Karla Semerádova (12.12.1867 – 2. 4. 1949) byla učitelkou, funkcionářkou učitelských spolků, novinářkou a spisovatelkou. Psala verše, divadelní hry i prózu, určenou především pro mládež. Řadou kratších článků ale přispívala i do časopisů. Mimo jiné i článkem, popisujícím dojmy z návštěvy Kladska a Orlických hor o prázdninách 1906. Otištěn byl v „Dámských besedách“, beletristické příloze časopisu Nové pařížské mody (ve dvou dílech) 15. srpna a 1. září.
Postoupily jsme po neschůdné cestě vrcholku horu u Obrázku, známé pod jménem Tafelfichte, nejvyšší to hory v Jizerských horách, jež činí 1124 metrů nad hl. moř. a vystoupily jsme na dřevěnou, tady zbudovanou rozhlednu. Jak utěšený kraj rozprostíral se před námi. Jako na dlani šířila se před námi požehnaná rovina Pruského Slezska s četnými městečky a vískami. Do Čech uzavřen rozhled hradbou horstva, ale za to do Slezska pohled volný až ku kraji obzoru, kde mírné vlnilo se místy pohoří. K jihu vypínaly se Krkonoše, kralovala bílá Sněžka. Rozkošný obraz ten nás neopouštěl, byl věrným nám průvodcem po cestě, jíž konaly jsme po hřebenu Jizerských hor a po hřebenu Krkonoš. Je utěšený kraj, to Pruské Slezsko. Nedivíme se králi Bedřichovi, že tak stál o požehnanou tu zemi. Jednou ji uchvátiv, raději potoky krve zaplavil žírné ty kraje, než by se jich byl zřekl.
I nás Slezsko zlákalo a toužily jsme aspoň po kratičkém výletu v tyto kraje. Příležitost naskytla se nám v Broumově, kdy odbočily jsme do části Slezska, jež vkloubena přímo mezi království české, Moravu a Slezsko rakouské, do tak zvaného Kladska.
Opustily jsme Broumov, jemuž dominuje pěkné opatství a jely přes hranice. Než nás přes ně pustili, byla v Mittelsteině důkladná celní prohlídka. (* Mittelsteine, dnes Ścinawka Średnia, kdysi uzlové nádraží několika tratí, mimo jiné i zaniklé tratě z Broumova, dnes pouze zastávka na trati Klodzko – Walbrzych, ed. pozn.)
Že se při ní i mnohá žertovná příhoda udála, netřeba připomínati, zejména jedna židovka ověšena as 10 krabicemi, polovinu vzácných rekvisit rozházela po perronu.
Konečně se vlak hnul. Jedeme žírným krajem, na polích pracují o překot.
Ženci a žnečky kryli se před úpalem slunečním pod důkladnými slaměnými klobouky.
Mnohá žnečka měla šátek na hlavě, ale k vůli důkladnosti ještě i klobouk.
Klobouk je tu podstatnou částí garderoby, prodavačka a mlékařka v Kladsku se bez něho neobjevují.
Blížíme se městu Kladsku, kde jsou 2 nádraží. První před městem, kde jsou skladiště. Tu skládali zavazadla, osob tu vystupovalo nemnoho.
Nám radili, bychom jely až na hlavní osobní nádraží v městě, což jsme také učinily. Lístek náš zněl jen na první nádraží i musily jsme něco málo doplatiti, což nám při výstupu z perronu oznámeno vrátným s všemožnou šetrností, až nás to překvapilo.
U nádraží má město Kladsko zcela všední ráz, projdeme rychle asi 2 ulicemi a staneme u starobylého kamenného mostu. Na první pohled vidíme, že vcházíme do města vlastního, do města starého, k němuž víže se mnohá dějepisná zkazka česká, vždyť i znak Kladska, stříbrný dvojocasý lev v červeném poli je náš český. Měly bychom se tu cítit jako doma a zatím jen cizinský hlahol zní nám v sluch.
S této strany je Kladsko říčkou od světa úplně odděleno, přechod možný jedině po mostě a vstup do města možný jen prastarou důkladnou branou. Působí to zvláštním dojmem a znovu k hlavě naší slétá roj vzpomínek na dobu, když při různých příležitostech vojsko české touto branou do města vcházelo.
