Trčkové z Lípy, na Opočně atd. (Josef Duška, 1887)

Obsáhlá stať Josefa Dušky o historii jednoho z nejmocnějších východočeských rodů vyšla na pokračování v časopise Ratibor.

Původ starobylého, bohatého a mocného rodu rytířův a pánův Trčkův, kteří se psali z Lípy (nyní vesnice poblíže památného Chlumu z r. 1866), hledati se musí v šeré dávnověkosti vlasti naší, v době to, kdy život patriarchální ovládal ve veškerém zemském zřízení

Ze starých zpráv kronikářů víme, že od nepamětných, ještě snad pohanských dob, v té krajině, kde protékají řeky Mže, Radbuza, Úslava a Úhlava, tedy v nynějším Plzeňsku a Klatovsku, usazen byl velký kmen slovanský, kterýž přišel tam ze země nynější Lužice, osadil celou tu krajinu a založil množství obcí, hradů a tvrzí, jichž památky po dnešní den se zachovaly, jako: Riesenburk, Dolany, Dobřany, Žinkov, Drslavice, Bor, Břestice, Chudenín, Beřkovice, Žlovice a j. v.

Ve dvanáctém století všem těm mnohonásobně rozvětveným potomkům po největším pohlavaru jich, Drslavu, jenž se kolem roku 1144 připomíná jakožto župan plzeňský, přezdíváno „Drslavci“ a jest o nich známo, že v erbu svém užívali břeven neb trámů barvy stříbrné a červené. Již tenkráte rozeznávalo se z toho kmene drslavického mnoho rodin, jež na různých místech jsouce usazeny, odtud se psaly; tak vzaly základ mnohé šlechtické rody české, o nichž nám dějiny vypravují.

Z kmene Drslavcův, dle nynějších výzkumů našich vlasteneckých rodopisců, odvozovati sluší ony šlechtické rody české, které v erbu svém užívají základního znaku dle Drslavců, břevna neb trámu, ať jen jedno-, dvou- neb trojnásobného, přes celý štít na příč neb shora dolů položeného, nebo jen do polovice štítu sáhajícího, dle toho, jakými zvláštnostmi který rod se honosil aneb lišiti se chtěl. Ze všech těch četných rodů zachoval se na naše doby pouze jen rod hrabat Černínův, kdežto ostatní buď docela vyhynuly neb šlechtictví jejich přišlo k zapomenutí.

O Černínech dokázáno jest nejnovějším bádáním, že náleží k nejčelnějšímu z rodů Drslavců, kteří odvozují příbuzenství své se samými Přemyslovci. Zúplna vyhynuly rody pánův Svojšínův, Švihovských, Riesenburkův, Roupovských, Ulických, Vřeskovských, Skálův, z Pottensteina, Mutinův a Zárubův. Šlechtický rod pánův Trčkův, kteří psali se z Lípy, Lipnice a na Opočně, zašel asi v polovici 17. století, avšak ještě v našich dobách žijí někteří jmenovci, kteří odvozují z rodiny této svůj původ.

Daleko by vedlo a nestačily by sloupce článku tomuto, kdyby podán býti měl úplný rozvod mocného kmene tohoto, o nějž pokusil se již prof. Kolář v „Památkách archaeologických“, a Šlechta ze Všehrd, který odvozuješ šlechtictví své od tohoto kmene, psal opět důkladný článek v orgánu c. k. heraldické společnosti ve Vídni o rodu hrabat Černínův. Pročež, kdo by se zajímal, může dočísti se v dílech těchto více podrobností. Nám sluší se toliko stopovati rod Trčkovský, který dostal se do naší krajiny hradecké okolo r. 1180-90, když totiž z neznámé příčiny čásť kmene Drslavova a sice synové pana Poty, kteří bydleli na Potštýně a Riesenburku (psali se též Luticové od hradu Litice), zdvihli se s mnohými jinými ještě rody ze své krajiny a táhli se do krajiny nynějšího Hradecka, kdež zaujali krajinu kolem Labe, Orlice, Metuje a Úpy, počnouce zde zakládati osady a hrady, kterýmž ponejvíce dávali jména oněch, v jichž držení byli na Plzeňsku a Klatovsku.

