I. Broumov
Broumov leží na pláni, která na jižní straně k řece Stěnavě strmě spadá. Ozdobou jeho přední jest starodávný klášter, mohutné stavení v barokovém slohu, kteréž vyzdviženo opatem Otmarem Zinkem skrze známého stavitele Pražského Kiliana Dienzenhofera (*1*). Nežli stavení toto vyzdviženo bylo, býval v Broumově menší klášter a kromě něho při samém klášteře tvrz neb hrádek, kterýž měl velikou důležitosť pro obhájení klášterství ve 13. a 14. věku, potom však proměniv se v obyčejný zámek, zapadl docela.
Roku 1213 král Přemysl daroval klášteru Břevnovskému újezd Polický (*2*). Mnich jakýsi kláštera téhož, jáhen Vitališ, byl začal tu roubati les a vystavěl dřevěnou kapličku, nejpodobněji na místě potomního farního kostela v Polici, nyní zrušeného a zbořeného; potom následovalo osazení a vzdělání celého újezdu. Broumov objevuje se listinně ponejprv roku 1253 jak ves trhová a jako sídlo fojtství nad vesnicemi již tehda založenými. Neboť ve východní polovici újezdu Polického, od Stěn až k Stenavě, jakožto krajině příznivěji položené, nalezli benediktini v čas darování již několik starších vsí. Zdá se podlé toho, že městečko toto, ačkoli leželo na pravém břehu říčky Stenavy, ježto se jmenuje hranicí, přece nedostalo se klášteru hned prvotním darováním újezdu Polického se všemi právy a příslušnostmi. Snad že z nějaké tvrze, v něm již tehda stojící, hlídána byla hranice polská od strážných královských, poněvadž i úzký pruh země mezi Stenavou a pomeznými horami na levém pobřeží jejím do prvotního darování klášteru Břevnovskému nebyl pojat. V neznámém roce obdržel však klášter ještě ve 13. století i krajinu na levé straně Stěnavy a s ní nejspíše zároveň i Broumov. Brzo potom jal se opat Martin (r. 1253-1278) k docílení většího užitku staré vsi rozšiřovati a nové zakládati zavoděním osadníků německých. Dědičným rychtářům v těchto vsích německých náležela jak obyčejně nižší soudní moc nad obyvateli; ve větších rozepřích soudil nad nimi královský fojt, seděním ve Broumově, nepochybně na tamějším hradě. Vykéř, zakladatel Křinice, byl takovým fojtem Broumovským dědičným. Poněvadž pak fojtství toto nemohlo povstati dříve, než při uvozování práva německého, a tedy při zakládání vsí německých, možná jest, že zřízeno bylo právě po nějakém usnešení mezi králem a opatem Martinem, kterým král i levé strany Stenavy postoupil klášteru k zakládání vsí, za to však vymínil fojtovi svému moc nade všemi vesnicemi německými na obou stranách řeky. Opat Martin však r. 1266 koupil toto fojtství od Vykéře.
Opat Bavor z Nečtin od r. 1290 svědom si toho byl dobře, kterak třeba chrániti klášter proti nepokojným sousedům i zpurnosti vlastních poddaných, což se mohlo státi jen tím, byl-li klášter chráněn opevněním. Založil tudíž při něm hrad, t. j. věž s potřebným opevněním. Po pět let se o hradě tom pracovalo, a každý rok na dílo 24 hřiven a jistá čásť obilí vynaloženy. Za 12 hřiven nakoupeno koní, kterými se kamení ke stavbě dováželo. Mlýn pod hradem ležící též opat získal (*3*).
A aby město i jiné zboží kláštera Břevnovského bezpečněji chráněno bylo proti nájezdům lidí domácích i cizích, smluvil se opat Bavor s Kunratem řečeným ze Sulce dne 14. prosince r. 1296, svěřiv mu opatrování tvrze v městě, města i celého území na jeden rok, a slíbil mu za to dáti 12 hřiven stříbra váhy Pražské a užívání mlýna pod dotčenou tvrzí. Měl tedy Kunrat se ženou, dětmi a čeledí ve tvrzi bytem se usaditi, a kdyby po dvě neděle ve tvrzi býti nemohl, měl v ní posádku dostatečnou zůstaviti. Na svůj náklad měl ve tvrzi míti samostříly, zbraň a čeho k obraně mu bylo potřebí. Že dal pak smlouvou tou opat Kunratovi přednosť před jinými, jimiž by byl obranu také najíti mohl, slíbil Kunrat, že bude brániti tvrz, město i okolí bez platu. Kdyby však za toho roku taková válka mezi králem Českým a knížaty Polskými vzešla, že by bez cizí pomoci tvrze a města nemohl ubrániti, neměl Kunrat jiné posádky přijímati nežli té, kterou by opat sám jmenoval a ustanovil. Co by toho roku vystavěl, opatem bude zaplaceno. Na soudě, jejž opat r. 1266 s povolením nejv. komorníka a maršálka za 220 hřiven koupil, neměl Kunrat předsedati než přisedati a radou svou pomáhati. (*4).
