zámek Náchod

Dominantou pohraničního města Náchoda je rozsáhlý zámek stojící na kopci nad městem. Náchodský zámek patří k nejrozsáhlejším šlechtickým sídlům ve východních Čechách. Není divu, náchodské panství bylo rozsáhlé, v dobách své největší slávy dosahovalo až na Úpicko. Finanční situaci jeho majitelů navíc později významně nadlepšovala těžba uhlí v Jestřebích horách.

Zakladatel původního hradu a města pod ním je patrně tentýž: Hron z rodu Načeraticů. Stalo se tak ve druhé polovině 13. století. Byl to hrad bergfritového typu, jehož jádro tvořila okrouhlá věž a obytný palác. Tehdejší hrad byl rozměry mnohem skromnější než dnešní zámek, zaujímal pouze dnešní jihovýchodní část (na nejsnáze střežitelném a nejhůře dobyvatelném ostrohu).

Později se na hradě vystřídala řada majitelů, v husitských dobách například nechvalně známý loupeživý rytíř Jan Kolda ze Žampachu, který z Náchoda podnikal loupeživé a drancovací výpady. V těch pokračoval i jeho syn, taktéž Jan. V květnu 1457 jej z Náchoda vypudil zemský správce Jiřík z Poděbrad (jehož rodu předtím Náchod patřil).

Dalším rodem spjatým s Náchodem byli Špetlové z Janovic. Od nich se dostal nakrátko do držení mocného rodu Pernštejnů. Roku 1544 pak Náchod koupil Zikmund Smiřických ze Smiřic. A právě za Smiřických došlo za pomoci italských stavitelů k přestavbě náchodského hradu na renesanční zámek. Zachována ale byla původní gotická věž, zakomponovaná do nového areálu. Částečně přestavěn byl i původní hradní palác.

Druhá fáze přestavby byla provedena v letech 1610-1611 za Albrechta Václava Smiřického ze Smiřic. Nádvoří bylo tehdy rozděleno na dvě a byly probourány tři řady arkád nad sebou. Postavena byla také druhá (menší) zámecká věž.

Později spravoval Náchod známý vojevůdce Albrecht z Valdštejna, prodal jej ale Marii Magdaleně Trčkové z Lípy, jedné z nejmocnějších žen své doby.

Zámeckými interiéry provedou zájemce dva návštěvnické okruhy, připomínající dva významné náchodské šlechtické rody: První nás provede zámkem za Piccolominiů (interiéry a itinerář ze 17-18. století), druhý za Schaumburgů (druhá polovina 19. století). Samostatným třetím prohlídkovým okruhem je prohlídka zámecké věže. Přichystány jsou i zkrácené dětské prohlídky, nesoucí se v duchu knihy Jiráskova románu „Na dvoře vévodském“ a Petra Birona.

Okruh Zámek za Piccolominiů seznamuje návštěvníky s historickými interiéry a reprezentačními prostory prvního patra zámku. V nich se můžeme přenést do 17. a 18. století, kdy Náchod vlastnil původně italský rod Piccolominiů (z nichž byl nejznámější císařský vojevůdce Ottavio I. Piccolomini. K nejzajímavějším místnostem okruhu patří dva reprezentativní sály: španělský (sloužící ve své době jako velká reprezentativní jídelna) a piccolominský (s bohatou pozdně barokní štukovou výzdobou), či soukromé apartmá Ottavia II. a jeho matky Anny Viktorie. Upoutají nás těž barokní bruselské tapisérie, rodová portrétní galerie Piccolominiů či sbírka květinových a loveckých zátiší.

