Adršpach

Adršpach zná snad téměř každý turista – je vstupní branou do hojně navštěvovaného Adršpašského skalního města.

A zatímco většina návštěvníků míří rovnou do skal, památek obce samotné si povšimne málokdo. A je to trochu škoda. Nalezneme tu totiž řadu zajímavostí.

Obec Adršpach tvoří dvě části: Horní Adršpach a (Dolní) Adršpach se zástavbou – místy koncentrovanější, jinde jen rozvolněnou – sledující tok Adršpašského potoka v délce téměř 5 kilometrů

Centrem zdejšího osídlení býval hrad, stávající na okrajových skalních blocích Adršpašsko-Teplických skal, na výšině, později známé pod názvem Althaus, tedy starý dům, či spíše starý hrad. Starozámecký vrch, jak se dnes místo nazývá, tvoří částečně izolovaný ostroh (680,8 m n.m.), vybíhající z nejsevernějšího okraje skalního města. Z nejužšího místa spojovací šíje se navíc k východu i západu sbíhají hluboké rokle. Pro bezpečný a obtížně dobytný hrad tedy stavitelé vybrali místo přímo ideální.

Hrad byl snad vystavěn v několika etapách a původně byl snad královský, vystavěný za Jana Lucemburského, nejspíše v letech 1320-1330. Mimo kolonizace zdejšího území měl hrad plnit funkci pohraničního vojenského a pozorovacího bodu, vystavěného proti sousedním slezských knížectvím. Zvláště pak příslušníků Svídnicko-Javorské větve, kteří se nejdéle zdráhali přijmout lucemburskou svrchovanost. S postupným začleňováním slezských vojvodství pod země Koruny české ale jeho význam poklesl.

Hrad je v zákoníku Majestas Carolina uváděn (pod jménem Ebrspach) jako hrad nezcizitelný, byť za jistých okolností zastavitelný.5) Tento nový zákoník, připravovaný na pokyn Karla IV., měl postavit určitou hráz rozpínavosti šlechty. Zákoníkem chtěl Karel IV. zajistit královský majetek: vymezoval 29 královských měst a 13 hradů, které nesměly být dány do zástavy, dalších 13 měst a 14 hradů mohlo být zastaveno nejvýše na deset let. Též každá odúmrť (majetek bez mužského dědice) měla připadnout králi. Řešena byla i další témata. Zákoník byl připravován v letech 1350-1353. V tomto případě ale Karel IV. přecenil své síly. Když se roku 1355 ukázalo, že nad šlechtou nezvítězí, prohlásil panovník raději, že je o věci nemožno dále jednat, neboť zákoník shořel. Nebyla to ale pravda, a s jeho obsahem se tak můžeme seznámit i dnes.

Adršpach byl mezi 14 podmínečně zastavitelnými hrady, stejně jako sousední Střmen (zcela nezcizitelný měl být například strategicky důležitý hrad v Kladsku.5)

Hanuš z Adršpachu a pokračovatelé (a jejich nejasné vztahy k adršpašskému hradu)

Ještě před zamítnutím zákoníku se ale poprvé setkáváme s Hanušem z Adršpachu (Aberspachu či Eberspachu). Ve světle předchozích informací nebyl možná přímo majitelem hradu, ale například jeho (současným či bývalým) purkrabím. Nesetkáváme se s ním ostatně ve zprávách, týkajících se Adršpachu, ale jiných míst regionu: roku 1354 byl pánem na tvrzi ve Zbečníku a vykonával podací právo ke kostelu v Machově, v roce 1359 je připomínán jako pán na Machově a Čermné. I později rod, mající ve štítě šachovnici, a jako klenot nad helmou dvě koule, vystupuje pouze v souvislosti s Machovem, Zbečníkem a jinými lokalitami východních Čech. V roce 1364 byl farářem v Čermné ustaven Jan za přítomnosti Jana a Záviše z Adršpachu. Závíš je pak v letech 1368-1410 pánem na tvrzi Zbečníku. V roce 1377 byl v Čermné opět ustanoven farář, tentokrát Oldřich, se souhlasem Jana z Dubé a Lva z Adršpachu. V roce 1393 se pak připomíná Tamchyn z Adršpachu, který přivěsil pečeť na nadační listině Mikeše ze Žampachu. Hanuš (1414-1422) seděl na Machově a Zbečníce. Roku 1465 zemřel Jan Machovský z Adršpachu . Po jeho smrti dal král zboží machovské i se Zbečníkem Bohunkovi z Abrspachu a z Heřmanic.²⁾Roku 1487 rozhodl komorní soud při mezi poručníky nezletilého sirotka Bohunka z Adršpachu.²⁾ Roku 1506 postupuje Bohuněk z Adršpachu tvrz v Českých Heřmanicích majiteli Litomyšle Janu Kostkovi z Postupic. Pak zprávy o rodu mizí. Nejpozději roku 1533 se stalo Machovsko a Zbečnicko součástí náchodského panství.²⁾

