Není půvabnějšího a krásnějšího výletu než do našeho pohoří, jež dělí království České od Kladska a jež též Sudety slove; možno nám tu nejen v přírodních krásách romantické a malebné krajiny se kochati, ale zvláště i v památkách historických, jež cestou oko naše zírá, obzvláště volíme-li cestu údolím řeky Metuje.
Hned když vycházíme z dědiny Starého Plesu, poutá pozornosť naši malá kulatá kaplička, z dáli zdálo by se, že jest to památka ještě z doby románské, avšak stáří její není posud tak vysoké, jestiť teprve v 17. století stavěna nákladem hraběte Šporka, jenž zde vystavěl pro svou kratochvíli lovčí letohrádek, z něhož však již – až na jedinou studni – žádných pozůstatků nevidíme.
Jdouce dále kráčíme v Šestovicích čili – jak dle starých listin lépe řečeno – v Šestajovicích přes dřevěný most, který vede přes Metuj a jenž jest proto pamětihodný, že když v sedmileté válce naši husaři se hnali za Prušáky, most pod nimi se sbořil a oni se skoupali ve vlnách zde jen mělké řeky. Odtud své kroky zaměříme v levo po lukách k malému lesíku, jenž položen jest za návrším, jemuž se Vinice zde říká a na kterémž nachází se několik chalup, které k obci Podveselické náležejí.
Vedu milého čtenáře proto stranou cesty, abych mu ukázal některé zvláštní památnosti, jakých v našem kraji jen výjimkou a to ještě jen na jediném místě spatřiti lze – abych mu ukázal ty předvěké hroby našich předkův, jižto tisíc let a ještě staletí zde před námi bydleli – mohyly, z hlíny na povrchu země uměle nasypané pomníky okrouhlé, buď vyšší a objemnější, neb jen nízké homolky, dle toho, jak as nebožtík byl vážen – ale vždy velmi pečlivě a pravidelně upravené.
Onen oddíl lesíka náleží k velkostatku pánů Novoměstských a lid říká zde „v Kopcích“, protože některé z těch mohyl mají tvar malých kopcův. Jsou rozprostřeny asi na prostoře 400 čtv. metrů veliké a napočetl jsem jich 62. Některé z nich jsou již rozkopány, neboť již bádavé hlavy prozkoumávaly tyto v době posledního desetiletí, a sice slovutný pan c. k. konservator a školní inspektor J. K. Hraše, veledůst. p. P. J. Procházka, farář dobřenický, a pokročilý statkář nahořanský p. Jos. Rýdlo. Malé jsou částečně docela rozkopány a velké prohlédnuty tím způsobem, že učiněn středem průkop celou šířkou až téměř na grunt; neboť vzrostlé stromoví a křoviny zabraňují neb aspoň stěžují každé důkladnější prokopání těch velkých mohyl. Nedostalo se pohříchu do veřejnosti, co asi bylo při prozkoumání odhaleno, jen co se týče p. Rýdla, vím, že mimo střepiny, z kterých s velkou obtíží možno jemu bylo sestaviti jaks taks jednu nádobku, v jedné té malé mohylce nalezl ještě bronzovou hlavici od jehlice a křesací kamének a potom malý olověný prstenec neb kroužek, což vše ve své sbírce uschováno má, ale lidé, kteří o lesní práci dělali blíže toho památného místa, vykopali železný snad náramek, jenž skládá se z několika spolu spojených bambulatin, jaké též v našem Národním Museu se chovají i jinde v hrobích již nalezeny byly.
Důkladné prozkoumání veškerých ještě neotevřených mohyl a písemné zpracování výsledků zkoumání toho velice by prospělo ku dalšímu seznámí předvěkého místopisu okolí zdejšího. Kde pohřebiště, tu zajisté též v blízkosti pravěké bydlisko! – a v skutku nemusíme daleko kráčeti, abychom se k němu dostali, jen as dva tisíce kročejů východně malým údolíčkem, kteréž protéká potok „Rozkošný“, kterýž překročivše jsme v Podveselici, malé to vesničce, kteráž své jméno zdědila as od rytířského hradu, jenž se někdy až do válek švédských vypínal na návrší, kteréž vybíhajíc ze dvou údolí tvoří zde ostroh, na kterýchž právě naši slovanští předkové svá bydliska a osady tak rády zakládali.
Ze samotného hradu nezbylo zde již na naše časy než jen několik holých, dosti ještě hlubokých valů čili náspů z hlíny utvořených, jež mají zde tvar čtverhranu, a podle toho zajisté i vnitřek měl týž tvar. Nyní v bývalém hradišti stojí dvě chalupy se svými hospodářskými staveními, ze kterých v jedné jest ještě zachován starý sklep hradní, a ve středu celého místa nalézá se bývalá hradní studna značné hloubky, do kulata kamenem vyzděná; byla až do r. 1872 rumem zasypána, kteréhožto roku jest pracně vybrána a dává s důstatek dobré vody. Téhož roku totiž někteří okolní rolníci obrali sobě za úkol, toho hradiště prokopati za tím účelem, aby dle možnosti odkryli zdivo základův a určiti tak mohl původní asi tvar hradeb, a potom v naději, že vykopají něco těch v každém hradišti nezbytných, různých památností.
