Potštýnské zátiší a výletní místa v jeho okolí (František Bauer, 1891)

Veleurozenému pánu panu Panu Antonínu baronu Dobřenskému z Dobřenic, majiteli velkostatku potštýnského, c. k. komořímu, poslanci na sněmu zemském.

Předmluva

Snažil jsem se knížkou touto obrátiti pozornost širších kruhů na Potštýn a okolí jeho proto, že půvabný kraj ten z vlastního názoru dobře znám a že přeji si, aby drazí krajané moji, pokud onen koutek země české jim snad ještě méně jest povědomý, obrátili laskavě zřetel k oněm místům a navštěvovali je pokud možno hojně a často, zejména v doně letní. Mým vroucím přáním jest, vzpružiti, pokud síly jednotlivce stačí, ruch cestovatelský v oněch krajinách českých, jejichž vlasteneckým i hmotným zájmům bylo by tím zajisté nemálo poslouženo. Zmínil jsem se prozatím jen o oněch místech v okolí potštýnském, o nichž vím z vlastní zkušenosti, že bývají navštěvována letními hosty potštýnskými. Z tohoto stanoviska nechť posuzuje laskavý čtenář práci mou. Při této příležitosti dovoluji si srdečný dík vzdáti všem, kteří mně při podniku mém nápomocni byli zasílajíce některá data místní. Zejména děkuji velect. p. dr. Janu Urbanu Jarníkovi, c. k. univ. profesoru v Praze, za některé vítané doplňky, jimiž článek o Potštýně opatřil a p. řídícímu učiteli Josefu Prokšovi ve Vamberce za částečné laskavé rozšíření stati o Vamberku jednající. Dílko povstalo z většiny na základě vlastních cest mých, rozumí se však samo sebou, že použil jsem při spisování jeho i spisů do oboru toho zasahujících, — zejména — pokud se Žamberku týče — výtečného spisu p. Mdr. Eduarda Alberta c. k. dvorního rady a univ. profesora ve Vídni „Paměti Žamberské“.

Stať o Kyšperku pochází z péra p. MUDr. J. Mikysky v Kyšperku.

V lednu r. 1891.

F. B.

Potštýn nad Divoké Orlici v Čechách

Potštýn, v novější době oblíbené místo výletní, honosí se mnohými vlastnostmi, jichž na letních sídlech vyhledáváme.

Sestoupíme-li na soujmenné železniční stanici a rozhlédneme-li se po Potštýně a okolí jeho již z nádraží, uzříme milý obraz krajinný.

Na levém břehu Divoké Orlice táhnou se dosti značné kopce, porostlé tmavými lesy, jež sklánějí se až k samému řečišti. Hrdě vystupuje do výše mocný hřbet Kapradi, jehož bujně zelenající se stráně milý dojem vzbuzují. Naproti němu vypíná se na pravém břehu Orlice lesnatý, zámecký kopec, na jehož temeni vyčnívají zbytky zdí, zříceniny bývalého hradu Potenšteina, zdobící kouzlem romantičnosti pěkný kraj. Na straně severní zříme krajinu více otevřenou. Tu objevují se v ladném střídání role, luka, lesy, rybníky, v dáli pak chlumy a různé osady, obtékané rychlotokou Divokou Orlicí. Avšak zraky naše vždy zase vracejí se k tmavým lesům, věnčícím stráně Kapradi a k ostatním těm lesnatým kopcům, které činí utěšené malebné pozadí tiché osady potštýnské. –

Než se vystavěla dráha z Prahy do Mezilesí, byl Potštýn pravým zátiším, nejsa navštěvován leč ojedinělými turisty, kteří tam přicházeli hlavně proto, aby si prohlédli zříceniny slavného hradu Potenšteina. Leželť Potštýn mimo veškeré spojení železniční. Nejbližšími stanicemi dráhy státní byla Choceň a Ústí, odkudž také poštovní zásilky původně oklikou přes Vamberk — neboť úřad poštovní pro Potštýn zprvu byl ve Vamberce, — do městečka se dodávaly.

Jakmile však byla zahájena doprava po dráze severozápadní, ihned zřízena v Potštýně samostatná pošta, jíž přiděleny sousední vesnice Záměl, Lhota, Proruba a Sopotnice. Agenda úřadu toho rostla čím dále tím více, zejména pak byla v letní době, po čas pobytu letních hostů, velmi značná. Nelze popříti, že, dokud Potštýn nebyl spojen železnou drahou, činil daleko více dojem pravého idyllického zátiší. Byť i v té příčině zavedením dráhy poněkud by ztratil, získal zase nesmírně pohodlnou a lacinou dopravou. K tomu přidružila se ještě okolnost velmi příznivá, že nádraží zřízeno bylo v bezprostřední blízkosti městečka na mírném návrší. Bylo patrno, že Potštýn, jakmile by obecenstvo cestující, byť i jen letmo, poznalo krásnou jeho polohu, mohl by se státi místem výletním.

Svorným spolupůsobením okrašlovacího spolku a místního obyvatelstva, jež horlivě ujalo se myšlénky zvelebiti Potštýn, dosaženo v krátkém čase výsledků utěšených. Chovajíce pevné přesvědčení, že půvabnému místu tomu kyne pěkná budoucnost, podáme ctěnému čtenářstvu na základě vlastních zkušeností obrázek, jaký skytal Potštýn roku 1890. Kde potřeba káže, zmíníme se i o jeho minulosti.

Naše cesta povede nás nejprve na prostranné náměstí kostelní, kde naproti zámku p. bar. Dobřenského stojí

farní kostel sv. Vavřince,

jenž při vší prostotě své zůstavuje milý dojem.

Kdy původně na Potštýně vystavěn byl kostel, nelze s určitostí říci. Jisto jest, že památný Potštýn od pradávna byl osadou katolickou. Jakožto farnost katolická uvádí se již ve 14. století (r. 1359). Dalť Karel IV. dne 4. října onoho roku faráři kostela potštýnského dva lány rolí, aby on i nástupcové jeho dvakráte v týdnu, ve středu a v pátek, modlili se a mši svatou sloužili za duši jeho. Když pak následkem neblahých roztržek náboženských v Čechách samostatná katolická správa duchovní v Potštýně zanikla, náleželi katolíci této farnosti po drahnou dobu, až do roku 1712 pod duchovní správu do Vamberka. V době oné byl potštýnský kostel filiálkou Vamberka, od r. 1712-1787 filiálkou sopotnickou, v níž každou třetí neděli služby Boží se konaly. R. 1787 působením místní vrchnosti, pana hraběte Jana Antonína Harbuvala ze Chamaré zřízena byla v Potštýně opět samostatná správa duchovní.

(* Prvním lokalistou v Potštýně stal se P. Jiří Císař, rodilý Rychnovan; po něm následoval P. Karel Syrůček (žil do r. 1799), P. Nepomuk Böhm (do r. 1805), P. Josef Strobl (do r. 1809), P. Jan Holoubek, rodilý z Vamberka (do r. 1817), P. Jan Nep. Suchánek (do r. 1829). Působením P. Frant. Holoubka († v Potštýně r. 1858) byla dosavadní lokalie v Potštýně povýšena na faru. P. Jan Kopecký, jmenován byv farářem v Potštýně od vysokorodé paní baronky Dobřenské (r. 1858), pobyl v Potštýně do r. 1871, načež zastával duchovní správu P. Josef Jirčík (až do r. 1883). Onoho roku ujal se správy duchovní P. Václav Vaigl, nynější důstojný p. farář potštýnský.)

Velkou zajisté zásluhu o Potštýn získal si tehdejší patron, hrabě Jan Antonín Harbuval z Chamaré; od něho vyšla iniciativa, na místě starého, nepatrného dřevěného kostela vystavěti kostel úplně nový a Potštýna důstojný. Základní kámen položen byl dne 9. září r. 1807 v přítomnosti Jeho Milosti kralohradeckého p. biskupa hraběte Marie Thadaea z Trautmansdorfu.

Stavba kostela byla však záhy úmrtím šlechetného zakladatele jeho přerušena; všeobecně vážený pán ten zemřel dne 17. února 1808 v 77. r. věku svého. Bylo se obávati, že provedení stavby, sotva započaté setká se následkem úmrtí tohoto patrona se velikými obtížemi, avšak urozená a zbožná paní Marie Anna Harduval z Chamaré, vdova po panu hraběti, i přes mnohé starosti, jaké jí působilo jednak vychovávání hraběcích sirotků, jednak správa pupilárního panství, věnovala největší péči na dostavění kostela, chtějíc mileným obyvatelům Potštýna po sobě zůstaviti pomník vroucí lásky k Bohu a k poddaným a výmluvným skutkem projeviti úctu, jakou chovala k vroucnému přání zesnulého chotě. Za tou příčinou nesla se snaha vznešení paní k tomu, aby v stavbě kostela co nejrychleji se pokračovalo. Války, vedené za oněch dob s Francouzi, byly záměru jejímu na ujmu; avšak když r. 1815 mír byl uzavřen, uchopila se díla se zvýšenou horlivostí. Náklad na stavbu kostela vedla vrchnost z největší části sama; přifařené obce potštýnské. Záměl a Brná poskytly ochotně a bezplatně veškerou jen možnou podporu, hrabě Bubna, pán na Doudlebích, z vlastního popudu podporoval stavbu kostela v blízkém Potštýně dovozem staviva, a jeho příkladem povzbuzeni byvše přispěli i obyvatelé města Vamberku (k podnětu starosty pana Josefa Holoubka) značnější částkou peněžitou na stavbu chrámovou. Obec Sopotnice (ač též jako Vamberk nebyla přifařena k Potštýnu) a ves Proruby tehdáž Potštýnským značnou podporu poskytly bezplatným dovážením staviva. R. 1821 byla stavba, r. 1816 započatá, důstojně ukončena. Dne 23. září r. 1821 byl kostel od Kralohradeckého p. biskupa Aloisa Josefa hraběte Krakovského z Kolovrat slavnostně vysvěcen a téhož dne první bohoslužby v novém chrámě konány od Jeho biskupské Excellenci, v přítomnosti Jeho Milosti, nejdůst. pana Frant. Wardy, infulovaného děkana při dómě a předsedy konsistoriálního v Králové Hradci. Při kteréžto slavnosti nejdůstojnější pan Josef Šimon, konsistoriální rada, okresní vikář rychnovský a děkan v Týništi, za ohromného návalu zbožného lidu (více než 12 000 hlav čítajícího) a za přítomnosti mnohých vynikajících hodnostářů církevních proslovil vhodnou a velmi dojemnou řeč. R. 1856 byla lokalie potštýnská — k několikerému zakročení duchovního správce potštýnského, p. P. Fr. Holoubka — od nejdůst. ordinariátu na „skutečný farní chrám se všemi právy a výsadami“ povýšena dekretem ze dne 21. května 1856, č. 3064).

O vystavění oltářů a celé zařízení chrámu postaral se p. hrabě Jan Ludvík Harbuval de Chamaré. Hlavní oltářní obraz sv. Vavřince maloval pražský akademický malíř, p. Antonín Machek. Představen jest na něm sv. Vavřinec, jak, nedbaje ohně, vedle něho na roští rozdmychovaného, nedbaje hrozeb tyrana, pln důvěry a oddanosti chystá se podstoupiti smrt mučennickou a pokorně k nebesům vzhlíží, aby sílu a zmužilost si vyprosil od Boha. Na témž obraze (v rohu) jsou vypodobněni rodiče jeho a sv. Vavřinec sám též v podobě dětské. Byť i nebyl obraz, dílem mistrovským, účelu svému dobře vyhovuje. — Pozlacení oltářů, varhan a ostatního nářadí kostelního obstaral pozlacovač, p. Jan Heinrich z Brna, varhany (s 18 rejstříky a positivem) vystavěl varhaník Hynek Welzel z Králík. Průčelí chrámové okrášlil dvěma kamennými sochami (představujícími sv. Annu a Antonína Padovanského) sochař Alexandr Förster z rakouského Slezska. —

Mimo oltář hlavní jsou v kostele ještě tři oltáře poboční: oltář sv. Antonína, sv. Jana Nepomuckého a v presbytáři na pravo oltář Marie Panny Lourdské. Tento posvěcen byl dne 23. října r. 1887 na památku stoletého trvání katolické správy duchovní v Potštýně.

Na velké věži ve zvonici jsou tři zvony rozličné velikosti. Největší byl ulit r. 1571 „ke cti a slávě Boží za správy urozeného pána Mikuláše z Wildenšteinu, toho času Úředníka panství potštýnského, radou a pomocí jeho.“ Roku 1861 (dne 3. srpna) byly všecky tyto tři zvony požárem zmařeny. Onoho dne — bylo to v sobotu okolo osmé hodiny z večera — uhodilo, a blesk zapálil střechu zdejšího chrámu Páně v rohu západním, právě když kostelník (*Jan Jarník, jenž až do své smrti na rok a den plných 50 roků službu kostelnickou zastával a roku 1889 ve stáří 80 let zemřel.) s dvěma synovci svými (nynějším p. dr. J. Urb. Jarníkem a bratrem jeho Františkem) šel vyzvánět, jak před nedělí a svátky zvykem bývá. Ačkoliv blesk udeřil do kostela dříve než na zvonici vystoupili, ano ačkoliv následkem prudkého stlačení vzduchu k zemi sraženi byli, nedali se tím přece odstrašiti a vystoupivše až k samým zvonům, odzvonili jako obyčejně. Byly to však hrany pohřební, neboť ještě co zvonili, zpozorován byl z dola oheň a právě dozněl poslední zvuk zvonku, připomínajícího zbožným věřícím, by vzpomněli dušiček v očistci: když tu k nim bez dechu přiběhl posel, vyzývající je, aby rychle seběhli, dokud nebude pozdě. Štěstí ještě, že pohroma nestihla tehdáž i celou osadu: silný vítr zanášel hořící šindele až do dvoru brněnského a jen dešti nad míru vydatnému bylo děkovati, že se požár omezil na místo, kde vypukl. Též pro kostel samý bylo štěstím, že hořící báň nespadla na klenbu, nýbrž ku straně západní na schody. Zvony se ovšem rozlily, ale vnitřek kostela zůstal neporušen, ačkoliv dvéře na kůr silně chytaly a jen tím byly varhany od zkázy zachráněny, že se dvéře ty zvnitř kostela stále silně polévaly. Ještě téhož roku byl kostel znova pokryt břidlicí nákladem 4691 zl. 16 kr., a také nové zvony částečně ze zbytků původních ulity. V měsíci srpnu 1885 udeřil blesk opět do kostela sv. Vavřince a sice do malé věžičky, porouchal na ní krytbu a vjel po drátě od zvonku do sakristie, kde jen omítku porouchal, ale nezapálil. V Červnu r. 1888 opatřen chrám dvěma hromosvody.

.*.*.*.*.*.

Mimo kostel sv. Vavřince nalézají se v potštýnské farnosti dvě kaple, jedna soukromá v zámku a kaple cesty křížové.

Na návrší na levém břehu Orlice, na skále opukové blízko vesnice Záměle jest

kaple sv. Marka,

r. 1713 od tehdejšího majetníka velkostatku potštýnského, Františka Karla Záruby z Hustiřan, hraběte říšského, vystavěná.

Prostranná kaple založena jest ku cti sv. evangelisty Marka, zároveň jest hřbitov u ní, nynější pohřebiště potštýnských osadníků a obyvatelů z přifařených obcí Záměle, Brné a Proruby. Hřbitov byl dříve kolem samého kostela potštýnského, avšak r. 1790 byl nařízením zeměpanského úřadu odtamtud k sv. Marku přeložen. Jsa chráněn vysokou zdí, jest z jedné strany obklopen zahradou, náležející k jedinému stavení, s nímž sousedí, na druhé pak straně jest zastíněn krásnými košatými lipami. Také vykazuje zejména z doby poslední několik pěkných pomníků a hrobek, uprostřed pak se pozvedá krásný kamenný kříž z pískovce s podstavcem rovněž kamenným, na němž jsou vytesány výjevy z písma svatého. Kříž ten jest prací domácího kameníka Karla Mendlíka.

Druhá úhledná kaple

zřízena byla na zámeckém vrchu na Potštýně r. 1766 nákladem paní Anny Barbary Harbuval z Chamaré, roz. ze Sannigu. Při zrušování klášterů v Čechách byla zrušena, načež víc a více scházela. R. 1831 probudila se v srdcích potštýnských farníků na novo touha, tento pomník někdejší pobožnosti opět obnoviti a vymoci povolení, by za doby pobožností křížové cesty se směly v kapli té sloužiti mše svaté. Téhož roku uvedeno stavení nákladem farníků potštýnských v nejlepší pořádek a zřízen v kapli oltář ku cti českého patrona zemského, sv. Jana Nepomuckého.

Výlohy s obnovou kostela a znovuzřízením jeho spojené obnášely 1064 zl. 24 ½ kr., které z největší části správce statku potštýnského, pan Michael Žďárský zapravil. Mimo to zavázali se farníci potštýnští dobrovolně reversem, vystaveným ze dne 14. ledna 1832, že postarají se o zachování kaple vlastním nákladem a uhradí výlohy, s nutnými opravami spojené. R. 1833 na den sv. Jana byla kaple za návalu nesmírného množství lidu slavně vysvěcena.

Stejným časem, jak zámek v městysi Potštýnu byl dostavěn (r. 1749), zřízena byla kaple soukromá ku cti nejsvětější Trojice v zámku, v níž (dokud vrchnost měla zvláštní kaplany zámecké) každodenně pro hraběcí rodinu, pak mezi stavbou potštýnského kostela ve všední dny mše svatá se sloužila; nyní jen v den nejsv. Trojice veřejné služby Boží v ní se konají. Tuto kapli udržuje vrchnost sama v nejlepším stavu.

Kromě kostela sv. Vavřince a tří uvedených kaplí nalézají se v obvodu lokalie potštýnské tyto kaple a sochy a sice:

I. Kaple cesty křížové.

Představují umučení Páně. Nahoře jsou opatřeny pozlacenými železnými kříži. Kaple ty počínají dole v městečku (blízko villy p. dr. Kalouska) a končí na zříceninách ve dvořišti starého hradu, kde stojí kaple Božího hrobu.

Kdykoliv délkou času vzaly pohromu – křížová cesta založena byl r. 1754 od tehdejší vrchnosti p. hraběte Jana Ludvíka Harbuval z Chamaré – bývaly zas obnovovány, roku 1835 již po třetí. Tehdy obnášely dobrovolné příspěvky Potštýnských, na jejich opravu věnované, 528 zl. 42 kr. víd. měny. Kaple nalézají se částečně na obecním pozemku, z části na panském a ačkoliv není fondu pro zachování jich, přec udržují je zbožní farníci potštýnští v dobrém stavu. Během r. 1889-90 obnoveno bylo opět sedm kapliček křížové cesty z milodarů.

Ku kapličkám bylo r. 1835 konáno slavné procesí v neděli před sv. Václavem, na poděkování Boha za velikou milost a dobrodiní, že poddané statku potštýnského ušetřil v čas epidemie asijské cholery. Slavné procesí, vedené dr. P. Janem Holoubkem, farářem sopotnickým, skončilo slavným Te deum a ambrosianským chvalozpěvem.

O zbožné mysli Potštýnských vydávají svědectví i některé sochy svatých a kamenné kříže, na různých místech v městečku postavené. Jsou to:

1. Socha sv. Jana Nepomuckého

na východní straně před zámkem.

2. Kamenný kříž

(lampou opatřený) u kostela sv. Vavřince. Dvě poboční figury na kamenném podstavci představují sv. Marii a Jana Evangelistu. Kříž postavil r. 1828 tkadlec potštýnský, Josef Hlaváček z čísla 53.

3. Kamenná socha sv. Floriana

mučenníka, na Městečku, s dvěma vedlejšími figurami svatých apoštolů Petra a Pavla. Postavena r. 1827 nákladem obyvatelů potštýnských.

4. Kamenný kříž

za posledními domky u silnice sopotnické, na němž pní Spasitel. Na podstavci jest socha Matky Boží. Kříž postaven byl roku 1881 nákladem řezníka Antonína Rákosníka z Potštýna (z č. p. 50).

5. Socha blahoslavené Panny Marie na obci,

lucernou a latinským nápisem opatřená: Sancta Maria, succure nobis ope in diebus nostris. Byla obnovena r. 1820; kdo ji vystavěl, není známo.

6. Kamenná socha sv. Venance mučedníka.

(Statua Sancti Venatii Martyris)

Podstavec představuje skálu, v níž trčí hlavy lví. Socha stojí na křižovatce dvou cest, z nichž jedna na pravo zatáčí se do Doudleb, druhá, přímá, vede k Zákopance a pak dále až k Chocni. Socha jest opatřena lucernou a latinským nápisem, z něhož vysvítá, že jest postavena na počest blahoslavenému mučedníku Venancovi, zachraniteli v osudném pádu.

7. Socha blahoslavené Marie Panny

v lese Zakopance na cestě, vedoucí z Potštýna k Chocni. Jest opatřena plechovou lucernou, představující malý chrám. Byla roku 1766 od neznámého dobrodince vystavěna a dojímá mocně v lesním tomto zátiší.

Prohlédnuvše napřed místa svědčící o zbožné mysli obyvatelů potštýnských, můžeme nyní již vydati se na obchůzku po Potštýně a povšimnouti si všeho, co pamětihodným býti se vidí.

.*.*.*.*.*.

Odebereme se nejprve

do zámku p. barona Dobřenského z Dobřenic.^*)

(* Nyní náleží potštýnský velkostatek rodu svobodných pánů Dobřenských z Dobřenic.)

Zámek, jejž r. 1749 vystavěl pan Jan Antonín Harbuval, pán na Potštýně a na Nových Hradech v Chrudimsku, leží naproti kostelu farnímu a činí pravidelný čtyrhran. Budova nevyniká v stavebním ohledu nijakou zvláštností; nemá věže ani okras stavitelských. Ale příjemně dojímá času letního průčelím, v bujné zeleni téměř se ztrácejícím a vchodem, ozdobeným letní dobou až k samému balkonu se pnoucími červenými růžemi.

Nad průjezdem se nalézá jídelna, z níž lze vyjíti na balkon, nad nímž je z kamene vytesán znak dřívějších majetníků velkostatku hrabat Harbuval ze Chamaré s Letopočtem, kdy zámek byl vystavěn; na straně opačné leží velká a nádherně upravená síň vynikající zejména výškou, jestiť o celé téměř poschodí vyšší ostatních pokojů. Mimo jídelnu, slavnostní síň a kapli jest v prvním poschodí ještě 12 pokojů: zdi síně jsou obloženy nápodobeným mramorem, strop pak vykazuje bohatou stukkaturu. V zámku jest kaple nejsv. Trojice; naproti kašně před zámkem za parkanem stojí socha sv. Jana Nepomuckého (o níž již výše zmínka se stala), postavená r. 1715, významným opatřená nápisem:

Orodovníče náš, Jene blahoslavený, přijmi modlitby naše srdcem k Tobě konané, chraň nás, dokud zde živí jsme od hanby a zlé pověsti, pak po smrti duše naše veď do věčné radosti. Amen.

K zámku přiléhá malý park, jejž zahradník zámecký udržuje v utěšeném stavu. Jsou v něm mezi jiným modravé jedle, pěkné břízy, javory, velká thuja, buxus arborescens a j. Obdivem naplňuje pohled na zbytek obrovské lípy, s kmenem v objemu na dva metry silným, kteráž kdysi větrem stržena byvši, skácela se na střechu vedlejšího stavení, již v pádu prorazila. –

V nejbližším okolí zámku nalézají se tři domy panské, dva domy přízemní a jeden větší, jednopatrový, velmi úhledný, v němž byt svůj mají pan správce a lékař panský (zasloužilý dr. Diviš Bruna). Pod zámkem na straně západní leží panský pivovar se sklepy, v poslední době značně zvětšenými, poblíže nichž stranou k silnici se rozkládá někdejší vinopalna, které se nyní z části za byty, z části za lednici užívá,

Projdeme se nyní jednotlivými ulicemi potštýnskými.

Ulice zvláštními nápisy opatřeny nejsou; avšak v lidu udržely se některé názvy, jimiž jednotlivé části městyse se rozeznávají. Tak jmenuje lid nejstarší část města se sochou sv. Floriana „Městečko“ (nyní jest tam villa p. dr. Kvíčaly): ulici na pravo od mlýna, mezi hostinci pana Satrana a pí. Rákosníkové „Na obci“; čásť města, podél náhonu od villy p. dr. Kalouska okolo domku p. dr. Jana Urbana Jarníka k poslednímu domku v lipovém stromořadí se vinoucí: „fabrika“; čásť městečka, ležící za villou pánů bratří Krešlů: cesta k sv. Marku; část městyse, počínající na cestě k „Letné“ za poštou (nyní umístěnou ve ville Valentově) a táhnoucí se až k poslední chaloupce na cestě této: „Na pasekách“. Celá část městyse na levém břehu Orlice se nazývá hromadným názvem „Zámostí“. V novější době pak počíná se ujímati název „Malá Strana“. Od několika roků slýchati ulici, táhnoucí se od staré vinopalny k ville paní Vávrové, jmenovati „čtvrtí bratrskou“ dle toho, že se tam nalézá modlitebna a obydlí kazatele bratrské církve evangelické, tak zvané ochranovské čili herrnhutské. V témž směru na cestě k Vamberku v bezprostředním sousedství obce Záměle nalézá se sirotčinec pro několik dívek téže víry.

.*.*.*.*.*.

Městys samý jest celkem chudý. Má 784 obyvatelů, živících se rolnictvím, tkalcovinou, krajkářstvím a knoflíkářstvím. V poslední době zejména dostává se do osady mnoho peněz za ovoce, jež obchodníci z Pruska o závod kupují a domů odvážejí, ano roku minulého zaveden i rozsáhlý obchod s houbami, jež čerstvé posílány do Prahy a do Vídně.

Domků má městys 138, dohromady s Brnou 171. (*Dle posledního sčítáni lidu jest v Potštýně 341 obyvatelů mužských, 443 ženských, celkem tedy 784 osob; v Brné jest 122 mužských, 146 ženských, celkem 268 obyvatelů v 33 domech.) Chaloupky (s většími neb menšími zahradami) z větší části dřevěné, neleží těsně vedle sebe, nýbrž jsou roztroušeny. Nicméně poznáváme z některých domů a výstavných vill, že městys, díky letním hostům zde delší čas bydlícím, rok od roku se zvelebuje. Domky, byť i na mnoze malé, mají zvláštní ráz, jsou často pavláčkou čili „náspí“ opatřeny a lze s potěšením pozorovati, že obyvatelé jich rok od roku větší péči mají o čistotu jich a úhlednost vnější i vniterní. Hlavní pobudku k tomu třeba hledati v okolnosti, že mnozí v domcích svých upravili byty pro letní hosty, jiní pak, byť jim okolnosti toho nedovolovaly, aby čásť domku po dobu letní k účelu tomu postoupili, hledí přece k tomu, aby ani jejich příbytky příliš od jiných se nelišily. Také každým rokem jest patrnější snaha obyvatelstva, ohraničiti zahrádky své vkusnými ploty. Že plotu u zahrad vůbec třeba, pochopí snadno každý, všimne-li si, jak veliké množství koz v městečku se nalézá. Kozy ty jsou značnou pomocí chudším rodinám, jenže ovšem při známé povaze zvířat těch třeba náležité opatrnosti, nemají-li místo k užitku ku značné škodě býti. Zahrady však u domu dodávají celému místu pěknějšího vzezření, o čemž se nejlépe přesvědčíme, hledíme-li na městečko z altánku letenského. Při této příležitosti chtěli někteří zpozorovati, že Potštýn jaksi výběžky svými (ulice v pravém smyslu tu nejsou) podobá se pavouku: výběžků těch jest celkem osm, pět na pravém a tři na levém břehu řeky. Nápadná podobnost ta zavdala zas jiným milovníkům Potštýna podnět k poznámce, že není divu, poutá-li Potštýn své navštěvovatele tak silně, že se z pravidla nespokojují pobytem roku jediného, a že tam dojíždějí někteří letní hosté po 10-12-15 roků, a ne snad jen tací, kteří nějakým způsobem, buď majetkem neb svazky příbuzenskými k místu poutáni jsou. Chceme-li však vysvětliti přitažlivosť Potštýna bez pomoci fantasie: řekneme, že v první řadě obyvatelé potštýnští svou laskavostí k hostům úkaz tento způsobují. Krom obyvatelů potštýnských i obecní zastupitelstva potštýnská některými záslužnými podniky nynější dobu pokroku připravovala. Připomínáme stavbu pěkné jednopatrové školy na místě dřívější nepatrné národní; krásná budova školní (škola jest nyní čtyřtřídní) má cenu asi 18.000 zl. a jest obci jen ke cti. – Připomínáme dále zařízení tří výročních trhů konaných na den sv. Marka, sv. Vavřince a sv. Cecilie, jež uskutečněny byly v letech posledních k vzpružení ruchu obchodního, a upravení kašny na Městečku nákladem obecním; připomínáme vysázení stromořadí lipového mezi mostem a stodolou p. Šabaty a prodloužení původní krásné staré lipové aleje směrem ke splavu (což stalo se nákladem některých uvědomělých občanů potštýnských: pana Václava Hostinského, hospodářského rady na odpočinku, p. mlynáře Václava Šabaty a více dobrodinců místních), Připomínáme dále zakoupení spáleniště od Františky Jakubcové, z něhož vystavěla obec pro nutné potřeby nynější pěkný domek obecní č. 95, při nemž zřídila vlastním nákladem veřejnou kůlnu se stříkačkou a hasičským náčiním. Připomínáme konečně i to, že z popudu obecního zastupitelstva, pomocí záložny potštýnské a subvence zemské a okresní za starostenství p. Václava Šabaty, mlynáře, vystavěn byl přes Orlici r. 1885 v ceně 7000 zl. solidní kamenný most, čímž Potštýn v ohledu obchodním i komunikačním valně získal. Neb kde nyní pne se, na Potštýn dosti nádherný kamenný most se železnými traversami (dílo Žamberského stavitele p. Havlíčka a továrny bratří Kleinů v Sobotíně na Moravě), tam byla dříve as v téže výši nad řekou, v jaké jest nynější most, dřevěná jednoduchá úzká lávka na přecházení, povozům úplně nepřístupná, jimž tehdáž vesměs bylo jeti na druhý břeh řekou.

Také o velkostatku, pokud některých podniků jeho se týče, zmíníme se na tomto místě. Tak udržuje přírodní bělidlo na přízi a plátno, jež i v dalším okolí dobré se těší pověsti.

O zavedení tkalcovství si zjednal zásluhy někdejší majitel velkostatku, p. hrabě Harbuval ze Chamaré, jenž dovedné tkalce z ciziny sem povolal a zde se usadil, čímž se vysvětluje značné množství německých jmen rodinných, která se zde vyskytovala. Některé z rodin těch vymřely, mnohé však se udržely až dosud. O krajkářství má největší zásluhy a to nejenom v Potštýně, nýbrž i v okolí, zejména ve Vamberce, někdejší majitelka velkostatku Belgičanka Grambová, která umění toto sem zavedla ze své vlasti. Knoflíkářství jest původu nejnovějšího; byloť teprve před několika málo lety sem zavedeno příslušníky evangelické obce bratrské.

Avšak snahám obecního zastupitelstva nebylo by se dostalo náležitého důrazu, kdyby nebyl okrašlovací spolek rukou v ruce s obcí pracoval k dosažení společného cíle.

Značnou zásluhu o nynější poměrný rozkvět Potštýna bez odporu má blahodárně působící spolek tento, který za předsednictví rodáka, pana dr. Jana Urbana Jarníka, již na desátý rok zdárnou a horlivou činnosť ve prospěch obce vyvíjí.

Za doby desetiletého trvání svého vydal přes 1400 zl. na okrášlení a upravení Potštýna a srovnáme-li městys, jak nyní se praesentuje, se stavem, v jakém se nalezal před zahájením činnosti okrašlovacího spolku, veliký zajisté shledáme rozdíl. Péčí a nákladem spolku upraveny byly klikaté stezky v obecním lese, zvaném „Letná“, cesty ty opatřeny sedátky a na konci jejich postaven vzdušný, prostranný pavillon. Svým nákladem upravil spolek klikaté cesty v lese „Podhradí“ a opatřil lavicemi: dále upravil krásnou cestu „pod lipami“ a umístil k pohodlí obecenstva na promenádě této četné lavice a elegantní pohovky, jež krom toho, že poskytují příležitosť k odpočinku, i pěknou formou okrašlují promenádu „pod lipami“. Čásť promenády, vedoucí přes pozemek velkostatku, upravena s dovolením vysoce urozeného p. barona Ant. Dobřenského z Dobřenic, majetníka velkostatku potštýnského, jenž k žádosti spolku na části mu náležející čásť růžemi skotskými ozdobiti dal.

K vybídnutí okrašlovacího spolku upravena slavnou obcí a spolupůsobením majetníků sousedních usedlostí cesta, vedoucí od villy paní doktorové Bednářové do „Městečka“, nejstarší části městyse, k čemuž spolek přispěl částkou 50 zl. Nákladem spolku pořízena jsou četná sedátka, lavice, pohovky, jež umístěny na „Podhradí“, na křížové cestě za sedmou a somou kapličkou, naproti hostinci „na Ostrově“, „u Studánky“, na cestě z „Městečka“ k silnici, na nádraží a jinde; dále osázeno „Městečko“ kaštany, čímž učiněn první krok k upravení místa, polohou tak krásného a až do té doby tak velice zanedbávaného. R. 1866 provedena mezi jiným nákladná stavba nábřeží pod mostem na pravém břehu Orlice; na Podhradí ze začátku druhé serpentiny vyvedena klikatá stezka přímo k páté kapličce křížové cesty, čímž docíleno spojení s cestou, vedoucí ku zříceninám. Dále upraven a schůdným učiněn kopeček před hřbitovním kostelem sv. Marka, upraveny drobným štěrkem litickým ulice v místě samém a opravovány cesty na Letné a Podhradí a jiné, pokud následkem silných dešťů utrpěly. Ve snaze po řádném upravení cest v místě se dostává značné podpory spolku od ředitelství dráhy severozápadní, které již po několik let zdarma mu poskytuje několik vozů drobného štěrku litického.

Z uvedeného vysvítá, že spolek okrašlovací stará se horlivě o povznesení Potštýna. Avšak vše to jest pouze začátek. Na dráze, kterou sobě vytkl spolek, vykoná ještě mnoho dobrého. Udrží-li všechny stezky a cesty v místě vždy v dobrém stavu. Zřídí-li, jak zamýšlí, v místě brzy lázně říční a postará-li se o naznačení cest v blízkých rozsáhlých lesích okolních způsobem od touristských spolků zavedeným (proužky barevnými na stromech), aby různé partie lesní v okolí Potštýna, touristům celkem méně známé, vešly ve všeobecnou známost: zavděčí se mnohým výletníkům a letním hostům, a Potštýn učiní opět veliký krok ku předu. Zejména uvítají zajisté všichni letní hosté s radostí zprávu, že spolek v mlýnském náhoně pod školou zařídí r. 1891 říční lázně se zrcadlem a dvěma oddělenými kabinami. Poněvadž řečiště jakož i jeden z břehů a voda sama jsou soukromým majetkem velkostatku, může se věc provésti jenom se svolením vysoce urozeného pana barona Antonína Dobřenského z Dobřenic, jenž zajisté podpory neodepře. Též slavná obec, jíž druhý břeh náleží, jakož i majitelka usedlosti, kudy jediné přistup k lázním bude možný, paní Františka Prachařová ochotně přispějí ku zdaru díla tak záslužného. Tím dostane se Potštýnu řádných říčních lázní, jichž se mu až dosud nedostávalo, neboť dvě kabiny u mlýna p. Šabaty, jakmile jen poněkud počasí bylo příznivé a návštěva četnější, návalu obecenstva nevyhovovaly. Bude tedy v příčině té rokem 1891 s dostatek o pohodlí obecenstva postaráno; též dámy budou povděčny zařízení nových lázní, jelikož jim bude lze, v hodinách zvláště k tomu určených občerstviti se říční lázní.

Že již dosavadní snahy okrašlovacího spolku byly korunovány mnohým úspěchem, toho lze doložiti předně hojnou roční návštěvou Potštýna od založení spolku tohoto, mimo to pak i stavbami, v Potštýně podniknutými v oné době, v které spolek rozvinul blahodárnou činnosť svou.

