Pěší výlet 9: přes Góry Suche na Ruprechtický Špičák (pěší trasa; 20 km)

Na mnoha vyhlídkách Broumovska (ale i některých vzdálenějších) spatříme na obzoru zubatou kulisu špičatých lesnatých hor; působí jako jeden hřeben, ve skutečnosti je však tvoří složitá soustava kopců a údolí, označovaných česky jako Javoří hory (většinou však jimi rozumíme jen samotný hraniční hřeben), resp. polsky Góry Suche.

Takto je třeba spatříme při cestě z Teplic nad Metují na Bišík:

Vydejme se je ale prozkoumat zblízka: čekají nás hluboké lesy, řada úchvatných vyhlídek, bývalé klimatické lázně, turistická chata či rozhledna na Ruprechtickém Špičáku.

Je před námi trasa délkou přiměřená (cca 20 kilometrů), ale na místní poměry poměrně náročná. V několika náročných stoupáních musíme zdolat celkem 800 výškových metrů (asi jako z Pece na Sněžku), a z kopce to bude ještě o nějakých 150 metrů víc. Ostatně podle mnoha zkušených polských turistů patří tato oblast k nejnáročnějším terénům česko-polského hraničního horského pásma. Suchým horám se dokonce od mnohých dostalo (pravda poněkud přehnanéno) přízviska „Sudetské Tatry“.

Výchozím bodem pěších toulek do „Sudetských Tater“ nám bude „Slezský Davos“, lázeňská obec Sokołowsko.

Samotný počátek výletu je však v Meziměstí, konkrétně na jeho rozlehlém nádraží. Zdejší nádražní budova, vystavěná v letech 1873-1875, je jednou z největších v severovýchodních Čechách (především proto, že se měla jako pohraniční stanice stát sídlem dopravních a celních úřadů.

A právě před nádražím se nachází autobusová zastávka linky 15 MHD Wałbrzych. Do Meziměstí ale zajíždí pouze v červenci a srpnu a platba je možná pouze v polské měně (koupí papírové jízdenky – kterou je ale třeba ještě následně označit – v hotovosti u řidiče nebo bezkontaktní kartou v automatu uvnitř vozu). Jízdní řád dostupný pouze na http://rozklad.walbrzych.eu/ (do hlavních polských i českých vyhedávačů spojení dopravce data neodesílá).

Autobus nás za necelou půlhodinku (s pěknými výhledy na hory, které nás čekají) doveze na okraj lázeňské obce Sokołowsko.

******************************

Základní údaje:

délka trasy: 20 km

nadmořská výška: 410 (u soutoku Uhlířského potoka a Stěnavy) – 933 m n.m. ( Waligóra)

nastoupáno 800 výškových metrů, sestoupáno 950 metrů

možnosti občerstvení: Sokołowsko, chata Andrzejówka

*******************************

Sokołowsko těží ze své unikátní polohy: rozkládá se v malé kotlince (540 – 590 m n.m) obklopené věncem hor (nadmořská výška většiny z nich přesahuje 800 či 900 metrů). Obec (po většinu své historie známá pod německým názvem Görbersdorf) vznikla neznámo kdy v podhradí hradu Radosno. Ze světla listinných pramenů poprvé vystupuje v roce 1357.

Zásadní zvrat v rozvoji obce však přišel až v polovině 19. století, kdy se objevují první zprávy o léčivých vlastnostech zdejšího unikátního mikroklimatu.

Využil toho dr. Hermann Brehmer, který zde roku 1855 (možná již o rok či dva dříve – zdroje se rozcházejí) otevřel honosné sanatorium „Grunwald“.

Hermann Brehmer byl jedním z předních lékařů zabývajících se léčbou tuberkulózy. Jeho sanatorium začalo jako první léčit novými, průkopnickými metodami, kombinujícími dietní opatření s léčivými účinky horského mikroklimatu (čistý vzduch, teplotní inverze sevřeného údolí, působení hlubokých lesů a horských potoků).

Rozsáhlá, neomítnutá budova z červených cihel byla postavena převážně v neogotickém slohu: s věžičkami, baštami a cimbuřími inspirovanými dávnými hrady.

Sanatorium se stalo základem lázeňského městečka s několika sanatorii, lázeňský domy a rozlehlým parkem přecházejícím do okolních lesů.

