Vyjdeme z Náchoda, kam až jsme na své cestě Horami Orlickými nejdále na sever se dostali, dále směrem severním krajinami v poříčí Medhuje, projdeme zajímavé pásmo skalnatých Stěn i kotlinu Broumovskou, odkudž zamíříme do bludiště skal Adrspašských a Teplických; zabočíme pak do údolí řeky Úpy a jím a přilehlými krajinami poputujeme až ke České Skalici, tam kde přestávají pohorské končiny a počíná se rozkládati volný, širý kraj.
Prve však, nežli se počneme těšiti půvaby jmenovaných končin, rozpomeneme se, jak převraty přírodní se tu před věky udály, jak o nich geologie vypravuje.
Mezi oběma celinami, Krkonoši a Horami Orlickými, které jako odvěcí strážcové již od nejstarších dob geologických stojí na pomezí českém, jest mezera asi pěti mil zšíří, která vyplněna jest vrstvami z několika period převratů zemských. Tato mezera tvořila od pravěku nejlepší cestu do naší vlasti. Jí rozlévaly se vlny permské i křídové dosti hluboko do Čech, oplakujíce na jedné straně paty Krkonoš, na druhé pak paty Hor Orlických. Stopy vod těchto nalézáme po veškeré krajině od Náchoda ku Žacléři jakož i na Broumovsku.
První a nejstarší vrstvy, které se zde usadily, jsou staré krystallinické břidlice. Můžeme je sledovati u Náchoda. Po té usazovaly se zde rozmanité břidlice devonské, a když se kraj zvýšil tak, že se stal mořským pobřežím, počaly se zde tvořiti říčnomořské vrstvy spodního útvaru kamenouhelného, tak zvanéhu kulmu.
Země neustávala se zvyšovati, až se ocitla všecka kotlina mezi Žacléřem, Svatoňovici a slezským Valdenburkem na suchu a přeměnila se v rozsáhlé močály. Ty staly se zásobárnou kamenného uhlí, kterého se tu dnešního dne na různých místech hojně dobývá.
Po útvaru kamenouhelném přišla bezprostředně doba permská, která tu zanechala stopy daleko patrnější. Ze širého jezera usadily se ony mohutné pískovce, zdaleka se vyznačující červenou barvou, táhnoucí se od Žacléře a Valdenburku přes Broumov až ku Kladské pevnosti. Nejpatrnější stopou jeho je pásmo Žaltmanské od Žacléře přes Hronov až ku Stroužnému v Kladsku, nazvané tak po nejvyšším vrchu svém Žaltmanu, přes 700 metrů vysokém. Vrstvy permské z těchto krajin, zvláště z Broumovska, pamětihodny jsou otisky velice hojnými a zajímavými různých rostlin, ryb i plazů.
Doba permská však úplně klidně neuplynula. Když se již chýlila ku konci, vyvřel z hlubin zemských porfyr, který s jinou eruptivní horninou, s melafyrem, tvoří řadu homolí a hřbetů na západní a severovýchodní hranici výběžku Broumovského.
Po době permské snížila se zase země, a křídové moře rozlilo se úzkou zátokou přes Broumovsko. Vrchol pohraničného hřebenu od Radvanic ku Schönberku (*Chełmsko Śląskie, ed. pozn.) tvořen jest kvádrovými pískovci křídovými. Téhož původu jsou malebné skaliny Adrspašské a Teplické, osamělý Ostaš nad Policí, Stěny samy a Bor, pnoucí se většinou již na půdě Kladské, i sousední jeho Hejšovina.
Ze stručného tohoto nástinu patrno, že málo je zajisté krajů, kde by panovala taková rozmanitosť v geologickém složení země.