Jedním z prvních letních hostů byl někdejší president bukovinský, p. Václav rytíř z Martinů, jehož nástupcem v bytě jest professor vídeňské university, proslulý jazykozpytec p. dr. Bedřich Müller, jenž loni po patnácté na Potštýn zavítal a vždy s rodinou svou celé prázdniny v utěšeném zátiší tom strávil.

Dle výkazů, sestavených péčí pana předsedy okrašlovacího spolku, p. dr. Jana Jarníka, dlelo hostů na letních bytech v Potštýně ročně průměrně 200 (roku 1890 208 osob), mezi nimi byli mnozí vynikající umělci a spisovatelé jako:

Karel Bendl, hudební skladatel, dr. Josef Durdík, c. k. universitní professor, bratr jeho dr. Petr Durdík, gymn. professor a univ. docent; archivář města Prahy dr. Jos. Emler; professor při vyšší dívčí škole Bedřich Frida, Konstantin Grot, universitní professor ve Varšavě, dr. Jan Urban Jarník, c. kr. veřejný řádný univ. profesor, Karel Jirmus, Ludvík Milde, Reitmayer Frant., professoři při konservatoři v Praze, dr. Josef Kalousek, c. kr. v. ř. professor university české, dr. Jan Kvíčala, c. kr. v. ř. professor universitní, akademičtí malíři a proslulí umělci, bratři Karel a Adolf Liebscherové, dr. Tomáš G. Masaryk, c. kr. v. m. professor universitní, dr. Bedřich Müller, c. kr. professor universitní ve Vídni, Antonín Petzold, ředitel hudební školy v Olomouci s chotí, paní Petzoldovou-Rubešovou, bývalou primadonnou prozatímného národního divadla brněnského, Frant. Ruth, dramatický spisovatel, Sládek Josef, univ. lektor a spisovatel, redaktor „Lumíru“, Šubrt František, dramatický spisovatel a ředitel Národního divadla, František Tilšer, professor při českých vysokých školách technických, slečna Anna Veselá, člen opery Národního divadla pražského, slovutný básník český Jaroslav Vrchlický a j.

Co se vill týče, jimiž i zevnější tvářnost Potštýna poslední dobou valně získala, uvádíme villu Kvíčalovu, na niž krásný jest pohled obzvláště s Podhradí, blíže šesté kapličky; pak villu † univ. professora a slovutného filosofa, dr. Gustava Lindnera, dostavěnou roku 1884 (nyní jest majetkem p. Krešla). „Rivieraů, jak zove se stavba ta, zbudována jest dle plánů Hellerových, vyniká půvabným slohem a jest opatřena balkony, verandou a besídkami v zahradě. Dále vytýkáme rozkošnou villu paní Vávrové na silnici k Vamberku, villu pana Edvarda Valenty s výtečným zařízením, villu † p. doktora Bednáře, přestavbu pana Mesteka, podnikatele z Prahy, pod hradem za mýtem na silnici k Sopotnici. K úhledným stavbám potštýnským přičísti dlužno též letohrádky p. prof. dr. Kalouska a otcovský domek p. dr. Jarníka, „obecní domek“ naproti kamennému mostu, přízemní kamenný domek mlynáře p. Václava Šabaty, jednopatrový nový přestavěný domek p. Hlaváčka ze Záměle na silnici sopotnické a domek p. Ant. Vorlického, pekaře potštýnského, naproti pivovaru, jakož i pěkně položený dům pana Čižinského pod hradem, v dokonalém zátiší; úhledný domek pí Habltové a jiných více.

.*.*.*.*.*.

Na tomto místě bude snad záhodno, dotknouti se otázky ubytovací a podati seznam všech bytů, jež se hodí za pobyt letní aneb na letní byty se upravují.

Seznam bytů jest sestaven dle jich polohy tak, aby tomu, kdo by osobně chtěl si je prohlédnouti, práce byla usnadněna. Nebude zajisté žádáno, aby každý byt podrobně byl popsán, zevrubnější zprávy k dotazům podají buď majetníci letních bytů sami aneb výbor okrašlovacího spolku, jenž od počátku svého trvání podjal se úlohy, býti prostředníkem mezi letními pány hosty a pronajímateli letních bytů, kterémuž úkolu vždy s úplnou nestranností a nepředpojatostí vyhověti se snažil.

1) V „Městečku“ a jeho sousedství

pronajímá hostinský p. M. M. Rubeš byt přízemní o dvou pokojích, pak v prvním poschodí tři pokoje; pan Jan Dvořák, paní Anna Hlinková dva pokoje s kuchyní; p. Josef Fridrich pokoj, slečna Marie Boháčova dva pokoje s kuchyní, pí Marie Kalousová pokoj s kuchyní.

II) Na cestě z „Městečka“ k ville paní doktorové Bednářové:

Paní Barbora Prachařová dva pokoje s kuchyní, p. Jan Čižinský v přízemí dva pokoje s kuchyní a pokoj podkrovní, paní Marie Habltová pokoj v prvním poschodí, paní Marie Novotná dva pokoje s kuchyní.

III) Na silnici k Sopotnici nad villou paní doktorové Bednářové:

Pan Jan Čižinský malý domek o dvou pokojích s kuchyní, pan Václav Mestek v nově přestavěném domě a) v přízemí tři byty o dvou pokojích, b) v prvním poschodí jeden byt o čtyřech, druhý o dvou pokojích.

IV. Nad kostelem u silnice k Sopotnici:

hostinský pan Karel Hostinský byt o dvou pokojích, pan Jan Hlaváček v nově přestavěném domě č. p. 42 několik pokojů (s kuchyněmi) v přízemí, podkrovních, pí. Barbora Štreková dva pokoje s kuchyní.

V. Pod kostelem u fary:

pan Josef Fridrich pokoj s kuchyní v prvním poschodí.

VI) Ve fabrice:

pan Václav Šabata dva pokoje s kuchyní a pokoj podkrovní, p. František Císař č. p. 72 pokoj s kuchyní, slečna Nepomucena Opletalová, paní Anna Kebzová, p. Adolf Řičař, p. František Dvořák pokoj, p. Jan Hošťálek dva pokoje.

VII) Na Obci:

paní Anna Rákosníková pokoj, p. František Satran dva byty v prvním poschodí o dvou pokojích a dva pokoje ojedinělé, p. Antonín Jakubec (č. p. 70) pokoj, p. Antonín Špalek pokoj s krytým pavlanem, pí. Františka Prachařová dva pokoje s kuchyní.

VIII. Blíže mlýna:

pan Antonín Vorlický dva pokoje s kuchyní v prvním poschodí, obecní výbor v obecním domku naproti mostu dva pokoje s kuchyní.

IX) Na silnici k Záměli:

pan Natan Alter dva pokoje s kuchyní.

X) V Zámostí:

a) přímo za mostem: pan Edvard Valenta několik bytů v pěkné ville, v níž jest umístěn též úřad poštovský, p. Jan Vašátko, p. Karel Dintar (č. p. 119) pokoj. b) U cesty k Zakopance: p. Václav Ditert dva pokoje. c) U cesty na Paseka: p. Martin Štych č. p. 102 pokoj. d) U cesty ku sv. Marku: p. Filip Láska dva pokoje, p. Josef Daum pokoj s kuchyní.

Ze seznamů bytů uvedených možno poznati, že Potštýn se honosí velkým výběrem v příčině této. Nelze ovšem přikládati měřítka velkopanského a žádati na bytech v útulných chaloupkách, aby vynikaly ve všem všudy elegancí a výstavností městskou. Toho vůbec letní host v letním zátiší nehledá, ale kdo se spokojí s řádným, světlým pokojem, byť i více méně jednoduše zařízeným, může ze seznamu uveřejněného směle voliti; i vybíravější najde mezi oznámenými byty takové, s nimiž na venkově úplně se spokojí.

Potštýnu by šlo velice k duhu, kdyby bohatší soukromníci pořizovali si tam úhledné domky, jež by elegancí zevnějšku a vkusným, pokročilostí doby naší přiměřeným vniterním zařízením zamlouvaly by se i těm, kteří kladou zvýšené požadavky na byty. Villou páně Valentovou učiněn na dráze té mnohoslibný počátek.

Krásná, nákladná villa p. Valenty u kamenného mostu na levém břehu Orlice ležící, zasluhuje v každém ohledu zvláštního odporučení. Jednopatrové, vysokými okny opatřené stavení jest uvnitř velmi pěkně zařízeno. Přízemní místnosti od vchodu na levo vyhraženy jsou, jak již shora podotknuto, c. k poštovnímu úřadu a sběratelně; všechny ostatní, jak v přízemí, tak v prvém patře se nalézající byty, lze najati. Jsou to velké, světlé komnaty, úplně nábytkem až do nejmenších podrobností opatřené. Co se týče polohy villy, jest rozhodně krásná. Mocně zajisté osvěží mysl, a zádumčivého na chvíli vzpruží rozkošný pohled z bytu prvého patra do samé kypré zeleni, na bujně se zelenající lesy Kapradi a okolí. Byty opatřeny jsou nejen nábytkem úplným, ale i veskrze novým, moderním, elegantním.

Před villou v zahrádce na nábřeží zřízeny jsou pěkné besídky, z nichž zažiješ utěšené vyhlídky na potštýnské korso, promenády pod lipami atd. Bylo by vůbec žádoucno, aby besídky zřizovaly se při domkách, letním hostům k obývání vykázaných, aby, možná-li, ozdobovaly se zahrádky při domkách pěkným oku lahodícím kvítím, aby průčelí domků, pokud a kde to lze provésti, ovinulo se planým vínem, kteréž by leckterému domku brzy k veselejšímu dopomohlo vzezření!

Co se života společenského týče, jest v Potštýně dosti čilý. Jestiť zde dobrovolný sbor hasičský, čtenářsko-ochotnická jednota, spolek okrašlovací a jednota cyrillo-metodějská pro zpěv církevní a hudební sbor.

.*.*.*.*.*.

Jest nyní již na čase, bychom se prošli po okolí potštýnském a podnikly vycházky do Boží přírody, jež rozvíjí se v tomto koutu světa tak mile a utěšeně.

Ozdobou Potštýna jest promenáda „pod lipami„.

Pod stinným krovem věkovitých lip, v údolí, obklopeném samými lesnatými vrchy, ovlaženém rychlotokou „Orlicí“ a mlýnským náhonem, kráčíme po malebných březích ku „splavu“ (1/4 hod).

První lípy v stromořadí tomto (celkem 9) jsou nejstarší a vynikají mohutností daleko nad ostatní, kteréž, tak jako lípy mezi mostem a stodolou páně Šabaty vysázené, jsou daleko pozdější a povstaly kolem r. 1876. U „splavu“ se zastavíme.

Široká řeka metá zde po silných deštích proudy své přes jez a hukotem oživuje krajinu; zvláště za jarní doby působí dojmem uchvacujícím.

Avšak i za letních dnů řečiště divoké Orlice poskytuje poutavý pohled. Putujeme-li po jejích březích v době letní, když po delší čas potrvala vedra, užasneme nad množstvím balvanů a kamenů nejrozmanitější podoby a velikosti, malebně v řečišti rozházených. Zanáší je tam při jarních záplavách Orlice, jež však v parných měsících, zejména v červenci a srpnu, tak velice jest klidná, že by nikdo netušil, že na jaře, když ledy se hnou, hučíc a ječíc valí se širokým řečištěm a zaplavuje okolní nížiny. Prudké tyto výjevy živelní vesměs padají, jak řečeno, do doby jarní, v měsících letních tok Orlice na mnohých místech zaniká a leckde přes řečiště i suchou nohou přebředeme. Promenáda „pod lipami“ zvláště večerní dobou bývá oživena, a jestliže cizinec v Potštýně již v prvních hodinách pobytu svého zdomácní a rychle zapomíná na hlučný ruch hlavních měst a na veškeré pohodlí domova; pak příčinou toho zajisté jest hlavně tato promenáda, která na cestovatele rozhodně příznivými dojmy působí a krásou a lahodou všechnu mysl jímá.

.*.*.*.*.*.

Mnohé malebné pohledy jeví partie po protějším levém břehu Orlice okolo splavu vzhůru proti řece. Kdyby se cesta tato až ke splavu náležitě opravila, vznikla by na levém břehu Orlice jedna z nejutěšenějších a zvláště k večeru nejpříjemnějších procházek. Touto cestou, nyní místy poněkud méně schůdnou, dostaneme se k novým a roztomilým lesním partiím za jezem. (Zvláště pěkný jest z tam té strany pohled na zříceniny hradu). Vedle sebe a před sebou zříme stále nejroztomilejší lesní stafáž, tajemným kouzlem dýše vábivý kraj. Směrem naznačeným dále jdouce, dostaneme se k „liščím děrám“ a pak rozkošným údolím až na silnici sopotnickou, po kteréž nastoupíme zase zpáteční cestu.

K pěkným vycházkám náleží též cesta na

Vohtánku.

Jdeme přes „běliska“ a „lávku“ na pravo a dostaneme se za malou chvíli na velkou louku s rolemi u řeky Orlice, kterouž lid jmenuhe „Vohtánkou“. Pohled na krajinu, odevšad lesnatými kopci obklopenou, jest velmi malebný.

Z bližších procházek potštýnských uvádíme procházku

na „Letnou“ čili „altán“

(1/2 hodinky: kolem pošty na pravo) z něhož zažijeme pěkného pohledu na Potštýn, kostelík sv. Marka, Záměl, Vyhnánov, Čertův důl, Kněžkův les, kostel vamberský, zříceniny hradu Potštýna, les Včelný se „Studánkou“ u Rychnova nad Kněžnou atd. Odpočinuvše si v prostranném letohrádku, červenou střechou krytém, vylezeme na hřeben kapradi, odkud sestoupíme

na „Kazatelnu„,

skalní výstupek, kamž po dosti namáhavém lezení za 20 minut od „altánku“ dospějeme. S „Kazatelny“, na levém břehu Orlice ležící, jež vyšší jest než protější kopec zámecký, rozevírá se nejkrásnější vyhlídka na zříceniny hradu potštýnského, jež odsud velmi pěkně přehledneme. Neměl by nikdo, kdo do Potštýna zavítá, výlet ten opomenouti.

S „Kazatelny“ vydáme se na cestu prorubskou.

Osada Proruby,

na jižním svahu soujmenného vrchu, přifařená k Potštýnu, má 355 obyvatelů, 54 čísel, jednotřídní školu. Od Hlásnice prorubské rozevírá se rozhled rozkošný. Viděti lze odtamtud při dobrém počasí Kumburk, horu Kozákov u Turnova, Miletínský kopec, Krkonoše, Sněžku, částečně Jizerské pohoří, kopec Branku (strategicky důležitý bod obsazený od Prusů r. 1866), Václavice, celé Orlické pohoří (nejvyšší hora Deštná, Sněžník králický), města Vamberk, Rychnov, Solnici, Častolovice, Kostelec nad Orlicí, Vysoké Mýto, Kunětickou Horu u Pardubic, čásť Chrudimi, Žďárské pohoří. Zařízení rozhledny, byť i jen jednoduché, osvěžilo by zájem obecenstva o krajinu tuto značnou měrou.

Romantičností vyniká skalní partie lesní:

„Modlivý důl“

zvaná, k níž se dostaneme od altánku letenského, dáme-li se několik kroků cestičkou na pravo. Ještě snáze lze 2se tam dostati, uchýlíme-li se na počátku poslední serpentiny, k altánu letenskému vedoucí, skalní cestou na levo a jdeme-li stále rovně chodníkem ve stejné výši až na místo. Několik kroků výše v levo od pěšiny jest skalní výstupek, s něhož máme pohled na malebnou krajinu, pod námi se rozkládající. Odtud nejlépe vrátiti se touže cestou aneb sestoupiti na pravém břehu potoka na širokou cestu, kteráž kolem dvoru „Horky“ nás zavede za most sopotnický, odkudž po silnici se vrátíme domů.

Modlivý důl, někdejší shromaždiště pronásledovaných českých bratří, kteří v úkrytu zde konávali pobožnosti své, jest jedna z nejkrásnějších procházek potštýnských. Jest to skalní tmavá roklina, kde přes mohutné balvany razí si dráhu potůček, jenž po silných deštích se mění v dravý potok, vrhající své proudy s ohlušujícím hukotem skalní úžlabinou. –

Hojné návštěvy zasluhují:

„Čertův důl“ a „Kněžkův les“.

v pravo od silnice z Potštýna k Vamberku vedoucí.

K onomu dostaneme se pěšinou, odbočující naproti obchodu p. Altra přes potok na levo, druhý leží za usedlostí „Vodranec“ zvanou, k níž přijdeme, projdeme-li pod podjezdem železné dráhy. Obě procházky vynikají hlavně tím, že k oběma lesům lze se dostati v čase krátkém, po rovině do Kněžkova lesa za 1/4 a do Čertova dolu za 1/2 hodiny. V Kněžkově lese jest Cabálkův kamenný lom, kde dělají schody, veřeje, náhrobky a p. V obou těch lesích vdýchati můžeme plnými doušky rozjařující kyslík a pobaviti se utěšeným střídáním se různých lesních pohledův.

Jedna z nejpěknějších lesních vycházek, půl hodiny od Potštýna jest

„Hadovna“,

utěšená samota uprostřed samých polí, luk a lesem porostlých kopců.

Z lesní idylly vynořuje se prosté stavení – „hostinec“ před ním jsou stoly a sedátka, unaveného chodce k odpočinku zvoucí.

Z Potštýna jde se do Hadovny: na konec městyse za kamenným mostem v levo od sochy sv. Venancia (vulgo Velencie), pak po hebkém trávníku a polními cestami (s širokým rozhledem) k lesu tmavému, Zákopance, do něhož odbočíme as za 10 minut od své cesty na levo. Lesem jdeme nyní stále po vozové, dosti kamenité cestě, až dostaneme se za čtvrť hodiny na velkou mýtinu v lese, kdež stojí sloup osamělý se soškou Panny Marie. Odtud dojdeme do „Hadovny“ za 10 minut. Veselejší vzhled dodává dojemnému zátiší tomu hospodářství hospodského a louka, k lesu přiléhající, na níž v době sezony, když tam na výletech zpívají hosté, pořádají se různé společenské hry.

Porozhledneme-li se po nejbližším okolí „Hadovny“, shledáme, že Hadovna patří k vísce

„Nová Litice“,

jež sestává ze 4 domků, dle předposledního sčítání lidu 28 obyvateli obydlených.

Lid, místo patrně novějšího výrazu: Nová litice, jmenuje malou osadu tuto: „Proroubka“. Nedaleko, as půl hodiny za hadovnou, jest ohromný, v plné síle se nalézající buk, jenž vzbuzuje obdiv navštěvovatelů. Jeho okolí dal majetník velkostatku kosteleckého, pan hrabě Bedřich Kinský přiměřeně upraviti.

Z Hadovny možno vykonati pěkný

výlet do lesů „chlenských“

a pak do Chlen (1 hod.)

Kolem Chlen, úhledné farní vsi o 53 domech s 411 obyvateli, rozkládají se krásné lesy. Oko každého přítele přírody potěší se tu v lese různými skupinami stromů malebně rozložených a velkolepými alejemi, hustý stín vrhajícími, tak že i za palčivého vedra milý chládek skráně ovívá.

Korunou všech výletů potštýnských, nejoblíbenější a nejpamátnější, jest

výlet na hrad potštýnský,

na nějž jde se z Potštýna buď městečkem od silnice sopotnické na pravo od villy p. Mesteka třešňovou alejí, aneb křížovou cestou z pod lip přes lávku lesem k páté kapličce a dále cestou křížovou.

Vylezše na výšinu, lesem věnčenou, zastavíme se na chvíli blíže šesté kapličky křížové cesty, odkud zažijeme pěkného pohledu na Potštýn. Farní kostel, zámek, Rubešův hostinec, domy p. Mesteka, pí. doktorové Bednářové a p. Hlaváčka, villa Kvíčalova a Krešlova, obecní domek, Staranův hostinec, obecná škola, pěkná budova při stanici železniční vynikají z množství domků prostých. Odsud jest rozkošný rozhled na krajinu kolem Potštýna. Zříme silnici k Vamberku a Rychnovu se táhnoucí, město Kostelec nad Orlicí, Častolovice, Vyhnánov, Příkazy, Záměl, černé lesy na výšinách, Potštýn obklopujících, Chlum, odkud lesní cesta sklání se pak do Německé Rybné), mnohoslibnou cestu do romantických lesů litických (s hajnovnou na pokraji lesa) atd.

Po stezníku, jenž uvedl nás přes příkrou stráň ke „studánce“, poskytující výbornou vodu pitnou, dostali jsme se na pěkný stinný chodník, kapličkami křížové cesty vroubený. Zastavíme se na chodníku tom u šesté kapličky k vůli rozhledu (odtud lze za dnů jasných zcela dobře i Sněžku viděti okem prostým.) Na to půjdeme kolem křížových kaplí čili zastavení křížové cesty dále. Jelikož tyto končí na hradě samém, může i cesty neznalý po nich nejlépe poznati směr, kterým na hrad se má ubírati.

Tyto kapličky dodávají neupíratelnou půvabnost lesním těm výšinám. Postavila je nákladem vlastním zbožná manželka hraběte Jana Ludvíka Harbuvala z Chamaré, Barbara ze Saneku, v 2. polovici 18. století.

Kráčejíce kolem sedmého zastavení křížové cesty podél kraje lesního, po chodníku pohodlném a širokém dále ku předu, přejdeme pak s chodníku na širokou cestu, od silnice sopotnické třešňovou alejí vedoucí, a ubíráme se po cestě, vroubené z obou stran modříny, k zastavení osmému lesem lupenatým a jehličnatým, v němž i za letní vedra milý chládeček skráně naše osvěžuje. Hrad měl patero bran. Místo brány prvé zříme nyní jen kus zdi, křovinami a mechem zarostlý; soudí se, že brána první nejspíše v těchto místech stála.

První branou vcházelo se do předhradí. Nad ní stála dřevěná jednopatrová vížka, z níž vycházelo se na cimbuří ohrady. Žádal-li kdo vpuštěn býti do hradu, vyšel vrátný, jenž ve věži bydlel, na pavlač či podsebití, odkud si příchozího dobře prohlédl, než ho do hradu vpustil.

Za místem, kde stála první brána, vystupují vždy mocněji zbytky zdí, jež hradily kdysi předhradí, jak nazývala se čásť před hradem se nalézající.

Podél cesty ležící kamení vypadalo během času z hradeb. Po bráně druhé nezbylo pražádné památky, po třetí jsou zbytky patrné. Již cestou k bráně třetí pozorujeme, že omšené zbytky zdí hradební – hrad byl druhdy opatřen trojí hradbou – vždy důrazněji na velikost bývalého hradu připomínají; lze si na místech těch ze zbytků zachovalých zcela jasné ponětí o trojím opevnění hradu učiniti.

Vedle cesty, kterou na hrad se ubíráme, zříme nejdoleji na pravo zbytky opevnění prvního: vedle samé cesty na pravo jsou zbytky opevnění druhého a na výšinách lesních, od cesty naší na levo, zbytky opevnění třetího. Jdouce po cestě dále ku předu, pozorujeme za 9. zastavením na pravo výšinu, zvanou horou Kalvarií, krásným stromovím (buky, smrky a lípou) lemovanou, kdež nalézá se 10., 11. a 12 zastavení.

Odbočíme od cesty (právě při této odbočce vidíme dole počátky prvních hradeb), abychom se zastavili na chvíli v dojemném zátiší. Na velkém dřevěném kříži pní na místě, stromovím úplně zavřeném, Spasitel, pod nohama jeho, železnými hřeby probodnutými, čte se nápis: „Otče, v Tvé ruce poroučím ducha svého.“ Lukáš 23, 46. Vater in deine Hände empfehle ich meinen Geist. Dva obrazy plechové, stojící na kamenných podstavcích, představují sv. Marii a sv. Jana Evangelistu, pod nimi stkví se ve zlatých literách nápis: Naděge, Wíra. Opodál ční prostý, velký, dřevěný, hnědě natřený kříž, jenž jest úplně bez nápisu. Pod horou Kalvarií mezi 2. a 3. branou byl zvedací most, na jehož místě později, hlavně za příčinou zřízení křížové cesty občany potštýnskými, byla nasypána cesta.

Sešedše s hory Kalvarie ocitneme se v brzce před rozvalinami brány třetí, z níž zbyla čásť gotického oblouku. Jsme zde u zastavení třináctého. Za 13. kapličkou těsně u cesty jest prohlubeň, kde dle pověsti býval hradní sklep. Podél této prohlubně dostaneme se k bývalé hradební studni, hluboké, vyzděné, nyní však již vyschlé, avšak kdysi konala studna, vodou naplněná obyvatelům hradním velmi dobré služby.

Od té studně vrátíme se opět na cestu, po níž pak dále se ubíráme ku bráně čtvrté.

Hluboké ticho kolem nutí nás ve vážnou náladu; vzpomínáme dob minulých a někdejší rytířské slávy české, vzpomínáme dob, kdy na všech těch místech, jimiž se ubíráme, čilý rozvíjel se život hradní, kdy od bašty k baště času nočního chodili hlásní a na hlásající hlásné volal hradský, a hrad byl vždycky střežen; kdy na hradě potštýnském sídleli mocní rytíři a bydleli úředníci, služebníci a „dělná čeládka“, kdy o pořádek a bezpečnost na hradě starali se hradský, nádvorník, vrátní a za třetím, nejvnitřnějším ohražením samého hradu, nejpevnějším a nejstarším, v bezpečí si libovali rytířové na hradu v skovstných kvasech, od kuchmistrů, kuchařů a kuchtic mocným pánům vystrojených!

Avšak tu nás z dalšího přemítání vyrušuje nový zjev, jenž ihned upoutá naši pozornost. Došli jsme brány čtvrté, velmi dobře zachovalé.

Spatřujeme kamenné opažení vrat, zavřené lomeným obloukem gotickým, na jehož svorníku jest vytesána zubří hlava se železným kruhem nozdrami protaženým, znakem to pánův z Pernštejna, někdejších vládců potštýnských. V průjezdu této brány pod věží na pravo byla jizba, v níž bydlel vrátný, v levo pak byla písárna hejtmana hradského. Jelikož pravidelně lidí cizích na hrad nevpouštěli, nesměli poddaní, kdokoliv nějaké řízení na hradě měli, v záležitosti své dále jíti než do této písárny, kdež bylo jim čekati, až k nim úředníci sejdou. Ze zákazu toho vyloučeni byli rychtáři neb hajní, jestliže nesli na hrad peníze. Ti směli býti vpuštěni a více nikdo.

Pakli žádal za vpuštění na hrad host, oznámil vrátný příchod jeho z první brány zatroubením na roh, kteréž znamení opakovali hlásní od věže k věži. Hejtman pak s čeledí sešed na znamení to, šel hosti v ústrety až k první bráně, načež dle okolností hostě do hradu buď vpustil aneb i nevpustil.

Prošedše branou čtvrtou vcházíme na prostranství větší, dvořiště, jež nebylo kolbištěm, jak se mylně za to mělo, nýbrž shromaždištěm čili cvičištěm (dle Zoubka place d’armes), na němž posádka se scházívala a z něhož se rozcházela na místa, kde jí bylo při obraně potřebí. Dvořiště má nyní podobu polokruhu, jest bujnou měkkou travou porostlé a konají se tam často výlety spolků a zábavné výlety různých společností z místa a okolí.

Je-li počasí příznivé, místnost tato výtečně se hodí k účelům zábavním; blízký les jehličnatý, velmi dobře pěstovaný, se svými pěknými místečky poskytuje náležité osvěžení. Lesní kultury jsou ve velmi dobrém stavu; jedlím, smrkům, modřínům, bukům daří se velmi dobře. Na nádvoří jest jednoduchá kaplička se svatými schody k uctěné bolného utrpení Pána Ježíše Krista, jež povstala v druhé polovici minulého století r. 1766 z okrouhlé silné obléhací věže, nákladem a péčí ovdovělé hraběnky Anny Barbory Harbuval ze Chamaré, rozené ze Saneku, paní nad míru šlechetné. Nad kaplí, jež jest zasvěcena sv. Janu Nepomuckému, jest dřevěná zvonice se zvonem. Dne 7. listopadu 1841 byl v slavném průvodu z farního kostela sv. Vavřince zanesen a na věži kaple sv. Jana Nep. na kopci slavnostně zavěšen, dne 28. října 1841 od vysoce důstojného infulovaného děkana v Hradci Králové Josefa Müllera ke cti a chvále Panny Marie posvěcen 94 libry vážící zvon s nápisem: „Ulit nákladem koláturníků Potštýnských.“ Zvon tento v Hradci Králové ulitý pořízen byl z dobrovolných sbírek. Se zavěšením a opravou věže stál 107 zl. 18. kr. konv. mince. Na den sv. Jana Nepomuckého slouží se v kapli slavná ranní mše svatá za hojného účastenství lidu z blízka i z daleka. Pod kaplí jest stavení, nyní uvnitř úplně spustlé. Šlechetná paní Barbora ze Saneku přejíc si, aby k vykonávání bohoslužby v kapli od ní založené povoláni byli členové řádu kapucínského, (dva kněží a dva bratří kapucíni) nabídla na vydržování kněží těch kapitál 30.000 zl. Avšak když suma ona nebyla uznána dostatečnou, usadili se ve stavení kdysi i uvnitř úpravnějším poustevníci, kteří v „habitaciů, jak stavení tomu se říkalo, bydleli a pobožnost vykonávali. Nyní jeví „habitace“ uvnitř obraz dokonalé spustlosti. Nemáť ani podlahy ani oken, uloženo v ní všelijaké harampádí. Kdyby vše se z ní vyklidilo, co do ní nepatří a hromady rumu odstranily, měli by hosté hrad navštěvující útulek, kam by se v čas bouře neb náhlého deště mohli ukrýti. Kaple jest zavřena, ale před ní často ozývá se veselý zpěv, hovor a smích společností, na hradním prostranství společenskými hrami a hovorem se bavících. Kdo rád oddává se dojmům poetickým, zajde si sem sám, aby zadumal se v hlubokém tichu smutných rozvalin, přerušovaném jen libým šumotem stromů, pusté prostranství okrašlujících.

Jest nám dostoupiti brány páté, k níž jdeme okolo kaple cestou příkrou, pokrytou rozházeným kamením a štěrkem. Branou tou gotickou, dobře zachovalou kráčíme do třetího, nejpevnějšího a nejstaršího ohražení, do pravého paláce. Oblehající nepřítel musel, chtěl-li hradu dobýti, dobýti prvního, druhého a třetího ohražení. Dobyl-li třetího, našel cestu do hradu snadno. – Vejdouce úzkou pátou branou, ocitneme se na vrcholu staroslavného hradu, na nádvoří bývalého hradního prostranství. Po všem tom, co jsme od vstupu na hrad, od první brány až k paláci, cestou viděli, neuchvacuje pohled, jehož se nám nyní dostalo, tou měrou, jak bychom si přáli. Zbytky rozbořených starých zdí paláce jsou místy značně veliké, ano dojímají mohutnoustí svou, avšak jinde zas nepatrné, jinde dokonce tak sešlé, že sestrojení půdorysu, rozlohy a původní podoby celého hradu bylo dosti nesnadné. Mimo to ruší kostelík copový, který v pravém křídle paláce v minulém století byl vystavěn, jednotný dojem, jelikož copové průčelí kostela, dosud zachovalé, není ve shodě se středověkým rázem celého paláce. (Kostel, zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, vystavěla ve spise tomto již několikráte jmenovaná paní Barbora ze Saneku, hraběnka Harbuval-Chamaré.) V pravém křídle paláce vidíme posud kamenné venýře (veřeje) způsobu Vladislavského, na některých místech vyčnívají ze zdí pískovcové krakorce, na nichž za Perštýnů arkýře spočívaly. Avšak není více při nich balkonů, s nichž shlíželi pánové hradní na okolní lesnatou, horskou, divoromantickou krajinu, na loveckou družinu, z lovu s bohatou kořistí za hlaholu trub do hradu se vracející, s nichž shlíželi na průvod vzácných pánů, s bohatým komonstvem k hradu spějící. Kamkoli zrak pátravý zalétá, všude nalézá stopy spustlosti a záhuby. Tmavé zdi, zpukřelé, zvětralé, bez oken, bez dveří! – Padlo, zahynulo, za své vzalo, co se udržeti nedalo! Shnilo, co prachnivělo, skácelo se, co chtěl se udržeti násilnictvím! Když mocný pán na Potenšteině, Mikuláš z Potenšteina, zbojnictvím a loupežnictvím děsil okolní kraj: když, spolehaje na pevnost hradů svých, tiché krajiny okolní přepadával, loupil, pocestné jímal, obchodníky lapal a do hluboké věznice pokojné občany odváděl, propouštěje je na svobodu jen za stkvělé výkupné; když nenapravitelný zbojník nejen do okolí, ale až i do Moravy vpády konal s chasou loupeživou, ziskuchtivou, hrabivou: tu již vytáhl Karel IV., tehdejší markrabí moravský, se silným vojskem proti Mikuláši a sevřev hrad, hnal naň útokem. Když stateční vojínové jeho po devítinedělním obléhání konečně protrhli zeď za zdí v prudkém útoku. tu utekl se Mikuláš na hlavní věž. Karel nemoha se do věže dostati, poručil základy její podkopati, čímž mohutná stavba se sesula s velikým rachotem a pohřbila v ssutinách divokého odbojníka Mikuláše, jenž doufal v ní najíti bezpečný útulek.

Nyní smrčky a břízky vyrůstají ze spustošených zdí a ve vybitých oknech.

Podivně dojati stojíme nad obrazem spousty. Vždyť nehlásají zříceniny tyto jen pád hradu, kdysi mocného a silného, ale i zkázu a záhubu českého rodu, který vyhuben byl, protože k zpupnosti a utiskování nesla se mysl některých pánů jeho.

Abychom se z truchlivých myšlének svých vyrazili, odebereme se na teras, odkud rozsáhlá vyhlídka rozevírá se oku našemu. Potštýn sám jest úplně zakryt lesem, jímž hradní kopec jest porostlý. Hluboko pod námi proudí šumná řeka Orlice; v okruhu Záměl, Doudleby, Vyhnánov, Kostelec nad Orlicí, Častolovice, Lupenice, Rychnov, (s lesem „Včelný“, s němž „Studánka“) a jiná veselá městečka a milé vesničky vynořují se před okem pozorovatelovým. Kolem nich pole, luka; místy rybníky, v dáli chlumy a četné černé lesy, jež činí krajinu pestřejší a malebnější. Pěkně praesentuje se zámek hraběte Kinského v Kostelci; u tohoto města počíná se údolí řeky šířiti, kdežto jižní jeho čásť, podobajíc se vřesovišti, jednotvárným dojmem působí. V něm jeví se nevysoké lesy okolí borohrádeckého, jsouce zároveň hranicí jihozápadního obzoru, nad nímž vypíná se věž kostela častolovského.

Jednoho zvláštního úkazu si zajisté ještě povšimneme, než opustíme hrad. Kol kolem ty dolíky a jámy a otvory a sklepení na hradě – co znamenají? – Dománali se zde svého času pokladů; zvláště pilně pátral po pokladech a prokopával hradiště potštýnské Jan. Ant. Harbuval hrabě z Chamaré, skutečný komoří, komerciální rada a přísedící lenního soudu. Avšak chtivost jeho po pokladech nesetkala se s úspěchem. Ač cíle svého se značnými peněžitými oběťmi se domáhal, vykopal věci úplně bezcenné: klíče, ostruhy rytířské, podkovy, kachle, dvéře železné, třemeny, kladiva, nosatce, pečetidlo městečka Potštýna a pod., ale peněz nižádných. V době té (1702) byly na hradě ještě schody do sklepů a točité schůdky do hořejších pater. Ale ku prospěchu kopání to přece bylo, neboť byl sdělán úplný půdorys hradu, jenž má důležitosť nejenom pro původní podobu hradu tohoto, nýbrž i jiných hradů českých. Než s hradem se rozloučíme, vstoupíme ještě do starého temného sklepení.

Prošedše průlomem ve staré zdi, můžeme hrad obejíti chodníkem na pravo od poslední brány a dostaneme se na roh stavení, jež bývala někdy čásť hradního paláce. Povšimneme si podlouhlého pískovcového kamene, do něhož vtesán jest nápis, špatně čitelný, obsahu záhadného:

„Signata juste securitac evirat hostes.“

Na kameni nejsou slova od sebe oddělena, ale těsně k sobě seřaděna, tak že čtoucímu nutno, chce-li větu výše položenou sestaviti, dříve písmena v jednotlivá slova skládat. Dle prof. Sedláčka znamenal by tento nápis:

„Znamenáš-li správně bezpečnost, seslabíš nepřátely.“

.*.*.*.*.*.

