číslo 27
Dle posledního sčítání mělo město toto 2.287 obyvatelů a 203 domy. Zatím vystaveny 4 jednopatrové domy a 5 takových se právě staví. I obyvatelův přibylo.
Má římsko-katolický farní chrám a faru, evang. reformovanou modlitebnu a faru, pětitřídní obecnou školu, nádraží dráhy Choceňsko-Broumovské, c. k. poštu, telegrafní úřad, stanici četnickou a záložnu občanskou.
Z průmyslových závodů jsou tu: mechanická továrna na hedvábné látky, menší přádelna na len, velká mechanická továrna na bavlné zboží, v níž asi na 1000 stavech se pracuje; veliká přádelna na bavlnu, parní kruhová cihelna, apreturní závod a několik obyčejných tkalcoven a barvíren, mechanická dílna zámečnická, 2 koželuhovny, 2 mlýny, z nichž jeden válcový a jiné závody.
O zvelebení lázní, v nichž je kyselka jako v Bělovsi u Náchoda a v Chudobě v Prusku, nynější majitel všemožně se stará, nelituje značného nákladu.
K městu přiléhají ještě 2 továrny na bavlněné zboží, bělidla a mandle.
I. Osazení údolí řeky Metuje, založení tvrze a města, Hronovici, kostel a fara.
V 10. století byla vlasť naše až k pohraničním lesům již zalidněna; na severovýchodě až k městům Králové Dvoru a Dobrušce. Ale za těmi městy východně prostíral se po hranicích les. Hvozdem tím jen tu a tam vedly úzké cesty (zemské stezky) do ciziny.
Údolí řeky Metuje bylo zalidněno teprv ve 13. století, když již pohraniční hvozd neposkytoval dosti ochrany proti nepřátelům, nebo již ho tak potřebí nebylo, neboť vlasť naše byla za posledních králův z Přemyslova rodu, spojena jsouc s Moravou, tak silna, že od severu ani od východu nebála se návalu nepřátel.
Nechráněn u nás hraničný les tak úzkostně, nýbrž mýcen a osazován novými usedlíky čili sedláky.
Jak se domýšlíme, dělo se zalidňování údolí Metujského od Krčína, který s Provodovem, Dolenínem, Černčicemi a jinými osadami již stál, proti proudu řeky, tak že nejprve byl založen Náchod arci Starý, nynější Staré Město, potom Hronov, Police a. t. d. O Polici víme, že r. 1208 založena byla řeholníky sv. Beneše, domníváme se tedy, že as současně Hronov založen byl, totiž tvrz, již nyní říkáme „dvůr“.
Údolí Metuje táhne se u Hronova od severu k jihu. Na severu rozděluje se ve dvě údolí, totiž Dřevíčské, táhnoucí se ještě severněji až k poněmčenému Starkovu a v Polické zatáčející se severovýchodně. Údolí vroubeno je vrchy k východu vyššími, k západu nižšími. Patří k výběžkům pískovcových Stěn.
Severovýchodně pne se na levém břehu Metuje vrch zvaný „Fara“. Jižně k němu přiléhá nižší Borek nebo také Kleprlíkova hora, zvaná tak podle majitele. Údolíčko mezi oběma vrchy slove „v milířích“ a poukazuje k tomu, že tu uhlíři dřevěné uhlí pálívali. Stráni Fara od milířů vzhůru říká se Kocournice.
Za těmito vrchy táhne se nižší vršek, nyní obecní les jmenovaný „Dlouhý“.
Blíže k řece prostírá se nižší široký hřbet, jehož zadní části říká se Havrlinky již v 16. století. Od čeho název ten pochází nesnadno udati. Přední čásť sluje „na přičnici“, vede tu cesta na příč mezi pozemky. Při levém břehu řeky Metuje je malá pískovcová vyvýšenina k řece příkrá, jež sluje „Bílou horou“ odtud se jmenuje město Hronov nad Bílou horou nad Metují. Hoře té říkáme zde častěji „šedivá hora“ podle barvy kamene.
Na pravém břehu Metuje přitéká do řeky potok z lesa Maternice nad Červeným Kostelcem, probíhající úzkým údolím Zbečnickým. Po západní straně údolí Metujského pne se táhlý vrch od severu k jihu, jehož severnější čásť nad obcí Zbečníkem jmenuje se Hájek, dále „Na studynkách“ jako samota tu stojící; doleji po obcích na něm vystavených Slavíkovský a Pavlišovský vrch. Pod vrchem Slavíkovským je rovinka zvaná „Na chocholouši“, kde nyní evangelická modlitebna stojí. U ní je Vinyklice, zvaná tak po bývalém rybníku.
Metujským údolím z Náchoda vedla hlavní cesta (zemská stezka) z Čech do Kladska a dále do Polska. Z Náchoda vedla odbočka této hlavní cesty Plhovem k Dolní Radechovi (*Dolní Radechová, ed.pozn), Rybníkům, Horní Radechovi (*Horní Radechová, ed.pozn.), kde střehla ji strážnice s vyhlídkou na všecky strany volnou. Z Horní Radechovi táhla se stezka ta ku Slavíkovu, Zbečníku, Hronovu, potom průsmykem Polickým k Polici. Nad Hronovem severně vypíná se příkrá nyní Jírova hora, dříve Jagrova hora zvaná. Vrcholu té hory říká se Varta. Snad to byla také strážnice. Od této Varty východně v údolí Metujském je malá osada Střezina, jejíž jméno také stráž připomíná. Touto osadou vedle zemská stezka k Polici.
Ze Slaného v Kladsku vedla odbočka stezky k Sedmákovicům, Machovu a Polici s jedné, od Slaného k Velkému Poříčí, Hronovu a k Polici s druhé strany.(*J. K. Hraše: Zemské stezky.) Z toho vidíme, že stezka zemská vedla velikou většinou po kopcích a stráních a že se vyhýbala, kde to možno bylo, údolím; myslíme proto, že tato bažinatá a méně schůdná byla. Bažiny tyto dělala jednak Metuje častým vystupováním ze břehů, jednak četné, na vodu bohaté potoky vytékající z hojných lesů.
Jak praveno, byla tu nejprve založena tvrz. Za tvrziště vyhlédl si zakladatel na pravém břehu při samé řece Metuji rovinku tehdá bažinatou, tu obehnal příkopem do půlkruhu, jehož konce dotýkaly se řeky. Vykopanou prstí zvýšeno tvrziště, aby bylo nad okolní rovinu vyvýšeno a za příkopem nasypal násep. Část příkopu i náspu zachována dosud. Ostatní části jsou již dávno nebo nedávno zrušeny. Na západní straně bylo v náspu do nedávna viděti prohlubinu, kterou býval příkop napájen z potoka od Zbečníka z Maternice tekoucího, tak že stála tvrz v samé vodě.
Jako skoro všechny takové tvrze, byla i Hronovská původně ze dřeva a obsahovala, tuším, obydlí pro pána a jeho čeleď a nejnutnější hospodářská stavení.
číslo 28
Nutná brána a zvedací most kde původně byly, udati již neumíme. Častými přestavbami posledně v 17. a 18. století změnila se úplně původní podoba. Později byly v obnažené budovami a vysokým zděným plotem tvrzi brány či již vrata dvoje: k západu a k jihu. Přes řeku vedla na levý břeh do městečka dřevěná lávka jako dosaváde.
Dle této polohy lze souditi, že tvrz Hronovská byla již v první polovici 13. století založena, ne-li dříve, nebo v druhé polovici téhož století stavěny byly tvrze již na kopcích.
Ve 13. století vládnul v krajině naší panský rod, jenž se vůbec Hronovici či Hronovci nazývá. Ve znaku měl ostrve, to jest dva sukovité černé oklesky křížem přes sebe položené ve zlatém poli. Rod ten stopuje se do 12. století. Zakladatelé jeho jsou bratři Načerat a Smil Světelský (1188-1205), snad synové Hrona. Panovnickému rodu Přemyslovu zdají se býti zvláště milými a věrnými. O Smilu Světelském píše již kronikář Dalimil, že s Přemyslem Otakarem I sdílel vyhnanství v Němcích; později když Přemysl Otakar nastoupil na trůn píše:
„Otakar (třetí král u Praze) korunu přije, pak leže s Smilem na Křivoklátě a tyje.“
Potomci Smilovi sídlili na hradě Světlé-Lichtenburce v Čáslavště a městečko Ronov tam založili.
Z Hronoviců připomíná se roku 1209 Gron; r. 1241 Načerat a Hron bratří, synové Pakoslavovi a vnukové Načeratovi. O Hronovi píše Dalimil, že se Smilem z Lichtenberka a Havlem z Lemberka poslán byl roku 1247 k volbě císaře německého a dodává: „Hron by najmúdřejšiem nazván, proto jemu črný lev (na zlatém ščítě řiešským králem dán).“ Tento pan Hron, syn Pakoslavův a vnuk Načeratův, jenž později vůbec z Náchoda se nazývá, založil při stávající již tvrzi městečko Hronov.
Tvrz, jak již praveno, stála na pravém břehu řeku Metuje, městečko založil pan Hron na břehu levém a sice tak, že náměstí učiněno právě naproti tvrzi. Nejprve byly všechny příbytky jen na náměstí ve čtyřech řadách, tak že celé městečko jen 16 až 20 příbytků tvořilo. Založení padá do polovice 13. století. O velikosti prvotního městečka nemůžeme více udati, ale velmi brzy byly tu kostel a fara.
Aby krajinka nebyla bažinatá, tomu hleděli noví osadníci brzy odpomoci zakládáním rybníků, kterých se tu v 15. století četně jmenuje nejen v Hronově samém, ale i v okolních obcích jmenovitě ve Zbečníku, ve Velkém Poříčí, u Žďárek na Brném, v Chudobě a jinde.
O rybnících Hronovských zmíníme se níže. Roviny nižší při řece nebo potocích měli osadníci za luka, mírně nakloněné stráně orali, na vyšších a příkřejších stráních nechávali lesy, jichžto zbytky ještě spatřujeme.
Rod Hronoviců rozvětvil se ve 14. století na pány z Náchoda, z Lipé, z Lichtenberka, Ronova, z Dubé, z Housky, z Liběsic a jiné, a členové jeho bývali nejvyššími úředníky zemskými. Po panu Hronovi byl pan Jindřich z Lipé nejpřednější z rodu. Za krále Václava II. byl nějaký čas místodržitelem v Polsku.
Za krále Jana z Lucemburka nepanovala taková věrnost a láska mezi Hronovci a králem jako za Přemyslovců. Jindřich z Lipé byl rádcem ovdovělé královny Hradecké. Když královna věnná města darovala, byl Jindřich z Lipé jat. Hned pozdvihl se celý rod Hronoviců proti králi a vedena byla tuhá domácí válka roku 1315. Ač král Jindřicha brzy propustil, přece spolčil se týž zase s odpůrci královými. Král odňal Hronovicům Náchod, ale dal jim zaň Kostelec nad Černými lesy. Nepřátelství netrvalo dlouho a Náchod zase Janu z Náchoda, tuším synu pana Hrona, vrácen.
Jména jiných pánův poznáme při faře.
Kostel a fara.
Kdy a kým kostel Všech Svatých v Hronově založen byl, udati neumíme. Domníváme se, že buď již za posledních králů z rodu Přemyslova, nebo za krále Jana Lucemburského (1310-1346) tak se stalo. Kněžiště kostela bylo kamenné a zdá se, že gotického slohu; to stojí dosud, ač ne v původním slohu. Klenba jeho je z malých, netesaných kamenů (oblátků) vyvedena. Loď kostelní vzala někdy úplnou zkázu, tak že nelze říci, byla-li dřevěná nebo zděná. O samotě stojící zvonice byla původně dřevěná,
Za otcovské vlády Karla IV. zřízena byla tu též fara (plebanie), a patřila k děkanátu Dobrušskému a arciděkanátu Hradeckému. Náležely k ní tuším tytéž osady jako nyní, totiž Hronov, Velké Poříčí, Slavíkov, Zbečník, Dřevíč, Rokytník, Vysoká Srbská, Zličko; jen Žďárky a Malá Čermná patřily ke kostelu a faře v Německé Čermné (*dnes Czermna v Polsku, těsně za hranicemi, ed.pozn.) I samota Kozínek, nyní mlýn(* Mlýn ten patří farou do Hronova, školou do Bezděkova k obci Petrovicím), náležela k faře Hronovské již tehdá, jak později se dovíme. Fara Hronovská platila 6 grošů dymného (daně) arcibiskupovi.
číslo 29
K své výživě dostal farář (plebán) již tehdá les a polnosti nad farou; ty slují „fara“, „na farách“; nyní mají úhrnem 3 jitra 1039 čtverečních sáhů luk 52 jiter 1062 čtverečních sáhů polí, 39 jiter 1436 čtverečních sáhů lesa, 10 jiter 352 čtverečních sáhů pastvin, 1 jitro 1308 čtverečních sáhů stavební prostory a půdy neplodné. Kým a kdy tyto pozemky darovány byly, nevíme; zdejší pověsť vypravuje, že je dvě panny za spásu duší svých kostelu darovaly.
Z knih konfirmačních, které založil slavný Arnošt z Pardubic, první arcibiskup Pražský, dovídáme se jména farářů zdejších:
Roku 1359 dne 3. června dosadil, či podal sem pan Ješek z Náchoda faráře Jakuba Maříka (Maurici) z Dymokur, když dosavadní farář Albert odstoupil.
Roku 1377 dne 7. ledna po smrti kněze Jakuba udělena volná fara Hronovská Mřekovi, knězi z Jeřic (latině je dominum Mreconem instituimus). Podací právo měla Anežka; kněžka Svidnická, jíž patřil tuším Hronov bez Náchoda.
Roku 1390 dne 12. prosince podal sem faráře Semislava či Semíka pan Půta z Častolovic, pán na Častolovicích, Richmberku, Skuhrově, Opočně a jinde.
Roku 1399 dne 9. dubna plebánem či farářem v Hronově ustanoven kněz Jakub, řečený Síra a dosavadní kněz Semislav do Náchoda ustanoven. Podací právo měl pan Dětřich z Janovic, jinak z Náchoda. Poslední zmínka o faráři v Hronově v knihách konfirmačních je dne 3. března 1411., kdy týž uvádí na faru Machovskou kněze Petra z Dobrušky.
II. Za pánův z Kunstatu a z Poděbrad od roku 1414 do 1497.
Když pan Dětřich z Náchoda 25. srpna 1412 bezdětek zemřel, připadlo zboží Náchodské, ku kterému již Hronov stále patřil, králi Václavu IV., jenž je t.r. v manství dal rytíři Jindřichu z Lažan, hejtmanu Vratislavskému. Se svolením královým směnil nový tento majetník, zboží Náchodské po dvou letech s panem Bočkem z Kunstatu a z Poděbrad za hrad a panství Bechyni. (Sedl. Hrady VII. 22.) V zápise 14. dne m. ledna 1415 na zboží Náchodské uvádí se po hradu a městu Náchodu městečko (oppidum) Hronov, potom vesnice Poříčí, Radechova, Pavlišov, Sedmákovice, Brné, Srbská, Dobrošov, Žďarky, Jizbice, Lipí, Bražec, Babí, Pastorkov, Slavíkov, Trubijov, Kramolna, Bělovec, Slopce (sloupce skal, nyní Sklopce les) a Peklo (Palac. arch. č. III. 485)
Pan Boček, v letech 1420-1425 často jmenovaný, i jeho vnuk Jiří, potomní slavný král, sídlili nejvíce na Poděbradech; pan Viktorin nejvíce na Liticích. Mocní pánové, jakými byli páni z Poděbrad, dbali, aby měli svému jménu a majetku důstojnou válečnou moc; proto dávali některou čásť svého majetku chrabrým a ve válčení zkušeným mužům v doživotní užívání, vymiňujíce si, aby v potřebu se zbraní buď sami neb i s jedním, dvěma a více zbrojnoši (dle velikosti propůjčeného majetku) k jejich službě se dostavili; sluli panoši nebo manové. Na Náchodsku bylo později 15 takových manů a to v Hronově, v Dolních Rybnících, Žabokrcích, ve Vysoko-Srbské, v Brném (na Brlence), na Babím, ve Skočkově, v Libňatově, v Maršově, Studencích, Brusnici, Slatině a v Suchovršicích po jednom, ve Rtyni dva: dolejší a hořejší.
V Hronově byli pokud víme tito manové:
1. R. 1422 a 1425 připomíná se Matěj z Vlčnova seděním v Hronově, služebník pana Viktorina z Poděbrad.
R. 1422 3. dubna Oneš z Vlčnova v dluhu 50 kop synovci svému Matějovi z Vlčnova seděním ve Hronově postupuje svůj roční plat 3 kopy 4 groše v Rovni od pana Alše ze Šternberka a z Holic koupený. Svědčí rytíř Čeněk ze Chvalovic a panoše Gabriel z Ottoslavic, v ty časy purkrabí na Náchodě, Hanuš z Adrspachu, seděním ve Zbečníce a Mikuláš z Veselíce seděním na Náchodě, Léva z Železnice, seděním na Zblavém, Matěj z Babic, seděním v Újezdci, Dobeš z Dubravice seděním ve Slaném. D. D. XXI., 66. 67.
2. R. 1437 Ivan ze Žampachu a z Hronova se synem svým Martinem a Kokumen z Hronova se synem svým Janem.
Tyto příbuzné své usadil tu nejspíše Jan Kolda starší ze Žampachu a na Náchodě, o němž níže se zmíníme.