Druhý prohlídkový okruh „Zámek za Schaumburgů“ zahrnuje prohlídku místností ve druhém patře zámku. Přenese nás do období mladšího, kdy Náchodu vládl rod Schaumburgů-Lippe, především však do časů Viléma ze Schaumburg-Lippe (1834-1906, panství vlastnil od roku 1860) a jehož ženy Bathildis (od r. 1862), tedy do éry tragické Prusko-Rakouské války a následných let hospodářského a průmyslového rozkvětu. K nejzajímavějším místům prohlídkového okruhu patří Velký sál s unikátními malovanými stropy či arkádové chodby s portrétní galerií členů rodu a rodů spřízněných. Nahlédneme ale i do soukromých apartmá či do dětských pokojů (pár měl celkem 8 živě narozených potomků), včetně učebny, a pokojíku vychovatele, kterým nebyl nikdo jiný než pozdější mistr etikety Jiří Guth Jarkovský.

Třetí samostatný okruh umožňuje individuální prohlídku hradní věže s hladomornou a vyhlídkou z horního ochozu (město Náchod, Dobrošov, okolní zvlněná krajina, Orlické hory, Krkonoše). (výstup na věž není možný za nepříznivého počasí)

Historie a popis podrobněji:

Počátky náchodského (tehdy ještě) hradu, města Náchoda a souvislejšího osídlení regionu jsou spjaty s rodem, označovaným později podle s oblibou užívaného osobního jména jako Načeratici, ale též jako Hronovici, páni z Náchoda, či Březničtí z Náchoda. Ve své době mocný rod je stále do značné míry obestřen tajemstvím.

Prostor dnešního Náchoda byl již ve středověku strategicky významným místem. Původní Náchod, patrně osada v místech dnešního předměstí „Starého Města“ se poprvé připomíná roku 1254. Jejím majitelem byl Hron, psaný tehdy poprvé z Náchoda.^[1] Pojmenování vzniklo jako označení místa, kterým se chodí nebo prochází. Podobně jako název nedalekého Provodova tak dodnes Náchod toponomasticky upomíná na existenci významné středověké obchodní stezky, označované jako Kladská či Polská. Mezi oběma místy se nachází strategicky významný průsmyk, zvaný Branka. A právě na ochranu tohoto průsmyku byl vystavěn náchodský hrad. (Někteří historici konce 19. a počátku 20. století předpokládali existenci hradu přímo nad samotnou „Brankou“ na návrší Homolka, jeho existence byla ale později vyvrácena.)

Původní hrad, založený Hronem z Náchoda, byl oproti dnešní situaci rozsahem poměrně skromný. Jednalo se o hrad bergfritového typu, jehož hlavní součástí byla okrouhlá věž (tedy onen bergfrit) a palác.1) Zaujímal prostor dnešní nejjižnější části zámku. Bylo to příhodně zvolené místo, poskytující dostatečnou přírodní ochranu. Ze tří stran jej chránily příkré srázy, přecházející místy ve skalní stěny. Ze čtvrté strany byl tehdejší hrad chráněn příkopem a valem.1) (na 160 metrech mezi náměstím a zámkem se terén zvedá o 65 výškových metrů)

Mezi hradním kopcem a (tehdy volně meandrující) řekou Metují se navíc nacházela rozsáhlejší plošina ideální pro založení města, žijícího pod nepřetržitým dohledem hradních/zámeckých oken.

Kdy přesně Hron hrad založil, není známo. Pozdější kroniky ze 17. století uvádějí rok 1270.1)

Po Hronovi držel Náchod (nejspíše Hronův syn) Ješek starší a po něm jeho syn: taktéž Ješek, tentokrát pochopitelně Mladší. Za něho se vztahy Hronoviců k panovníkům zhoršily. Snad následkem vzpoury části české šlechty (včetně HronovIců) proti králi Janu Lucemburskému donutil král Ješka směnit Náchod za Kostelec nad Černými Lesy.1)

Náchod byl poté po jistý čas přímo v rukou Jana Lucemburského (1316-1325)

Nakonec Jan Lucemburský postoupil Berkům z Dubé a z Lípy.1) Jejich sídlem býval Náchod, ale i Adršpach a Rýzmbrurk.1) Také Páni z Dubé zaujímali mezi českou šlechtou významné místo. K úpadku jejich moci došlo koncem 14. století.1)