Takovým způsobem povstaly v polovici XIII. století hrady a osady Čáslavka, Černovice (Černožice), Dolany, Dobřany, Vřešťov, Litice, Potštýn, Skála, Riesenburk, jež vesměs nesou jména osad a hradů stávajících druhdy na Plzeňsku.

Jak dalece lze vyšetřiti a zjistiti z místního archivu, obsadili Černínové krajinu po Úpě od Jaroměře k České Skalici, založivše Dolany, Čáslavku a snad i Třebešov, Zárubové krajinu kolem Hořeňovsi a Smiřic, Potové hrad Litice u Pottensteina na Rychnovsku, zmocnivše se též Opočenska. Co se týče Trčkův, byla vlastně tři odvětví rodu toho a sice vlastní Trčkové, pak Salavové Trčkové a Hlavové Trčkové, od nichž nesou prý jména řeky, vpadající do Mže – Úslava a Úhlava. Salavové usadili se později v jmenované již Lípě a Hlavové vystavěli hrad Skálu a Abršpachu v Polické krajině. Paprocký ve svém „Diadochu“ neb posloupnosti všech knížat, pánův, rytířův a biskupův v království českém uvádí za panování krále Václava, Vítka Trčku, kterýž byl hejtmanem kraje čáslavského. Dále se r. 1387 připomíná v kostelních závětech pan Hašek Trčka.

Kolem r. 1422 vypravuje kronikář Hájek o panu Čeňku Trčkovi z Lípy, že poručil jistému Heřmanu, mnichu, jenž sobě přikládal titul biskupa Nikopolského, aby kněze světil, což ale Žižka překazil tím, že dal mnicha toho ještě s dvěma utopiti, ačkoli prý mu tento připověděl, že by na dále i kněze táborské světiti chtěl.

Dle Paprockého nalézaly se v starých popisech kláštera břevnovského, dle kterýchž pan Matiáš Hlava Trčka přítomen a co svědek byl, když jistý Beneš z Týniště a syn jeho Šimon prodali všecko právo, jež měli k lázním pod Broumovem, opatu Heřmanovi a to léta 1434. Tento Matiáš Hlava Trčka byl sídlem na hradě Skále, jenž stával blíž Abršpachu v krajině broumovské.

Z bouří husitských znám jest Prokop Trčka, o němž Hájek píše: Sirotci jezdili po kraji kouřimském, plundrujíce vše kol Českého Brodu a přitáhše ku Květnici, kterou držel Prokop Trčka, té tvrze velmi rychle dobyli, Prokopa jali a spálili, čeleď jeho zmordovali a vše vybravše, tvrz zapálili; pospíšivše mimo Prahu k Zbraslavi, tu přeplavivše se přes Vltavu, táhli do kraje plzeňského, kdež množství vesnic plundrovali, dobyli hradu Švihova, v kterémž všecky obyvatele zbili a Kolmana upálili. Odtud obrátili se k Čáslavi, Chrudimi, kdež se shledali s Tábory, kteří po podobných loupežích jezdíce, zdobývali hrady Richmburk a Michalovice atd.

Roku 1436 Trčkové z Lípy vešli v držení zboží Lipnického u Německého Brodu, které až dotud náleželo nezletilým dětem po Čeňku z Vartenberka, jenž zemřel dne 17. září 1425 a které po něm ve prospěch sirotků spravoval velmož Oldřich z Rožmberka, jakožto poručník a zároveň Vartembrekův zeť. Tento r. 1452, v sobotu po sv. Žofii, přiznal se jako poručník, že to dědictví, totiž hrad Lipnici s opevněným městečkem Lipnicí a Německým Brodem, vším příslušenstvím, všemi vesnicemi, dvory, horami rudnými a kopci prodal panu Mikuláši Trčkovi z Lípy a na Lipnici za 4000 kop grošů a od téhož i celou sumu tu obdržel.