V deskách dvorských čteme: 6. listopadu 1437 Jan, řečený Kolda ze Žampachu (syn) bakalář svobodných umění vyprosil na císaři Sigmundovi úrok ve vsi Lovčici u Bydžova po panně Petře z Říčan, na kterýžto úrok r. 1439 do jednoty přijal Martina, syna Ivana ze Žampachu a z Hronova a Jana, syna Kokomenova z Hronova; posléze pak r. 1454 celý ten úrok postoupil témuž Martinovi ze Žampachu a na Vranově. Martin nabyl zatím Vranova na Chrudimsku.
číslo 30
3. R. 1445-1447 panoš Vaněk (Václav) z Nosalova seděním ve Hronově.
Týž panoš vypůjčil si 6 kop sirotčích peněz Šimona Kožišníka z Náchoda. Někteří sousedé Náchodští se za pana Nosalovského zaručili. Když pan Nosalovský r. 1447 zemřel a rukojmě vysazeni nebyli, obstavili se svolením paní Veroniky Nosalovské, vdovy, nějaký dobytek v těch penězích a tak peníze sirotku vráceny.
4. R. 1447-1456 panoš Vaněk Nosalovský, předešlého, tuším, syn.
Oněch 6 kop sirotčích vypůjčil si r. 1454, když je panoš Petr Túrek, seděním ve Dřevíči, za zemřelého bratra svého pana Hynka složil, Vaněk z Nosalova.
Tento byl do r. 1456. hejtmanem na hradě Náchodském. Při dobývání hradu snad zemřel.
5. Jeho synem byl, tuším, urozený pan Jiřík Nosalovský, jenž r. 1487 učinil výměnu na dům a louku v Náchodě. Téhož roku prodal tam louku Janu Celnému.
Bydlil dále v Náchodě jako všecka drobná šlechta vůkolní i nevíme, byl-li manem v Hronově čili nic.
6. I Šimona písaře z Chřenovic můžeme, tuším, počítati mezi many, protože za tvrzí Hronovem všecky pozemky patřívaly ke tvrzi a tudíž manovi.
(Kniha zápisů města Náchoda I. list 55. b.)
My, Vaněk Mýtský, purkmistr, Ješek, Vaněk Kužel, Matěj Chochol, Vaněk Adam, Jakub Quizna, Jar. Slon, Pavel Orel, Jiřík Krejčík a Bartoš Soukeník, konšelé města Náchoda, vyznáváme tímto zápisem na budoucí časy, že předstoupili před nás Jan Kadeřávek z Pavližova a Šimon písař z Chřenovic (*Byl r. 1461 písařem městským v Náchodě) oznamujíce, že Šimon písař dlužen jest Kadeřávkovi a Jiříkovi synu jeho 20 kop grošů peněz dobrých, stříbrných, rázu a čísla českého, za každou kopu 60 grošů počítajíc, kterýžto dluh svrchu psaný Šimon zapsal jest a zapisuje na louce své za tvrzí Hronovem přiležící v těch 20 kopách gr. a to do toho času určeného od tohoto sv. Jiří za plného půl druhé roku. Jest-li pak žeby v tom času pan Bůh Šimona neuchoval tak, že by umrel a který jiný dlužník k statku hleděti chtěl, tak jest Šimon před námi uvolil se, aby k té louce žádný dlužník jiný zření neměl, nežli Jan Kadeřavý s Jiříkem synem svým. A kdyžby jim těch 20 kop gr. svrchu psaných splněno bylo, k té louce více žádného práva nemají a tento zápis má umořen býti. Datum Náchod ni di 5 Georii 1462.
(Vypsal 7. srpna 1891, J. K. Hraše.)
Když po smrti krále Václava IV. roku 1419. nastaly války Husitské, brala veškera vlasť naše těžké pohromy; mnohé dědiny docela zanikly, jiné drahně let pusty zůstaly.
Návodem krále Sigmunda stalo se již poslední dny měsíce máje r. 1421., že knížata i města Slezská s vojskem asi 20.000 mužův vpadla do Čech, a jala se v okolí Police, Trutnova i Náchoda s neslýchanou ukrutností vražditi všecky obyvatele napořád, aneb aspoň osekávati jim nohy, ruce a nosy.
Vypálivše Polici hnali útokem dne 27. máje na vrch Ostaš, kam se utekli Poličtí a jiní, dobyli ho a Polické bez rozdílu pohlaví a stáří povraždili; později také městečko Oupice od nich vypáleno. Proto sněm Čáslavský nařídil veřejnou hotovosť proti nim a určili brannému lidu sejíti se u Náchoda ke dni 16. června. Sotva to Slezáci zvěděli a vidouce, že sklamání jsou v naději, že by Sigmund vedl stejným časem z Moravy vojsko proti Čechům, nemeškali opustiti zemi a podávati se ku pokojné smlouvě.
Již v září toho roku však vtrhli Slezané zase od Broumova přes Polici do země. Čechové, asi z nejbližších krajin při pomezí, vytáhli jim vstříc, sebravše se k obraně nepochybně zase u Náchoda. Slezané dali se na oko na útěk; když se jim však podařilo oblouditi Čechy, že se tito za nimi pustili do úzkého údolí od Hronova k Polici, obrátili se a svedli s nimi dne 19. září boj v údolí při řece Metuji pod Petrovici. Čechové doznali porážky, ve které padlo jich na půl třetího sta. Slezáci nikoho neživili.
Roku 1427. vpadli Slezáci s velikou silou k Náchodu. Neopatrností vůdce Jana Čapka ze Sán stala se dne 13. srpna nemalá hanba i škoda Čechům, že podvedeni byvše zúmyslným couváním Slezákův, horlivě pronásledujíce vešli do záloh nepřátelských (*Záloha byla as taková: Slezáci couvali od Náchoda směrem východním asi po nynější silnici ke Slanému; část jich zašla severně do údolí Hronovského k nynějším obcím Malému a Velkému Poříčí při řece Metuji. Potom se obořili na Čechy z předu a z boku. Ten nával Čechové vydržeti nemohouce, za hradbami Náchodskými spásu hledali. Důminku tu čerpáme z toho, že v nejstarší knize pozemkové města Náchoda z roku 1442. polnosti v místech za nynější celnicí Náchodskou slují „na bojišti!“), kdež jich mnoho pobito; jiní jen útěkem do Náchoda zachovali se. Slezáci však, vypálivše předměstí Náchodská i povraždivše mnoho chudých a nemocných v nemocnici, vrátili se zase, když je stihla povesť o porážce u Tachova.
Co se v Hronově za prvého, druhého i třetího vpádu Slezákův dálo, nemajíce místních zpráv, nevíme; ale směle můžeme souditi, že nejen tvrz ale i městečko vypáleno bylo, a že obyvatelé hledali a našli ochrany za pevnými tehdy hradbami Náchodskými.
Katolická fara byla od duchovního opuštěna, ale kostelíček přestál, tuším, šťastně všecky pohromy. Nemáme o nich zpráv za dlouhý čas.
V okolí našem bylo tehdá několik malých tvrzí; tak v Rokytníku, ve Zbečníku na Kvikově, ve Dřevíči na Homoli, v Malé Čermné a na Slavíkově. Všecky tyto tvrze zašly dle Sedláčkových hradů v první polovici 15. století. Máme tudíž za to, že za vpádu Slezákův do Čech byly pobořeny neb vypáleny, ač se to o nich v starých letopisech výslovně nepraví. Místo nich stavěny později poplužní dvory, jako v Hronově samém. Zbyla po nich jen příkopy a náspy obehnaná tvrziště. V lidu pak se zachovaly jen názvy jako „na zámku“, „na hradě“, „hradiště“ nebo podobné.
číslo 31
Když pak Táborité od Čechů katolických a s nimi spojených mírných kališníků ve vražedné bitvě u Lipan dne 30. m. máje 1434. přemoženi byli, přijat posléze Sigmund za krále a vjel 13. dne m. srpna 1436 do Prahy. Však brzy poznali Čechové, že Sigmund přijímajícím pod obojí spůsobou, jichž v království většina byla, nepřeje, i propukla proti němu veliká nespokojenost, až větší města, páni a rytíři císaři odpovědné listy zasílali, ano i města a hrady korunní násilně osazovati se jali. Tak i pan Jan Kolda ze Žampachu a na Černikovicích tu neděli po sv. Václavu v noci 26. dne m. září 1437. Náchod ztekl.
Po smrti císaře Sigmunda 9. m. prosince 1437. zvolen byl zeť jeho arcikníže Rakouský Albrecht císařem v říši i králem českým; zemřel však již po dvou letech a syn jeho Ladislav narodil se teprv po smrti otcově. Dědic trůnu bylo tedy dítě. Nadto chtěla jedna strana národa voliti kralevice polského Kazimíra na trůn český a k té patřil i pan Kolda s mnohými pány a městy strany Táborské. Nebylo tudíž drahně let pevné vlády v království českém. Byl to příhodný čas panskému zbojníku, jakým byl pan Kolda. On přepadal kupce na trhy jedoucí; z hradu Homole porazil měšťany Kladské, 70 jich zabil, jiné zjímal a „šacoval“; se zarytými přívrženci Táborův pokusil se též zmocniti se samé Prahy, totiž starého města, což se jen náhodou nezdařilo. U Nového Hradu na Rychnovsku předhradí ztekl a osadil. Hradu se nezmocnil, poněvadž se obleženým pomoci dostalo. Potom zase do Slezska se obrátil, kde loupeže lépe se mu dařily.
Léta 1441. sebrala se hotovosť zemská z krajů Hradeckého, Chrudimského, Čáslavského a Kouřimského a knížata a města Slezská, aby hradů jeho dobyli a řádění jeho přítrž učinili, což se také do 20 dne m. července toho roku stalo, při čemž hrad a město Náchod popelem lehly.
Že však bylo v zemi kolik stran a Kolda, jak již praveno, při jedné mocné straně stál a s některými předními pány, odpůrci to strany Poděbradské, se přátelil – byl s ním mír smluven a hrady jemu vráceny – arciť s tou výminkou, aby zemského míru zachoval.
Oprávněný pán na Náchodě pan Jiří z Poděbrad ničeho ten rok nedosáhl.
Kolda nemohl zapomenouti Slezákům, že mu hrad a město Náchod vypálili s pány českými, protož vyčkav času příhodného, sebral lid svůj branný, do Slezska se vypravil, kdež 19. dne m. srpna 1444 ztekl město Bolkenhein (*Bolków, ed. pozn.) a vydrancovav a vypáliv je, s lidem zajatým vracel se do Čech; avšak ze sousedních měst rychle se sebrali a pustivše se za Koldou u Křesova ho dostihli, porazili a vězně i kořisť jemu odňali.
Kdy a jak zemřel, neví se. Po něm vládl týmž způsobem ještě syn jeho Jan Kolda mladší bakalář, o němž zmínka již učiněna.
Zatím byl pan Jiří z Poděbrad správcem či gubernátorem království českého zvolen a roku 1453. potvrzen od samého mladého krále Ladislava, který mu 20. listopadu toho roku v maství dal hrady Náchod a Homoli (v Kladště) se vším příslušenstvím, tedy i s městečkem Hronovem; ale panu Jiřímu bylo – dobýti si jich na Koldovi, což se konečně léta 1456. skutečně stalo.
číslo 32
Nález soudní proti Koldovi mladšímu zní: Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad, gubernátor a hofmistr království Českého, slovem královým a na králově místě a jiní páni na plném soudu rozkázali jsú tuto paměť dskami znamenati; že jakož Jan Kolda z Žampachu svévolně v mírné zemi zprotivil se jest právu zemskému, k puohonuom ani právuom svévolně stávati ani komu práv bývati nechtěl, a vedle toho páni zemští sáhli jsú na takového právu protivného, a zámkuov, kteréž jest držel, na něm dobyli a konečně jsú se páni na tom ustanovili, aby již více on Jan Kolda pro takovú svú vuoli v království českém příbytku neměl, a žádný aby ho na svá obydlí nepřijímal, a hraduov, měst, tvrzí aby jemu v království českém nižádný neprodával ani nepostupoval; pakliby se kdo toho dopustil, má naň saženo býti jakožto na rušitele a zkázce obecného dobrého, a k němu též hledíme k hrdlu i statku jako k nadepsanému Koldovi; než budeli milosti hledati na králově milosti a správcovi, ta mu se nezavírá. Stalo se léta 1456. dne 12. máje.
Pan Jiří z Poděbrad vládl panstvím Náchodským a tudíž také Hronovem do r. 1458., kdy, po předčasné smrti Ladislavově, byv sám králem českým zvolen 2. března 1458, panství synům svým Bočkovi a Viktorinovi postoupil.
V ty asi doby byla pozemková kniha Hronovská od úředníků na zámku Náchodském vedena, totiž stará bílá registra purkrechtní a truhlice sirotčí. Nám se nedochovala k veliké naší škodě.
Za králův Ladislava a Jiříka vypravují staré letopisy o láci a blahobytu v našem království českém asi takto: Tehdáž země u velikém upokojenie bieše: neb ze všech súsedních zemí kupci jeli jsú a zbožie všelikteraká nesechu, když se již Čechové byli spokojili.
A všecko jest lacino bylo; strich (korec) žita platit 2 1/2 groše, ovsa strich za 3 groše; vajec 14 za jeden peníz; věrtel piva 7 gr.; mláto na břeh vozili; malvazí žejdlík za 6-7 p., vína uherského žejdlík za 4 p., piva starého puol pinty za 1 p. A ta láce byla i za spravování pana Jiřího i potom také za kralování jeho v Praze za několik let, že až i 60 krav bylo za 100 gr. 100 ovec za jednu kopu, kámen vlny za 15 gr., postav sukna Žitavského za 7-8 gr., loket sukna za 15 p. a hrubého za 7 p., strich hrachu za 4. gr. húsce chleba veliká za 1. p, věrtel soli za 7. gr. v Litoměřicích dva žejdlíky vína za haléř, a v Praze českého vína výborného jeden žejdlík za haléř.
Králi Jiřímu bylo později vésti tuhé boje se zetěm svým uherským králem Matyášem. V těch vojnách byl Broumov tři léta 1468-1471 obsazen uherským hejtmanem Františkem z Háje, jenž se 400 jízdnými a 300 pěšími krajinu okolní plenil.
Po smrti krále Jiřího (22. března 1471) rozdělili se synové jeho Boček, Viktorin, Jindřich starší a Hynek o statky otcovské. Zboží Náchodského, Visnburského a Skalického, hradu Kunětické hory i se zbožím někdy klášterův Opatovického a Sezemického, Kladska s hrabstvím, hradu Homole a v Slezsku Minstrberka (*Ziębice, ed.pozn) města a hradu se vším zbožím k tomuto knížectví příslušným, tamtéž města a hradu Frankštýna (*Ząbkowice Śląskie, ed.pozn.) s příslušenstvím dostalo se knížeti Jindřichovi staršímu, jenž nejvíce v Kladště bydlil. Knížeti Jindřichovi bylo vésti časté boje a proto zadluživ se prodal zboží Náchodské a Skalické za 3500 kop. panu Janu Špetlovi mladšímu z Prudic a ze Žlebův roku 1497.
Z té doby zachovaly se nám o obyvatelích tyto zprávy: Léta 1450. měli Babští a Malo-Poříčtí u městské rady v Náchodě při o cestu od Hronova ke Slanému a jedním svědkem byl starožitný muž Mach z Hronova, který dozla, „že sú tú cestú jezdili ze Stárkova (Hronovem) na Velké Poříří a odtud ku SLánskému mostu tú cestú.“
Léta 1487. při prodeji Farsovských rybníčků v Pořáčských lukách bylo mimo jiné osoby přítomno též právo Hronovské, totiž rychtář (nejmenovaný), Hanuš z Poříčí, Jan Metelice, Duchoň z Poříčí, Bílek konšelé Hronovští. Hanuš a Duchoň bydleli dříve v Poříčí. To jest první známé právo čili obecní zastupitelstvo Hronovské.
číslo 33
IV. Páni Smiřičtí ze Smiřic od roku 1544.-1620.
Pan Jan z Pernštýna odprodal r. 1544. panství Náchodské panu Sigmundovi Smiřickému ze Smiřic za 18.450 kop grošů pražských.
Rodu Smiřických patřilo Náchodsko až do osudné bitvy Bělohorské; avšak mužští členové toho rodu neměli dlouhého věku. Pan Sigmund zemřel již po 4 letech a vládl syn jeho Albrecht, o němž níže ještě se zmíníme.
Týž zemřel v mladém věku dne 6. prosince 1566 a pohřben v Náchodském chrámu Páně sv. Vavřince, kdež má i se syny svými památník. Vdova jeho paní Hedvika, dcera pana Jana Zajíce z Hazmburku vedla správu panství tak obezřetně a svědomitě, že zboží Náchodské rozmnožila; přikoupila totiž statek Skalický a Ratibořická. Syn její pan Václav vládl panstvím od r. 1586-1593. Toho roku 10. srpna v 30. roce věku svého zemřel, zanechav synáčka tříletého Albrechta Václava. Poručníkem pečlivým byl mu bratranec pan Sigmund ze Smiřic, pán na Skalách, Dubu, Fridšteině, Hořicích a Kumburku. Přikoupil k Náchodu statek Risenburský. O duševní vzdělání svěřence svého staral se též; poslal ho na vysoké školy do ciziny a potom na daleké cesty po Evropě. Než Albrecht vrátiv se, brzy zemřel 24. dne m. dubna roku 1614.