Než ruch všedního života nepřeje těmto úvahám. V městě byl trh, venkované vracejí se domů, musíme se v bráně vyhýbati.
Zaměřily jsme na pěkné náměstí, poněkud do vrchu stoupající, jehož přední ozdobou je pěkná stavba radnice s mnohými arkýři a štíty, jakož i mnohé domy staršího původu s podloubím. Uprostřed náměstí je Marianský sloup.
V Kladsku jsou mnohé domy, jež byly svědky mnohých dávných událostí, ale jsou i tady domy, jež jsou pravým kontrastem, docela jak ze stavebnice vyňaté řady moderních činžáků. Město roste, to je nepopíratelno, hlavně u pěkné budovy poštovní a u synagogy roste nová moderní čtvrť.
Velice líbil se nám vážný, starobylý dóm kladský, který v sousedství starých kapitulních domů kanovnických zjevuje se nám jako památník dávno minulých dob.
Chrám je trojlodní s pěknými, důkladnými lavicemi v střední lodi. Krásný je štukový strop, hojnými malbami okrášlený. Nás nejvíce zajímal náhrobek Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa pražského. Náhrobek zhotoven z bílého mramoru, představuje klečícího arcibiskupa, jehož výrazná tvář obrací se k hlavnímu oltáři.
Tu odpočívají ostatky velkého tohoto arcibiskupa, přítele Karla IV., jenž zemřel 30. června 1364 a po přání svém uložen v zdejším chrámě, který jemu milý byl a kde sám již dávno před smrtí svou postavil svůj náhrobek.
Netušil Arnošt z Pardubic, že věčný sen dřímat bude v zemi, jež později stane se Čechům cizinou.
Kromě Arnošta ještě v chrámě odpočívají vévodové z Münsterberka, rodu to, jenž založen synem krále Jiřího z Poděbrad.
Dojalo nás, že pod klenbou domu zavznívá nyní hlahol cizí.
Pak vydaly jsme se na potulky městem. Zajímalo nás čísti firmy nad krámy obchodníků. Mnohá jména německá, ale velmi mnoho jmen českých, různě zkomolených, psaných pravopisem o všem možném svědčícím, jenom ne o českém původu. Zajímavá studia!
Tentýž dojem odnášely jsme si i ze hřbitova. Když jsme městem prošly, opatřily jsme si vstupenku do pevnosti. Prošly jsme vnějšími hradbami a zazvonily u pevnostní brány. Vpustil nás voják, prohlédl vstupenky a poukázal dál. Prohlížely jsme hradby a valy této uchované pevnosti a dostoupily k bráně, vedoucí na nádvoří a k citadele. Na nádvoří hovělo si mužstvo. Ku cti budiž jim řečeno, ač jsme byly dámy bez průvodu pána, chovali se vojáci tak pěkně, že ani jedinou poznámkou nás neobtěžovalo. Patrně přísná disciplina.
Vystoupily jsme na citadelu; s níž, ač není příliš vysoká, byl pohled unášející. Ovšem pevnost je výš nad městem položena a stále jsme mírně stoupaly, ale rozhled s míst i výše položených nemůže býti půvabnější.
Na orientačním plánu hledaly jsme místa známá neb naši pozornost vzbuzující, na západě jako hradba tmělo se horstvo české, na východ rovina a mírně zvlněný kraj lákal nás dál, dál až bychom dostihly Vratislavě. Nemohly jsme se vyhlídky ani nabažiti. Něco tak blízkého, milého ovanulo nás v Kladsku, něco tak příbuzného, že jsme stále čekaly, kdy že potkáme někoho známého, aby na nás po česku promluvil. A tušení této příbuznosti jsme se nezhostily, i když vlak se již hnul, aby nás v dál unášel, ještě loučily jsme se s městem jako s milým známým.
Měly jsme namířeno na nejznamenitější místa Kladska, chtěly jsme poznati lázně a místo poutnické Vambeřice.
