Text vyšel původně jako součást rozsáhlejší knížky „Z podhorských tradic“, věnující se zajímavostem z dějin Náchodska.
(Nouzín je částí osady Větrník, nacházející se mezi Českou Skalicí a Lhotou pod Hoříčkami. Domy byly již většinou znovu vystavěny, zpravidla však na původním půdorysu, ed.pozn.)
Nízkým, z vepřovic splácaným chaloupkám s doškovými, až běda sprohýbanými střechami se zahrádkami před okny, v jedné dlouhé řadě od sedlákovy březiny až k podvětrnické cestě stojícím, říká se Nouzín. Ani před jednou není hromádky hnoje jako nemylný důkaz, že jejímu hospodáři patří také šlápoty pole a že v chlívě má kravičku. Je vidět, že zde nikde nepřijde do stavení jinak ani kousek chleba, nežli když si ho za týdenní mozoly z ruky do ruky koupí. Všude kolem náramné plachty plných, bohatých klasů, vonných lučin, zachovalých lesů, úrodných sadů, statky jako hrady se sýpkami třeba i o poschodí, se stodolami o kolika mlatech a tady uprostřed toho všeho tak křiklavá chudoba; pravý, patrný Nouzín.
Nebývalo na světě takové rovnosti jako je dne dnešního. Daleko nebývalo. Ani otcové neměli se tak spravedlivě ke svým dětem, své vlastní krvi, jako je zvykem dnes. Které přišlo nejprvnější, zůstalo pořád nejprvnějším, a ostatní byli ubožáky až do smrti a potomci jejich klopotníky na vždy. Nejstarší dědíval vše jak stálo a leželo, ostatní dostali po několika peřínách a dvacetnících a byli odbyti. Živobytí musívali si pak hledat podělkováním třeba u vlastního bratra, který se na ně právě tak rozkřikl, jako na každého jiného. Chodívali tedy raději jinam.
Na Náchodsku nebývalo nikdy o práci tak zle jako o dobrého, svědomitého dělníka. Blahé paměti vévoda Petr kuronský již před dlouhými francouzskými vojnami dovolil svým poddaným robotníkům výkup, a tak se stalo, že správcové při panských dvořích musívali na práci potom až prosit. Obzvláště přišlo-li deštivé počasí na dobu žní, tu pamětlivý lid rád oplatil dřívější jednání všemocným „pánům“, že jim naháněl kde jenom mohl. Každý dvůr byl pak nucen vzíti mlatce pod celoroční, zaručený deputát a starati se jim neustále o trvalou práci ať v létě nebo v zimě.
Na heřmanském, osamělém dvoře býval svého času nejváženějším takovým dříčem Horák. Otec jeho pocházel ze statku a možné, ba bohaté přátely měl po okolí v každé vsi přes stavení. Nehlásil se k nim, nezáviděl jim, neomlouval jim, jenom když přišel v neděli do skalického kostela, hořce plakával na zapadlých, bodláčím a kopřivami zarostlých rovech svých dědů.
„Všecko jste jim dali a nechali, a oni vám za to nevsadí na srdce jako vzpomínku ani kousek balšámu nebo máty,“ šeptával při tom.
Na práci dělával, div že se nepřetrhl. Sekl-li, hasákoval vždycky o kolik kroků před těmi nejobratnějšími, snopy se mu pod roubíkem jako vejlupky odkulovaly, cep se mu v ruce jako živý svíjel a od země zrovna divoce odskakoval, ale za slovo aby mu platil. Byl nemluva.
„Nač hovořit, když nemá člověk příčiny,“ odpovídal a již si zase hleděl svého.
„Nezapře tu hrdou selskou krev,“ říkávali o něm. Slýchal to, ale nestálo mu za to, aby si toho všiml. Byl hubený jako loukoť, ruce měl ale přímo železné a mozolů plné dlaně jako paličky. Když toho jedenkráte za sychravého prosince dne bylo již mnoho, ustlal v polou slámě, opřel bradu o cepovku, v očích se mu zajiskřilo, rty pobledly, pootevřely se a již se jimi hrnul proud řeči, jako vše uchvacující bystřina.
„Škoda, že jste se narodili pod střechou, která byla vlastnictvím vašich rodičů, a škoda, že při každém svém krku vidíte, že každý pták, každá myš i každý brouček má vlastní svůj třeba sebe bídnější příbyteček, a vy si z toho ani dost co málo neděláte, že se musíte tlouci po cizích staveních, že si doma nemůžete udělat jak sami chcete. To vám pro darebné žerty a hloupé, hluché hovory ani nenapadne. Vy nevidíte své přátely, jak se na vás pěkně vlastními okny dívají, jak vy ztrmácení, uklopocení ubíráte se pod cizí, nevlídný krov. To je vám pořád jedno, že tu svou nešťastnou nesnáz necháváte jak dědictví dětem všem a ani těm nejstrašnějším domova a sobě na stará leta výměnku jako bezpečného útulku nehledíte zaopatřit. Myslete na to, a nebudete hovořit o malichernostech!“
Všichni poslouchali ta jeho slova celí tuzí, a když promluvil o starých letech a o výměnku, tu bylo ve stodole tiše, že bylo slyšet po vymrzlém, šindelném hřebeně poskakovat vrabčíky. Z venku po mlatě fučící vítr vjel najednou všem do kostí a začal jimi lomcovat. Doby, kdy nebudou moci pracovat, přišly jim tak na mysl, jakoby již viděli, jak jdou po kraji za takovéto povětrnosti ode prahu ku prahu žebrotou.
