Poznal jsem Fabiána Krouzu již před lety! Byl jsem tenkráte ještě tak mlaďoučký kněz! Ulízaný jako ze škatulky – nu, kapánek mazánek, a po našich kopcích jsem uměl rejdit jako na obrtlíku! Bývalo mne tam plno, vidět a cítit všude – a já také chtěl všechno po horách vidět – všechno sebou procítit a prožít! – A vzpomínám na tu dobrou duši pod prostou a zadranou halenou od té doby často. Vždycky tenkráte, když chmura jakás čelo obestře a starost začíná v ně vrývati vrásky. A chmury a starosti – táži se – kde pak ty nejsou? – Jinak jsem ovšem Fabiánka, tak ho jmenovali lidé v horách proto, že byl poněkud přihrblé, tedy jako skrovnější postavy, také vídával často a často v našem kostele a i při jiných příležitostech, ale v tom, jak o tom chci vypravovati, poznal jsem je tak, že toho nemohu zapomenouti.
Bylo to za třeskutého mrazu v nejprudší zimě. Povídám, že jsem tehdy po horách jen rejdil. I přišlo mně najednou tehdy – den byl jinak jasný – do hlavy, že bych se mohl podívati ještě výše do hor, do lesů, abych se přesvědčil, jak těžce si vydělávají horáci svůj vezdejší chléb, a to spouštěním klád ze strání dolů k cestě, tak zvaným „rukováním“.
Často totiž, když jsem tak za leta horské lesy procházel se starým, jadrným lesníkem ze sousedství, pronášel jsem před ním náhled, jakou to dá práci, nežli se takoví velikáni horského lesního stromoví dostanou s těch vysokých a příkrých kopců dolů a upraví se tak k odvezení na vozech nebo na saních. Tu lesník říkával: „Inu, milý a velebný panáčku, tihle velikáni jsou na těch svých kopcích věru jako starousedlí. Prosím, některý tu stojí a roste už osmdesát, devadesát až sto let! Nechce se jim dolů – nechce! Ale my je tam přece dostaneme! Přijďte se na to jednou, takhle hodně v zimě, podívat a uvidíte!“ – Nu a já, já si tohle pozvání zapamatoval. I vydal jsem se tehdy i přes to, že mrzlo jen to svištělo, dále a výše do hor i lesů. A zamířil jsem na cestu vedoucí lesem vzhůru do příkrého a vysokého vrchu. „Tam na hoře se v létě a na podzim kácelo“, povídal jsem si sám u sebe, „bude se tam asi rukovat!“ A skutečně, „rukovalo“ se!
Tam od nejvyššího bodu vrchu, k němuž ovšem vedla cesta přes mnohé a mnohé záhyby a volně stoupala výše a výše, znělo mi z tolika stran vstříc zvláštní dunění, nárazy, rachot a svištění klad po promrzlé půdě a bylo to vše možno sledovat od vrchu až dolů k cestě ve hlubokém údolí, kdež každá kláda dopadala k zemi s velikým hlomozem.
Došel jsem na stanoviště, kde byly v lese na vrchu připravovány klády ke spouštění. Kolem hemžili se dělníci, kteří měli za úkol práci u spádu, navalovati totiž klády na okraj příkrého kopce, na němž dolů upraveno bylo těch sjezdů několik, podle toho, jak kde bylo klád, jež bylo třeba dolů dopraviti.
Sjezd nebo dráha pro tyto mohutné klády zřídí se buď v zamrzlém korytu horské bystřiny, anebo vymýtí se průlina a tou se kláda spuštěná žene a řítí dolů. Jsou-li kde okliky – a těch je nejvíce tam, kde je sjezdem zamrzlá bystřina – tu v každé oklice stojí vždy horský dřevař, dělník s dlouhou silnou tyčí a dává řítícímu se drvu pravý směr.
Je zde zapotřebí veliké opatrnosti. Uvažme, že prudce dolů řítící se kmen má býti ve vhodnou chvíli na pravém místě, a to s vydatným napjetím všech sil na ráz v jiný směr odražen! Taková práce je zajisté spojena s nebezpečenstvím, a stalo se při ní již dosti nešťastných případů úrazu. Stačí malé nedopatření – a jsou zpřeráženy ruce, nohy, rozražena hruď, zraněna hlava, zmařen třeba i život dělníka!
Proto lesník a hajní dávají dobrý pozor, aby nikdo z těch dělníků, kteří tu v oklikách na svém stanovišti stojí, sem nějak nepřipašoval kořalku. Kořalka sice hřebe, ale ona také omamuje! A právě neopatrným a nemírným používáním kořalky při zaměstnání, které již samo sebou dosti jest nebezpečno, způsobeno bylo dosti těch nešťastných případů.
Zastihl jsem lesníka, když právě přicházel nahoru z přehlídky všech stanovišť dělníků.
„Tak jste se za takovéhle zimy přišel na nás podívat“, vítal mne a dodal: „ale věřte, dnes za tak úporného mrazu jsem vás věru nečekal.“
„Když ti tu vydrží v tom pracovat a Vy, pane, vydržíte při nich, vydržím i já snad chvíli se na vás dívat,“ odvětil jsem s úsměvem.
„Ach, což ti – ti se při práci zahřejí – a já – já jsem tomu také zvyklý, kdežto Vy – nu, jste sice dobře na tu dnešní zimu opatřen, ale jen ne pořád stát na jednom místě a pak dupat – dupat a přešlapovat, tak, tak, aby nebylo nastuzení od nohou – a to je to nejhorší – tak, tak! No, a dnes se za to přesvědčíte, jak my s těmi velikány našich dřev umíme! Teď právě přijdou na řadu největší naši kusové – obři – obří.“
„Slyšel jsem už,“ vysvětloval jsem, „jakou to tady provozujete bouřku! Odtud to lomozí a rachotí v šíř i v dál, až se to údolím a lesy rozléhá.“ A zadíval jsem se a pozoroval jsem tu namáhavou a nebezpečnou práci s účastenstvím.
Dělníci – lesník ovšem řekl, že jsou k těmto pracím vybráni vždy ti osvědčení a zruční, kteří takové práci uvykli už od mládí – počínali si tak, jakoby si s těmi velikány horských kmenů hráli. Byla taková silná mohutná kláda, byl i občas celý dlouhý a silný kmen, pravý to stožár, v rukou jejich jakoby jen tak tužkou, již zručná a vypsaná ruka honí po papíře! Klády a kmeny se rozhoupaly, spouštěly, odrážely, až se dořítily na místo určené a v pravý směr. A v dunění jich i rachot, ve svištění spůsobované klouzáním po zamrzlé půdě, v lomoz prudkých nárazů mísily se hlasy, volání a výkřiky pracujících dělníků a hlučné provolávání a povely lesníka i jeho hajných.
