Stezka, vedoucí původně z Nového Města nad Metují přes hlavní hřeben Orlických hor do Jablonného nad Orlicí, byla vyznačena roku 1921 a pojmenována byla na počest slovutného českého spisovatele Aloise Jiráska.
Slavnostní otevření Jiráskovy horské cesty proběhlo u příležitosti blížících se 70. spisovatelových narozenin 31. července 1921, poněkud paradoxně několik kilometrů od trasy v chatě Panorama na Dříši u Deštného. Účast byla tehdy hojná – sešlo se tehdy okolo dvou tisíc lidí a dostavil se i sám Alois Jirásek s rodinou.
V období první republiky bylo pojmenovávání turistických tras po významných osobnostech módou. Na turistické mapě Orlických hor ze třicátých let nalezneme kromě Jiráskovy horské stezky také modře značenou Štemberkovu stezku vedoucí z Rychnova nad Kněžnou do Skuhrova nad Bělou a dále údolím Bělé do Deštného k chatě Panorama či stezku Gutha Jarkovského počínající v Kostelci nad Orlicí a vedoucí přes Potštejn, Litici, Českou Rybnou a Žampach do Kyšperku (dnešního Letohradu).
Turistické značení procházelo v průběhu věků vývojem. Vznikla řada nových značených cest, řada původních zanikla, Jiráskova horská stezka se však po celý čas těší veliké oblibě. A tak se po ní můžeme vydat i dnes. Ani ona však neušla změnám. Postupně byla na obou svých koncích prodloužena – z Pekla přes Jiráskův rodný Hronov do Broumova a z Jablonného nad Orlicí do Litomyšle a i její starý úsek byl v poválečném období na některých místech částečně pozměněn.
POPIS TRASY
A) CESTA ALOISE JIRÁSKA (Broumov – Peklo)
Cesta Aloise Jiráska začíná v centru Broumova, města, ve kterém Jirásek několik let studoval (od svých 11 do 16 let). Pokračuje polní cestou do Křinic a poté strmě stoupá vzhůru na hřeben Broumovských stěn na Hvězdu s kaplí a restaurací. I Jirásek musel tehdy při příležitostných cestách za rodinou do Hronova chodit některou z úzkých a obtížně průchozích stezek překonávajících hřeben Broumovských stěn. Jednou se vracel domů na Vánoce, když jej na zasněžených svazích Hvězdy zastihl soumrak a zabloudil (tímto zážitkem se později inspiroval při psaní povídky Do Němec).
Cesta nás vede okolo kapličky Panny Marie Sněžné a dále po klikatém schodišti na hřeben Broumovských stěn ke kapli na Hvězdě, z jejíhož ochozu se před námi otevírá vyhlídka na Bromovskou kotlinu. Pěkné výhledy se otevírají i z terasy výletní restaurace.
Z Hvězdy pokračuje Cesta Aloise Jiráska nejatraktivnější částí Broumovských stěn přes vyhlídku Skalní divadlo a okolo roztodivných skalních útvarů jako je Bumbrlíček či Kočka k rozcestí Nad Kovářovou roklí. Odtud se vyplatí udělat si krátkou odbočku ke skále zvané Supí hnízdo (či Supí koš).
Jiráskova horská cesta však hřeben Broumovských stěn opouští a prudce klesá hlubokou Kovářovou roklí lemovanou z obou stran rozeklanými pískovcovými skalami. Za pozornost stojí i dvě „jeskyně“ (byť mnohým může toto označení připadat příliš nadnesené). V horní části rokle trasa prochází jeskyní Kovárna, opředenou pověstmi o loupeživé bandě a v části dolní nás pak krátká odbočka dovede k Mariánské jeskyni s ve skále vytesaným reliéfem Madony (dílo vratislavského sochaře Rachnera z roku 1886. Po sestupu na dolní konec kovářovy rokle pokračujeme kolem nenápadného pomníčku na místě, kde stávala chalupa Jiřího Vostrého-Žitavce, známého z románu (koho jiného než Aloise Jiráska) Temno, do Hlavňova. Pokračujeme kousek do kopce na návrší Klůček a odtud je to už jen kousek po cestě s pěknými výhledy na magický Ostaš do Police nad Metují.