Tím byli bychom ukončili popis hradu, jak nyní se jeví, a zbývalo by, připojiti některá důležitější data z minulosti jeho.

Hrad Potenstein (jméno odvozuje se od křestného jména Půta) náležel k nejznamenitějším v Čechách. Vystavěli jej ku konci 13. století Drslavici, kteří, přistěhovavše se do Hradecka z Plzeňska (1160-1165), usadili se zvláště v poříčí Divoké Orlice.

Rok, kdy byl vystavěn, nelze přesně určiti.

Místo hodilo se výborně k založení pevného hradu. A záhy stal se hrad Potenstein nebezpečným celé krajině, zvláště Vysokému Mýtu a Chrudimi. Zlopověstným pro ukrutenství, loupežné vpády a řádění v zemi české i moravské stal se syn Procka z Potštýna, Mikuláš.

Podobný rytíř výbojný byl možným v Čechách snad jedině za vlády dobrodružného krále Jana Lucemburského, kterýžto vladař podnikaje nákladné výpravy v cizinu, za hranicemi země utrácel peníze, nestaraje se o řád a kázeň v zemi své. Avšak Karel IV. nepřihlížel klidně k rejdům Mikulášovým, ale strestal ho, jak svrchu podotknuto, r. 1338 za veškeré skutky násilné, jichž se byl dopustil na pocestných, obchodnících kupcích, zavedl zas pořádek v zemi a dopomohl zákonu k úctě a platnosti. Hrad k rozkazu Karlovu odzbrojen a pustý odstaven.

Avšak Karel pochopiv význam hradu a výhodnost jeho položení, dal jej po té opraviti, přestavěti a opevniti. Opět obležen byl hrad r. 1432, v kterémž roce Sirotci ho dobývali; jeho posádka bránila se však proti útokům obléhajících po šest měsíců (až do dne sv. Doroty 1433) statečně.

Dne 24. října 1495 koupil pan Vilém z Pernštýna Potštýn, léta 1498 dal král Vladislav II. panu Vilémovi z Pernštýna korunní zboží potštýnské, které po půl druhého století „v některých znamenitých sumách“ rozličným pánům zapsáno bylo, „k pravému dědictví“, čímž zboží to zemské dědičně do rukou soukromých se dostalo.

Za Viléma a Vojtěcha z Pernštýna byl hrad důkladně obnoven a nákladně zařízen, tak že stkvěl se nádherou a bohatstvím nevšedním; neboť rod Pernštýnův onoho času patřil k nejmocnějším, nejslavnějším, nejbohatším a nejváženějším českým rodům vůbec. Hrad zůstal při rodě Pernštýnském až do vymření slavného tohoto rodu.

R. 1558 v neděli před sv. Tomášem (14. prosince) koupil Václav Hrzáň z Harasova a na Jenštejně za 30 000 kop grošů českých mezi jiným též zámek Potštýn s panskou loukou u Kostelce, městečko Potštýn, Sopotnici, Brnou, Záměl, Polom, Proruby, město Kostelec s příslušenstvím, Chleny a j. Jakž paměti písemní dosvědčují, opravoval Adam Šťastný Hrzáň, pán na Potštýnu sídlící, pilně hrad a ozdoboval jej († 1598).

L. 1635 hrad Potštýn takto se popisuje:

„Hrad Potštýn leží na vysokém vrše nad městečkem Potštýnem, někdy velikým nákladem od kamene vystavěný, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými a baštami i sruby okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí, sklepův klenutých, kuchyně, špižírně s maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů obezděná a obložená, item druhá studnice, slove vodárna, obě velmi hluboké a v nich vrchoviště a jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest.“

Zárubové, vyvolivše si pohodlnější přebývání v zámku kosteleckém na rovině, učinili ústředním sídlem panství někdy potštýnského Kostelec. Hrad Potštýn víc a více pustl, stal se k přebývání nepohodlným a vzhledem k pokročilému umění válečnému ani za pevnost se více nehodil. Když pak r. 1749 v Potštýně samém byl zámek vystavěn, zpustl hrad úplně, až pak za Leopolda I., jako jiné hrady, z rozkazu císaře musel býti opuštěn. Od té doby zůstal hrad Potštýn zříceninou.

Čas i blesk i jiné nehody přičinily se o rozvalení trosek ještě zbylých, z nichž lze nyní spatřiti ještě celkem dosti značné zbytky zdí z lesa vyčnívající, o čemž shora jsme se zevrubněji zmínili. Zříceniny stojí na osamělé prahorní skupině skal, které divoká Orlice zde a u Litic proráží; prahorní ostrovy vynikají na obou místech z útvaru křížového, který se až k Schönhengstu na Moravě táhne.

Severně od hradu Potštýna na vrchu zvaném Velešov, blízko městečka, jsou nepatrné zbytky menšího hradu Velešova.

Vrch jest 526 m. vysoký, tudíž ještě o 97 m. vyšší Potštýna, lesnatý a má na třech stranách příkrý spád, pročež vycházka na Velešov patří k namáhavějším.

Pokud známo, sídlili na hradě jen krátký čas pánové. Připomíná se jen jednou a to v listu, jímž Jan z Vartenberka r. 1358. dne 1. května zboží potštýnské směnou postupoval („castrum Velischow“). Jméno hradu toho nikdy více se nepřipomíná, ani v důkladných navedeních úředníkům Pernštýnským na Potštýně daných zmínky se více nenachází o hradu tomto, jenž se byl již dávno v ssutiny rozsypal.

Popis Potštýna ukončíme přehledem různých partií, vycházek a výletů, jež lze z místa podniknouti, dříve však zmíníme se ještě

o některých pamětihodných událostech,

jež se během tohoto století v Potštýně přihodily.

R. 1809 zuřila po tři dny, a sice 6., 7., 8. března neobyčejně prudká vichřice, jež způsobila na oknech a na střechách velkou škodu; zvláště mnoho škody utrpěly od vichřice blízké lesy, v nichž množství stromů zničeno.

Stejný osud tehdáž zastihl velmi krásný panský jehličnatý les na vrchu Velešově.

R. 1819 způsobila povodeň velké škody na březích řeky.

R. 1830 panovala v potštýnské farnosti epidemická nemoc: červenka, jí velmi trpěli zejména obyvatelé blízké vesnice Záměle. Během dvou měsíců, v srpnu a září, rozstonalo se přes 300 lidí rozličného stáří a pohlaví a více než 30 osob padlo nemoci té za oběť.

R. 1832 zuřila v Čechách cholera. Ač vnikla do osad k lokalii potštýnské přifařených, zůstalo území potštýnské zhoubné nemoci ušetřeno.

R. 1833 (dne 21. prosince) zdvihl se prudký vichr, jenž na stavbách a v lesích, ač trval jen asi 12 hodin, převeliké zpousty způsobil; dne 2. února r. 1834 byl Potštýn neobyčejně velkou povodní postižen, jež nabyla takových rozměrů, že voda u jezu blíže vesnice Brné se rozlila a vystoupivši z břehů až k soše sv. Jana, silnici tamější zaplavila. Rozbouřené proudy valily se přes vrchnostenskou louku směrem k rybníku brněnskému takou silou, že vyvracely nejsilnější stromy lesní a staly se i rybníku u Brné nebezpečnými. Při této povodni rozpoutaným živlem značně zatopeny byly domky pod potštýnským mlýnem a v Záměli chatrče blíže řeky ležící, tak že obyvatelé jenom po usilovném namáhání z ohrožených příbytků byli zachráněni.

R. 1840 (dne 21. ledna) hnul se po prudkém tání sněhu za jižního větru led. Voda drala se ze širokého řečiště a vyvrhla velké spousty ledových ker přes břehy Orlice; níže ležícím domkům ve vesnici Záměli hrozila zkáza, poněvadž řeka na oněch místech byla ještě ledem pokryta. Když však i tam s velkým rachotem ledy praskaly a s hůry se valícím ledům volný průchod se zjednal: minulo nebezpečí úplně.

R. 1841 dne 20. ledna hnul se pod Brnou led za vlažného počasí a vnikl údolím až k Potštýnu; voda nadělal velkých škod. Na „Obci“ vnikala do všech domů a ledy zatarasily příchod do domu tak, že obyvatelé, když voda zase opadla, skrze spousty ledové sekerami cestu si raziti musili. Život lidský nepřišel na zmar, nehoda stala se za dne.

R. 1842 nastala velká sucha a parna. Od dubna až do srpna toužilo vše po náležitě občerstvujícím dešti. Osení uschlo, stromoví zhynulo, lidem i zvířatům nedostávalo se osvěžujícího nápoje, v mnohých místech dovážela se voda z daleka.

Brambory, nejdůležitější pokrm chudých lidí, se nezdařily, a které se zdařily, byly špatné jakosti a drahé (na některých místech prodával se štrych za 5 zl. víd. měny), tak že chudina si jich zaopatřiti nemohla. Teprve v září pršelo hodně, avšak příliš pozdě.

Dne 24. května r. 1867 počal večer padati sníh a do rána bylo vše bílé, a při tom udeřila zima tak krutá, že pomrzly květy stromové, brambory, klasy žitné.

Dne 12. října 1872 po vykoupení pozemků počalo se pracovati o stavbě železné dráhy z Králové Hradce na Kyšperk. Cizího lidu bylo velmi mnoho, nejvíce Vlachů, všechny potřeby k živobytí v místě se zdražily.

Dne 24. června 1875 o 2. hod. odp. spustila se velká bouře s krupobitím, jež roztříštila mnoho oken a stromů a zničila valnou část polní úrody. Kroupy ležely na mnohých místech zvýši 3 palců. Škoda vyšetřená obnášela 7632 zl. 70 kr. Nářek vyl veliký.

Dne 20. února 1876 zarazily se po velkém dešti kry ledové a způsobily mnoho škody nejvíce v obci Zámělské.

R. 1877 (a též následujícího roku) byla krajina zdejší ovocem hojně požehnána; r. 1885 vystavěla obec Potštýn za mlýnem Šabatovým před Divokou Orlici nový most, čímž vykonala čin velmi záslužný, zejména vzhledem k zamýšlenému vystavění silnice, jež by Potštýn s městem Chocní spojovala.

Přáli bychom Potštýnu, jehož rozkvět nám velice na srdci leží, aby se brzo dočkal nejen toho úspěchu, ale i jiných ještě znamenitějších a potěšíme se ze všeho, čím národohospodářský blahobyt milého městečka českého se v budoucnosti rozhojní.

Přikročíme nyní

k popisu jednotlivých tour,

jež lze z Potštýna vykonati; vytkneme stručně, kde se co pamětihodného nalézá, přenechávajíce důkladnější popsání těchto výletních míst novým samostatným pracím, jež vedle míry času v příštích letech uveřejniti hodláme.

I. Litice

(hodina cesty pěšky)

Z Potštýna možno vyjíti buď cestou vozovou dosti pohodlnou k hajnovně, kraj lesa ležící a pak jde se skoro pořád lesem až do Litic, aneb možno voliti cestu přes „chmeliska“ vedle Divoké Orlice, delší sice o čtvrt hodiny, avšak pohodlnější a mnohem krásnější. Nechceme-li jíti do Litic pěšky, můžeme použíti z Potštýna vlaku železničního. V tomto případě vystoupíme pak na stanici Bohousově a půjdeme přes železný most, vedle řeky Orlice a kolem kamenných lomů v lesnaté krajině utěšenou procházkou 1/2 hod. do osady litické. Údolí litické jest nad míru romantické. Vyniká mnohými malebnými pohledy a jest zajímavé poměry geologickými. Z osady chudé, lesnatými strmými stráněmi odevšad sevřené, dostaneme se za 10 minut na hrad Litice. Lesnatý vrch, na němž rozvaliny hradu litického vyčnívají, stojí uprostřed dvou vrchů, Kletné a Chlumu a Divokou Orlicí jest jako otočený. Kraj divoký, romantický: kolkolem vysoké vrchy, porostlé temnými lesy, a v úzkém údolí šumí jasné vody divoké řeky… V roztroušených chatách kolem je ticho, na hradě mrtvo a celým krajem táhne velký mír… Jen čtyřikrát, pětkrát za den zahučí na okamžik uhánějící vlak a pak okolí ztiší se opět.

Stráň na pravém břehu Orlice slove Hříva; je všecka lesnatá a tvoří pěkný pendant k Litickému vrchu. Úpatí tohoto nesahá až k samé řece, tak že vesnička pod ním leží skoro na rovině, z valné části lučinaté, a roztroušena je po celém oblouku Orlice. Lesnaté vrchy a stráně obklopují vesnici Litice ze všech stran a činí kraj ten utěšeným zákoutím. I když bouře se rozzuří nad kotlinou, je zde velebně, – když pak slunce zasvítí, dýcháme s rozkoší ten smolný, čistý vzduch, naslouchajíce šumění vod, které v nesčíslných kaskádách se pění.

Ve vesnici není mimo novou školu nic, co by nás poutalo. Zajděme tedy na hrad.

Hrad neleží tak vysoko jako Potštýn a také cesta k němu je snazší. Vine se volnou strání kolem pěkné villy, z níž je rozkošný pohled na řeku, na stráň Hřívu a na myslivnu poblíže ní za řekou z lesa pokukující. Nad villou hned prostírá se les a jím prošedše ocítíme se brzičko u samého hradu.

Přes příkop kdysi široký a hluboký vedl zvedací most, – teď jej přepíná jen dlouhá lávka či mostnice, z několika trámů a prken.

Položení hradu Litického (srv. Sedláček, Hrady a zámky české II. 76 nn.) bylo velmi výhodné a příčina jeho veliké pevnosti a tvrdosti. Tam, kde ostrožna jeho stanoviště je spojena se strání (plán č. 8.), nalézá se hřeben tak úzký a neschůdný, že tu jednotlivý člověk jen velmi nesnadno přejde; za tím se zdvihá a rozšiřuje ostroh k veliké výši, spadá pak zase strmě a vybíhá konečně na způsob roviny až k řece, která jej tady na třech místech ovlažuje. Na čtvrté straně (plán č. 9.) byla do nedávna sluje pracně do skály vtesaná, kudy se mohla řeka pouštěti, tak že nemusila téci kolem hradiště. Velká voda také obyčejně tudy se řítila. Dle jasné pověsti průlom ten učinili jezovité, aby přílišná voda podhradí nepotopila, dle jiné zase Turci, zajatí v letech 1680-1699.

Brána hradu sama, z níž teď stojí jen spodní čásť, bývala velikou hmotnou věží s podsebitím. Ještě dosud pozorovati lze na ní dvojí vchod, větší pro jezdce a vozy, a menší pro pěší (branku, fortnu), obě ve slohu gotickém, jakož i otvory s kladkami, po nichž se natahovaly řetězy padacích mostů. Nad hradem jest zajímavá pamětní deska kamenná, nahoře s nápisem latinským: Regnanti a. d. m. cccc. sex. viij. regi Georgio (panujícímu léta páně 1468 králi Jiřímu). Mezi nápisem vytesána přilba s chocholem, zdobeným znakem zemským a Kunštátským. Pod přilbici nahoře český lev a orlice moravská, pod znakem českým erb lužický a vedle erb rodu Kunštátského. Pod štítem pak nápis český: Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, Českého kr(ále), markrabí Moravského. Písmenka byla kdysi vykládána zlatem, ale ke konci minulého věku usadil se na Liticích poustevník, který proti všem zvyklostem poustevnickým velmi byl lakotný a onoho zlata více si vážil nežli kořínků lesních, pročež zlato vyloupal a písmenka červenou hlinkou pomazal. O poustevníku tom dosud všelicos se vypravuje. Byl to prý uherský pandur, který před pronásledovateli sem se uchýlil asi r. 1747 a lid prý mu říkal „Karažiový“ nebo „Červen-Kapa“.

Nad touto deskou v pravo zasazen čtverhranný kámen s erbem Tuněchodských z Poběžovic (železný klobouk a přilba s pokryvadly), vedle veliké brány jsou pak do zdi vsazeny tři kameny nad sebou: na nejhořejším osoba sedící s kladivem v ruce, dle Sedláčka obraz stavitelův, pod tím „sedí kamenná mužská osoba a drží v ruce nápis“, jak dí Beckovský a nejnížeji posléze hlava bradáčova.

Když projdeme branou, naskytuje se našemu zraku truchlivý spousta.

Znamenitá stavba, brána jako málokterá ze starých hradův v Čechách a všecky ostatní budovy kolem hynou úprkem a není, kdo by od další, úplné zkázy ji zachránil. Jenom věž byla r. 1884 trochu opravena a přikryta, pak r. 1888 první brána a zeď. Však opravy ty daleko nevyhovují potřebě nalehavé, nutné… Na zříceninách dosud dobře lze rozeznati dvojí stavbu. první, kterou provedl zakladatel hradu Půta Drslavec, na bráně čtvrté a vchodech do paláce vynikající, pak druhá, provedená za Jiříka Poděbradského, při níž vystavěna Dolní brána, ohrada a věž a zdi hradní zvýšeny. Z brány přicházíme na zelený palouk, dříve dolní ohrady (plán č. 5.), kde v míru proháněli se koně, ve válce svolávala se posádka. Před námi na kopci je horní hrad, k němuž vede druhou branou (pl. č. 8.) stará cesta z počátku zvolna, potom příkřeji. V pravo od brány jsou zříceniny bývalých koníren. O bráně třetí svědčí jen díra v levo ve zdi, do níž se zastrkovala silná dřevěná závora. Tak, kde se cesta v levo zatáčí bývala kdysi malá branka pro výpady na nepřítele: teď lidé kameny ve zdi vylámali a z malé branky udělali veliká zející vrata.

Horní hrad má podobu obdélníku, při jehož kratších stranách nalézala se stavení obývací, o třech patrech, jejichž zdi zachovaly se až skoro do výšky střechy. Okna jejich šla vesměs do dvora a to proto, aby se od nepřítele, kdyby vnikl do dolní ohrady, skrze okna nic škodlivého do stavení házeti nemohlo. – Když se vejde do vnitřku paláce (pl. 11), jest v pravo od vrat díra neb vyhlídka pro vrátného a hned za ní jiný otvor k zastrčení závory. Nad sebou ve druhém poschodí uvidíme starý komín nebo krb, v pravo nahoře dvéře ozdobně vytesané, něco dále na zdi zbytky žeber, která držela klenutí. Z přízemí tohoto oddělení vede do nádvoří zase brána, která se také zavírala, jak svědčí otvor pro závoru, a tak mělo stavení toto dvě brány, v přízemí pak nižádné dvéře, kudy by se vcházelo do oddělení vedlejších, všechno to dobré opatření, kdyby měl nepřítel na dvůr vniknouti. Do stavení v levo od brány se nacházejícího jdou ze dvora dvoje vrata nahoře okrouhlá a tesaným kamenem obložená; jsou však patrně vylámána později. – Nejznamenitější čásť paláce je však čtverhranná věž, přistavěná k pravému jeho rohu, také valně zchátrala. Má komnaty dosud ve stavu velmi dobrém, jen že se k nim nemůže, poněvadž se šlo do vnitřku věže z horních ponebí paláce. Dveřmi ve přízemku vcházelo se do sklepa, kam ukládaly se cennější věci.

Nádvoří jest kromě místa, kudy se vstupovalo k mostu zdvihacímu v paláci, rovné a prostranné. Za věží v něm jest viděti prohlubeň či místo, kudy se chodívalo ke sklepům. Na druhém konci jest zadní dům asi tak velký jako palác: bývaly v něm asi byty úředníků, hostinské pokoje, zbrojnice, všelijaké komory atd.

Ještě před 50 lety byl prý zadní dům v takovém stavu, že jej mohli snadno opraviti a zachovati. Před 100 lety pak stály ještě všechny 4 brány, také trámy, podlahy, schody, vše tu bylo a mohlo se z komnat do komnat choditi. Nyní některé části jsou již dokonce nepřístupné. Teď Litice hynou úprkem a je to škoda tím větší, any L. jsou krásné, patříce pro svou úpravu a své položení nad míru malebné k nejpůvabnějším zříceninám a jsou mimo to výtvorem čistě národního, českého slohu z dob Jiříka Poděbradského.

S Liticemi hynou i zkazky všelijaké, jež obetkávají každý starý hrad tak jako ranní pára východ slunce. Jen ta ukrutná pověst kolportuje se ještě mezi lidem, že zakladatel hradu, nechtěje, aby řemeslníci věděli, jakým nákladem hrad zřídil, všechny je sezval do krčmy a když tam nejlepší vůli spolu měli, sám se vytratil a krčmu zapálil, tak že všichni tam uhořeli…

Koncem minulého věku žil na Liticích poustevník už zmíněný, Bál se však nejen Boha, ale také strašidel, neboť prý, když kocour nějaký mu za nočního šera skočil do hromady vaječných skořápek kdesi za kamny jeho poustevny, tak se ulekl, že spánku zanechávaje a nohy chutě na ramena bera s kopce pádil a volal. Lidé, spaste duši, ono to tam straší. V pravdě sám ten ctihodný muž na Liticích strašil nejvíc, to jest, co nepokazili tam věkové, pokazil on. Vynesl tam na světlo mnohé vzácné věci, jako na př. r. 1774 ze studně hradské veliký okov s řetězem a mnoho kulí kamenných, něco od odění a všelijaké dřevěné věci, ale nezachoval nic.

Hrad Litický měl dvě studně, jednu v ohradě dolní a studeň před branou čtvrtou pro horní hrad, jejíž základ jest na prudkém svahu ostrožny. Z ochranné věže nad touto studní šla chodba ke čtvrté bráně, a aby při obléhání hradu obležení vody nepostrádali, vedla ke studni z hradu tajná chodba, teď skoro úplně zasypaná. Dle Beckovského vedly z hradu tajné průchody pod zemí k vodě tak příhodně, že beze vší těžkosti voda se na hrad dostala. Ke studni zmíněné se jde výpadní brankou za třetí branou pěšinou na levo se otáčející. Také jinak byl hrad litický v částech svých spojen tajnými chodbami; známky jejich leckde jeví se dosud.

Ještě slovíčko o dějinách Litického hradu. (Srv. Sedláček, na m. m. a Čechy V. 168). – Litice založil koncem XIII. nebo poč. XIV. stol. někdo z rodu Drslaviců, kteří vyvedli vůbec mnoho hradních staveb v poříčí Orlickém. Záhy se však staly Litice panstvím královským. Ve druhé polovici XIV. stol. dostaly se pánům z Kunštátu a z Poděbrad a zůstaly jim po celé století. Za Jiříka z Poděbrad patřily Litice ku předním pevnostem zemským a záštitám rodu Kunštátského. – Syn krále Jiříka, kníže Jindřich, zadluživ se, prodal zboží svá a také Litice panu Vilémovi z Pernštejna r. 1492. A dále pak měly Litice stejný osud se sousedním Potštýnem. Tak dostaly se od Pernštejnského Jaroslava v držení Rýnského falckraběte Arnošta, který je pak odloučil, prodav Litice Václavu Okrouhlickému staršímu ze Kněnic na Borovnici r. 1558. Od jeho dědiců nabyl jich koupí r. 1562 Mikuláš z Bubna, jemuž i jeho rodu se tak zalíbily, že zde stále sídlili, ano i přídomek z Litic do svého názvu přijali. Sídlem rodu Bubnovského zůstaly do polovice XVII. století. Od té doby hrabata z Bubna raději meškali v Žamberce a název panství Litického pominul. Říkaloť se od té doby panství Žamberské. – A když vrchnost na osamělém hradě nesídlila, nestarala se také o něj a on rychle hynul, tak že už r. 1681, kdy jej navštívil vlastenecký Bohuslav Balbín, byl hradem pustým. Než tolik péče o něj ještě měli, že koncem XVII. stol. hrad novými střechami pokryli. – R. 1809 koupil panství Žamberské a s ním Litice od F. Adama hraběte z Bubna Veriand hrabě Windischgrätz, od toho pak roku 1815 John Parish, jehož rod podnes je majetníkem tohoto krásného zákoutí českého kraje. Žel, že správa panství památným rozvalinám Litickým teď nevěnuje více náležité péče.

Vzpomínáme různých episod ze starých litických časů.

Sám Jiřík král často tu dlíval a rád. Zde také věznil starého kněze táborského Vácslava Korandu, který ještě Husa pamatoval a celou tu dobu před světoznámou bouří husitskou, který sám první byl, jenž volal do zbraně, upozorňuje na velikém táboru u Křížků roku 1419, „že vinice Páně krásně zakvetla, ale i kozlové že se blíží, chtějíce ji hlodati, protož že je potřebí, aby již nechodili s poutnickou holí, ale s mečem v rukou.“ – Koranda upadnuv později do zajetí strany protivné, byl vězněn na hradě Příběnickém nad Lužnicí: odtud unikl a byl od těch dob jedním z nejhorlivějších, ano nejvášnivějších kněží Táborských. On účastnil se všech výprav Žižkových i Prokopových, viděl slávu obce Táborské „polem pracující“ i také její pád u Lipan. To vše přečkal a posléze žil v Táboře, na kterýž pouze moc strany Táborské byla obmezena. Když však Tábor, zůstávaje v odporu proti správci země panu Jiříkovi z Kunštátu a z Poděbrad i s Oldřichem z Rožmberka se proti němu spojil, vytrhl Jiřík r. 1452 proti Táboru a donutil ho, že se vzdal. Tenkráte také upadli do jeho rukou Mikuláš z Pelhřimova, biskup Táborský a Vácslav Koranda. Biskupa zavezli na Poděbrady, starého Korandu na Litici.

Tu byl do smrti dochován. Kdy zemřel, nevíme, ale ještě snad za jeho živobytí opodál Litic, zrovna na panství Litickém, v Kunvaldě, usadili se první Bratři a to pátého roku po tom, co byl Koranda zavezen na Litice. V pevném hradě umíral poslední kněz Táborský a v chudé vísce zakládala se obec, jež vzrostla pak v mohutný strom, jehož kořeny ovšem tkvěly v půdě učení Táborského.

Než také jinačí vězně chovaly Litice. Bylo r. 1469, kdy král Jiří měl přetěžký boj s Matyášem, králem uherským. Tenkráte byli také němečtí Slezané odpůrci Jiříkovými a proti nim bojoval téhož roku statečný králův syn Jindřich. Ten se Slezany pořádně zatočil a žoldnéřové jeho uvedli mnoho set zajatců ze Slezska a rozsadili je po hradech Kunštátských v severovýchodních Čechách. Valný houf zajatců těch byl zavezen také na Litice.

Již výše vzpomenuto, že vrch, na kterém ssutiny Litické živoří, souvisí s vysočinou od Žamberku sem k Orlici se rozkládající uzounkou šíjí na jihovýchod hradu. Příkop, také již nahoře vzpomenutý, lid nazval Myší dírou a druhdy tudy pan lesní, v pěkné myslivně na litické stráni bydlící, umělý a hezký pouštěl vodopad; vody orlické ze severního svahu té šíje padaly dolů šumíce k palouku, který na jihu pod hradem na levém břehu Orlice se zelená. Skalními lomy, které na této jižní straně Liticům krásy nepřidávají, Myší díra valně byla porušena. Za to jsou lomy vydatným pramenem výživy chudého okolního lidu, který tady výtečný štěrk silniční láme a do vzdáleného okolí rozváží. Druhý lom štěrkový po levém břehu Orlice patří dráze severozápadní. O stráni zvané „Sokolovské“ vypravuje se, že byl na ní klášter, v němž bylo dvanáct stříbrných soch apoštolů a zlatá socha Ježíšova. Ani po klášteře a sochách, aniž po zlatě a stříbře teď potuchy tu není.

S rozkoší bloudíme romantickým údolím Divoké Orlice pod hradem a stojíce na dřevěné lávce, která přepíná jasné její vody, díváme se, jak rychlé vlny se předhánějí, perou do velikých kamenů, syčí a šumí. Údolí na obě strany dýše rozkoší…

O vesnici Liticích nezbývá mnoho říci.

Litice patří k farnosti Německo-Rybenské zároveň s Bohousovem a Záchlumím. Kdysi bývaly městysem hradním a obecní razítko z r. 1747 dosud má nápis „Miestys Litice“. Když hrad byl opuštěn, sešel i městys, tak že nyní má jen 224 obyvatel a 44 čísel. Obyvatelstvo živí se tkalcovstvím, krajkářstvím v tomto kraji tak rozšířeným, lámáním kamene, tlučením štěrku; nejmenší část i polním hospodářstvím. Maličká kaple v Liticích je z roku 1830 a vystaviti ji dal rolník Štefek s přispěním několika zbožných spoluobčanů. U kaple jakož i u sochy sv. Anny (na rozcestí ku hradu postavil r. 1757 Ant. Vacek) jsou lípy, sázené na paměť narození J. V. císaře a krále. Ještě do r. 1848 měly Litice své zvláštní posvícení, v neděli po Všech Svatých, a protože posvícení to bylo v okolí poslední v saisoně, scházela se tam bujná mládež ze všeho okolí; zvláště Sopotničtí prý často pračku tam svedli veselou, někdy i neveselou. Teď je v neděli po Všech Svatých na Liticích smutno.

Zajímavo ještě, že r. 1862 vlastenci čeští pánové Hübner ze Žamberku a Edv. Seykora z Kostelce nad Orlicí pořádali na Liticích tábor lidu, při němž řečnili Neruda, Barák i jiní a přednášely básně slečny Hovorková z Něm. Rybné a Potěhníková z Bohousové.

Litice oživly r. 1872 a 1873, když tudy stavěla dráha severozápadní. Od těch časů proráží tunel 273 m dlouhý vrch „Kletnou“ a z těch dob také jest villa nyní pana JUDr. Viktora Faltysa, advokáta v Kostelci n. Orlicí, již původně dal vystavěti pro sebe podnikatel železničných staveb p. Kisch.

Z ostatních stavení Litických nejkrásnější svou polohou i také vzhledem jest myslivna již zmíněná. Je to stavení slohu vlašského a bylo původně letním sídlem Johna Parishe, prvního z rodu Parishů nyní Litice držícího, kterýž dal ji vystavěti r. 1820. Od myslivny je líbezný pohled na půvabně romantické okolí, na olesněné stráně a sešlý, starý hrad… A ještě krásnější jsou večery, jež popřáno tam tráviti některému výletníku, dychtícímu po klidu a rozkoši venkova. Těžko povědíti, jak je tu příjemně za vlažných večerů letních, když všecky lesy kolem dřímají dýšíce jen slabě smolnou svojí vůní a když měsíc vychází nad černými silhouettami jehličnatých větví a vznášeje se pak vysoko nad nimi, stříbří čarovným svým světlem veškeren ten tichý údol…

II. Vamberk

(hodinku od Potštýna vzdálený).

Město Vamberk (ve 14. století psáno Waldenberg Walmberg, v 17. století Starý Vamberk nad Zdobnicí), leží z větší části na levém břehu říčky Zdobnice, na povlovném návrší, jež zdobí úrodná pole a četné zahrady. Hlavní vrchy s vyhlídkami v okresu vamberském jsou: na severovýchodě „Křiba“ neb „Hůra“ (asi tři čtvrti hodiny vzdálen), na východní straně „Ležáček“ u sv. Prokopa, půl hodiny vzdálen, (s obecním lesem), na jihovýchodní straně „Velešov“ a kopce „potštýnské“ (přes hodinu cesty od Vamberka), na straně jižní a jihozápadní hříva nad Vyhnánovem (třičtvrti hod. od Vamberka) Kopce jsou z části holé, z části jsou porostly černými lesy.

Podnebí v okresu vamberském, vrchy chráněném, je mírné, mnohem mírnější, než na zvýšeném Žambersku a hornatém Roketnicku. Sníh zde taje z jara dříve a stromy jsou již v plném květu, kdežto na horách okolních sotva první pupeny vypouštějí. Žně počínají obyčejně okolo sv. Anny. Zimě též není tak krutá jako v sousedních hornatějších dědinách.

Říčka Zdobnice, na níž Vamberk leží, bere svůj počátek z vývařisek u dědiny Rasdorfu nad vsemi Malou a Velkou Zdobnicí a rychlým tokem protéká hornaté krajiny jmenovitě: Popelov, Slatinu, Peklo, dolní konec Německé Rybné, Forberk, Nové Domy dolejškem města Vamberka a Zářečí, a končí běh svůj pod Mníškem blíže Doudleb, kdež vtéká do Divoké Orlice.

Přijímajíc vodu ze samých zřídel, v zimě zřídka kdy na dobro zamrzává; v létě nikdy nevysychá a žene četné mlýny a průmyslové závody vamberské. Některé potůčky, ústící do Zdobnice, nemají důležitosti. Zmínky zasluhuje onen, jenž v lesích nad Merklovicemi vzniká, vesnici tuto protéká a ve městě Vamberku pod „hradem“ do Zdobnice ústí. Potok, protékající obec Lupenici, bohatou stromovím, medonosnou pastvou pro včely a chutným máslem, slove „Štědrá“: jej přijímá Divoká Orlice.

Od Pekla až k Mníšku lemována jest Zdobnice stráněmi, jež pokryty jsou stromy a křovinami, zahradami a olšovím. Celé poříčí, zvláště však borek „Faltusův“ na „Podřezově“ a stráň u „Míšku“, jsou na jaře a v létě opeřeným pěvcům oblíbenou domovinou.

Okolní lesy jsou velkou většinou panské (majetníkem hrabě Lützow); k opatrování jich jsou ustanoveni dva polesní: vamberský (bytem v krásné myslivně na Libštejně, půl hod. od města) a polesný na Jahodově, (1 a půl hod. od Vamberka), jemuž i lesy u Rovně přiděleny jsou. V těch místech je trigonometrický bod na vrších jahodovských. Jiný trigonometrický bod okolí zdejšího je na vrchu „Chlumu“, jenž leží v přímé čáře od Německé Rybné k Potštýnu. Bohužel, že za posledních čtyř desetiletí lesy zdejšího okolí (mimo hvozdy panské) velice prořídly.

Ovocnému stromoví daří se celkem dobře, jen ob čas uškodí pozdní mrazy, provázené větry severozápadními. Deště přinášejí větrové západní, suché počasí bývá při větrech jižních a jihovýchodních. Od severovýchodního větru chráněno je zdejší okolí výše dotčenými vrchy,

Přistoupíme nyní k popisu města samého. Vamberk jest velice čilé město průmyslové a obchodní, vlastenecky probudilé. Dle posledního sčítání lidu (z roku 1890) má, počítáme-li též místa a samoty k Vamberku přidělené (Podřezov, Roští, Forberk, Zádolí, Zářečí a Mníšek), 2773 obyvatel, kteří žijí v 392 domech. Na náměstí stojí farní kostel sv. Prokopa, dostavěný v nynější podobě roku 1713; uvádí se však již ve 14. století. Kazatelna jest zvláštností; představuje pod allegorii široké lodi, na vlnách rozbouřeného moře plující, svatou církev naši. Obraz na hlavním oltáři, malovaný Hellichem, představuje svatého Prokopa, patrona chrámového. Však ještě jednu památnost, a to památnost velice pozoruhodnou, chová chrám sv. Prokopa. Míníme nevšední monstranci vamberskou, jedinou památku, kterou si Vamberk zachoval ze 14. století. Vedle kostela ve zvláštní budově jest kaple Krista Pána v žaláři, v níž jsou pěkné malby freskové. Vystavěna jest slohem copovým r. 1756. nákladem faráře Rozvody a osadníků vamberských.

O něco výše na témž náměstí je pěkná nová radnice, v jejímž přízemí jsou místnosti Besedy měšťanské, která letos slaví 25leté jubileum svého založení. Knihovna besední, téměř 1000 knih obsahující, umístěna jest v obecní úřadovně. V prvém poschodí radnice jest prostranný sál s jevištěm pěkně upraveným. Divadlo zdejší jest jedno z nejstarších v Orlickém Podhoří; počátky her divadelních spadají v čas válek francouzských roku 1814. Sál radnice propůjčen jest mimo to čilé jednotě „Sokolu“ za tělocvičnu.