„Nu tak, co tomu říkáte – líbí se Vám ty naše lomozné zimní žně?“ začal zase lesník po chvíli, když se mu zdálo, že jsem se dosti napozoroval.
„Ovšem,“ řekl jsem, „a obdivuji tuto práci obtížnou, ale věřte, když ji tak pozoruji, když vidím ty obtíže její a nebezpečí její, tu se mi zdá, že to je nesrovnalostí, ba hříchem, když já tu tak stojím a chodím jakou pouhý divák, beze vší práce.“
„Nu, pusťte se tedy také do toho,“ rozesmál se lesník, „ovšem jestli jen já Vám to dovolím! Vy byste nám to tady pěkně zoral! Holečku, to se nesmí takhle brát! Tihle lidé by zas nedovedli, co Vy dovedete, neboť každé povolání vyžaduje své umění a svou zručnost. Jsme tu tedy s těmi dělníky na stejném! A že se jen díváte? Vždyť jste snad proto k nám přišel. Jinak pro tuhle práci Vás tady arci potřebovati nemůžeme. A ti lidé by se divně na to dívali, kdybyste ještě Vy se jim do ní pletl. Uvažte, tato práce je jejich živobytím! Rok co rok, když se les mýtí, už se dívají, pozorují klády a kmeny počítají a říkají: ‚to bude zase něco pro nás na zimu!‘ A jak zima přijde, už se sami hlásí: ‚Pane fořt, tak kdy začnem? Nastává zejma a my chceme být i v zimě živi!‘ Ovšem, stane se někdy při tom neštěstí, ale to naše horáky nezalekne! Dostaví se ku práci hned na druhý den po neštěstí a místo úrazem postiženého bývá nezřídka obsazeno jiným členem téže rodiny za tím účelem, aby rodině neušel výdělek, na který jest odkázána. Povídám, že by se Vám poděkovali za to, že jste se mezi ně vmísil. A potom, no poslouchejte, jak i při této práci na sebe vesele pokřikují, zejména tehdy, když se obzvláště šikovný odraz letícího drva jim podařil a slyšte, jak s veselou si ty klády jeden druhému doleji a doleji posílají! – a počkejte, ukáži Vám toho ze všech při této práci nejspokojenějšího a svým způsobem nejveselejšího. Pojďte se mnou!“
A zamířili jsme doleji k zátočině jednoho sjezdu, kterou, jak lesník vysvětloval, nebylo s hůry viděti, jelikož kolem byl samý mladý, rozrostlý les.
„Nejnebezpečnější stanoviště,“ vysvětloval mi dále lesník, „půjdeme k němu stále tou porostlinou, a pak se odtud sám, jsa nepozorován, podíváte na jednoho z mých dělníků, takového nepatrného človíčka, a věru, vy se podivíte, co umí a co dokáže – však zdá se mi – že – ano, kláda dojede hned k němu – ba už je u něho – a už ji odbyl – slyšte nezdá se vám, jakoby až se, k nám donikal jakýsi zpěv? – Pojďte, až poletí jiná kláda, budeme ho viděti i slyšeti z blízka!“
Brzo stanuli jsme v lesní té houštině, odkud bylo viděti na náhlou prudkou zátočinu a na dělníka zde stojícího. Věru, lesník měl pravdu, bylo zde dosti příčiny k obdivu! Nahoře příkrá stráň, po ní sjezd v zamrzlé rokli, v níž asi, bylo to znáti podle krabatin na ledě, stále od spodu voda prýštěla a na povrch se vylévala a ihned v zápětí na povrchu mrzla. A teď s výše po půdě tak hladké a přece zase tolik nerovné – s rachotem řítí se nové mohutné drvo a proti němu, aby je uhnul, staví se malý, nepatrný, k tomu skoro jako nepodobný mužíček s tyčí v ruce! A bez úděsu pozvedá tu tyč – rozběhne se, vráží do drva z předu, uskočí a zase se rozběhne a opět vráží do drva od zadu a v té chvíli veliké, mohutné to drvo rachotí dále, a ten človíček oddýchává sobě, až to je k nám slyšeti, a pak, ano, pak se dává do zpěvu:
„Budiž Pán Bůh pochválen,
za všechnu dobrotu zveleben,
a to času každého
i od všeho stvoření svého.“
Tak zněla slova té písně tam pod tou příkrou strání za třeskuté zimy na tom nebezpečném stanovišti, když si ten nepatrný dělník oddechl po těžkém napjetí a po těžké práci své, zatím co kolem a kolem rachotila dřeva! Byl ten neumělý, prostý zpěv, dojímavý proto, že z něho vyznívala všechna dobrá duše a všechny ušlechtilé city prostého dělníka. – „Viděl jste? Slyšel?“ tázal se lesník, a bylo na jeho hlase znáti, že ač ten zpěv prostého dělníka již asi často slyšel, že je přece dojat.
„A teď“ – dodal, „pojďme k němu! Šlo mu právě kolik kmenů brzo po sobě – má tedy odpočinek.“
„Nu, jak to dnes chodí, Fabiánku?“ oslovil hned na to lesník mužíka, položiv mu ze zadu ruku na rameno.
„Však slyší pan fořt, že si prozpěvuji ‚Budiž Pán Bůh pochválen‘ – dobře jde – náramně dobře jde dnes všecko,“ odpovídal hlasitě a vesele mužík a nepřekvapen otáčel se k nám s úsměvem. A s takovým přímo dětinným úsměvem. Byl asi na podobný příchod lesníkův z této strany, z houštiny zvyklý. Trhl sebou jen, když mne shlédl.
„A tady také dnes pán – pán – panáček z Podtisů – a od tamtud, pane, dost daleko sem – a dnes to není moc milá procházka!“
„Ale vždyť podle všeho vám se tu tak líbí“, namítal jsem – „prozpěvujete si tak hezky“.
„ó – ó“ odmítal od sebe mou pochvalu mužík. „Chválit Boha nutno! Bez jeho pomoci, co svedly by mé ruce? A když ochrana Boží blízko, ó jak všecko jde – jde a je veselo a žádný strach člověka nepřepadne – nu, jak povídám, veselo – veselo“.
„Však viděl jsem, jak vám ta dost obtížná práce pěkně jde – tak jakoby hračkou – a obdivoval jsem se“. A Fabiánek, jak tu stál s tím úsměvem svým, jímž vstříc kynul celým svým zjevem a celým již již zvráskovatělým obličejem a těma svýma byť zapadlýma, tož přece jiskrnýma očima, líbil se mi více a více.