Veškeré zboží Smiřických zdědil příbuzný z jiné větve, pan Albrecht Jan, jenž se súčastnil svržení místodržících z okna, ale již 18. dne m. listopadu 1618 zemřel, odkázav veškeré zboží sestře své Saloméně Marketě, provdané za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košumberka. Ona mělo pečovati o blbého bratra Jindřicha a o sestru Alžbětu Kateřinu, chovanou na hradě Kumburku jako ve vězení.
Podobá se, že za pánův Smiřických se vedlo poddaným na panství dobře. Přispělo k tomu nemálo, že byl v zemi delší čas pokoj; v Uhrách se vedly války proti Turkům, museli na ně platiti i na vojnu se bralo, předce však každý mohl svou živnost bez bázně spravovati a řemeslo provozovati. Také tomu nasvědčuje, že Náchodští r. 1601. koupili si zboží Slanské po smrti pana Tobiáše Slanského z Doubravice; Hronovští zase pořádali s dovolením i přispěním milostivé vrchnosti ve své obci.
Za pana Albrechta Smiřického rozprodáno na Náchodsku r. 1555 množství úlehlí a pastvin od časův husitských ladem ležících; ač levně bylo prodáváno, přece nad 300 kop grošů praž. se utržilo. V okolí našem byly prodány pustiny v Sedmákovicích, ve Žďárkách a jinde.
Pán ten hájil také příjmů záduší Hronovského, jak z tohoto psaní vyrozumíváme: Urozenému pánu panu Albrechtovi Smiřickému ze Smiřic a na Náchodě. Jeho Milosti panu a sousedu mně milému. Modlitbu svou Vaší Milosti vzkazuji urozený p. p. a sousede mně milý. Téhož zdraví a v něm všeho dobrého na panu Bohu žádaje V. M. přeji věrně a rád. Psaní, které jste mi učiniti ráčili ze strany platu ze vsi Petroviček k záduší Hronovskému vycházejícího, tudiž také ze strany stavení ve vsi Dřevíči v nově vystaveného, tomu všemu jsem porozuměl. Ze strany platu, kterýž ze vsi Petroviček od poddaného mého a konventu mého k záduší Hronovskému vychází, v tom se taka pamatuji: když v Hronově na faře farář bytem jest, že jemu vycházeti má; ale aby na faru Náchodskou přenešen a pánům děkanům Náchodským vydáván býti měl, toho mimo starodávní spůsob nevidí se mi učiniti.
Ze strany pak toho stavení ve vsi Dřevíči byl jsem V. Milosti předešle psanou odpověď dal, ale neráčili jste doma býti, jakž tomu všemu z tohoto psaní, kteréž při tomto listu odsýlám, porozuměti ráčíte; a poněvadž s p. Janem Jelínkem, ouředníkem V. Milosti, když na místě V. M. za jistými příčinami na Polic vyslán byl, na tom společně jsme zůstali, abyste na druhé straně proti též chalupě v ruce V. M. některému z poddaných V. M. chalupu vystavěti rozkázati ráčili, já při tom toho zanechávám. A poněvadž ten chudina, který sobě tu chalupu vystavil nemálo na to vynaložil, Vaši Milosť sousedsky žádám, abyste toho všeho tak při takovém našem usnešení zůstaviti ráčili – Což tu na mou žádasť učiniti ráčíte V. M. toho rád sousedsky odměním, a na jiném nejsem, než k V. M. sousedsky se chovati. Dáno na Polici ve středu po sv. Františku (asi r. 1560). Kněz Jan Chotovský z Chotova, opat Břevnovský na Broumově.
Z listu toho vyrozumíváme, že správu duchovní vedli tehdá v Hronově Náchodští páni děkanové, kteří byli tehdá pod obojí. Plat ten z Petroviček nemůže se týkati jiného, než samoty Kozínku.
Druhá část listu jedná o příbytku č. 6. ve Dřevíči (Ratib r. 1889. str. 36)
Za pánův Smiřických byla tu vystavena dřevěná fara o jednom poschodí, která do roku 1688 stála a mnohá leta později rozličným nájemníkům najímána byla a naposled i za školu sloužila.
číslo 34
Ku konci šestnáctého a na začátku sedmnáctého století bývaly ve zdejším kostele služby Boží. Soudíme to z patentu Broumovského opata Volfganga Selendra z r. 1602. b němž napomíná poddané své, aby do svého kostela chodili, „ale do Hronova, do Machova a jiných míst k přijímání velebné svátosti a kázání slova Božího pod pokutou a skutečným trestáním nechodili“ (Obrazy života, II. č. 3.)
Za pana Albrechta Václava byl kostelíček zdejší opraven, hlavně střecha a dřevěná zvonice vyzděna; odtud letopočet 1610 nade dveřmi.
Na této zvonici jsou 4 zvony. Největší 12 centů těžký měl nápis: VERBUM DOMINI MANET IN AETERNUM.
Nyní má nápis: Tento zvon při kostele Hronovském ulitý v roce 1574 byl přelit 1867. od Karla Viléma Pavla v Hradci Králové. Na druhé straně: „Dum trahor, audite! voco vos, ad sacra venite. Vivos voco, mortuos plango, fulgura frango!“
Druhý zvon o 6 centech, nyní nejstarší, má nápis: O REX GLORIAE CRISTE VENI. Poledník 2 centy těžký a umíráček vážící 80 liber mají letopočet 1757.
O největším zvonu se domníváme, že jej pobožná a kostelům štědrá paní Hedvika Smiřická chrámu Páně darovala, jako Náchodskému kostelu mimo menších rouch též stříbrný kalich se znaky Smiřických a Hazmburských r. 1567. darovala.
Ze 16. věku zachovaly se nám o obyvatelích města našeho tyto zprávy. R. 1545. byl rychtářem v Hronově Marek, který byl také dle tehdejšího obyčeje hospodským; u něho se Poříčtí občané mezi sebou nepohodli, seprali a Martina Káně z Poříčí zabili. Že měli Hronovští tehdá pádné rámě, o tom svědčí tato zpráva: R. 1568. Václav Preš, farář Náchodský, vyprosil od smrti Jana Jandáska z Hronova, ženu svou políčkem nevděk zabivšího; (1571 L.) – Náchodská měšťanka Lidmila, vdova po Michalovi Špátovi z Fridenberku, vyznala v závěti r. 1587., že je jí Matěj Dvořák z Hronova dlužen 26 kop grošů. Tento Dvořák jmenoval se vlastně Matěj Michal a byl majitelem svobodného dvora č. p. 49 do r. 1593. Z toho patrno, že statek svobodný již tehdá dvorem a majitele jeho „dvořákem“ nazývali.
Z konce 16. století pochází kniha zápisův nyní v městě chovaná s nápisem: „Registra purkrechtní soudu Hronovského a truhlycze syrotczí Hronovská. Náleží k témuž soudu a truhlyczy: Miesto Hronov, ves Poržicží. Zbecžník, Rokytník, Drzevicz Žiabokrky, Zliczko, Ždiarky.“ Z té se dovídáme, že bylo v Hronově 8 sedlských statků, v nichž je také svobodný, 8 domů se zahradami a 5 chalup.
Statky byly: 1. Svobodný dvůr, kde stávala tvrz, nyní č. 49. pana Roberta Žida, ujal v sobotu před sv. Petrem a Pavlem r. 1593. Bartoloměj, syn Davida Kvirence, od Matěje Michalova za 592 kop. míš. Postupující přidal mu klisen 5, valacha 1, krav 12, telat 5, ovec 50, starých 6, mladých 12, sviní 5, vozy 3, čtvrtý kočár (koczí), obilí setého ozimu i jaře 60 korců.
2. R. 1602 v sobotu po neděli „Reminiscere“ Jan Vsteklíků koupil ten statek po + Janu Kruskoncovi za 325 kop. míš; nyní čís. 1. na náměstí hostinec pana Josefa Habra.
3. R. 1606 ve čtvrtek po sv. Duše ujal Jan Jirsa po + otci svém Jiříkovi za 150 kop míš. Jest to dům stavitele p. Karla Eckrta čís. 19. na náměstí; pozemky jsou rozděleny.
4. Kateřina vdova po + Tomáši Čepelkovi zůstává v zaplaceném statku, jejž l. 1619 v sobotu po obětování Panny Marie postoupila synu Václavovi za 225 k. míš. Tento statek čís. 7. rozdělen jest na více dílů. Zahrada toho statku je nyní při domech č. p. 150 a 90. Při tomto jest čásť pozemků.
5. Poněvadž v grunt. knize listy scházejí, nemůžeme udati, kdo na začátku 17. století tento statek měl. R. 1655. měl jej Jan Černý od Kateřiny, vdovy po Jiříku Bartoníčkovi, Byl při nynějším č. 10. Pozemky jsou většinou při č. 67. nyní pana Františka Havla.
6. R. 1605 ve čtvrtek po sv. Valentinu koupil statek ten Jan Vavřena od manželky své Kateřiny a sourozenců jejich Anny a Matouše po + Jakubu Bendovi za 350 kop. míš., Statek ten č. 14. patří nyní panu Františku Kleprlíkovi.
7. Od Jíry Kubíka koupil ten statek za 360 kop míš. Jiří Matějů r. 1613 v sobotu po neděli Laetare. Číslo 17., pozemky jsou rozděleny, příbytek shořel, zahrada při domu č. 16. pana Aloise Frice.
8. Matouš Čepelka měl obydlí a hospodářská stavení v náměstí, kde nyní domy čís. 110. a 18., pozemky však až u Poříčí. Nyní náležejí p. Jos. Samkovi k čís. 33. starému. Tento Matouš Čepelka ujal však r. 1614 v sobotu po památce Marty hospodyně výměnou statek Jana Lejska ve Velkém Poříčí, a Jan Lejsek zase statek Čepelkův ve Hronově. Poříčský statek čís. 2. má dosaváde rod Čepelkovský.
Gruntovní zahrady čili domy se zahradami měli tehdá:
1 Dorota vdova Tomáše Bernarta; r. 1620. postoupila ji synu Janovi. Nyní dům Foglarovský čís. 2
2 Po Matěji Senohrábkovi koupil Pavel Slatinský za 95 kop miš. r. 1604; nyní hostinec „u zeleného stromu“ č. p. 4. p. Adolfa Klikara.
3 Jan Jirsa koupil v sobotu po sv. Martině 1614 za 118 kop miš. od Jana Pavlíčka; jest to obecní dům č. 5.
4. Léta 1586 ve středu po svaté Školastice koupil tu zahradu Jan Kohoutek od Víta Hrdličky; dnes č. 11. patří p. Vilému Šrolovi, pekaři.
5. Havel krejčí koupil od Jana Topičky za 63 kopy miš. r. 1612.; čís. d. 12.
6. L. 1605 v pondělí před Hromnicemi o soudě koupil tu zahradu Vavřinec Švandrlík od Anny mateře, bratří a sester svých za 50 kop. miš. Příbytek ten č. p. 13. je rozbořen.
7. Michal Krycnar l. p. 1614. v sobotu po sv. Duše koupil od Jíry syna Valentina Kodrasa za 168. k. m. Nyní č. 15. pana Václava Langra.
8. Léta p. 1597. v sobotu po sv. Vítě koupil Matěj Štěpánek od Jana Řezníka; č. p. 16 pana Aloise Frice.
číslo 35
Domy nebo chalupy měli:
1 Michal Krycnar po + Janu Komínkovi od Víta Komínka a Mandaleny Prouzovy, švakrové své „podle společného jich přátelského porovnání, tak že jim z něho vydal: Vítovi Komínkovi 3 k. míš. a 1 pár střevíců nových a Mandaleně 3 k. m. a pár bot nových. Jakž zápis jeho v registřích starých bílých ukazuje na straně 57“ Stalo se ve čtvrtek po sv. Vítě l. p. 1609.
A poněvadž dále žádný zápis na tento dům nenásleduje, mám za to, že dům ten při požáru r. 1639 shořel a znovu stavěn nebyl.
2 Matěj Pekař koupil dům s kusem zahrady za 170 k. m. od Víta Komínka. Také tu není více zápisů.
Konečně: Léta Páně 1596. ve středu v den sv. Valentina ujal jest mlýn Vít Komínek od otce svého Jana za 145 k. m. Mlýn ten čís. 25. náleží p. Freivaldové. (*Porovnáno s knihou č. 14.690. arch. zám. Náchoda.)
Při několika statcích byly výměničné chalupy.
Kromě těchto statků, zahrad a domů byl tu malý kostelíček se dřevěnou zvonicí a neobsazená fara, nevíme jestli stará nebo někdy nedávno vystavěná.
Hlavní živností obyvatelů Hronovských bylo polní hospodářství, lnářství pro domácí potřebu a nejobyčejnější řemesla. Pokud víme byli tu kovář, krejčí, obuvník a řezník.
Kromě svobodného dvora byly všecky ostatní Hronovské příbytky na levém břehu řeky Metuje a až na malou výminku na náměstí do čtyrhrannu postaveny.
Pozemky, jichž počítáno 8 1/2 lánu, byly takto rozděleny: Na pravém břehu Metuje, kromě obecního pruhu při samé řece, náležely svobodníkovi (k čís. 49.); zde byly také rybníky a to: malý svobodníkův při hranicích Zbečnických; Černý rybník u cihelny Dvorské o 2 jitrech; rybník Vinyklice také tak velký prostíral se asi na nynějších zahradách páně Koubově a p. Novotného; na zahradě této viděti jest ještě poltruba, jíž vytékala voda do Metuje. Na hrázi téhož rybníka jsou nyní příbytky č. 167. a 163. Velký rybník výměry asi 7 jiter byl tu, kde nyní nádraží Hronovske stoji a prostíral se až k pozemkům Poříčským. Po hrázi téhož vede nynější silnice; také stará silnice vedla po ní, ale ještě dále s oklikou na západ pod samý kopec k nynějšímu lomu.
Rybníky (*) napájeny byly potok Zbečnickým a náhonem vedeným od podhorního mlýna, kde lopatkové kolo vodu z Metuje čerpalo. Náhonem tím tekla voda do Černého rybníka, z něhož zase struhami odtékala do Vinyklice a do Velkého.
Na stráních táhlého vrchu Slavíkovského bylo více lesů, jež časem vymýtěny byly.
Na levém břehu Metuje byly pozemky ostatních sedmi statkův, obecní les, pozemky a les zádušní. Jednotlivé lány táhly se od řeky směrem východním tak, že při hranicích Poříčských, tedy nejvzdálenější, byl lán patřící ke statku č. 7. a 10., potom pozemky statků č. 1., 17. a 19. tyto nemožno již tak dobře rozeznati, poněvadž mnohokráte rozděleny a rozprodány byly. Pod vrchem Homolkou býval též rybníček.
Za pozemky statku č. 14. prostírá se záduší „fara“ až ke hranicím Zličským, Srbeckým a Žabokrckým.
Ohlédneme se po okolních vesnicích, kolik ty měly statkův, zahrad a chalup ku konci 16. a na začátku 17. století. Ve Velkém Poříčí bylo 18 statkův, 5 zahrad a 1 chalupa; ve Žďárkách bylo 8 statků a 1 chalupa; při jednom statku byl mlýn a 6. statek l. p. 1601 v zelený čtvrtek koupil Balcar Tyffazyn od urozené paní Lidmily Wildenšteinové z Doubravice. Zličko mělo 3 statky a mlýn „pode vsí Dřevíči;“ Dřevíč 9 statků a 1 chalupu; Rokytník 7 statků a 1 zahradu; Zbečník tuším 13 statků, při jednom mlýn a 1 zahradu. Konečně na Brném byl statek svobodný, který r. 1592. ujal Jiřík Benda z Poříčí výměnou (freimarkem) za svůj statek od Tobiáše Brněnského jinak Roudenského.
číslo 36
V. Válka třicetiletá.
Mezi tím stahovala se hrozná bouře nad celou vlastí naší; náboženské sváry byly zase příčinou. Majestátem Rudolfovým povzbuzeni, stavěli si protestanté kostely, tak ve Hrobě a Broumově. Když však císař rozhodl, že ne poddaní lidé ale vrchnosti mají právo kostely na svých zbožích stavěti, nechal arcibiskup Pražský kostel hrobský zbořiti a opat broumovský kostel broumovských protestantů zavříti. Z toho vznikly rozbroje, a když protestantští pánové čeští, mezi nimi i mladý prudký pán náš Albrecht Jan ze Smiřic, v Praze se sešli a císařské místodržitele oknem ze síně místodržitelské vyhodili, byl učiněn počátek válkám, které 30 let trvaly a vlasť naši náramně pohubily. Protostantští páni sbírali vojsko k ochraně své proti císaři; zatím zemřel císař Matyáš a nastoupil Ferdinand II., kterého Čechové za krále nechtěli, místo něho Bedřicha Falckého zvolili a korunovali. V rozhodné bitvě na Bílé Hoře bylo vojsko české 8. listopadu 1620. poraženo a Bedřich téhož dne z Prahy přes Nymburk, Bydžov, Jaroměř a Náchod ujel do ciziny. S ním ujela také paní Salomena Markéta Smiřická, dědička panství Náchoda a sestra pana Albrechta Jana, jenž 18. listopadu 1618 v Praze zemřel.
Odbojní páni ztratili své jmění, které propadlo císařskému fisku, vypovídáni ze vlasti a někteří i na hrdle trestáni.
Lidu pak bylo odříci se víry aneb vystěhovati se ze země. Tisíce šlechtických a měšťanských rodin se vystěhovalo ze vlasti a na jich místa přistehovali se cizozemci, lacině nakoupivše statky po vystěhovalcích.
