Pověst je součástí rozsáhlejšího pohádkového souboru Babiččino vypravování (Národní povídky a příběhy s poznámkami zeměpisnými a dějepisnými).
„O té Čertovině znám ještě jednu povídku,“ řekla babička následujícího dne, když se u své přeslice byla usadila, „a tu povídku budu vám dnes vypravovati. Chcete-li?“
„Chceme, babičko, prosíme!“ zvolaly děti a už poslouchaly.
„Jednou šla jsem od Náchoda k Červenému Kostelci. Když jsem přišla na tuhle Čertovinu, o níž jsem vám včera večer byla vypravovala, zastavila jsem se u kříže, který stojí naproti hospodě, abych se „Otčenáš“ a „Zdrávas“ pomodlila. Když jsem po modlitbě vstala, abych ku Kostelci dále se ubírala, přišel ke mně nějaký stařeček a ptal se mne, vím-li, co ten kříž, u kterého jsem se modlila, znamená?
„Nevím, pantáto, nevím,“ řekla jsem mu. „Víte-li vy něco o něm, prosím vás, povězte mu to. Ráda poslouchám, když něco památného se vypravuje.“
„A já zase rád vypravuji,“ odpověděl dědeček, „zvláště když vidím, že to někoho těší. Jdete bez toho také do Kostelce, že?“ ptal se mne.
„Ano,“ řekla jsem, „jdu tam se zbožím.“
„Tak nám aspoň ujde cesta,“ dodal a jal se vypravovati: „Za slavného panování císařovny Marie Terezie žil zde na Čertovině jistý Josef Kozák. Byl rodem z Kladska, tady za hranicemi, jak vidíte. Patřila mu tahle ta hospoda před křížem a pak tamhle ty dva statky ještě.
Byl to veliký boháč. – Tolary a dvacetníky měřil prý na korce a lopatou je nahrnoval. Každou sobotu přišli zjednaní lidé večer na Čertovinu, aby s chasou domácí peníze přebírali. Seděli kolem stolu, na němž byla veliká hromada stříbrňáků, a oddělovali každý druh peněz na jinou hromádku. A každou hromádku shrnoval pak starý Kozák do zvláštního měšce velikého a ty měšce pak dobře uschoval. Kozák měl devět synů a sedmi koupil veliké statky. Dva studovali a všichni měli ještě peněz více, než potřebovali. Jak povídám, byl to boháč, jakému tenkráte na celém Náchodském panství, ba i v celých snad Čechách nebylo rovno.“
„A jak se stal takovým boháčem?“ zeptala jsem se stařečka.
„To bylo právě záhadné, a lidé vypravovali si o tom rozličné věci. Někteří, že má plivníka, jiní zase, že pašuje, ba někteří i tvrdili, že Kozák čaruje. Ale ani jedno ani druhé nemohlo se mu dokázati, jakkoliv byly úřady naň dosti pozor dávaly.
Tenkráte vedla Marie Terezie s pruským králem Bedřichem II. skoro pořád vojnu. Byl to úhlavní nepřítel dobré císařovny a celého království Českého, které by tuze rád pod své panství byl dostal. Ale neušlo mu to. Jen o Slezsko a Kladsko nás připravil. Jsou to krásné země, panímámo, tuze krásné, škoda, přeškoda jich! Vidíte, tamhle v pravo ty hory, zvláště tam ta Homole, ty jsou již v hrabství Kladském. Císařovna měla tenkrát dobré vůdce, Loudona a Dauna, kteří ji proti nenasytnému králi pruskému udatně bránili. Ten generál Loudon táhl jednou, – mně se zdá, že to bylo roku 1760., proti Bedřichovi do Slezska a rozložil se se svým vojskem, kterého bylo na 36.300 mužů, mezi městem Úpicí a vsí Libňatovem. Je to asi pět hodin odtud, až v Krkonošských horách. Tam byla hlavní jeho síla. Jednoho dne přijel Loudon od Úpice ještě s jinými generály do Červeného Kostelce, slezl u fary a ptal se pana faráře Jiřího Staňka, zdali by v okolí tomto byl nějaký zkušený a spolehlivý muž, který by jemu a jeho celé armádě cestu na pevnost Kladskou bezpečně ukázal. Pan farář mu odpověděl, že ano, a jmenoval mu Kozáka Čertovinského. Povídal Loudonovi, že je z Pruska, že tam vede obchod s obilím, kožemi, přízí, plátny, suchými švestkami, vůbec se vším, co jen panství Náchodské a okolní krajiny dávají, a že jest zároveň hospodským a má právo míti pekárnu a jatky.