Zdejší léčebné metody se staly vzorem a inspirací pro mnoho dalších objektů po celém světě (stály např. za počátkem slávy Švýcarského Davosu).

Po druhé světové válce, kdy oblast východního Pruska připadla Polsku, dostala obec nové jméno Sokołowsko. Alfred Sokołowski (1849-1924) byl lékař a profesor varšavské univerzity. Jeho výzkumy klimatické léčby plicních chorob zásadně přispěly k rozvoji místních lázní.

Provoz lázní se v té době zaměřil na léčbu dýchacích a plicních obtíží. Na údržbu honosných objektů sloužících kdysi bohaté smetánce se však nedostávalo, a tak lázně postupně upadaly. Další ránu přinesl rok 2005, kdy sanatorium Grunwald vážně poškodil útok žháře. V posledních letech však městečko znovu ožívá, intenzivně se pracuje na opravě sanatoria i dalších budov ve městě.

Kombinace neomítnutých cihel doplněných o zdobné dekorativní prvky v některém z neohistorických slohů je společným znakem velkého množství budov v lázeňské části Sokołowska.

Takovou podobu nese i kostel Panny Marie královny světa, stojící na malém návrší v parku nedaleko hlavní třídy.

Původně evangelická kaple ze 17. století byla v polovině 19. století přestavěna na jednolodní kostel, který je centrem malé katolické farnosti.

Nalezneme tu ale i zajímavé stavby lidové architektury. Na křižovatce turistických tras narazíme na unikátní starou hrázděnku.

U ní opustíme hlavní třídu a dáme se doprava okolo školy k druhé místní církevní stavbě: pravoslavnému kostelíku z počátku 20. století (zbudován byl pro lázeňské hosty z Ruska, kteří si v té době zdejší lázně oblíbili).

Od kostelíka se vrátíme na cestu vedoucí nad ním a dáme pozor, abychom nepřehlédli odbočující modrou turistickou značku.

Ta nás dovede ke zřícenině zámečku Friedenstein (či Friedensburg). Nešlo však o žádné šlechtické sídlo, ale o jednu z atrakcí, která měla léčící se hosty nalákat do kopců v okolí lázní (atrakcí tu po jednotlivých svazích bývalo rozeseto vícero: umělá jeskyně, Švýcarská chata, či socha jelena na skále podobná té známé karlovarské).

Stavbička sestávala ze sálu s krben a dvou postranních místností a vznikla patrně někdy na přelomu 19. a 20. století. Do dnešních dob se proměnila v (dobře zachovanou) zříceninu: zmizela okna a zdobné cimbuří nahradila tráva a mech.

Za romantickou pseudozříceninou počneme stoupat na hřebeny Suchých hor (česky bychom správné patrně měli mluvit i na polské straně o Javořích horách, pod nimi si však většina vybaví jen českou část pohoří).

Góry Suche jsou v polské geomorfologii považovány za součást většího horského celku Kamenných hor (Góry Kamienne), který zahrnuje též Góry Krucze (Vraní hory), Czarny Las a Pasmo Lesistej. Suché hory jsou jejich nejvýchodnější a také nejvyšší částí. Nejvyššími vrcholy Suchých/Javořích hor jsou Waligóra (934 – 936 m), a Suchawa (928 m .)(oba dnes navštívíme), na české straně pak Ruprechtický Špičák.

Polská strana pohoří je velmi členitá: tvoří ji složitá spleť údolí, nad něž vystupují prudké svahy homolovitých kopců. Pohoří je tvořeno převážně starými vulkanickými horninami: melafyry a porfyry, které vznikly v období karbonu a permu, kdy vytekálo puklinami ze středu země žhavé magma. Jsou to horniny pevné, ale poměrně křehké, o čemž se ostatně záhy přesvědčíme.

Začnáme totiž pořádně zostra: hned za zámečkem se značka stáčí a míří přímo po spádnici směrem k vrcholu kopce. Na následujícím kilometru musíme vystoupat o 250 výškových metrů. Cesta se na některých úsecích mění v koryto sypkých balvanů mířící kamsi k obzoru.

Od stoupání si krátce odpočineme u dvojice skalek.

Za nimi je již stoupání mírnější, ale stále poměrně vydatné.

Odměnou nám však jsou výhledy. Takto například vypadá z druhé strany část hraničního hřebene nad Vižňovem:

Stoupání končí u dřevěné tabulky označující vrchol kopce Włostowa (903 m)

Přes malé horské sedlo s další skalkou

Míříme po vyhlídkové hřebenovce

k dalšímu , jen o několik metrů vyššímu vrcholu Kostrzyna.