Páni erbu třmene

Ve zdejší oblasti působil současně rod mnohem významnější. 8. listopadu 1359 byl patronem kostela v Adršpachu (Ebrspach) Albert ze Skalice (Alberti de Skalicz), psaný prve ze Svatoňovic (v letech 1357-1360, kdy měl podací právo ke kostelu v Pertolticích (dnešní Uniemyśl)) a později z Vízmburka (od r. 1386), příslušník erbu Třmene, jehož členové vlastnili od poloviny 13. století rozsáhlé území nejen při povodí dolní a střední Úpy (včetně některých vesnice nacházejících se dnes za hranicemi). Dle patronátního práva usazoval kněze majitel panství či dané vsi. Z toho je dovozováno, že byl Albert ze Skalice v té době držitelem adršpašského hradu. Přinejmenším ale měl nějaké majetky v okolí (Zálezly u Batňovic, Svatoňovice, Uniemyśl). Jistě ale už v podhradí stála živá ves s kostelem a farností. Odstoupivšího faráře Petra dle onoho zápisu nahradil Nicolaus Budconis de Bydzouia. Exekutorem při ustavení faráře byl děkan královédvorský. V sousedních Teplicích se pak v letech 1362-1372 připomíná Albertův příbuzný Tas z Ryzemburka.

Úplnou jistotu ohledně vlastnictví adršpašského hradu tedy nemáme. Na scénu už navíc brzy vstoupí další mocný rod: páni z Dubé (respektive jedna z jeho pobočných větví, nazývaná zpravidla Adršpachy z Dubé)

Adršpachové z Dubé

Se dříve zmiňovanou vladyckou rodinou z Adršpachu neměli tito (patrně) nic společného. Zakladatelem rodové větve byl Půta z Dubé, který se psal též z Frýdlantu, a žil na přelomu 13. a 14. století. Byl jedním ze synů Hynka z Dubé. Půta sám měl čtyři syny: Hynka neb Hajmana z Dubé na Náchodě, Hynka, řečeného Hlaváč na Skalici, Hynka, řečeného Crha na Visenburce, a Václava. Ti zaměřili svou pozornost do severovýchodních Čech, proto směnili Pardubice za hrad Vizmburk. Hajman navíc získal od Jana Lucemburského do manství Náchod.

Hynek (či též Heinmanna) z Dubé (a Náchoda) zemřel nejpozději roku 1353. O jeho majetek se později (po r. 1360) rozdělili jeho dva synové: Hynek a Ješek (též Jan), oba psaní z Náchoda. Hynek Náchod, zatímco Ješek hrad a panství Levín v Kladsku. Společně pak drželi hrad a panství Frymburk.^1/93) Náchod prodal Hynek asi v roce 1367 Anně, kněžně Svídnické, své majetky naopak (neznámého roku) rozšířil o Adršpach a Střmen. Že skutečně na Adršpachu (alespoň občas) sídlil, dokazuje lis t6. července 1381 „na hradě Abrzpachu“ daný, jímž prodal jakémusi Machkovi dvůr ve vsi Rtyni s 16 pruty rolí. V té době se tedy stal původní opěrný a strážní hrad rezidenčním sídlem a správním centrem panství, jehož součástí bylo i sousední Teplicko (majitelé hradu vykonávali patronátní právo v kostelích v Teplici, Vernéřovicích a Zdoňově). Jeho manželkou byla Jitka ze Šumberka, připomínající se roku 1406 již jako vdova. Z manželství vzešli (přinejmenším) dva synové.

Hynek starší, jinak Lýšek a Hynek mladší, známější jako Hynek Červenohorský drželi Adršpach společně. Stejně tak i Červenou Horu, kterou zakoupili roku 1393, či krátce poté.3/37) Před rokem 1406 společně darovali plat 5 kop ve Výrově (kdyby nestačil, též v dalších vyjmenovaných vesnicích) klášteru Matky boží na předměstí Hradeckém a 5 kop platu ve vsi Všelibech kostelu Kosteleckému.3/37)

Někdy po koupi Červené Hory si bratři majetek rozdělili. Hynek Lýšek si zvolil za své sídlo Adršpach), zatímco Hynek mladší seděl na Červené Hoře. Zda zrušili i nedílnost, není známo.37) Hynek Lýšek mimo to vlastnil i sousední Střmen.

V neklidných dobách husitských válek a loupeživých rytířů

Oba bratři stáli v husitských válkách na katolické straně. Do historie se nejvíce zapsal Hynek Červenohorský, zastávající mimo jiné funkci hejtmana Jaroměře. Známá je též pověst o jeho incidentu v krčínském kostele.

O Hynkovi Lýškovi z Dubé toho víme o poznání méně. Za manželku měl Annu z Velhartic, díky níž získal nějaké statku na Plzeňsku a Prácheňsku. Jakožto adršpašský pán se v letech 1407-1418 připomíná jako patron blízkých kostelů (Vernéřovice, Zdoňov, Teplice, Chvaleč)

Nejpozději v roce 1430 dobyla hrad Adršpach husitská vojska. Pánem Adršpachu se stal Jan Krušina (V.) z Lichtenburka, věrný stoupenec Kalicha. (Z historie známe především jeho bratra Hynka (IV), kdysi též významného podporovatel husitství (hejtman orebitů), stojícího ale v té již době na straně Zikmunda).