Na náměstí přicházíme okolo půvabné budovy staré roubené (a šindelem kryté) školy. Vystavěna byla v roce 1785 a vyučovalo se v ní až do poloviny 19. století (přístupná na požádání v městském muzeu a při tématických výstavách (Vánoce, Velikonoce)).
K dominantou polického náměstí patří sloup se sochou Panny Marie Bolestné z roku 1707, budova radnice z roku 1718, o rovných sto let mladší empírová kašna. Osvěžení nabízí pramen Julinka s pitnou vodou čerpanou artéským vrtem. Kulturní obohacení pak přináší hned tři muzea (Městské muzeum v bývalém klášteře, Muzeum stavebnice Merkur a Muzeum papírových modelů).
Z Police nad Metují pokračuje Jiráskova cesta přes osadu Radešov do Bezděkova nad Metují. Bezděkovskou zajímavostí jsou haltýře – dřevěné boudičky na kamenných základech zachycující vodu a sloužící k napájení dobytka a chlazení potravin. Kdysi běžné objekty mnoha vesnic i samot se do dnešních dob dochovaly jen málokde. A cenný je i zdejší kostel sv. Prokopa zbudovaný podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera.
Za Bezděkovem značená trasa schází do údolí řeky Metuje, kterou sleduje až do Hronova, Jiráskova rodného města s Jiráskovým rodným domem, muzeem Aloise Jiráska a Jiráskovým divadlem.
Z Hronova Jiráskova cesta stoupá přes osadu Slavíkov na vrch Signál (501 m n.m.), na kterém byla v roce 2014 zbudována 25 metrů vysoká dřevěná rozhledna poskytující kruhový výhled (Krkonoše, Jestřebí hory, Ostaš, Broumovské stěny, Góry Stolowe, Dobrošov, Orlické hory, Podorlická pahorkatina). Rozhledna je volně přístupná.
Od rozhledny nás trasa povede podél linie pohraničního opevnění (některé objekty jsou v péči nadšenců a příležitostně přístupné) přes Pavlišov do Náchoda.
Z Náchoda trasa pokračuje okolo pivovaru lesem Montace do osady Amerika a dále na vrch Dobrošov se známou chatou s rozhlednou (z Náchoda převýšení 280 metrů).
Stavba chaty (jak jinak než Jiráskovy) byla zahájena v červenci 1921, při velké slavnosti, uspořádané k blížícím se Jiráskovým sedmdesátinám. Součástí chaty, zbudované dle projektu architekta Dušana Jurkoviče, je kromě restaurace a ubytovny také vyhlídková věž, vysoká sice „jen 15 metrů“, avšak poskytující takřka dokonalý výhled.
Lákadlem sousední stejnojmenné vsi je objekt dělostřelecké tvrze z druhé poloviny 30. let (dnes přístupná veřejnosti).
Nás však červené značení Jiráskovy cesty směřuje přes Jizbici dolů, až do samého Pekla kde se napojuje na vlastní Jiráskovu horskou cestu.
B) Jiráskova horská cesta
Původní trasa Jiráskovy horské cesty začíná v Nové Městě nad Metují (0 km), malebném městě zbudovaném na opukovém ostrohu obtékaném ze tří stran řekou Metují.
Město bylo založeno na den přesně 10. srpna 1501 Janem Černčickým z Kácova. Dnes patří Nové Město nad Metují k architektonicky nejhodnotnějším sídlům východních Čech.