Úhledný hřbitovní kostelíček z roku 1697 zasvěcen je sv. Barboře, patronce umírajících, jejíž ctitelé již před dávnými časy založili v městě bratrstvo sv. panny Barbory. Na hřbitově vyniká pomník hrobky rodiny Vilímkovy, provedený v Praze dle modelu Jos. Strachovského v umělecké dílně Fr. Ducháčka. Pomník na prvý pohled znatelný je jako umělecké dílo vzácné vyspělosti; jemná, vzletná čásť architektonická doplněna jest neméně ušlechtilou částí sochařskou a chvalně známá dovednost Strachovského v portrétování osvědčuje se zde co nejdokonaleji ve čtyřech sochách, jež jsou věrnými podobiznami. Pomník jest 4,5 m vysoký, 2,6 m široký, a jak řečeno, po stránce architektonické dílem v pravdě ušlechtilým. Uprostřed nalézá se intérieur, zastřený po pravé straně draperií, jejiž podrobnosti provedeny jsou vzhledem k materiálu – pomník zhotoven jest z hořického pískovce – s překvapující přesností. Interieur vyplněn jest 4 sochami ve vysokém reliefu, jež mají přes metr výše; jsou to podobizny redaktora a vydavatele „Humorů“ pana Vilímka st. a zesnulé choti jeho, vítající se a tisknoucí sobě ruce se synem panem Vilímkem ml. a snachou. Prvý pohled snad následkem okolnosti, že postavy přioděny jsou moderním oděvem, jest poněkud nezvyklý, avšak již v nejbližším okamžiku ten pocit mizí vzhledem k mistrnému seskupení a náladě, jakou umělec výjev ten obestřel. Po stranách pomníku nalézají se kariatidy genia a démona, v architravu jest zlatým písmem zaznamenáno „Rodina Vilímkova“, v hořejší prolomené římse umístěna jest allegorická socha, představující mateřskou lásku: jedna z oněch něžných ženských postav Strachovského, mladá matka, s robátkem na ruce. Na levo a na pravo spočívají na obloucích římsových jiné dvě allegorické postavy: muž, třímající kovový tiskařský lis a opírající druhou ruku o úl, znázorňující práci a spořivost, a postava ženská s nádobou, naplněnou ovocem, značící výsledky této práce. Dole pod interieurem nalézá se vypoukle provedený svazek růží a trnitých prutů jako symbol slasti a strastí lidského žití.

Z průmyslových závodů v místě jmenujeme strojové tkalcovny pp. Bednářů a p. Hernicha, jakož i velkou dílnu ocelových a mosazných paprsků a brd p. Jos. Zemana Synů. Dále jsou zde tři umělá bělidla pana A. Bednáře, K. Jindry a J. Suchánka (bělič p. Josef Suchánek vyrábí na veliko též pěkné zboží punčochářské a poskytuje tím výživu pilným dívkám). Zmínky zasluhuje barvírna p. Urbana, mandlovna p. Dostála a velká, co nejmoderněji před 2 roky vystavěná kruhovka (kruhová cihelna) p. J. Suchánka. Rozsáhlý závod uzenářský, proslulý i za hranicemi vlasti výtečnými výrobky, má p. Jindřich Kubias, jenž poslední dobou i v okolních větších městech (jako na př. v Rychnově n. Kn., v Kostelci n. O.), zařídil si filiálky. Pan Stanislav Zeman vystavěl si r. 1890 nové parní lázně v městě; starší lázně vanové („u kapličky“) jsou 2 km od Vamberka vzdáleny a leží v místě „Sebranice“ zvaném. Mezi ozdoby města sluší připočísti most kamenný, přes Zdobnici vedoucí a ozdobený sochami patronů českých, dílem to vysokomýtského sochaře Harnacha. Vystavěn byl na témž místě, kde dříve stával dřevěný most, a byl roku 1865 veřejnosti odevzdán. Pěkná jest i kamenná kašna na náměstí z r. 1809.

Nejdůležitějším odborem průmyslovým ve Vamberce a okolí jest krajkářství, pročež Vamberk par excellence „krajkářským“ sluje. Podle lidové pověsti vycvičila někdejší majitelka zboží vamberského, Belgičanka Magdalena Grambová, rodem z Meldeka, v 17. století některé dívky vamberské v krajkářství a od těch dob udržel se průmysl krajkářský ve Vamberce a rozšířil se i na kraje okolní. Ve Vamberce samém je přes 900 podušek. Hotové krajky kupují obchodníci a překupníci, kteří s nimi chodí do světa, a to nejvíce do Uher, do Krakova a do našeho i pruského Slezska. Jiní zas chodí po městech a vesnicích českých a zboží své na metry prodávají. Dámy z okolí, letní dobou zejména dámy na Potštýně sídlící, hojné zásoby krajek zde kupují. Roku 1889 založena ve Vamberce první česká odborná škola krajkářská, v níž každému návštěvníků dostane se ochotného poučení. Výrobky žákyň školy té těšily se zasloužené pozornosti a obdivu o zemské jubilejní výstavě v Praze r. 1891.

Spolků má Vamberk sedm: měšťanskou besedu, tělocvičnou jednotu „Sokol“, hasičský spolek, divadelní ochotnický spolek „Zdobničan“, zpěvácký spolek „Zdobnice“, okrašlovací spolek, řemeslnicko-hospodářskou besedu.

Čtenáři novin najdou hojný výběr časopisů politických i belletristických v místnostech „měšťanské besedy“ na náměstí. Přátely přírodopisu a památností jiných upozorňujeme na velmi bohaté a skvostné sbírky nerostů, starožitností a mincí, které po zesnulém zasl. říd. učiteli zdejším Josefu Prokšovi chová vdova jeho pí. Marie Prokšová.

Sbírka jeho numismatická má na 4500 mincí; mnohými velevzácnými předměty vyniká též sbírka hornin a nerostů; sbírka „rozličných předmětů starožitných“ vykazuje pěkné zbraně, nádoby, znaky atd. Nemožno je nezmíniti se při této příležitosti, že v kabinetě obecné školy ve Vamberku jsou mnohé pěkné a vzácné předměty, které zřídka kde v menších městech spatřiti lze. Jsouť to po většině dary nebožtíka p. Al. Kareše z Brém, rodáka zdejšího: mezi jinými nebeský globus, model lodi plachetní, rozličné druhy koralů mořských, větší počet pěkných lastuřic a škeblí mořských, Neptunův pohár, mladý žralok, mladý kaiman americký, čásť kůže z hrocha a čásť tesáků slonových, velký exemplář pily z pilouna a dvě čelisti plískavice. Z ostatních vyniká sbírka hornin a zkamenělin blízkého a vzdálenějšího okolí.

Z Vamberka vykonati možno některé pěkné procházky:

1 Do Německé Rybné, po silnici přes Zádolí a Libštein, aneb starou silnicí okolo sv. Prokopa a obecné skály, aneb dolní cestou okolo „zbraně“ až k mlýnu na dolní konec Rybné, kterážto poslední vycházka zvláště je romantická.

2 Ke kapličce, kamž v době letní, zvláště ve svátek a v neděli, mnozí občané rádi si vycházejí.

3 Na Zemanovu a Bednářovu stráň (u samého města), půvabně pp. majiteli upravenou;

4 Na Podřezov (asi 10 minut chůze od města), a

5 údolím zdobnickým přes Peklo do vesnice Slatiny (1 a půl hod.), jakož i po stráních Zemanově a Bednářově přes Mníšek k ústí Zdobnice do Orlice, do Doudleb (půl hod.)

Vamberk má pěkná místa výletní v nejbližším okolí; od těch dob, co vešel v život okrašlovací spolek, nejoblíbenějším ze všech stala se „Stráňů, kamž spolkové vamberští pořádají vycházky.

Též možno zmíniti se „o kříži u spálené jedle“. V panském lese za sochou sv. Prokopa v pravo od staré silnice, vedoucí z Vamberka do Německé Rybné, nalezen byl v zemi před 20-30 lety při kácení staré jedle kámen s vytesaným mečem nebo křížem, nejspíš dávný mezník; ačkoli dříve nikdo o kameni v zemi nevěděl, vznikla již pověst, že na tom místě konán byl souboj – Nevysoký kříž hrubých tvarů s nečitelnými zbytky nápisu vykopán byl ze země r. 1842 pod městem, když se stavěla císařská silnice od Doudleb k Vamberku, a stojí od té doby vedle silnice; také o tom kříži leccos se bájí; kdyby stál na Moravě, pojmenovali by ho křížem Cyrillo-Methodějským.

Konečně připomínáme: z četných vamberských spisovatelů nejznámější jsou tři: 1. poštovní rada Frant. Hejnyš, do roku 1848 spoluautor Rubešova starého „Palečka“ a humorista činný ještě v letech padesátých a šedesátých; 2. Jos. R. Vilímek, píšící v letech 1855-57 pod jménem Jan Velešovský a od roku 1858 po dnes redaktor a vydavatel „Humoristických Listů“; a 3. historik a univ. prof. dr. Jos. Kalousek.

III. Doudleby

Do Doudleb vede z Potštýna příjemná procházka údolím Orlickým přes Mnichovství a Vyhnanov, asi hodina volné chůze, nebo po silnici velkou oklikou přes Vamberk. Vlakem z Potštýna do Dudleb (stanice mezi vesnicí a továrnou) 10 minut.

Doudleby mají dle posl. sčít. 206 domů, 1805 obyvatel. Leží v půvabné krajině na pravém břehu Divoké Orlice. Jest zde starý zámek hraběte Bubny z konce 16. století. Dne 28. října 1562 prodáno bylo zboží doudlebské (mimo Litice s příslušenstvím): totiž tvrz Doudleby s dvorem a vsí, ves Vyhnanov (čtvrt hod. jihovýchodně od Doudleb), Příkazy (vesnice čtvrt hod. jižně od Doudleb a dvůr, jenž slove Mnichovství, od poručníkův dětí zvěčnělého pana Václ. Okrouhlického z Kněnic Mikuláši st. z Bubna za 21.000 kop g. čes., který o 46 let později nařídil, aby statky jeho Litice, Doudleby, Žamberk, Jelení a Bláto zůstaly na věčné trvalé časy při rodině Bubnovské (jakožto zboží fideikomisní), kteréžto zřízení vloženo bylo r. 1608 do desk zemských. R. 1809 bylo sídlo Bubnovské do Doudleb přeloženo. Zámek pochází z XVI. století, je vystavěn do čtverce a má nádvoří obklopené arkadami. V jižní části zámku je kaple, na sev. pak stojí věž zdobená znakem pánů z Bubna. V komnatách, za pobytu vrchnosti nesnadno přístupných, poutají některé podobizny hrabat z Bubna.

Z rodu hrabat z Bubna nejznámější jsou Jan starší z Bubna, jenž vynikajícím způsobem súčastnil se bitvě Bělohorské na straně české, načež pak se Zimním králem odebral se do vyhnanství. Proslulý Heřman z Bubna žil koncem XVI. stol. Ten však sídlíval na hradě Jelení a byl svého času pán rytířský a udatný, „u svého krále na slovo vzatý“, jenž byl pro svou zkušenost a mysl hrdinskou jmenován polním maršálkem ve válkách tureckých. Ze svých cest, kteréž konal po Africe, přinesl prý sebou na Jelení lva, jak svědčí pověsť v básni Macháčkově vypravovaná. Heřmanovy kosti odpočívají na Horním Jelení v kostele. Tamže jest Heřmanův náhrobek, krásná památka sochařské práce, která bývala kdysi před hlavním oltářem, ale nyní jest stranou ode dveří. Když byl při opravě kostela r. 1789 ze starého místa vyzdvižen, našly se ve vyzděném hrobě slavného pána popel a kosti rubášem obalené a tam, kde hlava spočívala, kus lví hřívy. Na kamenném náhrobku spatřuje se tam pan Heřman sám v životní velikosti, jsa oděn brněním a hlavu maje položenu na lvu. V pravici drží hůlku vůdcovskou. U pravé nohy je znak rodinný: „v červeném štítě buben, nad tím helma a jako klenot zase buben.“ Pamětihodné je to, že tvář této sochy velice se podobá obrazu Heřmanovu v zámku Doudlebském. – Z Doudlebských pánů vynikl jako válečník také Ferdinand hrabě z Bubna, jenž, účastniv se jako mladík dobývání Bělehradu pod Laudonem, proslul pak za válek Napoleonských, jmenovitě v bitvě u Lipska. Když Paříž od spojenců opanována, stal se generalním givernérem Piemontu, Savojska a Nizzy. Zemřel v Miláně r. 1826.

Při zámku rozkládá se nyní pěkný park. Kostela v Doudlebách není, osadníci chodí na služby Boží buď do Vamberka aneb až do Kostelce. Za to židé, jichž je zde valný počet, mají v Doudlebách již od roku 1777 svou modlitebnu, která r. 1821 znova z kamene byla vystavěna.

V raffinerii doudlebské, jejíž stavba započata byla dne 15. března 1870, zaměstnán jest veliký počet dělníků a dělnic; původně měla továrna 5 lisů a r. 1870 zpracovalo se v ní – 80.000 a r. 1871 50.000 centů řepy.

Z Doudleb provozuje se také čilá plavba pltní a připravují se hojné vory. Ročně vyveze se (firmou J. Stöhr z Vamberka) z Doudleb až za 50.000 zl. dříví, prken, latí, fošen atd. až za 20 000 zl. ročně. Vory se dělaly v letech padesátých za doby „Hamburáků“ (německé firmy Spekmann a Mayer) „na kameni“ na levém břehu, pak na západní straně Doudleb „na bělisku“ a „na velké obci“, též dělají se doleji „u Hejclovy hradby“.

U silnice na hranicích mezi Kostelem a Doudleby stojí Karasův kříž. Jest postaven na památku jistého velmi nespravedlivého muže, který mezníky se svých pozemků dále přestrkoval. O kříži tom kolovalo tolik pověstí, že každý se bál, pozdě na noc kolem toho kříže jíti.

IV. Kostelec nad Orlicí

Z Potštýna pěšky za pět čtvrtí hodin do Doudleb a odtamtud buď po silnici za půl hodiny aneb lučinami kol břehu Divoké Orlice za hodinu do Kostelce, čilého, vlastenecky probudilého města s vynikajícím průmyslem a obchodem. Vlakem z Potštýna do Kostelce za 17 ev. 27 minut. Denně jezdí tři vlaky, v noci jeden; rovněž zpět.

V Kostelci je velkolepá koželužská továrna p. Sejkory, slevárna pana Kratochvíle, cukrovar hr. Bedřicha Karla Kinského, (stavěl se r. 1872), barvírna p. Moravce (elektrickým světlem opatřená), městský pivovar. Město je od r. 1849 sídlem c. k. okresního soudu, okresního zastupitelstva, c. k berního a listovního úřadu; jest zde též c. k. notářství a dvě kanceláře advokátní. Město má dle posledního sčítání 4426 obyvatel, z nichž 4391 Čechů, 35 Němců. Ze spolků jmenujeme čtenářskou besedu (zřízenou dne 1. října 1862), besedu řemeslnicko-rolnickou, jež měla svůj počátek dne 2. února 1870, tělocvičnou jednotu „Sokol“, „Orlici“, spolek zpěvácký, spolek paní sv. Ludmily, dobročinný spolek pro chudou mládež, spolek hasičský, spolek ochotnický, spolek vojenských vysloužilců, záložnu (založ. r. 1861), proměněnou ve spořitelnu (r. 1883), spolek k zvelebování rybářství (pro umělý chov lososů a pstruhů), založený r. 1879. Obyvatelé poorličtí vůbec a v Kostelci (i v Doudlebách) zvláště zabývají se chytáním ryb, jichž však za starších dob bývalo mnohem hojněji než dnes. Kromě pstruhů a lososů („lososárna“ spolku rybářského je na východním konci nádraží; klíč k ní má nedaleko bydlící nádražní strážník), zdržují se v čistých vodách orlických lipeni, úhoři, mníci, mihule, štiky, mřeňky, okouni, parmy a j. Chytají je buď pouhýma rukama, nebo na udici, náplavkami (udicemi na noc ve vodě nalíčenými), čeřeny, vrší, měchem, košem to z provázků upleteným, jehož se nejvíce v proudivé vodě užívá, vlakem, sítí to na bidlech upevněnou, a vidlicemi, těmito i v noci při světle loučí a smolnic.

Život společenský v Kostelci zvláště jest milý a příjemný a výletníci z Potštýna vždy nalézají ve společnosti Kostelecké, jejíž střediskem jest Čtenářská Beseda, přívětivého přijetí. V Besedě známý kroužek „Lotofagů“ stará se o zábavu i poučení členů, kteří vesměs vynikají rázným a odhodlaným vlastenectvím. Německá národní škola soukromá, umístěná ve hraběcím starém zámku, byla před několika lety od něm. šk. spolku založena, zanikla však r. 1890 odchodem některých panských úředníků. – České školy městské těší se značnému rozkvětu a umístěny jsou v pěkných budovách.

Z památných budov uvádíme předně děkanský kostel sv. Jiří mučedlníka, pocházející ze XIV. století. V nynější své podobě pochází z r. 1773. Dal jej vystavěti hrabě Cavriani. Zvláštních památek uměleckých sice nemá, nicméně dlužno zmíniti se o staré cínové křtitelnici z r. 1540, ulité Vácslavem Konvářem, a o řezaném obrazu P. Marie, prý ze XVI. století. Zvony na věžích líbezného hlaholu jsou z XV., XVI. a XVIII. století s nápisy českými a latinskými. Kdysi býval kolem kostela hřbitov. Teď je tam školní zahrada (u kostela je dívčí škola) a volné prostranství. Starý obraz sv. Jiří na hlavním oltáři bude brzo nahrazen novým, pěkným dílem uměleckým, jakož vůbec kostel má býti restaurován. Bývalý kostelík sv. Vácslava na „Rabštejně“ prý patřil bratřím českým.

Kostelík, který byl r. 1694 přestavěn, zrušil císař Josef II., a když r. 1839 při velikém požáru, při němž celá ta strana náměstí popelem lehla, vyhořel, byl přestavěn na stavení obecné. Udělali z něho městský chorobinec. – Starý zámek, na východním konci města vyhořel r. 1777. Byl sice obnoven, ale levé křídlo nedokončeno a vrchnosť převzavši je vykázala v něm byty svým úředníkům. Zvláštní zmínky zasluhuje „Dvoreček“ také „Malý dvůr“ na severním konci města, na t. zv. Příkopech, stavení teď již valně sešlé, vyvedené o jednom patře způsobem vlašským, založené i s dvorkem příslušným r. 1610 od Anny Kateřiny Hrzanky z Harasova, provdané za Jana Buriana Kaplíře ze Sulevic. Portál zdobí dva znaky z kamene velmi dovedně vytesané. Na průčelí jsou pak vzácné zbytky sgraffita, veliké postavy římských císařů, allegorie i částky ornamentální. Na pravo viděti pána, an dává rozkazy svému staviteli. Kostel hřbitovní u sv. Anny pochází z r. 1687.

Nový zámek mezi Kostelcem a Častolovicemi, již z Potštýna pěkně mezi zelení parku viditelný, útulné a pěkné to panské lesní sídlo, vystavěl nákladem hrabat Kinských vídeňský architekt Jindřich Krch, který stavěl podobnou villu knížat Kinských pod Petřínem. S balkonu zámku, stojícího uprostřed pěkného anglického parku, je rozkošný pohled na údolí orlické k východu až na hrad potštýnský, jehož rozvaliny z temného lesa prozírají.

Na levém břehu Orlice je předměstí „Skála“, k němuž se dostaneme z města po dřevěném mostě. Okolí města jest pěkné, zejména odporučujeme procházku po „Lipové stráni“, na níž s velkým nákladem byly utěšené sady upraveny a nedávno zřízenými chodníky uzpůsobeny k pěkným procházkám k milému občerstvení po namáhavé práci tělesné neb duševní. Krásné jest okolí kapličky Panny Marie pod strání, a zejména památná jest „stará borovice“ nad kapličkou. Lašek vypravuje o ní tuto pověst: Stával prý na onom místě před dávnými časy kostel, v němž byl zlatý zvon. Pojednou, neví se proč, rozevřela se země a pohltila kostel se zvonem. Avšak zvon nezůstal v prohlubni, do níž se byl propadl, nýbrž pohyboval se opět k povrchu zemskému. Již byl by se opět vynořil na povrch země, kdyby tu sedlák jakýs nebyl oral a zvon ruchadlem nezachytil. Přišed na tu překážku zaklel, načež zvon žalostivě zvuče hluboko do země zapadl. Až podnes přikládají lidé ucho ke kořenům borovice, povídajíce, že slyší zvuk zvonu zlatého. Až prý tato borovice shnije, tu pod kořeny jejími najdou velký poklad, o kterýž děliti se budou ti, kdož si na borovici této křížek byli vyřezali.“

Není pamětníka, jenž by říci mohl, jak dávno borovice tato tam stojí.

Hledíme-li na ni z daleka, zdá se koruna její míti podobu deštníka, ač teď pohled ten pozvolna zarůstá okolními stromy; kůra snesla již na tisíce řezů, na ní, zdola až do výše kmenu jest nesčíslné množství křížků, vyřezaných od lidu zdejšího i okolojdoucího z úmyslu, jak Rabyška dí, 1. lehkomyslností 2. z pořekadla: „kdo zde bude míti křížek, kdyby se snad válka sběhla, každý (zde) útulku dojde, od smrti válečné zachráněn bude, neboť místo to neprůhlednou mlhou zahaleno bude“.

Karel Jaromír Erben býval někdy návštěvou u svého někdejšího spolužáka P. Jana Hlavatého, děkana kosteleckého. Dověděv se o této pověstné borovici, opěvoval ji v básni, nadepsané:

„Věštkyně“.

Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou,
slyšela jsem jeho zlatý zvon,
prv než upřímnosť českou starověkou
rozerval litých vášní shon.

Když pak utuchly v Čechách boží ctnosti:
víra i láska s nadějí,
ukryl se kostel v země hlubokosti
a vody místo ztápějí.

Však nezůstane věky věkův v hrobě:
odtekouť jednou vody zas
i vstane kostel v bývalé ozdobě
a zavzní slavně zvonu hlas.

Slyšte a vězte, takto stojí psáno,
tak uloženo v osudí:
„Tehdáž uzříte zlatých časů ráno,
až zlatý zvon je probudí.

Až z oné strany nad Orlici řeku
nový les vítr zaseje,
až mlází zroste, až i svého věku
boroví toto dospěje;

a toho lesa krajní borovice
až sama sebou dožije,
uschne a zetlíc padne do Orlice
a již i kořen vyhnije:

tehdáž vyryje přijdouc divá svině
poslední zbytky na průhon,
a tu pod nimi v rumu rozvalině
zjeví se zase zlatý zvon.

Neb tak určeno již od první chvíle:
by v podzemní se vydal pouť,
a ve svůj čas že vytčeného cíle
za řekou musí dosáhnout.“

Vězte, nad strání pod zeleným borem
kmen souzený již dozrává:
vysoký, mocný, bez větví skorem
jen vršek čerstvý zůstává.

Zdali zvon také již je na své pouti?
zda-li v čas cíle dospěje?
kdo zprávy jisté může poskytnouti
a posíliti naděje?

Aj, viděla jsem, an tu sedlák oře
na poli blíže Bystřice,
svou ranní píseň zpívaje v pokoře:
„Ó Bože, svatá Trojice!“

Tu divný odpor orání překazil,
z brázdy se vymklo ruchadlo;
„Ký ďábel z pekla mi tu co přimrazil?
Bodejž se i s ním propadlo!“

Tak oráč zaklel, a do prohlubení
zapadal pronikavý hlas –
zlatého zvonu žalostné zazvonění:
„Ach ještě není, není čas!“

Ach ještě není, ještě čas tu není!
však přichyl ucho k zemi blíž,
a pod kořeny jedle z dáli znění
zlatého zvonu uslyšíš.“ –

Kostelecko, jakož i sousední Častolovicko, má mnoho lesů, v nichž pěstují se stromy jehličnaté a buky, v Častolovických také duby, javory, osyky, jilmy a břízy. Dříví se odtud vyváží nejvíc do Smiřic a do Josefova, ročně až 12.000 metrů. Co rok břehy orlické i přilehlé končiny probělávají se dlouhokřídlými racky, jichž celá hejna tu poletují.

Kostelec je původu prastarého, už z dob pohanských. (Srv. opět Sedláček „Hrady a zámky“ II. a Ottovy „Čechy“ V.) Pak byl místem s kostelem ohrazeným (castellum, odtud jméno) a spolu střediskem děkanátu Kosteleckého. Městečkem ponejprv se uvádí r. 1358. Patříval k zboží Potštejnskému a páni z Potštejna ob čas se zde zdržovali, ač tvrz vystavěna zde teprve v XVII. stol. na místě nynějšího starého zámku. V témž století Kostelec stal se majetkem Jezovitů u sv. Klimenta v Praze, od nichž jej koupil r. 1666 Vácslav Záruba z Hustířan a od jeho rodu r. 1796 Josef kníže Vchynský (Kinský) ze Vchynic. – Kosteleckým dobře se vedlo za Adama Šťastného Hrzána z Harasova koncem XVI. stol. Tenkrát měli pivovary dva a prodej soli byl jejich monopolem. Teď je tam pivovar jen jeden, ač zdá se, že piva vypije se víc než ve století XVI. Po válce třicetileté jako všude jinde po Čechách i tady bylo úzko. Kostelečtí soudili se svými pány o různá privilegia, ale vysoudili jen tolik, že směli v lese sbírat žaludy, však tiše, aby se zvěř pánům nepoplašila.

Jdouce od Kostelce n. O. k obci Tutlekám, přijdeme na výšinu, která je nad nedalekým potokem „Štědrou“, jinak „Čižinským potokem“. Stojí tam „hloh“ od nepamětných dob, jenž dosáhl tloušťky nad kořeny v objemu 2,90 m; i byl nad zemí rozvětven ve 3 mohutné vrchy, z nichž dva r. 1887-8 násilným větrem byly ulomeny. Kolik as století rostl, vědouce o hlohu, jak spoře mohutní, nemůžeme uhodnouti, neboť kdo jej tam zasadil, nikde nelze se dočísti; nyní již chátrá, jest v nitru dutý. Rozvážliví lidé soudí o něm, že tam stojí osm set let – i více, a obyvatelé zdejší říkávali před 50 lety – jak Rabyška vypravuje – že strom býval mohutnější v koruně své.

Monografie k Kostelci napsali Fr. Zoubek, G. J. Lašek, řídící učitel v Častolovicích a velmi poutavou knížku vydal J. Rabyška, zasloužilý učitel v Kostelci.

V. Častolovice

S výletem do Kostelce lze spojiti malý výlet do Častolovic (z Kostelce po silnici půl hodiny pěšky), po případě možno z Kostelce po železnici přímo dojeti do Častolovic, kde je stanice severozápadní dráhy.

Procházka pěšky z Kostelce do Častolovic vede hlavní silnicí kolem Nového zámku, za kterým otevírá se vábný pohled na údolí orlické, odtud k Týništi se rozšiřující. V dáli kolem do kola modré lesy vroubí obzor na severovýchod omezený horami orlickými a Krkonošemi, v údolí pak široké louky osvěžují oko. K západu zdá se, jakoby údolí táhlo se do nekonečna.

Častolovice jsou přívětivé městečko s 1156 obyvateli. Prastarého založení je farní chrám sv. Víta se zajímavým obrazem sv. Víta na hlavním oltáři. Nynější farář v Častolovicích, důstojný pán P. Alois Potěhník, jest chvalně znám jako spisovatel a básník český.

Hlavní attrakcí Častolovic jest zámek hrab. Šternberka, asi r. 1600 od Friedr. z Oprštorfu vystavěný, nověji opravený. Při „opravě“ té původní sloh vlaský nevkusně znešvařen byl přístavbami a přílepky gothickými. – Ve dvoře, zhruba ještě zachovalém při slohu původním, jsou v přízemí po stěnách primitivní obrazy zvířat, ulovených na panství častolovickém v různých dobách; jižní strana pak je pomalována schátralými freskami, výjevy historickými, allegoriemi a oslavami domnělého předka Sternberků, Jaroslava (bitva u Olomouce) – Podobizny na straně severní, na níž vede brána k vesnici Synkovu, jsou zabíleny.

Uvnitř všude po stěnách chodeb zříme okrasy buď skutečné, buď padělané: přilby, sekery, štíty, železné rukavice, palcáty, obrazy, staré podobizny. Některé z předmětů těch jsou velmi vzácné.

Některé sály, jako na př. síň předků, od obrazů znázorňujících výjevy ze života Tobiášova vůbec „Tobiáška“ zvaný, jsou obzvláště krásnými obrazy ozdobeny. – Nad míru jemná práce jest: „Únos Sabinek“ (z čistého karrarského mramoru), v jiném sále pak upoutá veškerou pozornost mohutný obraz chrabrého krále českého, Jiřího Poděbradského, který vypodobněn jest v plné zbroji rytířské.

I nábytek v pokojích projevuje umělecký vkus. Tři nádherné kredence, úhledně vyřezávané a liščími, jeleními, kamzičími hlavami ozdobené, jsou zajisté vhodnou ozdobou sálu, „Tobiáškou“ zvaného. Nejvkusnější zdá se nám „komnata zlatá“, jež jest též nejnádhernější ze všech na zámku. Zlatem třpytí se tu lenošky, pohovky, konsoly, římsy nad vchodem, okraje stolů, skvostné široké rámce na zrcadle a silné bohaté rámce na obrazích.

Zámek valně schází, nejenom že na opravu jeho málo nebo snad nic se nenakládá, ale trpí zejména vlhkostí, jsa položen příliš nízko mezi řekou Albou a potokem Bahnicí. Však komu se nelíbí, tomu odpověděl hned stavitel jeho latinským dvouverším na bráně:

Si cuiquam domus haec non sat bene structa videtur Sic, sinat hanc nobis, corrigat ille suam.

Park při zámku je nyní docela zpustlý a obecenstvu nepřístupný, sklenníky jsou prázdné. Zámek Častolovský jest památný i proto, že několik let v něm žila matka proslulého českého historika Bohuslava Balbína († tamtéž 1644).

Balbín (nar. r. 1621) sám nejednou do Častolovic zavítal a pobyl zde o prázdninách ve společnosti tehdejšího majetníka zámku pána Otty z Oprštorfu, jehož doprovázel na honby, lov a čižby.

Farní kostel sv. Víta, vystavěný r. 1770 od Fil. Fr. hr. ze Sternberka, vyniká jen svou pěknou polohou „na skalce“, nikoli však výstavností. Z dalekého okolí jest viditelný.

Z Častolovic možno též některé příjemné vycházky vykonati. Severně Častolovic (asi čtvrt hod. cesty) je lesík „Houšť“; v témž směru o 5 minut dále les „Teletín“ a opět o 10 minut dále poutnické místo, les „Na Čapíů; západně od městečka (5 minut cesty) jest „Bažantnice“.

V Častolovicích jest řídícím učitelem zasloužilý skladatel a spisovatel český. Gotthard Josef Lašek, jenž různými monografiemi jako: „Častolovice nad Orlicí, jich dějiny a popsání“, „Topografické vypsání města Kostelce nad Orlicí“, zejména pak drahocenným dílem: „Hejtmanství Rychnovské“ o kraj ten velkých dobyl si zásluh.

VI. Opočno

Kdo by z Potštýna po železné dráze další výlety (jedno-, po případě dvoudenní) chtěl podniknouti, tomu bychom odporučili výlet do Opočna (po severozápadní dráze nejprve do Týniště, pak dále po dráze státní). Opočno (aneb jak se dle dobrých spisů českých má vlastně říkati: „Opočen“) jest město ležící na návrší výběžků hor orlických: má dle předposledního sčítání 2.200 obyvatel. Je zde c. kr. okr. soud, c. k. berní úřad, okresní zastupitelstvo, knížecí úřad důchodní a lesní; dále fara, pětitřídní škola, telegrafní a poštovní úřad, strojní mlýn, cukrovar, pivovar, záložna a spořitelna. Ozdobou města jsou utěšené sady po zámkem, zvané „Rudolfovo údolí“ a zámecká zahrada, jejíž krásné zařízení zasluhuje pochvaly.

Kraj kolem Opočna je jednotvárný. Opočnu samému dodávají malebnosti srázy ostrohu, na němž vystavěn. Cesta od nádraží vede zprvu stinnou alejí stromů ořechových, kolem kníž. cukrovaru a dlouhou ulicí na svahu kolem nemocnice, do vůkolí pěkného města. Do náměstí hledí velký sic, ale neúhledný klášter kapucínský. Jeho vnějšek i vnitřek je opravdu klášternicky prostý. 2. srpna slaví se v klášteře slavnost „porcinkule“ na památku nočního vidění sv. Františka, jež měl prý v malé klášterní kapli zvané „portiuncula“. Na tu pouť přicházejí nábožní venkované až z broumovských hor a po nábožnostech bývá na Opočně veselo.

V zámeckém nyní farním kostele (srv. pl. č. 13.) jsou pomníky pánů Viléma a Jaroslava Trčky, jichž rakve jsou také drancována; hledali v rakvích poklady. Nověji vsazen do kostela krásný pomník knížete Jeronýma Colloredo-Mansfelda († 1881), býv. ministra orby, jejž dle návrhu prof. Zumbusche provedl italský sochař Pellegrinett.

Zámek Opočenský sám tvoří skoro malé město (srv. plán a jeho vysvětlení). Pochází z dob Trčkovských, ze XVI. věku. Nejpamátnější z něho jest kulatá věž, se zámkem obytným spojená chodbou. Uvnitř zámek býval obílen a na omítce napsali přátelé a hosté pánů opočenských mnohou hezkou průpovídku. Později to vše bylo zabíleno, až r. 1863, kdy starší omítka byla oškrábána, přišlo se na nápisy, většinou české, jež farář Opočenský P. J. Roštlapil opsal a zachoval (viz Sedláček, l. c. str. 37 a nn). Největší ozdobou zámeckých komnat jest sbírka obrazů, z nichž vyniká Q. Reniho Fortuna, Raf. Mengse Narození Krista Pána a m. j.

Trčkovým skonfiskovaný Opočen obdržel po r. 1634 Rudolf z Colloreda hrabě Mansfeld, v jehož rodě zůstal do dnes. Začátkem tohoto století založen při zámku nádherný park, jakých málo je při sídlech šlechtických v Čechách. Zvláště v čas růží bývá hojně navštěvován.

Turisté potštýnští, kteří by na výlet do Opočna se vydali, musí v Týništi na nejblíže příští vlak státní dráhy 2 a půl hodiny čekati; času toho mohou nejlépe využitkovati, navštíví-li v Týništi velkou oboru hraběte Šternberka. Ku kratší procházce (10 minut) hodí se pěkný les „Volšina“ za městem.

Týniště samo neposkytuje nic pamětihodné. Příjemně překvapí v zahradním pavillonu hostince „u Ludvíka třetího“ pohled na stěny besídky, samými velkými podobiznami vynikajících mužů českých ozdobené. Též shledal jsem se tu s podobiznami některých vynikajících Čechů moravských: † monsignora P. Matěje Procházky, P. Václava Kosmáka a spisovatelky příliš záhy zesnulé, Františky Stránecké.

S výletem do Opočna spojiti lze výlet jiný:

do Nového Města nad Metují,

stanice státní dráhy. Dva kilometry od města jsou minerální lázně „Rezek“, jejichž léčivá moc se zejména při vyraženinách a dně osvědčuje. Rezek jest dosti hojně navštěvované české místo lázeňské při půvabném údolí Metuje, jež vyznačeno jest krásnou polohou a lesy jest obklopeno.

Čeho by však žádný neměl opominouti: jest návštěva staroslavného města českého:

Králové Hradce,

rodiště slavného dějepisce a jezovity Bohuslava Balbína († 1688), proslulého lékaře K. J. Rokytanského a zasloužilého historika českého, vládního rady V. V. Tomka. Z Hradce podniknouti dlužno výlet na bojiště ze dne 3. července 1866, jež nejlépe se přehlédne s výšiny u vsi Chlumu na jičínské silnici.