Vyjdeme na vrcholu skalní plošiny s pěkným výhledem severním směrem.

Příliš si ale neodpočineme, čeká nás další sedlo a za ním výstup na druhý nejvyšší vrchol pohoří: tím je 928 metrů vysoká Suchawa.

Za ní nás čeká několik pohodovějších kilometrů. Příjemnou lesní cestou přijdeme na významné turistické rozcestí, kde vyměníme modrou značku za žlutou.

Scházíme jedním z těch suchých údolí, které daly pohoří jméno (zdejší podloží totiž tvoří nepropustné horniny: nalezneme tu proto jen málo potoků a většinou údolí protéká voda jen po deštích, později pak po rovině lesní cestou ke zříceninám hradu Radosno.

Hrad

Od hradu se vracíme po žluté až do místa, kde zahybá prudce doprava. My tentokrát pokračujeme rovně. Po pár desítkách metrů se k nám připojí zelená značka a brzy vyjdeme z l3sa na horské louce

Krátce poté dojdeme k turistické chatě Andrzejówka.

Chata se nachází v horském sedle „Przełęcz Trzech Dolin“ (=sedlo tří údolí). Na zdejších horských loukách se totiž setkávají hranice tří povodí. K západu stéká po deštích voda potokem Sokołowiec do Stěnavy, zatímco k severu míří potok Rybna. Svahy orientované k jihovýchodu zas odvodňují stružky a potůčky končící v potoce Złota Woda. Dva posledně zmiňované toky ústí do řeky Bystrzyca.

Chata a její okolí je asi nejnavštěvovanějším místem Suchých hor. Nalezneme zde významnou křižovatku turistických tras, v zimě tu funguje několik lyžařských vleků a z Valbřichu jezdí až téměř k chatě pravidelně autobus.

Nad chatou se tyčí nejvyšší vrchol Suchých hor 936 metrů vysoká Waligóra. Míří tam velká část návštěvníků chaty, tak tam taky pospěšme.

S tím pospícháním to ale nebude tak horké. Začíná se zvolna, pohodlná široká cesta lesem, ale ouha! Na rozcestí mizí žlutá vzhůru lesem a stoupá pořádným krpálem. 120 metrů převýšení na zhruba 300 metrech trasy. Odměnou nám bude vrchol Waligóry:

No, že by to stálo za tu námahu?

Netřeba však zoufat, odměny se nám dostane. Je však třeba hledat většina návštěvníků o ní neví. Kousek za vrcholem musíme zahnout ze žluté značky vlevo na trasu cyklistickou (poznáme jí podle velkých žlutých či zelených puntíků namalovaných na stromech), která nás dovede na místo označované na mapách jako ruiny owczarni. Nalezneme tu kamenné základy rozsáhlé budovy, jež tvořila hospodářské zázemí loveckému zámečku, který se nacházel vzdušnou čarou asi 100 metrů odtud, kdesi v hloubce pod námi.

Od zřícenin je pěkná vyhlídka na východní část pohoří, na město Gluszyca či na Soví hory.

O kousek dále se napojíme zpět na žlutou, kterou sledujeme až do míst kde odbočuje doprava. My se dáme doleva po cyklotrase (modré). Ta nás přivede na černou turistickou značku, která nás přivede k primitivní útulně poblíž státní hranice.

Společným úsekem modré a zelené značky (pozor na orientaci v blízkosti státní hranice) absolvujeme třetí náročné stoupání. Za průběžných výhledů na polskou stranu

míříme na 881 metrů vysoký Ruprechtický Špičák. Výhledy poskytuje již samotný, velmi mladyým lesem porostlý vrchol, vystoupat však můžeme i na zdejší volně přístupnou rozhlednu.

Pokračujeme po modré do sedla, z něhož nás čeká poslední dnešní výstup: na 840metrů vysoký Široký vrch. Relativně krátké stoupání, ale po těch předchozích je každý nastoupaný metr znát.

Za Javorovým vrchem se s hřebeny rozloučíme. Scházíme po žluté k lovecké chatě v Uhlířském údolí. Tady žlutou značku vyměníme za cyklotrasu 4002, po které nás čeká již jen příjemná procházka podél Uhlířského potoka k vodní nádrži