Krakonoš, lakomec a chudá žena (František Vlastimil Kodym, 1893)

Pověst o lakotném sedláku z Litoboře vyšla jako součást větší pověsťové knížky „Co babičky vypravovaly“.

V Litoboři u Hořiček stával za starých dob malý zámek, kterýž nazýval se „Turyň“. Nyní po tom zámku zbyly jen nepatrné památky, jako jsou zbytky zdí a zasypané příkopy.

Blízko toho místa stojí chaloupka, ve které jednou žila chudá vdova. Měla čtyry děti. Koza v chlévku dávala jí pro rodinu mléko, malý kousek pole u domku skrovnou úrodu. Aby se uživila, musila v létě i v zimě choditi do blízkých statků do práce.

Jednoho roku bylo však okolo Skalice tuze zle; na polích urodilo se velmi málo, obilí byl drahé a chudý lit trpěl hladu čím dále tím více.

Toužilová, tak se totiž jmenovala ona chudá vdova, nevěděla, co v té drahotě počíti. Práce bylo všude málo, drahota veliká. Viděla, že snad bude musit brzy jíti prositi a toho se hrozila. Když se jí vedlo již tak zle, že neměla ani co by dětem jísti dala, šla k jednomu sedlákovi, u kterého dělávala na poli a prosila jej, aby jí nějakou měřici obilí prodal na úvěr, slibujíc, že, jen až bude trochu lépe, jemu vše nahradí.

Ten sedlák byl tuze bohatý, ale také velice lakomý. Nechtěl jí obilí na úvěr dáti; když však vdova prositi nepřestávala, vyslyšel ji přece. Poručil čeledínovi, aby naměřil žita, které si vdova měla odvézti.

„Prodám vám tedy tři měřice,“ řekl vdově, „ale to víte, když vám budu za ně čekati, bude o něco dražší. Do vánoc pak ať mi uchystáte peníze.“

Vdova věděla, že musí platiti o mnoho více než jiný, ale chtěj nechtěj musila býti spokojena; děti hladem umřít nechtěla nechati a jiné pomoci nebylo. Slíbila tedy, že do vánoc peníze přichystá a odvážela první pytel radostně domů.

Dokud bylo co jísti, šlo to ještě v naší chalupě: ale když přicházely vánoce, bylo Toužilové smutno.

Měla platiti tolik peněz a neměla ani dvacátý díl. Prosila tedy sedláka, aby jí počkal, až po žních, že mu vše zaplatí. Sedlák po dlouhých prosbách svolil, ale připočítal si již napřed veliké úroky.

Bylo po žních a Toužilová vymlacovala ve své malé stodůlce obilí. K večeru přišel sedlák, jenž jí obilí uvěřil a počal počítati. Ale běda! Měl toho za tu dobu tolik napočítáno, že Toužilové šla hlava kolem, a v očích se jí dělaly mrákoty.

„Ale, můj Bože,“ naříkala, „vždyť tolik peněz zaplatiti nemohu, nemám-li prodati celou chaloupku a jíti pod cizí střechu!“

„Dělejte, jak rozumíte,“ odvětil chladně sedlák, „já musím dbáti, abych přišel ke svým penězům.“

Vdova prosila, ale marně. Sedlák byl jako z kamene. Co zatím tak hovořili, ani si nevšimli, že u dveří stojí starý, šedovousý žebrák.

„Dobře jsem přišel, ubohá ženo a ty necitelný člověče. Poslouchal jsem vás a vidím, že všude vedle lidí hodných jsou i lidé zlí, kteří nemají s lidem chudým slitování. Nestarej se, ženo, tobě já pomohu; ty však, lakomče, dobře si to pamatuj! Ucítil bys to, kdybys byl té ženě celý dluh slevil? Zajisté že ne! Abys však věděl, přijde odplata i tobě: až budou všichni lidé míti dosti, nebudeš ty míti ničeho.“

A jak ta slova domluvil, zmizel, jakoby se byla pod ním země propadla. Vdova i sedlák dívali se jeden na druhého jako u vidění.

„To byl jistě Krakonoš!“ zvolala vdova.

Ta slova však velice zalekla lakomce, jenž ani nepromluviv z chaloupky se ubíral.

Toužilová byla jako u vidění. Když se po dlouhé chvíli vzpamatovala, myslila, že to byl pouhý sen. Šla opět do stodoly a jala se mlátiti. Oči její byly ještě vlhké od slz. A co tak mlátí a mlátí – podívá se mezi klasy a ejhle, co to vidí? Něco se tam leskne jako oheň. Rozhrabává klasy a div neklesne udivením.

Mezi klasy, pod klasy – všude samý krásný žlutý dukát! Tolik dukátů ještě nikdy snad ani nikdo neviděl!

„To jistě je od Krakonoše!“ zvolala radostně Toužilová a jala se peníze sbírati. Když jich měla hezkou hromádku a nikde nebylo již žádného viděti, odešla domů a peníze pečlivě uschovala, děkujíc v duchu srdečně dobrému Krakonoši.

Brzy potom vyplatila věřitele a později koupila si k chaloupce několik měřic pole, jež pečlivě vzdělávala. Měla se pak dobře až do smrti.

A jak to dopadlo s tím lakomcem? Druhého roku byla veliká úroda a všude bylo obilí hojnosť; ale na jeho rolích vše zůstávalo zakrnělé, jakoby vypražil – úroda nebyla skoro žádná.

A tak se vyplnila slova Krakonošova, že, až všichni lidé budou míti dosti, lakomec nebude míti ničeho!

„“