Byli to p. Jos. Rýdlo, statkář v Nahořanech, p. Josef Houser, statkář z Dolska, a p. Špaček Jan, statkář v Šestovicích. Pracovali s mnoha lidmi as po 14 dní. Odkryli skutečně semo tamo základní zdivo, zjistili, že brána byla východně blíže stráně, která spadá do údolí Metuje, přišli na celé haldy dřevěného uhlí a popela, střepin z nádob, jež namnoze byly z tuhy robeny, konečně na množství odpadků kuchyňských, kostí různé divoké zvěře, jako jelenů, srnů, kančí atd., potom přerůzných předmětů kovových, jako hrotův a jiné zbraně, částí ostruh, podkov, klíčův a kladkám podobných armatur – ale něco vzácnějšího nebylo nalezeno, obzvláště pak penízků žádných.
Vydali se na to, aby bývalou hradní studni vybrali a vyčistili, což s velikým namáháním také provedli; ale ani zde nenalezeno nic kromě střepův a rezatých kovů zvláště cenného, pročež upustili od dalšího kopání, nalezené věci jedné neděle seřadili a vystavili obecnému prohlédnutí ve stodole na hradišti samém; přišly se z Josefova, Jaroměře a okolních osad podívat lidu zástupy na ty památnosti, a mladý Josef Houser učinil lidu vhodnou přednášku o těch nástrojích a těch někdy zde bydlivších pánech, o nichž pohříchu mnoho se neví, jakož vůbec dějiny toho hradu jsou zahaleny rouškou temnosti. Bienenberg, který již před stoletím bádal a starožitnosti shledával, slyšel, že prý zde měli Templáři svůj klášter, což ale nikde není doloženo. Jisto jest jen, že již ve 14. století páni z Veselice zde sídlili „na Veselici“ a když Švédové hrad rozbořili, zůstával již v ssutinách, až když ku konci 18. století zařizována v nynějším Novém Dvoře továrna na cukr (první to v Čechách), vylámán potřebný stavební kámen ze zřícenin a odvezen na blízké staveniště a tak krajina naše nejbližší připravena o jednu malebnou historickou okrasu.
Asi před šesti roky teprve vykopán na hradišti tom jeden kamenný nástroj, jenž nalézá se nyní v museu kralohradeckém, potom zase některé drobné broncové předměty, čímž obrácena pozornosť na novo na místnosť tu, a to v tom směru, že by dle nálezů souditi se dalo, že by místo ono již v té předhistorické době bylo osazeno bývalo. Rozhlédneme-li se šířeji v nejbližším okolí, tož pozornosť naši poutati musí hluboký příkop, táhnoucí se as 250 kročejův od valů veselických podél stráně, jež spadá do údolí Metuje, směrem východním, od statku p. Hlávky počínající. Příkop tento probíhá v mírném záhybu celou prostoru před hradištěm a končí se zase při stráni, kteráž spadá do údolíčka „Rozkošného potoka“. Široký ten příkop při obou svých koncích jest více než ještě jednou tak hluboký jako v ostatní části, což as odtud se stalo, že těsně při něm stavěny jsou některé příbytky osadníkův, a tím asi stalo se, že vzděláváním polí vždy více byl zasypáván, kdežto na obou koncích, kteréž ještě nejsou zdělány, nýbrž křovinami a stromovím porostlé, ostala hloubka původní.
Pan Hlávka, jehož statek přiléhá na onen příkop, v posledních letech dal za humny dobývati písek, jehož se tam dost nalézá, a tu přišel na veliké popeliště, střepiny, jakýsi opálený placák kamenný vydobyt ze země, a chová jednu malou nádobku v celosti, na jejížto dýnku spatřují se ona charakteristická znaménka, jež byl Vocel popsal, a jakýchž nádob zvláště v Hradci množství vykopáno, ovšem že jen v střepinách. Nemůže býti pochybnosti, že dle těch kamenných a broncových nálezů v předhistorických dobách na tomto ostrohu lid byl usazen, a ten příkop, kterýž na straně východní vidíme, byl vlastně v těch pravěkých dobách také val, jenž ostroh ten uzavíral a chránil osadníky s té strany před nájezdy nepřítele. Sem v čas nebezpečenství utíkali se také osadníci, již v nížinách při vodě bydleli, zde také asi veselili se, pročež snad i ten místní název původ svůj míti může z dávných dob těch pohanských; odtud též potom konali své pohřby do oněch mohyl, jež jsme byli dříve prohlédli.
V tom našim dávným předkům česť dáti se musí, že uměli svá pevná bydla výborně voliti, jak k pohodlí tak i k obraně. Z Veselice máme vyhlídku přes celé údolí metujské, na pravo pevnosť Josefov, v levo Nové Město a zrovna naproti na druhé straně údolí nad řekou Metují vidíme ony křovím a stromovím porostlé stráně strmé a planiny, kde vojsko pruského krále Bedřicha II. v jeho samotného přítomnosti od generála Wurmsera bylo poraženo, dále ves Roztoky, dále v levo Slavětín, potom Dolsko a již zase při silnici Nahořany, kam své kroky přes Starý Městec zaměříme.