Někdy kolem roku 1390 získal náchodské panství Jetřich z Janovic.1) Držel je až do roku 1412, tehdy připadlo jako odúmrť králi Václavu IV.1)

Václav IV. udělil Náchod Jindřichu Leflovi z Lažan seděním na Krakovci (svému oblíbenci), jenž mu za to postoupil hrad Bechyni. I Jindřich Lefl z Lažan zastával významné funkce. Od roku 1414 byl královským hejtmanem ve Vratislavi,1)

Náchodské panství roku 1415 prodal Bočkovi z Kunštátu a Poděbrad.1)

Za husitských válek obsadili Náchod stoupenci táboritů Jan Holý z Nemošic a Mikuláš Trčka z Lípy.1)

Roku 1432 držel Náchod někdejší Žižkův podhejtman Jan Baštín z Porostlé.1)

Po bitvě u Lipan (r 1434) se Náchoda zmocnili páni z Kunštátu a Poděbrad, kterým Náchod právně náležel.1)

Nepodařilo se jim ho ale uhájit. 29. září 1437 se nenadálým útokem náchodského hradu zmocnil husitský hejtman Jan Kolda ze Žampachu.1)

Kolda vedl z Náchoda odboj proti panské jednotě a Zikmundovým stoupencům z Čech i ze Slezska.1)

V boji proti vratislavskému patriciátu vystupoval Jan Kolda jako služebník polského krále Vladislava III.1)

Někdy kolem roku 1440 přešel hrad i město Náchod do držení Koldova syna Jana, bakaláře pražské unverzity.1)

Ten navázal na bojovnost svého otce. Pokračoval v bojích až do května 1457, kdy ho z Náchoda vypudil zemský správce Jiřík z Poděbrad. Ten se posléze znovu ujal rodového majetku.

Synové Jiřího z Poděbrad prodali roku 1497 Náchod Špetlům z Janovic.1)

Roku 1533 získal Náchod z pozůstalosti po Hynku Špetlovi z Prudic, Žlebů a Janovic Vojtěch z Pernštejna.1)

Po jeho smrti roku 1534 jej získal jeho bratr Jan z Pernštejna, zvaný Bohatý.1)

Ten Náchod roku 1544 prodal Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic.1)

Za Smiřických se původní gotický hrad začal přestavovat v renesanční zámek.1)

Přestavbu prováděli italští stavitelé, kteří předtím pracovali v Novém Městě nad Metují pro Pernštejny.1)

První etapa prací byla dokončena roku 1561 za Albrechta Smiřického ze Smiřic.1)

Mohutná velká věž byla ponechána beze změny. Přestavěn a rozšířen byl ale sousední gotický hradní palác.1)

Při tom byl zvětšen rozsah budovy, do paláce byly vestavěny bašty na rozích budovy a mezi oběma křídly bylo postaveno spojovací křídlo.1)

Druhá fáze přestavby zámku proběhla za Albrechta Václava Smiřického ze Smiřic v letech 1610-1611. Tehdy bylo nádvoří rozděleno na horní a dolní dvůr. Současně byly probourány tři řady arkád nad sebou. Postavena byla také druhá zámecká věž s hodinami.1)

Albrecht Václav zemřel roku 1614. Náchod (i ostatní panství Smiřických) po něm zdědil Albrecht Jan z druhé větve Smiřických ze Smiřic. Dědil místo staršího bratra, slabomyslného Jindřicha.1)

Albrecht Jan Smiřický se podílel na přípravě stavovského povstání v r. 1618. Třetí pražská defenestrace byla tehdy (22. května 1618) dojednána přímo v jeho pražském malostranském paláci. Udála se následujícího dne a Albrecht Jan jí byl sám osobně přítomen. Posléze se stal i jedním z členů prozatímní vlády třiceti direktorů. V utvářeném stavovském vojsku financoval svůj vlastní regiment (asi 1000 mužů pěchoty). Stal se jednou z vůdčích osobností stavovského povstání, řada šlechticů dokonce požadovala jeho zvolení českým králem. Jeho pozemské dny ale byly pomalu sečteny.

