Kněz Alois Dostál se narodil 2. července 1858 v Kvasinách, maturoval na rychnovském reálném gymnáziu (1879), poté vystudoval bohoslovectví v pražském semináři (na kněze byl vysvěcen v roce 1883). Kněžské působení jej však odválo do západních a poté do středních Čech (Horní Stupno, Veliz, Křečovice), především ale v Úvalech nedaleko od Prahy, kde působil od roku 1906 až do své smrti. Mimo to byl literárně činný: vydány byly desítky jeho děl: povídek, románů a divadelních her pro mládež, většinou s historickou či náboženskou tématikou. Zemřel 13. 6. 1934. Sepsal i krátkou vzpomínku na dobu svého dětství a tradiční pouť ze Solnice k mariánské kapličce na Dřiši u Deštného. Otištěna byla v Almanachu Marianském vydaném na památku Marianského kongressu v Praze 1905.
Podnes vzpomínám na pouť, kterou jsme co rok vykonali ze Solnice na Deštnou pod ochranou starého vůdce Pařízka, který jistě už doputoval do věčnosti.
Ty veliké vodil do Vambeřic, nás drobotinu s velkými bral na Deštnou. Časně ráno jsme vyšli, u večer byli doma, ale musili jsme všichni zpět až do chrámu Panny Marie Karmelské, abychom pouť nejenom slavně počali, ale i pobožností ukončili.
A Pařízek si zapsal vzadu do modliteb, po kolikáté byl v Deštné a kolik měl poutníků. Solnické procesí bývalo četné, a za týden zase putovali do Deštné ti, kteří volili raději pobožnost soukromou.
Pařízek neopomenul jíti, ani když byla nepohoda nebo se jinak pouť pokazila.
Jak radostně jsme klusali za poutnickým křížem, který hned v Solnici byl věncem vyzdoben. Zpívali jsme píseň k Dešenské Panně Marii, kterou vůdce mimo jiné složil a na místní poměry upravil. Nevěděli jsme ani o Lorettě, Czenstochové, Lourdech, neznali jsme poutních míst Staré Boleslavi, Svaté Hory, Kájova, Hostýna, atd.; nám nejmilejší byla Deštná, odkud nám i voda přitékala s hor, nad nimiž vládne pohraniční strážce, hora Deštná, 1111 m vysoká.
A jaká radost, když jsme cíle došli a kapličku spatřili v kotlině kolkolem homolemi obklíčené, na svahu příkré stráně, uprostřed polí a luk, mezi pohorskými domky, ke skalám jako přilepenými. Pod strání splývají dva potoky, jichž bělavé vlny jakoby se nechtěly s počátku spřáteliti, čeří se a odpírají, posléze ladně v jeden tok se spojují a do světa vesele putují. Deštná s protější Černou horou (*Myšlen patrně Sedloňovský vrch se Sedloňovským černým křížem nedaleko vrcholu, ed.pozn.) tvoří úžlabinu lesem porostlou, v levo se vypínají věže kostela v obci, rovněž Deštná nazvané, na pravo k nebesům pní nízká, sražená cibulovitá věž filiálního kostela Jedlovského.
Už vidíme po stráni rozestavenou Kalvarii o mohutných kamenech s obrazy Spasitelovy trnité cesty. Dole stála chudá kaplička ze dřeva s nevysokou věží, o třech oknech, s chudým vnitřkem i vnějškem. A přece tolik poutníků sem se bralo každý rok v průvodech i ojediněle!
Na pravé straně kapličky sklípek, na jehož dně prýštil se křišťálový pramen se studenou, přímo ledovou vodou, která se ze studánky rozlévala po stráni.
Žádný poutník neopomenul vstoupiti do sklípku, pokřižovati se a nabrati si té vody, která nejenom ochlazovala žízeň, ale těšila se zvláštní úctě jako voda, která uzdravuje. Ký div, že choří ji pili, obličej jí si umývali, ano, vodu i domů si brali pro ty, kteří se pouti právě súčastniti nemohli.
Malou síňkou vešli jsme do kapličky. Bylo tu chladno, vždyť svatyně stála nad jezem. Na stěnách plno obrazů, na lavicích připevněny dva kříže, strop modře natřen a hvězdami posázen. Bylo prý tu mnoho darů, vykládal náš vůdce, ale byly sňaty, že stěny až přeplňovaly. A mnohý obrácen na důstojnou opravu kaple.
Na levé straně přímo nad sklípkem stála na malém sloupku soška Bohorodičky, představa té nebes Královny, k vůli níž mnozí sem putovali, modlitby přednášeli a za rozličné milosti prosili.
Kdysi prý tu stával strom a obrázek malého čtverce visel na suku. Hned vedle prýštil pramen.
Pařízek nás drobotinu vzal k sobě, odvedl stranou na stráň, kde jsme usedli do trávy a odpočívali. Kdyby nás nepřinutil posaditi se, pobíhali bychom stále kolem kapličky, mezi krámy a domky a potom na zpáteční cestě by bylo zle.