Nahořany, dosti veliká i zámožná vesnice, zajisté že také od pradávných dob osazena jest; neboť i zde již mnohých památek shledáno, důkazův to, že osada tato také bývala sídlem rodu šlechtického. Ferdinand II. roku 1637 povýšil totiž zdejšího svobodníka Rudolfa Šmadla do stavu šlechty království Českého s predikátem: z Rittersteinu, kterýž zanechal jediného syna Karla Rudolfa, jenž r. 1710 zemřel bezdětek a tak statek ten přišel v držení dvěma rolníkům. Vcházíme-li s této strany do Nahořan, dle výstavnosti hned na pravé ruce poznáváme bývalé budovy Šmadlovské.
Na druhém konci Nahořan poutá svojí čistotnou úpravností živnosť pana Rýdla, známého v krajině starožitníka. Vejděme k němu! Hned ten vchod se nám zalíbí: máť vrata natřena čistě v barvách národních, a ohlédneme-li se, když jsme vešli, na zásep, můžeme čísti nápis, že: Léta Pána 1686 majitelem živnosti té byl Václav Rýdlo, prapradědek držitele nynějšího. Hospodář zajisté velmi ochotně a povděčně uvede nás do svého musea, kteréž umístěno má v přízemí v úhledné světničce, ve skříni, a stěny obloženy jsou samými tabulkami, na kterých ve vědeckém urovnání spořádány jsou ty kamenné, bronzové, kostěné a železné nástroje, ať z doby předhistorické neb již historické. Všecko má své místo dle naleziště. Tu celá sbírka popelnic a nádob hrobových, tu zas obdivujeme se velkému bronzovému nákrčnímu kruhu, jakých u Třebešova šestnácte se nalezlo, tu zas celá sbírka nádob hrobových a popelnic, nejvíce z Třebechovic, onde zase staré zbraně a jich části, z rozličných hradišť našeho okolí vykopané, tu stará majolika, porculán, obrazy a ty naše staré české knihy, svým jadrným slohem psané, z kterýchž majitele nejvíce těší Česká Biblí Severina z Kapíhory, druhé vydání z roku 1537. Máť biblí sama svoji historii; bývalať ku konci šestnáctého století majetkem rodiny Rýdlův, až když za doby persekuce objížděli Koniášové dědiny, aby sbírali české knihy a je upalovali, tuť i tuto bibli málem zastihl ten osud; nebyla sice upálena, dostavši se k ctihodným PP. Kapucínům do kláštera opočenského, kdež držena jako v zajetí, až se tu zas jednou zalíbilo, těmi starými škváry v bibliotéce hodně zamíchati. I octla se tak s jinými ještě maně u kupce, a již již zaujala místo na jeho stolku krámském, a z listu posvátné té knihy již již vinuly se kornoutky na ty různé domácí potřeby, když tu ještě zavčas do krámu vstoupil pravý přítel i též výborný znatel našich starobylých památek, správce zámecký p. Dotřel a bibli zachránil od jisté záhuby.
Potom zapůjčena do Jaroměře k archeologické výstavě, čímž dověděl se pan Rýdlo o knize této, načež ihned zakročil, aby dostala se zpět do svého domova, což se mu též podařilo.
Znamenitou ještě mimo tu úctyhodnou šedosť a posvátnosť té knihy jest okolnosť, že v ní rukopisem zaznamenány jsou všeliké příhody v Nahořanech a u Nahořan zběhlé, a to počínaje hned po bitvě bělohorské, potom pro rodinu Rýdlovu to důležité, že na zadních listech bible zaznamenán jest s mnohými místními příhodami i jich rodokmen z polovice 17. století. Dále vidíme zde celou dobře seřaděnou sbírku minci, čítající více set čísel. Jsou zde denáry českých vévodů, plecháče čili brakteáty z doby posledních Přemyslovců, pražské groše a jiné, ba i ty stříbrné římské denáry, jež byly vykopány v Rousíně u České Skalice, jsou zde zastoupeny.
Takto se poučivše jdeme o něco dále v pravo přes Metuji, kdež zříme Černčice, staré to sídlo pánů Černčických, příjmím z Kácova. Na malém návrší spatřujeme chrám Páně sv. Jakubu zasvěcený, o kterém již při roku 1384 zmínka se děje. Byl v letech 1580, 1600 a 1725 různými přestavbami svého původního rázu zbaven. Tři zvony na zvonici mají letopočty 1516, 1577 a 1620. Za kostelíkem se spatřují ještě nepatrné zbytky tvrze, jakož i studně. Tvrz sama byla prý obydlena ještě roku 1656. Před lety ve hrobce, která za příčinou jakýchsi oprav otevřena byla, nalezeny kostry a rytířské dýky, snad pánův z Kácova.