Později jmenuje se purkrabí Broumovský Vyšemír z Nečtin, bratr opata Bavora, který asi zastával touž službu v podobném způsobu. V dobách těchto nacházíme fojtství s celou soudní mocí nad sedmi vsemi okolními zase v rukou soukromých držitelův.
Roku 1300, když se opat Bavor nacházel na cestě do Říma z příčiny rozepře s biskupem Olomouckým o probošství Rejhradské, která se vedla před stolicí papežskou, stalo se (jak týž opat vypravuje v zápiscích svých), že tehdejší držitelé fojtství, bratři Lev a Tyček s některými jinými společníky za ticha nočního při nečase vešli do kostela v Polici, a zajavše hlídače kostela i přivázavše ho ke sloupu, pobrali peníze v kostele uložené, kalichův a jiných kostelních klénotův ušetřivše. Když se opat navrátil ze své cesty, proslýchalo se, že jmenované osoby byly pachateli této krádeže, pročež opat Bavor svolav všecky šolce i také oba fojty k sobě do kláštera Polického, v tomto shromáždění dal Lva a Tyčka jíti písařem a služebníkem svým Janem, i dal je vsaditi do vězení pana Hynka z Dubé na hradě Jestřebí. Fojtové byvše tu některý čas zavřeni, vybavili se podplacením strážných a začali se mstíti pálením a loupením v krajině Broumovské, zdvihše s přáteli svými pravou válku proti opatovi a klášteru. Na den sv. Michala, shlukše se v noci v domě svém ve Broumově ve vší tajnosti, vyšli časně ráno a učinili útok na písaře Jana, kteréhož po statečné obraně těžce zranili, svázali, i zmocnili se tudiž všechněch úroků, které byl pro opata sebral. Vyšemírovi purkrabí vzali koní a zbroje za 100 hřiven. Měšťané Broumovští neodporovali nic násilníkům, a proto dostali se odtud beze vší těžkosti a pokračovali v plenech. Dvory a stodoly panské jsou od nich zloupeny, hrad Broumovský vypálen, aniž odpuštěno poddanému lidu, tak že se všecka škoda od nich učiněná v krajině počítala na 2000 hřiven. Přísežní města Broumova a šolcové celého panství byvše do Broumova obesláni, prohlásili je za psance. Na to však oni nic nedbajíce, udeřili se 100 oděnci na ves Šonov ve krajině za Stenavou, pobrali dobytek a zapálili obydlí. Konečně Vyšemír dožádav se vojenské pomoci od pana Beneše z Vartemberka, purkrabí královského na Kladště, přemohl je, zajal a uvrhl do vězení. V náhradu za škodu odsouzeni jsou všechněch statků svých, a jmenovitě i rychta Broumovská jim odňata a ujata od vrchnosti (*5*).
Opat Bavor obnoviv hrad, založil při něm roku 1322 (podlé kroniky Neplachovy) klášter čili proboštství, tak nepochybně, že někdejší hrad obrácen jest částečně a časem zcela ve stavení klášterské. (*6*) Zdá se, že stával klášter prvotně v předhradí, byv zavřen hradbami od hradu vybíhajícími a z té příčiny že byl ještě r. 1421 výbornou pevností. Nedlouho po tom byl opat, jak se velmi podobá, králem Janem přinucen pronajíti město a okolí Broumovské pod výminkami nám neznámými bratřím Olbramovi a Matějovi z Panovic, při čemž však doložen zákaz, aby klášter po smrti bratří těchto nesměl se statkem tím nakládati bez předcházejícího povolení králova. Zrušení tohoto zákazu obdržel však opat Bavor konečně na králi roku 1331.