Týž rok, v den sv. Matouše a v pátek po svat. Klimentu, podepsal císař Zikmund v Praze dvě listiny, v nichž zapisuje Mikuláši Trčkovi vsi: Babice, Kojkovice, Pelhřimová, Vitonín, Volichov, Lhota, Přibím, Michalovice, Kvoretice, Radšov, Květnice, Kojšice, Bezděkov, Kaliště, Rapotice, Světlice, Chýška, Zahradčice, Příseka, Svět a Syrov v zástavu na 1000 kop grošů pražských, s tím vymíněním, aby poddaný lid nebyl daněmi příliš sužován. Pod vladařstvím Trčků Lipnice zařízena jako hlavní jejich sídlo a lesk hradu lipnického stále víc a více vzrůstal.

Mikuláš Trčka náležel, co se náboženské věci týče, straně pod obojí, neb jak se tehdáž psali, „sub utraque“, jeho politické náhledy však náležely zásadám krále Zikmunda, jehož byl stoupencem; teprv později držel s Jiřím Poděbradským,

Léta 1440 podepsal tak zvaný „landfried“ neb smír všech krajů českých, od kterýchž také vyslán jest ku volbě krále.

Léta 1437 provedl velmi důkladnou přestavbu hradu Lipnického a vystavěl při něm obrovskou věž „Samson“, jejiž zdi měří 10 sáhů tloušťky, tak že nyní podobal se pravé pevnosti. Roku 1444 uzavřeno pak na Lipnici příměří mezi husitskými sousedy Vonanskými a velkopřevorem Johanitův; zde zavítalo a uhostilo se též vyslanectvo, kteréž 29. září 1443 jelo do Vídně k Fridrichovi na poradu. Roku 1445 v měsíci červenci chovaly zdi lipnické Jiřího z Poděbrad, budoucího krále, který přijel sem, aby přiměl Trčku k intervenci u Rožmberka. Dne 30. dubna 1446 přítomen byl Mikuláš Trčka schůzi přívrženců Jiřího z Poděbrad v Kutné Hoře a pomáhal zde při spisování onoho provolání k veškerým stavům českým, v kterémžto se líčí smutný stav země za osiřelosti stolce královského a odporučují se potřebná rázná opatření k pořízení pokoje a pořádku v zemi. Když potom se sněm sjel v Pelhřimově, byl to opět Mikuláš Trčka, jenž zde vynikající úlohu hrál. Když potom r. 1448 vypukla opět válka občanská v zemi, náležel Trčka k nejvěrnějším přívržencům Jiřího z Poděbrad, kterémuž také osobně se svými lidmi pomáhal při dobytí Prahy. Pak ale dal si veliké práce, aby smír mezi bojujícími stranami byl uzavřen, což také skutečně jest ujednáno. Ačkoliv bral velikého podílu v politických bojích a živě se súčastnil diplomatických jednání v záležitostech země, udržoval přece statky své v nejlepší správě, tak že tyto utěšeně zkvétaly a on s to byl již roku 1446 koupiti od pana z Chotěnic hrady a statky: Vlašim, Načeradec a Pelhřimov, načež mu také připadly koupí všechny, jinak klášteru jeptišek v Louňovicích náležející vesnice, jakož i města Heralec, Větrný Jeníkov a Kralovice. V ten čas přišly v držení Trčkův i hrad a panství mladovožické, tvrz Vlašice s jinými ještě statky, tak že tehdáž Mikuláš Trčka náležel k nejbohatším magnátům českým. Dne 27. dubna 1452 pak byl zvolen za spoluvladaře království českého s Jiřím Poděbradským. Rok na to ale, r. 1453, pan Mikuláš Trčka skonal.

Zůstali po něm tři synové a sice Burián, Zdeněk a Mikuláš, z kterýchžto nejstarší ujal se vladařství na Lipnici a oba dva mladší ujali se společně panství Vlašimského.

Burián nejen že hleděl starou slávu rodu svého udržeti, nýbrž snažil se tuto i ještě povznésti a rozšířiti. Záhy již proslul rekovností, neboť hned v bitvě u Oustí dne 16. června 1426 bojoval udatně na straně husitské, jak o tom vypráví současná píseň „Sluší Čechuom spomínati“. Roku 1454 byl ustanoven přísedícím zemského práva ze stavu rytířského a když na to r. 1457 král Ladislav dne 10. října vypravil skvělé poselství k francouzskému králi Karlu VII., aby požádalo za ruku 15leté dcery Magdalény, byl Burián Trčka v něm. Od tohoto roku zastával také důstojnosť nejvyššího zemského písaře, načež roku 1467 ustanoven jest za hejtmana kraje Čáslavského. Burián Trčka byl prvním z oněch českých magnátův, kteří dne 2. března 1458 na obecním sněmě v Praze věnovali Jiřímu z Poděbrad hlasu svého za krále českého. Týž rok vytáhl v čele sboru královského vojska na Moravu, ztrestal odbojné Jihlavské a podnikl obležení města Šternberku.