Ve vojenském táboře před Českými Budějovicemi těžce onemocněl (pravděbodobně tuberkulózou). Po převezení do Prahy zemřel ve svém paláci 18. listopadu 1618 v pouhých třiadvaceti lety. Mocný rod Smiřických tak v podstatě vymřel po meči (po mužské linii). Zbýval totiž jen slaboduchý a nesvéprávný Jindřich Jiří. O rozsáhlý majetek se rozpoutaly divoké spory, které vyústily v tragédii.

o smiřické dědictví se svářela starší sestra Eliška Kateřina, vězněná na Kumburku a Markéta Saloména, provdaná za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka.

Markétě Saloméně se nakonec podařilo dědické nároky obhájit před zemským soudem. Proti vzdorující Elišce Kateřině byla vyslána krajská hotovost.

Jednání v Jiříně, kde se Eliška Kateřina usadila, se účastnili královští komisaři i s Jindřichem Slavatou z Chlumu a Košumberka

Při výbuchu na jičínském zámku 1. 2. 1620 všichni zahynuli.

Veškeré sváry a intriky nakonec stejně přišly vniveč. Markéta Salomena sice stoupala stále výše na společenském žebříčku (stala se dvorní dámou české královny Alžběty Stuartovny), ale kartami zamíchala turbulentní doba třicetileté války. Po prohrané bělohorské bitvě se Markéta Saloména připojila k průvodu prchajícího „zimního krále“ Fridricha Falckého, který nakvap opouštěl Čechy (shodou okolností právě přes Náchod).

Náchodští měšťané, obávající se drancováním, prosili 22. března 1621 dopisem Albrechta z Valdštejna, (jenž byl vnukem Hedviky Smiřické ze Smiřic, paní na Náchodě), aby se jich ujal.1)

Albrecht byl příbuzným bývalých majitelů panství: byl vnukem Hedviky Smiřické ze Smiřic, paní na Náchodě, a synem Markéty Smiřické ze Smiřic. Podařilo se mu tak získat polovinu rodového dědictví. Byl též učiněn katolickým poručníkem nesvéprávného Jindřicha Jiřího (kterého později Albrecht věznil v Bělé pod Bezdězem a na Hrubé Skále).

V obratnosti v získávání nových majetků se tehdy mohla Valdštejnovi rovnat snad jen Marie Magdalena Trčková z Lípy. Oba si také nově získané majetky směňovali či přeprodávali, aby si utvořily kompaktnější državy: Valdštejn si budoval majetkové jádro v Pojizeří a Českém ráji, Marie Magdalena zase v Podorlicku. Proti jí Albrecht z Valdštejna roku 1623 náchodské panství prodává.

Marie Magdalena roku 1629 náchodské panství podstoupila svému nejstaršímu synovi, Adamu Erdmanu Trčkovi z Lípy. Ten byl jedním z nejbližších Valdštejnových spolupracovníků.

Dne 25. 2. 1634 v Chebu zemřel jak Valdštejn, tak i jeho nejbližší spolupracovníci, mezi nimi i Adam Erdman Trčka z Lípy.

Adam Erdman Trčka z Lípy byl posledním majitelem Náchodského zámku, pocházejícím z českého rodu.

Majetky účastníků spiknutí byly zabaveny a rozděleny mezi ty, kdo se na atentátu na Valdštejna podíleli, a další věrné.

Náchodské panství získal Ottavio Piccolomini

Již předtím byly započaty práce na opevňování Náchoda. Práce, zahájené roku 1632, řídil trčkovský inženýr Salomon Offner.1) Za Piccolominiho navázali Carlo Lurago a Giovanni Pieroni.1)

Roku 1609 přitáhla k Náchodu švédská vojska pod velení náboženského emigranta Zdeňka (Karla) z Hodic.