VII. Náchod

(výlet dvoudenní)

Náchod jest sídlo c. k. okresního soudu, leží na pravém břehu Metuje a má se svými předměstími dle posledního sčítání 422 domů a 6373 obyvatel, mezi nimi jest 5848 Čechů a 225 Němců; r. 1880 napočítáno bylo toliko 3396 obyvatel. Příčinou tak rychlého vzrůstu tohoto starobylého města jest povznesení průmyslu, zřízení četných továren, rozkvět obchodu a školství. Máť Náchod 12 továren, školy měšťanské pro chlapce a pro dívky, odbornou školu tkalcovskou, obecní školy pro hochy a dívky a školku mateřskou. U prostřed širokého čtyrhranného a velmi pěkného náměstí jest velmi chudobný kostel sv. Vavřince ze 13. století; dále jest na náměstí soudní dům, vedle něho děkanství, pak okresní zastupitelstvo, pak obecní dům, měšť. beseda, c. k. notářství, řemeslnická beseda a pošta. Kavárny v celém Náchodě není, za to mnoho hostinců, jako na př. na náměstí: Hostinec „u zlatého beránka“, hostinec u Letzra, „u města Prahy“, „u černého koně“, „u zlatého slunce“ atd. Stanice českých turistů a českých velocipedistů jest v hostinci „u zlatého beránka“. Ze spolků uvádíme: Záložnu občanskou, živnostenskou spořitelnu, učitelský spolek „Komenský“, ženský zpěvácký spolek „Libuše“, tělocvičnou jednotu „Sokol“, zpěvácký spolek „Hron“, rybářský a bruslařský spolek, čtenářskou besedu, řemeslnicko-živnostenskou besedu, lovecký spolek, hasičský spolek, banderium, veteránský spolek, cechy: pekařský, krejčovský a j. – Z Potštýna lze do Náchoda dojeti nejpohodlněji drahou: do Týniště drahou severozápadní, z Týniště pak drahou státní; též z Potštýna povozem k některé stanici dráhy státní, nejlépe do Opočna.

Náchod patří k městům zámožným, uvědomělým, probudilým českým a jest pravou baštou českého Východu. Majetkem městským jsou v městě samém tyto domy: radnice, hostinec „u zlatého beránka“, obecní dům (v němž jest obecní úřad), kostel sv. Michala, chudobinský dům, budova pro obecní a měšťanskou dívčí školu, velká dvoupatrová budova pro chlapeckou obecnou a měšťanskou školu a městský pivovar (v němž do 30.000 hl. piva ročně se vyrábí). Nová tkalcovská škola s průmyslovým museem staví se nákladem 41.000 zl. Obci Náchodu patří dále tyto lesy kolem Náchoda ležící: Kobylice, Branka, Montace, Brabenečník, Bory a lesy a polnosti táhnoucí se přes hranice do Kladska, kdež jest zároveň obec náchodská majitelkyní panství slánského, k němuž patří tyto obce: Slané, Březová a částečně Velká Čermná. Mimo to patří Náchodu dvůr Hartvikův, bývalá tvrz v Malé Čermné. Panství slanské koupila obec r. 1609 od Tobiáše Slánského z Doubravice za 10.385 zl. a statek M. Čermnu r. 1674 od Karla Krištofa z Ullersdorfu za 35.000 zl. Hospodářství obce náchodské jest vzorné a rok co rok přikupují se polnosti a obracejí v lesy. V poslední době provedena obtížná kanalisace, vydlážděny hlavní ulice, zřízeny sady u sv. Michala atd. O tak velký rozkvět města největší zásluhy má purkmistr Jan Tichý s pokročilým obecním zastupitelstvem, jemuž zároveň český ráz města a uhájení naší národnosti na hranicích zemských hlavním jest úkolem.

Málo které z českých měst může honositi se tak znamenitým a náhlým rozkvětem obchodním a průmyslovým jako pohraničné město toto. V poslední době vzmohly se velké závody a podniky české, které s neúmornou vytrvalostí přivedeny byly na úroveň velkých znamenitých závodů nečeských. Jmenujeme vedle starších závodů: městského pivovaru továren J. Mautnera, Werndorfera, Benedikta a Mautnera, St. S. Doctora, J. Picka, Weissa, Picka a Laveckého, tkalcovnu a barevnu p. Josefa Bartoně, který výrobou hladkomodrého zboží továrně čestné místo mezi podobnými závody nejen v městě, ale i v dalekém okolí a v cizině pojistil. Jiný velkozávod (slévárna na železo) postavil letos pak Bedřich Kašpar, směrem k Bělovsi, a pan Kočnar továrnu na pražském předměstí.

Za příkladem velkozávodů postupují čile i maloživnostníci. V ulici slezské právě dostavěn byl nový hotel Italie a také ruch stavební vzmáhá se čím dále tím více, tak že i co výstavnosti a zevního vzhledu město utěšeně pokračuje.

Město Náchod činí již dnes na příchozího dojem města bohatého, velmi čilého; v celém údolí metujském jsou továrny, mlýny, mandlovny, bělidla, avšak i přírodními krásami bohatě nadáno jest jeho okolí, kteréž, nestačí-li nám čas, abychom do něho konali výlety, můžeme krásně přehlédnouti s věže zámecké. Odtamtud přehlédneme nejprvé celé město Náchod, pod námi dojemně rozložené, pak obě předměstí Plhov a předměstí Pražské; z krásného okolí vidíme lesnatou vysočinu Branku, strategicky důležitý bod, Prušáky od dob Bedřicha II. při výpravách do Čech naposledy r. 1866 obsazený, onde mohutnou Sněžku; na západ vinoucí se cestu do Kramolny, Ratibořic, jinde cestu vedoucí na Nové Město nad Metují, jinde zas cestu na Trutnov, jinde lesy zvané „Bory“, Pavlišov. A zalétá-li zrak tam k těm hranicím milené vlasti české, pak utkví nejdéle na známé Dobrošovské skále, 641 m. vysoké, na níž každý turista spěchá, aby po malebném okolí daleko široko mohl se rozhlédnouti; dále na Bělovsi, poslední české osadě na východě království českého, kteréž místo lázeňské leží v údolí Metuje na úpatí značného lesa již na samých hranicích českopruských. Asi půl hodiny za Náchodem ku Kladsku jsou hranice zemské. Je tam nový, českými inženýry r. 1889 dostavěny kamenný most přes řeku Metuji, jenž patří do polovice Rakousku, do polovice Prusku.

Lázeňské místo Chudoba, jež v témž směru jak Běloves se vynořuje z pod tmavých lesů, náleží již Prusku.

K znamenitostem Náchoda především patří imposantní, starobylý, historicky památný zámek, jenž na dosti strmém vrchu, jehož stráně porostlé jsou stromovím a křovím, vypíná se hrdě nad městem. Náleží knížeti Vilému ze Schaumburg-Lippe.

Na zámek dostaneme se z města buď z pražské ulice pohodlnou širokou cestou vozovou anebo klikatinami stezek v sadech po zámecké stráni, anebo posléze přímo z náměstí cestou nejkratší, ale příkrou, do stráně se vinoucí, po 298 schodech. Zámek vyčnívá na kopci 404.9 m. vysokém, má tři nádvoří, na nichž povšimnutí zasluhují: kašna ve skále, zachované střílny, vězení zámecké, hlavně pak mohutná věž, jež na nejmenším dvorku ze samé skály do závratné výše se vypíná. Ku věži přiléhají dvoupatrová stavení, těsný dvorek uzavírající, ozdobená arkadami a pavlači ve slohu vlaském. V přízemních místnostech přechovává se bohatý archiv zámecký, tamtéž jsou kanceláře důchodenské a j. Zámek jest znamenitý nejen svou starobylostí, ale i bohatostí historie. Až do 17. století byl tvrzí; ještě zachoval se zbytek hradeb a bašt, hluboký příkop jest zasypán.

V zámku jest památný vysoký sál španělský, v němž jsou pozoruhodné obrazy al fresco ze 17. století od Hárovníka a Venettia. Oslavují známého válečníka a odpůrce Valdštýnova, Octavia Piccolominiho, který na jedné malbě nástropní zobrazen jest, jak vchází ve vší slávě do říše nebeské. Též Snyers, jak velký obraz bitvy u Thionvillu svědčí, postavil své umění ve službu tohoto vlaského válečníka, představiv na velké olejomalbě průběh bitvy oné, v níž statečný Piccolomini rozhodně Francouze porazil.

V druhém velkém sále Piccolominském najdeme celou řadu podobizen, představujících různé členy rodu Piccolominského, ale nenajdeme, jak právem Alois Jirásek v krásném popise Náchoda vytýká, ani jediné podobizny ze Smiřických (jichž rod tu od r. 1544 až do první polovice 17. století vládl), aneb kterékoliv z rodu domácího. Způsob, jak z nejslavnějších majetníků hradu náchodského, Jiří Poděbradský, spodoben (týž ujal se r. 1456 vlády na zboží náchodském) – malá nepatrná lithogradie díla nikterak vynikajícího z doby novější – to vše, dí Jirásek: „co uznáno za dobré učiniti na oslavu onoho slavnému krále!“ Z ostatních pokojů na hradě vytýkáme s pochvalou krásný pokoj císařský s velikým a starým památným obrazem slavné císařovny Marie Terezie. Také uvésti dlužno překrásné gobeliny ze 17. století, na nichž s podivuhodnou uměleckostí vytkány jsou hedvábím rozmanité sceny ze života hospodářského.

Nedaleko zámku (as čtvrt hodiny cesty, na konci stinné, překrásné aleje lipové) jest hřbitov vojenský, zřízený r. 1866. Všem, kdož, byvše roku onoho u Skalice v boji raněni, v nemocnicích náchodských podlehli ranám, jsou zde postaveny pomníky. Kříž společný ve výklenku zasvěcen památce všech, kteří krev spolu vycedili v boji za císaře a vlasť. Ze hřbitova vrátíme se opět do města.

Okrasou Náchoda jest městské archeologické museum, jež trvá od r. 1879, a k němuž základ položili p. ředitel Jan K. Hraše, konservator býv. kraje královéhradeckého a čáslavského a bývalý pukrmistr Ant. Rokoš. V museum tom ukládají a tak od zkázy chrání se veškeré druhy starožitností a památky historické.

Náchod, jsa baštou na pomezí českokladském, nejlépe se hodí za sídlo musea takového. Jest jen ke cti městského zastupitelstva, že návrh podaný p. Janem K. Hrašem, aby založeno bylo v Náchodě městské archaeologické museum, s velikou radostí uvítalo a jednohlasně se usneslo, k tomu cíli že upraviti se má místnost v radnici (nyní jest muzeum v 2. poschodí chlapecké školy měšťanské) a opatřiti potřebnými skříněmi a nářadím. Uspořádání starožitností svěřeno p. Hrašovi, a do všech obcí okolí náchodského posláno vybídnutí, aby „historické památky a všeho druhu starožitnosti od zkázy se chránily a do musea tamějšího ukládaly“. Na museum věnuje zastupitelstvo každého roku potřebnou čásť na zakupování skříní, starožitností atd., zvláště purkmistr p. Jan Tichý vyniká láskou a příchylností k důležitému tomu ústavu na rozhraní království. Ředitelem jeho jest pan J. K. Hraše, muž velezasloužilý, kustodem pan Hub. Císař, technický učitel, a správcem sbírek numismatických p. Adolf Seidl, učitel. Vrchní dozor má purkmistr. Sbírky obsahují:

Z doby předhistorické: popelnice, osudí, přesleny a nádoby nejrůznějších tvarů z hrobů pohanských na Chloumku u Smiřic, u Třebechovic, Hořiněvsi, Jaroměře, Smiřic, Nahořan, Krčína, Hrádku u Čáslavi, Zlonic, Rataj u Tábora atd. Kamenné nástroje a to: z pazourku: šípy, dláta atd. z Ruian; z hadce: mlaty, kladívka, dláta atd. nalezené u Čistovsi, Lípy, Holohlav, Slatiny, Dřevíče, Habřiny, Nahořan atd. Bronzové památky: jehlice, náramky, naušnice, sponky, srpy, kruhy na krk, šípy atd., nalezené u Rataj na Táborsku, Třebovic, Lípy atd. Zlaté závitky, nalezené u Meziříčí, železné památky: nože, hroty, nůžky, hřeby atd., římské: popelnice, cihly od Turn-Severinu; egyptské: Scarabeus, nádobka na slzy. Ve zvláštní skříni uložen jest velmi zajímavý nález ze starobylé, ve 13. století zaniklé tvrze Batňovické blíže Úpice, pocházející asi z dob 900-1200 po Kr. a obsahující: radlici, krojidlo, hřbílec, housenáček, srp, podkovy, třmeny, šípy, pouta, hrnek atd. Nález pro národohospodářský odbor veledůležitý a zajímavý učinil pan ředitel J. K. Hraše r. 1888; dne 28. srpna 1890 nalezl u vesnice Babí nad Náchodem, v zahradě býv. starosty p. Hejzlara, opět novou tvrzku, na statku p. Jiráska v Bělosvi jinou tvrz a objevil zapomenutou tvrz Roudné na jihu od Náchoda a opevnění na Brlence, potoku při samých hranicích českokladských. – Ve skříních druhé a třetí zastoupen středověk a nový věk. Obsahují sbírky tyto mezi jiným řetězy (vykopané v Červené Hoře), jimiž se svazovaly husitské vozy válečné v hradbě vozové; dále nejrůznější šípy, meče, nože, sekerky a sekery, hák k zachytávání jezdců, pocházející z doby husitské, hvězdy od Rabí, jež házeli Husité na cesty, po nichž nepřátelům bylo jeti, hroty, píky, ostruhy a podkovy, udidla železná, svícny, zámky dřevěné a železné, rychtářská práva (ferule) čili odznaky práva rychtářského ze 17. století; pouta, smolnice z dob mučení pálením. Na podstavci u zdi a po stěnách zříme různé zbraně a nástroje: hroty z doby pohanské, husitské, švédské halapartny, zbraně z války třicetileté, zbraně z válek pruských z r. 1866), z války bosensko-hercegovské atd.

Dosti značná je sbírka starých, často velmi uměle sestavených zámků, nejrozmanitějších klíčů a starých pečetidel, rytířských a cechovních prstenů stříbrných; pozoruhodná je pečeť národní stráže v Náchodě z r. 1848. Zajímavé jsou ukázky nádobí hliněného, porculánového, majolikového (zvláště porculánu míšeňského), cínového, železného a měděného. – Sbírky numismatické jsou velice bohaté a zastoupeny v nich mince domácí i cizozemské, staré římské, řecké a j. Ve zvláštním úhledném pouzdru chová se dar rodáka náchodského, Filipa Jiráka, náchodskému museu z Ameriky zaslaný: sbírka peněz amerických, skutečně platných (dolarů, půldolarů, osmnáctidolarových peněz atd.); jest důkazem, jak vzpomínají si rodáci náchodští i v dáli drahého rodiště a hledí přispěti k jeho zvelebení a slávě! Kéž pravé nadšení a vlastenecká horlivost, s kterouž neúnavně o zdar a rozvoj památného musea toho pečuje nynější ředitel jeho, pan Hraše, přenese se na mnohé jiné a přinese museu a městu a tím i jménu českému čest a slávu!

VIII. Německá Rybná

Výlet do Německé Rybné může se z Potštýna vykonati buď pěšky aneb po železné dráze. Jdeme-li pěšky (nejlépe najati si k této túře v Potštýně nějakého vůdce, cest lesních úplně znalého), odbočíme v Potštýně nad Altrem od silnice do Vamberka jdoucí na pravo a překročíme trať severozápadní dráhy.

Kolem Vodrance jdeme do lesa Kněžkova a odtud dále samým stinným vonným lesem až na Chlum, dosti vysoký kopec, vypínající se nad samou Rybnou. Odporučujeme výletníků učiniti od Chlumu malou odbočku k bodu triangulačnímu, odkud jest rozkošná vyhlídka na Litice, jež leží hluboko pod námi, k městu Chocni, Pardubicům a na Kunětickou horu, k Rychnovu, Klečkovu, Skuhrovu, Vamberku, Doudlebám, Záchlumí, na Německou Rybnou, Slatinu, Rokytnici, kopec sv. Anny, na Žamberk, Žampach atd.

K výletu do Rybné potřebujeme při mírné chůzi 1 1/2 hod. Kdo chce použíti dráhy, pojede z Potštýna do Bohousova, odkud za půl hodiny cestou polní dostane se přes Záchlumí do Německé Rybné.

Přejezd a přechod přes Divokou Orlici mezi Záchlumím a Bohousovem, druhdy velice primitivní, jest nyní úplně bezpečný. Na místě chatrného dřevěného mostu, který hrozil takřka spadnutím, vystavěn jest krásný, velice důkladný most železné kosntrukce, který dne 9. září 1890 po komisionelním ohledání a provedené zkoušce obtěžkací byl veřejnému používání odevzdán.

Zkouška obtěžkací provedena tak, že na most srovnáno 6000 pálených cihel ve váze 335 metr. centů. Pod velkou tíhou tou most se jenom o 8 mm prohnul a přišel opět do své míry, jakmile těžký náklad tento byl odklizen. Most jest 45 m dlouhý a 3.00 široký; vystavěn jest nákladem okresního zastupitelstva za 10.000 zl. K tomu přispěly obce Bohousov a Záchlumí po 1500 zl., okres převzal most do své vlastní správy. Konstrukci železnou dodala továrna sobotínská („Eisenwerk Zöptau“). Stavbu pilířů a práci přípravnou provedl pan stavitel Petřík z Kyšperka. Jenom výjezdy jsou úzké, tak že dva povozy se vedle sebe vyhnouti nemohou.

Německá Rybná jest osada pěkná. Má 1225 obyvatel, 176 domků. Výstavnější domy jsou fara, škola, hostinec Hovorkův a Černohouzův. Farní kostel sv. Jakuba nevyniká uměleckými památkami a jen hlavní oltář jest ozdoben velkým obrazem, představujícím sv. Jakuba. Maleb na stěně není, celkový ráz kostela jest jednoduchý. Hřbitov jest v osadě, kolem kostela, ale jedná se o jeho přeložení.

Škola národní, umístěná v pěkném jednopatrovém stavení, jest trojtřídní. Nadučitel, pan Adolf Netušil, sám horlivý podporovatel všech snah kulturních v místě, vyniká jako hudebník a pořádáním koncertů, uměleckých večerů, hudebních zábav získal sobě o osvěžení uměleckého, zejména hudebního života v místě, jinak dosti malém, velké zásluhy. O povznesení zájmů hospodářských horlivě v místě a okolí pečuje p. Frant. Hovorka, poslanec na sněmě království českého. V místnostech jeho hostince má své sídlo hospodářsko-čtenářská beseda. Mimo to je v hostinci velký sál, jehož užívá se k divadelním hrám zdejších ochotníků. Opona představuje královské Hradčany v Praze.

Založení spořitelního a úvěrního ústavu z valné části jest zásluhou pana Hovorky, k jehož popudu sešel se dne 2. března 1890 hlouček občanů farnosti německorybenské, aby se uradili, jakým způsobem bylo by lze, rolníku stísněnému pomoci zjednati. Z opatření laciného úvěru vůbec a osobního zvlášť založen jednomyslným usnesením přítomných občanů domácí ústav úvěrní dle systému Reiffeisenova, kterýž po potvrzení stanov ihned rozvinul blahodárnou činnost svou, jíž bohdá stane se velkým a vydatným podpůrcem hospodářských zájmův a platně přispěje k povznesení blahobytu stavu rolnického.

Obyvatelstvo zdejší živí se nejvíce rolnictvím, krajkářství a částečně tkalcovstvím. Výtečný sýr německorybenský, jejž vyrábí p. Hovorka, zasýlá se silně do okresů sousedních, ano i z Prahy a Vídně docházejí četné objednávky, jež svědčí o jakosti a dobrotě řečeného výrobku.

Kromě hostince p. Hovorky, ovšem nejčetněji a nejčastěji od výletníků navštěvovaného, jsou v místě ještě dva čelnější hostince: hostinec Josefa Černohouze, ležící na silnici a upravený rovněž tak, jak Hovorkův, i pro nocleháře, pak nejstarší hostinec v Rybné pana Josefa Dolečka, na němž se nalézá starobylý obraz nejsv. Trojice.

Ze spolků uvádíme spolek hasičský a spolek divadelních ochotníků. O nejčelnějším – hospodářsko-čtenářské besedě – jsme se shora již zmínili; dlužno ještě dodati, že chová pěknou knihovnu o 300 svazcích, jež povstala darem p. častolovského faráře, chvalně známého básníka P. Aloise Potěhníka; dobrého příkladu toho následovaly v brzce jiné spolky a mnozí soukromníci.

Ač jméno Německá Rybná mezi místy výletními dosud zvuku nemá, neváhali jsme je mezi ostatní výletní místa zařaditi a ujišťujeme, že hodí se těm, kteří milují odloučenost od světa hlučného a idyllický klid, výborně za pobyt letní. I ceny v místě jsou levné.

Od dolejší Rybné dostaneme se půvabným údolím Zdobnice do Slatiny, kde jest pěkná myslivna. K vycházce na Chlum potřebujeme z Rybné čtvrť hodinky. Rozkošná zátiší možno najíti i v ostatních lesích blízkého okolí, zejména v krásném lesíků zvaném „na kněžství“, pak v lese p. Frant. Hovorky (vedle erární silnice, vedoucí k Žamberku); s ním souvisí velmi krásný les obecní, za ním rozkládá se panský les, patřící hraběti Lützovovi.

Za hodinu lze vykonati cestu přes Chlum po „aleji“ do Čertova dolu; tato lesní partie jest nad míru osvěžující a příjemná.

Připomínáme, že z Potštýna lze konati výlet do Rybné i po silnici přes Vamberk, kterážto túra trvá 2 a půl hodiny. Odporučovali bychom ji zvláště k vůli pěkné procházce z Vamberka do Rybné (po silnici 1 a půl hodiny).

Po cestě té zříme na levé straně krásné údolí pekelské, na pravo jdeme kolem osady Forberku a Libštejna (v kterémž posledním místě je dosti pěkná myslivna), na levo u řeky Zdobnice uzříme pak Pekelec (3 domy v lese, patřící k osadě Peklu). U Pekelce se zastavíme a ponoříme v pohled na překrásné bohaté lesy p. hraběte Lützova, jemuž patří panství vamberské a Borohrádek.

IX. Chleny.

Jako místo výletní velice se zamlouvá malá obec Chleny, jak poměry domácími tak i svým položením. Důkazem toho jest, že skoro každé prázdniny několik rodin na letním bytu ve vesničce se zdržuje.

Obec Chleny (hodinu cesty od Potštýna vzdálená) v nepřetržitém spojení se Skrchleby má dle posledního sčítání 99 domů, v nichž přebývá 597 obyvatel, vesměs Čechů a katolíků.

Na návrší v obci jest kostel sv. Apolináře a fara; v obci jest též ochotnické divadlo a hasičský sbor, pak 3 hostince.

V okolí jsou dva dvory velkostatku, nyní najaté. Okolí jest velmi krásné a půvabné. Ležíť obec v údolí, na sever chráněném vysokou hrází, stromovím ovocným porostlou, což poskytuje pěkný pohled.

Každé stavení vroubeno jest velkou zahradou ovocnou. Z východní a jižní strany obklopena jest obec rozsáhlými lesy, dílem panskými, dílem rolnickými. Na straně východní táhnou se lesy téměř až k samé obci, tak že v 10 minutách lze býti v lese, kterým jde se až do Potštýna, hodinu cesty vzdáleného.

As 1/2 hodiny od Chlen leží Přestavlky, kde nalézá se veliká obora (nyní zrušená), která s ostatními lesy táhne se až ku Kostelci n. O., hodinu cesty od Chlen vzdáleného. Přes svah severní jest pěkná procházka do Doudleb. Ku straně jihovýchodní leží vrch Homol zvaný, na němž kostelík poutnický, kamž putuje ročně mnoho lidí z celého dalekého okolí. Blíže Homole jest druhý vrch „Chlum“, lesem porostlý. Krom jmenovaných vrchů jest krajina jinak rovinatá; blízko jsou města Choceň a Brnadýs n. O.

Cesta, vedoucí z Potštýna do Chlen samými velkými lesy, jest opravdu vzácné krásy.

X. Sopotnice

Výlet do Sopotnice (od Potštýna po silnici hodinu cesty, směrem k Brandýsu) nelze ovšem porovnati co do krásy s partií chlenskou; avšak přece neváháme, i výlet do Sopotnice odporučiti turistům. Vydychují okolní lesy na blízkých výšinách tolik kyslíku, že mile pookřejeme, procházejíce se na svěžím vzduchu.

Dle posledního sčítání má osada Sopotnice 1700 obyvatel, bydlících ve 234 domech, z větší části dřevěných. K výstavnějším budovám náleží snad jen čtyřtřídní škola, již r. 1889/90 navštěvovalo 312 žákův. Místní kostel sv. Zikmunda je chatrný; vedle něho stojí věž, kostela mnohem starší, s bání podoby cibulovité. Starobylá věž ta pochází prý ze 16. století. V ní zachovala se kaple, v níž dle podání konali čeští bratří své pobožnosti. – Obyvatelstvo živí se orbou, vyráběním šindele, částečně i obchodem.

Občerstvení, ovšem jednoduché, naleznou výletníci v hostinci p. Drtíka (má i jeden pokoj pro nocleháře), p. Jos. Čižinského a p. Frant. Malého.

Procházku podél Orlice ze Sopotnice do Litic vedle trati dráhy železniční odporučujeme (trvá 1 hod.). Krásné údolí má půvabných pohledů hojnost.

XI. Brandýs nad Orlicí

Oblíbené toto letní sídlo, vrchy a lesy obklopené, zhusta navštěvováno bývá i obyvateli sídelního města a královské Prahy. Z Potštýna lze turu tuto přes Prorubu, Polom, Sudslavu (vulgo Cuclav) a Seč celkem za 2 a půl hodiny vykonati; cestou (místy kopcovitou) střídají se neustále nejrozmanitější pohledy, tak že, co se bohatosti scenerie a krásy přírodní týče, tato tura mezi všemi z Potštýna vykonanými zaujímá místo přední. Svěží, čistý, kořenitý vzduch rozjařuje mysl a pružným krokem spějeme v ranním chládku – neboť radíme na delší tuto turu již záhy z rána se vydati – k starému sídlu vladyk sudslavských, Sudislavi, „Cuclavi“ – jak lid jí říká. Na velkém vrchu, jejž za veselé nálady slezem, malebně jest rozložena vesnice, kdy kdysi měli být ve tvrzi, jež stála před kostelem na kraji vrchu, vladykové sudslavští. Sudislav jest nepatrná ves, avšak má pěknou polohu a farní kostel Proměnění Páně (který již r. 1380 se uvádí) tak významně nad tichou dědinkou se vznáší, že pohled na Sudislav v mysli utkví.

Od Sudislavi, (vesnice má 56 domů, v nichž obývá celkem 326 osob) putujeme dále k Seči a dostaneme se od poslední této vesnice za půl hodinky lesem nejprv do městských lázní brandýských, od Brandýsa jen as 10 minut vzdálených.

Město, někdejší hlavní sídlo bratří českých, leží na pravém břehu Tiché Orlice. Má dle posledního sčítání (r. 1890) 1167 obyvatel, vesměs Čechů, a 221 domů. Dobou letní v Brandýse bydlí průměrně 300 až 350 letních hostí.

Většinou lesnaté vrchy, jež až do výše 400 m a nad to kolem města se vypínají, řeka Orlice, na úpatí těchto malebných výšin tekoucí a výhody a přednosti, jež vůči prostotě veských sídel letních poskytuje toto venkovské městečko, vynikající i obchodem, průmyslem a čilým společenským životem, vábí do Brandýsa mnohé živly, které by jinak se zde nesoustředily, kdyby Brandýs jim skytal jen přednosti venkovského zátiší. Slučuje totiž městečko toto i některé výhody městského života s rozhodnými přednostmi blaženého venkova.

Již prohlídka městských lázní a okolí jich zůstavuje dojem příznivý.

Všude uzříme stopy činnosti zdárné a cíle vědomé; zasahuje sem mocným vlivem brandýský spolek okrašlovací. V pečlivém zařízení celého podniku jeví se uvědomělá snaha statečného a vlasteneckého zastupitelstva brandýského. Parní vanové lázně, byty pro hosty, restaurace, taneční sál, kuželník, to vše a jak vše zde zařízeno, svědčí výmluvně o tom, jak snaží se rozhodující kruhy sloučiti „utile cum dulci“ a zpříjemniti pobyt hostům sem zavítajícím.

Na blízku lázní jest studánka s pramenitou vodou, jíž, jak prof. dr. Gintl prozkoumáním obsahu jejího uznal, zvláště při chudokrevnosti s dobrým prospěchem může se užíti. Nechceme-li jíti z lázní městských, jež mohutné lesy odevšad obklopují, hned do města, ale máme-li v úmyslu, navnaděni jsouce pěkným lesnatým okolím lázeňským, dříve ještě nějakou hezkou lesní vycházkou se občerstviti, půjdeme chodníkem na pravo z lázeňského města na kopec Křetín, z něhož rozevírá se pohled na Kunětickou horu u Pardubic a daleké okolí. Že o sedátka v lesích a p. není nouze, pochopitelno při horlivé činnosti, kterou okrašlovací spolek brandýský vyvíjí.

Než ostatní vycházky do okolí podnikneme, projdeme se městem.

Dojem, jaký náměstí činí, není nepříznivý. Jest na něm farní kostel Na nebe vstoupení Páně, pocházející ze 14. století. Blíže zámečku na jižní straně jest stavení, čtenáři dějin českých velepamátné, v němž narodil se Karel ze Žerotína. Radnice dle nynější podoby jest z roku 1822, farní budova z r. 1750, nádherná škola pochází z r. 1878. V domě č. 159 pod starým hradem narodil se slavný rytíř a válečník český, Jan Jiskra z Brandýsa.

Brandýs stal se památným v dějinách jednoty Bratří českých, kteří zde těšili se ochraně majetníků panství, pánů Kostků z Postupic, z Pernšteinu a z Žerotína. R. 1617 stal se majetníkem panství brandýského slavný Karel starší ze Žerotina, rodák brandýský (nar. se r. 1564), který, sám jsa horlivým Bratrem, i v nejkrutější době mocné podpory neodepřel kněžím bratrským. Když po bitvě bělohorské Bratří utíkali se do Brandýsa, mnozí nalezli útulek a ochranu alespoň na čas u mocného pána toho, mezi jinými i sám Amos Komenský, který v tišině lesní vedle „Srubu“ pod Klopoty v letech 1622-25 v dřevěném stavení přebýval a smrtelně jsa raněn vážným obratem, jaký ve vlasti nastal, rozbolestněn mimo to i úmrtím drahé manželky a dvou dítek, ponořil se cele ve vznešený svět myšlenkový. Ve svých spisech „Labyrint světa a Ráj srdce“, „Hlubina bezpečnosti“, projevil neobyčejný ten muž, jak velkou útěchou v těžkých dnech jemu byla velká víra a úplná oddanost do vůle Boží. Když však r. 1624 stíhání Bratří českých dospělo tak daleko, že jim ani pobyt ve vlasti české nebyl dovolen: tu již i kněží bratrští prchali ze svého útulku, jehož jim velkomyslný Žerotín dopřál a i Komenský opouštěl vlasť a rozloučil se s tichým útulkem, jejž mu skýtala blahovůle a náklonnost velmožného šlechtice. Odebral se do Lešna v Polsku..

Jedno z nejvýznamnějších a každému Čechu nejpamátnějších míst jest kromě místa, kde v oněch letech velký mistr přebýval, pomník Komenského pod lesnatou strání, jejž vděční Čechové a ctitelé nesmrtelného jména jeho postavili a za nesmírné slávy a ohromného účastenství lidu českého odhalili dne 5. září 1865. Pomník zřízen byl právě nedaleko onoho místa, kde stávala chaloupka, v níž velký učenec a přítel lidu za pobytu brandýského dlel.

Jestliže pomník tento důstojně svědčí o vděčnosti a nehynoucí úctě potomků: tož pomník Žerotínův, stojící v zahradě vedle domu čís. 100., činí nemilý dojem vetchostí pískovce a vůbec sešlostí. Teprve r. 1843 zde byl postaven a dnes na něm bez namáhání sotva poznáš českého lva a sotva přečteš nápis český, znějící takto: „Z kostí předků kliditi bude pilný květ otčiny rozkošné ovoce.“

Rodiště Žerotína, zemského hejtmana moravského a slavného učence, bylo v těch místech, kdy nyní domy čís. 19. 20 a 21 se nalézají; málo kdo je navštíví, málo kdo z hostů u něm ví. Schází mu znak vděčné vzpomínky bdělých potomků, jež by je měli od volného, ale jistého spustnutí zachrániti.

Za to však těší se pomník Jana Amose Komenského pod Klopoty (ozdobený poprsím velikého mistra) stále pozornosti.

I okrašlovací spolek přispěl značnou měrou k povznesení památného místa toho. Chodníky, spořádané a dobře upravené cesty, lavice, zvláštní pečlivost, zjevná v ošetřování sadu kolem pomníku – vše dosvědčuje, že s úsilím důležitosti věci přiměřeným pracuje se k zvelebení nad jiná významného místa toho.

Abychom od pomníku Komenského nešli touž cestou do města zpět, kterou jsme přišli, vyjdeme po klikatých cestách na hořejší čásť Klopot, vyznačenou velkolepými skalami opukovými. Z této strany pohled na čilé město jest dosti zajímavý. Minuvše skály ocitneme se „na lávce čertově“, odkud pohlížíme na lesní partie zde se vyskytující. Ač jakési přítmí dodává krajině lehký nádech elegický, přec hlubší dojem příznivější nezanechá. Proto vyjdeme si raději ven z města, někam dále, kde bychom dosáhli onoho plného uspokojení, jehož od přírody očekáváme.

Vydáme se na jednu z nejpříjemnějších vycházek v okolí Brandýsa nad Orlicí a sice na Křetín.

Jdeme ulicí Dolem (Brandýs sestává z vlastního města, z ulice Dolu, Loukotě a Loukotníku). U chaloupky č. 159 vzpomeneme si slavného a králi věrného rytíře českého, vojevůdce Jana Jiskry, jenž zde spatřil světlo světa a jako statečný generál v bojích proti Turkům se vyznamenal. Byl nejvyšším hejtmanem vojsk krále Ladislava Pohrobka.

Jiné výlety vykonati lze při delším pobytu na Kališť, Rosochu (cestou hradskou až k výšině, odkud zahlídneme osadu Kališť a okolí) do Radova (milý odpočinek v lese Řadově).

Pohled na údolí táhnoucí se k Ústí nad Orlicí, na lesnaté kopce v pozadí, mezi nimiž kopec „Zelená žába“ zvaný, jest vábný. Odporučiti můžeme procházku do osady Perné (22 čísel), půl hodinky pěšky od Brandýsa, pak na Zátvor. Po temeni Zátvoru jdeme dále na sever cestou velice příjemnou. Tu pokocháme se vyhlídkou na pěkné okolí, osady Luh, Říčky a Hůrky, nejvyšší bod v celém okolí.

Mimo to lze z Brandýsa ještě mnohé jiné výlety podniknouti, jako na př.: do pelinských lázní, k Mostku, na Hůrku, jejíž témě jest lesem porostlé, čehož litovati jest, neboť jinak by se překrásný odtamtud turistům rozevřel rozhled.

Přes Křetín a obec Skrovnici vyjdeme si z Brandýsa do Hájku; o vzdálenějších výletech, jako do Chocně, Ústí nad Orlicí, České Třebové, Vysokého Mýta, Litomyšle, Lanšperku, Žampachu, Kyšperka, Žamberku, Potštýna jen mimochodem se zmiňujeme.

Zvlášť výlet z Brandýsa do Chocně turistům potštýnským vroucně odporučujeme.

Jirásek popisuje krásnou tu cestu, ode všech, kteří ji kdysi vykonali, vroucně odporučenou takto: „Údolím půvabným kráčíme mezi svahy tu vyššími, tu nižšími, z části lesnatými, z části zdělanými. Řeka (Orlice) sem tam se vine na mnoze bujnou lučinou, několikrát ji přejdeme, míjíme tu osamělý mlýn s ovocnou zahradou, tam nějaká hospodářská stavení. Jdeme stezníkem v lukách blíže řeky nebo zas na úpatí svahu, zelenajícího se porostlinou. Zvláště za letního neb jarního jitra je procházka tudy utěšená, nikoliv nepohodlná. Trvá z Brandýsa do Chocně při mírné chůzi 1 1/2 hodiny.“

Vycházkou na historicky památné rozvaliny starého hradu ukončíme řadu výletů brandýských. Půjdeme od radnice na levo mezi domky a stinnými zahradami starou cestou hradskou na hradní výšinu. Hrad měl 4 části: předmostí, předhradí, přední a zadní hrad. Ze stavení hradských zachovaly se jen chatrné zbytky zdí, hromady rumu a kamení, nyní zarostlého. Za to však odměňuje pohled na údolí za veškerou námahu, se stoupáním na hrad spojenou. Hrad založen byl ve 13. století v krajině lesnaté a divoké a stal se mocnou tvrzí. Rozvaliny jeho zřejmě hlásají, jak pomíjející jest sláva na tomto světě; však láska českého lidu ke svým pamětihodnostem ať stále potrvá, aby zjevno bylo, že Čech nikdy nezhostí se úcty k tomu, co zachovalo mu spojení přítomného času s minulým.