„Ano, obdivoval jsem se vám“, opakoval jsem, když jsem z jeho úsměvu vyčetl, jakoby mi nevěřil a že se zapýřuje a je rozpačit -“ a vy věru si zasloužíte mého a i každého obdivu,“ dokládal jsem.
„Ach já – já, co bych já si zasloužil jakou chválu a zač – zač? Nebo co bych já byl bez Boha! Poslouchejte!“
A teď se milému Fabiánkovi rozjiskřily oči ještě více, a on vypravoval rychle, úsečně, jakoby jedním dechem a se živými posuňky.
„Poslouchejte! Tam se stráně letí, řítí se kláda, ne kláda, celý kmen to byl! A letí a řítí se a po tom ledě přímo zvoní! Postavím se, uskočím, ale ono na nerovné karblovaté dráze se vyšvihne a letí – letí na mne! A co já? Zpívám k Hospodinu a padám k zemi – a – no přelítla mne – a tam – pode mnou takový velký a silný strom rozražený – a já slabý člověk živ a zdráv! Ó, já vím, co to je Boží ochrana.“
A pohled na tohoto malého muže, prostého dělníka, jak tu stál tou svou důvěrou v Boha roznícen a nadšen, a jak těmi svými k nebi upřenými zraky tu důvěru svou kolem sebe přímo sálal, byl dojímavý.
Odešel jsem tehdy od Fabiánka, maje toho prostého a tak srdečného zjevu jeho plnou duši.
„Šťastný člověk“, pronesl lesník po chvíli, když jsme od Fabiánka na příhodnější a pohodlnější cestu zahnuli. „Slyšte, klády zase se honí, a on zase zpívá.“
„Ano, šťastný“, souhlasil jsem, „a věřte, mne zajímá“.
„Nedivím se vám“, přiznával lesník, „to jest vzácná povaha, jakých málo! A víte, co vypravoval o tom, jak byl pod tím kmenem, to bylo do slova tak! A ještě i více je zmínky hodno. Stál jsem tehdy, když se ten kmen dolů řítil, na stráni, slyšel jsem hlomoz a pak děsnou ránu, až se to po vrších rozhučelo. Projelo mi hlavou ‚s Fabiánkem je zle‘. A ostatní dělníci nahoře měli také to tušení. Máme ho všichni rádi. Proto všichni jsme tenkráte k němu běželi. Jsme u něho – a on tu stojí se svou tyčí vzpřímen a usmívá se a vypravuje jakoby mu nic nebylo hrozilo, klidně a ještě se omlouvá: ‚Škoda tam toho stromu – to byla jedle – a tak je teď rozražená – pane fořt, prosím za odpuštění, já ji nemohl zachránit – a on ten kmen se vyšinul a letěl prudce přímo na mně’…“
„Ale, co o jedli,“ povídám, „ale kde vy jste byl?“
„Nu, pod ní – pod ní a tak mi letěla nad zády a nad hlavou!“
„A vy jste se nebál? Vždyť jste mohl být nadosmrti utlučen!“ „Vím, vím, ale Pán Bůh je mocný. Myslel jsem si, může být s tebou Fabiánku konec a tak, jak jsem padal k zemi, řekl jsem si ‚staň se po vůli Boží a Pán Bůh buď pochválen,‘ a jen tak v mžiku jsem se mohl ještě pomodliti a prositi v duchu za odpuštění, jestli jsem se něčím provinil anebo jestli jsem vám komu ublížil‘ – a slyšte Fabiánek jakživ neublížil nikomu – ‚ale Pán Bůh chránil a tak tu stojím živ a zdráv‘, a začal vám zase prozpěvovati tu svou ‚Budiž Pán Bůh pochválen‘.“ – „A to,“ dokládal lesník, „to je v každém případě jedna a tatáž jeho řeč! Chtěl jsem mu po této nehodě přiděliti lehčí stanoviště, ale on se mi ho nechtěl živou mocí zřeknouti. Stojí tu nezlekaně a neohroženě dále, a vím, že kdyby ho i něco zlého postihlo, přijal by všechno s úsměvem. Jeho život je dosti těžký, ano snad by se mohlo říci i bídný! Měl byste se k němu jednou podívati – nejlépe by bylo v létě, tu bývá více doma nebo blízko své chaty, – a přesvědčil byste se, že on při vší své bídě se jen usmívá a že má všeho a všeho dost!“
„A kde bydlí?“ tázal jsem se s účastenstvím.
„Počkejte – udělím ještě několik rozkazů a pak vás provedu kousek jako procházkou a při té příležitosti vám aspoň ze vzdálí ukáži chatu Fabiánkovu. Pak v létě k ní od vás snadno trefíte.“
A tak se také stalo. Viděl jsem ze vzdálí na protilehlé výšině malý temný bod, nepatrné obrysy nizoučké chaty, – obydlí Fabiánkovo.
Rozloučil jsem se s lesníkem co nejsrdečněji a měl jsem pak na mysli často a často toho prostého a nepatrného dělníka Fabiánka s jeho úsměvem a štěstím při práci tak těžké.
A věřte mi tudíž, že jsem se těšil na léto a zejména pak na návštěvu jeho chaty.
.,.,.,.,.,.,.,.
Ta chata Fabiánkova stála na vysoké táhlé stráni sama – samotinká, nemajíc v celém širém od stráně rozhledu žádné sousedky.
Nikomu jinému mimo odstrčené životem i poměry chuďasy by zajisté nenapadlo, aby se zde usadili. Takové chudé a nevlídné končiny pro každého nejsou! A rodina Fabiánkova byla chudičkou a odstrčenou od nepaměti. Od chaty dolů táhla se tato nevlídná a kamenitá stráň volně a dlouze k údolí, kdežto nahoru šlo se od ní jen několik kroků ještě trochu do výše, a chodec stanul na rozlehlé horské planině, odkudž dívaje se přes chatu a její několik stromů, měl volný rozhled po celé té táhlé stráni až dolů v milé údolí, jímž protéká horský potok, kolem něhož bují vábné olšiny. Tam dole mezi olšinami kynou lidské příbytky, kolem nichž jsou všechny podmínky lepšího a pohodlnějšího živobytí. Ale zde nahoře jest drsno, samý suchopár a samá skála! Celé okolí chaty jest věru nepříliš vábné; jen ta vyhlídka dolů, v údolí, za něco stojí. Kdo tady šel, zastavil se, poliboval si zajisté na té pěkné vyhlídce; ale pak zajisté brzo kráčel dále a prohodil: „Ano, ano pěkný rozhled, ale stále zde bydliti, to bych věru nechtěl. Ono se to tady teď v létě hezky postojí a hezky se to dolů dívá, ale což v zimě – v zimě!“
A každému i za leta napadlo, že chata Fabiánkova je sice tím svahem několik kroků, k němuž byla jakoby přikrčená, chráněna proti vichrům z horské strany, ale že ti, kteří si zde příbytek ten zvolili, nepamatovali jistě na závěje a spousty sněhu! Ubíral jsem se tedy k této chatě a tím k Fabiánkovi v nejbližším po onom „rukování“ letě.