Jan Krušina se účastnil bitvy u Vyšehradu v roce 1420, vojenského tažení do východních Čech (1421) i čáslavského sněmu. Po roce 1427 se ale přidal k polním vojskům, provádějícím loupeživé výpady do Slezska. Jan Krušina figuruje 24. června 1432 coby táborský hejtman na Adršpachu při uzavírání příměří se Slezany. Někdy před 11. listopadem 1434 byl Jan Krušina v Broumově zabit v hádce s jedním měšťanem. Jeho družiníci pak v odvetě město poplenili. Jan Krušina byl bezdětný a jeho jmění (Hostinné) tak připadlo bratrovi Hynkovi (IV). Tomu se později podařilo získat též zástavní držení Kladska a Minstrberska. Právě v Kladsku 4. března 1454 zemřel.

Formálně se hrad vrátil původnímu rodu. Roku 1436 jsou oficiálními držiteli Adršpachu bratři Petr a Jan z Dubé a Adršpachu, synové Hana Lýška.3/172) Petr zůstal na Adršpachu, kde se připomíná roku 1437. Podepsán („Petr z Náchodu sed. na Adrspachu“) v odpovědných listech, daných bratry Janem a Přibíkem Zajíci z Valdeka a dalšími šlechtici k ruce plavenských pánů proti saským knížatům v Míšni. A byl též přítomen korunovaci krále Albrechta v roce 1438.3/172)

V roce 1437 byl majitelem hradu též jejich bratranec Hynek mladší Červenohorský (zemřel bezdětný roku 1454).

Ani po oficiálním konci husitských válek nebyl v zemi klid. Nastala éra loupeživých rytířů, z nichž k nejvýznačnějším patřil Jan Kolda ze Žampachu, který se usídlil na Náchodě. Potulných tlup ale postupně vznikla celá řada. Často obsadily opuštěné hrady (případně hradů dobyly) a podnikaly přepadávání kupců, krádeže i loupežné výpravy. Na ty se vydávaly zejména do sousedního Slezska. V jejich držení patrně zůstával i Adršpach.

A přicházela i odveta: v roce 1441 vypálili Slezané blíže neurčenému Adršpachovi tři vesnice. Zda ale šlo o Adršpachy adršpašské, machovsko-zbečnícké, či jiné, nelze ze zprávy s jistotou říci.

Pohár trpělivosti nakonec přetekl. Knížata Slezská (společně s některými velkými slezský městy) nakonec nebezpečné pohraniční hrady odkoupila. Na začátku června roku 1447 pak Slezáci přitáhli do Čech a spálili a pobořili některé hrady. Mezi nimi i Adršpach.^1/122) Zbořen byl také Žacléř, Vizmburk, Skály (a nedaleko Skal hrádek Belver). Vesnic však neničili a jejich obyvatelé zůstaly poddáni původním pánům.^1/122

Před třicetiletou válkou.

Situace ve střední Evropě se začala postupně uklidňovat (byť v sousedním Slezsku se zpožděním). Více jak jeden a půl století relativní stability, kdy Čechy zůstávaly stranou významných konfliktů, umožnilo napravit ztráty z husitského období.

Páni z Dubé si náhradou za zbořený hrad vystavěli tvrz přímo v Adršpachu (v místech dnešního zámku).

Petr Adršpach z Dubé vedl spory s Hynkem Špetlem z Janovic. Petr Adršpach z Dubé v jistých dluzích měl zastoupiti Hynka Špetle z Janovic, který měl Petrovi vzdáti hrad Skály. Jeden ani druhý však smlouvě dosti neučinili a vznikly z toho nejedny pře. Petr, nečekaje na výsledek soudních sporů, prodal roku 1528 hrad Skály se dvorem, Adršpach hrad pustý, městečko Stárkov a vsi Bystrý, Skalky, Studnici, Vernířovice, Jívky, Janovice a Medhuji i s manstvím svým věřitelům Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu a Janu Krušinovi (VI.) z Lichtenburka.^3/71) Ti získali i druhé Petrovo zboží: totiž rýzmburské panství.3/173 Zdeněk Lev z Rožmitálu byl jedním z nejmocnějších a nejmajetnějších mužů té doby. Svůj zájem ale soustředil na oblast jižních Čech. Větší vztah k regionu měl Jan Krušina, který spoluvlastnil nedaleké trutnovské panství. V letech 1527-1532 zastával hejtmanský úřad. V roce 1532 ale byl pro násilí a nešlechetné skutky odsouzen ke ztrátě hrdla a cti. Popraven ale nakonec nebyl. Zemřel 15. května 1538. Jeho díl trutnovského panství mu byl ale již 16. února 1532 zabaven ve prospěch královské komory.

