Fejetony Jana Nerudy z jeho lázeňského pobytu na lázních Rezek u Nového Města nad Metují
I.
V Rezku, 26. července.
Jen okamžik, až zabiju toho škvora – tak! Je to dnes už padesátý čtvrtý.
A teď jsem tedy ochoten. Nerad, velmi nerad ochoten, a nebyl bych ani, ale prší jako ze škopku a z lesů se kouří jako z dragounského koně, když z Brandýsa právě doběhl až na Svatováclavské náměstí, aby potlačil českou demonstraci. V tom počasí člověk nemůže ven, je upoután na židli a nezbývá než péro vzít a bavit se se svými přáteli. Ať mají přátelé také někdy nějakou radost!
Nalézám se v Rezku, třicet čtyry zeměpisné stupně východně od ostrova Ferro čili malou půlhodinku od Nového Města nad Metují. A léčím se tu „klimaticko-hydropaticky“, jak mne přítel Sladkovský ubezpečuje. To je velmi obtížné léčení a vyžaduje ne málo ducha. Hlavní předpisy jsou: velmi mnoho běhat po lesích, velmi mnoho jíst a velmi mnoho pobíjet škvorů. Zvláště to poslední je zdravé pro tělo i pro ducha, neboť nás to přivádí do bezprostředního styku s přírodou, a styk ten nás nejen sílí, nýbrž i zjemňuje a šlechtí. Nechci se chlubit, ale zdá se mi, že zdejší škvoři jeví ke mně náklonnost zcela zvláštní, přímo dojemnou. Mám jich pořád plno, ano navštěvují mne i na mládeneckém mém loži. A ukazováček pravé mé ruky pohybuje se neúnavně jistým směrem ku předu a nabyl již zručnosti přímo mistrovské.
Malebným, zcela zvláštním hnízdečkem je to Nové Město n. M.! Vypíná se na skále pitoreskně jako směle myšlená městečka vánočních jeslí, profiluje se co nejrozmanitěji svými různými, se skaliny shlížejícími výstupky, věžmi, branami a divoce se kupícími budovami. Kolem města se otáčí romantické, šťavnaté údolí, jímž se svěží Metuj žene. A jiná krásná údolí zarývají se kolem do hor jako temně zelené paprsky, s kadeřavými stráněmi, s kyprým dnem. Vidím Město, jakmile vystoupím z domu, bělit se před sebou, vidím vystupovat páru jeho údolí, a vidím daleko přes ně do severních a východních končin vlasti – bílou věž josefovskou, věže kralohradecké, Sněžku. Ta naše vlast je jako loktuška našich českých babiček, rozvaž kterýkoli v uzlíček zamotaný cíp, odevšad se na tebe usmívá několik pečlivě schovávaných dukátů. Zdejší hory mají víc měkkého půvabu, než hory švýcarské, jsouť pokryty bohatými lesy. Taková šťavnatým, sytě zeleným lesem pokrytá stráň vypadá, jakoby byla pokryta kosmatým aksamitem, a vždycky mám chuť natáhnout ruku přes údolí a pohladit stráň po měkké srsti. Ale nejde to.
Rezek nalézá se půl hodinky od Města. Místo Rezek skládá se z budovy hostinské, kostelíčka, jediné chaloupky vedle a jedné villy nahoře na koruně hory. Budova hostinská je uprostřed lesní stráně nad rozkošným údolím, má několik hostinských pokojů a asi čtyry lázeňské kabiny — nic více. Nějakým „lázeňským“ místem tedy Rezek posud není, tím méně parádně lázeňským, ale bude jím. Kdo z měšťáků hledá osvěžení v romanticky krásné, zdravé lesní krajině, lepšího místa si ani nemůže přát, za dva dny je přírodou „vykoupán“. Člověkem zavládne tu všeobecná, ničím nerušená spokojenost – musím brzo zase z Rezku pryč, sic bych tu zapomněl kousat a nemohl bych být nadál českým žurnalistou.
A živo je v Rezku vzdor číselné skrovnosti jeho. Je tu jen as 40-50 hostů, ale ti se všichni ovšem brzy znají, zábava je nenucena. Čtyřikrát za den se scházejí v restauraci a zdejší „Knobloch“ (jmenuje se pan Tomek, ten zdejší Knobloch) stará se o ně výborně – za ceny nízké zrovna až k smíchu. Doufám, že tou sociální poznámkou cenník páně Tomkův nepokazím.