O nějaké podobné zástavě dovídáme se také ve století následujícím. Když byl Ruprecht Falcký za protikrále v Německu zvolen proti Vácslavovi IV., dal se markrabě moravský Prokop na jeho stranu, ale později se od něho odchýlil (roku 1401). Král mu za to (ještě téhož roku) dal výplatu za hrabství Kladské, jež držel Hanuš, kněz Opavský, a k tomu mu Frankštein, Fyrštemberk, Broumov a Polici v 16.000 kopách zastavil. (*7*) O dalších zástavách nějakých až do válek husitských nic nevíme. Když války tyto vznikly, utekl se sem opat Břevnovský Mikuláš a pečoval o vydatné opevnění a osazení města i kláštera, což se při útoku husitů roku 1421 na den sv. Víta osvědčilo. (*8*) Opat Heřman, nástupce jeho, koupil r. 1434 statek Vizňov. Boje Jiříka Poděbradského přinášely Broumovu mnohou svízel, poněvadž zdejší uherská posádka klášter nemálo zhubila; hůře mu bylo, když týž král roku 1472 zboží klášterské synu svému Jindřichovi staršímu, knížeti Minstrberskému, zastavil. Týž kníže potvrdil roku 1478 výsady města Broumova listem svým, pro nějž potom mezi klášterem a obcí dlouhé spory trvaly. Zatím se klášter toho domáhal, aby mu panství navráceno bylo, čehož konečně opat Pavel II. r. 1493 dosáhl. (*9*) Opat jsa starostliv, aby se podobná zástava neopakovala, vyprosil si pojištění královské (r. 1500, 21. května), že zboží Broumovské a Polické nikdy více zapisováno býti nemá. (*10*) Od těch dob nezastavován jest sice klášter s panstvím, nicméně však jednou (roku 1546) král Ferdinand na panství Polickém kláštera Broumovského Janovi Trčkovi z Lípy na Lichtemburce dluh 2500 kop gr. č. zapsal.
V 16. století stihla klášter Broumovský veliká nehoda, ano r. 1549, 11. listopadu město i se zámkem z gruntu vyhořelo. (*11*) V ten čas počal se nelaskavý poměr mezi městem a klášterem, jenž vedl později k roztržkám světoznámým. Po vyhození místodržících s oken hradu Pražského opustili opat a bratří klášter zdejší, po čemž jej Broumovští ztekli a vydrancovali. Oboje statky klášterské Broumov a Police byly od stavů pobrány a nálezem sněmu generalního r. 1620 zahájeného vykázány stavům a obyvatelům krajův vojskem císařských popleněných, Bechyňského, Prachenského a v díle Vltavského, aby se jim odtud náhrada dostala. (*12*) Podlé toho usnešení prodali nejvyšší úředníci zemští dne 30. června r. 1620 město Broumov s předměstím, klášterem, kostelem, se vším stavením, platy z luk a zahrad při Krosdorfu a Fořstsdorfu (?), dvůr na předměstí, dvůr Halberštat s chalupami tudíž a v Neysorgu, a všechny lesy a vesnice Božanov, Martínkovice s mlýnem, Skřince s mlýnem, Ruprechtice, Heycendorf, Heřmánkovice, Janovice, Fojtsdorf, Dytršpach, Bohdašín, Březovou, Vernéřovice, Vižňov, mlýn pod klášterem a zámkem Broumovským, mlýn druhý pod městem a mlýn řečený sandmil obci města Broumova za 54.000 kop míš. (*13*) Peníze ty nebyly ještě zaplaceny, ana se udála 8. listopadu bitva na Bílé hoře, po ktéréž nejen trh svrchupsaný zrušen, nýbrž i kněží Břevnovští zase do Broumova uvedeni jsou.
2. Oloupení židů na Broumovsku.
Židé přebývajíce nad paměť lidskou, živili se dílem šmejdem, t. j. původně kupováním všelijakých drobných a starých věcí a veteší, též jich prodáváním, při čemž jako chytří obchodníci mívali dvojí zisk, dílem lichvami čili půjčováním peněz na úroky, avšak nešli u věci té vždy a všude tak, jak toho slušnosť a právo vyhledávalo, dopouštějíce se nemalých nátisků jak k osobám stavovským tak i k lidu poddanému, pročež od křesťanů nemálo nenávidění. Kyselosti své proti židům dali Pražené i venkované, jakož z dějin domácích se vyrozumívá, nejedenkráte průchod tím, že domy židovské vybíjeli, židy z měst vyháněli a vraždili a nad to v radách obecních, jakož i na sjezdech krajských a sněmích zemských nejedenkráte o tom jednali a na tom se usnášeli, aby „národ židovský z koruny české vypuzen a na věčné trvalé časy odtud vytištěn byl. (*14*) Avšak ač nejednou vypovídání byli, vždy dovedli sobě mocné tohoto světa nakloniti tak, že výpověď zrušena.