Ze stručného nástinu, jejž jsme zde podal, vysvítá, jak velký význam má Brandýs jako sídlo letní, vzácné i historickými památkami u utěšenými hojnými procházkami. – Píšíce tyto úvahy zejména pro turisty a vůbec pro všechny, kteří se s těmito místy výletními seznámiti hodlají, činíme povinností své jen zadost, upozorníme-li výletníky ku konci též na některé hostince, v nichž se mohou nejen dobře stravovati, ale i ubytovati. Jsou to hostinec Luttna, Gobain (čti Gobén) a „Milenka“. Kromě toho jsou zde ještě tyto hostince: Dvořákův, Bartoňův, Hájkův, Kopeckého a Lázně.

XII. Rychnov nad Kněžnou a Studánka

Výlet do Rychnova spojuje se obyčejně s výletem do „Studánky“, útulného zátiší as hodinu cesty od města vzdáleného.

Město samo vyniká mnohými pamětihodnostmi, jež tuto jenom stručně můžeme popsati.

Nejstarší stavba v nynějším Rychnově jest památný kostel sv. Havla v slohu gotickém, pocházející nejspíše z 13. století. Kromě obrazu sv. Havla, malovaného od K. Škrety Šotnovského, poutá v kostele pozornost socha Panny Marie, o níž vlastenecká tradice neprávem tvrdí, že pochází od slovutného kardinála českého, Arnošta z Pardubic. Dle nápisu na soše a ze slohu jejího poznáváme, že náleží do 17. století. Když v 16. věku utrakvismus i v Rychnově kořeny zapustil, byl kostel protestanty spravován a český spisovatel Matěj Krocín z Chrudimi byl při něm od r. 1618—1623 posledním (protestantským) farářem.

Později než kostel sv. Havla povstal kostel nejsv. Trojice, jejž r. 1594 založil Betengel Krištof z Neyenperku a na Bolehrádku. (Za starostování p. JUDr Josefa Kalisa byly dány ulicím rychnovským nové názvy. Snaze, zachrániti staré historické vzpomínky města, děkuje Rychnov nynější ulici Betenglovu, Krocínovu, Trčkovu a p.) Puvodní podoba stavby chrámové se nezachovala; r. 1837 byl kostel podroben důkladné opravě (hlavně k popudu šlechetné hraběnky Růženy Libštejnské z Kolovrat, rodem Kinské), načež r. 1843 opět byl vysvěcen. Při opravě šetřilo se původního gotického slohu, v němž chrám byl vystavěn, copové průčelí, jež poněkud ruší celistvý dojem, vystavěno bylo již r. 1713 za hr. Norb. Leop Kolovrata. Avšak vnitřek chrámový překvapí každého slohovou dokonalostí, uměleckým vkusem a harmonií všech jednotlivých částí. Vejdeme-li hlavním vchodem, ocitneme se nejprve v okrouhlé předsíni, načež vstoupíme do lodi chrámové. Hlavní oltář jest schránka s pobočními křídly, jež nelze zamykati. Prostřední obraz oltářní představuje sv. Trojici, postranní dva obrazy sv. apoštoly Petra a Pavla. Celek jest dílo slovutného italského umělce Ludvíka Lippariniho, († 1856), jemuž za zhotovení krásných obrazů těch vyplacen byl honorář 4000 zl. stříbra.

S apoštoly na jednom obraze klečmo vypodobněni jsou zbožní zakladatelé kostela. — I hlavní oltář i poboční jsou slohu gotického; pod hlavním oltářem umístěny jsou menší obrazy Pána Krista, sv. Marie, sv. Václava, sv. Jana, sv. Vojtěcha, sv. Josefa a jiných, zdařilá díla výtečného českého malíře Hellwicha. V presbytáři (nalevo od hlavního oltáře) jest oratoř hraběcí rodiny, v níž obcuje službám Božím; na právo od presbytáře jest oratoř úředníků hraběcích. Nad oratořem hraběcí rodiny stkví se krásný obraz P. Marie, vznášející se nad Rychnovem

U samého kostela a s ním chodbou spojena je někdejší kolej piaristická, od hr. Norberta Leopolda z Kolovrat založená r. 1714 na místě, kde stával starý hrad.

Nyní ubytováno v místnostech těchto cis. král. české gymnasium (ředitel Ondřej Franta), jež r. 1869 na vyšší bylo rozšířeno a r. 1878 sestátněno.

Opodál kostela, vedle okresní cesty k horám vedoucí, jest kamenná zvonice z r. 1604, stářím dosti sešlá. Zde odbočuje chodník nad habrovské skály a dále k Studánce. Silnice ke Studánce jde za stodolami v prodloužení Komenského ulice. Dále k městu jest na návrší zámek, založený Frant. Karlem hrabětem Kolovratem-Libštejnským r. 1676, jehož stavba r. 1690 byla dokončena. Náleží mezi nejkrásnější zámky slohu novoitalského v Cechách a zasluhuje bedlivé pozornosti.

Nevyniká velkolepostí a rozsáhlostí — jest pouze jednopatrový — ale pravidelností; představuje pěkný čtverhran.

Průčelí zámku jest vyšší obou křídel, na konci jich vyčnívají věže, Branou prostřední (nápis nad vchodem hlásá, že stavbu započal Frant. Karel Kolovrat-Libštejnský), vstoupíme na velké nádvoří, vynikající nemalou úhledností a čistotou. Sloupoví otočené planým vínem, skupiny stromové uprostřed dvora, krása a vkus všude zjevný pozorovatele mile dojímají. Odebereme se do prvního poschodí, bychom prohlédli si zámecké komnaty, jež obsahují množství pokladů uměleckých, vzácných kreseb a obrazů, jež výtečné svědectví vydávají o vytříbeném uměleckém vkusu a jemnocitu někdejších i nynějších pánů a držitelů, hrabat z Kolovrat.

V předsíni, zároveň síni kaple zámecké, nad vchodem do kaple jest obraz Madonny (Černé Matky Boží), přivezený prý za Karla IV. až z Cařihradu. Dále (nad jinými dveřmi) obraz Cortonův, představující dvanáctiletého Krista, jak v chrámě jerusalemském rozmlouvá se zákonníky a fariseji, a obraz kajícné Maří Magdaleny, jež vynikají zdařilým svým provedením. Z předsíně dostaneme se do zámecké kaple Mariánské, založené r. 1776.

Z kaple půjdeme do salonu hraběcího. Tam vynikají především dva obrazy, (představující a) zimní kraj; b) pasoucí se krávy). Čestné zmínky zasluhuje starožitná šachovnice z r. 1578. Komnata tato honosí se též dvěma obrazy Rubensovými, jež představují výjevy ze života loveckého. Pod nimi jsou dva Snidersové vhodně umístěni a Peitler. Dlužno se zmíniti o velikém obraze J. Breughla, Hostina v lese; pod ním jsou dva Defreggry (citarista a loučení se s milenkou). Zmínky čestné zasluhuje i starobylá skříň s obrazy představujícími výjevy ze zbožného života sv. Václava a smrť jeho u dveří kostelních.

Ze salonu pana hraběte vstoupíme do velice elegantního salonu paní hraběnky Olgy Kolovratové, roz. Khevenhüller-Metschové, jejíž podobizna, nad psacím stolkem p. hraběte zavěšená, na každého pozorovatele půvabností a živostí koloritu činí dojem velmi příznivý. Stěny salonu, pokryté tapety červenými, jsou ozdobeny podobiznami pana hraběte, z nichž podobizna ve výklenku v rohu vyniká výtečnou osobní karakteristikou zobrazené postavy. I jiné obrazy zde uložené dojímají případnou a věrnou karakteristikou. Komnata paní hraběnky jest dále bohatá i na starobylé skříně; jmenujeme maurskou skříň ze Španel přivezenou (vykládanou kostí), původní skříně čínské s mnohými malinkými přihrádkami a j. Dojem dovršuji četné vkusné konsoly s majolikovým náčiním, všude po stěnách rozestaveným.

Nyní odebereme se do komnaty předků, v níž jsou podobizny předků rodiny Kolovratské, na Rychnově sídlící. Obrazy sahají až do r. 1506. Zde poutá pozornost velkolepá podobizna státního a konferenčního ministra Františka Karla Libšteinského z Kolovrat (nar. dne 31. ledna r. 1778), malovaná r 1843. Podobizna tohoto zakladatele zámku jest provedena s nevšední dovedností.

Ministr oděn v roucho purpurové stojí před stolkem, o nějž se ruka jeho opírá. Na stole leží kniha rozevřená, na jejíž listech čte se nápis: Tafeln zur Statistik der Oest. Monarchie. Pod oním obrazem, vynikajícím bohatostí provedení a uměleckou silou, visí malý obraz Albrechta Kolovrata, nejvyššího kancléře království Českého: podobizna pána toho nevyniká uměleckou delikatessou. Za to karakteristicky provedena jest podobizna statečného pána Jana Bezdružického z Kolovrat na Bystrém († 1607) a obraz šlechtické babičky, jenž visí nad kamny, představuje Sabinu z Volkenštejna Kolovratovou, jak vypadala r. 1680.

Ohlédneme-li se po nábytku, v sále předkův se nalézajícím, spatříme u okna dvě skříně se sbírkou rozmanitého starého náčiní z křišťálového skla (pokály, láhve, sklenice, vásy atd); v témž salonu tři kredence, na nichž složena jest hojná sbírka porculánového náčiní z doby staré. — Se stropu visí dva skvostné lustry z benátského skla, před 12 Iety na zámek přivezené (jejich cena obnáší 300 zl.) Celé uspořádání a zařízení památné síně té zanechá v každém navštěvovateli dojem zajisté vzácný a trvalý.

Ze síně předkův půjdeme do jídelny, kde jest obraz zakladatelky děkanského kostela rychnovského nejsv. Trojice, manželky p. ministra svrchu zpomenutého, paní hraběnky Rosy Kolovratové, rozené Kinské.

Jinak neposkytuje jídelna nic obzvláště pamětihodného. V ložnici hraběcí rodiny jest pěkný obraz Madonny a klekátko vedle lůžka s krucifixem. Na stěnách a skříních jsou četné velké fotografie za sklem v rámci, představující nynějšího p. hraběte, jeho švakrovou, matku, tchýni a tchána.

V chodbě vedoucí ku pokojům hostinským přehlédneme si důkladněji obrazy členů panovnických rodin rakouských a španělských, zastavíme se u obrazu Karla IV., ukazujícího perem v ruce na „zlatou bullu“ a všimneme si starých skříní kostelních pokladen, zde u oken uložených. Na to vejdeme do hostinských pokojů.

Tyto chovají mnohé umělecky cenné obrazy. Hned v prvním zasluhují čestné zmínky historické malby Berglera a Lhoty: Libuše soudí dva rozvaděné bratry; Soběslav, kníže selské a zachránění Karla IV. v Pise hrabětem Kolovratem. V druhém hostinském pokoji jest obraz ukřižovaného Spasitele, jejž ukládají do hrobu, s vroucím citem malován a co do nálady výtečně koncipován; hlava utýraného umučeného Spasitele s neobyčejnou hloubkou náboženské vroucnosti jest provedena. V témž pokoji jest ještě několik zdařilých obrazu; zejména nápadné bude každému dovedné provedení thematu, z prostého všedního života zvoleného: k obuvnici přichází žena prostá s prosbou, aby jí spravila roztrhaný střevíc. Při vší jednoduchosti komposice jest kolorit celého obrazu vystižen s podivuhodnou věrností.

V ostatních pokojích hostinských není, co by zvláštního vytknutí zasluhovalo, leda hlavy 4 řeckých filosofů, malované od Ribery, však karakteristika těchto 4 směrů filosofických jest hrubá. Za to však na chodbě do kostela spatříme leckteré krásné obrazy. V předsíni vedoucí k chodbě poutá obraz: Ambrož vynáší na zádech otce Anchisa z hořící Troje, a obraz popravy staroměstské, r. 1621 odsouzených šlechticů českých. Obraz rozpadá se na několik částí, jež jednotlivé příběhy, které při procesu a popravě se sběhly, vyličuji: jak povstalci byli souzeni a ortelováni, jak odsouzenci ze zámku na radnici staroměstskou jsou vedeni a tu před popravištěm, každý dle důstojenství svého, na místě mu vykázaném popraven (Šlik, Kašpar Kaplíř, Krištof Harant z Polžic, Jindřich Otto z Losů, Bohuslav z Michalovic atd.); jinde zas viděti na tyčích hlavy popravených , veřejně na postrach vystavené na pražské věži mostecké, jinde, jak Jesenius (lékař císaře Rudolfa) jest rozčtvrcen a jazyk jeho na pranýř přibit. Všechny tyto výjevy předvádí nám umělec někdy až s urážející hrubostí.

Ze zámku neodejdeme, abychom nenavštívili jízdárnu, jež vyniká velkolepým prostranstvím a rozlehlostí. Má šířku 17, délku 42 m.; na stropě stkví se mohutná červenobílá orlice, znak hrabat Kolovrat-Liebsteinských. Při jízdárně, (jakož i mezi zámkem a kostelem) rozkládá se pěkný park, jejž založil nynější majitel panství dne 1. prosince r. 1877. — —

Jižně leží hřbitov, kde kaple slohu byzantského nádhernou kopulí vynikající, zasluhuje čestné zmínky. V místech těch stála kdysi prostá dřevěná kaple, později když časem sešla, byla postavena kaple kamenná, načež pak r. 1565 podniknuta stavba nové kaple, jež za tři léta byla dokončena, Hellich ozdobil vnitřek kaple vkusnými a příhodnými malbami na omítce, tak že kaple hřbitovní patří nyní k pamětihodnostem rychnovským.

Rychnov stal se, ač není dosud účastným dobrodiní železničního spojení, městem vynikajícím. Již historie jeho jest bohatá. Rychnov, založený od Heřmana z Drnholce, vynikl ve válkách husitských, kde pánové z Rychnova drželi se stranou husitskou; po ukončení válek husitských lnuli ke straně národní, Poděbradově. Velkého rozvoje dosáhl Rychnov koncem 15. století, kde uvázal se v panství rychnovské slovutný pán Vilém z Pernštýna, jenž město dařil velkou přízní rovněž tak, jak jeho nástupcové, kteří tu vládli až do r. 1556.

Jednotě bratrské, jež povstavši r. 1457 v blízkém Kunvaldě i v Rychnově zarazila svůj sbor, stal se Rychnov důležitým středištěm; prostranného chrámu používali bratři ke svým pobožnostem. Ke konci 15. století rozvíjelo se učení bratrské v Rychnově úplně volně, čímž stalo se, že mnozí Rychnované přiznávali se k učení tomu. Nová doba nastala bratrům za syna Jana z Pernštýna, Jaroslava, který, jsa horlivým katolíkem, jal se stíhati bratry české a trestati je vyhnanstvím. Tehdáž bratří byli nuceni, odejíti z města a opustiti zemi, a hořké slzy roníce loučili se s milovanou vlastí.

Příznivá doba nadešla Rychnovu za Kryštofa Betengla z Neuperka, jenž stal se pánem na Rychnově r. 1587. Tento bohatý měšťan pražský koupil zboží rychnovské od Buriana Trčky z Lípy r. 1587; sám náležel k horlivým přívržencům bratři českých († 1602). Synovci jeho Kryštofu byl Rychnov odňat konfiskacemi po bělohorské bitvě. Tehdáž stali se cizinci pány Rychnova, r. 1640 však zakoupil za 190.000 zl. panství rychnovské Albrecht Libštejnský z Kolovrat, místokancléř království Českého, a bylo zajisté jen ku prospěchu města, že rodina tak vlastenecká se tam usídlila.

Po límrtí slovutného vlastence, Františka Antonína hraběte z Kolovrat (r. 1861), posledního z Libštejnských, dostalo se panství rychnovské hraběcí rodině Kolovratů-Krakovských, v jejíž držení dosud jest. Nynější majetník panství rychnovského jest hrabě Zdeněk z Kolovrat, vřelý ctitel Českého dramatického umění, sám chvalně známý dramatický básník český.

Nyní činí Rychnov dojem města čilého, probudilého. Nemá sice mnoho obyvatelů (při předposledním sčítání r. 1880 napočítáno bylo 4700), ale kvete obchodem, řemeslem a také rolnictvím.

Obecní zastupitelstvo pečlivě stará se o zvelebení města v každém ohledu. Zejména vytknouti dlužno s vřelou pochvalou jeho obětavost ke školství. Výstavná budova školy měšťanské, pravá okrasa města, výmluvným jest toho dokladem. Ruch nové doby, bořící to, co z minulosti se dochovalo a naší době s pokročilejším rázem jejím více neodpovídá, i v Rychnově mnohé změny způsobil. Dřevěné domky, jindy velmi četné, i v Rychnově zanikají ponenáhlu, a nebude trvati dlouho, vytlačí doba neustálého pokroku zajisté i poslední zbytky toho, co v příčině této z minulosti se zachovalo a do doby nové se nehodí. Zejména náměstí vykazuje velký pokrok, honosí se zajisté mnohými krásnými stavbami, skoro vesměs kamennými, ač ovšem některá starší dřevěná stavení, i podsíněmi opatřená dosud jsou zachována.

Zajímavý jest znak města Rychnova: jest to panna sedící na jeleně. Vyobrazení její nalézá se na věži radnice. K tomu táhne se popěvek:

„V Rychnově na radnici
pěkně malovaná
sedí v modré kytlici
na jeleně panna.

O původu tohoto městského znaku vypravuje pověst, že jakýsi vladyka, držitel této krajiny (snad jeden z rodu Drnholců) měl dceru, kteráž jezdila na ochočeném jelenu. Jednou vyjela na něm s družinou na lov. Jelen zočiv laň, splašil se a tryskem uháněl s pannou přes hory a doly, tak že se jezdkyně ocitla v největším nebezpečí života. Na místě, kde nyní na skále stojí chrám nejsv. Trojice a gymnasium, zastavili jelena uhlíři

tam pracující a na památku té události zřízen byl zde hrad a

město Rychnov, jemuž do znaku dána panna na jeleně.

Podporuje-li obecní zastupitelstvo ve městě vše, co k okrase jeho jest, pečuje s nemenší ochotou a horlivostí i o to, co nepřímo městu prospívá. Velkou zásluhu zjednalo si zajisté tím, že v nejbližším okolí Rychnova, jež vyniká mnohými krásami přírodními, nádherně zařídilo a upravilo lázeňské místo „Studánka“ zvané, jež stalo se zejména v posledních letech mocným magnetem českých turistů. Les „Včelný“ v okolí rychnovském hodil se výborně k založení velkolepé villeggiatury. Jest asi hodinu cesty od města vzdálen, uprostřed vysokého lesa toho jsou lázně „Studánka“ zvané. Pramen vody byl již v 17. století znám svou výtečnou jakostí. Lázně pak byly již v minulém století známy a navštěvovány (dle Josefínského katastru nalézaly se tam lázně r. 1785.)

Tou dobou povstala kaple, jež chová v sobě sochu sv. Jana Nepomuckého z kostela svatohavelského.

Historie Studánky, ač teprv v začátcích, je důkazem, jak vzkvétati může místo, věnuje-li se mu náležitá péče a pozornost. Ze samoty, jen v neděli a ve svátky navštěvované, stalo se veselé místo výletní, obydlené četnými hosty z našich měst, nejvíce z Prahy. Na místech v lese, kde dříve bývalo viděti jen baby sbírati roští a houby a bylo slyšeti rány drvoštěpů, vidíme teď veselé obličeje lázeňských hostí a slyšíme volání, křik a smích tamejších malých i velkých dětí.

Výlet do Studánky podnikají zejména Rychnovští velmi rádi. Připojme se tedy i my v duchu k nim.

Vyjdeme-li za krásného dne letního z města, hned, jakmile ocitneme se na okresní silnici, kol kamenné zvonice do polí vedoucí, osvěžíme se pohledem na pahorkatou krajinu, prostoupenou tmavými lesy. Před námi rozevírá se vyhlídka na pomezní hory orlické, z nichž hora Deštná (1100 m) nejvíce poutá zraky pozorovatelovy. Přeje-li nám počasí, uzříme i Sněžku zcela zřetelně na obzoru dálném, čímž ovšem dojem, jaký na nás pohled na panorama horské činí, valně se sesiluje. Za krátko dojdeme skály zvané „Habrové“, jež obrostlá jest pěknými modříny. Shlížíme-li se skály této, zříme rychnovské předměstí „Habrovou“, jež rozkládá se v hluboké kotlině, říčkou Kněžnou protékané. Údolí toto je velmi zajímavé, domky v Habrové ponejvíce jsou nízké, přízemní, sem tam roztroušené, jinde zas kol silnice, která tímto údolím vede, skupené. — Z dřevěného pavilonu, kam po cestě další se dostaneme, zříme „Vysoký stůl“, a celé horstvo k Novému Městu a Náchodu se táhnoucí. Po pěkně upravené a pískem vysypané cestě blížíme se k lesu, zvaném „Včelný“, jenž jest rozložen na dvou pahorcích; pruhem luk, mezi nimi se táhnoucím, protéká javornický potok. Hned z kraje cesty vedou různé cestičky (nákladem obce upravené) v různé strany. Jedna, čelnější z nich, směřuje k „Bělidlu“, hájovně, při níž koupelna na potoce svrchu zmíněném je zřízena, dále pak k „Ivanu“ a Studánce, druhá přímá k Studánce.

Asi za malou půl hodinky vynoří se z lesního zátiší dvě velké villy, v středu pak na volném prostranství v lese mohutný, stoletý dub se objeví (hromosvodem opatřený), který daleko stín vrhá rozsochatou korunou svou. Pod nim kyne milý odpočinek. — Původně stála zde jedna villa v šumném, jehličnatém lese, v jejíž útulných jizbách bydlili buď neduhem plicnim stižení, aneb výletníci, letní hosté, na místech těchto jen zábavy a osvěžení vyhledávající. Nával hostí přinutil před krátkým časem obec k tomu, vystavěti villu novou a sotva že několik let stojí, okazuje se nedostatečnou, pojati v místnostech svých všechny ty, kteří byty letní ve „Stuclánce“ si zamlouvají. A ne bezprávně těší se tato villeggialura rostoucí oblibě.

Kamkoli se ohlédneme, vidíme jen samý les a i tam, kde na některé straně rozhled přes vysoké stromy do okolí „Studánky“ jest možný, jeví se zraku našemu zas jen lesy (jehličnaté) a jen sem tam zakmitne některý domek, svědčící o tom, že na blízku rozsáhlých lesů těch nalézá se vesnice. Ti, kteří z hluku velkoměstského prchají, aby nějaký čas žíti mohli buď sobě, buď rodině, klidně, nerušené Čas zde tráviti budou. A proto nelze se diviti, že v tento příjemný kouteček země rok od roku víc a více hostí se uchyluje a že nedostává se bytů pro nově a nově se přihlašující hosti. V hořejší ville jest dobře zařízená restaurace, v níž po poutí své se občerstvili můžeme dobrým pivem neb vínem a posilniti dosti laciným jídlem. Místnosti hostinské jsou velmi pěkně zařízeny. V letním sále jest kulečník a pěkná knihovna pro zábavu hostí. S terassy otevírá se rozkošná vyhlídka na blízké hory.

Hostinské pokoje jsou velmi vkusně zařízeny a nábytkem úplně novým opatřeny a stěny zdařilými obrazy ozdobeny. Vanové lázně (teplé i studené) jsou vedle villy a proslýchá se, že obec rychnovská co nejdříve o zařízení bassinu se postará. Časté společenské zábavy, pořádané buď letními hosty ve „Studánce“, aneb spolky a měšťany rychnovskými, kteří rádi sem zavítají a „Studánku“ často navštěvují, osvěžují život lázeňský.

Odbor Českého Klubu Turistů znamenitě usnadnil přístup do „Studánky“ z Rychnova, označiv celou cestu tabulkami a různé partie lesní červenobílými proužky na stromech. Na tabulkách jest udán směr cesty, velikosť vzdálenosti a p., tak že není možno v lese zablouditi. Proto pustiti se můžeme směle až do nejzazších jeho končin. Právě tento les poskytuje tolik zábavy a rozkoše, tak že nikdo zde po hluku a šumu městském nezatouží. Rád bude vyhledávati útulná místečka v lese, podnikati vždy nové a nové výlety a chce-li se podívati dále do hor i do vzdálenějších dědin, přírodní krásy vždy najde dosti, jež by mysl jeho jímala a oko jeho potěšila.

Les sám podle polohy má razná jména jako: „u Ivana“, „u Okrouhlice“, „Čertův důl“, Mezi přírodní zvláštnosti nejbližšího sousedství náleží partie u sv. Ivana poustevníka, kde v divokém, tmavém, úzkém, velkými balvany posetém, řekou protékaném údolí kolmo vypíná se skála, na vrcholku ozdobená obrazem řečeného světce. Zde, v tomto lesním úkrytu, vyhledávali Čeští Bratří v dobách pronásledování útulek před nepřátely svými a zde vykonávali svou pobožnosť. Krásné, ale dříve nepovšimnuté partie lesní za Ivanem, navštěvované dříve jen několika málo milovníky krás přírodních, přístupnými se staly cestami a dostaly svá jména: můžeme si odpočinouti v „kleci“, u „perníkové chaloupky“, na „Zdenkově“, užíti krásné vyhlídky se „Sněžky“ aneb „Homole“. Prostřednictvím světce Ivana dostaneme se také do „Ráje“ ano i do „Nebe“-

Ze všeho, co jsme o „Studánce“ uvedli, zřejmo, že zvolilo obecní zastupitelstvo rychnovské k založení české villeggiatury velmi vhodné a přírodou štědře obmyšlené místo, jež aby vždy nové příznivce si získalo vroucně mu přejeme. Jestliže vzpomenuli jsme obětavostí obce rychnovské s náležitým a povinným uznáním: vzpomeneme na konec stati své i vlastenecké lásky, kterou občané rychnovští zachovávají rodákům svým o národ zasloužilým, a navštívíme dům Pelclův, vlastně domek nepatrný, při řece na místě více odlehlém položený, v němž dne 11. měsíce listopadu r. 1734 spatřil světlo světa jeden z nejpřednějších buditelů naší národnosti: historik Frant. Martin Pelcl, († 9. února 1801), professor českého jazyka a literatury na universitě pražské, spisovatel velikého díla: „Nová kronika česká“ kteréž dílo, jsouc psáno jazykem srozumitelným, prostým a ušlechtilým, bylo a jest i nyní ještě u lidu našeho čtením oblíbeným. — Rychnované sbírají pilně peněžité příspěvky na vystavění zvláštního „Pelclova domu“, věnovaného památce svého velkého rodáka.

V zahrádce při rodném domku jeho stojí pomník (s podobiznou a přiměřeným nápisem), jejž postavili Rychnované na oslavu památky velkého rodáka svého. Ctíce muže zasloužilé ctíme sebe samy!

Končíme popis blahopřáním, aby město kráčelo, vždy týmž duchem pokroku jsouc proniknuto, utěšeně a šťastně budoucnosti vstříc; těm pak, kteří zajímají se o tradice města Rychnova, přikládáme na památku báseň velezasloužilého býv. starosty p. JUDr. Jos. Kalisa: „Čert ve Včelném“, v které vylíčena jest partie nad habrovskými skalami, v stati vzpomenutá. Stará babka, v básni zmíněná, dosud stojí a jest ji z bodu nad Habrovou zrovna naproti při ústí obou údolí dobře viděti.

Báseň zní:

Čert ve Včelném.

Se skály svatý Ivan trůní
Nad hvozdem krásným jako báj,
Kde jedle dýši starou vůní
A bublá potok, šumí háj,
Na údolím zpěv ptactva jásá.
Kam oko pozří, všude krása!

Ký div, že zvěst o tomto ráji
Rozlétla se po dálném kraji!
Tak stalo se, že přišla k uchu
Samému pekel veleduchu.
Ten právě, pekla vedrem syt,
Chtěl vyjít si na letní byt.

Čert chce míť také radovánku,
i rozhodl se pro Studánku.
Tak tedy milý Satanáš
Dal zapřáhnout si ekvipáž,
A přítelem jsa romantiky
Hnal na Habrovou své šemíky.

Až přijel tam, kde vodu svoji
Včelný a Kněžna v jedno pojí
A v čarokrásném údolí
V objetí lásky zápolí.
Nad údolím habrovské skály
A pásmo hor v modravé dáli!
V pravo se potok Včelný vine,
V pozadí bujný les již kyne.

Zde nechal ďábel kočár stát,
Chtě procházkou se dále brát,
Jak zvyklí bývaj velcí páni.
Však nepěkné měl přivítání!
Od lesa baba vstříc mu kráčí,
Satanáš zlostně čelo smračí,
Neb vězte, že i Belzezub
V to věří, ač sám není hlup,
Potká-li babu na rozcestí,
že dobrého to nic nevěstí.
I zaklel: „Bodejž do tě hrom,
Hned babo stůj, zakletá v strom!“
A zuby strašně vycenil
A babu v babku proměnil.
– V tom místě dosud babka stojí,
Kdo kolem jde, stromu se bojí,
Neb každý ví, že byl to čert,
Jenž ztropil si zde divný žert.

Však Satan k lesu dále spěje,
Že babu překonal, se směje.
Již otvírá se jeho oku,
An vzhůru kráčí kol potoku,
Včelného krásné údolí.
Lahodnou vše jen šveholí!
Les, bystřina i bujná niva,
Vše v jeden krásný celek splývá,
Potůček hrká, včely bzučí,
Tajemnou hudbou lesy zvučí,
Kukačka v dáli zakuká,
Až srdce v jásot propuká!
Sám ďábel málem v zanícení
V básnické byl by upaď snění!

Však čert nemůže nikdy spát!
Napadlo mu se vykoupat
A zašel tam, kde za balvany
Les nad potokem s obě strany
Se kloní v tajeplné loubí
A bujná kapraď potok vroubí.
Již shodil šat a v divém skoku
Počal se honit po potoku.

Na skále svatý Ivan sedí,
upřeně v breviář svůj hledí.
Však slyš, co je to za šplouchání?
A kmet se přes zábradlí sklání,
By poznal, kdo by to moh’ být.
Jenž přišel rušit jeho klid.
Leknutím breviář mu spad’,
Zbled, jako by jej uštknul had
Neb z vody čouhá odkryto
čertovo hrůzné kopyto!
Mžikem strh balvan ode skály
a mocnou rukou v hloub jej valí,
a než se nadál Belzebub,
již zasáh’ balvan jeho trup.
I spustil Satan strašný jek,
z očí mu sršel divý vztek;
konečně s velkým namáháním
a od bolestí bědováním
po čtyřech vyškrábal se z vody.
Na divné vyšel sobě hody!
I sebrav rychle svoje šaty,
Včelnému na vždy točil paty,
A zapřísáh se, kypě zlostí,
Včelného že má pro vždy dosti!

Lid tomu dosud dává víru,
že zmizel skrz tajemnou díru
výš nad skalou v divokém lese,
jenž název „čertův důl“ teď nese.
A svatý Ivan, patron milý,
od lidu ctěn jest po tu chvíli.

Dr. Kalis.

XIII. Žamberk

Z Potštýna podniknouti lze výlet do Žamberka, stanice severozápadní dráhy. Dráha vede mnohými zatáčkami podle romantického řečiště Divoké Orlice, litickým divokrásným údolím a obrací se na jihovýchod do širé krajiny. Mineme stanici Bohousov a zastavíme brzy na stanici žamberské, odkud za půl hodinky cesty pěšky dostaneme se buď po silnici aneb kratší cestou po polních stezkách a pěšinkách do Žamberka.

Město Žamberk leží při Divoké Orlici. Uzříme je teprve tehdy, když přijdeme k prvním domům jeho. Památnou kapli sv. Rocha, poblíž města na malém návrší stojící, (od níž překrásná vyhlídka jest do malebného okolí a nejlepší vyhlídka na Žamberk vůbec) uzříme již z nádraží žamberského. Domky k předměstí náležející jsou na mnoze dřevěné a přízemní a leží při řece, kdežto město, zejména náměstí, rozkládá se nad ním v značnější výši. Nejvíce padne příchozímu do oka krásná, nádherná dvoupatrová budova obecné a měšťanské školy, jež na cestě z nádraží k namésti jest první velkolepou stavbou, s níž se setkáváme. Uvědomělé zastupitelstvo obecní, vystavivši mládeži české pravý palác uměn a vědění, jen sobě samému postavilo pomník trvalý.

V Žamberku jest sídlo c. k. okresního hejtmanství, c. k. okresního soudu, c. k. okresního úřadu, jest zde c. k. notářství, c. k. cejchovní úřad, okresní zastupitelstvo, pak záložna a lékárna. Z hostinců jmenujme oblíbený hotel u Modré hvězdy, při němž jsou místnosti čtenářské besedy, pak hotel Panský dům a hostinec na Milence. Beseda čtenářská odebírá hojně časopisů českých. Též spolkový život jest dosti čilý: jsou zde: spolek zpěvácký, „Sokol“, jednota tělocvičná, hasičský, veteránský a zábavní spolek.

Z pamětihodností Žamberských jmenujeme na prvém místě farní chrám sv. Václava, který se již r. 1350 jako farní uvádí. Vytknouti sluší obraz sv. Václava na hlavním oltáři a starobylý jiný obraz sv. Václava, na cíně malovaný, pak obraz sv. Antonína Paduanského od Brandla. Při chrámu je hřbitovní kaple a v ní kostnice. Kaple sv. Rocha na návrši blíže kostela postavena byla r. 1681 od Frant. Adama hraběte z Bubna a Litic na poděkování, že město za morové epidemie tehdejší úplně bylo od moru uchráněno. Tehdy utrpěla blízká obec Kameničná morovou ranou nesmírně; obyvatelstvo její málem vymřelo. Jen dva ostali na živě.

Kapli zasvětil hrabě sv. Rochovi, Sebastianovi, Mikuláši, Martinu a Rosalii, lid jí říká kaple sv. Rosalie, protože pouť zde ročně konaná připadá na den sv. Rosalie.

Žamberku dodává výstavnosti rozlehlý zámek barona Parishe, byť i budova více vynikala velikostí než ozdobností. Hnědě natřená budova zámecká působí vlak jaksi dojmem zasmušilosti.

V přízemí zámku jest nádherná kaple s nástropními obrazy svatých patronů českých. Při zámku rozkládá se velkolepý anglický park, v němž před několika lety byla hvězdárna, založená od p. Johna Parishe, barona ze Senftenbergu. (Tento Parish byl osobním baronem.) V ní přebýval a astronomická studia konal učený Dán Theodor Brorsen (nar. v Norburku na dánském ostrově Alsen r. 1819). Hvězdárna byla k rozkazu pana Jiřího Parishe, majetníka panství žamberského, zrušena a veškeré usilovné namáhání městské rady žamberské, příměti pana Parishe k odvolání rozkazu, zůstalo marné.

Procházka parkem, v němž s radostí i po několik hodin procházeti se můžeme, (látky poučné a zajímavé k pozorování najde se v parku dosti,) jest turistovi pravým požitkem. V parku panuje čistota a vzorný pořádek, záhony, lesy, gloriety, sedátka, promenády udržují se v dobrém stavu, nikde nezříme stopy spustlosti nebo nedbalosti.

Od prvního glorietu otevírá se malebný rozhled na okolní kraj, obzvláště na pohoří orlické a na město Rokytnici.

Od glorietu půjdeme jehličnatým temným lesem k černému jezírku, blízko něhož jest milá studánka s výtečnou pramenitou čistou vodou. Po krátkém odpočinku na sedátku v roztomilém úkrytu umístěném jdeme dále k druhému jezeru černému, pak k dvěma ostatním jezerům. Od druhého jezera dostaneme se asi po 30 stupních na konec parku, na teras, s něhož pohlížíme na otevřenou krajinu, lesy v pozadí vroubenou. V pravé poledne, kdy slunce v létě nejprudčeji pálí, jest v okolí obou černých jezer rozkošný chládek, poněvadž stromy nad hlavou tvou klenou se v krov hustý, nepropouštějící palčivých paprsků slunečních. Teď zabočíme k třetímu pěknému jezeru. Posadíme se při okraji jeho na lavici tam umístěnou a upřeme zamyšlené zraky v tůň jezerní. Tu tiše plove ojedinělá labuť po hladině vodní — jako by byla vyrušena ze samoty své. Aneb protíná hladinu vodní a pluje k nám proto, aby žalovala nám tu tíseň samoty? Místečko, při vší prostotě dojemné dosti, aby zachytil je štětec umělcův!