„Vlastní krov, vlastní bydlo,“ ozvalo se nyní ve všech najednou.
„Tak zase dále, ať poklasný nepřijde a nehubuje,“ jakoby nic promluvil Horák. Nežli však přišli všichni do stejné noty, trvalo hodnou chvíli. Každým okamžikem zůstal někdo pozadu, jenom Horák pokojně mlátil, jakoby byl na do smrti zaopatřen královsky. Všem bylo nějak nevolno, nikdo se nemohl té jeho výčitky pozbavit. On dosud mládenec má takové starosti a oni se zástupy dětí na to nepřipadnou. Často se nyní shlukovali do kupy a hovořili co a jak. Horák je mlčky poslouchával. Ptali-li se ho, co o té jejich řeči myslí, „nic“, odpovídával.
Jednou po jaře, zrovna toho roku, v němž se vraceli do svých domovů zástupové vysloužilců z francouzských vojen a všude tlačili se do práce, sesedli se heřmanští mlatci při dělání povřísel po oplotních a na šitách dlouhé, žitné slámy a mnohý dal šedivící hlavu do tvrdé dlaně. Cítil, že pomalu stárne a že ho mladší snadno vypíchne.
Horák stál opřen o vráteň a díval se na ně. Všichni si stýskali. On se najednou ve tváři zarděl, otevřel ústa, ale hned je zase rychle zavřel.
„Mluv, mluv,“ začali naň křičet. „Chceš nám něco říci. Mluv. Poslechneme tě!“
„Kdo má nějaké úspory?“ příkře se jich zeptal.
Mnohého jakoby studenou vodou polil, ale většina jmenovala částky.
„Kdo mne poslechne?“ pokračoval.
Několik ochotně slíbilo.
„Víte i panském jílovatém palouku u Větrníka pod sedlákovou březinou? Chtěli byste tam kus nové vsi založit? Jednomu dítěti dáte pak chalupu a druhé smíte již bez vrchnostenského povolení dát vyučit. Za chalupu vás každé potom do smrti rádo doživí.“
„Na tolik nám peníze nestačí,“ stýskali.
„I stačí. Místo a krov dají nám páni na splátky a tu máte při tom práci při dvoře jistou, o slámu na kryt tak zle nebude. Snad bude vašim přátelům milejší, budete-li chalupníky nežli podruhy. Cihel si naděláme sami. Hlíny je tam k tomu dost. A řemeslníkům to snad máte. To již tolik stát nebude!“
Přes deset tisklo mu jich ruce.
„Chcete-li, půjdu zejtra k správci a přednesu mu to.“
„To jsem si do vás nikdy, vy tichoto Horáku, nemyslil, že jste takový rozumec,“ ozval se najednou před stodolou správcův hlas. „To se mi líbí. Chodit ke mně již nemusíte. Povedu to dále sám. Kolik je vás a kdo?“
Hlásila se polovice.
„A to ostatní?“ – Sklopili hlavy.
„Tedy všechen přebytek výdělku za ta leta u vás praskl? To není hezké. Právě přišli tři vestečtí a dva světelští z vojny a chtějí ku dvoru. Vy nemáte k vrchnosti žádného závazku a je postavím jako rekruty. Mají přednost. Šel jsem vám to říci.“
Ve stodole jakoby polovici zařezal a druhé ukázal kus nebe. Jedni jásali a druzí plakali. Správec bral se volně do kanceláře. Horákův nápad ho náramně těšil.
„Ale bude to přec jen vesnička Nouzín,“ řekl písaři, jemuž k vrchnímu o palouk pro mlatce žádost diktoval. Písař pověděl to potom ve Světlé v hospodě a nové dědince, když se ke všem svatým nad jejich střechami z bílých komínů vesele zakouřilo, jméno to zůstalo.
„A Horáka mohou volit za rychtáře!“ prohodil jeden z propuštěných. Záviděl.
Ten si toho však nevšiml. Ani nemohl. Najednou začal schnout a vadnout, a než se sešla zima s jarem, dělal poslední pořízení. Novou, pěknou svou chalupu odporučil sám od sebe možnému bratranci sedláku. Ten přišel mu za ni poděkovat.
„Zrovna se mně hodí. Nemohu nejmladšího nikam vhodně přiženit. Ti vojáci…“
„Tak vidíš,“ vskočil mu do řeči mlatec. „To jsem tomu rád.“
Více nemohl. Zakašlal, obrátil oči v sloup a začal tuhnout. Zemřel pod vlastním krovem, spokojen, šťasten!
Té modré, hrdé slezské krve, kéž by se nechtěla nikdy zvrhnout!
OD KLADSKÝCH HRANIC 
Napsat komentář