Roku 1541 posláno jest sněmu českému takové poselství královské: Co se pak židů Pražských i jiných v království Českém dotýče, mnohá a častá stěžování od křesťanů se nám předkládají i také vyznání, kteráž se na židy stala, nám jsou poslána, kterýmž židé skrze posly své odpor činí pravíc, že by vinni nebyli, než že mnozí na mukách z bolesti a trápení a někteří z návodu na ně vyznávati měli: i poněvadž tolik žalob a zprávy časté nás o těch židech docházejí, i také že nejvíce skrze židy Turci své špehy provozují, Vám poslům našim poroučíme, abyste se stavy království Českého jednali, aby všichni židé z království Českého, pokudž se stavové o to snesou, vypovědíni byli, a čas jistý jim se jmenoval a přidal, v kterémž by slušně své věci zjednati, dluhy vyupomínati a v tom času bezpečně se životy, statky, ženami a dětmi svými, kteříž by se nechtěli dáti okřtíti, z království Českého a z jiných zemí našich vystěhovati se mohli; neb neznáme nic lepšího, než abychom takových lidí s poddanými našimi pro uvarování dalšího zlého, což by skrze ně státi se mohlo, zbaveni byli. Podlé toho stalo se usnešení na sněmě a opakováno r. 1542 dne 4. května, že se židé z království vypovídají a jestliže by kterýkoliv tu postižen byl, aby na hrdle trestán byl kromě těch, kteří od krále glejt měli. (*15*)
Stěhování židů stalo se okolo sv. Jana křtitele. Čásť jich chtěla odejíti do Slezska, a proto rozkázáno vrchnostem na pomezí, aby je lidem svým až za hranice provodili. Jeli z Náchoda k Polici, kamž je provodil hejtman královský, potom je provázel opat Broumovský až do Broumova na noc. V Broumově žádali židé opata, ukazujíce mu glejt královský, aby je provázeli do Svídnice, avšak opat odpověděl, že dále s nimi nemůže jeti, než že je chce opatřiti lidem věrným, aby je provodil ke Svídnici. Dal jim hejtmana Holého a ještě dva jiné a dosti lidstva. Z Broumovska a Policka vysláno k průvodu židův asi 200 lidí, kromě toho šli s nimi i dva z Dobrušky, jeden z Onšova a jeden z Dušnik. Když přijeli do Gerštorfu, byl hlad, že jsou lotři v lese. Žid Sokol, který první jel, obrátil se a jel zpátkem, ucítiv lotry; bál se jich i provodníků, kteří ho byli již jednou obloupili, a proto chtěl jeti do Broumova a udělati pokřik, aby jim na pomoc přišli. Pak poslali židé k lotrům některé osoby, aby jim nepřekáželi, že mají glejt královský, avšak ty osoby se zase navrátily pravíce, že nechtí lotři než 6000 vzíti a židům nepřekážeti. Tu přišli lotři z lesa až ke vsi, chtíce peníze na nich vyhroziti. Tedy hejtman Broumovský i jiní hejtmanové pravili, že nechtí po těch 8 bil. groších, kteréž jim dávány za průvod, než po kopě grošů každému aby dali, poněvadž jest tak nebezpečno a brániti se musejí; pakli jim židé toho dáti nechtí, že od nich odejdou a jich tu nechají. Tedy přiřekli židé, že jim dají po kopě, aby je ochránili. Vidouce to lotři, obrátili se zase do lesa a vyslali potom dva k židům, aby je pustili skrze tu ves, že nechtí jim překážeti. Tu žádali židé hejtmanův, aby je jali, ale ti nechtěli a kázali hned zapřahati formanům, aby jeli, ač prosili židé, aby čekali, až Broumovských více přijde. Chlácholili židy, že jsou tu blízko za nimi, že přijedou, jen aby před se jeli a nebáli se, ano jest provodníkův více třikrát než těch lotrův. Přece však vyslali některé sedláky, aby rozundali z cesty, co ti lotři byli zasekali. Sedláci brzo se vrátili, poněvadž jim nechtěli toho dopustiti ti lotři. Proto hejtmané kázali, aby jen jeli a nic se nebáli. Tu vyskočili lotři z té záseky, a hejtman Broumovský a jiní hejtmané sedíce na koni, obrátili se zpátkem dělajíce pokřik, aby utíkali, jiní zase křičeli, aby neutíkali. Když pak se všecko dalo na útěk, osekali lotři vozy, truhly a sudy, v nichž měli židé své věci, a brali, co jim přišlo pod ruku. Když pak uzřel Markvart impressor, Heřmanův syn, jednoho z provodníkův, an osekal sud na prvním voze, okřikl ho řka: „co činíš? tak-li provodíš?