Na vysvětlenou: otec a syn Karel a František Knoblochovi byli oblíbení pražští hostinští (postupně vystřídali několik míst v centru města). Jejich hostinec byl vyhledáván především vlastenci a umělci. (pozn. ed)
Pak se rozejdou v různých skupeních po lesích na krajinářské studie, každý den jinam, výběru je dost, a kdo nechce „se rozejít“ a je náhodou ženat, koupí si od přívětivé babičky uzel hub a hraje si jich krájením a sušením, nebo si koupí „úborek“ (korový kbelíček) proslavených novoměstských třešní, postaví jej před sebe a béře přírodu mezi zuby. Ale vyšel vrchnopanský zákaz na hledání hub a babičkám je zle. Člověk musí být spravedliv a nesmí se divit. Takový uzel hub přijde, když je velký, až na šesták, je to citelné poškození panské kasy.
Ty malé výlety odtud jsou rozkošny! Stále nové a nové obrazy, pořád změna, hned divoká lesní romantika, hned vesnická idyla. Kráčíš vesele ku předu, tu kouteček, že se srdce radostí choulí, tu zase rozhled, že se prsa náhle rozšíří a zrak tvůj orlem letí. A mezi to sem tam vtroušená, rozdrobená vesnička – a veselost zmizela. Ze všech domků vyznívá zimničně rychlý klepot tkalcovských stavů, spatříš-li člověka venku, je tváře vpadlé, chorobně bledé a kalné jeho oko obrací se k tobě – němá, zoufalá žaloba. Až dvacet krejcarů vydělá zde denně pro sebe a celou svou rodinu tkadlec pilný, ale hodně pilný. Inu proč nesedí krkonošský tkadlec někde v Rudohoří, nebo proč není alespoň Němcem! Kdyby ptactvo nezpívalo po lesích, jediná píseň se tu neozve po celý rok!
II.
Ale v Rezku, 3. srpna.
To je totiž zcela dobře, žádná chyba! Zde se začíná skoro každá věta s „ale“. Na př.: „Jak se jmenuje zde ta osada?“ – „Ale Krčín!“ A to je tuze pěkné a všeho pěkného se držím.
Takto – rozkoš! My z rozkoše ani nevyjdem. Prší, jen se lije, prší každý den, celý týden, celý měsíc, ukrutně pěkné počasí! Mezi to přichází tak as dvakrát denně bouřka, s překrásnými blesky a přímo výtečnými hromy. Vše je věru v nejkrásnější harmonii: nebe jako pytel, lesy jako špinavé jeptišky, země je s nebem svázána milióny dešťových provazů, tlustých jako dětská ruka – členové rezecké kolonie jsou zamračeni, mrzuti, s hlubokým žalem v tváři, s němým bolem na rtech – a mlsnému mému srdci dělá zoufalství milovaných bližních vždycky náramně dobře! Ale myslím, že se něco stane. Už hledí všichni podezřele sem tam, jako námořníci, kteří s Jonášem byli na bouří zmítané lodi. Šeptají si něco o patrném hněvu božím – bojím se, bojím zcela do opravdy, že ještě někoho z nás co oběť hodíme do potoka! A hodíme-li někoho, bude to zajisté váš feuilletonista, který tyto řádky píše se zrakem bolnou předtuchou zaroseným. Dej mu bůh království věčné, byl to hodný člověk!
Abych byl upřímným – já se svým rezeckým bližním nedivím. Hlavní účel zdejšího pobytu je, chodit do lesů. Když ale se lije, nemůže se do lesů chodit naprosto. Důvodů je velmi mnoho. Za prvé prší uvnitř lesa dvakrát silněji, než na mýtině. Za druhé šlehají člověka se všech stran mokré větve, jakoby byl člověk nezdárným dítětem a maminka si byla na něho napařila metlu. Za třetí klouže po rozvlhlé jílovité půdě každá noha jinam a i nejlíp vychovaný člověk přijde domů s porousanými kalhotkami, že je to až skandál. A když na chvilku přestane déšť a někam paprsek slunce šlehne, vyrojí se za čtvrté nezvedných komárů, že až vzduchem sviští, a na večer se bavíme tím, že si ukazujem na rukou boule. Kdo jich má nejvíc, vyhrál.