Jan z Pernštejna rozšiřoval své mohutné východočeské panství. Roku 1534 přikoupil od Zdeňka Lva z Rožmitálu a z Blatné a Hynka Krušiny z Lichtenburka Adršpach a spojené s ním Skály, Bystré a Střemen a navíc ještě panství Rýzmburk.^1/174) Při prodeji se připomíná Adršpach coby hrad zbořený, k němuž náležely vesnice Dolní a Horní Adršpach a Zdoňov s podacím kostelním. Hradu Střmen tehdy náležely vesnice Teplice (s podacím kostelním), Javor a Nová Ves, hradu Bystré městečko Stárkov a vsi Bystré, Chlívce, Jívky (pusté), Strážkovice (pusté) a Metuj (s manem ku Skalám patřícím), hradu Skály: Studnice, Skala, Vernéřovice (s kostelním podacím), Markoušovicemi (pusté) a Zábořím (pusté). Ke skutečnému postoupení ale došlo až roku 1536.^1/175) Za jeho vlády panská sídla na přikoupeném území zpustla.

Roku 1544 ale Jan z Pernštejna území bývalého rýzmburského a skalského panství prodal Bernardovi Žehušickému z Nestajova za 6050 kop grošů. Bernard si za nové sídlo zvolil Rýzmburk. Rod Žehušických z Nestajova pocházel z již zaniklé vsi Nestev (či též Neslívy) u Šťáhlav v západních Čechách. Během husitských válek se však usadili na Čáslavsku. Bernart byl synem Jana Žehušického z Nestajova a měl bratry Jiříka (Tupadly) a Václava (Žleby, později Červený Hrádek). Od roku 1545 byl purkrabím hradeckého kraje. Pusté hrady obnovovat nechtěl a proto okolo roku 1547 vystavěl novou tvrz ve Stárkově.

Bernard Žehušický z Nestajova věnoval roku 1547 své manželce Kateřině ze Smiřic 1250 kop, zapsaných na panském domě ve Stárkově, městečku Stárkově a vesnicích (Bystré, Chlívce, Teplice, Zdoňov, Adršpach obojí, Janovice, Hodkovice, Vernéřovice, Javor a Medhuje.3/71

Bernard zemřel bezdětný v roce 1563. Majetek po něm zdědil Jan Žehušický z Nestajova, který ale zemřel již následujícího roku. Všechny statky přešly na Hertvíka Žehušického z Nestajova, který se svou manželkou Bohunou, rozenou z Hustířan, zpravidla sídlil na Svojanově.

Roku 1576 (dne 24. května) prodal Hertvík zámky pusté Skály a Adršpach, dvůr pod Skalami nově vystavený, vsi Zdoňov, Svatoňov, Adršpach Horní a Dolní, Hodkovice, Janovice a Libnou svým sestřencům Kunšovi, Václavu Adamovi a Abrahámovi, bratřím Bohdaneckým z Hodkova. Ti toto panství roku 1580 prodali zpět Mandaléně, Elišce (či Alýbětě) a Lidmile, sestrám z Nestajova, které zdědily po svém bratru Hertvíkovi všechna jeho panství kromě Bystrého a Svojanova (Hertvík zemřel roku 1579 a ač byl dvakrát ženat – s Eliškou Bohdaneckou a s Bohankou Zárubkou z Hustířan, neměl potomků). O majetek se brzy poté (okolo roku 1589) rozdělily: Eliška, vdova po Adamu Bohdaneckém z Hodkova, získala Adršpach (hrad pustý se zbožím), Teplici a Řešetovu Lhotu, zatímco zboží skalské a stárkovské připadlo synům mezitím zemřelé Ludmily. (Mandalena pak získala zboží Rýzmburské a Ratibořské)3/71 Vdova Bohunka dostala Svojanov.

V roce 1589 se o Eliščin majetek podělili bratři Kuneš, Václav a Adam Abraham Bohdanečtí z Hodkova.

Nejmladší z nich, Adam Abraham, získal obojí ves Adršpach, Zdoňov, Libnou, Chvaleč, Petříkovice, Slavětín a Bezděkov.3/173 Byl ženatý s Beatou ze Songerhausu, jinak z Kalen, s níž zplodil syny Adama Oldřicha, Heřmana a Rohoslava, a nějaké dcery. Že na nově utvořeném panství nebylo v té době žádné důstojné sídlo, postavilo okolo roku 1596 novou tvrz v Dolním Adršpachu.3/173 Jakožto horlivý vyznavač luteránského náboženství podporoval povstání roku 1618.3/173) Prvního února 1620 zemřel se svým nejmladším synem Rohoslavem (texty o výbuchu nazývají jej též Jaroslavem či Bohuslavem), a údajně též synovým vychovatelem Melchiorem Barthusiem, při výbuchu střelného prachu na jičínském zámku, na kterém se měl právě definitivně ukončit spor mezi sestrami Smiřickými. Za nevyjasněných okolností tehdy přišlo o život 41 osob (někteří uvádějí až 60 osob), z velké části šlechticů či vysokých úředníků. (Při výbuchu zemřel též Rudolf ze Štubenberka, držitel zámku v Novém Městě nad Metují). Adam Abraham (který patřil společně s Rudolfem ze Štubenberka mezi trojici komisařů) tak zemřel bez mužských dědiců, neboť v krátké době zemřeli všichni jeho synové. Prostřední Heřman zemřel roku 1616 v Adršpachu a nejstarší Adam Oldřich během své několikaměsíční kavalírské cesty v roce 1617 v italské Sieně onemocněl a zemřel (upomíná na něj epitaf v tamní bazilice sv. Domenica.