Chata sama učinila na mne, jako vůbec na každého, dojem jako nějaká tak říkaje „drchotina“. Nebylo na ní viděti, že by byla zanedbaná, opuštěná, ano bylo znáti, že přičinlivý Fabiánek opravoval kde mohl a jak mohl, ale – dávejte na starou drchotinu záplaty, ony za čas – když byly připevněny na dřevo zpuchřelé – odchlípnou se samy od sebe!
Ba, byl to bídný pro člověka příbytek! Kdo a který z předků Fabiánkových jej stavěl, to se už nepamatuje, ale podle toho, jak ji sestavil a postavil, bylo viděti, že to činil za poměrů náramně stísněných. Ani stavební hmota, z níž tato nepatrná chata byla postavena, nebyla stejná. Na jedné straně, ku svahu kopce bylo kus zdiva zrobeného z nepálených cihel, tak zvaných vepřovic, jež ale byly už teď hodně slehlé. Ostatní strany byly ze dřeva, trámy byly nastavovány a teď již také hodně spuchřelé. Dvě malá a zapadlá okénka, jedno k jihovýchodu a druhé k západu, dívalo se z té nakupeniny již již se slehujících a prohnutých stěn tak, jako dívají se dvě matné oči z uvadlého obličeje churavce. – Podle rozměrů dalo se souditi na světničku malou, na prostory bytu valně stísněné, a na ostatním nebylo ani znáti, k čemu by to nebo ono sloužilo. Na nějaké hospodářství se podle pohledu z venčí nedalo vůbec mysliti. – Kolem chaty stálo několik stromů, pod nimi trochu pažitu a pak dál a dále rozlehlá kamenitá stráň, z níž ze skalin a hromad kamení tu a a tam vyčníval bodlák aneb zakrslý keřík.
Bylo k večeru, když slunce nad západem opíralo se svými paprsky o rozlehlou stráň, o chatu a malá její okénka. Zastihl jsem Fabiánka, an právě seděl na náspí na kameně a spravoval si čepici někde v lesním houští hodně pošramocenou. Zazářil, když jsem mu pravil, že se jdu na něho podívat také v létě a že chci vidět jeho chatu. „Oh – oh což tady u mně je hezky, moc hezky! Slunce když vyjde, mám ho v zádech, hřeje do týla a teď, teď, to se to, pane, něco spravuje, když je na západě tak jasno! Podívejte se, ta čepice, ta vám byla něco zvedená a bude zase jako z jedné slitiny.“
„Ale vy, Fabiánku, umíte snad všechno! Tam v lese ty velké klády tak proháníte a řídíte a tady, vida, jaký vy jste krejčí.“
„Ó buď Pán Bůh pochválen, on, on dává zdraví – bystrou mysl a chuť do všeho.“
„Ovšem, je tomu tak, jak povídáte“ přisvědčoval jsem – „vy sám toho jste důkazem, ale poslyšte, nestýská se vám, když jste tady tak sám a sám?“
Podíval se na mne, jakoby chtěl říci: „Ale, jakpak člověče se můžeš takhle ptát?“ a pak odtušil rychle: „Mně – mně se stýskat? Proč? Tady je pořáde co dělat a když ne tady, tož jinde a když ta práce tak hezky jde, všechno přímo od ruky lítá, to je veselo – veselo! Nač stýskat? Což není tady hezky? Podívejte se, jak se sem slunko usmívá, a až zajde, zatřepotají se hvězdy a vysvitne měsíc, nu a já se tak rád k tomu nebi dívám a chválím Boha za to, že ten svět je tak krásný – a věřte, někdy v létě tadyhle na té náspi a na tom kameně za noci usnu a pak hvězdičky se mi třepotají před očima i ve spaní! Ó, mně se docela nic nestýská.“
„Inu ovšem teď, ale což, když se mračí, lijáky proudí, bouře hučí a kmitají blesky?“
„A to já nemám žádný strach! Pán Bůh je dobrý i když se hněvá. Jsem-li v lese, mou ochranou proti lijáku je houština; jsem-li doma, stulím se klidně k oknu a dívám se klidně ven. Křižuji se, ale nelekám se! A pak když to přejde, jak je krásně v lese i tady! Ty kapky dešťové se tak hezky lesknou, země je jako omládlá, dýchá se to lehčeji, a ptactvo v jednom zpěvu! Povídám, Pán Bůh je dobrý i když se hněvá.“
Ale ještě jsem měl co namítati. „Nu, a jak je v zimě? Ta chata vaše je tak vetchá.“
Ale to jsem si dal! Fabiánek sebou trhl a podíval se na mne tak, jakoby chtěl říci: „Ale, člověče, jakpak tě mohlo napadnout říci, že tahle má chata je tak vetchá?“ – A pak se rozohnil a chválil své obydlí o všechno pryč! „Tahle chata vetchá? Ó, pane, ta je jako z cimentu! Ta ještě něco vydrží! Staré dříví je vždycky lepší nežli jak se teď někdy staví z mladého a nedozrálého! Tahle má chalupa, to jest něco příbytek! ‚Seknice‘ jako pokoj! V zejmě, pane, to je v ní něco milo! A pod ‚seknicí‘ sklep a jaký! Do toho se, pane, vejde osm až deset korců bramborů! (*cca 740-940 litrů To je na zimu něco zásoba, ne? A mám u toho také chlév. To ta má koza má to v něm jako v hnízdě. Však si to také něco libuje! To v zimě, když k ní přijdu, vždycky se mi žene po ruce a líže – líže mi ji. A co pak ta stodola? Ta je také důkladná!“ – Hledal jsem tu stodolu velmi pátravě, ale nevypátral jsem nic, co by tu mohlo býti stodolou, nežli to, do čeho vedl z venčí otvor, kterým mohli jen maličcí postavou dostati se dovnitř. Fabiánek byl postavy malé, ale i on se musil asi hodně sehnouti. A ten člověk si tu stodolu tak chválil!
„Pane, tam se vejde něco obilí, pět až osm mandel (*75-120 snopů, ed. pozn.) – to je něco!“
„A tak vy máte také hospodářství? Do sklepa, jak pravíte, dáváte brambory – prosím vás, kde je sázíte?“
„Tady po stráni.“ – „Že tady?“ – „Nu, pojďte se podívat! Už jsou hodně venku a chvála Bohu, podobají se.“
Shledal jsem, že Fabiánek v té pustině a drsnotě zápasí s nepřízní půdy, jak kde může, a se vší snahou. V kamenité stráni všude, kde se mu ukázalo jen trochu prsti, tu sazenička, tam sazenička a onde sazenička, všude však jen tak slaboučký trs bramborový. „Co – co – z toho ale může vyrůst?“ vyhrklo mu ze rtů dosti hlasitě.
„Ó dost, dost,“ ozval se na to ihned Fabiánek. – „Když je vlhko a země se jinde paří, tady se brambory nekazí, kdežto jinde na těžkých půdách hnijou, tady jsou zdravé jako cibulky a když praží slunce a jinde je všecko vypáleno, tady to kamení udržuje od spodu chlad a vláhu. Ó, dost a dost je tu bramborů! Někdy až i plný sklep. A jak jsou dobré, ty netřeba ani mastiti!“
A kde pěstujete obilí, když máte pro ně i stodolu? – „Ha, mám tady i pole kus“ pochlubil se Fabiánek a vedl mne horlivě kousek dále. Tam spatřil jsem čtverhranné políčko, ohražené kolem a kolem samým kamením. To chudák Fabiánek asi sám snesl, aby se mohl pochlubiti: „ha, mám tady i pole kus!“ A co to dalo asi práce, než tu trochu orné půdy získal! Však už o tom vypravoval. „Na to jsem si, pane, musil zjednat. Nebo ač jsem tady kde jaký kámen vyklidil a rukama vyrval, všechno pouhou rukou nešlo. No, zjednal jsem si! Podruha Kotyzu a jeho ženu. Hák jsem si vypůjčil od sedláka Pištěry. Kotyza a žena se zapřáhli a já vedl hák. A, pane, to jsme se napadali! Někde vrazil hák na skálu – oni prudce táhli, já tlačil – mrcha skála se vzepřela a byli jsme všichni tři na hromadě! Oddechli jsme si a zapjali znova – třikrát jsme byli na hromadě, než skála povolila, ale my nic, oddechli jsme si zas a řekli jsme si ‚však ty slevíš‘. – A po čtvrté – cuk a cuk – a ještě jednou cuk – a byli jsme zas na hromadě, ale skála povolila! Celou hodinu to trvalo, než jsme tu tak odbyli jednu kalou brázdu. Ale pak jsme di řekli: ‚To bylo dobře, že jsme nepovolili, s pomocí Boží my páni, a ne tam ta skála‘. A tak jsem si pořídil tohle pole. A roste tu, roste – no, letos je tu jen ovísek – ovísek, ale ten je tu zvlášť vydatný! A ještě mám pole! Pan lesní je vždy tak hodný a vykáže mi na ně vždy po vykácení kus mýtiny. Prokopu zem a zaseju mezi pařezy žito a, pane, to je žito, – sláma dlouhá jako provazy a zrno jako pecky – to se na zimu semele a pak se dělají placičky, víte takové mezi dlaněmi uhnětené a jen z vody, – v zimě koza málo dojí – ale ty pane jsou zdrávy a něco v zubech chrupou“, a Fabiánek se zasmál, tak že ty bílé a zdravé jeho zuby bylo možno spočítati a pomlaskoval si, jako by si teď, nedávno, na placičkách pochutnal. Vraceli jsme se od toho „kusu pole“ a mně ještě nedalo pokoje. „Prosím vás, Fabiánku, kde pak seženete píci pro kozu?“
„I co pak ta, ta má u mně panské živobytí! Něco trávy mám vykázáno od pana lesního v pasece – támhle, co jsme byli, pro ni roste ten ovísek a pak podívejte se“ – ukazoval na trávník kolem chaty – „to je nějaký sad, co?“
Byl to malý kousek chudého trávníku, z něhož tu a tam ještě vyčuhovaly ostré hrany skalin, ale to nic, Fabiánek si ten sad liboval!
„Ono by se jako nezdálo, ale roste i tady, dost roste – a já si toho sadu ovšem taky něco hledím! Pramen a potůček je nedaleko, a tak, když je žíznivý rok, hodně zalívám, a tráva je vždycky tak vydatná a užitečná – žádná vostřice, jako bývá v bahnech. Usuším ji a k té nanosím i travin z pasek a pak – no v létě se koza beztoho pořád pase – pak v zimě jí ta nasušenina něco jede – co pak koza, povídám, ta má u mně panské živobytí,“ pochvaloval si ještě jednou Fabiánek. A jak si takhle liboval, nebyl k zastavení ve chválách svého živobytí. Probíral své poměry jeden za druhým a pořád usmívavě a tím spokojeným svým způsobem, který vyvolával úsměv a uspokojení i na posluchači. „Co – co mně je? Obydlí mám své! Nikomu nepřekážím jako ten který podruh anebo vejminkář. Peněz moc nepotřebuju, a co potřebuju, tolik mám! Moje živobytí je přímo znamenité! Brambory, mléko, placičky! A když není mléko? Podívejte se na ty stromy! Támhle ta hruška, ta má ovoce jako cukr. A bývá ho až i měřice! Tam ta druhá má míň, ale za to jsou ty hrušky jako půl pěstě! Sním tři, čtyry, a mám jich dost! A tam ten menší stromek, jabluňka, ta už mívá také ovoce! Kožená jablka – a ta v seně a proti mrazům ukrytá vydrží až do jara! Jinak si z toho ovoce dosti i na zimu nasuším. A když se tohle ovoce neurodí, jedno se urodí vždycky. Podívejte se! Tamhle na těch několika nepodobných jakoby pastrňácích, tam rostou ‚prcky‘ (malé horské kulaté švestky s trpkou kůží). Povídám, ‚prcek‘ je každý rok dost a dost! Ty suším za léta i na slunci a pak v zimě, to je, pane, pochutnání! Polívka z nich je jako koření! Ta voní a voní od chaty po celé stráni až dolů do vsi! Buď Bohu chvála, já se mám moc dobře!“
A Fabiánek tohle všechno vypravoval tak horlivě a upřímně, že člověk bezděky to jeho štěstí cítil s ním! I bylo mi jakoby od mé hlavy všechno nemilé odlétalo pryč – a daleko! Zde pod vlivem štěstí člověka žijícího v poměrech tak chudičkých a přece jenom v úsměvu, nebylo pro jiné pocity místa ani času!