Nová perspektiva rozevírá se, jdeme-li od stavidla k jezeru čtvrtému. Jezero toto, jež vyniká pěknou polohou, bylo před dvěma lety očištěno od síťoví a vodstvo jeho stkví se jasností a průzračností neobyčejnou, tak že listí košatých stromů a břehů odráželo se o polednách při stálém svitu slunka do nejdrobnějšího lupénku jasně a určitě v hladině vodní. K tomu obrazu pěknému činí důstojné pozadí zámek, kaple, radnice, pila u vody a stavení kol zámku, jež kupí se odsud pozorujícímu v celek velmi ladný. S pocitem nejlepšího uspokojení odcházíme z velkolepého parku zámeckého, jehož návštěvu můžeme každému co nejvroucněji odporučiti. Zaměříme nyní do parku MDr Edvarda Alberta, profesora při c. k. univeristě vídeňské a proslulého chirurga, člena č. akademie.

Ačkoliv villeggiatura Albertova jest majetkem soukromým, přece šlechetný lidumil přístup do rozsáhlého parku, jejž r. 1886 při nádherné a vkusně upravené ville své založil, dovoluje každému příteli přírody. Žamberští vesměs mohou, kdykoliv jim libo, procházkou v parku Albertově se občerstviti; neboť všeobecně známo, jak velice miluje slavný učenec Žamberk, rodiště své, a s jakou vroucností lne k tomu lidu, z něhož vyšel.

Prof. dr. Albert zakoupil na velkém prostranství, na němž nyní se rozkládá velkolepé rozloženy park, všechny pozemky od tehdejších vlastníků, zreguloval a zniveloval je, skály opukové, jež na pozemcích nynějšího parku dříve se nalézaly, prolámal a zbořil a použil jich částečně na upravení cest. Pomocí dělníků urovnati dal půdu, na níž s velikým nákladem pak založil nynější rozsáhlý park, jenž obsahuje 80.000 různých individuí rostlin, květin, stromů, keřů a p.

Nynější dolní park (hořejší rozkládá se podél villy samé) překvapí každého vstupujícího velikou souměrností, rovností půdy a krásou. Dvě velká luka s bujnou travou zelenají se nyní na těch místech, kde dříve byly takřka jen samé hrbolky, kopečky a různé vyvýšeniny půdy na různých parcelkách. Širokou, pohodlnou cestou, protínající velké lučiny ty, projdeme se nyní po dolním parku. Ač park jest teprve v zárodku — uplynula od založení jeho jen 4 léta — přec možno již nyní říci, že bude, co se velkoleposti, rozsáhlosti, krásy, bohatosti a úpravy týče, znamenitým.

V něm jsou zastoupeny různé druhy stromů a keřů, zejména jsou zde javory, jasany, duby, smrčky, habry, olše, lípy, dříně, břízky, agáty, kaštany, topoly, hlohy, jetelový strom, visící habr, divoká malina, jalovec. Pohodlnými širokými cestami, pískem pěkné posypanými a výtečně upravenými, ubíráme se pak do hořejšího parku, na němž vystavěl si dr. Albert nádhernou villu. Za ní je nanesena ze země mohyla či kopeček, s něhož vyhlídka do dalekého okolí na všechny strany. Celý Žamberk vynoří se nám zde z hloubi najednou a překvapující jest pohled na město s této výšiny, s níž viděti jednak pomezní hory českomoravské, „Černý les“, Vadětín, jednak Žamberk a to z tak prospěšné strany, že o krásné poloze svého města mnozí Žamberští tušení nemají, jestliže nehleděli na rodiště své ze „Semeringu“ Albertova.

Na straně západní vidíme malebné skály opukové, pod nimiž teče řeka Orlice. Ke skalám přiléhají jehličnaté lesy a prostřed nich v utěšené samotě vypíná se hrdá stavba soukenické továrny Vonwillerovy a jeho letohrádek. Louka, na níž továrna Vonwillerova stojí, byla původně „bratrská“.

Ze západní strany vidíme hory k Liticům se táhnoucí, Kletnou, Chlum a lesnaté hory žampašské na samém obzoru. Na sever rozkládá se pohoří orlické, za ním již území pruské. Za jasného počasí zříti odtud (více na východ) Sněžník králický, na sever pak leží ves Kunwald, první sídlo českých bratří a hůrka Kameničenská, s níž jest ještě krásnější rozhled než s kopce sv. Rosalie.

Pod mohylou utvořeno z malebně seskupených, až z Klášterce a ze Slatiny přivezených kamenů malé „Alpinum“, před villou pak vykouzlena rozkošná útulná místečka k posezení, záhony růžové, lavičky z břízy, pěkná sedátka v malém háječku a p. Na vrcholku skalnatého kopce trčí dřevěný kříž vysoký, na němž pní Spasitel a visí obraz Matky Boží. Kříž obrácen směrem k Žamberku a postaven na památku zde v slezské válce padlých vojínů.

Velká čásť stromů, k založení parku potřebných, přivezena byla z blízkých Litic, avšak i ze vzdálenějších krajů rakouských, jako na př. z Tyrol (z Jenbachu), byly sem zavezeny celé skupiny stromů a keřů. Z posvátného Řípu zasláno bylo majetníku parku osm stromů, jež zajisté nejen v očích držitele, ale každého Čecha cenu parku Albertova zvýší.

Villa Albertova jest sídlo důstojné českého učence a nehynoucí pomník pravé lásky vlastenecké.

.*.*.*.*.*.

Dle předposledního sčítání lidu má Žamberk 4500 obyvatel; avšak není pochybno, že počet tento při čilejším ruchu průmyslovém a obchodním brzy vzroste a Žamberk i valnějším počtem obyvatelstva rozmnoží řadu českých měst, k nimž aby náležel, z té duše mu přejme. K vůli úplnosti zmiňujeme se dodatečně ještě o některých datech, jichž by čtenář snad nerad v spisku našem pohřešoval.

.*.*.*.*.*.

V Žamberku jest pěkná radnice a vodárna, o níž se vypravuje, že jest to poslední zachovalá částka někdejšího hradu „Karlova“. Velkolepá továrna Švýcara Vonwillera, v níž zhotovuje se zboží vlněné jakož i jemná sukna, náleží k předním závodům druhu tohoto. O Žamberku, někdejším sídle bratrském, zachovaly se některé památky. Role „bratříčkovské“, v jichž užívání je farář žamberský, byly někdy majetkem církve bratrské, jakož vůbec v Žamberku stopy po působnosti Bratří českých se zachovaly. Ve stavení u řeky pode mlýnem na levém břehu Orlice (opatřeném 4 vikýři na střeše) byla společná barevna bratrská, od tohoto stavení na levo jest stavení břidlicí kryté, v němž bývala modlitebna Bratří českých. Dům, v kterém slavný rodák žamberský, první vynálezce hromosvodu, Prokop Diviš, († 1765) spatřil dne i1 srpna r. 1696 světlo světa, nelze přesně určiti.

Rovněž nemožno určiti rok, kdy Žamberk vznikl. Okolo roku 1300 byly na všech stranách kolem Žamberka hrady a městečka. R. 1249 Vilém z Drnholce založil Ústí nad Orlicí (po něm Wilhelmswerde zvanou, z čehož později zkomoleno Wildenschwert). Před r. 1255 vystaven byl hrad Lanšperk; Heřman z Ústí založil Rychnov a pánové z Rychnova okolo r. 1260 založili Rokytnici, Slatinu a Pěčín. Hrad Žampach stál roku 1308; v téže době stály již hrady Potenstein a Litice; lze tedy za to míti, že i Žamberk, jehož fara r. 1352 se uvádí, asi touž dobou povstal, jako osady pravé jmenované na př.: Ústí, Rychnov, Rokytnice a jiné a že založen byl za času Přemysla Otakara II. za týmž účelem, za jakým čeští panovníci i velmožní páni tehdy vůbec města a městečka zakládali. Povolali osadníky z Němec k povznesení průmyslu a řemesel a dávali jim výsady a jisté výhody, by je spíše přiměli, usaditi se v cizí jim zemi a opustiti vlast svou.

Zajisté nelze však rozuměti výrazu „zakládati“ město tak, jako by nebylo již na místě bývalo osady slovanské, rolnické. Avšak příchodem nových obyvatelů a německých osadníků přibyl k původnímu, domácímu, zde již usazenému slovanskému živlu živel německý. Ten, jenž osadníky přivedl, dostal značný lán, z něhož neplatil žádných poplatků a sám byl pro osobu svou sproštěn všelikých robot; ano býval povýšen na důstojnosť fojta nebo rychtáře a požíval různých výhod a dostalo se mu i některých platů. Osadníci obdrželi každý po lánu (Lehen po 64 korcích). Práva fojta žamberského trvala ještě v 16. století a bylo fojtství čili rychtářství zařízení německé. Německé jméno Žamberku: Senftenberg píše se v nejstarších listinách, jak dr. E. Albert ve spise svém: Paměti žamberské uvádí, rozličně: buď Senftinberg, Semfntberg, Zenftenbrk. Senfemberg, Zenftenberk; avšak již koncem věku 14tého všude objevuje se počeštěné jméno Žamberk, což důkazem, že okolí bylo silně české, jinak by se nebylo městečko tak rychle počestilo. O rychtě žamberské našel velezasloužilý badatel minulosti české, pan prof. A. Sedláček, prohlížeje archiv Olešnický, zvláštní listinu, která se do Olešnice dostala z Litic. Laskavostí toho pána dostalo se p. dr. Albertovi věrného opisu této listiny, již podáváme věrně dle sepsání pana doktora Alberta. Jest to nejstarší památka česká, o Žamberku jednající, neboť listiny starší, o Žamberku zmínku činící, jsou vesměs latinsky psané. Originál je pergamenový a má tři visuté pečeti. Listem tímto Oldřich, řečený Flaška z Lazec, vyznává přede všemi, kdož jej čísti budou, aneb čtouce uslyší, že vzal od urozeného pana Bočka z Kunštata, řečeného z Poděbrad, pravý a plný svůj oddíl, což se na něho dostávalo i bratr jeho Beneš za tu rychtu v Žamberce; a toho se odříká tímto listem, že tu více nemá a slibuje dobrou a čistou věrou svou pod věrou a pode ctí za sebe i za všecky své budoucí dříveřečenému panu Bočkovi i jeho budoucím, že nemá žádného práva více k této rychtě svrchu psané, aniž má více z čeho upomínati, ani kterým právem světským ani duchovním.

Druhá listina fojtství toho se týkající je v museu českém, dána v neděli průvodní l. 1513 na Žampachu, a zní dle spisu p. dr. Edv. Alberta takto:

„Jan z Potenštejna a na Žampachu známo činím listem tímto obecně přede všemi, kdež čten neb čtoucí slyšán bude, že jsa pán dědičný zámku Žampachu a zboží k němu příležitého dal jsem a mocí listu tohoto dávám s dobrým rozmyslem mým dobrovolně z milosti své slovutnému a opatrnému Janovi Fojtovi v Žamberce milosti dole psané k svobodnému užívání na budoucí časy a to pro službu jeho a poddanost poslušnú, kterúž mi jest učinil a činiti nepřestává: jeden lán role svobodný s lukami, palučinami i s chrastinami, což k tomu lánu a v něm jest, jeden rybníček svobodný, item fojtství svého, aby užíval tržným, zájemným, zárožným, stavným, jemným, příjemným, tím vším právem, jakož od starodávna na to fojtství vysazeno jest, bez překážky; item třetí peníz z každé viny vysouzené; item ve mlýně ze sladu aby nic nedával, mně ani dědicům i potomkům mým ani mlynářům; item z pánve v pivovaře též aby nic nedával; item od čižebníkův, kteříž k tomu fojtství příslušejí, kteří s sítkami sedají, aby od jednoho každého sobě kopu pěnkav bral.

Z těch ze všech věcí, aby žádné povinnosti jiné nejen nečinil na budúcí časy mně ani budúcím potomkům mým než tyto; item aby clo vybíral, kteréž tu mám ze všech věcí; item jestli bych já neb dědicové moji neb budúcí který pán žampašský v válku na pole sám životně jel, tehdy podle mne neb budúcího pána žampašského má on také neb jeho potomci s koněm s zbrojí úplný býti a jeti. A těchto všech věcí a milostí nadepsaných již jmenovaný Jan má užívati svobodně i ten každý, kdožby od něho to jměl na budúcí časy dědičné bez překážky mé, dědicův i všech potomkův mých tak, aby mohl prodati, dáti, zastaviti neb učiniti s tím se vším, jak by se jemu zdálo a líbilo.

Kde asi tato rychta v Žamberce stávala, nelze s jistotou určiti. Pan dr. E. Albert ve spise několikráte již citovaném domnívá se, že stará rychta žamberská byla as na místě nynějšího domu „u slunce“, na místě zajisté výborném, takořka vedle kostela i staré fary.

O dějinách Žamberka z minulých století, zejména o událostech z války sedmileté, poučují nás knihy pamětní, na faře chované. Stižen byl Žamberk mnohými ohni, ve válce třicetileté byl od Švédů vypálen. Tehdy utrpělo město velkou ztrátu, jelikož tehdejší držitel Žamberka, hrabě Jindřich z Bubna, bohatý archiv městský, aby neupadl do rukou Švédů, do Kladska odvezl, odkud ho více nebylo lze zpět dostati.

Léta 1742 přitáhli pruští aneb brandeburští vojáci od regimentu prince Dessau od Jablonného mimo vše nadání do Žamberka. Farář chtěj nechtěj musel „majora von Borken s jinejma sprostejma 36 muži sem do fary přijmouti. Major v hořejším štoku ložíroval, komorník a jiný sloužící dole v pana kaplana jeho pokojíčku, ostatní všickni v čeledníku; ti však nezůstali zde jen přes noc do druhého dne na ráno do 8 hodin. Jídlo a pití, jakož i sláma, svíčky (ačkoli že svůj kostgeld měli) jim se dáti a ještě dost zlej huby při tom naposlouchati se muselo; koně musel farář z maštale odstraniti, obávaje se, aby je snad s sebou nevzali. Odtáhli odtud do Rychnova, a dále do Dobrušky.“ K tomu významná poznámka v knize farní přičiněna: „Dej Bože, aby poslední byli!“

V témž roce však Žamberk ještě několikráte návštěvou nepřátel byl postižen, přihnali se sem dragouni, dne 30. dubna přitáhlo 5 kompanií brandeburské pěchoty od prince Leopolda Dessau regimentu, hned zase na to „přimašírovaliů sem opět pěchota brandeburská, pak sem opět přijali husaři královnini a takové výjevy opakovaly se v letech válečných častěji.

Dávno již zase těší se Žamberk míru blahému. Aby na všech stranách šířil se blahobyt v městě tomto čilém a národně uvědomělém, jest vroucí přání všech, kterýmž budoucnost města na srdci leží.

XII. Kyšperk

stanice severozápadní dráhy s odbočkou do Ústí n. Orl (*Tuto stať o Kyšperku napsal MUDr Jos. Mikyska.)

Město Kyšperk leží nad Tichou Orlicí, má 1818 obyvatel, 244 domů (52 jednopatrových), nachází se 368 m. nad mořem a domy i domky jeho rozprostírají se kolem kostela a malebně se vyjímajícího dvoupatrového zámku urozené paní hraběnky ze Stubenbergů na úpatí hory sv. Janské čili „kopečku“, na kterém se vypíná, jako pevnůstka vypadajíc, okrasa města i okolí, pozoruhodná kaple svatého Jana Nep. s chodbami (ambity). Kopeček tento oddělen jest úzkou úžlabinou od druhého stejně vysokého vrchu, Hradiska, na němž druhdy hrad prvních majitelů Kyšperka stával. Zbyly z něho pouze valy a příkopy.

Jest zajisté málo tak malých měst v Čechách, která by se poměrně toliko znamenitostmi honositi mohla jako Kyšperk. Na prvém místě uvésti musíme zmíněnou kapli svatojanskou, pak velikou církevní památku, kostel sv. Václava, sochu Panny Marie a historickou zvláštnosť, saně Napoleonovy.

Mimo to má Kyšperk půvabnou zámeckou zahradu s rozkošnými rozhledy na hezké okolí a vyniká nad jiná místa blízkou vzdáleností vrchnostenských lesů a zasluhuje také z této příčiny vším právem té pozornosti, kterou zvláště v posledních letech stále navštěvovatele k sobě vábí.

Na nejpřednějším místě povšimneme si i zdravotního stavu obyvatelstva samého. Za posledního desítiletí (od r. 1881 až včetně 1890) činí v Kyšperku ročně úmrtí vůbec 2.94 % a napočítáme-li úmrtí dítek do jednoho roku, obnáší obecní úmrtnosť 2,16 %. Z toho připadá na nemoce nakažlivé celkem jenom 0.22 % a z poměru toho na nemoce dětské 0,18 %, tak že úmrtnosť dospělých osob na nakažlivé nemoce (zejména tyf střevní a bez tuberk.) v desíti posledních letech činí pouze 0,04 % ročně, jakouž malou číslicí sotva které stejně velké město vykázati se může. Příznivý tento zdravotní stav města dle zásad hygienických se ještě zvýšiti musí, až obec postaví nový, druhý vodovod s dobrou pramenitou vodou, o který se již vyjednává.

Kyšperku jako místu výletnímu záhodno také proto dáti přednosť před jinými místy, že, ač na počet obyvatelstva nevelký, přece má poměrně značný počet intelligence a úřednictva a s ním i ruch společenský jest v městě živější a příjemnější, nebo Kyšperk jest sídlem velkostatku paní hraběnky ze Stubenbergů s vrchní správou jeho, má pivovar, lihovar, poštu, telegrafní stanici ve městě, sekci inženýrskou dráhy, velikou topírnu její a větší nádraží. Zároveň jsou zde spolky občanská beseda s odbory pěveckým a divadelních ochotníků, řemeslnicko-živnostenská beseda, spolek dobrovolných hasičů, vojenských vysloužilců, dvě živnostenská společenstva, jednota vzdělanců paní a dívek „Eliška“; v ohledu pak průmyslovém má větší továrnu na zápalky, pět dílen kartáčnických, rozsáhlou dílnu truhlářskou atd.

Také v ohledu peněžním nezůstal pozadu, proto že Kyšperk dosud v okresu Žamberském jediný zřídil před pěti roky městskou spořitelnu se 419.000 zl. vklady (r. 1891), která na místo občanské záložny (od r. 1872) byla zbudována.

Vykonáme si tedy po příjezdu z nádraží do města malou procházku (8 minut) stromořadím pod nový dvůr, podejdeme most hráze železniční a stoupáme krátkou ulicí „branou Orlickou“ do náměstí.

Prostranné toto náměstí (160 m. dl., 60 m. šír.) může se za pravý vzor českých maloměstských „rynků“ pokládati pro svou čistou, souměrnou a úhlednou úpravu. Na něm mimo kostel a zámek stojí 29 domů jednopatrových, z nichž 20 po obou stranách má podloubí a většina v prvém poschodí po čtyřech oknech s průčelím stejně vysokým a rozličnou barvou natřeným, což každému příchozímu se líbí. Na náměsti tom vidíme krásnou sochu P. Marie, dvíě pískové kašny a prostředkem jeho vedle silnice stromořadí dvaceti pěti lip, které obec zasadila na den 25letého jubilea císaře a krále našeho.

Chrám sv. Václava. Při prohlížení památností města vejdeme nejdříve z náměstí do chrámu sv. Václava, stukaturou v průčelí ozdobeného, který r. 1680 postaviti dal Hynek Dětřich, urozený pán Vitanovský z Vlčkovic, největší dobrodinec Kyšperka. Uměleckou vzácnost‘ kostela toho tvoří hlavně dvě věci, podivuhodný řezbářský strop a hlavní obraz sv. Václava.

Strop jest jak v lodi tak i v presbytáři z pálených cihel klenutý. Pod klenutím jsou v lodi na obou stranách tři polookrouhlá okna a v presbytáři dvě po stranách a jedno nad oltářem z různě barevných skleněných tabulí (dar vikáře Buchtela). V klenutí lodi vidíme tři pásy, o než celá klenba se opírá a každý pás mezi okny svázaný železnými kleštěmi, proto že sádra mnoho tíží a váží. Všechny řezby, jako andělé, svatí, domy, stromy, drakové, znaky, arabesky, vůbec všechny ozdoby jimiž strop tento poset jest, zasádrovány jsou uvnitř do železných kleští, kteréž skrze klenutí provlečeny a nad klenutím na stropě zašroubovány jsou. Veškeré ozdoby stropu ulity byly ze sádry do forem, ale tak, že pro každou jednotlivou řezbu jiná forma býti musila, nebo v celém tom uměleckém sestavení nenajdeme na stropě dvě věci stejné, ať si sobě i podobné jsou, což tím více oko lidské baví a pravý obdiv náš vzbuzuje. Umělec tím zajisté chtěl napodobiti stvoření všehomíra, na němž dvě zcela podobná stvoření marně bychom hledali. (Jako Tizianňův světoznámý obraz posledního soudu.)

Nad okrouhlým kněžištěm čili presbytářem tvoří strop čtverhrannou kupli, tak že mezi každé okno jeden roh padá a ostatní se o přední pás opírá. Na tomto předním pásu čili oblouku vidíme tři symbolické osoby: Jedna drží kalich a křížek — víra, druhá o kotvici se opírá — naděje, a třetí vede dítko za ručičku — láska. Obrazy tyto tvoří ploché řezby a rámy jejich ozdobné věnce. Na zadním oblouku vidíme dva anděly, kteří na hlavách drží koše s růžemi, nad nimiž listí a arabesky oblouk ten doplňují.

Na klenutí kuple samé nacházíme v každém ze čtyř rohů čtyři postavy jako ve větru se vznášející a dolů spouštějící, jedna s vážkami vypodobňuje— spravedlnost, druhá z nádobek dvou tekutinu přelívá — opatrnost, třetí se zrcadlem, v němž se zhlíží— střídmost, a čtvrtá se sloupem — síla.

V lodí chrámové nad klenutým pásem presbyterním v průčelí před hlavním oltářem stojí socha bez poskvrny počaté P. Marie na půlměsíci, který drží dva velcí andělé. Za sochou touto na celé zdi rozestřena jest plochá řezba, vypuklá záslona řasná, která u vrchu a po stranách v kruhu ozdobně třapci na šesti místech složena jest a záhyby tvoří, kde čtyři mašle drží malí andělé v letu. Na obrubě pod Pannou Marií sedí taktéž dva malí andělé, každý s mušlí v ruce, arabeskami ověnčenou, z nichž jedna na straně evangelia nese znak Vitanovského, totiž radlici a lva držícího hvězdu a druhá pouze točenými arabeskami vyzdobena jest. Po stranách dole stojí na podstavcích ještě dva velicí rouchem odění andělé, kteří drží konce neb rohy shrnuté záslony.

Klenutí kostelní samo jest do oblouku, hladké a jak již dříve řečeno, třemi pásy neb oblouky od okna k oknu vázané, mezi nimiž rovněž tři široká pole utvořena jsou.

Na pásech těchto vidíme poprsní vypouklé řezby, po každé straně kostela tři, jedné velikosti, vyobrazující některé svaté řeholníky, jichž jména však nikde zaznamenaná vypátrati nelze. Jak nad obrazy těmito tak i pod nimi jsou andělé, konající rozličnou chrámovou hudbu – jeden hraje na housle, druhý na harfu, třetí na varhany, čtvrtý píská na flétnu, jiný hrá na cimbál, loutnu, basu, mandolinu, opět jiný na třetím oblouku tluče na bubny, troubí na polnici, a který nemá hudební nástroj, představuje anděla zpívajícího. — Za anděly těmi postaveny jsou rozmanité domy, zámky a kostely uprostřed rozličných stromů a křovin. — Hladkost klenby na pásech jmenovaných dá se vysvětliti tím, že obrazy a andělé skoro tři díly oblouků zaujímají.

Pozorujme dále současně první a třeti pole mezi pásy, protože v hlavních částech obou polí nalézáme podobnosť a souměrnost. Nad prvním oknem na straně evangelia jest veliká socha, klečící na jednom koleně, jest to evangelista Páně sv. Malouš s pérem v ruce, kterému anděl drží knihu, na protější straně opět nad oknem sv. Marek se lvem, nad třetím oknem sv. Lukáš s volem a naproti sv. Jan s orlicí. Tyto sochy tvoří trojhrany. Všichni evangelisté nalézají se v oblacích a u vrcholu každého trojhranu vidíme vždy po dvou andělích pod mušlí sice prázdnou, ale kolem hojně arabeskami ozdobenou. Nad mušlemi těmito již uprostřed klenutí položeny jsou od jednoho pásu k druhému veliké rámy (hrance) a v nich osmihrany okrášlené rozličnými květinami a ovocem. Mimo to podél každé strany každého pásu vždy půl anděla, z jehož rukou a nohou se rozličné arabesky vytáčejí a vybíhají.

V prostředním poli hned nad okny jsou po obou stranách dva draci, jichž tlamy mají podobu zobákův a z drápů, noh i ocasů se tvoří samé arabesky, rozmanitě točené, tak že celé pole vyplňují; nad hlavami drží košíčky s ovocem a nad těmi opět prázdné mušle, vedle nichž stojící andělé drží podstavce, nad kterými po obou stranách pole na jednom koleně klečí dva poloohnutí starci. Uprostřed klenutí položen opět rám anebo hranec a ve středu jeho podoba ellipsy krášlená do kola rozličným kvítím a květinami. Taktéž i mezi okny jsou různé arabesky představující propletené sloupy a dole stromy.

Ale ani čásť stropu nad kůrem není okras prázdná, protože i tam rozličné okrouhlé obrazce arabeskami vyzdobené nacházíme.

Konečně i zdi chrámové krášlí dvanáct složitých jónských hlavic do zelena zbarvených a na pilastrech položených.

Velikou uměleckosť celého mistrovského díla zvyšuje ještě okolnosť, že plochá půda klenutí jakož i všech desíti prázdných mušlí na něm natřena jest do světlozelena, od kteréžto barvy bílé sochy andělů, svatých i všech bezčetnych okras nápadně se odrážejí, čímž pravé umělecké ceně tohoto veledíla se nadšeně diviti musíme.

Mistři tohoto stropu byli povoláni až z Milána a práce tato stála více nežli celá kostelní stavba. Škoda, že mistři ti nezanechali popis své práce, aby se vědělo, jaký význam každému symbolickému skupení dali. Nejspíše však se tomu má rozuměti slovy žalmu 150: „Chvalte Hospodina zvukem trouby, chvalte jej na loutnu a citaru; chvalte jej na buben a v společném zpívání, chvalte jej na struny a na varhany; chvalte jej na cimbály dobře znějící, chvalte jej na cimbály plesání, všeliký duch chval Hospodina“, dále žalm 148: „Chvalte Hospodina na zemi drakové i všecky propasti, též i hory a všickni pahrbkové; stromové ovocní i všichni cedrové, zvěř divoká i všeliká hovada, zeměplazi i ptactvo pernaté“ jakož i jiná místa písma sv. se sem vztahovati mohou.

Lépe nežli toto výtečné řezbářské klenutí dovedeme pochopiti význam obrazu na hlavním oltáři, protože malíř sám jej popsal. Jak známo, bývá sv. Václav rozličně malován, buď jako vévoda na koni s kopím a práporcem, nebo jako vévoda český s korunou na hlavě, s žezlem a znakem staročeským anebo nejčastěji, jak se drží kruhu u chrámových dveří a klesá pod ranami. Tak však, jak v chrámu Kyšperském vyobrazen, není snad nikde a právě v tomto vzácném vyobrazení spočívá veliká zvláštnosť obrazu toho, uměleckosť nemůžeme říci, protože malířské umění jeho daleko pokulhává a četné vady má, tak n. p. vidíme na obrazu sv. Václava skoro jako starce, kdežto týž v 27. roce stáří svého usmrcen byl (r. 935), koruna vedle něho jest milánská, ne česká a t. d. Představuje totiž obraz ten sv. Václava jako orodovníka za lidstvo vznášejícího se v oblacích nebeských mezi cherubíny a pod nohama jeho vidíme skupinu osob potřebných, nuzných, o pomoc volajících i umírajícího a sice v sestavení dosti dobrém. Výklad obrazu toho zní dle popisu samého malíře zkráceně takto:

1. Sv. Václav ukazuje se v slávě ozářený v postavení, jakým se jeho ochotnosť k vyžádání pomoci Nejvyššího ve všech našich potřebách jeví.

2. Po pravící vznášejí se dva andělové strážní, první s mučedlnickými odznaky, druhý s vévodským praporcem.

3. U pravé nohy světcovy opět anděl, jenž k patření na sv. Václava povzbuditi chce a spěšné přispění jeho vyznamenává.

4. Na levé straně žezlo, říšské jablko a koruna s palmovými větvemi a dvěma andílky, již chválu svatého pějí.

5. Na dolní části obrazu vyznačuje se stálost a vytrvalosť v pobožnosti podobou starce (první hlavní osoba) o hůl se opírajícího s pozdviženou levicí k svatému.

6. Učiněný slib k uctění téhož světce představuje mládenec (2. hl. osoba) v poutnickem oděvu klečící s pozdviženým vzhůru obličejem. Má u nohou zavřenou knihu a klobouk, pak růženec a šťavnaté hrušky za pásem.

7. Dokonalou důvěru v přímluvu světce v hodině smrti značí mladá osoba ženská, která na loži u vytržení pokojně umírati se zdá (3. hl. os.). Má škapulíř na prsou, hořící svíci v pravici a u nohou léky jako neprospěšné pozemské prostředky.

8. Horlivé vzývání, přispění a pomoc světce v trudných dobách představuje se obrazem šlechtice (4. hl. os.) s řetězem, řády na prsou, odkrytou hlavou a otevřeným listem v ruce, který sv. Václavu s uslzenýma očima odevzdává.

9. Kajicnosť hříšníka plného skroušenosti zobrazuje silný jako od slunce osmahlý muž (5. hl. os.) vražedlníku podobný s hadem okolo ramenou, který pro stud tvář pozvednouti si netroufá.

10. Konečné toužebnosť po nebeských pokladech a dokonalostech na přímluvu sv. Václava vypodobňuje se postavou šlechtičny (6. hl. os.), ana klečíc o veřeje se opírá, kudy do chrámu světcova se jde. Drží v pravici zapečetěný list do výšky, aby na přímluvu sv. Václava vyslyšení došla.

Nad tímto hlavním obrazem v malém oblém obrázku zříme sv. Ludmilu, bábu a vychovatelku sv. Václava nebesky proměněnou, s knihami, vévodským Kloboukem, palmovými větvemi a aby se její mučedníctví naznačilo, vznáší se vedle ní dva andělé se závojem, kterým zardousena byla.

Obraz hlavní malován ve Vídni od Christiana Sambacha, akad. malíře, datuje se od 8. břez. 1785 a stál 300 zl. stříbra.

Saně Napoleonovy. S kostelem jest spojen dvoupatrový zámek, který mimo podobizny někdejších majitelů panství, Vitanovských z Vlčkovic, Kolovratů, Libšteinských, Bredovů, Harrachů, Marcolinů atd. chová v sobě nad míru vzácnou památku, saně Napoleonovy. Slovou tak proto, že Napoleon na krátkou dobu za královské sídlo je byl vyvolil.

Historické saně tyto s ochotou ukáže zámecký p. správce a dostaly se do Kyšperka tímto způsobem: Napoleon I., octnuv se za Berezinou se zbytky své armády, nabyl přesvědčení, že přítomnosti jeho v Paříži jest více třeba ve chvíli tak kritické než u svého poraženého vojska, i ustanovil se na tom, že je opustí. Stalo se tak v městě Smorgoni v guber. Vilenské dne 12. pros. 1812. O 10. hod. več. rozloučiv se se svými vojevůdci sedl do jedněch ze tří připravených saní a s ním jeho podkoní, markýz de Caulaincourt (Čti Kólenkur), do druhých saní dva vysocí důstojníci a do třetích mameluk Rustán a jeden sloužící. Cesitu tuto konal co nejrychleji a pod přísným incognitem. Nikdo netušil, že veliký Napoleon, před nímž nedávno ještě třásla se celá Evropa, nyní skryt jsa cizím jménem Caulaincourt na obyčejných ruských saních skoro letem utíká do Paříže. V Drážďanech, kam dojel dne 14. pros., měl tajnou schůzi s králem Augustem, vřelým svým přívržencem a 18. pros. večer byl již v Tuilleriích. Za krátkého svého pobytu v Drážďanech byl prý hostem v paláci saského ministra a přítele svého hrab. Marcoliniho, dle jiných zpráv však slezl a ubytoval se v Lozském paláci, kde i jeho francouzský vyslanec bydlel a tam přijal návštěvu královu. Z Drážďan jel s královským povozem dále a saně zanechal v Drážďanech. Ať jest tomu tak či onak, jisto jest, že do roku 1823 saně zvané Napoleonovy uschovány byly v paláci hrab. Marcoliniho, jehož syn Petr, obdržev s chotí svou Annou Františkou, roz. hraběnkou Cavriani panství Kyšperské, dal vzácnou tu památku v houních pečlivě zašitou, r. 1823 převézti do Kyšperka a sice pod dozorem svého tělesného myslivce Josefa Zappa († 21/8 82), lesníka na panství Kyšperském. Paní hraběnka Anna ze Stubenbergů má podrobnou písemní výpověď Zappovu o převezení těchto saní.

Hlavní části saní těchto (spodek) jsou ze dřeva březového, obručový přístřešek též z březového a vrbového, voje již nemají.

Od stanoviště svého blíže třetího mezníku pokročme dále mladým stromořadím do prostřed hřebenu Mechnáče, až ke dvěma pískovým sedadlům. Z místa tohoto směrem mezi lesem „Oborou“ a Studeneckým kopcem zcela zřetelně dozíráme na temeno Malého Sněžníku Králického, 1323 metry vysokého.

Vrchnostenský park. K zámku přiléhá půvabný vrchnostenský park, položený na táhlém kopci, tak že z něho na více místech volný rozhled do blízké pěkné krajiny se rozevírá, obzvláště však z umělé jeskyně (vůbec „grotny“) a z glorietu a proto hned při vstoupení požádáme p. zahradníka zámeckého za klíč od jeskyně, chceme-li tuto i uvnitř navštíviti.

Stoupajíce znenáhla v levo do vrchu vedle besídky u kuželníku, kdež hraběcí rodina v letě často ve volných chvílích hrou se bavívá, zastavme a připravme se již odtud pohledem na malebné údolí Orlické s kostelem a dvorem, na nádraží Kyšperské, kostel Kunčický a továrnu na zápalky p. Jana Reinelta.

Na další procházce octneme se v hustším loubí zahrady, kde v dojemné tišině na právo na modříně visí podobizna Ukřižovaného. Vedle modřínu stojí dvě americké borovice, mezi nimiž se objevuje kamenná hlava jakéhos netvora, který pod sebou se nalézající vchod do umělé jeskyně kamenné hlídati se zdá. Beze strachu však otevře nám průvodce s klíčem železné dvéře a krátkou tmavější chodbou, ač poněkud bázlivě, vstoupíme do malé dvorany, kde však hned srdnatosti nabudeme. Bez mála se nám zatají dech, když různě barevnými třemi okny patříme na utěšené panorama blízké krajiny (červeně k městu, modře k Orlici a zeleně k Oustí . Zříme totiž, jak u besídky načrtnuto, na jihovýchod přirozené veliké divadelní jeviště údolí tiché Orlice, které po levé straně místo kulis má vesnici Orlici, po pravé ves Kunčice s kostelní báňovitou věží, obě hojným stromovím protkané a které malebně jest uzavřené velebným chrámem Orlickým s dvěma štíhlýma věžema a dvorem. Divadelní děj tohoto přírodního jeviště se odehrává před zraky našimi na nádraží Kyšperském s 18 parními stroji zde umístěnými, jichž ozývající se zvuky při posunování vozů na tomto jevišti až k nám do jeskyně se donášejí. — Koleje železné tímto údolím se vinou k Jablonému a přes Králíky do sesterské Moravy jakož i do sousedního Pruska.