Adršpašské panství poté spravovala vdova Beata Bohdanecká coby poručnice dcer Anny, Elišky, Magdaleny a Beaty. Ani jim se nevyhnuly pobělohorské konfiskace. Za účast Adama Abrahama na stavovském povstání bylo panství konfiskováno a v roce 1623 prodáno za 27 530 kop grošů míšenských Albrechtu z Valdštejna. Beata Bohdanecká odešla do Exilu ve slezské Svídnici. Albrecht z Valdštejna v té době majetek nejen hodně získával, ale také směňoval. Soustředil se totiž na utváření a rozšiřování Frýdlantského vévodství.

Již v roce 1624 proto Adršpach směnil s Marií Magdalenou Trčkovou, ženou podobně obratnou jako Valdštejn, která se zase soustředila na získávání majetků v severovýchodním pohraničí. Ještě za jejího života se část jejího majetku (včetně Adršpachu) dostala do rukou jejího syna Jana Rudolfa, blízkého Valdštejnova spojence. Oba se stali obětí atentátu, spáchaného na Valdštejna 25. února 1634 v Chebu

Po smrti Jana Rudolfa Trčky z Lípy měla panství Opočno, Smiřice, Adršpach a Žacléř přejít na tři díly nejstarší dceři Alžbětě Vchynské, druhé dceři Johaně Švamberkové a vnučce Marii Isabele Trčkovně.3/166) Panství ale byla zkonfiskována, a následně rozdělena mezi strůjce Chebského atentáru a další věrné.

Statek Adršpach byl tedy již podruhé konfiskován, a císařskou resolucí ze 3. února 1635 postoupen ke správě generál-polnímu-strážmistru (Generalfeldwachtmeister) Jakubovi de Arlin (původně Jacob d’Arlin), svobodnému pánu z Burnival. Později pak odměnou za jeho vojenské služby darován a dědičně darován.6) Mnoho o něm nevíme. Na straně císařské armády se účastnil například bitvy u Breitenfeldu. Kořeny rodu sahají do vesničky Bornival, nacházející se v Belgii (jižně do Bruselu).

Po smrti Jakuba byl Adršpach císařskou rezolucí z 25. července 1643 postoupen jeho strýci Ludvíkovi Caraffovi⁶⁾ (Don Lois de Caraffa). Významný a starobylý šlechtický rod Caraffů (kéž Carafů či Karaffů) má své kořeny v Neapoli. Jeho příslušníky zavály cesty do různých koutů Evropy, a mnozí se výrazně zapsali do historie, od vojáků p kardinálovi. O Ludvíkovi/Ludwigovi/Loisovi ale máme informací jen málo. Za války byl císařským a španělským nejvyšším nad jízdou.3/173)

Bližší obrázek o podobě panství v té době si můžeme učinit ze Soupisu poddaných podle víry, který se uskutečnil v roce 1651. V Adršpachu v té době působil Schulmeister Johannes Krebß, správce Martin Steiner, šafář Casper Rose, Breuer (sládek?) Paul Hauffe, bednář Jacob Aßman, a Scheffer (šafář či spíše ovčák?) Hanß Sieger s ¨manželkami a dětmi. (celkem 26 členů starších 12 let, mladší nebyli zapsáni). U dvora pak pracovalo 11 lidí. Nejlidnatější vesnicí panství byl tehdy Zdoňov (Merckelsdorff), kde soupis zachytil 192 osob, následoval Dolní Adršpach (Nieder Aderspach) 88, Horní Adršpach (Ober Aderspach) 56, a nejmenší Libná (Liebenaw) s 52 osobami. Celkem tedy 425 lidí. Nutno ale dodat, že soupis obsahuje v případě adršpašského panství pouze osoby starší devíti let. Celkový počet obyvatel byl tedy (při tehdejší věkové struktuře výrazně) vyšší.

Od roku 1655 patřilo panství Vilému Albrechtu Krakovskému z Kolovrat, který jej 24. dubna koupil pro pastorky a syny své, zplozené s Annou Kateřinou, rozenou z Rozdražova. 3/173)

V roce 1661 (22. listopadu) byl Vilémův majetek rozdělen mezi jeho děti a manželku. Majetek byl rozdělen na čtyří díly. Třetí díl: Adršpach se vším příslušenstvím a lesy, mezi nimiž se les Starý hrad (Althaus) připomíná, získala jeho dcera Kateřina Barbora, manželka Leopolda Oldřicha Libštejnského s Kolovrat. Při té příležitosti je také podrobněji popsána podoba Adršpašské tvrze. Panství drželi manželé společně až do Leopoldovy smrti. (Václav Bohdanecký z Hodkova držel zboží Teplické

Od roku 1712 držel panství jejich syn Jan Norbert Arnošt (zemřel 1736), poté jeho syn Josef Jeroným (zemřel roku 1750). Jeho synem Rudolfem se historie této rodové větve uzavírá.

V majetku Libštejnských z Kolovrat byl Adršpach do roku 1770. Tehdy umírá Janův vnuk Rudolf, poslední z této rodové větvě.

Celé jmění zdědila vdova po Rudolfovi, Marie Antonie, rozená hraběnka z Blümegen. Ta se znovu provdala za svého strýce, hraběte Kryštofa z Blümegen.