Popovídali jsme si s Fabiánkem ještě pak drahnou chvíli. Vypravoval mně potom o svém předešlém živobytí. O svých rodičích, jak brzo mu oba zemřeli a jak tehdy, jsa mlád a nezkušený, tak brzo byl odkázán sám na sebe. Začátky i tohoto nejskrovnějšího postavení byly těžké. Rychtář dole ze vsi, který převzal poručnictví, tvrdil, že chata nestojí za nic, a navrhoval, aby byla zbořena a dříví se prodalo na palivo, a on, Fabiánek, aby šel na službu do vsi! A Fabiánek byl takový zamrklý výrosteček a nedal se a nedal a vše to překonal a chatu udržel. Udržel si tak svůj krov, svou jedinou radost, svůj hrad, své všechno! Zde je šťasten a bude i dále šťasten, jak dá zajisté Ten, v něhož doufá, jeho dobrý Bůh, jehož jméno budiž velebeno!
Fabiánek vyprávěl prostě, horlivě a zároveň tak přitažlivě, že jsem ani nepozoroval, jak víc a více se blíží večer. Pojednou nás vyrušil zvuk zvonu z dáli ode vsi se sem nesoucí. Trhli jsme sebou oba.
A Fabiánek už stál, křižoval se a modlil se „Anděl Páně“. Modlil jsem se ovšem s ním, více však díval jsem se na toho usmívavého mužíka s tím zářivým pohledem! Ty dobrácké, milé jeho oči, třeba že dívaly se ze tváře už zvráskovatělé, byly teď tak upřímně obráceny k nebesům, že z nich mluvila největši oddanost k Tvůrci nebes i země!
Odešel jsem od chaty a od Fabiánka s dojmy milými, i zdálo se mi, jako bych si od něho v duši odnášel klid a pokoj…
.,.,.,.,.,.,,
A přešlo léto, nastal podzim a po něm dostavila se zima. A byla tedy tuhá a prudká a bouřlivá. „Nepokojná“, jak se o takové vyjadřují horáci. Na horách, jakmile takováhle zima se rozvíří, je věru člověk od člověka někdy tak odloučen, že není možno s kým pěstovati styků bližších. Je víc odkázán na svůj koutek. A to trvává, je-li počasí vůbec nepříznivo, nasype-li se totiž hodně sněhu a pak v něm hospodaří vítr – někdy dosti dlouho!
Plyne den po dni a každý tak krátký a zase tak dlouhý a smutný, když se rozvíří prudké vánic a ty všecek světelný obzor dne zachmuří a i za dne zakryjí všechen tak dost ztichlý život hor tak, že temno prostírá se od dědiny k dědině a od samoty k samotě! A zajdou i ty zdlouhavé večery a noci zimy a někdy to trvává i celý týden ano i více, a člověk – horák neviděl se s tím, koho by třeba rád viděl a neslyšel nic o tom, o kom by si třeba rád porozprávěl.
Horáky obyčejně za takových poměrů spojuje a k sobě přibližuje jedině kostel, který nalézá se zhusta vždy ve větší horské dědině, kamž se cesta přece jakž takž projede i prošlape, ale někdy je i toto spojení přetrženo. Zvláště pro ty vzdálenější a pro obyvatele samot.
Na tyto se pak jen vzpomíná otázkou, jak asi jim je tam v té odloučenosti ode všeho světa, ale nezví se o nich kolikráte dlouho ničeho.
Bylo to v polovici ledna. Před tím skoro celý týden padal hustě sníh a pak dříve ještě, nežli se mohl slehnouti, uhodily prudké mrazy a ke všemu ještě po mrazech rozzuřil se vichr a silně válo. – Hory byly jakoby v jediném sněhovém víru.
Tak zuřivého vichru a takových závějí, říkalo se vůbec, bylo tehdy u nás už jen málo pamětníků
Bezděčně jsem si při tom vzpomněl na Fabiánka tam v té jeho chatě na stráni.
A vzpomínali jsme vůbec všichni – jak asi obyvatelé tam výše v horách ty vichry přestáli a nestalo-li se někde nějaké neštěstí.
Byly již dva dny po vichru a vánicích – a od vyšších hor nepřicházely žádné zprávy.
„Bezpochyby“, řekli jsme si, „že horáci tady přestáli ty bouře vesměs šťastně.“
Až tu pojednou třetího dne přispěchal posel od známého přítele lesníka a byl všecek spěchem udýchán. I podal mně psaní.
Lesník psal velmi stručně. Zajímám se prý o Fabíánka. Ten ubožec je prý nejspíše zasypán. Hajný byl v tu stranu na obhledu a přinesl zprávu, že po chatě Fabiánkově není ani stopy. Nejspíše pod tíží sněhu chata slehla, protože, kdyby to se nestalo, Fabiánek by se byl jistě ze sněhu vyprostil. Ale ze ssutin se vyprostit nebylo asi možno. Kdož ví, co se nestalo! „Nařizuji“ – končil lístek – „právě práce zachraňovací – dej Bůh, aby byly co platny! Jinak však zvěstuji vám to v předtuše věru trichlivé, kteréž se nemohu a nemohu zbaviti! Měl jsem Fabiánka vždy tak rád jako vy – a jak víte, ještě i dříve!“
Dočetl jsem a byl jsem rozhodnut. Podívám se tam také. Bylo třeba jeti, ale já jel bych i za sebe nepohodlnější cesty, abych byl dříve tam, kde, nedej to Bůh, člověka dobrého snad něco zlého potkalo.
Dojel jsem právě, když po odházení vysoké vrstvy sněhové ukázalo se, že chata Fabiánkova skutečně se shroutila. Lesník mně to zvěstoval s patrným zármutkem. „A tam v ssutině ticho – ticho – snad smrt,“ zahučel a já viděl, jak se přemáhá, aby nezavzlykal. „Ale něco je tam slyšet,“ ozval se jeden z horáků odvalujících ssutiny – „z důlí ozývá se mekot kozy.“ – „Eh, co je o kozu,“ trhl sebou lesník, který by byl raději slyšel, že se to ozývá sám Fabiánek, bylo však na něm znáti, že se konečně i z této zprávy těší i pobízel rychle k práci a i sám odhazoval zpuchřelé trámce krovu. „Proklatě – proklatě i ten strop se sesul – zle – zle – ten ubožák není-li rozmačkán – zadusil se – odvalujte, rychle odvalujte,“ zase sám chápal se této práce lesník a to tak, až mu krůpěje poty v čele vyvstávaly. Chtěl se dostati dolů, pod strop co nejdříve… I vnikl sám první do světnice.