“ A když takovou nevěru a zrádu poznal, také utekl do lesa a přišel do Gerštorfu. Tu viděl v té vsi raněné, zsekané a zavražděné židy při těch vozích. Tedy židům oznámil, že ten jeden provodník osekal sud. Tedy běželi židé do lesa a kterého z těch provodníků našli, pobrali jim zase, co vzali za ňadry. Markvart žid ze staré školy potkal jednoho, an měl plná ňadra pentlíků perlových a jiných věcí; toho židé svázali provazy a druhého také chtěli svázati, ale hejtman Broumovský nedal, pravě, že jest jistý, že ho znají dobře. Největší škodu utrpěli Eliás lékař, Mojžíš, Jakub Lebel, Jakub, syn Eliášův. Pak do Tanhauzu na noc jeli se židy, a to 28 z Broumova a 44 z Policka. Nazejtří v pátek (23. června), když měli jeti do Svídnice, vstupovali provodníci před vozy a nedali židům jeti, pravíce, že by chtěli všecky zbíti, jestli by jim nedali po kopě grošů, co jsou přiřekli. I dali Broumovským 26 kop a Polickým přiřekli, že jim dají 100 kop ve Svídnici. Pak když Poličtí přišli do Svídnice upomínaje je, pověděli židé, že chtějí s nimi slyšáni býti, ani jim větší škodu učinili. To uslyševše Poličtí nestáli na soudě, nýbrž v sobotu z města ušli pryč.
Největší těžkosti proto měl opat. Nebo na vznesení královského prokuratora poručeno mu bylo od komory české, aby lidi své z Police a kteříž koli židy provázeli, i ty hejtmany nad týmž lidem ustanovené sepsati dada, do komory odeslal. Rovněž napomenut, aby některé uzly šatův a zboží, kteréž židům pobráno, navrátiti rozkázal. A poněvadž opat toliko 26 osob živých a mrtvých ke komoře oznámil, měli rady komory za to, že opat pominuv rozkaz králův tak neposlušně ochraňoval lidi své, a proto r. 1544 před královy rady na hrad Pražský obeslán. Konec té pře není znám. (*16*)
3. Vlčinec.
Nedaleko vsi Velkých Petrovic, severně od nádraží Polického při samém stoku Meduje a potoka Žďárského vybíhá lesnatý chlum, který okolním obyvatelům pod názvem Vlčinec dobře znám jest. Ostroh tento napřed z pláně nad Maršovem dosti široce vybíhaje, zúžuje se velice při ohbi Metuje a spadá strmě k této řece, ačkoliv na druhém konci svah jeho jest volnější, ale vždy ještě dosti příkrý, avšak tam, kde jej obtéká Srbská, trochu více se k patě splošťuje. Vrch tohoto chlumu jest hřeben v pravém smyslu, neboť není tu nic více místa, než co by nepříliš vysokým vozem, ovšem pohodlně na koni projel. Cesta zvolna dolů sstoupajíc vede k příkopu hlubokému 7-8 m. a tolikéž širokému a do skály vytesanému, kterýžto v nynější své způsobě již staletí pamatuje. Za tímto příkopem jest malé předhradí vždy ještě tak úzké, že tu jen skrovné stavení státi mohlo. Za tím jest příkop opět ve skále vytesaný obyčejné šířky, totiž 19 m. a zhloubi asi tak jako předešlý. Jím by oddělen od předhradí zadní hrad, též skrovného objemu, tak že kromě věže jen velmi málo prostory zabíral. Ze hradu tohoto zbyly toliko základní zdi pod zemí a pod ním příkop a val, kteréž jej chránily na konci ostroha a jiný příkop pod tím již velice mělký a úzký. Celé to sestrojení Vlčince jest takové, že se mu jen zřídka kde cosi podobného najde, nejvíce podobnosti má ovšem se hrady na dlouhých a táhlých ostrozích založenými.