Prohlédnout si můžeme náměstí s barokními domy a na severní frontě též souvislou řadu domů renesančních (málo se ví, že i tyto domy prošly v průběhu let přestavbami dle aktuálně módních stavebních slohů, renesanční vzhled jim byl navrácen při rekonstrukci v 50. letech), zámek s rozlehlým parkem a soškami trpaslíků, kostel Nejsvětější trojice z první poloviny 16. století, věž Zázvorka s galerií a pozoruhodnou uličku Zádomí obcházející celé centrum.
Z centra města se vydáme Komenského ulicí okolo bývalého kláštera k autobusovému nádraží Na Rychtě (1 km) a okolo sokolovny vyjdeme ven z města. Silnička nás dovede k řece Metuji. Na rozcestí u bývalé Liščí boudy (2,5 km) značka opouští silnici a přechází na protější břeh. Svahy údolí se postupně prohlubují a příroda nabývá na divokosti. Na turisty čeká 4 kilometry dlouhá romantická procházka po cestě sledující tok řeky Metuje.
Střídají se tu prudší balvanité úseky s úseky klidnými, doprovázenými zátočinami i tajemnými víry. To vše rámováno příkrými zalesněnými svahy. A kam jinam by nás měla přivést vycházka divokou přírodou, než do Pekla.
Na soutoku Metuje a Olešenky tu odnepaměti klapal starý mlýn. V roce 1912 byl mlýn přestavěn podle projektu Dušana Jurkoviče na stylovou výletní restauraci.
Z rozcestí turistických tras v Pekle (0 km) se vydáme po červené Jiráskově cestě (společně se zelenou) pohodlnou asfaltkou (zákaz vjezdu motorových vozidel) proti proudu Olešenky. Po několika stech metrech spatříme na protějším břehu pomník „Ženichův hrob“ vztahující se k Jiráskově povídce „Peklo“. Po mostě přecházíme na opačný břeh a u turistického rozcestí Údolí Olešenky (1,5 km) nás opouští zelená značka. Pokračujeme dále impozantním údolím, rámovaným příkrými, místy suťovými svahy (výškový rozdíl až 200 metrů). Napravo se tyčí Sendražský kopec s vysílačem, nalevo skalnaté Kozí hřbety. Asfaltka opět přechází na opačný břeh, my však pokračujeme rovně až k rozcestí Holubí potok (palouk???)(4 km) v místech, kde se do Olešenky vlévá Mezný potok, kvapící sem od Borové .
Záhy se k nám opět připojí asfaltka a my pokračujeme proti proudu Olešenky další dva kilometry na rozcestí v Dolech, osadě Nového Hrádku s několika továrničkami (6 km), kde Olešenku načas opustíme. Mineme několik chalup a poté vystoupáme lesem na okraj Nového Hrádku (poblíž nás se nachází zřícenina hradu Frymburk).
Teď už je to jenom skok na Novohrádecké náměstí (7 km).
Z náměstí se vydáme po silnici směr Náchod. Mineme školní budovu a za obcí uhneme na polní cestu, která nás povede po lukách Šibeníku (8 km). Zdejší čtyři větrné elektrárny bývaly z daleka viditelným orientačním bodem, svému účelu však nikdy pořádně nesloužily. Dnes zde ze čtyř sloupů zbyl jen jediný, který má být přebudován na rozhlednu. Okolo několika chalup v Zadním Koutu dojdeme do částečně vylidněného Dlouhého (9,5 km). Odtud je to jen skok do Rzů, k bývalému Zelinkovu mlýnu (10,5 km).
Do Olešnice pokračujeme po silnici (případně si lze cestu zkrátit autobusem). Míjíme chátrající rekreační areál, poté se údolí poněkud rozevírá. Vlevo od nás si poklidně meandruje Olešenka, tvořící zde státní hranici. To již před sebou vidíme zástavbu Olešnice v Orlických horách (14 km), jejímž jádrem je poklidné náměstíčko.
