Na samém hřebenu Orlických hor, se při významném Šerlišském sedle, kde se nadmořská výška hřebenu nakrátko snižuje pod „magickou“ hranici jednoho kilometru, se rozkládá osada Šerlich.
Osada vznikla nejspíše na konci 17. či na konci 18. století při cestě procházející, přes hřeben Orlických hor od Sedloňova do Trčkova. Postupně tu vyrostlo zhruba 10 chalup, osídlených německy hovořícím obyvatelstvem. Místní nalézali obživu především prací v lese, v menší míře však také pastevectvím, tkalcovinou a díky poloze u hranic samozřejmě i pašováním.
Zejména v zimě zde život nebýval jednoduchý, jak ostatně zmiňuje i Alois Jirásek v V. díle vlastivědné edice Čechy ( Čechy V., Hory Orlické, Stěny ):
„Za to je ovšem smutněji tou dobou, kdy v údolí saně sviští a rolničky se vesele rozléhají, v opuštěných, zavátých vískách ve stráních a v lesích. Tam bývá často nedostatek hostem a chléb chudým horákům vzácností. Sem nikdo v ten čas nezajde, neboť i v létě, kdy tu milo a krásno, sotva kdy sem cizinec zabloudí, jako do vísky Schirlichgraben ve výši bezmála 1000 m., za Malou Deštnou.“
Zlom přišel s postupným rozvojem turistiky v Orlických horách. V roce 1921 byla přes Šerlich vyznačena populární Jiráskova horská cesta a o pár let později se na louce nad osadou konala veliká sláva.
V roce 1924 došlo na Šerlichu k položení základního kamene nové turistické chaty.
Výstavba byla poměrně náročná, materiál na stavbu se připravoval u Šerlišského mlýna (z Deštného v té době na Šerlich ještě nevedla slušná cesta). Přesto se již následujícího roku -konkrétně 27. září 1925 – konala další slavnost, tentokrát u příležitosti slavnostního otevření Masarykovy chaty na Šerlichu. Ta se okamžitě po svém otevření stala jedním z nejpopulárnějších výletních cílů v Orlických horách (a tuto pozici si drží dodnes).
Turistická chata byla postavena podle projektu význačného brněnského architekta a urbanisty Bohuslava Fuchse (1895-1972). Návrhy turistických chat na Šerlichu a Klostermannovy chaty na Modravě patří k jeho raným dílům. Později se stal uznávaným architektem, stojícím za mnoha projekty především v Brně a jeho blízkém okolí.
Ze Šerlichu se vydáme po Jiráskově horské cestě, červeně značené pěší turistické magistrále, vyznačené již v roce 1921.
Překonáme silnici v Šerlišském sedle a zvolna stoupáme několika serpentinami na Malou Deštnou (samotný vrchol zůstává 160 metrů západně od cesty). O pár minut dále nás cesta přivádí k přírodní rezervaci Jelení Lázeň.
Přírodní rezervace Jelení lázeň (něm. Tränkelwiese) se nachází přímo na hřebeni Orlických hor, při Jiráskově horské cestě, v mělké sníženině (cca 1070 m n.m.) mezi Velkou a Malou Deštnou. Předmětem ochrany je malé rašeliniště vrchovištního typu.
Zdejší rašeliniště je poměrně malé (zaujímá plochu 3,62 ha) a mělké (mocnost rašelinných vrstev zde dosahuje maximálně jednoho metru), avšak po přírodovědecké stránce zajímavé, a to jak po stránce botanické – rostou zde pro rašeliniště typické druhy rostlin: bradáček srdčitý, kyhanka sivolistá, borůvka bažinná, různé druhy ostřic (mokřadní, chudokvětá), sítina kostrbatá, klikva bahenní či suchopýr pochvatý – tak i po stránce zoologické. To však především druhy, které běžný návštěvník zpravidla přehlédne. Byla zde zaznamenána například celá řada druhů pavouků: byl tu objeven například pavouk zvaný skákavka rašelinná – vzácný druh, typický pro horská rašeliniště.
Přírodními procesy v rašelině došlo ke vzniku několika drobných jezírek, které využívá zvěř z okolních lesů jako napajedlo. Od nich pochází název lokality. Jezírka jsou však ukryta v nitru rezervace a z cesty je neuvidíme.