S námi ve voze železničním seděla venkovanka. Bavily jsme se jako vždy a všudy na cestách po česku, opakovaly jsme často jméno Vambeřice a jméno stanice, kde jsme chtěli vystoupiti, Rückers. (* Szczytna, ed. pozn.) Venkovanka, tvrdá to Němka, snad znala české pojmenování Vambeřice, ač tady všudy běžné pojmenování Albendorf, neboť pojednou vmísila se v náš hovor a začala nám odporučovat jinou stanici k vystoupení než jsme myslely, ale mluvila tak hrozným německým dialektem, že jsme všechny 4 nerozuměly ani slůvka. Ona nám rozuměla v spisovné němčině i myslela, že my jí také rozumět musíme, když německy mluvíme. Vykládala nám horlivě znovu a znovu a my nemohouce dbáti její nám nesrozumitelné rady vystoupily jsme v Rückersu. Povozem krásnými alejemi a místem lesy jely jsme do Vambeřic. Ač koníci statně vykračovali, zdálo se nám, že cesta nebere konce. Postěžovali jsme si, domnívajíce se, že nám kočí Němec nerozumí.
Obrátil se k nám a s nejsladším úsměvem, ale v nejhroznější češtině ujišťoval nás, že nemáme již daleko. Ptaly jsem se ho, kde trochu češtiny pochytil. Odpověděl, že jeho paní, nač položil důraz, je Češka. On se naučil od ní trochu česky, ona hodně německy. Děti mluví dobře česky a německy. Ujišťoval nás, to že tu napořád v rodinách, Čech si vezme Němku a naopak.
Bylo by zajímavo statisticky zjistiti, která národnost tu utrpí, myslím, že by zprávy ty zněly pro nás nevesele. Ale celkem vzato, sešly jsme se tu s mnoha Čechy. Někteří, slyšíce náš český hovor, ihned česky se rozhovořili, jiní, kteří se k českému původu znali, dali se po chvíli aspoň k českému hovoru přinutiti. Kolik jich ale český původ nepřiznalo! Dle dat statistických prý obývá v hrabství Kladském na 50.000 Čechů.
Za podobného hovoru dojely jsme Vambeřic, jež mají ráz pravého poutního místa.
Lahodná je stavba chrámu, k němuž se stoupá po mnohých stupních širokého schodiště. Před chrámem jsou předsíně, vnitřek chrámu neveliký, poněkud šerý; obraz Matky Boží je na hlavním oltáři v presbytáři, jenž je od chrámu mříží oddělen. Před chrámem zastaly jsme pestrý život upomínající u nás na sv. Horu. Bylo to v den před sv. Annou: přišlo odkudsi z nedaleka procesí. Boudy před chrámem obklopeny byly kupujícími, prodavačky vychvalovaly zboží. Čeho peníze a obchod nezmohou! Mnohé prodavačky uměly dobře česky, přesvědčily jsme se o tom, když jsme kupovaly pohlednice. Měly dokonce i na pohlednicích v Kladsku tištěných nápis: Pozdravení z Vambeřice.
Též v hostinci dostalo se nám české obsluhy. Ale nyní prý jako obrátkou ruky vše se tu změnilo.
Toho dne byl neobyčejně příjemný večer. Usedly jsme v 1. p. hostince pod verandou a naslouchaly zpěvu žen, jež tam konaly u kapličky večerní pobožnost.
Druhého dne šly jsme ráno časně do chrámu. Byl již věřícími naplněn a stále přicházeli noví příchozí, jichž jsme potkávali proudy, když ráno vydaly jsme se na další cestu. Slavili svátek sv. Anny horlivě. My myslely, kdo ví jak záhy nejdeme, když jsme s turistickým vakem na zádech vykračovali silnicí na Wünschlburg (*Wünschelburg, nyní Radków) a zatím potkávali jsme muže, ženy i děti, kteří putujíce do Vambeřic, již notný kus cesty vykonali. Ti si teprve musili přivstati.
Wünschlburg je malé, přívětivé městečko, za nímž v pozadí černají se lesy a vystupuje jako stoh Hejšovina, cíl naší pouti.
Přišly jsme na dosti velké náměstí, kde je radnice s věží, nejvýstavnější stavba městečka. Z jednoho domu na náměstí byl právě pohřeb mladé dívky. Dojal nás ten smutný průvod, který šel do chrámu. Byl krásný den, vše oblito sluncem vyzařovalo zrovna radost, my v nejveselejší náladě a tady smrt, jaký to kontrast!