Česko-italské posádce pod vedením kapitána Felipe di Tancredo se nakonec podařilo zámek ubránit.1) Budovy ale utrpěly vážná poškození.1)

Oba „opevňovací“ stavitelé se pustili i do úprav zámeckého areálu. Rozstřílené části kamenných zdí byly nahrazeny cihlovou vyzdívkou.1) Během úprav byla zazděna glavní gotická brána i některá okna.1) Původní gotická ostění byla odhalena při restauračních pracích v roce 1974.1)

Nad další z bran byla umístěna mramorová deska s nápisem, připomínajícím zásluhy Ottavia Piccolominiho.1)

Bezpečnost zámku měl zajistit mohutný torion, tedy dělová bašta hruškovitě se rozšiřující do prostoru před zámkem, a před ním mohutné hradby se střílnami. 1)

V hlavní zámecké budově vznikl probouráním několika místností tzv. Španělský sál s nástropní deskou, jež symbolizuje triumfální Ottaviův vstup do nebe válečné slávy.1) Fresku navrhli Fabian Hárovník a Giovanni Vanetti, provedení se ujal Felix Antonín Scheffler.1) O štukovou výzdobu sálu se postaral Domenik Rossi a Carlo Serena.1) Sál je vyzdoben velkým obrazem bitvy u Thionville od Pietra Snayerse a dvěma plátny Joachima Sandrarta.1)

Nové štukové stropy byly zřízeny i v dalších místnostech. (původní trámové stropy z časů Smiřických se dochovaly jen ve dvou místnostech před Španělským sálem).1)

Ottavio Piccolomini v Náchodě dlouho nepobýval. Roku 1634 (po smrti svého syna Ascania při dobývání Mírova) odešel sloužit Španělskému králi.(1)

Za pobytu v Brabantsku se seznámil, a následně oženil, s princeznou Marií de Brabancon.1)

Princezna však brzy zemřela.1)

Skvostné gobelíny, které Ottavio objednal pro své bruselské sídlo, byly převezeny do Náchoda.1)

Ottatvio poté adoptoval svého synovce Giuseppe Silvia Piccolominiho, jemuž ale všichni říkali Max (podle jména, jež obdržel při biřmování).1)

I ten ale brzy zemřel. Coby císařský plukovník podlehl, tehdy sotva dvacetiletý, následkům zranění z bitvy u Jankova roku 1644.1)

V pracovním životě se ale Ottaviovi dařilo. Po skončení třicetileté války stanul na vrcholu moci.1)

Roku 1651 se znovu oženil, tentokrát v Praze s Marií Benignou Sasko-Lauenburskou.1)

Před příjezdem manželů do Náchoda bylo dokončena výzdoba zámecké kaple Nanebevzetí Panny Marie.1)

Na ní se podílel opět Fabian Harovník, ataké řada italských mistrů: Domenico Rossi, Cyrus, Bernard Spinetti, Carlo Serena a Giovanni Vanetti.1)

Novomanželé se brzy odstěhovali do Vídně.1)

Ottavio zemřel ve Vídni 11. srpna 1656 po pádu z koně. Bylo mu 56 let.

Jeho nástupcem se stal ještě nedospělý synovec Eneas Silvio Piccolomini.1) Regentkou se stala vdova po Ottaviovi Marie Benigna.

Ta se později propsala do legend a pověstí jako „černá paní Náchodská“. Po manželově smrti prý již neodložila černý šat. Později se měl v místnostech a chodbách zjevovat její přízrak, procházející po nocích zámkem.