Cesta pokračuje po rovině či mírně vzhůru ke kiosku horské služby na Velké Deštné (v turistické sezóně zde lze získat základní občerstvení. Odtud je to jen pár set metrů na samý vrchol.
Velká Deštná (dříve nazývaná Sedmihradskou horou, německy Gross Koppe či Deschnayer Koppe) je se svými 1115 metry nejvyšším vrcholem Orlických hor. Geologicky se jedná o strukturní plochý hřbet tvořený komplexem krystalických břidlic, převážně ortorul. Ploché temeno je pozůstatkem vyzdviženého třetihorního povrchu. Mělkým sedlem je oddělena sousední Malá Deštná (1 090 metrů, dříve nazývaná též jako Hora Doupnitá), za zmínku stojí i jižní rozsocha Deštné – Maruša s Marušiným kamenem. Vrchol Velké Deštné býval vždy pokryt hustým lesem. S počátky turistiky však rostl počet návštěvníků vrcholu. Nejspíše proto zde již koncem 19. století stála jakási dřevěná výšková konstrukce neznámého vzhledu. Před druhou světovou válkou je na vrcholu doložena vysoká dřevěná měřičská věž (možná se jich zde při životnosti takovýchto staveb vystřídalo hned několik), která zanikla v 70. letech.
Později stávaly na vrcholu jednoduché dřevěné vyhlídkové „pyramidy“, první z nich, Štefanovu vyhlídku z roku 1992, nahradila v roce 2004 obdobná stavba, jež však musela být v roce 2010 stržena.
Nová 19 metrů vysoká rozhledna byla na Velké Deštné otevřena v říjnu roku 2019.
Nabízí výhledy daleko do kraje, na Orlické i Bystřické hory, Podorlicko či Krkonoše.
Komu se nechce šplhat do schodů, tomu se pěkný pohled směrem do vnitrozemí naskytne, pokračuje-li z vrcholu asi 100 metrů dále (směr Luisino Údolí):
Bylo k polednímu, když unaveni dostoupili jsme vrcholu hory této jsouce ve výši 1111 metrů nad hladinou atlantického oceánu. Jestiť Deštná o 306 metrů nižší Sněžníku Králického, ale rozhled odtud je rozkošný, unášející. Jsoutě věru pohraničné krajiny východních Čech překrásny. Malebná údolí střídají se s lesnatými hřbety odnoží horstva kladského, a říčka Bělá spěje po stráních mohútného vrchu Deštné na samých hranicích dolů v krásná údolí….
(Gotthard Josef Lašek, Pohoří a podhoří orlické, 1883)
Vracíme se ke srubu horské služby a pokračuje dále po Jiráskové cestě. Lesní asfaltka zprvu prudce klesá (s hezkou kulisou v podobě obrysů Bytřických hor, Rychlebských hor a Kralického Sněžníku na obzoru) do ostré pravotočivé zatáčky, za níž následuje rovinatý úsek.
Okraje cest bývají bohatě lemovány rozkvetlými náprstníky v první polovině léta, resp. žlutými starčeky v polovině druhé. Zejména Starčeky s oblibou vyhledávají motýli. Naším průvodcem po cestách po hřebenech Orlických hor bývá nejčastěji okáč černohnědý.
Na turistickém rozcestí v sedle pod Jelenkou se s hřebeny rozloučíme. Vezmeme za vděk modrou turistickou trasou do Bedřichovky – starou cestou, jež bývala v uplynulých staletích jednou z nejdůležitějších spojnic přes hory.
Vydal se tudy ostatně i spisovatel Alois Jirásek když čerpal materiál pro sepsání svého průvodce:
Až dosud jsme kráčeli údolím, silnicí celkem rovnou. Nyní však, chtějíce přes horský hřeben, na svah západní pásma Orlického, obracíme se ve Friedrichswaldu na západ. Cesta počíná znamenitě stoupati a sem tam klikatě do strání se točí. Ob chvíli se zastavujeme, abychom si vydechli a také abychom se zpět ohlédli a užili krásné podívané, dokud se nám naskytuje na mýtině. Výše les nám všecko zasloní. S potěšením hledíme nad údolí pod námi, na výšiny a kopce za Orlicí v Prusku, značně nižší nežli naše, protilehlé. Vidíme pruskou, roztrousenou ves Kaiserwalde, palouky na stráních kolem i nad ní, i políčka se žloutnoucím obilím, v pozadí les a nad ním zarostlé chlumy – a tam k severu a k severozápadu moře lesa, na dole a dál a dále, výš a výše do kopců kolem stoupajících.