Roku 1461 nalézal se Burián mezi poselstvem, kteréž vypravil Jiří z Poděbrad k císaři Fridrichovi, stoje se Zdeňkem z Postupic v čele strany utrakvistické. Byl mluvčím stavu rytířského na sněmě, který držán byl v Praze ve dnech 24.-27. března 1467. Snaha jeho nesla se stále k tomu, aby statky domu svého co nejvíce rozmnožil. Společně se svými bratry získal r. 1463 statky Mrdice a Městec Heřmanův, koupil hrad Říčanský a převzal po smrti Jana Hartvíka z Rousínova zástavné statky Lichtenburk, Oheb a vše, co někdy klášteru Vilímovskému náleželo, mezi čímž nalézaly se též Světlá a Habry, avšak z toho navrátil se později Lichtenburk opět králi.

Charakteristickým jest, jak vešel Burián Trčka v držení kláštera Želivského. Sotva měl list zástavní v ruce, vypravil z hradu Lipnice purkrabího Abrahama se 200 zbrojnoši pěšími a 12 jízdnými do Želiva, kdež jim na poručení opata Martina, jelikož udávali, že jsou vysláni k ochraně kláštera, otevřena fortna. Tu teprve, když celý zástup nalézal se již uvnitř zdí klášterních, prohlásil vůdce tlupy veškerý majetek na poručení pána svého Buriána Trčky za propadlý a ještě téhož večera jest opat s veškerými mnichy z kláštera vyhnán do černé noci. Všechen dobytek, nábytek, zbraně, jakož i jiné svršky dopraveny jsou na hrad Lipnici, kdežto opat s celým konventem musil nastoupiti pouť do Jihlavy, kterouž hájil právě Zdeněk Konopišťský ze Sternberka proti útokům lidu Kolínského.

Sotva že se však řeholníci se svým opatem přiblížili k Želivskému potoku, tu se z nenadání ze zálohy vyrojila na ně rota zbrojnošů Trčkových, vydrancovala jejich vozy, na nichž měli naloženy věci nejpotřebnější a pak hlavně nejskvostnější, jež ve chvatu sebrati mohli, a hrozila všem zabitím.

Opat Martin, chtě odpírati, raněn jest těžce meči a kopími a zůstaven ve vlastní krvi v prachu na silnici, kdež ubožáka druhého dne nalezl Bohdal, lenní man kláštera. Smilovav se nad svým bývalým pánem, naložil ho na svůj vůz a dopravil do Jihlavy, kdež však opat za málo dní vypustil ducha.

Aby Trčka tím jistěji mohl ovládati a spravovati takto získané statky, vystavěl naproti Želivskému klášteru velice pevnou tvrz, již pojmenoval Nový Želiv. Budva ta zachovala se až na naše dny, sloužíc za sídlo opata. Založena jest na skalnatém vrchu nad Želivkou a podnes obdivována jest neobyčejná síla zdí prvních poschodí, jež měří deset stop tloušťky. Celá budova pak zachovala až na naše dny svůj původní, starobylý ráz.

Nelítostná smrť ukončila však jeho dalekosáhlé plány, neboť již rok na to, r. 1468. zemřel. Vladařství na Lipnici ujali se společně jeho čtyři synové Mikuláš, Melchisedech, Jiří a Burián, z kterýchž ale Jiří roku 1480 zemřel.

Byl to tehdáž hlučný a nádherný život na Lipnici! Synové Burianovi snažili se ve všem všudy kráčeti v otcovských šlépějích a sídlo jejich bývalo častým shromáždištěm předních členů šlechty české, jimž na počesť pořádány skvělé hody a rytířské radovánky.