Pokračovaly práce na opevňování zámku, tentokrát v obavách před tureckým nebezpečím. V roce 1657 byla dokončena obranná zařízení před zámkem, roku 1660 byla vystavěna bašta na příčném křídle za kaplí, roku 1663 pak zbudovány sruby a postavení pro dělostřelecké baterie před zámkem.1)

Zřízen byl také vodovod, který čerpal vodu ze studně pod věží.1)

Eneás Sylvius dosáhl plnoletosti roku 1671. Více než po spravování panství ale toužil po vojenské kariéře. Uzavřel tedy s Marii Benignou dohodu, aby dalších osm let vedla správu panství. Sám nastoupil kariéru vojenského důstojníka. Roku 1673, již v hodnosti plukovníka, zemřel přibližně dvacetiletý ve válce s Francouzi na Rýně. Jeho ostatky byly pohřbeny v Kolíně nad Rýnem. Oženit se a založit rodinu nestihl.

Jeho pozůstalost proto připadla mladšímu bratrovi Lorenzu (česky Vavřinci) Piccolominiovi. Ani on nebyl v době získání majetku ještě plnoletý.1)

Marie Benigna spravovala náchodské panství až do roku 1683.1)

V té době se opět náchodský zámek na čas stal hlavním sídlem. Jen na zimu odjížděli do Prahy, kde vlastnili dům na Příkopech.1)

Po smrti Vavřince Piccolominiho se jeho nástupcem v roce 1712 stal (opět neplnoletý) syn Jan Václav Piccolomini.1) Regentkou se stala jeho matka Anna Viktorie, rozená Libštejnská z Kolovrat.1)

Roku 1721 poškodila náchodský zámek silná bouře, která do poloviny pobořila hlavní věž. To byl impuls k poslední větší stavební proměně zámku.

Po opravě byla věž snížena.1)

Anna Viktorie dala také strhnout dělostřelecká postavení s hořejší branou, předsunuté ruby a stáje v předhradí.1) Prostor před zámkem uvolnila vylámáním skály a poté zde dala vystavět jednoduchý patrový barokní trakt pro zámecké úřednictvo.1)

Stavba úřednického traktu a nové brány (Jakub Svoboda) do zámecké aleje byla provedena v letech 1729-1730. Na bráně jsou vytesány Piccolominiovské a kolovratské znaky (dílo Severina Tischlera ze Svitav).1)

Roku 1731 byla stržena brána směrem k městu a vystavěna nové, opět Svobodou a Tischlerem.1)

V interiérech zámku proběhly pouze drobnější úpravy v podobě štukatérských prací či zasazení vyřezávaných supraportů nad všechny dveře.1)

Po smrti Jana Václava roku 1742 zdědil Náchod jeho bratr Ottavio II. Piccolomini.

Za něj byla pozornost věnována především bezprostřednímu okolí zámku: roku 1744 byla postavena nová zámecká jízdárna (na místě provizorního objektu z roku 1700), v roce 1751 pak sýpka. Na velkých náspech nad zámeckým příkopem byla zřízena francouzská zahrada, zvaný později „Pikolominka“1)

V roce 1756 bylo započato s opravou hradeb. Tyto práce ale nebyly za Ottaviova života dokončeny.

Také Ottavio II. Piccolomini se soustředil převážně na svou vojenskou kariéru. V mladém věku vstoupil do armády a již ve svých sedmnácti letech bojoval v řadách vojska prince Evžena Savojského v benátsko-rakouské válce proti Turkům ( v bojích byl zraněn)1) Účastnil se též druhé slezské války a války sedmileté. Za ní zemřel v Hradci Králové na mrtvici. Stalo se tak 25. ledna 1757. Bylo v (na Piccolomini relativně vysokém) věku téměř 59 let. Ani on však nezanechal žádné známé potomky (dokonce se ani neoženil). Jím také vyhasla rodová větev Piccolomini-Pieri.

Dědicem Náchoda se stal Jan Pompejus (či italsky Giovanni Pompeo) Piccolomini z rodové větve Piccolomini-Todeschini. Z nově nabytého majetku se ale těšil jen asi 8 let.

Po jeho smrti roku 1765 zdědil náchodské panství jeho syn Giuseppe Parille (Josef Parille) Piccolomini.1) Jako by to už byla Piccolominská tradice: ani on ještě nebyl zletilý. Až do 5. srpna 1771 byl proto v poručnictví své matky. Ještě předtím se ale v 17 letech oženil s o pět let starší Marii Cristinou, dcerou Dona Guglielma Antonia Ruffa.