Za Bedřichem Falckým protáhlo Náchodskem něco vojska jeho do Kladska, kterýžto pevný hrad zůstal pro něho ještě dlouho obsazen. Za vojskem tím přitáhlo r. 1621 více vojska císařského, aby oblehlo Kladsko. Chtělo z Náchoda k Levínu táhnouti, ale že byla hornatá krajina tamní silně vojskem Bedřichovým obsazena, obešlo císařské vojsko přes Hronov a Polici k Broumovu a dostalo se tudy do hrabství a ke Kladsku.
Ještě následujícího roku 1622. přitáhlo ještě více císařského vojska k obléhání Kladska. Částečně táhlo od Náchoda k Levínu, částečně Hronovem a Policí k Broumovu. Průtahy vojska trvaly až do roku 1623, když Kladsko již dobyto bylo.
V Náchodě bylo r. 1622. vojska císařského pořád dosti. Vojsko to muselo město a okolí živiti. Dočítáme se v Náchodských knihách že: za purkmistra Václava Horáka Vrchovského zaplaceno od poselství Michalovi Heitfleišovi, že na poručení pana Bohuslava Sendražského z Sendražic tehdáž pana Komissaře při lidu vojenském J. M. C. pro maso chodil do městečka Hronova dáno za cesty 5gr. 1 denár“.
Samo se rozumí, že občasné naši vojsku císařskému na pochodech stravu i nocleh dávali a hleděli vojákům vyhověti; nebo jinak vojáci brali, co se jim líbilo násilím. Průtahy vojska dály se i v letech následujících, poněvadž v Broumově skoro stále byla posádka a ta se často střídala.
číslo 37
Následkem války nařízeny veliké daně na vydržování vojska a také pilně vymáhány. Také vrchnosti chtěly rozmnožiti povinnosti poddaných ke svému prospěchu novými robotami. Proto v roce 1628. pozdvihl se poddaný lid na panstvích Opočenském, Novoměstském a Náchodském proti vrchnostem svým; Nového Města n. M. dobyl, ano i Náchoda se zmocnil. Z Náchoda, Hronova i z Machova přišly o tom zprávy do Police, oznamující, že povstalci strojí se do Police přitáhnouti a ji vydrancovati. To se nestalo, neboť pověstný vůdce císařský Don Martin Huerta přikvapil, odboj ten udusil a lid za to strašně vytrpěl. Hlavní svůdcové jsou vypátráni, někteří na kolo vpleteni, jiným nos neb uši uřezány nebo znak na zádech vypálen. Nadto ještě všichni peněžitou pokutou trestáni. To ještě ke všemu ubytování vojska, k válečným kontribucím a častému vytloukání domův!
Poražených protestantů ujal se později král Dánský a když i on byl císařským vůdcem Albrechtem z Valdštýna poražen a k pokoji přinucen, ujal se jich zase Gustav Adolf, král Švédský, a válka vedena dále, ale v jiných zemích.
Teprv ku konci r. 1631 táhlo krajinou a městem naším často vojsko císařské do Slezska. Na jaře r. 1632 nechal hrabě Trčka hrad náchodský znovu silně opevniti; naši občané při tom pilně robotovali. V tom roce byly ještě větší průtahy vojska císařského krajinou a městem naším. Ale i Švédové přitáhli až k Broumovu, Adršpachu a do Oupice, kdež faráře zastřelili. Ještě ku konci prosince posláno bylo od vrchnosti do Hronova a okolních vesnic 10 sudů piva pro vojsko táhnoucí z Kladska na Broumovsko.
Z jara roku 1633 trvaly průtahy vojska ještě značnější než roku předešlého, an sám kníže Valdštýn se štábem a 25.000 mužů přes Náchod do Kladská dále táhl.
Pantví dalo a odvezlo do Kladska a Frankštýna (*Frankenstein, dnešní Ząbkowice Śląskie, ed.pozn) od června do konce srpna 2.800 korců žita a 24 782 bochníky chleba napečeného na panství. Kolik k tomu dali naši občané nevíme. Ale dováželi za vojskem i jiné rozličné potřeby, ba i s poselstvím chodili.
Císař Ferdinand II. vzal vévodu Albrechta z Valdštýna v podezření, že kuje zradu; myslilo se, že se chce státi českým králem. Proto bylo mu vrchní velitelství vojska odňato, on pak sám 25. února 1634 v Chebu zavražděn byl. S Valdštýnem zavražděni byli jeho přátelé: Adam Trčka, pán náš, Vilém Vchýnský ze Vchynic, Ilo a rytmistr Neuman. Trčka však dlouho se mečem bránil „tři prý zabil, pět jich ranil (vojáků).“
Statky jejich byly císařem zabrány a jiným vůdcům darem dány. Tak obdržel Oktavian, hrabě, později kníže Piccolomini panství Náchodské, Leslie panství Novoměstské n. M., Gallas Friedlandské a Smiřické, Colloredo Opočenské.
Již přes smrtí Valdštýnovou bylo na panství Náchodské položeno něco vojska císařského, které obyvatelé živiti a platiti museli. Kromě toho brali vojáci, co se jim líbilo. O dobytek toho roku skoro všichni poddaní přišli; byl jim pobrán do zásobáren vojenských a koně pro vojsko. Když měli obilí do vojenských zásobáren na Broumovsko dovézti, vezli je na trakařích.
Po zavraždění Albrechta z Valdštýna bylo roku 1634 císařské vojsko ve Slezsku od Švédů a Sasů poraženo a couvalo přes Trutnov a Broumov k Náchodu. Že naši zase mnoho trpěli, dá se mysliti; mnozí utekli do lesů a vrátili se až v podzimu; někteří se již ani nevrátili.
Také rok 1635 nebyl lepší předešlých. Avšak mělo býti ještě hůře. Jenerál Banner převzal velitelství Švédských vojsk; císařské několikráte v Němcích přemohl a vtrhl do Čech, zemi zuřivě od jednoho konce ke druhému plenil; 6000 vesnic tu popelem lehlo, švédský plukovník Adam Pful se chlubil, že sám 800 vesnic vypálil.
číslo 38
V červnu r. 1639 zmocnili se Švédové Hradce Králové, Smiřic, Opočna a Nového Města n. M. Náchod měl na zámku setninu císařského vojska posádkou; město hájili měšťané sami. Švédové z Nového Města vyzvali Náchod dvakráte, aby se vzdal; však vojáci posádky učinili výpad až za Jaroměř a 50 Švédův zajali. Na to v pondělí dne 25. července dva pluky jízdné Švédův obklopili Náchod, rozloživše se hlavně v Dolní Radechovi, Babínu a Bělovsi. Vůdcem jejich byl nejvyšší lieutenant hrabě Zdeněk Hodický z Hodic a Olbramovic někdy pán Moravský, jenž však pro víru musil opustiti vlasť a vstoupil jako mnozí jiní pánové čeští a moravští do služeb švédských. Když se Náchod po několikerém vyzvání nevzdal, odtáhli 26. července vypálivše dříve městečko Hronov, ves Dolní Radechov a 1 statek ve Zbečníku. Také Skalice byla o něco dříve vypálena. Škoda byla veliká, proto Hronovským, Skalickým, sedmi Radechovským a V. Turkovi ze Zbečníku vrchnost všecky daně a roboty na 3 léta prominula. Toto tříleté osvobození od daní a zvláště robot bylo jedinou příčinou, že Hronov nezpustl úplně; přece však některé vypálené domy zůstaly dlouho nevystavené, jmenovitě domy Michala Kricnara a Matěje Pekaře. Domy ty stály na západní straně náměstí k řece Metuji asi tu, kdy nyní jsou domy p. Celestina Jiráska čís. 3. a p. Adolfa Klikara čís. 69. Nevypálena zůstala neobsazená fara, že dál od náměstí až u kostela stála ve farním sadě a jím kryta byla.
Teprv od začátku roku 1640. bylo u nás pokojněji; císařské vojsko vypudilo Bannera z vlasti naší. U nás se toho roku pilně stavělo a také na polích se pilněji pracovalo; neměliť občané robot, neplatili daní, ba ani soukromé své dluhy (platy purkrechtní o soudech) neplatili ve tříleté úlevě té.
Však již roku 1642. zmocnili se Švédové pod novým vůdcem Torstensonem Slezska a nějaký díl jich i Broumova. Naši pak zase vytlačili je až do Sas, kde však u Lipska poraženi byli. Nově sebrané vojsko opevnilo se z jara r. 1643. u Hradce Králové. Občané naši i okolní dodávali do Hradce chléb, maso, seno, oves i hotové peníze.
Roku 1644. trpěla krajina i město naše zase četnými průtahy vojska císařského, které tudy do Slezska se ubíralo. Následujícího roku táhlo městem vojsko císařské a na podzim švédské. Aby toto vojsko Hronov sotva vystavený zase nevypálilo, zaplatili naši výpalné či rantion, jak se dovídáme ze zápisův gruntovních.
číslo 39 (24.9.1892), strana 472
Kolik však zaplatili, udati nemůžeme. Že měli mnoho rozličných škod, vyrozumíváme ze žádosti svobodníka zdejšího; píše takto veliteli posádky vojenské na zámku:
Vaše Milosť urozený a statečný rytíři J. Msti knížecí pane kapitáne na pevnosti na zámku Náchodě.
Pane ke mně milostivý!
Vaše milosť ráčíte o tom dobrou vědomosť jmíti, kterak sem já, ubohý člověk, v malém a krátkém čase k velikým a hrozným škodám přišel. Když sem na poručení vrchnosti za toto všeckno panství Náchodské fury formanské vykonával a odsud ze zámku Náchoda rozličné náklady a věci panské J. M. knížecí na rozličná místa, kde mi poručeno bylo, vozil, a při těch furách vždycky jsem sám životně s čeládkou svou a koňmi mými při vozích svých býval a pracoval, života a hrdla svého nastavil a odvážil Vaši Milosť pokorně za to prosím, abyste se ráčili ke mně tak milostivě nakloniti a toto dvoje dobrodiní z lásky křesťanské učiniti: předně:
K Jeho Milosti knížecí ku Pánu mému dědičnému milostivému psanou přímluvou a ku panu komisaři nebo Agentu od J M. kníže sem na Náchod nyní vyslanému a zde přítomnému životní oustní přímluvu za mne vykonati ráčili, v té příčině, že jsem teď v malém čase ve třech letech již pominulých po čtyřikráte k furám těžným k odvážení nákladův a věcí rozličných panských knížecích, kde mi rozkázáno bylo za všeckno toto panství Náchodské podrobován byl. A sám sem vždycky při těch furách osobně s čeledí mou a s koňmi při vozích pracoval a na hrdle veliké nebezpečenství trpěl a pokaždé jsem se s hroznou škodou potkal.
Jednou u Nehvizd zloupili mne vojáci a vzali mi sedm koní a 2 vozy s nákladem.
Po druhé u Jičína zloupili mne vojáci a vzali mi 4 koně a vůz.
Po třetí u Lipska zloupili mne nepřátelští vojáci a vzali mi 4 koně i vůz se vším nákladem,
Po čtvrté. Nedaleko od města Mejta zloupili mne vojáci a vzali mi 6 koní.
A tak sem o jedenmetcitma koní znamenitých, o 4 vozy formanské i o mnoho peněz pokaždé přišel, což dle Vaší Milosti v známosť uvozováno bylo, a smejšlím, že to vše milostivě v paměti snášeti ráčíte.
(Za druhé.) Aby Jeho Milosť knížecí nade mnou se slitovati a z milostivého knížecího uvážení ten svatý prostředek vynajíti a naříditi ráčil, kterak by mi to zase všickni poddaní Jeho M. na panství Náchodském, poněvadž jsem to za ně všecky při věcech panských knížecích pracoval, vynahrdili a napravili.
V tom se dále V. Msti pokorně poručena činím a za takovou přímluvu k J. M. knížecí i ku panu komisaři nebo ku p. Agentu J. M. poníženě prosím.
Vaší Milosti poddaný poslušný
Matěj Maršík,
soused v Hronově.
(Arch. m. Náchoda, 30tiletá válka.)
Roku 1646. střídaly se průtahy císařského i švédského vojska; tudíž bylo obyvatelstvo stále sužováno. V listopadu toho roku tábořilo cís. vojsko na Broumovsku, potom odtáhlo do Slezska, ale navštěvovalo krajinu naši často, aby drancovalo. Aby se lid proti tomu uchránil, vyžádal si vojáky na stráž či salvaquardu neb krátce kvardu a živil je. Takovou stráž mělo naše město i okolní vesnice vícekráte. Ale ani ta nepomáhala. Při častých nájezdech radil prý kvarda Vysokosrbský domácím lidem, aby raději do lesů utíkali, druhý Zbečnický zase vybízel, aby násilníky loupeživé zase násilím odháněli. Když tedy v masopustě r. 1647 tlupa císařských jezdců do Slavíkova vtrhla a rolníkům Benešovi i Bulíčkovi č. 4. a 6. koně pobrala, tu na pokřik učiněný sbíhali se lidé z okolních vesnic a jezdce stíhali. Pod kopcem Slavíkovským se jezdci rozdělili; čásť ujížděla ke Stroužnému, druhá ke Střezině a tuto u Střeziny dohonili, 2 vojáky zajavše, 1 zastřelili. Ale i Martin Bendův na poli svém od jezdců zabit byl. (* Na této honbě za vojáky měli Hronovští největší podíl. Zabití jednoho a zajetí dvou vojáků měli na svědomí hlavně čtyři Hronovští, totiž: Jan Vávra, jinak Muldánek, nejspíše obuvník a nájemník ve Hronově, se svým tovaryšem, „který na housličky hrál,“ Jíra mlynářův čili Jiřík Dědek, syn mlynáře Dědka (z čís. 25.) a Kovářík mladší. Zajaté vojáky tuším brzy propustili, ale 2 koně jejich podrželi aspoň na čas. V podzimu bylo vyšetřování. Hronovští sousedé Martin Vavřena z čís. 14. a Jan Benda, synovec od vojáků zabitého Bendy, z čís. 1. vypověděli, „že o té honbě nic nevědí, že byli v Náchodě.“ Ale Jiřík Špaček ze Zbečníka vypověděl, že ve Zličku v hospodě slyšel z úst Muldánkových, že to oni čtyři Hronovští udělali. Jak soud dopadl nevíme; toliko víme, že Jiřík Dědek roku 1656. koupil od bratra svého Matěje mlýn č. 25. na kterém se od povodně velká škoda stala.)
Vůdcové vojska toto za vzpouru považovali neboť hned na to přikvapili 2 setniny od Broumova a v Srbské, Zličku, Dřevíči, Hronově a Zbečníku hon na lid utíkající činily, příbytky vytloukaly, plenily a hubily. Brzo potom bylo císařské vojsko pod Montecuculim od Švédův pod Wittenberkem u Police poraženo 16. února; císařských mnoho pobito a do dvou set jich zjímáno. Švédové pokročili až k Náchodu, tudíž přes Hronov, všude shánějíce kořisť, s níž se zase do Slezska vrátili.
Konečně nastal r. 1648. poslední záhubné této války. Hned v lednu táhl Buchheim s císařskými Náchodskem proti Švédskému Wittenberkovi do Slezska. Nejvyšší vůdce císařský Piccolomini povolal skoro všecko vojsko z Čech k sobě do Bavor, aby Švédy pod Wranglem z této země vypudil. Na to vrátil se Buchheim ze Slezska ku Praze. Za ním však vešel též Wittenberk krajinou naší do Čech a táhl též ku Praze, kdež se spojil s Königsmarkem, jenž zatím zradou Hradčan a Malé Strany Pražské se zmocnil a Nového a Starého města Pražského dobýval. Vestfálský mír smluvený 24. října t. r. učinil konec této strastiplné válce.
číslo 40 (1. 10. 1892) strana 486.
Zhouba z třicetileté války jevila se též v úžasném zmenšení obyvatelstva vůkolních zemí, vlasti naši pak zvláště. Před vojnou čítalo se na 3 miliony, po vojně však jen 800 tisíc obyvatelů v království českém
Ve městech bylo mnoho domů opuštěných; ve vsích a městečkách zase živnosti rolnické neoseté a spustlé, že nadlidského přičinění vyžadovaly, aby zase poněkud upraveny byly. Mnozí vzdělávali jen tu čásť svých pozemků, z níž své nejnutnější životní potřeby čerpali. Nad to lid dlouholetým týráním, nedostatkem a nejistotou otupěl a lhostejným se stal. Tak bylo i u nás. Častým týráním od vojáků trápení obyvatelé utíkali do lesů jak jen o vojácích slyšeli, jen aby životy zachovali. Někteří opustili dony a živnosti své na vždy, Tak ze statku čís. 33. staré roku 1634. utekl či, jak tenkráte se psalo „zběhl“ Václav Nováček s rodinou, ač statek za 376 kop koupil a 206 kop již zaplaceno měl. Po dvou letech „nanejvýš spuštěný a padlý statek“ ujal od vrchnosti Jíra Krycner za svou zahradu a 50 kop miš. Ale od statku odprodán byl r. 1651 kus pustiny, jenž slove Havrlinky a kus paloučka za 20 zl. a na podzim prodán byl celý statek Václavu Matoušovi, poněvadž Jiřík Krycnar zapomena se nad Pánem Bohem a vrchností svou z gruntu pryč odběhl.“ Ze statku pana Františka Kleprlíka čís. 14, tehdá po otci na syna Martina Vavřenu připadlého, utekl tento majitel i s manželkou a dítkami svými „u příčině reformací z gruntu do Slezska.“
Také ze zahrady nyní hostinec u zeleného stromu čís. 4, utekl Jan Tomšův, ač měl zahradu úplně zaplacenou. Když se takto opuštěný statek po letech přece prodal, připadla dle vůle vrchnosti jedna polovina kupní ceny vrchnosti a druhá záduší Hronovskému.