Přibližujeme se nyní ku Krčínu prastarému, bývalému to městysi, nyní pouhé vesnici. Chrám Páně sv. Ducha, starobylá to stavba nad samou Metují, celému údolí zde zvláště malebného rázu dodává, jakož i velmi pevná, opodál chrámu východně stojící věž. Chrám zajisté již ve 13. století stával ano se o něm již při roku 1384 mluví jako o „starém“ chrámu. Před kostelem jest mlýn a u prostřed téměř vsi spatřujeme poblíže železničního náspu kamenný památník, zásluhou pana konservátora, c. k. škol. inspektora J. K. Hraše-ho postavený, kterýž nám vypráví, že zde v těch místech stával hrad Budín, a když tento téměř zmizel s povrchu, vystavěno na prostranství tom 11 chalup. V jedné z těchto chalup, jež přistavena jest na původní hradební zdi, spatřovaly se na stěně staré malby. I ty chalupy při stavbě dráhy železné vzaly za své a tak památka na to sídlo pánův z Krčína, pánův z Dubu a na Náchodě i Kácovských, jižto drželi Krčín, zničena úplně.
Blíže téhož místa až do 30leté války stávala ves Osna, kdež nyní dvůr panský se nachází; zde při kopání země před lety vykopány některé starožitné památky; zvláště pozoruhodný jest bronzový kotlík, jenž ale v kusy se rozpadl. Zvláštní jest, že se vyskytují v okolí zdejším rozličné předměty doby předhistorické z kamene i bronzu, což zajisté nepopíratelné svědectví podává o vysokém stáří osad zdejších.
Krčínský chrám Páně, jenž byl v bouřích husitských kališnickým, stal se též v okolí památný tím, že zde roku 1420 o hod boží vánoční, kdy právě zbožní Husité shromážděni byli při stolu Páně, Hynek Červenohorský, hejtman krále Zikmunda v Jaroměři, hrubým způsobem zneuctil svatyni tuto; vejel na oři do chrámu, vytrhl knězi kalich Páně a dal z něho oři svému píti s poznámkou, že jest kůň jeho také podobojí.
Jan z Kácova, zakladatel „Města Nového Hradiště nad Medhují“, veškeré výsady a práva i trhy výroční Krčínu odňal a nově založené město jimi nadal. Podobně i farní kostel krčínský roku 1567 pouze filiálním se stal, ana fara též do Nového Města jest přenesena.
Údolí řeky Metuje značně zde se súžuje a mírná návrší, kteráž až sem je lemují, nabývají tvaru romantických skalisek. Řeka otáčí se zase kolem ostrohu, na kterém vypíná se hrdě jedno z nemnoha českých měst, kteréž ze svého původního rázu nejméně pozbylo, míním tím v první řadě pevného hrazení bašt a bran, jichž mělo původně dvé, a sice na jižní straně „horskou“ a na východní straně „krajskou“, kterážto poslednější vzala již rozšiřovacími projekty za své. V Novém Městě vidíme ještě dobře to opevněné české město ze 16. století, z kteréhož zase vyniká a pozornosť budí zámek.
Město samo založeno jest od Jana z Kácova a na Černčicích, když byl tento český pán roku 1483 od krále Vladislava II. dovolení obdržel majestátem daným dne 24. února 1483, že smí na svém panství město zbudovati; dne 10. srpna 1501 o druhé hodině odpoledne pak slavnostním způsobem položil k němu první základní kámen. Město nové kázal pevnými hradbami, baštami obehnati a dal mu vlastní svůj znak rodinný, totiž dvě lekny bílé v poli červeném. Dokud ještě brána krajská stávala, bylo viděti ve zdech jejích některé kamenné koule, pocházející z obležení od Švédův, kteří pod Bannerem roku 1639 a roku 1646 pod švédským generálem Wittenbergem zase Nového Města dobývali.
Zámek ovšem založen zároveň s městem, však teprv roku 1650 od hraběte Valtera z Leslie do nynější podoby jest přiveden a to skrze vlašského stavitele Fortunata Duretti-ho. Na vysoké okrouhlé věži zasazena se spatřuje podoba sv. Antonína. Nad zámeckou branou, při které býval druhdy i padací most, jsou dva znaky a sice hraběte Waltera z Leslie a manželky jeho, rozené z Waldštýna. Dále jest kaple zámecká „Povýšení sv. kříže“, v kteréž pozornosť budí některé staré památky, zvláště ale obraz sv. Šebastiána. Pozoruhodna jest radnice městská, brzo po založení města samého založená, blíže níž spatřuje se kamenná kašna obcí roku 1663 vystavěná, do kteréž voda žene se z vodovodu, jenž byl roku 1688 hrabě Jakub z Leslie založil. Mimo to nalézá se zde ve skále již hned při založení města zdělaná studně, kteráž má 26 sáhů hloubky.
Na náměstí stojí kamenná socha nejsv. panny Marie, kterouž obec roku 1696 dal zříditi na věčnou paměť, že město při velkých morech v letech 1679 a 1680 ochráněno ostalo, a sloup kamenný nejsv. Trojice boží, jenž dalo roku 1767 měsťanstvo postaviti. Děkanský chrám Páně nejsv. Trojice boží v jižním cípu města hned se založením téhož byl vystavěn a podřízen tehdáž faře Krčínské, jež až dotud byla utrakvistická, až roku 1567 sem přenesena. Roku 1541 dal Jan z Pernštýna pro chrám ten ulíti zvon 12 centů těžký a r. 1543 cínovou křtitedlnici poříditi, což obé dotud v chrámě tom se spatřuje. Roku 1623 dostala fara „Nového Hradiště“ katolické faráře a r. 1625 byla za děkanství povýšena.