Z náměstí pokračujeme okolo míst, kde stával pivovar, prodejny potravin a točny autobusů k mostu přes Olešenku a dále do Horní Olešnice. Za turistickým rozcestím (15 km), znovu překračujeme Olešenku a pokračujeme zhruba kilometr po silnici roztroušenou zástavbou až k turistické směrovce. Zde (16 km) naše značka uhýbá vpravo a po loukách s pasoucími se ovcemi stoupá do svahu. Když se otočíme, spatříme půvabné výhledy. Nakonec však cesta mizí v lesním šeru a vytrvale nabývá výškové metry. Přetneme asfaltovou knížecí cestu a staneme na plošině 982 metrů vysoké plošině Ostružníku (19 km). Z nevelkých skalek se nám naskýtá výhled na severní cíp Orlických hor a do sousedního Polska. Na Vrchmezí zbývá ujít necelý kilometr a nastoupat 100 výškových metrů. Zejména v horním úseku je cesta značně strmá, navíc vymletá vodou. A již jsme pod vrcholem třetí nejvyšší hory Orlických hor (20 km).
K samotnému vrcholu Vrchmezí nás zavede významová odbočka. Rozhlednu, stojící asi sto metrů odsud na polské straně, musíme nalézt sami.. Odměnou nám budou daleké výhledy především na polskou stranu (Bystřické hory, Stolové hory, Soví hory, Kralický Sněžník). Vrátíme se na rozcestí a pokračujeme takřka po rovině. Procházíme přes nejrozsáhlejší zarovnaný povrch v Orlických horách a již se nacházíme na Polomském kopci (21 km). Po nedávné těžbě dřeva se zde otevřela úchvatná vyhlídka daleko do kraje, lemovaná hřbetem Krkonošských velikánů, pokrytých až do časného léta sněhovou čepicí.
Následuje poměrně prudký sestup do Polomského sedla (21,5 km). Jeden z potůčků, bublajících kolem cesty, jest nejhořejším tokem říčky Bělé. A z Polomského sedla opět o kopce, tentokrát jen pozvolna. Informační tabule nás informují, že vstupujeme na území Národní přírodní rezervace Bukačka – do „Botanické zahrady Orlických hor“; jedné z nejcennějších přírodních lokalit pohoří (23,5 km).
Po výstupu na nepříliš výrazný vrchol Šerlichu (1027 m) nás již očekává vyhlášená Masarykova chata na Šerlichu (25 km).
Od chaty sestoupíme do v sezóně rušného Šerlišského sedla s parkovištěm a okolo hájovny stoupáme klikatící se asfaltkou směr Velká Deštná. Z jedné ze zatáček se nám naskytne výhled k Deštnému a do údolí Bělé. Záhy se však přehoupneme na opačnou stranu hřebenu: po několik kilometrů teď budou naši cestu doprovázet výhledy k Orlickému Záhoří a dále do Polska na Bystřické hory, Hejšovinu a Kralický Sněžník. Asfaltová cesta nás vede po svazích Malé Deštné k rašeliništi Jelení Lázeň a poté pozvolna stoupá ke srubu horské služby na Velké Deštné (v sezóně možnost občerstvení)(28,5 km).
Od kiosku je to na samotný vrchol Velké Deštné, nejvyšší bod Orlických hor, jen pár set metrů po zelené značce.
Po návratu z vrcholu pokračujeme po Jiráskově horské cestě do sedla pod Jelenkou (30 km) a dále po úbočí kopců Jelenka (něm. Lotzen) a Koruna (něm. Kreisel) okolo nevydatného Valinova pramene (dr. Karel Valina řídil za první republiky stavbu silnic na hřebeny Orlických hor) do sedla pod Homolí (33 km).