Kostelníci půjčovali v čas nouze zádušní peníze občanům; kupovali také k záduší za hotové ony peníze, jež po letech placeny býti měly (tak zvané purkrechtní platy), arci s přiměřenou srážkou. Jeden kostelník odešel se zádušními penězi i se svěřenými penězi z městečka Žernova do Slezska „ve příčině náboženství“.
Jak ve 30leté válce a po ní cena statků klesla, poznáme nejlépe ze zápisů statku č. p. 1., jež tuto uvádíme:
R. 1602 koupil statek ten Jan Vsteklík za 325 kop miš., r. 1640 (tedy v tříleté úlevě) Jan Bendův za 250 kop miš., r. 1650 ujal jej Jan Šafrda zpustlý za 80 kop miš. vedle prošacování práva Hronovského, Zbečnického a Poříčského; v dubnu r. 1654 ujal Matěj Mrštík dokonce spustlý za 24 kop; na celé živnosti bylo vyseto 1 1/2 korce žita. R. 1655 koupil ten statek Václav Kubík za 80 k m., ale z gruntu zběhl; r. 1664 koupil jej Tobiáš Havel za 44 k. m., ten připověděl, že lepším hospodářem býti a statek zlepšiti chce. Statek zlepšil, ale po šesti letech zemřel, snad namaháním, zanechav 5 sirotků; o nejmenší tři měl se jako o své dítky starati nový majitel Jan Matyska, jenž statek ten r. 1670 za 140 k. gr. m. koupil. Stůj zde jeden tehdejší zápis:
„Letha p. 1650, 21. máje Jan Šafrda ujal jest statek od Jana, syna Martina Bendova spustlý vedle prošacování práva Hronovského, Zbečnického a Poříčského za sumu 80 kop m. Zavdati má 10 kop 4 gr. 5 denárů; ty náležeti budou rychtáři Hronovskému co z toho gruntu kontribuce a Rantionu (výpalného) zasedíno bylo; ostatek za něj obec platiti povinni budou. Na roky k placení o každém soudě po 3 kopách miš. zůstává 69 k. 55 gr. 2 d.
Z té sumy náleží: 1. Starým nápadníkům Janovi Hubkovi 2 k. 38. gr. 2 d., dětem Doroty Bendovy Matoušovi a Anně po 18 kop 15 gr. 6 d., Jakubovi synu J. Vantrky 6 kop. Záduší Hronovskému 6 kop.
Držitel gruntu toho má zaplatiti do důchodu J. M. knížete žita čistého s nádavkem 8 korců 3 věrtele a panu regentu 6 korců 3 věrt. 2 čtvrce. Za to se mu na penězích poráží (slevuje) 18 kop 45 gr. 2 d. Jinší dlužníci ti všichni leviti musejí, že odkud platiti není“
číslo 41 (8.10.1892) strana 498
VI. Kronika od r. 1600 do r. 1740.
Ve svobodném statku č. 49. byl od roku 1593, přiženiv se tam, Bartoloměj Kvirenc. R. 1620 upomínal Kašpara Welczle ze vsi Vižnova o dluh 112 kop miš. Po druhé oženil se roku 1623 s Barborou, vdovou po Jiříku Hejzlarovi ze vsi Radimě z panství Kumburského. Po Hejzlarovi měla syna Jakuba, (*Tento Jakub Hejzlar je tuším praotcem všech Hejzlarů z Bělovse, Babí a Poříčí.) kterému Kvirenc 150 kop na statku upsal a ještě jako ostatní děti jeho po něm děditi měl.
Téhož r. 1623 po neděli Okuli převzal Matěj Maršík tento svobodný statek od Kvirence, za který Kvirencovi (*Brzy potom byl Kvirenc od Václava Tomáška, dělníka a nájemníka ze Žaborek, velkým nožem proboden. Při soudu v Náchodě udávali pozůstalí Kvirencovi, že Tomášek při lovu Kvirencova rybníčku něco ryb odcizil. Tomášek se hájil, že si odnesl po lovu jen konev ryb, které za svou práci dostal. Kvirenc prý měl na něho zlost, že Tomášek napadl Kvirence při nemravném činu a proto prý Kvirenc poslal čeledína a syna svého, aby Tomáška zbili. (Archiv města Náchoda)) dal svůj statek zaplacený ve vsi Babím a 1250 kop miš. mu přidal, což jednak svědčí o velikosti statku, jednak o výhodě, že byl prost roboty.
Maršík byl muž zámožný, ale válkou třicetiletou velmi utrpěl; po vojně byl rychtářem v Hronově. R. 1653 pustil statek synu svému Janovi za 940 kop míš., sám přesídlil do výměnku chalupy č. 37 pod rybníkem.
Dceru Annu provdal za Mikuláše Tomka do statku č. 14.
Zemřel r. 1666; pohřeb jeho stál 11 kop 4 gr. 5 den.
Jan Maršík odprodal od statku kus role u Poříčí a vedle rybníka Velkého Hronovského pro 3 1/2 korce malé míry Pražské za 75 kop miš. mlynáři Jiřímu Dědkovi ke mlýnu č. 25, ale pozemek ten odprodán zase a nyní náleží p. F. Hokuvovi k č. 151. Statek svobodný prodal Jan Maršík 15. dubna 1679 P. Židovi a ten ještě toho roku 16. června M. Jiráskovi za 745 kop miš. Rod Jiráskův měl statek do r. 1882 v držení. Výměničná chalupa č. 37 byla několikrát od statku prodána a zase koupena.
Statek čís. 1. měl zahradu od budov až k nynějšímu dřevěnému mostu. Díl zahrady za ústím potoka k mostu odprodán a vystavěna tu chalupa č. 21. nyní p. J. Klikara.
Příbytek ten koupil roku 1712 za 70 kop Jan Vancl. Za 5 let jej zaplatil, ale potom opustiv ženu a děti – dal se na vojnu.
Statek č. staré 33, nové čís. 175 nyní p. Jos. Samka, zetě J. Hubky, stál na náměstí, kdy nyní domy čís. 110 a 18 stojí; zahrada téhož statku dosahovala až naproti mostu. Kus této zahrady od statku koupil r. 1661 Ondřej Špaček a vystavěl si tu chalupu; na jejím asi místě stojí nyní dům č. 23 p. Fr. Šefelína a i příbytek p. Jos. Šimka, barvíře č. 70 je na této zahradě. Výměničná chalupa toho statku stála ze Šedivou horou čís. 34. a odprodal ji s kusem pole a kouskem louky před svým útěkem ze statku Jiřík Krycnar za 33 kop míš. Jiříku Čepelkovi.
Teprv r. 1681 vystavěl tehdejší majitel statku Jan Martinec „s povolením vrchnosti i obce Hronovské pro blízkost a příležitost svých rolí při vsi Velkém Poříčí, však na pozemku svém ke Hronovské obci patřící“ nové obydlí i chlévy (dosud stojí č. 33 na Šedivé hoře) a tam se přestěhoval; následujícího roku prodal staré obydlí své (na náměstí) toliko s kouskem zahrádky M. Židovi a vymínil si, aby Žid i budoucí majitelé toho příbytku oznamovali dolů do statku (č. 33) schůzky obecné, též aby vojáka do bytu přijímali však na náklad Martincův i budoucích majitelův statku.
V domě č. 2. byl od r. 1636-1652. Matěj Klugar; týž byl poslední léta (nejspíš po útěku předešlého kostelníka) sám kostelníkem. Ale promrhal zádušní peníze, proto syn jeho Martin, ujav dům za 37 kop, musil záduší 33 kopy za otce zaplatiti.
Účinky míru jevily se u nás také v tom, že si občané nové příbytky stavěli. Tak někdy po vojně vystavěl Matěj Kopecký na obci (*Na pozemku od obce koupeném.) chalupu č. 24, po něm ji měli Matěj a Martin Žid; potom Martin a Jan Špaček, otec a syn. Býval při ní výsadní masný krám. Na jejím. místě stojí nyní dům barvíře pana Antonína Brože.
Chalupu č. 28 vystavěl Bernard, r. 1688 měl ji syn Jiří Bernard, kovář; vedle příbytku byla kovářská dílna, říkali jí kovárnička; tu odkoupil za příbytek Václ. Bernard, bylo to č. 27.
Příbytek čís. 6 vystavěl někdy ku konci 17. století Jan Klikar; po něm ji měli otec a syn Bendové jinak Havlové.
S povolením práva a sousedův vystavěl si na obci chalupu č. 48 Adam Zachar; r. 1731 měl ji Václ. Jirásek než do statku č. 7. vrchnostenským úřadem dosazen byl.
Chalupu čís. 50. koupil od matky Matěj Šeplavý; r. 1701 prodal ji J. Hrábkovi.
Dorota Ryšavá vystavěla chalupu čís. 43. a prodala ji r. 1691 J. Vavřenovi za 30 kop miš. Č. 29. vystavěl Jan Kůrka; od něho ji koupil Martin Špaček r. 1683 a chalupu čís. 35. vystavěl Václ. Šafář a prodala ji vdova jeho r. 1716 za 40 kop miš. Adamu Ťokovi.
Dům čís. 9. vystavěl r. 1682 Jan Klugar s povolením J. Milosti pana sequestratora, jímž byl od r. 1681-1684 rytíř Ferdinand Rudolf Dobřenský z Dobřenic na Chvalkovicích (*Po smrti knížete Eneáše Piccolominiho dědil panství Náchod mladší bratr knížete Vavřinc. Vdova Octaviova, kněžna Marie Benigna, nechtěla dobrovolně postoupiti vládu následkem rozličných smluv a ještě po odstoupení vlády brala polovici čistého výnosu z panství; tudíž bylo ono v sequestraci. Spor ten a smlouvy vykládá šíře J. M. Ludvík, Památky Náchoda, str. 222-228.)
Konečně chalupu čís. 40 vystavěl Václav Klugar a později Jakub Řehůřek a syn jeho Jan.
číslo 42 (15.10.1892) strana 510
Roku 1700. měl Hronov i se školou 35 příbytkův, kostelíček se zvonicí a asi 240 obyvatelův. Na zvonici byly již dříve hodiny; r. 1707. dán byl k nim nový ciferník.
Obec vystavěla svým nákladem chalupu čís. 45 za špitál. Zmíníme se o ní níže.
R. 1725. postavena byla nákladem rodáka zdejšího, faráře skalického, Václava Vojtěcha Klugara a Bedřicha Kordy, faráře v Poniklé, socha Panny Marie na náměstí s nápisem: sVsCIpe Vota a nobIs o pIa aDVoCata nostra VIrgo MarIa. 1725 Při svěcení sochy 22. října t. r. vznikl požár a shořelo 9 příbytků. Nemůžeme udati, které, ale soudíme, že na náměstí.
K této soše vztahuje se následující: (*Světozor 1874. str. 70.) „Kdy byl Hronov povýšen na město, neumíme udati; znakem ale nadán byl nepochybně až na počátku 18. století. Vykazujeť znak v poli modrém podstavec, na němž stojí sloup s Pannou Marií a podle něho na podstavci s Pannou Marií a podle něho na podstavci v pravo sv. Václav a v levo pak sv. Vojtěch. V podstavci pak viděti ve výklenku sv. Jana Křtitele – vše barvy bílé. Podobné skupení nalézá se však z kamene zdělané a vytesané uprostřed náměstí, vykazujíc kromě Panny Marie jmenované patrony zemské a dole ve výklenku polovypouklou sochu sv. Jana Křtitele. Sloup tento má letopočet 1725. a proto se domýšlíme, že toto znamení bylo teprvé po roce 1725. do znaku městského přijato.“
Též tak popisuje znak města našeho pan Vincenc Vidimský (*Städtewappen des Öster. Kaiserstaates, Wien k. k. Hofdruckerei 1869, str. 49.) jen s tou změnou, že udává na podstavci po stranách vedle sochy Panny Marie s Ježíškem sochy svatých Floriana a Mikuláše. Poněvadž jsou na podstavci sloupu 4 sochy, míní pan Vidimský ony zadní, kdežto v našem znaku máme ony přední, totiž sochy svatých patronův českých Václava a Vojtěcha, a zároveň patronův hlavního zakladatele sochy. Za to souhlasíme s trávníkem uvedeným panem Vidimským pod sochou. Na pečeti městské jsou pod znakem ještě písmeny: P M P.
Dle znaku (*Domníváme se, že k tomuto znaku městu našemu dopomohl přímluvou rodák zdejší P. Václ. Vojt. Jan Klugar, farář v České Skalici. Týž byl dříve zámeckým kaplanem v Náchodě a spolu vychovatelem a učitelem na smyslech slabého knížete Jana V. Piccolominiho, za kterého matka kněžna Anna Viktorie panství spravovala. Domýšlíme se, že na přímluvu P. Klugara kněžna vymohla městu znak u dvora císařského. Farář Klugar sepsal a vydal tiskem veliký katechismus proti jinověrcům, o němž více se zmiňuje dr. Rezek v „Dějinách prostonárod. hnutí náboženského v Čechách“.) jsou tedy barvy města tyto: od hrotu nejprve bílá (barva sochy), potom modrá (barva pole) a zelená (spodek, trávník).
Týž farář Klugar vystavěl svým nákladem chalupu čís. 18. a dal ji zápisem 19. dubna 1738. své sestře Anně, provdané za Ondřeje Švorčíka. Na chalupě té pojistil 20 kop miš. na fundaci, aby se učitel zdejší se školní mládeží loretánskou litanii v každý svátek blaholsav. Rodičky Boží na náměstí u sochy P. Marie pomodlil. Záduší zdejšímu odkázal 5 kop miš. za vedení účtu fundace této.
Kostel.
V zádušním rejstříku města Náchoda z r. 1625. uvádí se desátek p. děkanovi z městečka Hronova ročně 3 věrtele žita a 3 věrtele ovsa.
R. 1651. začato znovu se systematickým obracením lidu na katolickou víru po Čechách, zvláště ve kraji Hradeckém. Za duchovního komisaře ustanoven probošt ze St. Boleslavi Rudolf Roder z Felsburku. Roder procestoval naší krajinou a shledal, že na Náchodsku, hlavně v horách, je potřebí ještě misií.
Tehdá zavedeny také lístky zpovědní. R. 1654. vykonali velikonoční zpověď ve farnosti Hronovské 454 katolíci a sice: z Hronova 83, z Dřevíče 70, ze Srbské 130, ze Zlička 27, z Velkého Poříčí 144.
Osady Rokytník (61), Zbečník (91), Slavíkov (60) počítány jsou k farní osadě Kostelecké.
Zádušní les dosahoval březinou až ke kostelíčku; odtud kostelíček později nazývali „kaplí v březině“.
Od r. 1610 nebyl opravován; byla na něm střecha chatrná nebo již žádná, tak že na klenutí rostla bříza, jak staří vypravovali, a dlouho prý ještě po opravě bylo viděti pařízek její na klenutí.
V letech 1713-1717 a 1736 (*Toho roku prostavělo se 1416 zl. 18 kr. 1 1/2 denáru) byl nynější chrám Páně z vlastních příjmů vystaven; starý kostelíček zůstal na kněžiště, obě postranné kaple, oratoria nad nimi a hlavní loď byly přistavěny. Strop nad lodí byl dřevěný, z trámů a prken. Na kruchtě zastupoval malý positiv varhany. Kolem kostela prostíral se hřbitov obezděný. Kostel byl filialní a patřil k děkanství Náchodskému.
číslo 43 (22.10.1892) strana 522
Náchodští duchovní docházeli sem ke konání služeb Božích. Služby tu bývaly o hlavních svátcích a některou neděli i s kázáním (*Třetí neděli po sv. Duchu, totiž 7 června 1750 kázal tu kaplan P. Karel Schneidr. 8. června zažalován od úředníků zámeckých, že kázal proti nim, že lid proti nim popouzel. Rozsudek není znám. Arch. z. Nách.). Poněvadž se tu duchovní častěji zdrželi, měli nejprvé ve škole, později ve svobodném dvoře (č. 49.) pro sebe pokojíček.
Z polí záduší Hronovského brali pp. děkanové Náchodští dle knihy I. urbarii arcis Náchod pars I., pag. 7., roční nájem 3 zl. 30 kr.
Vrchnost ustanovovala od nepaměti při kostele zdejším dva kostelníky, staršího a mladšího, zvoníka a hrobaře. Těm slevovala: staršímu kostelníkovi 55 dní, mladšímu 52 dní, zvoníku a hrobaři po 13 dnech ruční roboty.
Matriky farní vedli se v Náchodě; teprv od r. 1751 vedli kaplani Náchodští matriky zde, úmrtní úplně, křestní a snubní částečně zde, částečně v Náchodě.
Škola.