Útvar křídový je posledním, který se tvořil v těchto končinách našeho království. Od té doby, co se dno křídového moře vyzdvihlo, zůstalo vydáno vlivům atmosféry. Podivuhodné labyrinthy skal Adrspašských, Teplických, na Hvězdě a jiných svědčí nejvýmluvněji o jejím obrovském, byť i povlovném úsilí a její moci. Voda i vzduch rušily vydané jim vrstvy, naryly do nich rozsedlin a vytvářely z jednotlivých skal podoby, naplňující každého údivem. Krajina od Náchoda na sever, od řeky Úpy na východ tvoří patrný výběžek ze čtverhranu našeho království, kteréhož výběžku čásť nejdále k severovýchodu pod Polickými Stěnami je kotlina Broumovská.
Všecky ty končiny jsou půvabny a některé z nich právem mezi nejkrásnější naší vlasti mohou býti připočteny.
Planiny, pahorkatiny, pásma chlumů a kopců a zase údolí dlouhá podél potoků a řek i kotliny lesnatými vrchy obklopené střídají se tu co nejmalebněji. První čásť, nejzápadnější, výběžku výše zpomenutého je vysočina mezi Úpou z Krkonoš přitékající a mezi Medhují pramenící na samém pomezí našeho království za skalami Adrspašskými. Vysočina ta spadá na jih, u Náchoda, dosti prudce k Medhuji, na jihozápad ku České Skalici mírněji, přecházejíc tu v kraj. Nejprudší svahy vysočiny této jsou na západ, k Úpě, a na východ ku Medhuji, kdež svahy ty, jsouce až srázny, skalnaty a z valné části lesem zarostlé, dodávají údolím dotčených řek zvláštní malebnosti.
Vysočina sama rozryta je místy údolími tu většími, tu menšími při potocích, které většinou do Medhuje se vlévají. Nad údolími těmi namnoze osazenými pnou se tu větší, tam menší chlumy a vrchy, z části lesem porostlé, z části zdělané. Vysočina celkem je zdělána, než má také ještě mnoho a pěkných lesů, a rovněž místa divoká a neplodná, jelikož skalnatá, jakož jsou všude samá bludiště skalní Teplice a Aderspach při nejhořejším toku Medhuje.
Širými lesy pokryto je také nejpatrnější kopcovité pásmo dotčené vysočiny, táhnoucí se od Markoušovic nad Svatoňovici až ku Červenému Kostelci směrem jihovýchodním. Pásmo to pne se v západní části této vysočiny, blíže k Úpě, majíc jméno vrchů Žaltmanských po nejvyšším kopci Žaltmanu nad 700 m vysokém nedaleko Svatoňovic.
Druhá čásť svrchupsaného výběžku je pohorská krajina mezi Medhují na západ a Stěnami na východ. Je to vysočina prostoupená údolími při potocích do Medhuje se vlévajících, uprostřed pak, skoro mezi Medhují a potokem Ledhujským, na levém břehu pláň, ze které malebně vystupují nad městem Policí skalnatý Ostaš 700 m a něco nižší sousedka jeho Hejda. Pláň Polická na východ omezena jest jednak údolím řeky Medhuje, jednak údolím táhnoucím se od města Police k sever. Východní svah tohoto údolí, ne prudký, nýbrž dosti povlovný, vede ku hřbetu až nad 600 m. vysokému (Kluček 603 m.). Sestoupivše jeho východním svahem dostaneme se přes úzké údolí potoka Hlavňovského na úpatí vlastních Stěn, ku západnímu jich svahu, jenž je táhlý, z části zdělaný. Za to východní svah, skalnatý, je tak prudký a náhlý, že proto nabyl jména „Stěny“, a to juž před dávnými věky, jak lze listinně doložiti.
Jméno hor Žaltmanských, jak se na některých mapách při Stěnách vyskytuje, je novější, nepravé, a přísluší pásmu jinému, prvně dotčenému.
Třetí čásť jmenovaného výběžku je kotlina Broumovská, do území pruského vybíhající, omezená na jih a z části na západ Stěnami, na sever pak a na východ horami, o nichž na svém místě bude šíře promluveno.