Nevešly jsme do chrámu ale zaměřily k silnici, již jsme po chvíli opustily a vstoupily do lesa. Lesem byla cesta překrásná, ač místy namáhalo stálé stoupání. Ale nedbaly jsme toho, příroda za námahu hojně nás odměnila. Tu v sametovém mechu stříbřil se tichý pramének, tam zas ječel horský ručej, řítil se přes balvánky a tvořil peřeje. Zvrácený strom, roztroušené, omšené balvany doplňovaly stafáž. Na jednom místě, kde velké balvany se rozložily, zřízena odpočívadla. Rády jsme na chvíli usedly v tichu lesním, jež rušilo jen šumění vodotrysku, jenž tu v skupině balvanů vzhůru tryskal.
A znovu šlo to výš. Dostoupily jsme k druhému odpočívadlu. Hruď se nám šířila, plným douškem vdechovaly jsme pryskyřičný vzduch, jenž stoupal z lesů, jichž stromoví se tmělo na stráních pod námi. Hejšovina zatím jakoby s námi hrála na schovávanou. Objevila se teprve jako dávná známá, když opustily jsme na výšině les a spěchaly k osadě Carlsbergu (Karlov) pod Hejšovinou, kde jsme se v hostinci „na Poště“ posilnily k další cestě.
Nyní vzhůru na Hejšovinu! Cesta lesem a stále stoupá. Vystupují malebné útvary pískovcové, jichž rozměry a divokost čím dále jdeme, tím se zvyšuje! Silně upomíná tento koutek na skalní města u Broumova nebo na Prachovské skály, ale je mohutnější, ku př. vizme jen dědečkovu lenošku, obrovskou to skupinu balvanů, jež nese na vrcholu rozhlednu.
Jako mají pískovce Hruboskalské „Myší díru“, pískovce Prachovské „Císařskou chodbu“, má Hejšovina svůj „Vlčí důl“.
Unaveny pochůzkami jely jsme z Carlsbergu pod Hejšovinou povozem do Chudoby. Jely jsme pěknou rovinou, kde všudy bylo v polích čilo. Náš povoz po krásné silnici jen letěl, vesničané mimojdoucí se zjevnou zálibou pohlíželi na bujné spřežení koní. Než jsme se nadály, byly jsme v lázeňském městě Chudobě.
Město je pěkně na rovince, již obklopují v pozadí hory.
Zdejší arseno-železité lázně jsou četně navštěvovány. Hosté lázeňští hledají stinného útulku v krásném lázeňském parku, v jehož stromořadí krásném a starém je promenada. Lavičky tu postavené byly hustě osazeny. Viděly jsme tu mnohé tváře bledé, až příšerně zažloutlé, více paní než mužů, jež s důvěrou v uzdravení srkali ze sklenky skleněnou trubičkou zarůžovělou železitou vodu.
Zdravější hosté procházeli se naslouchajíce hudbě, jež koncertovala, nebo bavili se v restaurantu. Prošly jsme parkem až k velkému rybníku, kde bylo též živo. Pánové i dámy bavili se veslováním, projíždějíce se na vkusných loďkách.
Tady zaujal nás mladistvý, sličný zjev. Dívka as 17letá v průvodu starší dámy usedla na lávku a přihlížela čilému životu na vodě. Byl a oděna v světlý šat, který bledost pěkné mladistvé tváře ještě zvyšoval. Z průhledného téměř obličeje zíralo dvé hlubokých černých očí takovým smutným pohledem, jakoby vyčítaly životu, že oloupil je o vše, nedav tělu zdraví, že nás bezděčně zamrazilo. S jakou lidskou tragedií setkáváme se v utěšeném koutku vábného kraje.
Tentýž pocit zmocnil se nás, když jsme později navštívily známé lázeňské město Dušníky či Reinerz, jež zápasí rušným životem lázeňským o přednost s blízkými tiššími lázněmi v Chudobě. Lázně položeny jsou v utěšené kotlince, do níž blizoučko krásné lesy vydechují přímo ozon, chráníce zároveň místečko před větry. Jsou zdejší lázně vyhledávány nejen pro prameny železité, ale i jako místo klimatické zejména mnohými souchotináři, již léčí se tu též pitím mléka a kefíru. Sešly jsme se s mnohými zuboženými zjevy v úpravných sadech lázeňských, když prohlížely jsme si pěkné letohrádky. Sešly jsme se s nimi i na promenádě v kolonadách, kde po stránce hygienické odůvodněné připomenutí, aby se na podlahu neplvalo, hledělo na nás se stěn, kde psáno bylo, jako „Memento mori.“
V kollonádě byl právě symfonických koncert. Orkestr v plné parádě, v salonním úboru, kapelník namáhal se ze všech sil, jen aby náležitě projádřena byla každá věta symfonie. Posluchačstvo ve zbožném zanícení a sladkém roztoužení podávalo se snivým tónům houslí. Co tu bledých, vyhublých tváří. Ne, nebylo nám možno usednouti zde vedle těch churavých a vpraviti se v celkovou náladu. Každým nervem, každou kapkou krve háral v nás život a hnal nás jako prvek rušivý z této snivé nálady ven, ven do kraje, ven do širých lesů, kde pěvci odzpěvují svoje symfonie a stromy větvemi do taktu jim kývají.