Adršpašské panství odkázala rovným dílem Kryštofovu synovi z prvního manželství – hraběti Petru Alcantarovi, a svému bratru Františkovi z Blümegen.

František z Blümegen zemřel v roce 1806. Dědicem ustanovil svého švagra Filipa Neta hraběte von Heister. Druhou polovinu panství zdědil v roce 1813 synovec hraběte Petra Alcantary, hrabě Josef Schaffgotsch. V roce 1820 oba majitelé prodali panství Prokopu Hartmanovi hraběti z Klarštejna.

Roku 1828 panství koupil Jan Nepomuk Nádherný, pražský měšťan a obchodník se železářským zbožím, povýšený roku 1838 do šlechtického stavu.

Po jeho smrti panství přešlo do vlastnictví jeho syna Ludvíka Karla, který v roce 1865 dosáhl povýšení na rytíře z Borutína, podle jihočeského panství které koupil roku 1829 Jan Nádherný. Rod Nádherných se zasloužil o rozvoj cestovního ruchu v Adršpachu. Stojí za zpřístupňováním dalších částí skalního města i úpravách skal v duchu romantismu. Svou roli v tomto počínání jistě sehrály i ekonomické zájmy: bohatí návštěvníci si moli například zaplatit zvěčnění svého jména nápisem na skále. Zajímavostí je, že v době, kdy se v adršpašských skalách budovala (pseudo)gotická branka, mizelo ve velkém gotické zdivo „rodového“ hradu Borotína v základech hospodářských a dalších budov.

Rodině Nádherných a jejich přibuzným Elsenwangerům statek patřil až do roku 1945

zámek

Zámek stojí zhruba uprostřed Dolního Adršpachu při páteřní cestě/silnici. Romantickou atmosféru mu dodával kdysi rybník, zbudovaný na Adršpašském potoku v těsném sousedství (ten je ale již dlouhá léta vypuštěný).

Zámek vznikl přestavbou původní renesanční tvrze, založené v XV. století pány Berky z Dubé. Na její dispozice snad dosud upomíná pětihranná věž, vystupující z jihovýchodního nároží zámku.2/170) Věž, jen poměrně málo převyšující hlavní budovu, ukončuje vysoká cibulovitá báň. Zámek o dvou patrech je vystavěn na čtvercovém půdorysu s přístavkem na západní (zadní) straně budovy.

– střediskem panství se ves stala až roku 1590, kdy ji při dělení dědictví získal Adam Abrahám Bohdanecký z Hodkova, ten si krátce poté postavil nevelkou renesanční tvrz dokončenou roku 1596 (hrady.cz)

– v dnešní podobě byl postaven v letech 1577-80 (www obce) od Adama Bohdaneckého, rytíře z Hodkova (jinde 1596 – wiki, hrady.cz)

Adam i jeho syn Jaroslav se zapojili do stavovského povstání

Adam spolu se svým synem a 39 dalšími osobami zemřel při výbuchu v jičínském zámku při řešení sporu o část panství Smiřických (1620)

– po roce 1620 často měnil majitele

zámek na fotografii ze 20. let 20. století

9 jejich dědicům byl Adršpach zabaven a konfiskát koupil roku 1623 Albrecht z Valdštejna, roku 1627 postoupil Marii Magdaleně Trčkové z Lípy 1634 po zavraždění Adama Erdmana Trčky spolu s Valdštejnem v Chebu roku 1634 byl A. znovu konfiskován, následovali /Jakub de Arlin (1635-1643) a jeho dědic hrabě Ludvík Caraffa

– až byl r. 1655 koupen hrabětem Vilémem (Albrechtem) Krakovským z Kolovrat

Při dělení majetku po Vilému Albrechtu Krakovskému z Kolovrat roku 1661 byl pořízen i podrobnější popis adršpašské tvrze:

„Ve tvrzi Adršpachu od kamene z gruntu postavené a šindelem přikryté byly při zemi světnice klenutá, 4 suché sklepy, kancelář, kuchyně, spižírna a síň prostranná, vše klenuté, pod tím 3 sklepy podzemní a nad tím 2 světnice, 3 komory, kancelář a tabulnice. Pod samou střechou byly 2 světnice, 2 komory a kancelář, avšak od ohně docela popálené. V druhém obzvláště stojícím stavení bývaly před tím 2 světničky, 3 komory a pokoj prostranný, však to vše bylo tak pusto, že k panskému pohodlí sloužiti nemohlo a jen na sypání obilí se hodilo, avšak v přízemí byla klenutá maštal a pěkně zpravená stání na 8 jízdných koní. Mezi tímto stavením a tvrzí byla pekárna a truhlárna.3/173)

– v jeho rodu zůstal až do jeho vymření r. 1770

Idyla na rybníku pod zámkem (výřez ze staré pohlednice)

– v rodu Krakovských zůstal až do roku 1770, kdy jej koupil hrabě Kryštof Blümegen, jehož dcerou Janou přešel sňatkem do rodiny hrabat Schaffgotschů

– kolem r. 1800 patřil hrabatům z Blümegen, po nichž jej dědil hrabě Hartman z Klaršteinu

– ten jej dal roku 1825 obnovit

– na to se dostal ruskému generálu šl. z Elsenwangen

– od r. 1828 až do r. 1945 patřil baronům Nádherným z Borutína

– za nich rekonstrukce zámku v roce 1886 – na hlavním průčelí byl přistaven balkon s krakorci a slepými arkádami

– po zestátnění státní statky

– po opravě roku 1970 byl využíván jako depozitář Státního ústředního archivu.

obdélná dvoupatrová budova

– v přízemí budovy byl sklad potravin a kuchyně. V poschodí pak pokoje, jídelna a kanceláře.