Vypsané končiny tyto, jsouce při samých hranicích, za starodávna polských, pokryty byly jako hraničná krajina širým pralesem, přirozenou to tehda a vydatnou hradbou proti vpádům nepřátelským. Povážíme-li, že ještě dnešního dne mají nejedno místo divoké a pusté ohromnými skalami svými, pochopíme snadno, proč listina krále Vácslava I. z r. 1229 nazývá oujezd Polický „krajinou děsnou v širé pustině“.
Byloť tu hustých lesů a v nich pustých skal, propastí, jeskyň, místy zase bažin, roklí a strmých, neschůdných strání a výšin, že kdo nemusil, sem se neodvážil, vyjma lovce, kteří ovšem tu měli dost kořisti, any pralesy vše to kryjící chovaly medvědů, jelenů, rysů, divokých koček, jezevců, vlků a jiné zvěře měrou přehojnou.
Kromě lovců do těchto pustých končin odvažovali se, ano byli asi prvními, stálými tu obyvateli pohraniční strážcové. Hlavní brány zemské byly sice v pravo a v levo výběžku Broumovského, u Náchoda a v krajině Trutnovské, než také těmito končinami vedla stezka, a to do Polska, odbočujíc od hlavní Náchodské cesty sem od Hronova, přes Polici a pasy Stěn, u nynějšího Hutbergu do vlastní krajiny Broumovské ke hranicím. Cesta ta byla pomezními strážemi střežena a nepozbyla ani pak, kdy zařízeni bran zemských a hájení jich a stezek zaniklo, své důležitosti strategické. Cestou touto valilo se za středověku i za novověku nejedno vojsko nepřátelské, a nejeden boj tu byl sveden.
Divoké ty končiny byly dosti pozdě zalidněny. První osady, a to české, vyskytují se v kotlině Broumovské jelikož přístupnější a ku rolnictví příhodnější. Po nich teprve založen byl, a to v první polovici XIII. stol., klášter Polický; působením jeho mnichů okolní lesnatá krajina zdělána a osazena. Osady jižnější, blíže k Náchodu, jakož ony v údolí řeky Úpy, jsou zajisté původu staršího.
Dnešního dne jsou vypsané krajiny hojně zalidněny. Obyvatelstvo bydlící v městech, městečkách a vesnicích namnoze roztrousených po výšinách, nebo táhlých podél potoků, živí se obchodem, řemesly a rolnictvím. Půda je tu rozmanitě úrodna. Ve vyšších polohách pěstuje se žito, oves a brambory, v nižších a v údolích také ostatní druhy, jmenovitě pšenice. Cukrovka se tu nedaří. Len za starších dob více zasívali nežli nyní. Úrodnější nežli krajiny mezi Úpou a Orlicí je kotlina Broumovská, kteráž také má příznivější podnebí. Žitné žně bývají zpravidla koncem července, nejvíce však počátkem srpna. Oves sklízí se místem až koncem tohoto měsíce, místem ještě později.
Ovocných stromů najdeme nejvíce v dědinách při Úpě a při Medhuji v krajině Náchodské. Dále k severu se méně vyskytují, nejméně však v osadách německých, zvláště na Broumovsku.
Z řemesel, jakož bývá v pohorských krajinách, nejvíce tkalcovství se pěstuje. Dříve, dokud jenom plátna se zhotovovala, obživovalo se také mnoho lidí přádlem. To však nyní skoro na dobro zaniklo. Tkalci dělají na stavech většinou látky bavlněné, kromě pláten, a novější dobou učiněn v tom oboru pokrok, ač ne všeobecný. Zevrubněji bylo o tkalcovství i zdejších krajin promluveno při vypsání Náchoda, jakož i o lidu českém při Úpě a Medhuji vůbec. Co se pak týče německého obyvatelstva, zvláště na Broumovsku, o tom bude svým místem vypravováno.
