Konec 19. a počátek 20. století znamenal pro Orlické hor vážnou ekonomickou krizi. Rozvoj textilního průmyslu a mechanických tkalcoven uvrhl do existenčních potíže tisíce horalů, závislých na domácím tkalcování. Zprávy o jejich utrpení se opakovaně dostávaly do celostátního tisku i do krajanských novin v zámoří. 20. dubna 1899 tak o bídě v horách informovala v Clevelandu vydávaná Dennice novověku.
Z tohoto polozapomenutého zákoutí, kde má hlad a bída svůj nejvlastnější domov, doposud málo jsme slyšeli. Ubohý lid tamní snáší tvrdý svůj osud bez reptání, jsa na něj již po dlouhou řadu let uvyklý. Hlavní výživou obyvatelstva orlických hor v Čechách jest tkalcovství a zemědělství. Mnoho tisíc rodin provozuje ruční tkalcovinu, jsou však stále konkurencí továren zatlačováni a výdělek jich stlačen na minimum. Sem měl by se tak podívati mnohý bohatý lenoch, jemuž tisíc zlatých ročně nestačí na radovánky a přesvědčiti se, s jak nepatrným obnosem musí ubohý tkadlec hájiti své živobytí. Tkadlec vydělá zde denně 30 kr., to musí však pracovati denně pilně 16-18 hodin! Za zhotovení 100 metrů kanafasu platí se pouze 2 zl. 40 kr., takže ubožák sotva 100 zl. ročně vydělá a z toho má vyživovati ženu a dítky a veškeré ostatní potřeby si obstarati.
Pohled na obydlí orlického tkalce je přímo hrozný. Malinká světnička, ve které jest stěží místo pro tkací stav a stůl, naplněno jest, poněvadž se v ní suší a zpracovává vlna, dusnou atmosférou. Tato jest obydlím, dílnou i noclehárnou tkalcovou. Stravou jeho jsou výhradně brambory a kávový odvar. Maso na svém stole nevidí po celý rok. Dítky již v nejútlejším mládí musí pomáhati otci při práci a to ráno nežli jdou do školy a opět když z této domů přijdou. Dle toho také ubohé dítky vypadají. Silný vzrůst a zdravé vzezření jest mezi dětmi tkalců těch velice řídkým zjevem. Vyskytne-li se za takových okolností v takové rodině nemoc – a to bývá velmi často – dostoupí bída hrozného stupně. Dle zákona má těmto ubožákům pomoci obec. To je tolik, jako ponechati je úplně na pospas smrti hladem, jelikož obce ty sestávají ponejvíce ze samých takových chuďasů a několika až po střechu zadlužených malorolníků.
Též rolnický stav bojuje zde zoufale o svou existenci. Orlické pohoří má nejdrsnější podnebí z celých Čech, takže vzdělávání půdy se zde zejména za nynějších okolností naprosto nevyplácí. Mladí lidé jiných stavů odcházejí odtud stále do ciziny, aby vyhledali si lepší výživu, nežli jim skýtá jich domovina. Rolník však, který je uvázán na svůj majetek, tak učiniti nemůže, neboť on té hroudě země, kterou nazývá svým majetkem, věnoval veškeru energii a sílu mládí a musí své staré rodiče vyživovati. Tato hrouda země, již jeho děd a otec v potu tváři zvelebili, následkem konkurence silnějších a veřejných břemen ztratila úplně na ceně. Koje se nadějí na lepší časy, dře se rolník dále a mimo chatrné stravy, nedopřeje sobě žádného požitku. Ač nezná žádného nedělního klidu, přec dluhy jeho se rychle množí. Stáří hledí beznadějně vstříc. Malorolnický stav – a to se může říci s jistotou – v orlickém pohoří odumírá, nemoha konkurovati s okolními velkostatky, jichž pole leží v rovné, příznivější krajině a které pracují pomocí moderních strojů a umělých hnojiv. To vše malorolník dělati nemůže. Střední stav tam téměř zmizel.
OD KLADSKÝCH HRANIC 