Při chrámu tomto svoje pohřebiště měli pánové tomto svoje pohřebiště měli pánové ze Stubenberga a mimo to zde jest pohřben rytíř Jan Krčma z Konopas, jichžto kamenné památníky podnes zde se spatřují.
Blíže děkanského chrámu nalézá se škola, kteráž vystavěna jest roku 1591 na místě kde dříve masné krámy bývaly. Roku 1724 zase přestavěna a později ještě rozšířena. Z těchto posledně uvedených okolností, jakož i z toho, že dokud krajská brána stávala, spatřovala se na ní bříza, vzešlo místní novoměstské pořekadlo, že jest v Novém Městě:
„bříza na bráně,
fara na chrámě,
škola na krámě,
Krčma ve chrámě.“
Na krajském předměstí vyniká a budí pozornosť naši klášter milosrdných bratří, kterýž založil výše již uvedený hrabě Jakub Leslie roku 1696. Však stavba sama tak, jak se nyní spatřuje, byla teprve roku 1743 zakončena. Při klášteře, kdež zařízena vkusná nemocnice, vystavěn jest chrám Narození Panny Marie v místech, kdež druhdy stával kostel sv. Máří Majdaleny, založený roku 1531. Bylť kostel ten roku 1718 konventu milosrdných postoupen, kteřížto zde r. 1767 chrám Narození Panny Marie zbudovali. V pozadí spatřuje se kaple Loretta již roku 1680 vystavěná.
Výstavnou budovou jest také knihtiskárně a ústav litografický pana Bohdana Böhma, pak budova okresního úřadu, dále budova, kdež umístěno okresní zastupitelstvo, kdež bydlí též slovútný spisovatel, c. k. konservator a školní inspektor pan J. K. Hraše, u něhož možno prohlédnouti si bohatou sbírku všelikých nádob z cínu, kameniny, majoliky a porcelánu, kdež nacházejí se nádoby až v 16. století svůj původ mající. U pana inspektora J. K. Hraše také každému spatřiti možno rozličné starobylé památky pravěké neb středověké, jež v okolí našem vykopány byly, jimiž spanilomyslně buď Náchodské neb jiné museum obohacuje.
Na témž krajském předměstí, již poblíže městských hradeb, stával roku 1729 od hraběte Arnošta z Leslie vystavěný kostel sv. Salvátora, kterýž však nyní stržen a místo v krásnou zahrádku proměněno.
Zmíniti se ještě dlužno o malém kostele, jenž stojí uprostřed hřbitova na Bořetíně; byl roku 1560 vystavěn a Proměnění Krista Pána zasvěcen, jsa tehdáž utrakvistický. Kostnice s vížkou zde se nacházející vystavěna jest r. 1570.
Na horském předměstí spatřuje se krásná kaple sv. Jana Nepomuckého, jež vystavěna jest nákladem děkana P. J. J. Venclíka, zdejšího rodáka, r. 1738. Hned těsně při městských hradbách spatřiti možno vzorně zařízené a pěstované vinice, majetek to pana purkmistra Smoly.
Zbývá mi ještě uvésti po řadě veškeré majitele panství Novoměstského po pánech z Kácova, vlastních to zakladatelích města, a sice roku 1527 uvázal se v držení Nového Města Vojtěch z Pernštejna a když tento r. 1534 zemřel, nastoupil bratr jeho Jan z Pernšteina. Pro účastenství téhož v odporu proti Ferdinandovi I. odňato mu zboží to r. 1547. a přešlo na krátce v držení pana Wolfa Krajíře z Krajku, nejvyššího purkrabí království českého, od něhož přešlo r. 1548 v držení pana Wolfganga ze Stubenberga, kterýž byl z rodu německého, původem ze Štýrska. Roku 1564 stal se Hanuš ze Stubenberga dědicem, který zemřel roku 1570 a nastoupil po něm syn jeho Rudolf, nezletilý, kterýž po 18 rokův stál v poručenství strýce svého Wolfa ze Stubenberga. V odboji stavů českých proti Ferdinandovi II. stál na straně protivníkův císařových a učiněn od stavův komisařem nad lidem vojenským kraje hradeckého, boleslavského a kouřimského. Však výsledku odboje nedočkal se, neb dne 1. února 1620 při známé katastrofě na zámku Jičínském, kamž vyslán jakožto komisař, přišel o život výbuchem střelného prachu. Ze ssutin vytažen, přivezen potom na Nové Město, kdež v chrámu děkanském pohřben. Za pokutu panství Novoměstské rodině Stubenberské cís. fiskem odňato a od komory královské odevzdáno generálu vojska císařského Albrechtovi z Waldsteina r. 1623, kterýžto přepustil je již roku 1624 zase paní Mandaleně z Lobkovic, manželce Jana Rudolfa Trčky z Lípy, pána na Opočně, kterážto dala výměnou Waldštýnovi panství Kopidlanské. Ten pak postoupil panství synu svému Adamu