Jak to pan farář Loudonovi řekl, poděkoval mu generál, vyskočil rychle na kůň a cvalem uháněl na Čertovinu. Když tam přijel, nebyl starý Kozák doma; jen jeho žena obstarávala tenkráte hospodářství. Loudon jí řekl, aby Kozákovi, až přijde, vyřídila, aby hned na faru do Kostelce se odebral, ať si přijde, kdy přijde. A zase hned zpátky do Kostelce uháněl.
Asi o jedenácté v noci teprve vrátil se starý Kozák, a manželka mu hned vypravovala, že tam byl nějaký velký vojenský pán na koni a že mu vzkazuje, aby hned, jak se vrátí, na faru do Kostelce přišel.
Starý Kozák se divil a poručil hned čeledínovi, aby mu toho nejlepšího koně osedlal. A za malou chvíli již uháněl ke Kostelci.
Když Kozák do pokoje na faře vstoupil, šel mu generál Laudon naproti a ptal se ho, je-li on Kozák, a on, že ano.
„Dobře,“ řekl Laudon a pověděl zase, kdo on je, a ukázal na stůl, na němž dva kordy a bambitky křížem ležely. „Máme spolu velice důležité projednání. Jedná se dnes o zájmy Jejího Veličenstva a veškeré říše. Žádám od tebe nejprvé věrnost, pak oddanost a slepou poslušnost a mlčenlivost, rozuměls?“
Starý Kozák odpověděl, že všecko, co v jeho moci bude, milerád udělá, a že chce věrně posloužiti.
„Jinak bys propadl smrti,“ doložil Laudon a ptal se pak, jak daleko je na Kladsko, kudy by se tam nejlépe a nejdříve dostal, aby se o tom v Kladsku nedověděli, a kde před pevností by se měla postavit děla. O tom všem radili se dlouho do noci, a když se uradili, propustil generál Kozáka a nařídil mu, aby jeho manželka na zítřek pro sedm generálů oběd připravila.
Druhého dne dalo se vojsko časně z rána na pochod, a když na Čertovinu dorazilo, rozložilo se po všech polích daleko široko.
Generálové ubytovali se na Čertovině a obědvali. Po obědě ptali se, co ten oběd stojí, a když Kozák řekl, že nic, položil každý pod talíř dukát. Na Čertovině zdrželi se až do jedenácté hodiny v noci; pak se zdvihli a s nimi všecka armáda. Aby koňstvo šlo tiše, obvázali mu vojáci kopyta obvazky.
Napřed jel Kozák s generálem Laudonem, pak ostatní generálové s vojskem. A tak táhli po celou noc, až přirazili k jistému vrchu před pevností Kladskou, kterému říkali Paseky. Tam se všecka armáda zastavila a čekala, až si generál Loudon dobré místo pro děla vyhledal.
Když je našel, smekl helmu, položil ji na pařez, vložil obličej svůj do rukou a počal se vroucně modliti, Pána Boha o vítězství prositi. Půl hodiny prý se modlil až slzel. Po modlitbě pravil Kozákovi: „Nyní je čas, abys domů se obrátil. Ale abys bezpečně domů se dostal, postarám se o tebe. Na shledanou!“
Jak to dořekl, poručil jednomu důstojníku, aby Kozáka do velikého sudu magacínského dobře uschovati, na vůz naložiti a pod ochranou osmi vojáků do Čech na Čertovinu dopraviti dal, aby se mu nic zlého nepřihodilo, protože Kozáka každý tam dobře znal.
Naložil jej tedy a vezli k Machovu; je to starožitné městečko české v překrásném údolí pod vrchem Borem – s farním kostelem sv. Václava – při samých hranicích pruských. Sotva byl Kozák asi půl hodiny cesty od Kladska, již pozoroval, jak se sud i s ním otřásá, a slyšel, jak děla houkala.
Netrvalo to ani hodinu a s pevnosti Kladské zavlál bílý prapor. Kladsko se vzdalo s celou posádkou na milost i nemilost. Byloť rychlým a neočekávaným příchodem generála Loudona a jeho veliké armady úplně překvapeno. Tak dopomohl starý Kozák Čertovinský ku stkvělému dobytí Kladska.
Léta 1761. přezimoval pak Loudon v hrabství Kladském i v pohraničních Čechách a v tom čase velmi často na Čertovině se zdržoval.