Najednou přijde z Nového Města tajuplná, krásná zvěst, že prý „barometr stoupá“. – „Barometr“ – „barometr“ zní to se všech stran – „zejtra bude hezky!“ Ale pánbůh se kouká dolů kosou, myslí si: „Tak? Vy na mne barometrem?“ a kdo si vyšel za rána pyšně jako lesklý kohout, vrací se na večer smutně co zmoklá slepice. Aby hrom do těch novoměstských barometrů!
Ale rozkošné, rozmanité a nad míru vděčné jsou zdejší výlety přec! Máš na vybranou, a buď si v krajinářské chuti třeba nejvybíravější gourmand, jsi přece překvapen, rozechvěn. Již dvouhodinné, tříhodinné, půldenní výlety jsou co nejrozmanitější. Divoce romantický Frymburk, jenž se před příchozím náhle objeví, jako když opona vzhůru vylítne před čarovnou dekorací. Nebo Zlatá Olešnice, vesnice ryze alpského rázu, rozlehlejší než celá Praha. Nebo divoké Peklo nebo historické bojiště náchodské nebo příjemné Opočno.
Celodenní výlety platí ovšem nejprv skalním rozvalinám v Zámrsku a v Teplici (Adersbach – Weckelsdorf). Dojmy tu nade vše popsání velebné. Tisícileté revoluce roztřásaly tu výběžky šedých krkonošských hor, vířivé vody je rozmílaly, zemětřesení zpřevracelo, slunce omšelo, mráz trhal – podobně divých útvarů skalních nedomyslí si ani fantasie nejsmělejší! Věžité skály jako by se náhle byly postavily na hlavu, tisícůcentové balvany jako by co lehká bublina nesly se na vzduchu, všechen zákon tíže jako by byl překonán – hned krása plnící hrůzou, hned humor strašidelně děsný. Věru, že rád se uchýlíš do říše bájí a věříš: ne, to neučinila příroda, to učinil obrovitý, skalolomný duch v nejrozpustilejších chvílích svých! Duchové bývají jako malé děti a když byl syt opravdového kralování na tiché Sněžce, sestupoval Krakonoš až k úpatí říše své, k hranici lidské, díval se na směšné počínání lidí a vjela do něho hravost a napodobil je. Bral skály a překládal je, kde dříve nebyly, drobil je na titěrné hračky, vrýval prstem do nich cestičky, vpadlé sluje, vrážel je řadou do země patou vzhůru a stavěl si rybníčky. Naposled si hrál v koutě zámrském. Ale tu přišlo na něho, jako na děti při hraní, spaní, Krakonoš svlíkl kalhoty a pověsil je na skálu nohavicemi vzhůru – podnes tam visí – sám usednul na skálu jinou – dal si na hlavu noční čepici, usnul a zkameněl. Vůdce vám ho za diškreci ukáže a vidíte ho chudáka zcela dobře.
Jiné celodenní výlety jdou do Kladska a do Slezska. Nejprv do lázeňského místa Chudoby (Němci vyslovují „Kudówa“), pravý to Nazaret mezi lázněmi, špitální polívka, jížto ani nejmastnější polský žid nedodá tučnějšího vzhledu. Pak ženská lázeň Dušník (Reinerz), kde možno na lenosti sklepníků studovat, že ženy přec jen jsou panování neschopny. Konečně na Hejšovinu (Heuscheuer), něco přes dva tisíce stop vysokou horu. Krásná vyhlídka odtud do Broumovského území a do Kladska, a dost – ostatek je pruský švindl. Mrzely je české Zámrsky a Teplice a našli si Hejšovinu, trochu slují nehlubokých mezi drobty sklaních balvánů. K tomu ten nechutný výklad průvodcův! Vykladač zámrský má ještě svou neuvědomělou komiku, vykladač hejšovinský mluví jako commis voyageur a má protivný „berlínský humór“. I do vtipů politických se spouští. „Což Zámrsky! My v Prusku tady máme vyhlídku, v Rakousku už nemají žádnou vyhlídku!“
Cesta po pruských silnicích a pruskými vesnicemi je ve mnohém ohledu poučna. Ve vesnicích stojí sloupy s plechovými tabulkami jako u nás, ale nápis zní: „Vesnice X., 2. kumpanie 1. slezského pluku.“ Pravé dobrodiní pro takového hloupého, právě teprv narozeného kluka, že hned ví, ku které kumpanii patří!
III.
Třetí – poslední – část fejetonu byla psána v Praze a našeho regionu se již nijak netýká. Proto si ji dovolíme vynechat (pozn.red).
OD KLADSKÝCH HRANIC 
Napsat komentář