Erdmanu Trčkovi z Lípy, a když tento 25. února 1634 v Chebu zavražděn zároveň s vojevůdcem Waldštýnem, obviněným ze spiknutí proti císaři, zmocnil se panství opět cís. fiskus a císař daroval je potom věrnému generáli hraběti Waltrovi z Leslie, kterýž panoval zde do r. 1667. Po něm téhož roku nastoupil Jakub hrabě z Leslie, syn jeho, a vládl zde až do roku 1693. Když tento zemřel, nastoupil na místo něho syn jeho Jakub Arnošt hrabě z Leslie, kterýž byl držitelem panství až do roku 1737. Po něm následoval Karel Kajetán hrabě z Leslie, syn jeho, až do roku 1762. Po smrti jeho v držení přišel Leopold hrabě z Leslie, nejstarší syn předešlého, až do roku 1774, po němž následoval nejmladší bratr předešlého Antonín hrabě z Leslie, jenž panoval až do roku 1802, a když jím téhož roku vymřel rod hrabat z Leslie, panství Novoměstské přešlo v držení knížecího rodu z Dietrichšteina, a stal se pánem na Novém Městě Jan Karel kníže z Dietrichšteina až do roku 1808, po němž nastoupil František Josef kníže z Dietrichšteina. V době nejnovější zase panství nachází se v držení četných dědicův z rodu Leslie, kteří však sídlo své mají v Belgii.
Krajina okolí Nového Města jest přerozkošna, zvláště v čase, kdy třešňoví v plném jest květu; celé stráně stromovím tímto jsou zde posázeny, takže krajina tou dobou jako by bílým rouchem byla pokryta, z něhož libá vůně vzduchem ovívá. V tu dobu, jakož i po celé léto možno dostati ve městě téměř v každém hostinci pro labužníka upravené pochoutky čerstvých pstruhů, kteří zde v Metuji jsou domovem.
Opouštějíce Nové město branou „Horskou“, přejdeme řeku Metuji, zočíme jdouce směrem k „Rezku“ na strmé skále sporé již zříceniny hradu „Výrova“, kterýžto zajisté již dávno před založením Nového Města zde stával. Již v jedné listině z r. 1527 praví se o něm, že je „starý hrad“, a na jiném místě nazývá se „pustým zámkem“, který okolo r. 1414 v držení měl Hynek z Dubé. Má se za to, že byl v dobách husitských pobořen.
Vystoupíce bujnými smrčinami vzhůru, staneme ve vlastním Rezku, lázeňském to místě, jehož vody obsahují látky železité. Na místě tom léta 1736 hejtman panství Novoměstského Matěj Goessl založil kapli ke cti mučenici sv. Barboře, a to takovým způsobem, že pramen léčivý hned za oltářem prýštil, však později pramen v těch místech zastaven a mimo kapli ven vyveden. Roku 1744 založil ještě týž Goessl s chotí svojí Františkou nadaci 5000 zl. pro duchovního, kterýž by zde služby boží konal. Opodál kaple pak obec Novoměstská vystavěla hodspodu s lázněmi a aby ještě větší romantičnosti onomu roztomilému místečku se dostalo, našel se též poustevník, který by kapli střehl. Roku 1792 obec prodala celý Rezek hraběti Antonínu z Leslie, který pak zde vystavěti dal slušnou budovu lázeňskou, jak ji nyní ještě státi vidíme, i staráno se též o to, aby lázeňských hostí nechybělo. Místnosť s nejbližším okolím jest nyní pěkně upravena a vyhlídka odtud na Nové Město i vzdálenější krajinu jest vskutku čarokrásná.
Odtud jdeme-li zase dále směrem k Blažkovu, možno nám v levo nad Metují na strmé skále prohlédnouti si „Hradiště“ místo památné již z doby pohanské, předhistorické. Prázdná jest to sice prostora ve výměře asi snad 20 korců, ale přístup do této se strany roviny zahrazen jest valem tak zvaným spečeným, jakých zvláště v jižních Čechách více se nalézá, u nás však není příkladu druhého. Ti staří osadníci totiž nanosili oblázků neb jiného kamení, hlíny a písku na vysoké podélné hromady v rozměru tom, jaký „val“ právě měl míti, promíchali vše dobře chrastím a ještě dobře hořlavými látkami obložili, načež je zapálili a žárem takto vzniklým a udržovaným způsobili, že ty sypké látky spekly se dohromady v dosti pevnou hmotu a utvořil se dosti pevný val, který jim mohl ochrany poskytovati.
Více jižněji za rozvalinami Výrova jest tak zvaný „Mertův důl“, kdež asi od 14. stol. za pánův z Dubu se dolovalo na stříbro. Však v 30leté válce zašly ty doly, až r. 1783 do roku 1785 opět znova jsou otevřeny, když však žádoucího výtěžku více neposkytovaly, kutání zastaveno.