V sedle pod Homolí Jiráskova horská cesta opouští asfalt a pokračuje po hřebeni lesem na Tetřevec (Johnskoppe, 1043 m n.m.)(34,5 km) a dále ke Kunštátské kapli (36 km). Na hlavním hřebeni hor tu poblíž staré cesty spojující Zdobnici s Kunštátem stojí barokní kaple Navštívení Panny Marie. Zděná stavbička na kruhovém půdorysu a krytá šindelovou střechou byla zbudována patrně roku 1760 a od té doby několikrát přestavována.
Od Kunštátské kaple scházíme okolo PP U Kunštátské kaple, chránící zbytky rašeliniště, k turistickému rozcestí Pěticestí (37 km) se sezónním kioskem horské služby. Poblíž Pěticestí se dostáváme pod magickou hranici 1000 metrů, na zbylém úseku trasy už se přes ni nedostaneme (i když to není až tak úplně pravda – musíme však vystoupat až na vyhlídkové ochozy rozhleden na Anenském a možná též Suchém vrchu).
Pokračujeme na Komáří vrch s botanicky cennými bučinami ve vrcholových partiích a do sedla Mezivrší, kde přes hřeben přechází silnice z Říček do Orlického Záhoří (40,5 km).
Dále nás cesta povede okolo dalšího z pevnostních muzeí – bunkru Průsek k rozcestí pod Anenským vrchem (42,5 km), odkud nás na samotný, 992 metrů vysoký vrchol, dovede značená odbočka. Anenský vrch býval kdysi vyhlášeným poutním místem s kaplí sv. Anny (ve 30. letech 20. století byla přestěhována do Hadince. V roce 2010 byla na vrcholu Anenského vrchu zbudována rozhledna skýtající výhledy daleko do kraje.
Jiráskova horská cesta původně z Anenského vrchu pokračovala přes Hadinec (Ottendorf) s po válce zaniklým Kastnerovým hostincem (ten byl v době otevření Jiráskovy cesty prvním útočištěm pro turisty po 25 kilometrovém lesním úseku od chaty na Vrchmezí), Vrchní Orlici a Bartošovice k Zemské Bráně, odkud bylo trasování opět podobné tomu dnešnímu.
Dnes tedy pokračuje červená dále víceméně po hlavním hřebeni. Kopíruje ji také Naučná stezka opevnění Rokytnicka seznamující návštěvníky s jedním z nejdostavěnějších a nejlépe dochovaných úseků pohraničního opevnění. Dojdeme až k rozcestí (45 km), ze kterého nás odbočka zavede ke vstupnímu objektu pevnosti Hanička. Po prohlídce pokračujeme do sedla Hanička (46,5 km), kde přecházíme silnici z Rokytnice do Bartošovic. Pokračujeme lesními porosty, stále pod dohledem vojenských bunkrů, k Zemské Bráně (50,5 km), malebně položenému mostu v místech, kde řeka Divoká Orlice míří průlomovým údolím do vnitrozemí. Můžeme si udělat krátkou vycházku podél jejího divokého, balvanitého toku po modré turistické značce.
Jiráskova horská cesta však pokračuje dále po silnici do osady Čihák (52 km). Z Čiháku se dáme do Českých Petrovic (54,5) a ke Kašparově chatě na Adamu (56,5 km). Od chaty scházíme přes Petrovičky do Mladkova, letoviska v údolí Tiché Orlice (60 km). Za Mladkovem získává cesta opět horský ráz. Okolo pramene knížete Rostislava stoupáme na vrchol Vysokého kamene (64 km) a odtud hřebenovkou k tvrzi Bouda (66 km), na Bradlo s vrcholovou skálou (68 km) a na Suchý vrch (995 m n.m.)(69 km).
Ze Suchého vrchu nás Jiráskova horská cesta zavede na rozcestí Hvězda, kde nadobro opouští hřeben Orlických hor a schází do vesnice Orličky, odkud dojdeme do Jablonného nad Orlicí.
Z Jablonného nad Orlicí byla trasa později prodloužena do Litomyšle.
OD KLADSKÝCH HRANIC 
Napsat komentář