– pětiboká mírně kónická třípatrová věž

– v přízemí věže, kde byla kdysi kaple, je pětidílná klenba hvězdicovitá

– interiéry výsledkem klasicistní přestavby

– v 18. století byla postavena samostatně stojící administrativní budova a hospodářský dvůr

Cennou, ale snadno přehlédnutelnou památkou zámeckého průčeli je alianční znak. Není umístěn nad hlavním vchodem, jak bývá nejčastější, ale nad okny pravé části přízemí těsně pod mezipatrovou římsou. Pískovcový reliéf ve tvaru štítu obsahuje dva znaky: Erb Žehušických z Nestajova (ve štítě část kola, kde je loukoť spojená s pístem dvěma špicemi)

socha sv. Václava

Při staré, dnes pozapomenuté, cestě do Zdoňova skrývá se v lesích pod Křížovým vrchem socha sv. Václava.

Sochu nechali roku 1802 postavit Václav a Barbora Resmanovi. Do dnešních dob se zachovala i díky opravě, které se socha dočkala v roce 1937, z popudu tehdejšího vlastníka adršpašského zámku barona Konstantina Nádherného z Borutína. Na obě tyto události (stavbu i následnou renovaci) upomínají (německy psané) nápisy na soklu sochy.

socha svatého Václava ukrytá v lese nedaleko Adršpachu

Mariánský sloup

Mezi Adršpachem a Bučnicí stojí u silnice, v místech, kde odbočuje cesta k dnes již zaniklému Spálenému (či též Prostřednímu) mlýnu, zajímavý mariánský sloup.

A právě mlynář z Prostředního mlýna – Franz Hampel se jmenoval – dal sloup zbudovat. Stalo se tak u příležitosti korunovace Marie Terezie v roce 1743, mimo jiné z radosti nad odchodem pruských vojsk z Čech po první slezské válce (1740 – 1742), která zle dopadla i na severovýchodní Čechy.

Dokládá to ostatně i latinský epitaf na podstavci, jenž bývá překládán jako: „Tento sloup nechal ke cti neposkvrněného početí postavit Franz Hampel, v době, kdy byly Čechy božskou pomocí a lidským nasazením osvobozeny od svých nepřátel.“ Sloup je tvořen z podstavce s několika latinskými nápisy, vysokého sloupu se šroubovitě stačeným dříkem (a zakončeného korintskou hlavicí) a samotné sochy Panny Marie Immaculaty (neposkvrněné).

u polní cesty vedoucí od zámku k Havranímu městu smírčí kříž:

a) řecký kříž na neopracovaném podstavci s nápisem: Anton Raab Liebenau 1790

– rozměry 61 x 63 x 17 cm

– původně stával v lese u dnes takřka zaniklé obce Libná na místě, kde došlo ke smrti dřevorubce

– přenesen 1985 z původního místa

b) tamtéž kříž s nápisem Johann Schmidt Voigsdorf 1890 (Voigtsdorf – osada mezi Chelmskem Slaskie a Libnou). Údajně také smrt dřevorubce

c) ve stráni po levé straně silnice z Dolního do Horního Adršpachu stojí pod domem čp. 37 torzo pískovcovéjo kříže zbylé po odlomení ramena a hlavy. Podobá se tak sekyře. Je ale dost dobře možné, že je jeho tvar původní. Rozměry 67 x 61 x 21 cm

Svéráznou částí Adršpachu je Havraní město: skupina několika starých chalup u paty skal, mezi kterými se proplétají koleje adršpašské lokálky.

*snoubení divoké přírody a staré lidové architektury v Havraním městě u Adršpachu*

Kostel Povýšení svatého kříže

– v Horním Adršpachu

– zbudován v letech 1827 – 1831

– klasicistní

– nahradil původní dřevěný kostel z roku 1688 (byl obklopen hřbitovem, na úpatí „Pavlovské hory“ stála samostatná zvonice

– Hornoadršpašský kostel byl původně kostelem filiálním (ke Zdoňovu), od r. 1787 lokalie, 1855 kostel farní

– jedná se o jednoduchou jednolodní stavbu s trojboce uzavřeným presbytářem, sakristií na severní straně a věží nad západním průčelím

– vybavení pochází většinou z doby výstavby kostela

– z původního dřevěného kostela byl přenesen hodnotný reliéf sv. Anny z poloviny 18. století

Táhne už nás to ale nejspíš do skal. Vraťme se tedy zpátky do Dolního Adršpachu

Ještě před skalami na návštěvníky číhal hotel u skalního města

Na rybníku v sousedství bylo zbudováno populární koupaliště

Teď už si jen zakoupit nějaké suvenýry…

…a vzhůru do skal. Ty už si ale zaslouží samostatný článek.

