Dejte si vše ukázati. Je-li nával, průvodčí rádi spěchají a neukáží vše pozoruhodné.
Kafkův ilustrovaný průvodce (14. díl: Orlické hory), 1922

Teplické skály: útvary Koruna a Hradby na fotografiích ze 20. let 20. století (Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Broumovském, 1930)

Krakonošovy šortky

Krakonoše máme podle většiny zpráv za člověka moudrého, spořádaného a až pedantické. Ukazuje se však, že byl nejspíš pořádný bordelář. V Teplických či Adršpašských skalách, ale i ve skalních labyrintech Hejšoviny nacházíme mnohé kousky z jeho majetku. Tak třeba šortky, které visí na skále hned u cesty.

Teplické skály: Krakonošovy šortky

Věru, že rád se uchýlíš do říše bájí a věříš: ne, to neučinila příroda, to učinil obrovitý, skalolomný duch v nejrozpustilejších chvílích svých! Duchové bývají jako malé děti a když byl syt opravdového kralování na tiché Sněžce, sestupoval Krakonoš až k úpatí říše své, k hranici lidské, díval se na směšné počínání lidí a vjela do něho hravost a napodobil je. Bral skály a překládal je, kde dříve nebyly, drobil je na titěrné hračky, vrýval prstem do nich cestičky, vpadlé sluje, vrážel je řadou do země patou vzhůru a stavěl si rybníčky. Naposled si hrál v koutě zámrském. Ale tu přišlo na něho, jako na děti při hraní, spaní, Krakonoš svlíkl kalhoty a pověsil je na skálu nohavicemi vzhůru – podnes tam visí – sám usednul na skálu jinou – dal si na hlavu noční čepici, usnul a zkameněl. Vůdce vám ho za diškreci ukáže a vidíte ho chudáka zcela dobře.
Jan Neruda, V Rezku a zase v Praze (1877)

Chata „U Skalní nevěsty“

Dnes horolecká chata je místem původního vstupu do skalního města. Tady se původně prodávaly vstupenky, občerstvení a nezbytné suvenýry všeho možného i nemožného druhu.

Po 3/4 hod. končí toto t. zv. „Předměstí“ a následuje vchod. Kdo se již dříve vstupenkou neopatřil, zde vstupné zaplatí a vrátky vstoupí do chýše, kde lze dostati občerstvení; tu je také vyložena kniha cizinců.
Kafkův ilustrovaný průvodce (14. díl: Orlické hory), 1922

Konečně přišli jsme ku vchodu, u jehož levé strany stojí malý hostinec s obchodem. Dobrým pivem občerstvili jsme se a opatřili se vstupenkami do vnitřku skal. Viděli jsme domek Švýcarův a od něho již počínala podivuhodná krása skal.
František Vlastimil Kodym: Na výletech (1885)

chata U skalní nevěsty

Dřívě nežli vkročíme do vlastního „skalního města“ teplického, občerstviti se můžeme v malé restauraci, v níž vyložena jest také pamětní kniha, svědčící o nesmírném počtu navštěvovatelů. Možno zde také koupiti rozličné maličkosti co upomínku na zdejší skály.
Koupivše si vstupenku – (vstupné obnáší zde také 50 kr.) – jdeme na několika schůdcích vzhůru ku zdi, v níž malou brankou vkročím do skalního města samého.

Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Branka do nitra Teplických skal
Teplické skály: záseky do skály u vstupní branky

Již u vchodu do skalního města poutá všeobecnou pozornosť „skalní nevěsta“. Sedí, majíc toužebně tvář do dálky obrácenou, ruce v klín složené, v popředí na skále před samým vchodem.
František Bauer: Črty cestopisné (1886)

horolezecká chata v Teplických skalách

Záhy přicházíme na rozcestí u horolezecké chaty kde začíná vlastní okruh skalním městem, obkružující oblast takzvaného Skalního ostrova.

cestou k Chrámovým náměstím

Na procházce po skalních městech neobtěžuje nikdež slunce poutníka ani za největšího vedra; neb jen na málo kterém místě zabloudí zvědavý paprslek sluneční v prostory ty, tak že panuje mezi skalami vždy tajemný chládek, který má cos dojemného do sebe.
František Bauer: Črty cestopisné, 1886

na okruhu Teplickým skalním městem
Výhled na „Holoubka“ (vrchol nižší skály vpravo)
Velké Chrámové náměstí

Úzkou uličkou přicházíme nejprvé na prostranné „náměstí“, kdež vůdce ukazuje čtverhranné otvory v skalních stěnách – patrně rukou lidskou zhotovené – v nichž prý kdysi upevněny byly trámy, tvořivše přístřeší ubohým uprchlíkům, kteří za krutých dob válečných hledali zde úkrytu. Upomínka ta ovane nás ještě mrazivěji nežli ten chladný vzduch kolem.
Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Nutno však dodat, že se o žádné takové události historické zprávy patrně nezmiňují. Nejspíše šlo jen o další z romantických historek, kterými průvodci u návštěvníků umocňovaly dojmy ze skal.

partie u Golema

...vyznamenávají se vesměs velkou pravděpodobností; avšak „nosorožec“, „slon“, „lev“, „medvěd“, „vchod do skalního hradu“ stěží obstojí před přísnou kritikou, poněvadž u nich podoba s předměty, jež představovati mají, buď špatně aneb pranic vyvinuta není.
František Bauer: Črty cestopisné (1886)

V soutěskách mezi Malým a Velkým chrámovým náměstím

Krakonošův míč
Inu, jak už jsme psali výše, v Krkonoších dělá pořádek, ale jak se dostane mimo svůj rajón – škoda mluvit. To si z nudy vylomil ze skály obrovský kamenný míč a hrál kopanou. Z vrcholu jedné skály přehazoval na jinou, až mu míč zapadl na dno soutěsky, kde se zasekl.