Roku 1775 vypuklo na náchodském panství povstání. Jeho významnou postavou byl rtyňský rychtář a svobodník Antonín Nývlt (jeho strýc byl kdysi vlivným panským úředníkem na náchodském zámku).

Dav vzbouřených poddaných přišel 20. března 1775 na zámek a domáhal se svobody a zrušení roboty.1)

Antonín Nývlt byl 28. března 1775 zatčen vojenským oddílem.

Rodové prokletí Colloredů pokračovalo: manželství zůstalo bezdětné. A i sám Guiseppe Parille umírá poměrně mlád: měsíc před dvaatřicátými narozeninami, dne 6. července 1783 v Neapoli.

Čtvrtstoletí po zániku rodové větve Piccolomini-Pieri tak vymřela i rodová větev Piccolomini-Todeschini. Vdova se uchýlila do Ratibořic. Později se odstěhovala do Neapole, kde zemřela okolo roku 1825.

O Náchod se rozhořely spory. Zadlužené panství nakonec roku 1786 získal hrabě Josef Vojtěch Desfours, jehož matka Ludmila byla dcerou Vavřince Piccolominiho.

Desfours byl ženatý s Marií Annou Desfourovou du Mont et Athienville, ale i jeho manželství zůstalo bezdětné. Z nabytého náchodského panství se radoval (lze-li to tak při neutěšené hospodářské situaci a zadluženosti panství vůbec říct) jen asi pět let. Umírá bez potomků 5. června 1791 ve věku 57 let.

Panství připadlo jeho příbuznému Františku Antonínu, hraběti Desfours. Ohromné dluhy ale nedokázal splatit. Následujícího roku získal ve veřejné dražbě náchodské panství za milion 222 tisíc zlatých Petr Biron, kuronský a zaháňský vévoda.

Petr Biron dal pokrýt střechy náchodského zámku taškami. V druhém patře také zřídil knížecí divadlo (později bylo přeneseno do prvního patra torionu). Dal strhnout most a zasypat příkop u piccolominiovské brány. Na stráni k městu pak byl zřízeno nové schodiště.1)

Petr Biron náchodské panství rozšířil, když k němu roku 1798 připojil sousední panství Chvalkovice (kromě samotných Chvalkovic tak získal ještě Malou Bukovinu (Bukovinku), Komárov, Říkov, Sebuč, Svinišťany a Výhled.^[2/24] Od svobodného pána Dobřenského z Dobřenice jej zakoupil za 176.000 zl.[2/301]

Za Petra Birona ožil zámek bohatým kulturním životem. V zámeckém divadle se hrálo čtyřikrát týdně, navíc se dvakrát týdně koncertovalo ve Španělském sále.1)

O některých představeních referoval Vilém Karel Arnoldi, vévodův herec a dvorní rada, v letech 1798-1799 v pražských úředních novinách.1)

Robota byla za jeho vlády nahrazena peněžní rentou. Výhodné to bylo jak pro robotníky, tak pro panské dvory. Najatí robotníci totiž pracovali daleko lépe než robotníci.1)

Spisovatel Alois Jirásek zachytil Bironovo působení na náchodském zámku v románu Na dvoře vévodském.

Nejčastěji ale Biron pobýval na svých dalších majetcích ve Slezsku.

V červnu 1799 přijel Petr Biron, již nemocen, na Náchod. Částečně se zotavil při pobytu v Karlových Varech, ale na podzim se jeho zdravotní stav opět povážlivě horšil.^[2/300] Poslední naděje byla spatřována v léčivých schopnostech von Mutia. V měkce ustrojených nosítkách jej dopravili na zámek Mutiů v kladském Kelnově (Jeleniów).[2/300]

Tam také po několika týdnech zemřel. Stalo se tak 12. (či 13?) ledna 1800 v nedožitých 76 letech.[2/300]

Jeho poslední cesta vedla opět přes Náchod, kde bylo 22. ledna konáno Requiem, a dále přes Ratibořice, Hořičky a Brusnici do Zaháně, kde bylo pohřbeno v kryptě pod věží Kostela milosti.[2/300]

„Všickni, kdož vévodu znali, a já od nich slýchal, velice litovali, že česky neuměl, tudýž s poddanými mluviti a je vyslyšeti nemohl, nad to, že nebyl šťasten u volení osob, kteříž ho obstupovali; žádostivi vlastního zisku překáželi dobročinnosti jeho.“
Josef Myslimír Ludvík, Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho, 1857

….

Z posledního manželství (předchozí dvě byla bezdětná) vzešlo 5 dětí. Jediný syn ale zemřel v dětském věku.

Dědičkou Náchoda, Zaháňského vévodství a dalších majetků se stala nejstarší dcera Kateřina Vilemína Zaháňská, předobraz „paní kněžny“ z Babičky Boženy Němcové.

Celým jménem se jmenovala Kateřina Frederika Vilemína Benigna Zaháňská a narodila se 8. února 1781 na zámku Jelgava v dnešním Lotyšsku.

Kateřina Vilemína Zaháňská ponechala správu panství svým úředníkům.1)

Ti na panství opět obnovili robotu.1)

Vévodkyně měla pověst krásné a duchaplné ženy se zájmem o evropské politické dění. Na zámku v Ratibořicích se tak například uskutečnila schůzka utvářející se koalice proti Napoleonovi.1)

Za vrchního Václava Essenthera a zámeckého kaplana Josefa Regnera byl zámecký kopec osázen a přeměněn v park.1)

Essenter dal také strhnout Bílou věž (součást zámecko-městského systému hradeb)1) V zámecké kapli dal barokní okna nahradit novogotickými.1)

Po smrti Kateřiny Vilelíny Zaháňské roku 1839 Náchod zdědila její sestra Pavlína, provdaná vévodkyně Hohenzollern-Hechingen.

O Náchod ale příliš nestála a proto jej již roku 1840 prodala německému knížeti Oktaviánovi Lippe-Biesterfeld.1)

Ani v jeho rukou se náchodský majetek dlouho neohřál. Roku 1842 jej od nějza 2 500 000 zlatých koupil Jiří Vilém Schaumburg-Lippe s úmyslem učinit z něj rodovou sekundogenituru (samostatný majetek určený pro druhorozeného syna)

Vilém, princ Schaumburg-Lippe se Náchoda ujal roku 1860.

Prusko-rakouská válka roku 1866 těžce zasáhla celý region. Veliké bitvy byly svedeny u Náchoda i u České Skalice.

Na zámku byl zřízen lazaret pro raněné vojáky.1)

Ti co, zraněním podlehli, byli pochovávání v hromadných hrobech za takzvaným bílým křížem, v místě kde bývali již dříve pochováváni vojáci padlí v bojích o Náchod. (Později byl tento prostor pietně upraven na romanticky vyhlížející vojenský hřbitov).1)

Na vojenském hřbitově byla zřízena i hrobka rodu Schaumburg-Lippe.

Roku 1868 dosáhl Vilém Schaumburg-Lippe na svém bratrovi Wolradovi zrušení sekundogenitury a přeměnu Náchoda na dědičné (ve Vilémově rodu) majorátní panství.1)

Císař František Josef I. náchodské svěřenectví roku 1873 potvrdil.1)

Vilém Schaumburg-Lippe zemřel v Ratibořicích roku 1906.1)

Panství se ujal jeho syn Bedřich Vilém, který se stal posledním šlechtickým majitelem náchodského zámku.1)

Roku 1945 byl zámek konfiskován a stal se majetkem státu.1)

Od roku 1973 probíhala na zámku několikaletá rekonstrukce.1)

Použitá literatura: