O podruhyni a jejím dítěti (Josef Hurdálek, 1935)

V roce 1935 vydal regionální spisovatel Josef Hurdálek knížku Turov, obsahující několik pověstí, týkajících se této východočeské hory a vesnic v jejím bezprostředním okolí. Mezi nimi i tato pověst.

Josef Hurdálek (1.7. 1885 Horní Radechová – 21.9.1944 Červený Kostelec) byl učitelem na obecných školách, především na Náchodsku. Stal se ale také významným aktérem kulturního života v regionu. Sepsal řadu článků a několik knih s tématikou rodného kraje a inicioval též vznik českoskalického muzea.

V úvodu této knihy pověstí se praví, že na louce pod Turovem scházely se četné víly k nočním rejům a k nim přicházeli trpaslíci z nedalekého starkovského kopce „na frej“ (zábavu). Brávali si je často i za ženy. Jejich děti mívaly však ohromné hlavy a neforemné tělo a proto se jich často zbavovaly tím způsobem, že je zaměňovaly za hezké lidské děti nejčastěji z Rokytníka.

I jedné ženě, chudé podruhyni z Rokytníka, se stala taková nemilá záměna. Měla již přes půl roku starou a velmi hezkou holčičku a velmi ji milovala, protože to byl jedináček. Muž jí před rokem zemřel na souchotě. Pravidelně pracovala na poli u sedláka, u něhož byla v nájmu. Holčičku brávala na pole s sebou, položila ji na mez blíže místa, kde pracovala, pěkně ji vždy přikryla, aby jí do obličeje příliš slunce nepálilo a mouchy neštípaly.

Jednoho dopoledne hrabala na poli pýřavku a občas starostlivě na dcerušku dohlížela. Do samého poledne děvčátko spalo. Zatím skoták donesl oběd. Poobědvali a podruhyně únavou usnula.

Co tak pospávala, přiblížila se k jejímu dítěti neznámá žena, zahalená v dlouhou loktuši, pod níž něco nesla. Pozorovala nejprve z dálky, zda matka skutečně spí, pak zlehounka položil své břímě vedle spící ženy a zase tak tiše schovala pod loktuši peřinku s dceruškou podruhyně. Nato rychle zmizela.

Jaký byl úžas nebohé ženy, když se probudila a místo své hezké dcerušky spatřila v umazané peřince škaredé a zamořené dítě s hrozně velkou hlavou, které protivně vrnělo a hrozně páchlo nečistotou.

Bolestně zalomila rukama a hořce zaplakala nad svou neopatrností. Hlasitě naříkati a proklínati se bála ze strachu nad pomstou a o život vlastního dítěte. Po chvíli se však uklidnila a umínila si stůj co stůj zmocniti se svého pravého dítěte, byť i za cenu vlastního života.

Domyslila se, že dítě jistě bude u té divé ženy, která se tak často objevovala v Rokytníku a často lidem prováděla různá šibalství. Pak do večera klidně pracovala a večer si odnesla zaměněné dítě domů a umínila si o ně pečovati jako o vlastní.

Jaké však bylo její leknutí, když seznala doma, že dítě je těžce nemocno. Přece však je ošetřovala s opravdovou láskou jako vlastní. – Přes všecku péči se však dítě nijak neuzdravovalo, spíše se zdálo, že se jeho nemoc den ode dne ještě horší. Sláblo a sláblo, že se sotva pohybovalo. – Léčila je různými léky, ale nic nepomáhalo. Obrátila se také na známé venkovského ranhojiče Raichla v Rokytníku a svěřila se mu se vším, jak dítě již velmi dlouhou dobu ošetřuje, že však nic nepomáhá. Obdržela různé léky, kterými léčila dítě několik let. Znova však bylo vše marné. Časem se sice zdálo, že se choroba trochu lepší, brzy však se zhoršila znova.

V té veliké úzkosti šla jednoho dne za večera do lesa pod Turovem a tam v zoufalství hlasitě zavolala: „Vrať mi mé dítě, které jsi mi vzala, divá ženo.“ Nikdo se neozýval. Volala tedy po druhé a po třetí.

Tu se strhl prudký vítr, hluk, hvízdání a náhle před ustrašenou ženou se zjevila malá, přihrblá osůbka, která promluvila skuhravým hlasem: „Vrátím ti tvé dítě, musíš mi však donést moje a to živé. Zítra v tuto hodinu mne zde zase očekávej. Za celý den se však nesmíš modliti ani dělati kříže.“

Bylo zlé to nařízení pro zbožnou ženu. Co však neudělá dobrá matka pro vlastní dítě? Proto dostála svému slibu věrně. Druhý den nemocné dítě celé pěkně umyla, převlékla a ku podivu; dítě se zdálo o mnoho zdravější, i líčka mu zčervenala. Ustaraná a tak dlouho pronásledovaná žena si myslela, že si z ní divá žena ztropila jen nemístný žert. Přece však zabalila dítě ještě pečlivě do peřinky, protože, ač velké, nemohlo dosud běhati a pospíchala s ním k lesu.

Čekala na ustanoveném místě velmi dlouhou dobu, než se divá žena objevila. Náhle před ní stanula a podávala jí něco zabaleného ve veliké loktuši. Beze slova převzala pak své dítě.

Když se podruhyně chystala k odchodu, náhle k ní promluvila: „Cestou nesmíš své dítě rozbalovat, jinak je doma najdeš mrtvé.“

Třeba, že se jí zdálo dítě velmi těžké a sotva je vlekla, přece se neodvážila na ně podívati. Doma loktuši rychle a dychtivě rozbalila a spatřila – starý vykotlaný pařez.

Bolestí zlomena usedla těžce na starou lavici a hořce zaplakala jako tenkrát na poli, když jí bylo ukradeno vlastní dítě.

Náhle však ucítila dotek malé teplé ručky a kdosi zvolal: „Mami, maminko, jsem už zase u vás, a víc od vás neodejdu.“

Matka vzhlédla svýma uslzenýma očima po dítěti a s nevýslovnou něhou je tiskla v náručí. Jak vyrostlo a zesílilo za těch několik let.

Vyprávělo, kterak je lesní žena chovala v turovské jeskyni nedaleko velké brány. „Měla jsem vždy dobrá jídla, hezké šaty a zvláště mnoho hraček a často mne však také lesní žena přemlouvala, abych se s vílami učila tancům a pak se stala také vílou. Vždycky jsem se tomu však bránila, protože jsem věděla, že se sejdu zase s tebou a po tobě jsem také stále toužila. A teď jsme spolu a více se již nerozejdeme, viď?“

Dokončila též, že divá žena ji přivedla do jejich světničky hned, jakmile matka vyšla z domu a odnášela choré dítě.

Když si tak dosti povyprávěly, chtěly ukliditi starý pařez se stolu, ale div divoucí. Při doteku se rozpadl a na stůl se vykulilo mnoho dukátů.

Nouze byla navždy zažehnána a dívka se stala později hledanou nevěstou.