Blažkov, kterým nyní se ubíráme, jest vesnice ku Slavoňovu přifařená, která dle zvěsti roku 1553 náležela jistému Janu Koltačkovi a jeho synu. Z Blažkova za nedlouho přijdeme do Slavoňova, prastaré to osady s chrámem, který již roku 1384 se připomíná. V nynější podobě celý ze dřeva vystavěn jest r. 1553 a polnostmi obdarován od výše uvedeného Koltačky a syna jeho Jana. Později náležel chrám ten k duchovní správě dobrušské, roku 1721 však podřízen faráři na Novém Hrádku; roku 1787 obdržel lokalistu, až r. 1806 opět zřízena zde farnosť. V chrámě tom spatřovala se krásná cínová věčná lampa v slohu gotickém pracovaná a křišťály vykládaná, kterouž ale, že zde v budově dřevěné nebyla v bezpečí, p. insp. J. K. Hraše uložiti dal v městském museum Náchodském. Fara zde vystavěna jest r. 1790 a škola r. 1789.
Stoupajíce nyní pořáde výš a výše do Kladského pohoří, projdeme zběžně malou osadou Bydlo řečenou, jež nám nic pozoruhodného neposkytuje, a sotva jsme z ní vykročili, zříme již před sebou malebné zříceniny na vrcholu divokých strání svírajících údolí, kudy rychlým tokem bystrý potok k Metuji se déře. Jesti to starobylý hrad Frimburk, jenž zde druhdy v těch dobách starošedých vládl. Vidíme jej ještě hrdě se vypínati a jeho pevná, kulatá věž vysoko ční do výše, ale u vnitru již mrtvé ticho rozhostilo se. Jen ještě v předhradí živo, kdež zařízena myslivna, a cvičený hafan z daleka již pozdravuje příchozího. Musíme projíti nádvořím myslivny, abychom dostali se k vlastní bráně hradní, ku kteréž druhdy vedl přes příkop padací most. Brána sama, jediná, kudy do hradu vcházeti se mohlo, na západní straně, jest poměrně nízká a dosti úzká, prozrazujíc stavbou svou tvar gotický. Hned tu znamenati nám možno jednu z řídších zvláštností památných, ještě ne z úplna od učencův vysvětlenou; na jednom pískovém kameně totiž, zvýší asi mužské postavy, na pravé straně vytesáno jest jakési znaménko, snad kamenické, jakýchž ve věži tak zvané Markomanské při hradě Zvikově, potom Pražském kamenném mostě a Karlově Týně více se spatřuje. Hradební zdi ještě dosti vysoko trčí, střílny namnoze ještě dobře jsou zachovalé, i z vnitřních budov obydlených ještě dosti zdiva zbylo, takže si možno učiniti úsudek o místnostech, jakéž zde druhdy bývaly. Komnaty veskrze bílou obmítkou opatřené nebyly valně prostranné. Při věži ukazují se dvojí místnosti, kteréž jdou jako sklepení do hloubky přiléhajíce na samé hradby k straně východní, a pověsť jde, že zde prý bývala lidomorna, a stále se za to mělo, že snad z těchto podzemních místností vcházelo se do věže. Kopáno zde, ale žádný průchod se nenašel. Bylo nanejvýše divno, že z dola žádný vchod není z venčí do věže, pročež vylamován kámen z věže, ale ukázalo se, že věž sama hezky vysoko nemá žádné dutiny, jsouc plna, až teprve výše že jest prázdna, tudíž že není k ní žádný podzemní průchod, nýbrž že byla z venčí dřevěná schůdka přistavena, po nichž nahoru se vcházelo. Uprostřed bývalého hradního nádvoří spatřuje se až dosud dobře zachovalá 30 sáhů hluboká studna, kteráž vydává hojnosť zdravé vody.
Jméno Frinnburg neb také Frümburg není asi původní, nýbrž hrad ten asi „Hrádek“ nejprve se jmenoval a byl roku 1415 v držení Opočenského pána Jana Městeckého z Lichtenburgu, který téhož roku zboží to i s hradem koupil od rytíře Jaroslava z Riesenburgu. Když pak týž zachoval se nepřátelsky proti straně podobojí, roku 1425 Husité s Kralohradeckými oblehli hrady Opočno i Frimburk a po třínedělním obležení také jich dobyli a sbořili, kdežto Městecký hořem z toho zemřel v Hostinném roku 1430. Však brzo potom oba hrady nepochybně znova byly vystavěny; neboť po smrti Městeckého zboží to připadlo v ruce Jiřího z Dubu a na Wiesenburgu, kterýžto pán Dobrušským v den svaté Lucie roku 1432 vyhradil právo Magdeburské a Kralohradecké, vydav jim o tom listinu na Frimburce, z čehož vychází, že hrad ten tehdy již zase obydlený byl.
Petr ze Svojšic na Opočně, udatný hájitel Tábora proti císařským r. 1438, držel se známým násilníkem Koldou Náchodským, podnikal ve společnosti jeho loupežné výpravy do krajin okolních, pročež tvrz jeho Bolehošť roku 1450 od hejtmana hradeckého Dětřicha obležena, dobyta a se zemí srovnána, zdali však i Frimbruk tehdáž obléhán, není známo.