Jednoho dne byl Loudon velice sklíčen. Starý Kozák to pozoroval, a že byl s ním už dobře znám, ptal se ho, co by mu bylo.
„Ty mi nepomůžeš,“ odvětil mu generál, „darmo bych se ti svěřoval.“
Ale starý Kozák mu neslevil a pořád se ho ptal a řekl, že mu třeba bude moci pomoci, jen aby se mu svěřil.
Loudon mu tedy vypravoval, že jeho armádě nedostává se potravin i peněz, a že neví, jest-li to všecko zítra nebo bozejtří dojde.
Starý Kozák se usmál a povídal, to že se brzy napraví, že nebude žádná nouze, že on sám všecku armádu nějaký čas vyživí.
„Ó ty bláhový!“ dí Laudon, „ty si ani nedovedeš pomysliti, co taková armáda denně stojí.“
Starý Kozák se zase usmál a prosil generála, aby s ním šel na sýpku.
Laudon šel, a tu mu Kozák okázal ty ohromné hromady a pytle tolarů a dvacetníků.
Loudon se podivil. Takového bohatství na Čertovině nehledal. S radostí přijal tedy nabídnutí poctivého a upřímného Čecha a kázal, aby všem vojínům jejich žold ihned byl vyplacen.
Tak vydržoval starý Kozák po dva dny celou císařskou armádu svými penězi.
Když pak Loudon se svojí armádou po některém čase Čertovinu opouštěl, děkoval Kozákovi za všecko, co jeho armádě byl prokázal, a daroval mu na památku své vlastní hodinky, které nyní vnuk jeho, Josef Kozák nosí. Jdou posud dobře, já je kolikrát měl v ruce. Jsou to krásné starobylé hodinky.
„Peněz nemám nyní,“ řekl Laudon, „a kdybych i měl, těmi nebylo by bohatému Kozákovi spomoženo. Kdybys však někdy něčeho potřeboval, přijď, nebo piš, rád ti posloužím. Císařovna jest mi velice nakloněna i učiní mi, co jen možného. Snad někdy mé pomoci budeš potřebovati. S Bohem!“
Generál Loudon odejel do Vídně a s ním i jeho armáda; jen malá část vojska jeho ostala na hranicích českokladských dlouhý čas, aby ostrahovala pilně hranic proti Prusku. Jedenkráte roznesla se časně z rána po celém okolí podivná zpráva, že vojáci císařští pochytali v noci mnoho podloudníků, kteří z Pruska usně do Čech převáželi a přenášeli.“
„Co je usně, babičko?“ tázal se Jeník.
„Usní, nebo usně jmenuje se v té krajině vydělaná kůže z hovězího dobytka,“ vyložila babička a pokračovala: „A ti podloudníci doznali všichni na právu v Náchodě, že jsou lidé bohatého Kozáka, který již ode dávna podloudnictví provozuje a tak pořád víc a více bohatne. Kozák byl hnedle zatknut a do Náchoda na zámek odveden. Bylo s ním tuze zle. Dokázalo se mu, že skoro všecko jeho jmění pochází z podloudnictví.
Co tenkráte s podloudníky, zvláště velkými podloudníky – dělali, to víte. Vyslechli je, odsoudili a pak pověsili. A tak měl i Kozák na mále – a měl i o všecko svoje jmění přijíti. Tu vzpomněl si na generála Loudona, co mu byl řekl, když se s ním…“
„Co řekl, Pepíčku, ten pan generál Loudon tomu bohatému Kozákovi, jestli pak sis to dobře zapamatoval?“ tázala se matka Pepíčka.
„- Ten generál Loudon řekl Kozákovi, že mu rád pomůže, kdyby ho někdy potřeboval, že císařovna mu moc k vůli udělá, aby jen k němu přišel nebo mu psal -“ odpověděl Pepíček.
„Tak, tak, můj synáčku,“ pochvalovala babička Pepíčka, „a ten čas přišel, kdy Kozák tak velikého pána potřebovati mohl. Vyžádal si na svých soudcích té milosti, aby směl generálu Loudonovi, který byl tenkráte ve Vídni, několik řádků napsati a jemu je zaslati. Bylo mu to dovoleno.
Jak Loudon psaní od Kozáka obdržel, spěchal ihned k dobrotivé císařovně Marii Terezii a vypravoval jí, co se mu s jeho armádou na hranicích kladsko-českých jednou bylo přihodilo, jak Kozák všecku armádu po celé dva dny špíží vydržoval a přes hranice převedl, aniž by za tyto své činy nějaké odměny byl žádal nebo dostal.