Teplické skály: Krakonošův míč
Každá několikametrová lišta či důlek může být místem k životu
Teplické skály: zkamenělá „hlava psa“
v soutěskách za Chrámovým náměstím
Teplická Venuše
V Teplických skalách
hlava Indiána

...a velkým náměstím (Domplatz), kde ukazují korálové skály, Hrobku v ulici mrtvých (v temnu se na chvíli rozsvítí); po Mládeneckých schodech vzhůru a Pannenskými schody s míčem Krakonoše dolů ku Lvímu sklepu a dómu (nejzajímavější bod!); kolovrátkář hraje „na varhany“ (zpropitné), průvodčí mluví s výstupku (kazatelny).
Kafkův ilustrovaný průvodce (14. díl: Orlické hory), 1922

vstup do skalního chrámu

To jsme již ve „skalním chrámu“ (dómu), na sobě kolmými puklinami členěném prostoru uvnitř skal, který svým půdorysem připomíná koncepci katedrál. Na konci 19. století bývala prohlídka skalního chrámu navíc provázívána překvapivou hudební produkcí. To bývalo tak:

Několik matných paprsků vniká v prostor, majestátními skalami vůkol uzavřený. Jen stěží uzří oko, jež se zvolna přizpůsobuje k čiré tmě kol kolem se rozkládající, postavu vůdce, stojícího na vyčnívající skále, s níž jako s nějaké kazatelny dojemnou řeč k hostem má. V ní děkuje jim za česť návštěvy, kterouž se sláva skal na novo rozmnoží a prosí je, aby laskavou upomínku „skalám“ i v letech příštích zachovali. Po skončené řeči zaznívají tajemným temnem povznášející zvuky. Hudba hraje vznešenou melodii Haydenovu, známou píseň církevní: Zde v skroušenosti padáme, o Bože, před Tvou tvář a pak druhou: Před Tebou se klaníme, Bože na výsostech a uchvacuje velebnými nápěvy těmi k pobožnosti tak, že nikdo v tomto okamžiku neosmělí se posvátné ticho přerušiti a každý se zbožnou myslí zvukům naslouchá. Hluboce dojati loučíme se s památným místem a vítajíce radostně slunka jasný svit, nastupujeme cestu další, bychom…..
František Bauer, Črty cestopisné (1886)

hlavní chrámová loď
Východ v jednom z „bočních transeptů“ katedrály“
Skalní koruna – jedna z ikonických skal Teplického skalního města
Martinská stěna

Zde před r. 1869 končívala návštěva skal teplických a touristé vracívali se touže cestou nazpět k „švýcarské salaší“, kterouž byli přišli. Nyní ale vede nás vůdce dále a sice z počátku nízkým lesem. Sotva že ale ujdeme několik set kroků, začínají se opět po pravé ruce objevovati mohútné skály, které čím dále, tím velkolepěji se sdružují. Tu a tam vidíme již zase malebné útvary, z nichž zejména zmíniti se dlužno o „tančícím medvědu“.
Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

Voštiny na jedné ze skal při prohlídkovém okruhu

A juž opět slyšíme výklad vůdcův, často nás v dojmech našich rušící, an upozorňuje na tu nebo onu podobu skalní.
Alois Jirásek, Čechy V: Hory Orlické, Stěny (1889)

...kráčíme s vrchu stráně do známého „amfiteátru“. Amfiteátr – toť nejvznesenější a nejpodivuhodnější místo celého skupení skal v Teplicích, toť koruna tohoto báječného kraje. Ohromné prostranství toto podobající se úplně starořímském divadlům, nelze popsati, neboť ani péro nejdovednější toho nedocílí, aby zobrazilo přibližně jeho krásu.
František Vlastimil Kodym: Na výletech, 1885

Martinská stěna; ilustrace Karla Liebchera k V. dílu Ottovy edice Čechy (80. léta 19. století)
Madona s děťátkem (prostřední skála)
Teplické skály: vyhlídka na spící labuť (na vrcholu skály vlevo)

Všechna tato místa vhodně jsou pojmenována; v Sibiři chladno a zima, v podsvětí hrozno a strašno, v Italii veselo a zeleno. Italie ukončuje báječné skály teplické.
František Vlastimil Kodym: Na výletech (1885)

cesta na Sibiř (naštěstí ne na doživotí)

Úzkou a studenou slují (nazývají ji Sibiří) sestupujeme do Podsvětí, kde někdy i v létě ležívá sníh a za nedlouho uličkou úzkou vyjdeme do teplejší partie „Italie“, která na tržišti skalního města končí.
Kafkův ilustrovaný průvodce (14. díl: Orlické hory), 1922

v soutěskách Sibiře
Sibiř v Teplických skalách

Náhle ale nabývají zase skály klidnějšího rázu, stoupáme vzhůru, – vzduch se teplí a za nedlouho jsme na zeleném paloučku – „v Italii“. Přechod to rovněž tak překvapující, jako milý.
Otakar Jedlička: Pomněnka z hor (1882)

To se již opět ocitáme na rozcestí u horolezecké chaty, odkud se dáváme nám již známou cestou zpět ke vchodu do skal.

Na závěr si můžeme s Františkem Bauerem říci, že:

1/2 3 hodinným putováním po stezkách písčitých unaveny síly tělesné a u veliké míře napjata pozornosť; ale přece nezpozorovali jsme, jak čas uplynul, užívajíce rozkoší přírodních nad míru vzácných a povznášejíce mysl dojmy nad míru velebnými.
František Bauer, Črty cestopisné 1886

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.

%d blogerům se to líbí: