Ścinawka Górna, Śtrednia a Dolna (Horní, Prostřední a dolní Stěnava)

Trojí Stěnava (či jak se kdysi též psalo a říkalo Stínava) táhne se svou zástavbou podél řeky Stěnavy v délce více než deseti kilometrů. Před rokem 1945 nesly sídla jméno Obersteine, Mittelsteine a Niedersteine.

Dolní Stěnava se poprvé připomíná roku 1322 jako „Nedirsteinaw“, Střední Stěnava roku 1324 a Horní Stěnava roku 1406.

Dle starého soupisu pražské diecése, sestaveného mezi lety 1344 a 1350 byly tehdy farnosti v Dolní Stěnavě (Nieder-Steine) a Prostřední Stěnavě (Mittel-Steine). Obě náležely do kladského děkanátu, který byl součástí arciděkanátu hradeckého.¹⁾ V roce 1360 se ve Střední Stěnavě připomíná farář Jan.

Dle Patchovského průvodce z roku 1912 tehdy sloužily návštěvníkům města tato ubytovací a restaurační zařízení: Hotel zum Bahnhof. Zum Steinetal. Villa Nowa. Kloses Hotel. Pabsch Gasthaus. Postlers Gasthaus.²⁾

V roce 2021 měla Horní Stěnava 685, Střední 2198 a Dolní Stěnava 1261 obyvatel (celkem tedy 4144). Všechny tři Stěnavy jsou součástí gminy Radków.

V roce 1879 byla zprovozněna železniční trať z Kłodzka do Nowe Rudy (prodloužená následujícího roku do ) Wałbrzychu, která se stala impulsem dalšího průmyslového rozvoje regionu. Střední Stěnava se navíc brzy stala významnou železniční křížovatkou. V roce 1889 byla zprovozněna přeshraniční trať do Broumova. V roce 1902 dosáhla Střední Stěnavy i náročným terénem budovaná trať z Dzierzoniówa (na ní však byl provoz zastaven po pouhých třech desetiletích provozu) a konečně roku 1903 krátká trať do Radkowa. V současnosti je osobní doprava provozována pouze na „hlavní trati“ z Kłodzka do Wałbrzychu, z ostatních tratí zbyly pouze fragmenty v podobě vleček do kamenolomů Tłumaczów a Słupiec.

zámek Sarny

nejvýznačnější památkou Horní Stěnavy je zámek Sarny (Scharfeneck), ležící až na samém nejsevernějším okraji zástavby, na ostrohu vymezeném řekou Stěnavou a jejím přítokem, říčkou Włodzica. Povídání o něm je proto vyčleněno do samostatného článku.

kostel sv. Máří Magdaleny

Kostel, zasvěcený Máří Magdaleně, stojí na pomezí Prostřední a Horní Stěnavy (o pár desítek metrů ale již náleží katastru Prostřední Stěnavy. Kostel se ve Střední Stěnavě připomíná poprvé roku 1368, ale nepochybně stál již dříve. Jádro dnešní kostela je gotické, pocházející ze 14. či 15. století. Nelze ale vyloučit, že zde ještě dříve nestál kostel dřevěný. Na gotickou podobu kostela ale dnes upomíná již jen několik prvku, zejména klenba presbyteria).

Z popudu Henryka Stilfrieda (majitele panství) byl v roce 1558 nahrazen katolický kněz evangelickým. Opětovně se obec stala sídlem katolické farnosti v roce 1639. Za kněze Michala Franze Faulhabera byla v roce 1696 postavena kamenná presbytář, obsahující renesanční a barokní prvky.

V té době spravovali „Dolny Dwór“ příslušníci jezuitského řádu, pod jejichž dohledem došlo v letech 1738-1739 k zásadní přestavbě chrámu. Loď byla zbořena a vystavěna nová, obohacená o boční kaple (jižní Blahoslavené Panny Marie a severní sv. Františka Xaverského), vyzdobené v barokním slohu. Kostel tak získal podobu latinského kříže. Obrazy do kaplí vytvořil známý slezský barokní malíř Jan František Hoffmann. Střecha byla doplněna o osmibokou věž, zakončenou cibulovitou přilbicí. V interiéru se později projevil ještě další umělecký styl: rokoko, například v podobě kazatelny se sochami evangelistů ( z roku 1793).

Areál obklopuje kamenná zeď se dvěma branami. Jižní gotická branka je gotická, zakončuje ji tzv. vimperk (trojúhelníkový štít) s reliéfem sv. Jana Křtitele. Ze starého hřbitova, který přiléhal ke kostelu, se dochovalo jen několik starých německých náhrobků.

zámek Kapitanowo

Název Kapitanowo je odvozen od původního německého pojmenování Hauptmannshof (Hauptmanův dvůr), užívaného od konce 17. století do konce 2. světové války. Původně se ale objekt nazýval Oberhof (Horní dvůr)

Počátky Kapitanowa jsou spjaty s šlechtickým rodem von Zeschau (též Czechau, Czechav, Czeschaw), původně míšeňský šlechtický rod, jehož nejstarším známým příslušníkem byl Bernhard de Sessowe, připomínaný roku 1206. Později se rod rozštěpil do mnoha rodových větví, rozesetých napříč Evropou , a později též Jižní Amerikou.

Stavebníkem zdejší tvrze byl patrně po polovině 14. století Thammon von Zeschau (Tammo II. Von Czechau)

Za Thammona tu vyrostla malá opevněná stavba (o rozměrech 12×16 metrů), obehnaná vnějším opevněním a příkopem.

Tammo II. Umírá roku 1353. Roku 1356 se připomínají bratři Thomas a Konrad von Czechau.

Jejich potomci tvrz roku 1412 prodali panství Štěpánovi a Bernardovi von Doninovi, při té příležitosti je tvrz zmiňována jako zděný dvorec.

Rodu Doninů patřila Stěnava 55 let. Po smrti Fridricha von Donina připadla panství Mittelsteine (Ścinawka Średnia) a Neurode (Nowa Ruda) roku 1467 českému králi Jiřímu z Poděbrad.

Ten předal obě léna – z vděčnosti za prokázané služby – Georgu Stillfriedovi-Rattonitzovi, ovšem za podmínky, že se ožení s jednou ze sester Fridricha von Donina.

Předání bylo potvrzeno roku 1472.

Turistické možnosti aneb kam dál?

a) pěší turistické trasy

Rozcestník turistických tras se nachází ve Střední Stěnavě na křižovatce ulic Adama Mickiewicza a Marii Konopnickiej

červená: Ścinawka Średnia, wiadukty (1,5 km) – Góra Wszystkich Świętych, rozhledna (5,5 km) – Słupiec (9 km) – tvrz Srebrna Góra (21 km)

zelená: Ścinawka Średnia, wiadukty (1,5 km) – Ścinawka Średnia, železniční stanice (2 km) – Zagórze (5 km) – Gorzuchów (12,5 km) – rozhledna Suszyna (19,5 km) – Wambierzyce (27 km)

červená: Wambierzyce (5,5 km) – Studzieno (9 km) – Skalne Grzyby (11,5 km) – Karlów (21,5 km)

zelená: Rozdroże nad Piekłem (5,5 km) – Gajów (9,5 km; dále po žluté Tłumaczów (13,5 km) nebo Radków (12,5 km)

Okolo zámku Sarny na nejodlehlejším konci Horní Stěnavy prochází žlutá turistická značka, propojující Stolové hory s Nowou Rudou a s hřebenem Sovích hor

Přes Dolní Stěnavu prochází sudetská větev Svatojakubské cesty.

Použitá literatura:

1. PALACKÝ, František a Rudolf TSCHORN. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. V Praze: L. Mazáč, 1936. sv. 1, s. 466. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:d55df320-38aa-11e8-b52f-5ef3fc9ae867
2. PATSCHOVSKY, Wilhelm. Führer durch die Grafschaft Glatz und das Eulengebirge. Schweidnitz, 1912, s. 51