My to máme jednodušší, půjdeme opačným směrem: snadněji z kopce a s výhledy před sebou.
Pohledy na hluboké lesy Bystřických hor se nám ukáží z několika pasek, ale především ze skalní vyhlídky, kterou spatříme vpravo od cesty kousek za horní stanicí lyžařského vleku.
Z nenápadné (snad svorová) skalky se před několika lety po vykácení přilehlého lesa otevřel pěkný výhled na plochou orlickozáhorskou brázdu s loukami a rozesetými staveními osad, a nad ní se zdvihající lesnaté Bystřické hory.
Odtud již scházíme serpentinami lesní cesty do osady Bedřichovka.
Kafkův průvodce, vydaný v roce 1908, o těchto končinách vypráví:
Pod hřebenem Českým leží 1/4 hod. za Kerndorfem Friedrichswald s Trčkovem (Trtschkadorf) na úpatí Velké Deštné, Lovecký zámeček, pivovar, vinárna Gotwaldova, host. Raselův a Wenzelův. Proti Trčkovu na pruské straně Kaiserwalde s proslulou sklárnou (dobrý host. u sklárny) a luč. továrna na zápalky. Z Friedrichswaldu vede v l. vděčná cesta přes hřeben do Luisentalu, na Zadní Kouty a do Deštné. Partie obtížná. Proviant s sebou.
Počátky Bedřichovky (po většinu své historie však známé pod názvem Friedrichswald), vzniklé na solnickém panství, kladou historici na počátek 17. století. Pro osídlení údolí nejhořejšího toku Divoké Orlice se stal rok 1614. Onoho roku tehdejší majitel panství Jan z Vlkánova odprodal kus lesa v odlehlé a dosud pusté části panství skláři Janu Friedrichovi a povolil mu vystavět si novou sklářskou huť, jež se stala – společně s chalupami sklářských a lesních dělníků – základem pozdější vsi. Jan Friedrich měl již se sklářstvím velké zkušenosti (roku 1583 založil sklárnu v Kladském Hausdorfu (dnes Jugów), a navíc pocházel z jednoho z nejvýznamnějších sklářských rodů své doby (rod Friedrichů -pocházející původně snad ze Slezska je spojen s osudy mnoha českých skláren (Horní Chřibská, Horní Rokytnice, Lichkov či několik skláren na Vysočině.
Ke zřízení sklárny získal Jan Friedrich rozsáhlá privilegia, jakých se dostalo jen málokomu. V roce 1652 kupuje huť pasovský sklářský mistr Adam Peterhansel, který s ohledem na tenčící se zásoby dřeva přikoupil komplex císařských lesů na opačném břehu Divoké Orlice. Brzy poté rozšířil závod o novou huť v Lasówce. Nějaký čas fungovaly sklárny společně, po vyčerpání zdrojů na české straně bedřichovská sklárna zanikla (na kladském břehu se sklářství udrželo až do doby krátce po 2 sv. válce)
A právě do Lasówky teď na okamžik zavítáme, vždyť je to jen coby kamenem dohodil a zbytek došel. Část cesty nás bude provázet jedna z větví naučné stezky Bedřichovka, seznamující s přírodními zajímavostmi oblasti.
Půjdeme po okraji přírodní rezervace Bedřichovka. Ta od roku 1982 chrání polokulturní částečně podmáčené louky s řadou chráněných a ohrožených druhů ( prstnatec májový, prvosenka vyšší, úpolín evropský, kozlík dvoudomý, růže alpská, či bledule jarní).
Rezervace je oblíbeným útočištěm ptáků, při pravidelně prováděných výzkumech zde bylo zaznamenáno 67 druhů ptáků (mimochodem: bedřichovským rodákem byl přední ornitolog Karel Plachetka (1877-1961)(jeho rozsáhlé sbírky si lze prohlédnout v památníku v rychnovském muzeu)
Vesnici Lasówka (něm. Kaiserwalde = císařský les) tvoří samoty a polosamoty roztroušené po lučinatých stráních zvolna stoupajících z údolí Divoké Orlice k lesnatému hřebeni Bystřických hor (většinou se však jedná o nové domy vytrostlé na místě zbořených chalup, starých usedlostí tu najdeme jen pár). Na vzniku obce se turistická literatura ani internetové zdroje neshodnou, dle některých byla ves založena okolo roku 1682, ostatní míní rok 1620, 1612 a jiné ji považují za ještě starší, vzniklou ve druhé polovině 16. století. Motivem k založení vsi nebyl vznik nových zemědělských ploch: drsné podnebí a nepříliš úrodná půda dávala i přes nezměrnou píli nedávala naději na slušnou úrodu a většina ploch sloužila jako pastviny, ale dřevo a na něj navázaná řemesla a především sklářství. Přinejmenším od konce 17. století tu fungovala první, postupně se rozvíjející sklárna. A sklářská tradice se tu udržela až do 50. let.
V centru vsi stojí kostel sv. Antonína, zbudovaný z pískovcových kvádrů. Vyhlíží starobyle, avšak jde o novorenesanční stavbu, postavenou v letech 1910-1912.
Na jeho boku nalezneme tajuplně vyhlížející postavu bezhlavého jezdce na koni. Prazvláštní vyobrazení jitří fantazii, vysvětlení je však prosté: jde o poškozený pomník obětem první světové války.
Od kostela v Lasówce se vrátíme zpátky na křižovatku na Bedřichovce a pokračujeme po druhé větvi naučné stezky směrem na Trčkov.
Dějiny Trčkova se začaly psát patrně někdy kolem roku 1709, byť podle názvu by se dalo soudit, že je osada starší. Název osady evokuje rod Trčků z Lípy a ti vlastnili opočenské panství (na němž osada vznikla) v letech 1495-1635 – předpokládá se však, že po Trčcích zůstal název lesa, po němž později získala název osada v něm vzniklá. Obživu přinášela místním obyvatelům především lesní řemesla, doplňkově tkalcování a chudá úroda z horských polí.
Nechce se dnes ani věřit, že tyto končiny mohly mít své nádraží. V roce 1909 bylo započato s přípravou projektu železnice z Žamberka přes Pastviny a Bartošovice do Trčkova. Šarvátky se zastánci podobného projektu po opačné straně hřebene však projekt oddálily a po propuknutí války již byly jiné starosti.
Trčkov se poměrně rychle rozvíjel: třeba roku 1910 měl 527 obyvatel. Ve 20. století se však většina chudých horských vsí postupně vylidňovala, stejně tak i Trčkov (o 20 let později již jen 439 osob). Po 2. světové válce a odsunu německojazyčného obyvatelstva se počet obyvatel Trčkova pohyboval již jen v řádu jednotek.
V nejodlehlejší Trčkovské chalupě žil dlouhá léta Josef Mertlík (1929-2015), velký znalec místní přírody, o jehož osudech na odlehlé samotě byl natočen dokument Živý obraz lepšího světa (ke zhlédnutí v ivysílání).
My však již vstupujeme do lesů, a to přímo do lesního komplexu, který patří v Orlických horách k nejcennějším – na rozloze 65 či 67 hektarů (zdroje se rozcházejí) je vyhlášena národní přírodní rezervace Trčkov. Na severovýchodním svahu Orlických hor (který byl díky poloze v závětří uchráněn před imisní kalamitou v 70. a 80. letech) rostou zbytky přirozeného smíšeného porostu dřevin autochtonní provenience (tedy ve složení podobném tomu, jaké by se vyskytovalo bez vlivu člověka). Mísí se tu buky, smrky a jedle s příměsí dalších druhů (např. javoru klenu). Stáří nejstarších stromů je odhadováno na 150-180 let. Rezervace je domovem mnoha vzácných a chráněných druhů rostlin a živočichů.
Turistická značka nás vyvede na silnici, po které se vracíme okolo lokality „Na Cikánce“, kde stávala další z orlickohorských skláren, zpátky na Šerlich.
souhrn trasy: červená turistická značka (Jiráskova cesta): Šerlich, Masarykova ch. – Šerlich, sedlo – Velká Deštná, srub HS (odbočka po zelené značce na vrchol a zpátky) – Pod Jelenkou; modrá značka Pod Jelenkou – Bedřichovka – Lasówka, po modré zpět do Bedřichovky, žlutá značka: Bedřichovka – Trčkov – Šerlich
OD KLADSKÝCH HRANIC 
Napsat komentář