Z jeskyně na jih patříme na druhé údolí za podměstím Kyšperským, kterým dráha železná k Oustí se ubírá. Naproti pak v Kunčicích máme továrnu na zápalky p. Jana Novotného, v níž r. 1890 v srpnu po prvé vyrobeny též „švédské“ sirky velmi dobré jakosti.

Malebný pohled těmito barevnými skly utkví jako čarovný dojem v paměti naší tak pevně, že ani vymizeti nemůže. V jeskyni této nyní pusté sedávala dříve za doby odpolední hraběcí rodina, které na znamení zvonkem ochotné služebnictvo předkládalo z předsíně pokrmy a lahůdky k občerstvení.

Vyšedše z jeskyně zastavíme se na její vyhlídce, odkud objeví se krajina, která z jeskyně tak krásně přeměněná se zdála, ve skutečnosti a s tím rozdílem, že stojíce výše nad stromy, máme rozhled volnější; tak k severu za městem ještě na špitálský les k Šedivci, jeho vrchnost. dvůr na výšině, na četná stromořadí za bažantnicí a na vzdálenější obrubu horskou porostlou samými hvozdy.

Z této vyhlídky vede cesta buď v levo po pěšině neb v pravo po několika schodech a vedle chvojkového kulatého háječku k druhé hlavní vyhlídce, ke glorietu. Odtud na severozápad blíž města vkusná továrna na zápalky p. Fr. Kryštofka a za ní široké (třetí) údolí s rozlehlou vesnicí Lukavicí, chrámem a s kolejemi dráhy k Žamberku, jehož dvě špice věží k nebesům trčí; vedle nich v levo vrch Karlovice. Za Žamberkem v právo bělají se domy města Rokytnice a v pozadí táhne se dlouhá řada Orlických hor.

Před Lukavicí nápadný jest jako veliký letohrádek dvůr Lukavický, v němž bydlí pohostinská hudební rodina páně Heyssigova.

Vyniká z ní český hudební skladatel p. Alfred Heyssig, který právě přehojné své skladby tiskem vydává. — Zcela zblízka nás vábí kostelík svatojanský, pod nímž úhledný Kyšperský hřbitov s kaplí a četnými pomníky v pravidelných řadách jest položen.

Při sestupování panskou zahradou po levé straně“ z glorietu ubíráme se podle mohutných amerických borovic i vedle stromů trnitých (Gleditschia triacantha [z takových trnová koruna Spasitelova prý spletena byla]) a dojdeme krátkou ulicí vedle věže kostelní o samotě stojící opět na náměstí, na němž postavena umělecká

Socha Panny Marie. Velmi bohatě ozdobená ozlacená a přece jednoduchá socha tato v slohu renaissančním má celkem 15 m výšky a skládá se ze dvou čtyrhranných podstavců, na nichž kulatý sloup korinthský, 5.20 m vysoký, nese na zeměkouli přímo stojící, za ochranu a milost prosící Marii Pannu životní velikosti, u jejíchž nohou jeden ze tří andílků sedmipaprskovitou hvězdu v rukou drží.

Na vrchním menším podstavci, jehož čtyři hrany zdobí tulipány slohové, nacházejí se čtyři andělé s roztaženými křídly (2/3 životní velikosti a každý z jediného kamene). Na spodním pak větším podstavci, jehož hrany bodláky slohové krášlejí, vidíme na rohách státi čtyři sochy svatých patronů proti rozličným lidským strastem: Karla Bor., Floriana, Rocha a Šebestiána (v životní velikosti), jakož i bohatý Harrachovský znak s třemi péry a korunou, jejž dva andělíčkové drží. — Na čtyřech stranách tohoto spodního podstavce výtečně jsou vytesány čtyři plochořezbové obrazy s výjevy ze života Panny Marie, a sice její narození, obětování, zasnoubení a smrt.

V základu kolem sochy postaveno jest nad dvěma schody kamenné zábradlí na sloupcích, na jehož každém rohu dva andělé poloklečmo drží dutou kamennou hvězdu, v které se barevné hvězdy nacházejí.

Druhé ohrazení sochy tvoří 12 sloupů kamenných, jež železnými a jen z pola rozpjatými řetězy z točených článků spojeno jest.

V pravdě umělecký tento pomník sochařství postaviti dali zdejší občané s pomocí hraběte Jáchyma z Harrachů, příjmím „krásného“, po odvrácení moru r. 1721. Provedl ho sochař Štěpánek bytem v Litomyšli z jemně zrnitého pískovce moravského u Mladíkova a městská obec s nákladem 1376 zl. jej roku 1891 do původního stavu obnoviti dala od výtečného akad. sochaře p. Karla Michálka z Rychnova n. K.

O šesti zasvěcených svátcích Mariánských konají se k této umělecké soše průvody čili procesí z farního kostela sv. Václava s šesti památnými velikými slavnostními prapory bývalých šesti cechů živnostenských.

Kaple svatojanská. Z náměstí pražskou ulicí s novými pískovými chodníky a ulicí svatojanskou stoupati nyní budeme vedle hřbitova stromořadím na „kopeček“, 432 m. nad mořem, na němž městu i okolí vévodí kaple svatojanská.

Vystavěna jest jako nějaký malý klášter neb pevnůstka a celé ústrojí její na pětihvězdí pamatuje, nebo tvoří souměrnou hvězdu-pětihran. Ambity vybíhají do 5 úhlův a též vnitřní kaple tvoří pravidelný pětíihran. Jest totiž na ambitech v rohách 5 věžiček na způsob luceren, v nichž bývalo též 5 zvonů libozvučného souhlasu (nyní 3). Jest tu dále v kapli 5 dveří, 5 oken, 5 lamp a 5 lavic, na každé hraně po jedné a bliž předního oltáře patronátní oratoř v jednom a kazatelna v druhém rohu.

Uprostřed kaple stojící oltář činí rovněž pětihran, pozůstává totiž z pěti oltářův i s pěti tabernakuly, tak že 5 kněží zároveň u téhož jednoho oltáře mše sv. sloužiti mohou, jako se to na památku jedenkrát podařilo někdejšímu děkanovi Josefu Ježkovi.

Každý oltář má obraz plochořezbový (basreliefový), představující různé děje ze života sv. Jana — tak jeho zpovídání královny, putování (do Mladé Boleslavi), na kolo natažení, pálení, utopení. Nad každým z těchto pěti obrazů vytesána jest korunka s pěti paprsky a na každé pětihraně oltáře řezbářská socha přiměřené velikosti vyznačující víru, lásku, naději, štědrost, statečnosť.

Nejvýše na vrcholu oltáře nachází se velebná socha lidské velikosti téhož světce na kouli světa klečícího kolem s devíti anděly (devět kůrů andělských), z nichž pět drží rozličné odznaky, jako jeden biret, druhý obraz Panny Marie Boleslavské, dva patero hvězd a pátý obrazec (srdce, ruce a nohy). Pod těmito andílky na vrchních výběžcích pětihranu oltářního umístěno jest jiných 5 andílkův vypodobňujících mlčenlivosť světcovu, jeho vítězství, učenosť, víru a naději, konečné okolo podstavce pod zeměkoulí na pěti jeho stranách pět stejných podob jazyka v oblacích.

Celý oltář jest ozdobný a hojně ozlacený, tak jmenovité vypouklá řezba oltářních obrazův a roucha jak sv. Jana, tak i andělův a jiných symbolických osob.

V ambitech se nalézají nyní pouze čtyři zpovědnice, bylo jich ale také pět; mimo to vidíme zde křížovou cestu malovanou roku 1847 od akad. malířů kyšperských Dominika Umlaufa a jeho syna Jana, pak kapli nejsvětější Trojice, oltář sv. Antonína Paduánského, kazatelnu a čtyři jiné obrazy: 1. Přechod Israelitů přes rudé moře, 2. klanění se na poušti zlatému teleti, 3. seslání hadů, 4. návrat Jakubův od Labána.

Obrazy tyto jsou sešlé a přineseny sem z kostela Kunčického.

Podobnou kapli tak dopodrobna ve všech předmětech na pětihvězdí upomínající nenajdeme v celých Čechách.

I můžeme také snad směle tvrditi, že, vyjímaje Prahu, sotva kde v Čechách slavněji se pouť svatojanská koná nežli zde, jakož i s tíží bychom v Čechách našli město, jehož domy i domky by již v polovici května byly poopravené, znova obílené a barvou natřené, všechno k přivítání poutníků.

Večer totiž před sv. Janem na dané znamení z hmoždířů zazáří každoročně celé město v tisíci světel a nenajdeme jediného domku neosvětleného, ba mnohá okna vhodnými průsvitnými obrazy nejvíce sv. Jana vyzdobena jsou. S kopečku pak samého ubírá se za soumraku průvod s hudbou a lampiony do města, kde u každého obrazu sv. Jana hudba několik čísel přednese. Zatím zvláště na náměstí a blízkých ulicích shromáždilo se přečetné množství lidstva z okolí i přibylých poutníkův, aby osvětlení města si prohlídlo a spolu přítomno bylo ohňostroji, který město již po mnohá léta uspořádati dává a kterým slavnost tato o svatojanském večeru z pravidla pozdě večer se ukončuje.

Druhého pak dne dopoledne máme s kopečku zvláštní podívanou. Na všech totiž okolních silnicích a cestách nachází se zvláště za příznivého počasí každoročně na tisíce poutníkův i procesí, kteří všichni chvátají vzdát poctu sv. patronu Českému na „kopečku“.

Zbožné toto uctění trvá již od r. 1707, kaple však v nynější podobě doplněna byla postrannými ambity čili chodbami ze zbytků starého hradu na Hradisku od hraběte Jana Čeňka z Bredova r. 1736.

Jako kaple sama jest drahocennou a vzácnou památkou, tak i vyhlídka na kopečku jejím poskytuje milý a řídký požitek očím. K úplnému přehledu malebného toho okolí českého odeberme se asi 170 kroků od kaple na hřeben kopečka (Mechnáče) až k třetímu mezníku v mladém stromořadí na straně k městu.

Odtud spočítáme v rozhledu jen na 7 kilometrů 22 věží a věžiček, rozsáhlé hvozdy osmera panství: Kyšperské, Landškrounské (kníž. Lichtensteina), Králické (hrab. Altana), Žamberské (bar. Parishe), Rokytnické (hrab. Nostice), Rychnovské (hrab. Kolovrata), Žampašské (hrab. Lützowa) a konečně Litomyšlské (hraběte Thurna Taxise), tri nádraží (Kyšperské, Žamberské a Dolno-Dobroučské), kdežto čtvrté, Hnátnické, též skrze stromy prosvituje. Vedle tohoto v levo na kopčí trčí zbytky zdí hradu Landšperka a v pravo v údolí komín mechanické tkalcovny p. J. S. Perlheftra.

U Rotneka červená skála s křížem, kde za času hraběte Marcoliniho stála besídka, k níž v zatáčkách vedla pěšina. V ústech lidu udržela se povésť o této skále. Když totiž král Karel IV. dobýval hradu Žampachu, jel za ranní mlhy královský hejtman směrem k Landšperku a přijed na tuto skálu, spadl i s Ironem dolů a zabil se. (*Na skále této o zábavách posvíceneckých v Rotneku se četl kozlovi každoročně ortel smrti, po té byl dolů svržen a tam od čekajícího kata zapíchnut, což naposledy se dělo ještě r. 1865.)

K severu pak jako z glorietu zříme okresní město Rokytnici a za ním v pohoří Orlickém kapli sv. Anny (643 m.) a Reiterův chlum (981 m.), s kterým na právo málo nižší úžlabinou spojena jest rozlehlá, většinou holá planina, vůbec „Plachta“ zvaná (762 m.). Jiné pak jednotlivé vrchy jsou tyto: Směrem v pravo od lukavického dvora Černá hora pruská (888 m.) a mezi kulatým remízkem před oborou a studeneckým kopcem Adamův kopec (762 m.). Přímo přes Šedivec leží Vysoký kámen (845 m.) u Mladkova, na právo od tohoto Černá hora česká (994 m.) a konečně přes Mistrovický kostel za Čeňkovicemi Buková hora (958 m.).

Od staveniště svého blíže třetího mezníku pokročme nyní mladým stromořadím dále do prostřed hřebenu Mechnáče. Z místa tohoto smírem přes bažantnici a les Vokřiny mezi Studeneckym kopcem a Šedivským dvorem zcela zřetelně dozíráme temena Malého Sněžníku Králického, 1323 m. vysokého.

Rozhled celý jest korunován tím, že při jasném nebi velmi dobře na severozápad rozeznáváme nejvyšší českou kupli, Sněžku.

Přednější budovy ve městě.

Sestoupíme opět do města, v němž snadno rozeznáme tyto čelnější budovy:

1. Radnici s podobiznami dvou dobrodinců Kyšperských, Vitanovského a P. Ant. Buchtela. Vitanovský sprostil dle závěti své ze dne 2. února 1680 obec roboty, postavil kostel, nařídil vystavění špitálu a datoval zde fundatistu, založil živnostenské cechy a přistavěl druhé poschodí nynějšího zámku. — Vikář P. Buchtel daroval obci dům chudých s četnými nadacemi i kapli sv. Alžběty. Za svého 50letého pobytu v Kyšperku († 1. března 1882) nastřádal koupí drahocennou sbírku hudebních nástrojů všech národův a věků, kterou věnoval darem křesťanské akademii a českému museum do Prahy, kde ve zvláštní skříni vystavena jest. Budiž čestně na vždy zachováno jeho jméno potomstvu. (*Nástroje tyto dostaly na světové výstavě Vídeňské r. 1873 cenu pokroku a v českém museu z nich vidíme: 1. Housle mistrů z předešlého století (počtem 6). 2. Housle, na které se také troubilo. 3. Housle bráč se spodními strunami. 4. Housle z mušle Nautila. 5. Černohorské gusle. 6. Violoncello se spodními strunami. 7. Tamburicu z Nové Bosny. 8. Niněru nebo kobzu (nebo kolovrátek). 9. Klavíchord (kytara a klavír). 10. Pedálovou harfu. 11. Cimbál. 12. Spinet neb klavírek. 13. Skleněné harmonium (talíře). 14. Fagot v podobě hada. 15, Trouby jako hole atd.)

2. Špitál, vlastně chudobinec, v kterém žil souvěkovec Buchtelův, P. Vilém Ryšavý, znamenitý humorista, jehož žertovné, nejvíce příležitostné kněžské humoresky se veliké oblibě těšily a teší († 1879).

3. Dům chudých, v němž dříve od roku 1842 se nacházela první výsadní továrna na sirky v Čechách, jejíž majitel tak zbohatl, že opakovával chloubu o vydláždění náměstí stříbrem, a přece v chudobě zemřel.

4. K budovám vynikajícím řaditi se bude v krátké době také nová šestitřídní škola, s jejíž stavbou letos započato.

.*.*.*.*.*.

Dopřejeme si teprve nyní odpočinku a občerstvení, kterého se nám ve chvalitebné úpravě a poměrně lacino dostane ve více řádných hostincích, z nichž v každém ohledu odporučení hodný jest hostinec p. Adolfa Mazáče, pak občanské besedy p. K. Petříka, zájezdní hostinec pana Aloise Hostinského (v obou posledních se čepuje plzeňské v neděli a v obou jsou piana), dále pp. Frant. Skalického, Jana Nagla a j. v.

Veškerý společenský život však značnou újmu letos vzal tím, že velmi vkusný besední sál, v němž i úhledné divadlo ochotnické mělo svůj stánek, majitel jeho p. Alois Petřík, stavitel, přepažil v této době na byty.

Pro výletníky neméně důležité jest, že na nádraží lze použíti lázní parních, na předměstí v tiché Orlici plovárny p. Aloise Petříka, a blíže města vedle Kunčického mlýna také koupelny, všech za velmi mírné ceny.

Vycházky.

O procházkách do nejbližšího okolí jenom velmi pochvalně možno se zmíniti, nebo čeho obyvatelé velikých měst pohřešují, totiž čerstvého kysličnatého vzduchu lesního, toho poskytuje Kyšperk v míře přehojné a blízko.

1. Velmi oblíbené místo výletní jest Bažantnice, čtvrt hodiny, s mohutnými jedlemi a habry, kde i hrou na kuželníku se pobaviti a občerstvení si popřáti možno. Sem z pravidla i městské spolky časté vycházky v létě konají.

2 Hned za bažantnicí na sever jsou Vokřiny, lesem porostlé dlouhé údolí a v něm také pěkná třešňová a jasanová stromořadí.

3. Obora, 1 hodina, s vysokým lesem, v němž blízko pod hajnovnou jsou v osmi směrech vysekané pravidelné cesty lesem, místo zvané „hvězda“, milá to podívaná.

Do obory poprvé nejlépe vzíti průvodce, protože cesta tam dosti rozmanitá vede skrze bažantnici, za ní poněkud v pravo a z příma třešňovým stromořadím k Vokřinám, v nichž musíme se dáti přes kamennou lávku. Odtud stoupáme do malého člupku vedle lesa z modřínů do mladého jasanového stromořadí, kde uprostřed se uhneme v právo ke kulatému remízku a za ním opět v pravo krátkou pěšinou bez stromořadí k oboře.

V oboře vede pěšina s kopce dolu na cestu vozovou k rybníčku a dále poblíž hajnovny přes císařskou silnici až ke srázné skále nad divokou Orlicí, kde před započetím cesty zpáteční třebas přes Šedivec pokocháme se pěknou vyhlídkou na romantické údolí divoké Orlice k Nekoři.

V levo vidíme údolí Lišnické, na právo od něho obec Petrovice s kostelem a dále v pravo obec Vlčkovice. Přes Vlčkovice v úžlabí velmi dobře rozeznati lze tři vrchy: v pravo Malý Sněžník Králický (1323), uprostřed Střední (1237) a v levo Senný kopec (1126 m.}.

4. Od bažantnice na východ jen krátkým stromořadím oddělen jest špitálský les (z města 20 min.), jímž příjemným údolím i s potůčkem cesta do Šedivce vede. Odtud z vodárny v lomě i pod lesnatou strání bére město vodu již před r. 1614.

5. Přes hřeben Mechnáče na západ za „kopečkem“ s vyhlídkou dříve popsanou ujde nám cesta za 25 minut do Pustin. Pustiny tvoří několik stavení v tichém, lesnatém údolí, do něhož, chráněni od severních větru, zajisté velmi často se uchýlíme. Cesta zpáteční ale delší se vykonati muže korejtkami panskými přes Jankovice a po podměstí.

6. Jednu hodinu od města za ovčínem v Kunčicích leží Vaňkovka, před lety často navštěvované místo v bujném lese s hojným pramenem výborné vody, za ní as čtvrt hodiny Vápenka, na kterých místech slavný Priessnitz své vodoléčitelství započíti hodlal, dříve nežli Gräfenberg ve Slezsku si zvolil.

Také po silnicích okolo města do blízkých obcí jsou příjemné procházky, jako na pr.:

7. Do Orlice (půl hodiny, hostinec p. Ant. Vencla) a Kunčic (hostinec p. Frt. Neumanna), kam i lukami a olšinkami vedle řeky Tiché Orlice rádi se ubíráme.

8. Za Orlickým dvorem do Jablonského lesa též vděčná vycházka.

9. Od nového dvora po silnici se procházíme do táhlého vrchu až k javoru a dále k Šedivci s rozkošnou vyhlídkou, z níž zvláště hezká poloha Kyšperka nejlépe se ukazuje.

10. Také šejv (host. u slunce) v D. Dobrouči (skoro ¾ hod) jest časté výletní místo Kyšperských jakož i obec Lukavice.

Do vzdálenějšího okolí se koná nejčastěji vycházka pěšky přes ves Písečnou na památný

11. hrad Žampach, 1 hod., kde vedle „pranýře“ na vysokou homoli (542 m.) vylezše při utěšeném pohledu kolem zvolati musíme „O jak jsi krásná moje česká vlasti!“ Na skále této se zachovaly jen nepatrné zbytky někdejšího hrdého hradu Žampachu, z jehož pamětí nejznámější jest děj o rytíři Janu Pancéři ze Smojna, který v mladších letech císaři Karlu IV. na jeho cestě do Itálie tak vydatné služby prokázal, že od uznalého císaře do stavu rytířského byl povýšen a zlatým řetězem obdařen. Pancéřem slul proto, že bez brnění „pancéře“ nevycházel a protože u vědomí své síly ve východních Čechách strach a hrůzu šířil, lid utiskoval, trýznil a olupoval, a když žaloby na něho až ke dvoru císařovu se donesly, vydal se Karel IV. na válečnou výpravu proti Žampachu. Hrad byl přese všechnu statečnost a chrabrost Pancéřovu dobyt, Pancéř zajat, uvězněn a po vynesení rozsudku r. 1356 odpraven smrtí provazem na výstrahu všem odbojným rytířům v Čechách, kteří tehdáž podobných násilných skutků se dopouštěli.

Adolf Heyduk v básni „Pancéř Smojnecký na Žampachu“ pojednal o ději vylíčeném a jest tedy Žampach jako mnohá místa v Čechách nejen dějinami svými památný, ale i leskem poesie ozářený.

Při dobývání hradu Žampachu měl Karel svůj hlavní stan na kulatém vrchu blíže Žamberka, který dosud Karlovice sluje.

Škoda veliká, že vzácná kaple sv. Kříže na tomto Žampašském kopci od neblahé pamětí správce Jana Stelzla r. 1784 za 13 zl. (!) prodána a pobořena byla.

Pokochavše se rozsáhlou vyhlídkou, obrátíme se na cestě zpáteční na laskavosť p. faráře v Písečné, P. Tom. Fialy, kde možno si prohlédnouti podobiznu, kus drátěného brnění a meč Pancéřův.

Dráhou po Tiché Orlici

Další vyjížďky z Kyšperka na všechny strany možno konati nejpohodlněji dráhou, s níž jest spojení se všemi okolními místy velmi výhodné. Dráha železná z Oustí n. Orl. přes Kyšperk až do Králík se totiž vine neustále údolím tiché čili bílé Orlice, které svou rozmanitostí a rozkošností směle se měřiti může s půvabností romantickou sestry své Orlice divoké, ba předčí ji tím, že veškeré tyto přírodní krásy shlédnouti možno na rychlo z vozu železničního za laciný peníz a krátkou dobu jízdy 2 hodin.

My však si vykonáme vycházky tyto s patřičnými zastávkami pohodlně a proto si z Kyšperka vyjedeme poledním vlakem nejprve

1. Do Hnátnice. Malá stanice tato leží pod rozvalinami a vsí Landšperkem, kam pomalu za 1/2 hod. pěšky dojdeme. Zde, uprostřed zbytků zachovalých zdí pevného dříve hradu Landšperka vzpomeneme si těch dob dávných, kdy první majitel Kyšperka Jeniš (r. 1308) za zmatků nastalých po smrti posledního Přemyslovce zle řádil ve svém okolí a zvláště na panství Landšperském. Panství toto, jakož i Landškrounské patřilo tehdáž Cisterciákům Zbraslavským, kteří vzdáleného tohoto zboží dobře nemohli hájiti proti loupeživému Jenišovi, jakož i proti jiným podobným sousedům, jimž, aby zboží aspoň na jeden rok bylo loupeží prázdné, musili přes 300 hřiven stříbra zaplatiti. Tak Ješkovi ze Sildperka 180, Petrovi ze Žampachu 60, Janu Vušubovi 40 a Oldřichu z Brandýsa 30 hřiven.

Na zpáteční cestě k vlaku máme času dosti a proto si prohlédneme hezky položenou mechanickou tkadlcovnu p. J. S. Perlheftra i uvnitř, kde asi 500 dělnic i dělníků pracuje a kde s velikou ochotou nás p. řiditel továrny provede.

2. Druhého dne s týmž poledním vlakem můžeme vyjeti do Oustí n. Orl., východního to českého Manchestru s 13ti vysokými komíny, jehož znamenitosti a děje výborně popsal říd. učitel měšť. dívčí školy tamnější p. E. K. Zeiner.

Na této zpáteční cestě z Oustí a při jasném nebi máme přímé spojení po půl hod. odpočinku v Kyšperku k vycházce

3. Na Čermenské vrchy dráhou přes Verměřovice. Na vyjížďce této se kocháme pohledem z okna železničního vlaku na malebný Orlický chrám (dříve farní) a na výstavní dvůr vrchnostenský vedle něho, na jehož místě již ve 13. stol. byl zámek se sídlem vladyk z Orlice, později dvorem při zámku, pivovarem a mlýnem náchlebním. Nedaleko za dvorem jedeme vedle utěšeně položené myslivny, za níž dráha tvoří velmi ostrou zatáčku na sever k Verměřovicím.

Hned ze zastávky této, vedle pěkného dvora vrch. příjmím Žampašského máme příjemnou podívanou na ves Verměřovice a na dolní konec rozlehlého městyse Čermné (3213 obyv.) jakož i na kostelík na vrchách, zvaný Mariacelský (1 hod. od stanice.) Kostelík tento postavil z pouhých milodarů před málo roky zcela chudobný a zbožný ctitel Mariacelský, Leopold Fiala, rodem ze Žampachu, vůbec však „Poldíček“ jmenovaný.

S vysokého hřebenu tohoto vrchu (501 m.) jest nad míru rozkošný pohled na západ do údolí Tiché Orlice až na Kyšperk a „kopeček“ jeho, jakož i na východ na kotelnatě rozložený kraj až k Moravě, v němž krásně si hoví město okresního soudu i hejtmanství Landškroun (má gymnasium, reálku, velikou továrnu na tabák atd.) s německým obyvatelstvem. Než nápis a žalm český na radnici Landškrounské dosud na jeho první obyvatelstvo české připomíná.

Cestu nazpátek do Kyšperka učiňme buď pěšky k večeru přes Čermnou vedle podhorského mlýna Petrovického, po veselém kopečku, horních Kunčicích a Orlici aneb vlakem z Verměřovic o 11. hod. v noci.

4. Do Jabloného. Hned za Verměřovicemi přepažuje vysoký násyp dráhy údolí tiché Orlice, tak že dráha nyní na levý její břeh přechází a také odtud údolí toto, které dosud bylo živějším a vzdělanějším, se sužuje a stává rozmanitějším i místy ještě půvabnějším. — Zde za druhou ostrou zatáčkou dráhy před dolní Bystrcí máme na levo romanticky divoký pohled na peřeje vodní a červenavé skalisko v bujném lese s úzkou chodbou (pěšina do Mistrovic.) Úplné ticho zdejšího půvabného údolí ruší jen železniční vlak, jenž s námi brzo zastaví v Jabloném, městu to s 1018 obyvateli též malebně uprostřed samých přívrší a kopců ležícím. Z budov Jablonských vyniká kostel sv. Bartoloměje nad městem postavený, nová pětitřídní škola s podobiznou Komenského, dále radnice, v níž i záložna má své sídlo (se 380.239 zl. vkladů r. 1891), a továrna na kartáče p. Frt. Filipa. Obyvatelstvo Jablonské se živí hlavně rolnictvím, klihárnictvím a obuvnictvím. Též umělý chov ryb pěstuje zde spolek rybářský právě tak jako v 1 hod. vzdálené Nekoři.

Jabloné má závidění hodný romantický úval zvaný Hradiska, do něhož se vchází obrovskou skalní branou. Zde v lese hlubokém na levé stráni se vypíná tak zvaná panská skála, kde jistý katolický rytíř Bystrcký ve válkách husitských se ukrýval před Husity všecko katolické hubícími. Obě stráně Hradiska jsou porostlé lesem a honosí se rozmanitými skulinami. Úzkým a úrodným tímto údolím vede cesta do vsi německé Orliček (1/3 Čechů) a vine se jím stejnojmenný přítok tiché Orlice, Orlička.

5. Do Králík. Z Jabloného ubírá se dráha v samých skoro polokruzích a místy těsně podél Orlice ve svahu stráně, jejíž balvanovitá červenavá skaliska i protínati musí, lučinatým údolím, v němž za mlýnem Havelským se octneme proti vesnici Sobkovici (poslední českou), za níž údolí nápadně se úží do skalnatého úžlabí s domkem strážníkovým. Za tímto se údolí Orlické na obou vysokých stráních bujným lesem porostlé opět rozšiřuje a do rozhraní obou národností rozprostírá. Posvátný klid tohoto oku mile lahodícího údolí, kterým jenom dýmání stroje parního se ozývá, věrně nám napodobuje klid národnostní, dosud zde mezi oběma kmeny českými panující a žádného boje neznající.

A jak by jinak býti mělo ve vesnických německých Těchoníně i Celném, když jména i řeč jejich mnoho českých zbytků zachovala a když tito s krajany Čechy neustále se stýkají?

Při řece zde často zříme jednoduchá čerpací kola, která vodou hnána sama vodu nabírají a do žlabů vylévají, po kterých se tato dále na luka rozvádí a je zavlažuje.

Nad Těchonínem se rozkládá rozsáhlý revír panství Kyšperského, k němuž přiléhají lesnaté hory Bouda 847 m. a Vysoký Kámen 845 m., poslednější s rozkošnou vyhlídkou do Čech.

Za Celným v kotlině vidíme pohorské německé městečko Mladkov, nad nímž opět do rudé skály vylámána trať dráhy železné. Za skalou přepíná dráha na vysokém náspu posledně Tichou Orlici a dříve než na stanici Lichkově zastaví, mine nad míru romantické obrovské, tmavé skalisko, jež nad řekou ze stráně jako bašta vyrůstá a několika řídkými stromy jest zastíněné. Pramen studené, křišťálové vody hrčí zde ze skály vedle sloupku se soškou Panny Marie. Vodě této se připisuje léčivá moc a často venkovana neb venkovanku do modlitby pohříženou klečeti zde vidíme.

Z Lichkova se dráha dělí, vedouc v pravo do Králík a zde údolí tiché Orlice opouštějíc, v levo pak do pruského Zálesí (Mittelwaldu). Králíky jsou čilé a živé město s okresním soudem, odbornou školou truhlářskou atd. a zvláště četně poutníky navštěvovaným klášterem Mariánským. Klášter tento zván „hradem milosti“ založen byl pátým biskupem kralohradeckým, Tobiášem Beckrem, rodákem králickým r. 1696.

Ze 760 m. tohoto vysokého kopce máme pěknou vyhlídku na západ na město Králíky, vesnice Lichkov i Lipku a z Hradební Hory = 782 m. na sesterskou krásnou zemi, pohraničné moravské Sudety i na jejich mohutné témě Praděda.

Stůj zde na konci také kratičká zmínka o čtyřech vystavovatelích kyšperských na zemské jubil. výstavě roku 1891, z nichž vyznamenáni byli pánové 1. Jan Kroul, stříbrnou medailí státní za výrobky umělého truhlářství, 2. Jan Kubový, bronzovou státní medailí za mandl patentovaný, 3. František Kryštofek, bronzovou medailí výstavní za sirky a 4. Jan Umlauf, akademický malíř čestnou vzpomínkou s věncem vavřínovým za podobizny svého † bratra Hynka.

Škoda veliká, že tento umělec historických maleb kostelních a výborný portretista žádný svůj obraz nevystavil, jakož i že p. Václ. Matoušek se svou velmi pozoruhodnou a rozsáhlou sbírkou vycpaného ptactva a zvířat výstavy jubilejní se nesúčastnil nebo oba dva minouti nemohla vyznamenání nejprvnější.

Dodatek

Ku konci stati o Potštýně dovolíme si u výtahu uveřejniti dvě listiny musejní, jež nám laskavostí vynikajícího historika českého k otištění ve spisu tomto zapůjčeny byly. První jest:

Výtah z rukopisu

nedatovaného, v Museu ante 1600 ceněného, s čímž též prof. Kalousek, dle jehož opisu výtah tento pořízen, souhlasí, klada jej dle písma do doby 1550—1600. Dle mínění téhož učence jest to začátek taxy statku Potšteinského, jak ukazuje text prvních odstavců, kdež však všude schází údaj ciferný. Počíná takto: Potnšteín zámek velikým nákladem dobře od kamene vystavený a cihlou přikrytou krow; v kterémž dostatek pokojův, kuchyně, špižírně, sklepů v pro vína, piva dole, a suché sklepy nahoře, komor, pavlačí, maštalí, obilnic a i jiných všech potřeb se vším dostatkem na tom zámku jest, vokolo toho zámku i pod tím zámkem jsou veliké a poctivé štěpnice rozličnými ovoci vysázené, z kterýchž se za vovoce mimo potřebu domácí, když se vobrodí, při nejmenším užiti může přes summu. Pod týmž zámkem jest dvůr dobře od kamene s chlívy, maštalemi, stodolami, ratajní, vobilnicemi, pokoji, komorami, poctivě vystavený, ku kterémuž dvoru jest rolí vorných i s lukami při nejmenším přes čtyři lány; a toho se dvoru každého roku při nejmenším konským, hovězím, svinským i jiným dobytkem i prodajem všelikého vobilí mimo potřebu domácí může užíti přes summu…

K témuž dvoru jsou také pro vaření veliké a dobře vyhnojené poctivé zahrady spravené, na kterýchž se zelí sadí, konopie, mrkev, cibulí a jiná rozličná vaření sejí, čehož se v roce mimo potřebu domácí, šetříce toho, užíti může přes summu….

při témž dvoře jest také pivovar od kamene, sladovní, spilkami dobře vystavěný a se všemi k tomu potřebami náležitostmi spravený, v kterémžto pivovaře k ruce držiteli zámku potšteina pivo se vaří jednou, dvakráte i časem více do týhodně, kteréhožto pivovaru do roka mimo piva nahoře vypitého užíti může přes summu…

k témuž pivovaru jest chmelnice nemalá a dobře vysečená, a to se prodajem chmele mimo potřebu domácí do roku užíti může přes summu…

proti pivovaru jest také mlejn od kamene vystavený a dobře spravený o třech kolách moučných, a čtvrté pro slady mletí, se čtyřmi stúpami k wopichanij udielany, toho se mlejna wejmielním i vepřův krmením do roka mimo potřebu domácí užíti může přes summu…

pod týmž zámkem potnšteinem jest městečko, slove potnsteynek; a tyto povinnosti z něho úročitě lidé dávají.“

Pak následují jména hlav rodin, jichž bylo na více než 17, jak ku konci seznamu se výslovně praví: „summa lidí vosedlých v témž městečku 17 osob“, poněvadž pak u dvou na posledním místě jmenovaných žádné povinnost jmenovány nejsou, jest patrno, že usedlosti ty tehdáž žádného majetníka neměly čili pusty byly; jména jich, jak po sobě následují, jsou: Jan Hradeckej, Václav Kunarz, Jan Svatoň, Zdeněk, Jakub Jakubec, Vít Tkadlec, Jan Krsska jinak Drsstka, Václav Vysvařil, Kateřina Provaznice, Jan Jarník, Václav Wimk (nebo Winik), Václav Burz, kovář, Marin Uzďářův, Jiřík Šafář, Jan Komenda, Petr Sporej, Matěj Zelenej. Jako příklad povinností jednotlivých osadníků stůjž zde povinnost Jana Jarníka: úroka svatojiřského 4 groše (rozuměj české), úroka svatohavelského 4 gr., slepici 2 gr., vejce 4 = 2 denáry, roboty pleti půl záhonu 2 den., roboty vorné 2 ½ záhonů = 1 gr. půl den, roboty dělati drev k pivovaru sruby 2 = 4 gr., ovsa 1 věrtel = 2 ½ gr.

Kromě toho se mluví na jiných místech o robotě ženné, načež po shrnutí všech příjmů plynoucích z poddanství osadníků dle jednotlivých kategorií, končí zlomek rukopisu těmito ustanoveními: „z téhož městečka všickni sousedé z sebe zberouce platí jednou v rok při sv. Havle ptákův velikých po 2 den. — Z téhož městečka všickni sousedé jsou povinni na zahradách hlavatici saditi aneb za každou osobu po 2 den. dáti. — Daleko obšírnější jest jiný rukopis musejní, jenž má přednost, že jest datován a sice 19. října 1635 a pověřen podpisy: „Otto z Opperštorfu, Petr Jiří z Příchovsk, Jetřich Suda Řenecký z Řenec, Václav starší Vratislav Mikuláš starší Talacko“. Jest to úřední listina, dílčí cedule s taxou statku potšteinského, jíž užil také Fr. T. Zoubek ve svém vypsání hradu Potenšteina. Po srovnání originalu s výtahem zoubkovým jsem nalezl, že na str. 63 pod názvem „Městečko Potenštein“ v sloupci druhém má býti místo „11“ pouze „1“ totiž jediný poddaný, jenž měl koně. Též vynecháno pod názvem „Záměly“, že jest tam krčma. Konečně číslo určující dávku obilí tu a tam poněkud zaokrouhleno.