Ku konci pak dodal, že týž Kozák dopustil se podloudnictví a že má nyní smrtí provazem potrestán býti. Přimlouval se za něho, dokládaje, že jmění, podloudnictvím nabytého, upotřebil též ve prospěch armády císařské a že mimo to dopomohl jí k vítězství nad pruským králem, když ji byl tajně před Kladsko převedl.
Marie Terezie vyslechla důkladně svého rádce a slíbila, že v důležité záležitosti té učiní, co jí možného bude. Pak si dala celou při Kozákovu přednésti a přesvědčila se, že má býti skutečně popraven. Bylo třeba k nálezu soudnímu jen jejího podpisu.
Ihned rozkázala, aby celé řízení s Kozákem bylo zastaveno a on pro své platné, vynikající služby, jaké byl jednou generálu Loudonovi a císařské armádě prokázal, na svobodu propuštěn. Ale jelikož provozováním podloudnictví dopustil se velikého zločinu, který mu beze všeho trestu prominut býti nemůže, odsuzuje se Kozák takto: U přítomnosti hrdelního práva Náchodského postaví Kozák před svou hospodou na památku šibenici, a ta šibenice bude tam až po deváté koleno Kozáckého rodu státi a svědčiti, že starý Kozák byl k šibenici odsouzen a že jen milostí dobré císařovny trest ten mu prominut byl.
Jak císařovna nařídila, stalo se. Starý Kozák byl z vězení Náchodského zámku ihned propuštěn a musil před svou hospodou šibenici postaviti. Šibenice ta stála tam, co dnes ten kříž stojí, u kterého jste se modlila. Břevno té šibenice stálo tam ještě nedávno. Já sám se na ně dobře pamatuji. Později, když úřadové na to zapomněli, byla sešlá šibenice odstraněna a na její místo byl sem postaven kříž.“
„Nu a vidíte,“ řekl stařeček, „jak nám ta dlouhá cesta uběhla, jako by nic. Než jsme se nadáli, jsme v Červeném Kostelci.“
„Arci, arci,“ řekla jsem, „jak pak by neutekla, když umíte tak pěkně vypravovati. Ještě dlouho bych vás poslouchala. Tak vám děkuji pěkně, budu si všecko dobře pamatovati, a až přijdu domů, zase vypravovati. S Pánem Bohem!
A tak jsem se s dědečkem v Červeném Kostelci rozloučila. Pověst, kterou mi vypravoval, pamatovala jsem si dobře a taky tak jsem vám ji pověděla. Budete-li pak si ji také tak pamatovati?“
„Budeme, babičko, budeme!“ zvolaly dítky radostně, „byla tuze pěkná.“
„O Loudonovi a Daunovi nám pan učitel často vypravuje,“ řekl Jeník.
„A nám taky, babičko,“ přisvědčovala Márinka. „Byl prý Loudon velice udatný ale skromný, a duchapřítomnost ho nikdy neopustila.“
„Nu, tak dobře, děťátka.“
„Pamatujte si ještě dítka, zvláště ty, Jeníku, že Kostelec má starobylý kostel farní sv. Jakuba, který se již r. 1365. připomíná. R. 1591. město úplně vyhořelo a kostel byl r. 1668. znovu vystavěn a r. 1754. přestavěn. Jsou tam školy měšťanské, četné továrny a závody, a v městě, které v poslední době se valně zmáhá, panuje čilý život. V okolí Červeného Kostelce jest velké množství achatu, zvláště achatu pentlového, jaký máš také ve své sbírce,“ vypravoval otec. „Silnice od Čertoviny až do Červeného Kostelce štěrkuje se achatem. Některý kus je velmi pěkný, a kdyby byl leštěn, byl by vzácnou okrasou mnohé sbírky. Blízko Kostelce v Žaltmanském pohoří je vzácná skála opálová. Pamatujte si to!“
„Což vám budu teď vypravovat? už skoro nic nevím,“ řekla potutelně babička.
„Ó, to není pravda, babičko, vy ještě mnoho povídek umíte,“ řekla Marie, „a budete nám zajisté ještě nějakou vypravovati.“
„Nu, tedy „o třech bratřích,“ řekla babička a usmála se, a děti už zase poslouchaly.
OD KLADSKÝCH HRANIC 
Napsat komentář