Jakož se říkávalo hoře této Vlčinec od starodávna, není pochyby, že i hrad se tak jmenoval, avšak osudy jeho, poněvadž se o něm pamětí nezachovalo, lze jen domněnkami poznati. Není pochyby, že patřila hora od starodávna k újezdu Polickému a od r. 1213 klášteru Břevnovskému, a že šly později přímo pod ní hranice kláštersví Broumovského. (*17*) Když přikoupeny r. 1341 od Hynka z Dubé k témuž klášterství vsi Petrovice, Petrovičky a polovice Hodkovic a Dřevíče (*18*), zasáhlo panství Broumovské i na onen břeh. Asi v těch dobách stál na Vlčinci hrádek snad postavený podnikavým opatem Bavorem, aby byl k ochraně vsí v tomto krajném koutu panství ležících. Snad tu bylo sídlo nápravníka, kterémuž úkol dotčený svěřen býval. Opat Břevnovský Oldřich pronajal asi v letech 1366-1378 vsi Petrovice, Petrovičky, Maršov menší a Dřevíč Janovi Kdulincovi a Bonuši, manželce jeho, do jich obou životův. Zástavní tento držitel bezpochyby na Vlčinci bydlil. Roku 1390 dne 4. dubna obdrželi Petr, probošt Polický, a bratr jeho Kuneš z Pravětic od opata Diviše povolení, aby dotčené vsi mohli do Jana po smrti manželky jeho vyplatiti a do své smrti držeti. (*19*) Avšak r. 1406 byl Vlčinec již opuštěn a pronajat jakémusi Stradalovi ze vsi Srbské, kterýž z něho 2 groše úroku platil. (*20*)
4. Homole.
U vsi Petroviček nachází se okrouhlý, lesem porostlý vrch, řečený Homole, jehož vršek jde poněkud do délky, ale šířky nemá než asi tři kroky, na protějším pak svahu svém, velmi náhlém, protahuje se tento vrch ve dlouhý, ale úzký ostroh, který dosahuje až k místu, kde Dřevíčský potok padá do Medhuje. V samém konci tohoto ostrohu jen několik loket vysokého stojí nyní příbytek hajného; za ním pak nedaleko spatřují se na ostrohu zbytky tvrze Homolské, (*21*) veskrz porostlé lesem. Jest to pravidelný kruh, mající asi 30 kroků v průměru a po obou stranách na hřbetě ostrohu objatý dvojím
-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-.-
Poznámky pod čarou:
(*1*) Podrobnější popis kláštera hledej v díle Mikovcově: Skizzen aus Böhmen 81.
(*2*) Srovnej: Paměti újezdu Polického od V. V. Tomka (Pam. arch. II. 200 atd.), a téhož Dějiny Prahy I. 418.
(*3*) Emler, Reg. II. 1204.
(*4*) Památky arch. IX. 598. Emler, Reg. II.743.
(*5*) Emler, Reg. III. 1207-1209
(*6*) Stavení tomu se arci i po stech letech ještě říkalo zámek
(*7*) Palacký, Gesch. Böhm. III. I., 129.
(*8*) Viz o tom Tomkovy Děje Prahy IV. 182, 206.
(*9*) Bienenberg III. 23.
(*10*) Archiv č. VI. 584.
(*11*) Veleslav. Kalend. 569, Beckovský II. a 193.
(*12*) Skála IV. 92, 116.
(*13*) DZ. 140, E 11 a 193, A 9, Bílek, Děje konf. 1047.
(*14*) Viz A. Rybičky pojednání o právích a výsadách židů českých (Uč. společ. 1872).
(*15*) Sněmy I. 493, 541.
(*16*) Rel. obesl. 1544, I. 12-13, Q 15-16, Reg. 9 G. svědomí S 20-21.
(*17*) Pam. arch. II. 205-206.
(*18*) Paprocký o st. pan. 150.
(*19*) Archiv musejní.
(*20*) Emlerovy Urbáře na str. 202.
(*21*) Schaller ve své topografii (Kön. Kr. S. 135) dí takto: „In den Wäldern Wlczinecz und Homole sind auch noch wenige Markmale der zwei zerstörten Schlösser Hummel, Homole oder Landfried und Wlczin anzutreffen.“ Co se oné tvrze dotýče nazývala se podlé paměti jediné Homolí; název Landfried nepatří jí, nýbrž hradu Homoli (od nynějších Němcův Hummel nazvanému) blíže Dušník v Kladsku. Schallera zavedlo k omylu tomuto místo v knihách zakládacích kostela Pražského, kdež jest řeč o hradu Homoli neb Landfriedu v Kladsku ležícím. Tudíž odpadá i domněnka v Pam. arch. II. 209 vyslovená.
OD KLADSKÝCH HRANIC 
Napsat komentář