Při farních kostelích již ve 14. a 15. století bývaly školy, než u nás o škole tehdá nikde zmínka se nečiní. Teprv po válce třicetileté snažili se občané nejen zlepšiti své živnosti, ale i lépe vychovati své dítky. Roku 1651. za rychtáře Jiříka Matysky (byl ve statku č. 17.) zřízena v Hronově škola, zajisté že přičiněním vrchnosti. Zřízena byla ve staré neobsazené faře. Byla to dřevěná, jednopatrová budova. V jedné světnici byla škola, při ní měl učitel se svou rodinou byt. Prvním rektorem či učitelem byl Jan Tuček. Témuž se platilo od záduší za zpívání 2 pašií 16 grošů míš. O jiných příjmech jeho nevíme. Rektorovi najali díl zádušního sadu při faře; z toho platil 1 kopu míš. nájmu dle zádušních oučtů z r. 1658. fol. 31.
Ostatní světnice fary bývaly najímány rozličným nájemníkům, jak se dočítáme v zádušních účtech z roku 1659.: „Od Jana Pavlova nájmu z bydlení na faře 1 kopu a od téhož z jednoho dílu sadu 30 grošů“
Rektor Tuček dostal se odtud do Kostelce, kde důležitě svědčil o tamních zádušních pozemcích, že záduší zachovány byly.
Po něm se tu jmenují: r. 1658. kantor Jelínek, r. 1665. kantor Hendrych, r. 1667. M. Tuček Kostelecký, tuším syn Jana Tučka, r. 1687. Jakub Tuček. Tento se po roce přestěhoval do nové školy; nebo stará škola )farou ji nejmenovali již více desíti let) byla r. 1688. za 10 kop míš. na rozboření prodána a nová v témž roce za 90 kop 39 grošů a 1 denár na zádušním sadě nákladem záduší vystavena. (Škola ta č. 8. byla r. 1868. docela sešlá rozbourána).
Ve škole byl pro kněze pokojíček, který jim učitel v pořádku udržoval a v zimě vytápěl, začež 4 sáhy polenového dříví a borovici na louč ze zádušního lesa dostával. Později dostával místo čtyř, šest sáhů dříví. Díl zádušního sadu stále účelově najmutý měli, až při škole zůstal.
Roku 1704. stal se učitelem v Hronově Václ. Milota Skalický, r. 1720 kantor Pavel Ivan Bureš rodilý z Oupice. Byl též starším kostelníkem dle nápisu na hodinách věžních: (S)TARSSI KOSTELN(I)K JOVAN BURESS.
Pod tímto nápisem stojí: „Předělány tyto hodiny na terpentikl v Skalici Cžeské ode mne Martina Exnara.“ Po Burešovi tu byl a r. 1762 zemřel kantor Jan Fišer. Učitel Jan Buchna byl tu na krátce, dostal se brzy do Náchoda.
Povinnost manův změněna.
Povinnost 15 manův na Náchodsku byla nejdříve čistě vojenská: hájiti buď hradu Náchod v čas války nebo provázeti pána na válečných výpravách. Později, když vojska jinak zřízena byla a vojáci za plat (žold) najímáni byli, změněna povinnost manův v jinou. I jméno jejich změněno; stali se „svobodníky“, totiž rolníky, kteří na pánových pozemcích nerobotovali jako jiní sedláci. Někdy, snad již za pánův Smiřických, povinni byli dovážeti na zámek Náchodský pro vrchnostenskou domácnost sůl, víno a některé jiné věci. Také bylo jejich povinností, převážeti panské věci (pakáž) ze zámku Náchoda do Prahy, později do Vídně, když vrchnost v těch městech sídlila a zase odtamtud nazpět na zámek. Na takových cestách za potřebou panskou byla čeleď i koně svobodníkův vydržována na účet vrchnosti nejen stravou (obrokem) ale i noclehem, teplem a světlem. Podobně platila vrchnost mýta a cla.
Na takových cestách za příčinou panskou přišel náš svobodník Maršík o 21 koní a 4 vozy, jak jsme z jeho listu seznali.
Kněžna Marie Benigna Piccolomini z Aragonu, rozená vévodkyně ze Saso-Engernu a Vestfalu, změnila svobodníkům dekretem daným roku 1668. ono dovážení soli, vína a jiných potřeb ve stálý plat 170 zl., který všichni dohromady platili. Hronovský platil ročně 12 zl. 8 kr.
Na důkaz uznalosti za tuto milost zavázali se svobodníci, že každé čtvrtletí ve chrámu Páně. sv. Vavřince v Náchodě na své útraty dají za milostivou vrchnost sloužiti zpívanou mši svatou a při ní přítomni budou. Dekret tento kněžny Marie Benigny choval u sebe zeman v Dolních Rybnících. Když kdysi před rokem 1708. statek mu vyhořel, shořel také tento dekret.
Na žádost všech 15 svobodníkův potvrdil roku 1708. Vavřinec kníže Piccolomini toto zase na ten způsob, kdyby žádali posloupní držitelé panství Náchoda naturální dovážení soli, vína a j. v., okamžitě přestanou těchto 170 zl. platiti a vrchnost zase bude povinna vydržovati čeleď a koně svobodníkův na cestách za příčinu panskou jako dříve činila.
Při stanovení robotních povinností dle berničního stavu r. 1773. volili svobodníci dávati onen plat 170 zl. místo jezdění, což vys. zemské gubernium potvrdilo.
Nicméně žádali svobodníci J. O. kněžnu Kristinu Piccolomini, když převzala administraci panství Náchoda, za potvrzení této milosti, což jim kněžna dne 2. listopadu 1781. skutečně potvrdila.
číslo 44 (29.10.1892) strana 534-535
VII. Za válek s Pruskem r. 1740-1779.
Roku 1740 nastoupila vládu v zemích nynějšího mocnářství Rakouského na základě pragmatické sankce Marie Terezie; ale hned povstali proti ní panovníci Pruský Bedřich II., Bavorský Karel Albert (za pomoci Francouzův), Saský, Španělský a Sardinský, chtíce se rozděliti o říši naší. Nejprv vpadl Bedřich Pruský do Slezska, 16. prosince 1740 a zmocnil se ho skoro bez boje. Z jara následujícího roku postavilo se vojsko naše, vedené hrabětem Neippergem, Prusům ve Slezsku u Molvic (*dnes Małujowice; v Poodří, 5 km od města Brzeg) 10. dubna 1741. ale poraženo jest po statečné obraně. Po tomto vítězství Prusů, povstali ostatní nepřátelé proti Marii Terezii. Aby se proti těmto vydatněji brániti mohla, učinila s králem pruským příměří v říjnu 1741, v němž mu postoupila asi dvě třetiny Slezska. Mezi tím se byli Bavoři s Francouzi a Sasy zmocnili veliké části království českého a 26, listopadu také Prahy, kdež se dal bavorský Karel Albrecht za krále českého korunovati, 19. prosince. Nové vojsko císařské, sebrané většinou v Uhrách, vtrhlo již v lednu r. 1742 do Bavor i do hlavního města Mnichova. Válečné štěstí našich zastrašilo Bedřicha pruského, že zrušiv příměří vtrhl do Čech a na Moravu. Vojsko rakouské vrátilo se z Bavor do Čech a táhlo proti Prusům. U Chotusic blíže Čáslavi svedl Bedřich s našimi bitvu, ve které sice zvítězil, ale s velikými ztrátami (17. května 1742).
Ač vítězství jeho nebylo rozhodné samo o sobě, však pro jiné nepřátely, Francouze, Bavory a Sasy, posavad v zemi stojící, hleděla Marie Terezie zbaviti se aspoň jednoho mocného protivníka a dala jednati s králem o mír. Mezi tím vyskytl se nějaký zástup husarů uherských ve hrabství Kladském v krajině u Dušník, kamž nepochybně pronikl z Moravy za zády vojska pruského a jal se dovozům mezi Broumovem a Náchodem překážeti, podporován jsa od obyvatelstva, které se rádo mstilo Prusům. Dne 26. května položil se některý počet jich na stráž ve Hronově, kdež dočkali se vozů pruských se zásobami od Police, provázených 24 vojáky. Ihned udeřili na ně v lukách blíže mostu (*Most ještě nestál, ale na pozemcích od toho mostu ke strážnímu domku u dráhy při silnici ke Zbečníku. Tomu nasvědčuje také kamenný křížek na těchto pozemcích od nebožtíka Josefa Jiráska před 20 lety vyoraný a do stodoly zazděný) (hořejšího kamenného) přes Metuji. Prusové postavivše se v řad, vystřelili na ně, ale žádného nestřelili; od husarů naproti tomu jeden z nich jest zastřelen, lieutenant jejich těžce zraněn, ostatní podali se v zajetí, a zbaveni zbraně i odvezeni do Dušník. Několik husarů doprovodilo zajaté, ostatní ve Hronově zůstali. Již nazejtří potom 27. května hnáno bylo asi 350 polských volů přes Polici k vojsku pruskému, a k ochraně šlo 15 vojáků pruských před nimi ke Hronovu. Mnoho polických šlo za nimi ze zvědavosti, poněvadž se nejspíše vědělo o boji včerejším. Přišlo opět ve Hronově samém u mostu k půtce, která trvala asi hodinu; ale zatím honáci, když uslyšeli lomoz boje, dali se s dobytkem na jinou cestu přes vrchy v pravo a dostali se přes Čertovinu do zámku náchodského. Prusové toho dne z Kladska přepadli Dušníky a zvěšeli vedle silnice odtud ku Kladsku jedenáct sousedů tamnějších, kteří byli husarům nápomocni. Stalo se to nepochybně, když zatím husaři odtamtud jinam se byli obrátili k smělejšímu předsevzetí.
Aby se Marie Terezie alespoň jednoho nepřítele zbavila, učinila s Bedřichem mír ve Vratislavi 11. června, jímžto Prusům postoupila větší část Slezska a hrabství Kladské. Vojsko její táhlo pak před Prahu, aby z ní Bavory a Francouze vypudilo.
Následujícího roku 1743 dala se Marie Terezie v Praze na království slavně korunovati 12. května. Rok ten byl velmi úrodný. pročež byla veliká láce, k tomu bylo válečné štěstí na straně Marie Terezie.
Toho nenadál se Bedřich pruský; boje se, aby převahou zbraní rakouských nepřišel o ujaté Slezsko, vtrhl r. 1744 sám asi s 60 tisíci mužů přes Sasko, s našimi držící, a Šverín, maršál jeho, asi s 20.000 mužů přes Kladsko do Čech Broumovem (15. srpna), Policí (16. srpna), Hronovem a Náchodem všude násilně vymáhaje výpalné. A tak krajina a městečko naše zase zakusily svízelů války měrou největší. Následkem toho odvolala Marie Terezie vítězné vojsko své od Rýna a hrabě Traun mistrnými vojenskými pohyby vytlačil bez větší bitvy Prusy nejen z Prahy, ale z celých Čech. V listopadu a prosinci táhlo zase mnoho Prušáků zpátky naší krajinou a vyjedli tu, co ještě zbylo.
Z jara roku 1745 Karel Lotrinský, svat Marie Terezie, vtrhl z Čech do Slezska, aby je Bedřichovi odňal; ale poražen jest od Bedřicha u Hohenfridberka 3. června 1745 a zahnán do Čech, kam za ním král pruský vrazil. Karel Lotrinský položil se v opevněném ležení u Hradce Králové, Bedřich pak neodváživ se na silné jeho postavení udeřiti, nečinně nějaký čas proti němu stál. Poněvadž čásť Prusů vtrhla přes Broumov, Polici, Hronov k Náchodu, utrpělo městečko zase; neboť výpalné, chléb a mouku, oves, seno, slámu, maso, pivo žádali všude a hojně. Kostel náš utrpěl škody za 465 zl. tím, že Prušáci zakopané stříbrné kalichy a monstranci vyslídili a odnesli; mnoho-li občané?
číslo 45 (5.11.1892) strana 546
Za zády Prusův opět dostali se naši husaři do krajiny zdejší a kazili Prusům zásobování.
Tak 25. srpna provázeli Prušáci velký dovoz k vojsku od Broumova přes Polici. V lukách ke Hronovu přepadli je husaři a 80 vozů jim pobrali; devět prusů padlo, ostatní se rozutíkali. Dne 26. srpna následovalo 400 vozů od Broumova. Husaři udeřili na ně hned u Hutberka ze zálohy a 25 jízdných zajali; 10 jich padlo, mnoho jiných poraněno; z našich husarů padli dva a několik jich bylo raněno. Opět šel jiný dovoz od Broumova dne 31. srpna. Nejspíš, aby se vyhnuli zálohám v lukách před Hronovem, vzali Prusové cestu od Police za Bezděkovem přes Žďárka. Ale mezi Žďárky a Hronovem opět na ně bedlivý husaři vyrazili a velkou porážku mezi nimi spůsobili. Prusové se dali na útěk a celá doprava o 200 vozích dostala se do rukou vítězů. Mnoho vozů náleželo kupcům slezským s nákladem zboží rozličného na prodej v pruském ležení. Husaři nemohouce samotni všecko pobrali, dopřáli podílu v kořisti obyvatelům míst okolních, i užili toho hojně Mochovští a Vysokosrbští, odnášejíce kávu, čaj a co kdo mohl. Někteří celé vozy i s přípřeží do statků svých odvedli. Ve všech vojnách těchto měli Prušáci před husary a Trenkovými pandury největší strach.
Mezi tím byl František, manžel Marie Terezie, za císaře zvolen a korunován 13. září roku 1745.
Do září sesílil Karel Lotrinský vojsko své tak, že mohl přejíti z obrany na výboj. Tím měnila v polou září obě vojska svá postavení; Prusové se táhli více k Trutnovu. Dne 30. září svedena bitva u Zárova (*správně u Žďáru, ed.pozn) mezi Trutnovem a Dvorem Králové, ve které Prusové zase zvítězili a potom do Sas odtáhli, kde byl mír učiněn. Slezsko zůstalo králi Bedřichovi jako po prvé válce.
Válkami těmi trpěli naši obyvatelé velice; zvláště někteří. Velmi mnoho utrpěl Vavřinec Kubík v živnosti číslo 19. On koupil tuto živnost za 100 kop míš. a po dvou letech nechtě dále v ní hospodařiti (bylo na ní 150 kop dluhů) žádala vrchnostenský úřad, aby jinému hospodáři prodána byla. Byl dlužen důchodu knížecímu, záduší, čeládce mzdu a jiným. Ku podivu všech koupil živnost tu Josef Souček za 150 kop čili 175 zl. „aby dlužníci nářek nevedli.“
Roku 1750 zřídil farář Bedřich Kord (spoluzakladatel sochy P. Marie na náměstí) nadaci, uloživ 50 zl. rýnských, aby za úrok 2 zl. učitel hronovský každou středu od 1. květan do konce září u sochy Panny Marie s mládeží na růženec se modlil. Tuto a Klugarovskou nadaci spojili později a změnili tak, že každou sobotu u sochy Panny Marie na náměstí učitel s mládeží litanii loretanskou se pomodlili a píseň k Panně Marii zazpívali; dálo se to tak do let šedesátých nynějšího století.
Mateřskou péčí císařovny Marie Terezie zacelovaly se v pokojných letech těchto rány, jichž země a krajina naše v obou válkách utržily. Sotva však trochu země se zotavily, počal Bedřich Pruský třetí válku, která 7 let od r. 1756-1763 trvala a proto sedmiletou sluje, a zase království České a krajinu naší nejtíže stihla zvláště v prvních letech. Opět jako v 30leté válce pro veliké platy a dávky pro vojsko, dovozy a i roboty, opouštěli hospodářové své usedlosti, aby alespoň méně týráni byli a mnohý chalupník byl od úřadu panského sedlákem třeba veliké, ale spustošené živnosti učiněn.
číslo 46 (12.11.1892) strana 558
R. 1756 vtrhl Bedřich se 70.000 muži do Sas, obsadil pevnosti i hlavní město Drážďany. Vojsko saské položilo se v pevném táboře u Perna, kde od Prusů obklíčeno bylo. Rakouský vůdce Brovn pospíchal Sasům ku pomoci. Proti němu vtrhli Prušáci do Čech a u Lovosic svedena 1. října v celku nerozhodná bitva, po které Brovn couvl k Budyni, Prusové pak zpátky do Sas. Druhé pruské vojsko 35.000 mužů, jež vedl maršál Šverin, vtrhlo ze Slezska a Kladska 17. září přes Náchod k Vysokovu, Kramolně a k Václavicům; potom pak ke Hradci. Zde se již postavil Oktavio II. kníže Piccolomini, pán náš, s císařskými tak důmyslně proti Prusům, že nesvedli s ním bitvy. Ale poleževše tu do října, vrátili se touž cestou zpátky. Nicméně daleké okolí cítilo bolestně blízkost Prusů, neboť hned z Náchoda vymáhali v hojnosti všech potřeb pro lidi i pro koně. I daně dali si odváděti z Náchodska a Policka. Také 18. října protáhlo 1000 Prusů z Náchoda městem našim do Police, kdež vyprázdnili panské sýpky, jeden krám vykradli a na zpáteční cestě Bezděkov vydrancovali. Co u nás dělali nevíme, nemámeť domácích zpráv; tušíme, že zde hospodařili jako jinde.
Po odchodu Prusů osadilo vojsko císařské celou krajinu. Do zásobáren v Náchodě a Skalici dodávali občané oves, seno, mouku, slámu a jiné. Vůdce tohoto vojska Oktavio II. Piccolomini, pán náš, zemřel 24. ledna 1757, raněn mrtvicí. Že byl neženat a tudíž bezdětný, dostalo se panství příbuznému Janu Pompeji Piccolomini. Po celou zimu připravovaly se obě válčící strany k novým bojům. Marie Terezie spolčila se s Francouzy a Rusy. Bedřich opět s Angličany a protestantskými knížaty severoněmeckými. V druhé polovici dubna vtrhli Prusové paterým vojskem do Čech. Bedřich a bratr jeho Vilém do Litoměřicka, Moric Desavský do Žatecka, Bevern do Boleslavska a Šverin Trutnovskem do Hradecka a 5. května spojila se před Prahou, kam císařští pod Karlem Lotrinským ustoupili.