Vůdce už vykonal pobožnost, provedl poutníky křížovou cestou, v kapli měl uvítání a přezpíval několik zbožných písní.
Nyní teprve vzpomínáno, že Deštná už byla na horách v Němcích. Ovšem tehdy nikoho nenapadlo, že by česká modlitba a píseň někoho z druhé strany národnosti pohoršila, a nepamatuji se, že by komu bylo bráněno tehdy v Deštné česky přednášeti k Marii Panně prosby. „I vám musím vypravovati o původu poutí k Dešenské kapličce,“ začal Pařízek; „co jsem slyšel, to zase povídám dále. Snad to bude také někde zaznamenáno.“
Upjali jsme zrak a sluch na vůdce, který u nás požíval veliké vážnosti.
„Jak se dostal na smrk nad tím pramenem obrázek, nikdo nevěděl. Byl tu a lid přilnul k němu jako k jiným obrazům na rozcestích. Vzdávána mu patřičná úcta. Představoval Bohorodičku. Tu se stalo, že jeden pohorský tkadlec měl slepého syna. Zbožně ho vychovával a k P. Marii ruce spínati a modliti se učil. Jednou zdálo se otci slepého pacholíka, aby celý týden pilně tkal a v neděli chlapce v Deštné před obrázkem obětoval. I uposlechl, přičiňoval se a nejbližší neděli, vzav syna na záda, ubíral se na udané místo k Deštné.
Když vystoupili na kopec a k dotčenému smrku se víc a více blížili, tu pojednou slepý chlapec zavolal na bedrách otcových: „Tatínku, tamhle se něco blyští!“
Otec touto řečí slepého poděšený popatří ku předu, a hle! příčinu onoho blesku vlastníma očima zhlédl; byl to obrázek Panny Marie na stromě. A tu syn už nejenom obrázek, ale i stromy, slunce, lidi a vůbec všechno rozeznával, což bylo svědectvím, že úplně ozdravěl, a teď vedle otce kráčel.
Radost toho chlapce i jeho chudého otce byla veliká. Oba za tu milost děkovali Marii Panně a spolu vypravovali o tom zázraku přítomným lidem, kteří se několikráte přesvědčili, že hoch ten byl slepý.
Pověst o tom divu se rozšířila, a od té doby chodí lidé na pouť nejdříve k obrázku, nyní do této kaple, kde se ctí Dešenská Panna Maria.“
Zadívali jsme se na svatyni a zamyslili se. Místo se k podobným schůzím hodilo, nemohlo býti ani lepší voleno, než v těchto horách, při tak zdravém prameni a mezi lidem, živícím se nuzně tkalcovstvím.
„Bylo by dlouze, kdybych vám měl všechno povídati o příhodách na tomto místě,“ ujal se opět slova Pařízek a mávl rukou.
„Komusi se zdálo, že se na něho jako na hříšníka Bohorodička hněvá. Jak by se nehněvala, když hříšník uráží jejího milovaného Syna!
Tu se mu zdálo, aby se vydal na pouť k Dešenské Bohorodičce. I šel. A hle, když se tak sepjatýma rukama modlí na tomto místě a upřeným zrakem na sochu hledí, div divoucí – pousmála se naň, a od té doby zhostiv se hříchů byl upokojen v pevném přesvědčení, že se na něho P. Maria nehněvá.“
Byli bychom dlouho ještě poslouchali, ale Pařízek pojednou povstav prohlásil. „Musíme se chystati na zpáteční cestu, abychom byli do večera doma. Však vám jindy ještě více povím o Deštné. A napřesrok někteří už se mnou půjdete do Vambeřic, tam je všechno jako v Jerusalémě.“
Neradi jsme vstávali. Tak se to pěkně na té stráni poslouchalo a nohy se také hlásily ke svému právu.
Pařízek už svolával poutníky do kapličky, kde měl loučení, pospíšili jsme ještě do sklípku napít se studené vody, koupili jsme něco domácím na památku a stavěli se do řady.
Okolní lesem porostlé stráně přátelsky kynuly, hora Deštná halila se parou, což bylo znamením, že v několika dnech přijde déšť, osadníci nás vlídně pozdravovali, třeba to byli Němci.
Pařízek zanotoval. Zase skončili jsme jednu oblíbenou pouť na Deštnou do hor, odkud stékala k nám voda a kde byla hranice mezi vlastí Naší a Pruským Slezskem čili Kladskem.
Vykonal jsem v pozdějších letech několik poutí na místa slavná a vzdálená, ale žádná se mně tolik nelíbila a do paměti se nevryly jako jednodenní pouť pod vůdcovstvím starého Pařízka na Deštnou do dřevěné kaple ve věnci křížové cesty a nad pramenem křišťálové vody, v jejíž léčivou moc byla kladena veliká důvěra jako vůbec v přímluvu Dešenské Marie Panny.
A kolik takových milých poutnických míst v naší vlasti, kolik podobných vzpomínek z mladosti, kdy nám byla pouť radostí i osvěžením ducha!
OD KLADSKÝCH HRANIC 