Košťál, František Jiří: Když zuřila cholera

František Jiří Košťál (26.10.1857 Solnice – 18.5.1909 Skuhrov nad Bělou), český katolický kněz a spisovatel (zaměřoval se zejména na povídky); absolvoval rychnovské gymnázium a teologická studia v Litoměřicích a Hradci Králové, působil zejména ve Skuhrově nad Bělou.
Dílo: Psal převážně historické povídky, zejména se zaměřením na příběhy běžného lidu na Rychnovsku. Knihy: Z dějin rodného kraje a obrázky historické; Z horských far i z jich okolí; Věrný čeledín, povídka ze života pro život; Cesty Boží

Juž před časem, loni zmizely obavy před smrtonosným demonem, jehož peruť zasahovala již v říši naší těžce a bohdá, že už nevrátí se obavy ty nikdy. – Byla učiněna tehdy všechna možná opatření, když přišla zvěsť o hostu neblahém – ale mužové zkušení říkali, co platna všechna opatření, jest-li se nemoc neobrátí. – Obrátila se – ba odešla nadobro – ale ti zkušení mužové, kteří říkali „co všechno platno“, ti to říkali dobře. Ukázalo se v Čechách roku 1831, že proti choleře nadarmo byla opatření i ta nejúzkostlivější.

Roku 1829 po dvouleté válce turecké zachvátila tato příšerná morová rána Rusko. Po hranicích rozestaveny kordony, avšak ty nebyly mnoho platny. V lednu 1831 objevila se cholera již v Haliči přeskakujíc z místa na místo tak, jakoby nebylo proti ní četně mužů vyzbrojených, tak jakoby proti ní nestáli mužové otužilí ještě z vojen s velikým Napoleonem. Nezřídka vypukla za kordonem co nejpečlivěji sestaveným!

A 28. dne listopadu téhož roku pohrozila už – v Praze, kdežto zatím mnohem dříve a důrazněji za zjevů nejděsnějších kráčela širým Pruskem – zuřila volně po písčinách Německa až k Hamburku.

Těžko popisovati, co vše dělo se za přípravy na odpuzení hostě tak nebezpečného. Na Náchodsku chodily a plašily zprávy o choleře již od září. Ze zámku jeden povel za druhým a každý ubohým těžce zkoušeným poddaným oznamoval nebezpečí děsné po svém způsobu – a líčil je kolikráte tak, až lidem na panství usedlým vstávaly vlasy!

A nedosti toho! – Přišel rozkaz a jako všude po vlasti tak i zde příchod cholery oznamován s kazatelem. Není divu, že lidé viděli pak na nebi krvavá znamení, šibenice, kola, nástroje popravní.

Nejprvnější překážka choleře učiněna na pruských hranicích kordonem. Cesta přes hranice byla volnou pouze přes hraniční most slanský za Náchodem a z celnice poblíže něho stojící učiněn dům kontumační. V domě byl lékař a 2 služebníci. Kdokoli jel po silnici té, musil vytrvati v domě po 21 dní! Nikomu nebylo vyhnutí. I do Vídně před cholerou prchající hraběnka Stadionová se dvěma slečnami odbyla si zde 21 denní karanténu. Tenkráte snad poprvé byl rod vysoký bez – privileje.

Domácí obyvatelstvo dlouho však na stráži nestálo. Ubožáci poplašeni zveličovanými zprávami o tom, co dělo se ve Slezsku a Prusku, jak snadno na stráži stojíce, přeludem zmámeni, viděli postavu smrti ruce kostnaté proti nim vztahující, a již snadno pak – utíkali a nedali se zdržeti.

Spisovatel „Památek náchodských“ vypravuje, že odehrávaly se kolikráte výjevy až komické! Dokládá se toho aspoň slovy: „Těžko by bylo uvěřiti potomkům, kdybychom nejednu i směšnou příhodu sdělili.

Dne 21. září – tedy za 9 dní po tom, co začalo domácí obyvatelstvo hlídati – převzali stráž vojáci pluku Palombini. Vystavěny pro ně roubené domky, tak řečené čardaky – a teď byla hlídka co nejpřísnější! Kdo mihl se jinou cestou než k celnici – po tom stříleno! Ani kněz z Náchoda nesměl se odebrati k nemocnému do České Čermné, aby tam posloužil svátostmi umírajících, přes hranice přímo. Nechtěl-li býti zastřelen, musil na Dobrošov krkolomnou cestou.

Zvláštním způsobem děly se trhy. Za náchodskou celnicí postavena byla veliká kolna, dvakráte na příč přepažená. V té kolně odbýván trh. Uprostřed přepažení přecházeli služebníci lékaře z celnice nebo vojáci a vyjednávali mezi kupujícími a prodávajícími. I peníze přijaté ze strany pruské byly podrobeny očišťování. Peníz kovový hozen byl do horkého octa a papírový byl prokuřován nad řeřavým uhlím. Pak byly podávány lidem s naší strany na zvláštních lopatkách. Pro peníze se nesměl nikdo tlačiti, ze služebníků k vojákům nesměl se nikdo přiblížiti, ba kdo se jich dotekl, po 10 dní nesměl z celnice. Takové přípravy konány za tím účelem, aby nebezpečí cholery bylo odvráceno, a – tenkráte bohužel – přípravy byly marny!

Kordon byl brzo potopen, zrušen, čardaky, jež stály po 300 zlatých, prodány po 40 zl., vojsko odtáhlo – a v lednu byla cholera na Náchodsku také.

Započala ve Zbečníku u Hronova. Chalupník jakýsi Jan Petr pobyl v Praze, přestonal záchvaty této hrozné nemoci a navrátil se, byl jimi postižen znova. Byl první obětí v kraji tomto a po ní klesala zde jako téměř všude v Čechách oběť za obětí.

Upomínky pak z roku 1832 jsou někde přesmutny. Lidé byli schvacováni v okamžiku. V tichých vískách podhorských, odkud ubírali se ke kostelu farnímu s pohřebním průvodem jednou nebo nejvíce dvakrát do roka, v tichých vískách někde mrtvola vedle mrtvoly.

Lid – jak dí pohnut jsa zjevy podobnými věrný vypravovatel těchto smutných zjevů „dobrý farář Myslimír“ – lid byl již tak daleko, že ani mrtvých už neoplakával.

Končím slovy, jež přidána jsou k této historii rukou hodně asi třeslavou: „Pán Bůh raš věrné Čechy své tohoto moru uchovati povždycky“ a dokládám: kéž o přípravách „proti choleře“ nemusíme u nás ani nikdy a nikde slyšeti!