6. května na ně Prusové a porazili je po desetihodinovém krutém boji. Větší čásť našich ustoupila do Prahy, menší část couval do jižních Čech. Bedřich jal se Prahy dobývati. Z pěti baterií počalo se v noci 30. května stříleti bez ustání na Prahu. Když však Bedřich viděl, že ani tím jí brzy se nezmocní, chtěl aspoň spustošiti nejznamenitější památky stavitelské a dal s vandalskou zuřivostí stříleti na chrámy sv. Víta, Týnský, na Karlově a jiné.
Několikráte vzňala se krytba chrámu sv. Víta, ale vždy byl oheň s velkou odvážlivostí uhašen. Jinde byly celé řady domů rozstříleny a celé ulice spáleny. Avšak již se blížila pomoc. Maršálek Daun byl poslán již z jara roku toho, aby sesílil vojsko Karla Lotrinského; ale byl teprve u Čes. Brodu, když byla nešťastná bitva u Prahy svedena. Po ní ustoupil Daun nazpět ke Kutné Hoře, stíhán jsa 25 tisíci Prusy, jež proti němu Bedřich od Prahy poslal. Denně sváděly se sice bitky, ale větší srážce vyhýbal se vůdce zúmyslně, poněvadž nechtěl vojsko své seslabiti, chtěje jím osvoboditi Prahu. Přivolav k sobě vojsko, kde jaké v Rakousích, na Moravě a v Čechách bylo, hnul se k hlavnímu městu. Jemu vstříc vytrhl od Prahy Bedřich a spojiv se s vojskem, jež byl dříve proti Daunovi vyslal, přitáhl ke Kolínu. Dne 28. června 1757 svedena jest tu krutá bitva, ve které Bedřich úplně poražen. Na památku tohoto vítězství založila císařovna „řád Marie Terezie“.
Následkem této porážky, jížto Prusové 14.000 mužů a 45 děl ztratili, musili upustiti i od dobývání Prahy a utíkali z Čech. Zatím se vypravili i spojenci do pole. Rusové byli již v Prusích, Francouzové v Porýnsku.
číslo 47 (19.11.1892) strana 572
Hlavní síla císařského vojska vtrhla na podzim přes Lužici do Slezska a opanovala po několika menších vítězstvích nad Bevernem, jehož Bedřich ku hájení Slezska byl odeslal, celou zemi. Ale po vítězství nad Francouzy u Rossbachu přitáhl sám král s větším vojskem do Slezska. Vojsko císařské stálo v pevném postavení u Vratislavi, ale na rozkaz Karla Lotrinského opustilo proti vůli zkušeného Dauna výhodné své postavení, táhlo králi vstříc a svedlo s ním bitvu u Leuthenu a Lysé, kde 5. prosince úplně bylo poraženo, tak že muselo opustiti Slezsko a ustoupiti do zemí císařských, hlavně do Čech krajinou naší. Do naší krajiny pohraničné bylo přivezeno také mnoho raněných i do města našeho (jeden z nich pochován tu 29. pros., druhý Jakub Račka z Berouna 28. února r. n.) Z toho vznikla nakažlivá nemoc a veliký přímorek. Roku 1758 pochováno při kostele hronovském 246 osob; ze samotného Hronova 61 osob. (R. 1757 pohřbeno 44 osob, z Hronova jenom 6, r. 1759 všech 79 osob, z Hronova 13.) Ve statku č. 7 vymřela celá rodina (Hospodář Václav Plundra 7. února, manželka Dorota a 25letá dcera Rozina 23. února, patnáctiletá dcera Eva 3. března) Statek ten ujal pak Václav Jirásek, praděd slovutného spisovatele našeho p. A. Jiráska.
Poněvadž král pruský sbíral vojsko své ve Slezsku při hranicích Čech, stahovalo se vojsko císařské u Hradce Králové a jednotlivé oddíly střežily hranice. Policko a Broumovsko obsadil Laudon, který se u Kolína vyznamenal. On svedl s Prusy v dubnu i menší boje, v nichž se Prusové dopustili té hanebnosti, že hnali před sebou selský lid obojího pohlaví, aby jim záseky bourali. Brzy však vtrhl Bedřich ze Slezska přes Opavsko do Moravy a jal se dobývati Olomouc. Když však se pevnost udatně hájila a Daun, jenž byl po odstoupení Karla Lotrinského vrchním velitelem, ji na pomoc přitáhl, upustilo od dobývání a nastoupil zpáteční pochod z nedostatku potravy, neboť mu Laudon 4000 vozů s potravinami a válečnými potřebami odňal. Stíhán jsa jízdou císařskou, táhl nepřítel Litomyšlí, Vysokým Mýtem, Hradcem, Náchodem a Policí do Slezska a dále proti Rusům, jež u Zorndorfu porazil. Daun táhl do Lužice, jak mu přikázáno byl a když Bedřich za ním tam přitáhl, porazil ho u Hochkirchu 14. října V následujících letech vedla se válka se štěstím střídavým dále, ale již většinou mimo vlasť naší.
Nemáme místních zpráv, jak se městu našemu v těchto letech vedlo, jen z následujícího lze souditi: R. 1759 prodala obec chalupu (jakýsi špitál č. 45.) Dorotě Králové za 120 kop; peníze uloženy jsou právu hronovskému. Vyhradili si však při prodeji: Obec tuto chalupu pro všeliký jak domácí tak přespolní lid nákladem svým vystavěla, nyní ale pro všelijaké vojenské vydání prodati musela, vyhražuje sobě nemocné žebráky do bytu bez odporu přijmouti. (Gr. kn. Hron. I. fol. 260.)
Obě válčící strany byly dlouhým vedením války vysíleny tak, že mír konečně v Hubertsburku umluvena a 15. února 1763 vyhlášen. Bedřich pruský ničeho nezískal, jenom škod bylo oběma stranám náramně mnoho naděláno.
Po vojně starala se císařovna Marie Terezie mateřsky o zubožené země; zakládala a zlepšovala školy, zaváděla všeliké opravy, daně spravedlivě rozděliti poručila. I o dobro našeho městečka se starala tím, že mu povolila 2 výroční trhy, totiž 1. v úterý po sv. třech králích a 2. v úterý po sv. Bartoloměji a týdní trh každý úterek. V kterém roce se tak stalo, nemůžeme určiti, poněvadž buď listina ztracena byla, aneb při některém požáru shořela. Toliko víme, že v pondělí po novém roce r. 1772 držán byl zde první výroční trh na obilí a jiné zboží; o prvním tom trhu bylo žito za 7 zl. 6 kr., pšenice za 8 zl., ječmen za 6 zl. 6 kr., směsa a výmělné za 5 zl. Ve čtvrtek po sv. Bartoloměji dne 30. srpna 1777 byl držán v Hronově první výroční trh a druhý ten úterý po sv. třech králích následujícího roku, „kteréž budoucně zachovávány býti mají.“
číslo 48 (26.11.1892) strana 584-585
R. 1765 ku konci dubna zemřel kníže Jan Pompejus Piccolomini a že nástupce kníže Josef Parille neplnoletým byl, spravovala vdova předešlého po šest let panství až do plnoletosti knížete. Po smrti císaře Frant. I. (18. srpna) přijat arcikníže a zvolený král římský Josef II. za spoluvladaře zemí rakouských od 23. září.
V pokojných těchto létech vystavěli si občané několik nových domků. Od r. 1770 zaveden jest povinný odvod k vojsku místo až dotud obyčejného najímání. Dne 1. ledna 1771 dálo se sčítání lidu a číslování domů. Hronov čítal 49 domovních čísel. Domek č. 26. vedle mlýna čís. 25. patřil též mlynářovi. Chalupa číslo 27. stála na zahrádce nynějšího domu číslo 97. Č. 39. byla obecní pazderna. O velikonocích byla tak veliká zima, že ptáci s povětří zmrzlí padali; ještě dvě neděle po velikonocích byla sanice. Léto bylo velmi modré; byly časté bouřky a veliké lijáky. V srpnu pak druhá císařská komise měřila a spisovala mužský, k vojsku schopný lid, též majitele potahů zapisovala. Toho a předešlého roku byla drahota; žito za zl. 12, ječmen za 10 zl., oves za 6 zl.; drahota trvala do 31. července 1771; „ten čtvrtek před porcinkulí tu chvála Bohu spadlo na novém a bylo žito za 6 zl. 30 kr., pšenice za 8 zl. 30kr. a od t. č. stále okolo 7 a 8 zl. stálo,“ zaznamenal učitel Knahl. Ze zádušního jmění pořízen nový ciferník k hodinám na věži.
V následujících létech jednala císařovna se sněmy o částečné neb úplné zrušení robot. Sněmy stavovské vyslovily se proti zrušení. Robotním patentem vydaným 11. srpna 1775 snížila se ruční práce asi o polovici času. Sedláci doslechli se již dříve, že se o zmírnění jejich břemena jedná a očekávali úplné osvobození od robot; když se tak nestalo, domnívali se, že jim vrchnosti pravý císařský patent zatajili a počali se bouřiti. Tak se dělo v celých severovýchodních Čechách. U nás hlavně na panství náchodském, kdež byl vůdcem povstalých sedláků rychtář a svobodník ve Rtyni Antonín Nývlt, řečený Rychetský, a na panství polickém, jež Karla Dostála z Bělé generálem svým nazývalo. Nepokoje tyto byly vojskem utišeny. Hlavní vinníci potrestáni. Dobrosrdečná císařovna nazývala povstání toto „skvrnou své vlády“.
Od číslování domů až do tohoto roku byly přistavěny chalupy: č. 50 vystavěl D. Vacek; čís. 51. výměničná chalupa J. Ševce (od čís. 17.); čís. 52. David Šimek; čís. 53. Antonín Kaválek; číslo 54. Antonín Turek, chalupu číslo 55. vystavěl Jan Šimek roku 1779, cenil si ji 32 kopy. V naší krajině nejdéle se na kopy počítalo.
Po smrti kurfirsta bavorského Maximiliána měly některé krajiny bavorské připadnouti říši naší na základě rozličných smluv. Rozhodný nepřítel říše naší král Bedřich pruský nechtěl trpěti, by se Rakousko v Německu zmohlo. Proto vypověděl císaři 3. července 1778 válku a již 5. července vtrhl král sám s jedním vojskem do Náchoda a položil se na Brance, Kramolně a dále až k Vlčkovicům. Proti Prusům postavilo se 200.000 vojska rakouského. Hlavní vojsko vedeno císařem Josefem II. a jenerálem Lascym stálo od Hradce Králově až k Hostinnému. Pět neděl stála vojska proti sobě svádějíce menší šarvátky skoro denně; ale na pevné postavení našich bál se Bedřich udeřiti. Právě tak vedlo se druhému vojsku pruskému, jež ze Sas vtrhlo do Litoměřicka. Proti tomuto stál Laudon u Mnichova Hradiště a zabránil spojení obou pruských vojsk.
číslo 49 (3.12.1892) strana 598
Okolí naše bylo za zády hlavního vojska pruského a musili dodávati zase všelikých potřeb v hojnosti. Jako ve dřívějších vojnách tak i v této brali Prušáci v obcích, co se jim líbilo. I u nás tak hospodařili. Ve statku Součkovu čís. 19. sebrali již, „že to tam vypadalo jako po Prusích,“ toliko černý krucifix visel ještě na stěně. Když nebylo jiného sejmuli a vzali i ten. Po vojně poznal řezník v pruské vesnici Slaném (*Słone, první ves za hraničním přechodem v Náchodě, ed.pozn.) kříž ten a hospodáři svému o něm pověděl. Tento nelenil a pro kříž si došel; musel však jej vyplatiti Byl prý koupen.
Král Bedřich pozoroval, že tentokráte ve vlasti naší nepořídí i vracel se v polou září zpátky. (* Letos v měsíci červnu našel pasák a holka ze statku Jiráskova ve Zbečníku blíže Hronova 44 stříbrné, skoro samé pruské mince pod keřem, z něhož vyplašili zajíce. Mince byly jen slabou vrstvou hlíny pokryty a pocházely z let 1753-1758. Jen někteér byly polské nebo saské.) Naši pak pokročili za ním až na hranice, ba i za hranice zvláště do hrabství Kladského. I v zimě dály se menší šarvátky až konečně bylo smluveno příměří a 13. května 1779 uzavřen mír. Rakousko získalo Innskou čtvrť. – Po vojně prohlížel císař Josef II. krajiny, v nichž předešlého roku vojska rozložena byla. Dne 8. září jel císař z Úpice do Skalice a do Náchoda, kdež přenocoval. Ráno pak 9. září jel ke Hronovu a kolem podhorního mlýna ke Dřevíči, kdež slezl a vešel do statku číslo 16. nyní pana Středy a žádal za průvodčího na vrch Turov. Vrátiv se pokračoval v další cestě do Police, kamž po 2. hodině odpoledne dojel. Na této cestě po Čechách zhlédl Josef II. obě ke stavění pevnosti proti Prusům vyhlédnutá místa, totiž u Litoměřic Kopisť, u Jaroměře Ples. V následujícím roce počaly se obě pevnosti stavěti. Tato po císaři nazvána Josefovem, ona po císařově matce Terezínem.
VIII. Obnovení správy duchovní r. 1780.
Již r. 1762 a častěji před tím jednalo se na sněmě o rozmnožení far v král. českém, zvláště v krajinách hornatých; v Hronově 7 let jednalo se o správu duchovní. Tuším r. 1772 podala představenstva obcí Hronova, Slavíkova, Zbečníka, Velkého Dřevíče, Velk. Poříčí, Zlička a Vys. Srbské vrchnosti nedatovanou žádost (*Je v arch. zám. Náchodského), po vydání c. k. gubernialního nejvlídnějšího povzbuzení, za zřízení duchovní správy v Hronově, v níž udávají tyto důvody:
- Vzdálenosť cesty: staří sešlosti věkem, mladí a chudí pro nedostatek oděvu času zimního nemohou služeb Božích účastni býti.
- Nesnáze při zaopatřování nemocných svátostmi umírajících; nemocným, zvláště chudým nemohou kněze přivézti, dílem že sedláci na robotě jsou, dílem že nemohou zaplatiti, a když se dosti naběhají a koně vyprostí než duchovní k nemocném z Náchoda přijede, on zemře, což se u nás mnohokráte stalo.
- Nebezpečí života nekřtěných dítek: často se stalo, když veliká voda, zima, chumele a vůbec nepohoda byla, že dítko, když je ke křtu sv. nesly, na cestě zemřelo a tak křtu sv. nedosáhlo.
- Doslýchají se, že pohřeb bez duchovního býti nemá.
Potom vypočítávají povinnosti, jaké mají vůči panu děkanovi. Odváděli mu:
Desátku ze všech obcí 17 korců 1 věrtel 3 1/2 čtvrce žita, 17 korců 1 věrtel 3 1/2 čtvrce ovsa rakouské míry.
Za len od každého sedláka po 3 kr. činí 3 zl. 12. kr.;
za lněné semeno též po 3 kr. činí 3 zl. 12 kr.
za vejce též po 3 kr. činí 3 zl. 12 kr.
Od chrámu Páně, jak z fundac tak též o pouti a posvícení 7 zl. 38 kr.
koledy pánům páterům 11 zl. 57 kr.
letníka z jedné každé krávy po 3 kr. činí rozličně, jak kdy dobytka se chová, okolo 18 zl.
Obec Slavíkovská kromě desátku jiného nic nedává než 3 kuřata k sv. Vavřinci.
Příjmů ze štoly udati nemohou.
Žádost podepsali: David Vacek, rychtář Hronovský, Michal Langr, konšel, David Šimek.
Jakub Čepelka, rychtář Poříčský, Norbert Lokvenc, konšel, Jan Šimek. – Josef Rydl, rychtář Slavíkovský, Jiřík Ryšavý – Frant. Denigr, rychtář Zbečnický, Fr. Novák, Fr. Semerák
číslo 50 (10.12.1892) strana 612
Karel Šimek, rychtář Dřevíčský, Jiřík Novák, konšel. – Tobiáš Zima, rychtář Zličský, Karel Vojtěch – Martin Seydl, rychtář Srbecký, Josef Vít.
Žďárečtí, Rokytenští, Nízko-Dřevíčtí žádosť nepodepsali proto, že Žďárečtí patřili k faře Německé Čermné, Rokytenští k faře v Červeném Kostelci a Nízko-Dřevíčtí že patřili k panství Polickému.
Určitě víme, že 30. července 1772 jednalo se na zámku v Náchodě o zřízení lokalie v Hronově. Potom se vyjednávalo s biskupskou konsistoří v Hradci Králové a c. k. zem. guberniem v Praze.
Konečně dle zřizovací listiny potvrzené 3. července 1780 uzavřela osvícená paní M. Kristina, svaté římské říše kněžna Piccolomini (administrátorka fideikomisního panství Náchodského) ve srozumění s velesl. c. k. zemským guberniem král. českého a veledůstojnou kralohradeckou biskupskou konsistoří a spolupůsobením náchodského děkana k lepšímu vedení správy duchovní a k pohodlí poddaných ve Hronově zvláštního správce duchovního, totiž lokálního (místního) kaplana ustanoviti. K jeho duchovní správě ustanoveny městys (?) Hronov, vesnice: Slavíkov, Zbečník, Dřevíč (Velký), Velké Poříčí, Zličko a Srbská. Lokální kaplan zůstává pod dozorem náchodského děkana, jenž navrhuje na to místo některého z kaplanů náchodských nebo z panství toho.