Schylovalo se k večeru a k bouři, bylo dusno k zalknutí a nám připadalo, že dýcháme rovněž tak těžce jako souchotináři.
Byly jsme opravdu rády, když vůz nás unášel letem v dál. Tady byl vzduch vonný, tady se dýchalo z plných plic. Cesta krásným lesem mírně stoupala, ale koník do našeho vozu zapřažený kráčel velmi zvolna.
Vystoupily jsme, aby se mu trochu ulevilo a šly chvílemi pěšky. Pojednou začaly se nad lesy snášeti bělostné páry, klesaly k stromoví níž a níž, a než jsme se nadály, byly jsme obklopeny mlhami, že neviděli jsme na krok před sebe. Kočí přinutil nás, abychom usedly do povozu, byl by si za hanbu pokládal, že koník jeho nemohl dál. Usedly jsme, kočí zapráskal bičíkem rozrážeje bílé mlhy, koník napjal poslední síly a brzy stanuly jsme v městečku Grunwaldu pod Vrchmezím.
Byl nejvyšší čas, že jsme se dostal pod střechu. Brzy na to rozpoutala se divoká horská bouře, vítr svištěl a lilo se jako z konve.
Hostinská, vlídná žena, byla českého původu, ale česky mluvila ztěžka. Řídila hostinec dole v Grunwaldě, co zatím její muž, Němec, byl přes léto hostinským na Vrchmezí. Po bouři následovalo krásné jitro. Vyšly jsme časně na Vrchmezí.
Teprve ráno možno bylo podívati se na vysoko položený Grunwald, jejž jsme večer pro mlhy nespatřily.
Na lukách ohražených, jak v horách obyčejem, rozběhly se roztroušené domky.
S jedné strany vinula se hadovitě cesta, kterou jsme včera z Reinerzu konaly, s druhé strany zatáčela cesta v les k Vrchmezí. Stoupaly jsme po ní až na vrchol, stále lesem. Na Vrchmezí 1100 m vysokém je na vrcholu rozhledna, odkud je vábný rozhled. Byl neobyčejně jasný vzduch. Do Čech rozevíral se pohled do roviny až k Hradci Králové, s druhé strany tměla se na obzoru Hejšovina, prostíraly se kraje Kladska.
Nemohly jsme se pohledu toho ani nabažiti, to byl poslední náš pozdrav Kladsku. Pak sestoupily jsme do boudy pod rozhlednou, jež nese pyšný název restaurace, ale na nejpřednější restauranty neupomíná ničím jiným, leda nesmírnou drahotou.
Usedly jsme u stolů, jež jsou tu postaveny a jedly jsme pod širým nebem. Zajímavo je, že hosté po jedné straně stolů jsou na rakouské půdě, po druhé straně na pruské půdě. Jde tudy právě pohraničná čára. Zajímalo nás, že právě jsme na hranicích.
Tady jsme se s půdou Pruského Slezska nadobro rozloučily. Asi 100 kroků od restaurace je vrchol Vrchmezí, ale to je již na české straně. Odtud vstupovaly jsme krásným vysokým lesem, pak porostlinou až na pokraj, kde při potoku Olešence, jenž pod Vrchmezím vzniká, vládně nám kynula vstříc Olešnice. Byly jsme zase doma, ve vlasti, a jen mocné dojmy, jež odnášely jsme si z Kladska, byly nám vzpomínkou na několik příjemných dnů, jež trávily jsme v zemi, jejíž osudy byly kdysi v osudy vlasti naší pevně spjaty.
OD KLADSKÝCH HRANIC 