Zase ozval se mekot kozy. Cítila lidi i hlásila se. „Koza tady dole – ve sklepě, a Fabiánek – Fabiánek leží tu nad sklepem, sem – sem a honem odvalovat stropnice,“ volal lesník z dola.
Pracováno zrychleně tak, že jsme za malou chvíli stanuli všichni dole.
„Koza hlásí se k životu“ zvěstoval lesník, „ale Fabiánek nic – nevím – nevím.“
„Zadusil se,“ řekl někdo.
„Eh, to by bylo také po koze,“ utrhl se lesník nevrle, ač dříve sám tuto předtuchu pronesl.
„Snad zmrzl,“ soudil jiný.
„Pod takovou vrstvou sněhu? Hlouposti,“ mávl rukou lesník a jsa jen, jen Fabiánkem upoután a zaneprázdněn, vyprosťoval tělo jeho ze spousty navalených stropnic a rumu.
A po chvíli vysvětlilo se nám vše. Fabiánek asi, když byly ty prudké studené vánice a mrazy, vzal kozu k sobě do světnice. Vánice obsypaly jeho chatu víc, než mohla snésti, chata se bořila, snad mohlo se tedy Fabiánkovi hlavou, zachrániti se ve sklepě. I nechtěl, duše dobrá, opustiti zvíře, jehož mlékem se živil, a zachránil je tedy napřed. Sám ale už neměl času, aby se do sklepa dostal. Kulovaté stropnice řítící se dolů zároveň se vší mazaninou stropu a se vším rumem s půdy, zastihly jej a zasáhly právě v tom okamžiku, jak jsa obličejem obrácen a nad ním sehnut, úzkým otvorem kozu do sklepa strkal. Všechna ta tíž dopadla na něho ze zadu, přitlačila jej k zemi, a on nemoha se vyprostiti a nemoha si rukama ani pomoci zapadl obličejem na prvý schůdek sklípku, kdežto ostatní část těla byla nahoře nad schůdky do sklípku úplně zasutá. Tam z důlí ze vnitra sklepa ozývala se koza, ale tady ten Fabiánek, její majitel a pán, ač sproštěn již té tíže ssutin – zůstával beze hnutí. Nadzvedli jej a položili na znak.
„Ah, buď Bohu chvála – není – není mrtev“, vykřikl radostně lesník, „dýchá, dýchá slabě sice, ale jen když dýchá, a tlukot srdce se také hlásí“, a již lil Fabiánkovi posilující lék do krku. Byl milý lesník muž ve všem v horách zkušený, jak vidno, na vše připraven! „Takový člověk“, vykládal teď už vesele – „eh, znám naše horáky, něco vydrží – je když není zraněn a pohmožděn! Zemdlel jen, že tak ležeti musel bez pomoci, a bez posilnění pokrmem! Což koze bylo? Té se tam dole dařilo dosti dobře, má tam brambory a ovoce, ale Fabiánek na tom byl zle. Než, díky Bohu, jen když je to s ním tak, jak to je, však ono bude ještě líp a docela dobře!“
A lesník nařizoval, aby se chorému připravovalo, jak za těch poměrů ovšem možno bylo, co největší pohodlí. – Sesutá dřeva a rumovina vyházeny ven na sníh, z trosek byly vybaveny součástky Fabiánova lůžka a přistaveny blíže ke krbu, který, ač byl pobořen, přece mohl býti v malé chvíli tak upraven, že se v něm mohlo zatopiti. Na lože byl pak Fabiánek položen a tělo jeho třeno, aby se krev rozproudila. – Milé teplo od krbu a čerstvý svěží vzduch – byloť v tu chvíli slunečno a zářivo – se sem z hůry snášející a pak to, že lesník častěji v hrdlo Fabiánkovo vpravoval po klutu osvěžujícího silného vína; to vše působil tak, že se vracel život v tělo vysílené. – Pomalu, pomalu, ale přece více a více probíral se Fabiánek ze mrákot, až i procitl. Rozhlédl se kolem sebe několikráte a první jeho bylo, že si z hluboka oddechl a se na nás na všechny usmál – tím obvyklým dobráckým svým úsměvem – třeba ještě nepromluvil, hlásil se zase k životu.
„Je zachráněn, zachráněn,“ radoval se z toho srdce lesník. „Teď pomalu s ním nahoru, na saně a ke mně do myslivny! Tam se nám už vykřeše!“
A dělníci opatrně vynášeli Fabiánka vzhůru nad ssutiny a závěje.
Chystali jsme se s lesníkem také vzhůru za ostatními.
Pojednou ale sebou lesník trhl.
„Ach, na tu kozu jeho nesmíme přece také zapomenout! I ji třeba vzíti s sebou a pak ty jeho skrovné zásoby na zimu – dříve pro starost o Fabiánka jsme neměli kdy na to ani vzpomenout.“ A lesník sám se pustil do sklípku. „Víte,“ vysvětloval mi, když kozu nahoru dopravil, „když ten náš hajný dříve prohodil, jest-li se nám Fabiánek snad nezadusil – já – já měl nejprve také tuto obavu! Považte, vše se sesuje a nad tím pak spousty sněhu! Ale pak jsem si pomyslil, když ta koza po kolika dnech, neboť nevíme, jak dlouho Fabiánek tu v ssutinách ležel, ve sklepě se hlásí, že je živa, tož tedy Fabiánek, neumačkaly-li jej ssutiny, nemusí býti také zadušen! Vzduch potřebný k dýchání musel jíti ze sklípku! A hleďte, přesvědčil jsem se, že tomu tak bylo skutečně. Jak jsem do sklípku vstoupil, z důli zavál ke mně čerstvý vzduch. Věru, bylo to štěstím pro Fabiánka, že klesl obličejem ke vchodu do sklípku a že měl hlavu volnou. – To pak možno vysvětliti tak: Nad malým otvorem do sklípku z venku vedoucím v rohu zdi dělává Fabiánek závětří. Mrazivý vítr nedoráží pak tak přímo na otvor sklípku, nemrznou mu tedy tak ty jeho skrovné zimní zásoby. Závětří z čerstvých silných tyčí zhotovené a proložené chvojí a mechovím vydrželo více, nežli zpuchřelé trámoví chaty. Nepovolilo! Sněhu pak se naválo k otvoru sklípku jen tolik, co se ho prodralo hustým chvojím a mechem za vánice. Sníh ten nebyl tak ulehlý; teplý vzduch ze sklípku vycházející stačil na jeho roztavení, a tím povstal i ve sněhu otvor, kterým dral se čerstvý vzduch sklípkem i k Fabiánkovi. Počkejte, tam z té strany od jeho východu musí býti v závěji průlina! Přesvědčíme se. – Věru, Fabiánek měl štěstí.“
Přesvědčil jsem se, že zkušený lesník soudil zcela správně. V tu stranu k jihovýchodu byla závěj skutečně dosti sypká. Kdežto nad chatou sníh byl tak ulehlý, že se to v něm bořilo jen nepatrně, zde jsme propadávali značně hlouběji. A od sklípku a jeho závětří vzhůru táhl se, jak to bývá v horách nad zasněženými místy, pod nimiž pramen vody se ze země vynořuje, neveliký úzký, kulatý otvor, jehož okraje byly krůpějemi roztávajícího se sněhu poroseny. Taková úzká průlina a stačila k zachránění lidského života! – Pohnut a děkuje Bohu za tu záchranu spěchal jsem pak za lesníkem k myslivně.
