Bysterský kopec (Pavla Buzková, 1923)

Pavla Buzková (1885-1949), rodačka z Ohnišova, spisovatelka a novinářka, činná v ženském hnutí. Autorka románů Mlází či Přerod. Krátká esej o Bysterském kopci vyšla v roce 1923 ve vlastivědném sborníku Od Kladského pomezí.

Naprosto chybné pojmenování. Není to kopec, ani není bysterský, když větší část jeho obliny náleží k ohnišovskému katastru. Nekupí se kuželovitě, nýbrž vzdouvá se protáhlou, zkamenělou vlnou.

Odpočívá-li Polabí pokojně, do roviny vyhlazeno, celé naše Podorličí čeří se a vlní, až vzkypěvši orlickým pohořím v mohutné pásmo horské, zase pomalu opadává do rovin Nisy a Odry.

Všechna ta pohoříčka, jež prokřižovávají náš kraj od Solnice až po Deštnou, od Dobruška až po Vrchmezí, od České Skalice až po Teplické stěny, jsou jen jakýmisi zkušebnými pokusy, přípravnými modely k stavbě hlavního orlického pásma. Tak Bysterský kopec od Ohnišova rozběhl se sice sebevědomě, ale brzy unaven s výše 483 m krotce poklesává v mělkou bysterskou kotlinku.

Ohnišov v první třetině 20. století

Hory a kopce žijí zajisté statisíckráte, ba milionkráte déle než člověk, avšak přece také stárnou a ponenáhlu, skoro nepozorovatelně se hrbí a úžejí tisknou k zemi. Dešťové přívaly oplachují jejich temena, obrušují je a s úlomkem provinile pádí po úbočích, aby jej odevzdaly očekávajícím, nenasytným dolinám.

Bysterský kopec přiškrcuje také bílá okresní silnice, jež smělou přímkou šplhajíc přímo k hřebeni, rok od roku hlouběji se vřezává v jeho tělo.

S hřebene sice neodnáší prsti žádný pramen, ale hned na úbočí, v zelené louce Švařince, skrývá se vrchovisko pod nakupenými listy rozbujelého devětsilu. Křišťálový ručej prodírá se drnem, lichotivě konejše upolíny, blatouchy a pomněnky, jejichž kořínky podrývá i zavlažuje. V suchách krotký a skoro neviditelný, za jarního tání a bouřkových přívalů šumně valívá své vody do údolíčka, jež si od nepaměti přičinlivě vydlabává. Kalný ornicí, po stráních sebranou, nedočkavě žene se korytem do Metuje.

Svahy Bysterského kopce posílají jim svou vodní daň vzdálenému oceánu, z vděčnosti za návštěvu nekonečných hejn širokokřídlých, mlžných ptáků, kteří na cestě k ruským stepím poposedávají k odpočinku po naších horách a kopcích, obdarovávajíce rosnou krůpějí každou travičku po mezích i každou jehličku v lese. Přilétavají obyčejně z vnitra země; ony bílé, s vyzlacenými perutěmi, pokojně vznášejí se v modru, vysoko nad lesnatými chlumy a štíhlými věžemi polabských měst. Ty šedé, nadité vodou, vlekou však svá těžká křídla až po zemi, zametajíce jimi s obzoru každý prozřetelnější tvar.

Tehdy marně z Bysterského kopce pátrá pocestný do dálek, po šedomodré homolce Kunětické hory, po protáhlém oblouku Železných hor, po dlouhých bocích Zvičiny a ostře rýsovaném kuželi Sněžky v tlumu krkonošských hor, po kopcích královéhradeckých věží a lesklém zrcadle opočenského Broumaru. Není jich.

Že utonuly v mlze, ví zejména dobře horský povozník, který již tisíckráte tudy prošel a zná obrovský údol v každém osvětlení. Proto mu ani nenapadá ohlédnouti se; s omoklým bičem v ruce volně kráčí podle naložené fůry, ukrčen pod kápí, s níž voda stéká v hojných kapkách. Patří do země stejně netečně a zamyšleně jako jeho hubený, drobný koník, zimou naježeně chlupatý, pod jehož koží se šlachy zřetelně napínají.

Ticho kolkol.

Lesy zatajily dech.