Doprava, dopravní spojení:

železniční trať číslo 047 Trutnov – Teplice nad Metují (zastávky Horní Adršpach, Adršpach (při vstupu do skalního města),

autobusy:

V obci se nacházejí 4 autobusové zastávky (3 v Dolním Adršpachu, 1 v Horním). Pro cesty do skalního města a na Křížový vrch slouží zastávka „Adršpach, Dolní Adršpach, skály“, nejblíže zámku a turistické cestě ke zřícenině hradu Adršpach je zastávka „Adršpach, Dolní Adršpach, zámek“.

371/408: Trutnov – Jívka – Adršpach – Teplice nad Metují – Meziměstí – Broumov
360: Police nad Metují – Teplice nad Metují – Adršpach (do Adršpachu pouze o víkendech v letní sezóně + jeden pár zaměstnaneckých spojů večer)

POLOHA spojů

schéma linek

NAJÍT SPOJENÍ

Turistické možnosti aneb kam dál?

a) pěší turistické trasy

I. rozcestí turistických tras nalezneme v Dolním Adršpachu u parkoviště při vstupu do skalního města

zeleně značený okruh Adršpašským skalním městem (přístupný po zaplacení vstupného) o celkové délce 3,5 km (možno prodloužit o okruh okolo pískovny 1 km a o projížďku na lodičkách na Adršpašském jezírku (prodloužení cesty cca o 1 km). Případně lze z poloviny okruhu pokračovat po žluté turistické značce Vlčí roklí do Teplických skal.

žlutá : Pod Křížovým vrchem, rozc. 1 km 570 m n.m. (0,5 km dlouhá odbočka na vrchol Křížového vrchu (667 m n.m.) – Hrnčířské údolí (neznačená odbočka ke zříceninám kostela Kopeček) 1,5 km – Zdoňov, kostel 3,5 km (510 m n.m.) – Zdoňov, rozcestí turistických tras 4,5 km (m;530 m n.m.) – Buková hora, kříž smíření 7,5 km (600 m n.m.) – Vernéřovická studánka 9,5 km (č;500 m n.m.) – dále po červené do Teplic nad Metují (13,5 km) nebo Meziměstí (14 km)

červená : Pod Starozámeckým vrchem (odbočka na zříceniny hradu Adršpach) 2 km (ž, 570 m n.m.) – Kalousy 3,5 km (650 m n.m.) – Liščí sedlo 6,5 km (ž;630 m n.m.) – Janovice 8 km (z;560 m n.m.) – hřeben Závory 9,5 km (650 m n.m.) – Radvanice 12 km (m;530 m n.m.) – Paseka (Paseky), hřeben Jestřebích hor 14,5 km (z;690 m n.m.) – Pod Pasekou (rozcestí červených) 15 km (č;620 m n.m.) – dále do Trutnova či Malých Svatoňovic

červená : Bučnice (kemp) 4 km – Teplické skály, vstup 4,5 km – Teplice nad Metují, nám 6,5 km (460 m n.m.) – U Nového Dvora 8,5 km (550 m n.m) – Vernéřovická studánka 10,5 km (500 m n.m.) – Vernéřovice 13 km (450 m n.m.) – Meziměstí 15 km – Ruprechtice, kostel 17,5 km … – …. Broumov

bez značení po silnici do Horního Adršpachu (3 km)

II. Horním Adršpachem žádná pěší turisticky značená trasa neprochází, můžeme však pokračovat:

po silnici do Dolního Adršpachu ke vstupu do skalního města (viz I.) 3 km

po silnici do osady Krčmov 1 km (600 m n.m.) a dále přes hřeben Závory (vrchol stoupání v 690 m n.m.) do Chvalče 6 km(cestou v lese nad Chvalčí torzo křížové cesty)

po silnici do osady Krčmov 1 km (600 m n.m.) a dále do Hodkovic 3 km(580 m n.m.) a Janovic 5 km (560 m n.m.)

Použitá literatura:

HRAŠE, Jan. Dějiny Náchoda. V Náchodě: Nákladem městské rady Náchodské, 1895. (číslice za lomítkem značí číslo strany) Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:d188e6c0-80bc-11dd-9b0d-000d606f5dc6
ROJEK, Jan Karel. Tvze Zálezly, Svatoňovice, Zbečník a Rokytník. In: Památky archaeologické a místopisné: organ Archaeologického sboru Musea království Českého a Historického spolku v Praze. Praha: Archaeologický sbor Musea království Českého, 1871-1873(8), s. 955,956. ISSN 1801-5786. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:79a51b90-d8a3-11e4-ae4e-5ef3fc9ae867
SEDLÁČEK, August. Hrady….
Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim I/1 1354–1362, ed. Franciscus Antonius Tingl, Pragae 1867, s. 106
PALACKÝ, František. Archiv česky: čili staré pisemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácich i cizích, Svazek 3. W Praze: W komissí u Kronbergra i Řiwnáče, 1844, s. 87-88
Dějiny konfiskací II 679
Archiv český VI, s 442