Moje saně totiž už napřed tam odvezly Fabiánka. Zde při pečlivém ošetřování se Fabiánek náš docela vzpamatoval. Oddychl si znovu z hluboka a zase jak jindy se usmívaje – teď i rozhovořil se – „Pán Bůh chránil – chránil. O, já věděl – věděl – že bude – bude chrániti,“ a potřásal při tom radostně hlavou. – „Já – já se modlil – když – když to tak rachotilo – padalo na mne – až jsem musil klesnout – tak – tak nad ten sklep – a nemoh’ – nemoh’ jsem se ani pohnout. – Ó, já – já věděl – že – neumru – pořád jakobych slyšel – modli se – modli se – neumřeš – neumřeš! – Pán Bůh je s tebou! A nic – nic jsem se nebál – nekřičel ve strachu! Já – já jen doufal – důvěřoval v Boží ochranu pořád – a pořád, až se už i oči zavíraly – a já usnul – usnul! A zdálo se vám mně tolik pěkného a hezkého! A pak – pak – mně bylo tak, jakobych slyšel – hlasy nad sebou – kopání – jen jsem se nemohl hnouti, nemohl promluviti, ozvati se! A pak – pak já už nic nevím, leč že – že jsem procitl a vás všechny uviděl – a děkuji – děkuji vám – Pán Bůh vás za to tak ochraňuj a buď s vámi vždycky – vždycky – jako byl teď se mnou!“
Navštívil jsem Fabiánka zase za několik dní. Byl už přestěhován do malé světničky v hájovně blíže myslivny. A již chodil a notoval si tu svou „Budiž Pán Bůh pochválen a za všechnu dobrotu zveleben“. A dodával vesele: „Chvála Bohu, půjde zase všechno dobře! Pan lesní mi už slíbil, kdy že budu moci začít pracovati. A pracovat bude nutno! Bude třeba peněz a hodně peněz na jaro! Však víte, co mne čeká! Práce a hodně práce! Bude se muset ten můj příbytek dát do pořádku.“ „Váš příbytek? Ta chata?“ divil jsem se. „Vždyť – je to jedna ssutina a rumiště“, chtěl jsem říci – ale nedořekl jsem.
„A ta bude – ta bude,“ přerval rychle má slova údivu Fabiánek, a z očí jeho zářila celá ta obvyklá důvěra, ta důvěra tak pevná, že ji nic nedokázalo zmenšiti a že jí ani neotřáslo to, co s jeho vetchou chatou se stalo! „Ta bude – bude! Ty staré trámy, to samé dobré dřevo – bude jen třeba lépe a pevněji je spojit – já to znám a Pán Bůh pomůže – pomůže!“
Když jsem odcházel z hájovny, potkal jsem lesníka. Zastavil jsem se v myslivně a lesník mi pravil: „Toho člověka nic od jeho důvěry nezvrátí! Koho by to napadlo, aby po takovém neštěstí, po takovém zhroucení, při němž mu šlo o život, mohl ještě doufati, že zase bude míti svou chatu a že ji z tam těch ssutin znovu zbuduje! A vidíte, nedoufá nadarmo! Jeho tak vřelé a nezviklatelné důvěřování vzbudilo všude ohlas. Naši horáci tady v okolí jsou za jedno v tom, že každý podle možnosti se přičiní, aby Fabiánkovi k chatě pomohli! Nuže, když oni tak smýšlejí, i my učiníme svou povinnost. Já už o tom psal nahoru – k vrchnosti.“
Stiskli jsme si na rozloučenou ruce, jsouce i my sami k podpoře stavby nové chaty Fabiánkovy srozuměni.
.,.,.,.,.,.,.,.
Zanedlouho již v létě byla stavba ukončena. I objevila se na svahu stráně, o něco doleji pod ssutinami bývalé chaty, a to proto doleji, aby nebyla v šanc vydána tak závějím, nová, úhledná chaloupka. Byla skorem v týchž rozměrech jako dřívější – Fabiánek větší nechtěl – jen chlév a stodůlka byly poněkud větších rozměrů a ty, jakož i celá zadní část, byly z kamene. Stěny světnice byly vesměs z nového dříví. A ta chaloupka byla Fabiánkova!
Vyplnila se tu pravda, že není opuštěn ani od lidí ten, kdo v Boha důvěřuje a té důvěry se nespustí. Vrchnost šla dobrým příkladem napřed, a z ní pomohl Fabiánkovi kde kdo mohl a měl ho rád. A tak Fabiánek se mohl ještě v létě odstěhovati do svého z gruntu nového příbytku. A jak, jak byl rád! A jak se usmíval a jak hned zas měl plné oči vděčných slz! „Jsem já to teď pán, co? To je něco panské přebývání! Dyť ta má chalupa je skoro jako fořtovna! A celá – celá krásná – ouhledná – jako jako panenka!“ A tenkráte kde koho potkal, každému děkoval, každého objímal. A v pláči i úsměvu najednou každému říkal: „Ó, já vím nejlíp, že je dobrý Pán Bůh nad námi všemi a že pomáhá – pomáhá! On budiž vždy zveleben! Mohl jsem bez příbytku chodit po horách a prosit o přístřeší a zatím mám takový příbytek! Nejsem já s pomocí Boží a dobrých lidí pán – pán?“ – A v chaloupce té a kolem ní bylo teď pořád veselo – a veselo. Přebýval tu člověk šťastný – ano nejšťastnější ze všech tam v horách, nejšťastnější svou pevnou důvěrou v Boha!
OD KLADSKÝCH HRANIC 
Napsat komentář