Další držitelé Frimburka byli: roku 1463 rytíř Žabský z Žab, po němž roku 1481 připadl královskému podkomořímu Samueli Hradkovi z Valečova, roku 1487 panu Václavu Vlčkovi z Cínova; roku 1493 byl majitelem pan Mikuláš Trčka, a když tento zemřel roku 1516, nastoupil jeho strýc Jan Trčka z Lípy; po něm přišel Vilém Trčka na Lípě a Veliši, kterýž zasnouben byl s Barborou z Bibersteina a jehnž dosáhl r. 1562 titulu svobodného pána. Tento poslední vůlí roku 1566 odkázal Frimburk, Opočno, Třebechovice a Dobrušku své sestře provdané za Karla svobodného pána ze Žerotína, zemřel však teprve r. 1569 a vdova po něm zasnoubila se s Janem Dětřichem svobodným pánem ze Žerotína, synem to Karla z matky Veroniky rozené Trčkové. Roku 1582 byl držitelem Frimburka a Opočna Jaroslav Trčka, bratr Buriana, kterýž roku 1588 zemřel a dva syny Viléma a Krištofa Jaroslava dědici zanechal. Tito ještě ku konci šestnáctého století o život přišli ve válkách tureckých a Frimburk připadl roku 1600 v dědictví svob. pánův Jana a Rudolfa Trčkův z Lípy, synův jmenovaného Buriána Trčky. Tento při vypuknutí českého povstání roku 1618 ostal císaři věren a zanechal při svém úmrtí roku 1623 manželce své Marii Magdaleně rozené z Lobkovic veškerá panství, od kteréž přešela tato roku 1628 na jejího syna, císařského generála Adama Erdmanna, potomního hraběte Trčku z Lípy, který když roku 1634 zároveň se svým švakrem generalissimem Albrechtem z Valdštejna v Chebu jest zavražděn, Frimburk s ostatními panstvími připadl císařskému fisku.
Dne 30. srpna 1636 uvedeni jsou v držení Opočna i Frimburka bratří Rudolf a Jeroným hrabata z Colloredo z Walsee, a když druhý brzo na to zemřel, ostal jediným pánem Rudolf, kterýž roku 1648 jako obhájce Prahy proti Švédům vynikl a zemřel roku 1657 zanechav dědicem strýce Ludvíka hraběte z Colloredo z Walsee, pána na Kovanici, Smidarech a Počernici. Tento držel Frimburk a Opočno až do roku 1694, načež obě tato zboží připadla Jeronýmovi hraběti Colloredovi z Walsee, císařskému radovi, komořímu, místodržiteli a přísedícímu většího zemského práva v Čechách, potomnímu zemskému hejtmanovi v Moravě, posléze guvernérovi v Miláně, kdež r. 1726 zemřel, a jeho nejstarší syn Rudolf hrabě, r. 1763 učiněný kníže z Colloreda, panství se ujal. Tento založil, sloučiv Frimburk s Opočnem, tak zvaný fideikomis, to jest panství svěřenské, a jeho potomci dotud v držení jeho se nacházejí.
Hrad Frimburk býval dříve, po svém opětném vystavění v bouřích husitských, vždy v dobrém stavu udržován, takže panstvo mohlo občas zdržovati se na něm, však v třicetileté válce mnohé pohromy utrpěl. V čas selského povstání na Opočensku roku 1626 jest od selského ozbrojeného lidu ztečen a vydrancován, tři léta na to zase Sasíci ho dobyli a obsadili a mnohé spousty zde spůsobili, posledně však od švédského generála Bannera roku 1638 i s okolními osadami ohněm zkázu vzal. V pozdějších letech sice od hrabat z Colloredo opět opraven, ale neudržel se v obyvném stavu a již více než po 120 roků nalézá se v rozvalinách.
Jen malý kousek od hradu samého východní stranou rozkládá se městys Nový Hrádek a dle pojmenování možno souditi, že osada ta vystavěna teprv, když „Hrádek“, totiž hrad Frimburk, již stával, což stalo se však již velmi záhy, an chrám Páně na Novém Hrádku, sv. apoštolům Petru a Pavlu zasvěcený, již roku 1384 měl svého vlastního plebana, později stal se filialním k děkanství Dobrušskému a obdržel zase r. 1721 vlastní duchovní správu. Na věži chrámové, kteráž opodál postavena jest, nalézá se od dobrodincův vystavěná kaple sv. Jana Nepomuckého, ze čtyř zvonů dva největší mají letopočty 1649 a 1725. Městečko samo jest nepatrné, neposkytujíc nic pozoruhodnějšího. Bylo roku 1736 za Rudolfa Colloreda z Walsee sproštěno všech robot, jakož i platů a tax gruntovních a mělo svého rychtáře tržního.
Jest věru málo tak pěkných a zajímavých procházek v našem okolí, jako právě tato, již jsme v hlavních obrysech popsali. Jeť bohata nejen na krásy přírodní, ale i na vzpomínky a dojmy historické.
OD KLADSKÝCH HRANIC 