Jednotvárně pleskají koňská kopyta do rozmoklé hlíny. Překloniv se s vrchole, povoz zvolna mizí. Zbyly po něm otisky podkůvek, kopyt a pruhy kolejné, které se rychle plní vodou.

Kdysi, dokud nevedla silnice od Rokole k Olešnici, a novoměstská samojediná spojovala hory s krajem a dráhou, dunívala dlouho do noci pod koly vrchovatě naložených vozů. S hor sjížděly s bednami, kládami, metrovým dřívím a korou, do hor vozily bavlnu, koloniální zboží, obilí, brambory a sudy.

Obyčejně za časného jitra, současně s těmi růžovými paprsky, jež nejdříve vyrazily z vrchmezských a dešenských lesů, vytáhl s hor pohřební průvod. Smutný, jako každý pohřeb.

Připoutána těžkými, řinčivými řetězy, ležela na vozech bezmocná, zohavená těla mrtvých kmenů. Marně tedy jejich mocné kořeny obsáhlými svými rameny tak úporně a neodtržitelně tiskly se k rodné půdě. Odolaly vichrům, odolaly bleskům, nepodlomily se pod sněhovými závějemi, až sekery je přece porubaly. Kdyby cítily, na Bysterském kopci zajisté by se ještě poohlédly k horám, jako ti horáci a horačky, co odcházejí do světa za chlebem.

.*.*.*.*.*.

Pod kopcem v rybníčku žil kdysi vodník. Byl již tak starý, že pamatoval ještě snad i strážné ohně na hřebeni a rytířská klání na Frymburku a na blízkém hradě dobřanském. Tesknil po oněch dobách, kdy husté hvozdy pokrývaly kraj a v rybníčku pod lekníny neznepokojovalo ho praskání formanských bičů, drnčení řetězů, dusot kopyt, halekání pastevcovo a oráčovo, ani štěkot ovčáckých psů a mstil se lidem, lákaje je pentličkami po vrbách rozvěšenými do své vodní tůně. Mnoho jich tak zvábil, zvláště hochů a dívek, a dušičky jejich držel u sebe v přísném zajetí.

Tenkráte ještě lidé robotovali pánům a tak také ohnišovští, kteří ve dne dřeli se u opočenských dvorů, o jarním setí, o žních a při sklizni bramborové, když bývalo nejvíce spěchu, na svém pracovali teprve za nocí.

Z ohnišovské rychty po slunce západu nikdy do vzdálených polí nevyjížděli, protože cesta vedla je podél rybníčka a tam strašilo.

Jednou však, když rozváželi hnůj, čeledín se nějak opozdil a dojel do Prostředního lesa již za soumraku. Koně s prázdným vozem pádili s kopce o překot. Sotva se však přiblížili k rybníčku, stanuli jako do země vrostlé. Marně je kočí pobízel, marně obhlížel kola, nikde nic. Byl u Ježků nedávno a nevěděl tedy, co se mu to přihodilo, i jak se má zachovati. Obeznámená vozka byl by se snad pomodlil, jestli by ho hrůza nezahnala, ale nováček se dopálil na domněle jankovité koně a zaklel, až se lesy pozachvěly.

„Ach“, povzdechl si za ním někdo přežalostně a kdosi jiný se výsměšně zachechtal. Koně pak zabravše, jediným skokem dolétli přes potok na protější stráňku a nezastavili se až doma ve dvoře.

Strachem polomrtvý, s vlasy zježenými, vpadl čeledín do světnice, kde mu vysvětlili, to že dušička nějakého utopence chtěla s ním uniknouti z moci vodníkovy, svým zaklením mu ji prý vydal zase na pospas.

Staří lidé u nás věřívali v toto proroctví: bude jednou veliká, poslední vojna, po které z Prahy nezůstane kámen na kameni a Němců zbude jenom tolik, kolik se jich sesedne kolem vojenského bubnu. Ušetřeni zůstanou pouze ti lidé, kteří se utekou do údolí Zlatého potoka a do lesů křivinských (za Bolehoští.)

„Pod zelenou Křivinou,
tam se lidé přivinou.“

Nejhůře se povede nepřátelským vojům v údolích pod Vrchmezím. Až se tam rozloží, protrhnou se „mořská oka“ na horách a zaplavivše podhoří, utopí je. Přes Bysterský kopec voda nepřeteče; o ten se zarazí jako hráz.