Češi v těchto končinách usazeni jsou při Medhuji řece na sever až po samé Stěny, jejichž hřeben je také rozhraním národností. Nejdále na sever je česká osada Pěkov. Na východ najdeme české vesnice až po samé zemské hranice, ano i ještě za nimi v Prusku. Za to od Police na západ pronikl německý živel hloub do země. Městečko Starkov, vesnice Horní Dřevíč, Bystré, Chlívce, jdou tu nejdále na jih. Od Chlívců ustupuje hraničná čára jazyková zase na sever k Jívce, až ku Svatoňovicům, kteréž jsou v Poúpí nejsevernější českou osadou. Při Úpě samé nejseverněji je české město Úpice. Od něho na jih všecko údolí řeky Úpy i značná část pravého břehu má obyvatelstvo české. Na levém pak břehu, na vysočině mezi Úpou a Medhují, přebývá obyvatelstvo vesměs české. Jest zřejmo ze jmen osad nyní německých, výše uvedených, že i na této straně utrpěla národnosť naše značné ztráty. Starkov, Dřevíč, Chlívce jakož i mnohé jiné osady, jako Teplice při pověstných skalách, Skály, a všecky okolní vesnice měly ještě do XVII. a místem i do XVIII. století obyvatelstvo české. Než neblahá tato století i tu jakož i jinde u nás způsobila národnosti naší mnohou škodu. Dnešního pak dne netřeba se však už obávati, že bychom tu nových ztrát utrpěli. Obyvatelstvo samo, jmenovitě v městech, je dosti uvědomělé, a ve vsích, třeba že ještě vše není, jak by si bylo přáti, vyskytuje se všude několik mužů pokročilejších, národnosti své vědomě pečlivých. Nejlepší strážkyní národnosti naší je ovšem škola. Největším pak nepřítelem mohly by se státi německé továrny, kdyby majetníci jejich tak si vedli jako někteří krajané jejich v Pojizeří.
Krajiny mezi Úpou a Medhují, při Stěnách na Broumovsku jindy tak lesnaté, novější dobou pozbyly mnoho lesů. Nicméně najdeme i tu ještě nejeden pěkný, rozlehlý, ovšem že nejvíce panský les, příslušný buď velkostatku Náchodskému nebo klášterům Polickému a Broumovském, a j. Stromy tu nejvíce jehličnaté, zvláště smrk a jedle, se pěstují. Z listantých nejvíce buk a habr se vyskytují, dub už řídčeji. V lesích bývalo hojně zvěře. Dnes ještě srnčí se vyskytuje, jelen ob čas, přeběhne-li z Pruska. Lišek je dosti, jezevec pak zdržuje se ve skalnatých lesích, zvláště na Policku.
Vyjdeme-li z lesů, v nichž spatřili jsme nejednu rostlinu pohorské květeny, najdeme na úbočích hořec, na mezích význačný rudý karafiátek, „slzičku“, k podzimu pak probělává se na lukách něžný srdečník či parnasie. Potoky i obě řeky, Úpa a Medhuje, stíněny jsou hojnými olšemi, jež dlouho do podzimu zachovávají svou zelenosť. V jejich stínu prohánělo se v bystrých a čistých vlnách drahně ryb, zvláště pěkných pstruhů růžového masa, lípenů i úhořů. Dnes jich valně ubylo, hlavně v Medhuji, protože továrny při ní, zvláště bělidla, zkalují její vodu a rybám ji otravují. Podnebí v těchto stranách je dosti drsné. Zima bývá velmi tuha, zvláště v místech výše položených, v létě pak časté deště a bouřky se tu snášejí, tak že v tomto ohledu patří tyto krajiny k oněm v naší vlasti, jež mají nejvíce srážek a bouří.
OD KLADSKÝCH HRANIC 