Příjmy nového správce duchovního stanoveny krajskou komisí v Náchodě 25. srpna 1779, shromážděnými rychtáři výše jmenovaných obcí podepsány, schváleny byly dekretem velesl. síc. král. zemského gubernia 9. prosince 1779.
Počítány jsou takto:
Náchodský děkan přenechává lokalistovi v Hronově fundaci Kordovu, Klugarovu a Kuldovu per 6 mší 4 zl. 4 kr. Koledu 2 zl. Za rozličné mše jmenem stipendium 40 zl.
6 českých korců žita in natura;
přídavek od děkana 18 zl. 54 kr.
Od kostela: Obyčejné stipendium na slavnosť Božího Těla a Všech svatých 3 zl. 34 kr.
Za obědy, jako dříve náchodští kaplani měli, když k vykonávání služeb Božích sem jezdili, ročně 27 zl.
Z nájemného polí zádušních, jež více méně 44 zl. vynáší, dostávati bude 20 zl.
Ze zádušního lesa 4 sáhy měkkého dříví.
Příjmy ze štoly 34 zl.
Od vrchnosti: 4 sudy piva, 12 sáhů měkkého a 2 sáhy tvrdého dříví.
Povinností osadníkův jest: bezplatně přivážeti obilí, pivo, dříví, jež také porazí a postarati se o příležitosť pro duchovního k nemocnému.
Zřizovací list ten je vložen ve dsky zemské do 5. kvaterna barvy pleťové v úterý den svatého Timothea, t. j. 21. srpna 1780. Sub. lit. A I.
číslo 51 (17.12.1892) strana 624-625
V sobotu 15. července 1780 na den rozeslání svatých apoštolů v 10 hodin ráno byl duchovní pastýř P. Josef Kholl, jenž byl dříve starším kaplanem v Náchodě, osadníkům představen, načež k 1 hodině za J. O. kněžnu Marii Kristinu slavnou mši svatou sloužil, při níž zpěv dechovými nástroji doprovázen byl, poněvadž varhan v kostele nebylo. V neděli na to sloužil mši sv. za všechny dobrodince, kteří jakýmkoli spůsobem k vystavění fary nápomocni byli. Ke stavbě té dala vrchnosť 30 kmenů, 50 korců vápna, 5000 cihel; 1. července vyměřilo se místo a kopaly základy; 4 t. m. na svatého Prokopa a půl 3. hod. odpoledne položen první úhelný kámen u přítomnosti rychtáře Davida Vacka, starších obecních Michala Langra, Václava Burše, Davida Čepelky, Ig. Burše, Jana Knahla, kantora, Davida Šimka, staršího kostelníka, Karla Prouzy, zvoníka z Hronova, Jakuba Čejchnana, konšela, na místě Františka, rychtáře ze Zbečníka, M. Řehůřka, na místě Davida Bernarda, rychtáře ze Srbské, při kterémžto položení základu David, syn Davida Šimka němého z Hronova 3 kopy vydržel a ty obce po 15 kr. základního daly. V pondělí, 17. července začali tesaři dříví na faru tesati, 29. července zákládaly podvaly a začaly roubiti, 29. srpna zdvihaly krovy, 16. září dodělali tesaři stavení; jim dáno dle kontraktu zl. 275.4 kr.
Hrnčíř stavěl 20. září kamna, jemu dáno za troje kamna 18. zl. 6 kr. Zedník byl se svou prací hotov 4. října, dáno mu dle kontraktu 82 zl. Kostelecký truhlář dostal 34 zl. 34 kr., záměčník 35 zl. 39 kr., sklenář 16 zl. 39 kr., kovář 35 zl. 49 kr., mazač zl 16.59, klempíř 2 zl. 45 kr., k tomu rozličné jiné výdaje 64 zl. 29 kr. Práce nádennické a dovozy vykonali osadníci.
Tak vystavěna dřevěná fara č. 56., ve které bylo, jak pan farář J. Regner napsal, málo místo pro jednoho, tím méně pro 2 duchovní. Po roce obdržel správce duchovní již kaplana ku pomoci.
Pohraničné obce české Žďárka a Malá Čermna patřily od starodávna k duchovní správě v Německé Čermné ve hrabství kladském, tedy nyní do Pruska, a zase pruské obce ve hrabství, Slané a Březová, patřily k děkanství náchodskému, tedy do Čech. Císařským nařízením přiděleny Žďarka k duchovní správě ve Hronově, Mala Čermna k děkanství náchodskému; Slané a Březova k Německé Čermné.
R. 1782. přistavěli k faře světnici pro kaplana; přístavek stál 65 zl. 10 kr. 3 den. Dříví vzato z lesa zádušního. Roku 1786 po předchozím jednání přiděleny obce Rokytník a Malá Čermna duchovní správě v Hronově.
Nejvyšším dvorním dekretem z 26. července t. r. a po schválení nejdůst. biskup. konsistoře z 23. listopadu povýšena zdejší lokalie za faru. Tím dekretem též nařízeno, že pro veliký počet duší ve farnosti a pro rozsáhlou polohu kollatury Hronovskému faráři 2 starší kaplani (kooperatoři) z pensionovaných klášterních duchovních přidáni býti mají.
Tak se dálo do roku 1789. Téhož roku v listopadu na rozkaz biskupské konsistoře Královéhradecké v nedostatku duchovenstva a také proto, že Hronovský farář bez druhého kaplana se obejíti může, odvolán 2. kaplan (* 9. listopadu P. Taysinger poslán do Skalice tamnějšímu faráři P. Klugarovi k výpomoci. Zde zůstal odtud jen jeden kaplan.) a jinde ustanoven.
Poněvadž příjmy lokalisty zdejšího počítány byly na 202 zl. 22 kr. a farář nejméně 400 zl. ročně míti musí, vykázáno faráři nedostávajících se 197 zl. 38 kr. z náboženského fondu.
Vrchnosť pak dává každoročně faráři darem: beránka k Velikonocím, zajíce k Božímu Narození a 3 kapry k zelenému čtvrtku.
Od kostela má některé zádušní pozemky zdarma, některé za roční nájem.
IX. Kronika do roku 1800.
Po obnovení správy duchovní vzmáhal se Hronov značně. Během 20 let vystavěny 44 příbytky, totiž čísla 57-100.
Když takto zvětšeno městečko, dbáno i více zevnějšku jeho. Náměstí bylo ještě nerovné, porostlé trávníkem, ba i jahodu tu a tam rostly; nevíme zdali z vlastního popudu či z nařízení úředního počala obec náměstí rovnati. Ulehlou půdu dle vypravování starých lidí orali a srovnávali. Tuto práci konala nejvíce mládež městská. Za to večer po práci mívala taneční zábavu.
Od dolejšího mostu k náměstí byl hluboký úvoz zvláště od ústí potoka dražského. Tu nebylo z náměstí viděti vozku, jenž s povozem kolem hospody číslo 1 na náměstí přijížděl.
Hlavní ulice z náměstí ke kostelu byla vpouklá, tak že při deštích všechna voda na ní zůstala činíc ji stále blátivou. Aby se chodci blátu vyhnouti mohli, byly po straně na zaražených kolích přibyty tesy, po nichž v suše chodili. Také se chodívalo do kostela a do školy „za humny“, totiž z náměstí po zahradách od nynějšího obecního domu až k domu čís. 90 (u lázní). Dražský potok tekl náměstím a rozvodněný neměl určité potočiště. Všechny tyto vady ponenáhlu odstraněny.
Zima r. 1785 trvala od Všech svatých až do sv. Ducha s velmi škodlivými sněhy, které velké rozvodnění spůsobily. Úroda však byla hojná.
Od 4. do 29. července měřeny byly pozemky v Hronově. (Josefínský katastr.) S inženýrem chodili David Štenzel, rychtář, V. Bureš, konšel, Karel Lelek, Jan Langer a Jan Havel, výborové; od měření jedenkaždý bez rozdílu platil od 1. března po 10 kr., kteréžto peníze inženýru a těm, kteří při tom byli, se dali.
V lednu r. 1787 přišli za kooperatory na zdejší faru pensionovaní kněží řádu kapucínského z kláštera opočenského P. Bertold Žebra a Vilém Šrámek; 20. března svlékli kapucínské habity.
V neděli 2. září slavil farář P. Kholl instalaci u přítomnosti patrona Josefa Vojt. hraběte Desfoursa, vikáře a spolu děkana kosteleckého P. Václava Nývlta, děkana náchodského, P. A. Hejna a jiných.
číslo 52 (24.12.1892) strana 636
1788. Císař Josef II. potvrdil Hronovu od císařovny Marie udělené 2 výroční trhy a týdní trh listem v archivu městském chovaným. Výroční i týdní trhy se odbývaly. Však některé týdní trhy byly hlučné, jiné slabé. Po letech zůstaly 3 nejhlučnější trhy týdní za výroční, totiž v úterý po sv. Josefu, v křížovém týdnu a přede Všemi svatými.
Pater Bertold Žebra byl ustanoven duchovním správcem nově zřízené lokalie v Sobčicích v Hradecku, odjel tam 19. prosi. t. r. Místo něho přišel sem v lednu r. 1789 Jan Roch Taysinger.
V květnu pak P. Vilém Šrámek odjel do Skuhrova, byv tam kooperatorem ustanoven; 21. srpna přišel sem P. Ant. Maněna rodilý z Náchoda za kooperatora. Týž den P. Josef Killar, zámecký kaplan, též z Náchoda rodilý, stal se tu administrátorem, poněvadž farář P. Josef Kholl ustanoven byl farářem v Kostelci, kam se 22. srpna odebral. Administrátor P. Josef Killar byl 7. října potvrzen za faráře a 8. října slavil instalaci.
Po odchodu učitele Buchny ustanoven učitelem zde Jan Knahl, syn Náchodského učitele téhož jména. Hronovský tento učitel i jeho syn Antonín a vnuk Jan, oba též učitelé Hronovští, zapisovali si rodinné události i paměti Hronovské do malé, ale tlusté knížky, kterou chová nyní pravnuk jejich p. Jan Knahl (*Úředník v arcibiskupské konzistoři Pražské, výborný hudebník a hudební skladatel.).
O příjmech zdejších učitelů nečiní se zmínky, až v roce 1790 byla učiteli Janu Knahlovi zřízena a potvrzena fasse, z níž se dovídáme, že v Hronově, ve Zbečníku a v Žabokrcích bylo 129 dětí; z těch bylo 44 chudých a ještě desátý díl odčítali na nemoc a na překážky a tak od 77 dětí vybíral učitel školné či sobotáles, a sice od 38 dětí po 2 kr., od 39 dětí po 1 1/2 kr týdně, což činilo za 46 týdnů 103 zl. 7 kr. Důležitým přijmem učitelovým byla koleda a sice novoroční (po 3 kr. z 419 domů činila 20 zl. 57 kr.), na den sv. Doroty (od sedláka po 1 1/1 kr., od chalupníka po 1 kr. vynášela 8 zl.), v adventě (jako předešlá 8 zl.), na zelený čtvrtek (10 kop vajec v ceně 3 zl.), o posvícení koláče (po 3/4 kr. vynášela 4 zl. 13 kr.) K tomu ještě pozemky, štola a dříví jak od vrchnosti, tak i od obcí též pro školu a tak měl dohromady 207 zl. 55 kr. ročně.
1792. Císař Leopold II. byl 1. března smrtí zachvácen. Prvorozený syn jeho František, co císař německý toho jména druhý, nastoupil vládu. On vedl kruté vojny s francouzskou republikou a pak s francouzským císařem Napoleonem I.
Náchodské panství koupil t. r. ve veřejné dražbě Petr, vévoda Kuronský a Zahaňský za 1,222.000 zl. Roboty bylo tenkrát na celém panství 58.188 dní dvouspřežných a 77.904 dní pěších mimo podruhův.
Při sčítání lidu r. 1794 měl Hronov 85 domů a 537 obyvately.
Tento rok a potom vedeny byly tuhé spory mezi zdejšími občany a právem. Konšelé dali rychtáři Karlu Šimkovi číslo 5 a bratru jeho Adamovi č. 64 několik kmenů z obecního lesa za jakési služby. Oposice vedená Janem Lelkem č. 42 a Ant Štrofem dověděla se o tom a žalovala na zámku v Náchodě. Rychtář byl 15. dne m. ledna r. 1795 vrchností s úřadu sesazen. Avšak 18. dne m. července žádal se svými přívrženci za úřední vyšetření pře. Vrchnostenský úředník svolal valnou hromadu sousedův a dal hlasovati pro a proti rychtáři. Z přítomných 82 sousedův hlasovalo jen 37 pro rychtáře; ostatních 45 drželo s oposicí. Dále vyšetřeno, že čtyry z žalovaných odstavců žaloby jsou trestuhodnými a odsouzen rychtář i s konšely, neboť „právu nesluší obecní jmění rozdávati.“ Trest jim byl tuším odpuštěn, neboť rozsudek z 9. dne m. srpna ku konci praví, že „pro tentokrát rychtář v úřadě se potvrzuje.“ Avšak omluviv se churavostí přípisem z 18. dne m. prosince, nepřijal úřadu. (Arch. z N. 15493 15494.)
1796. Na žádost obce hronovské potvrdil zase císař František II. mandátem z 22. února výroční a týdní trhy.
Na svatého Ignáce 31. července strhla se hrozná bouřka s krupobitím a vichrem nad Hronovem a okolím; ta zničila nejen veškeru polní úrodu, ale i na příbytcích velikých škod nadělala.
Zima r. 1798 byla velmi krutá, zvláště o vánočních svátcích a stále trvala až do půl měsíce února; na to pak ještě v tom měsíci velké vody byly. V provodní neděli bylo pak ještě takové mrznutí skoro jako o vánocích. Asi dvě neděle po vánocích prý mnoho vlků do Náchodských hor přišlo. (Zápisky Knahlů.)
1799. Kostel má hlavní a dva postranní oltáře. Postranní oltář 1. měl obraz svaté Marie Magdaleny na plátně, 2. oltář obraz sv. Ducha na dřevě starodávně malovaný, stářím nepotřebný. Kazatelna velmi stará ze dřeva čerstvě natřena a štafírována. Na kruchtě positiv velmi starý a zkažený.
1879 Vévoda Petr Kuronský, pán milostivý svolil, aby staré zlo poddaných – robota na panství jeho přeměněna byla v plat. Komise zemské správy v březnu na zámku v Náchodě vzala kontribuci za základ. Sedláci na 1 zl. kontribuce přijali 1 zl. 40 kr. platu místo roboty; chalupníci 2 zl. 10 kr. místo 13 dní roboty a podruzi 1 zl. 44 kr. za 13 dní roboty. V Hronově samotném obnášela robota na penězích 426 zl. 52 1/4 kr. z 94 čísel domovních, z nichž však fara, škola, svobodný dvůr a čísla 36. a 37., poněvadž ode dvora pocházela, vyňaty byly. Největší platy za roboty měli Jan Kocian v čís. 33. (44 zl. 55 kr.), Jan Kleprlík č. 14 (34 zl. 29 1/4 kr.), Karel Havel č. 67. (19 zl. 10 kr.), J. Souček č. 19. (18 zl. 46 kr.), Matěj Jirásek čís. 90. (14 zl. 16 kr.), Jakub Jirásek č. 7. (14 zl. 12 1/2 kr.), Matěj Langr č. 1. (13 zl. 1 kr.), David Vacek č. 15. (10 zl. 6 kr.), Jan Švec č. 17. (10 zl. 2 1/4 kr.), Ant. Hejna čís. 86. (9 zl. 46 3/4 kr.), Jan Langr č. 51. (9 zl. 12 kr.) David Vacek č. 61. (9 zl. 4 4/4 kr.). M. Langr č. 22. (9 zl. 2 kr.), Jan Hejna č. 12. (8 zl. 54 1/2 kr.), Ant. Hejna č. 63. (8 zl. 18 3/4 kr.).
Skalický zámečník Martin Exnar spravoval a předělával věžní hodiny na anglickou modu na perpentikl; 17. července byly zase na věž dány. (Od správy žádal 51 zl.)
Pan farář Jos. Killar, jenž byl 2 roky vikariátním sekretářem, jmenován byl děkanem v Rychnově nad Kněžnou, byv od hraběte Františka Kolovrat-Libštejnského presentován. Na sv. Václava z Hronova odjel. Pater Pius administroval do 7. listopadu; toho dne zámecký kaplan P. J. Zeidler ustanoven zde farářem. Z Náchoda byl rodič.
Mezi 3. a 4. hodinou na večer dne 11. prosince bylo tu pozorováno zemětřesení.
.*.*.*.*.*.
Tím vypravování své prozatím končím. Pomůckami mi byly: Ludvíkovy Památky Náchoda, Tomkovy Paměti Police, J. B. Novákův dějepis český II. a jiné uvedené.
Srdečný dík vzdávám sl. purkmistrovskému úřadu staroslav. města Náchoda za ochotné svolení ku bádání v archivu měst., jakož i slovutnému archiváři J. J. Prince ze Schaumburg-Lippe panu Arnoldu baronu z Weyhe-Eimke za laskavou ochotu a pomoc při pátrání v archivu zámeckém.
OD KLADSKÝCH HRANIC 