Roku 1482 stala se Lipnice zvláštní návštěvou pamětihodnou. Z ponuknutí některých pánův a kněží utrakvistických zavítal totiž do sídla Trčkův vlašský biskup Augustin ze Sanctuaria, když byl dříve odbyl své návštěvy u Petra Rožmberka na Winterberce a v Písku a Táboře, kdež světil kališnické kněze. Na Lipnici zdržel se několik neděl, jsa knížecím způsobem pohoštěn. Téměř pak denně přicházeli hodnostáři stavu panského a rytířského i měšťané z okolních měst, aby vzdali jemu úctu a učinili svou poklonu. O svátcích svatodušních vysvětil Augustin mnohé kandidáty kněžství, načež požádan jest od Kralohradeckých, aby město jejich navštívil. Učiniv po jejich vůli, odejel do Hradce Králové ve skvělém průvodu, při němž dle výpovědi letopisců nalézalo se na 12 000 oděncův.

Brzy po r. 1482 rozešli se bratří Trčkové v míru z Lipnice. Nejmladší zůstal v její držení, Melchisedech usadil se r. 1485 na Želivě a nejstarší Mikoláš, příjmením „Mladší“ (na rozdíl od soujmenovce svého ve Vlašimi), který zvolen byl již r. 1472 na sněmu, odbývaném v Německém Brodě, na zástupce země a r. 1489 se stal majitelem Lichtenburku, odkudž se na dále psal z Lichtenburka, zastával místo přísedícího při nejvyšším zemském právu, byv k tomu povolán od stavu rytířského. R. 1490 pak jmenoval ho král Vladislav II. za příčinou svého odjezdu jedním ze čtyř místodržících království českého.

R. 1493 koupeno jest pro rodinu pánů Trčkův plnomocenstvím a prostřednictvím pana Buriána Jence z Janovic, vrchního purkrabího pražského, a pana Samuele Hrádka z Valečova, podkomořího království českého, panství Opočno se vším příslušenstvím. Rok na to, 1494, tu neděli před sv. Havlem, vyslán pan Mikuláš Trčka od krále co komissař ještě s pány Albrechtem Leskovcem, Heřmanem z Vojslavi, Janem Špehlem ze Žleb a Mikulášem Hořickým a na Pecce k utlačení hrozící vzpoury havířů kutnohorských. O tři roky později, roku 1497, súčastnikl se jakožto člen nejvyššího zemského soudu v pověstných soudních záležitostech Šlikovských.

Přičiněním ještě několika pánův dovedl toho r. 1503 pan Mikuláš s bratrem svým Buriánem u krále Vladislava II., že byli jmenováni Jan ze Šellenberka nejvyšším komořím a Albrecht z Kolovrat zemským kancléřem.

Tou dobou byl Mikuláš Trčka jedním z nejčelnějších na straně „sub utraque“, později stal se z něho však horlivější odpůrce Pikhartův než sami katolíci. V záležitosti této vyslán jest se zvláštním nařízením královským a missií proti kacířům spolu s rytířem Zikmundem Chmelíkem z Uherské Budíně k stavům českým. Statky své rozmnožoval stále novými koupěmi, tak že považován byl za nejbohatšího českého kavalíra. R. 1498 získal od krále městečko Trhovou Kamenici, r. 1499 Chotěboř, Wildstein a Seč, v Hradecku pak mimo Opočno zakoupil ještě Rychnov, Šestajovice a Třebechovice, kteréžto dvě poslední sloučil s Opočnem. Od roku 1498 uvázal se též v držení panství smiřického.

Město Dobruška užilo od něho mnoho dobrého, tak vymohl městu od krále Vladislava odbývání dvou trhů a sice jednoho v den prvního pondělí po sv. Jiří a druhý na den sv. Eligia, každý na dobu 8 dnů. Dotčený majestát podepsán jest v Budíně r. 1495, to pondělí po sv. Žofii. Dále pak, r. 1501, podepsal Mikuláš Trčka na zámku Velíši ten čtvrtek po sv. Janu Křtiteli listinu, kterouž se Dobrušce udílí potvrzení všech bývalých výsad a nových svobod.

Trčkové vládli nyní těmito panstvími a statky: Opočno, Lipnice, Rychnov, Třebechovice, Vlašim, Světlá, Chotěboř, Habry, Jeníkov, Želiv, Velíš, Smiřice, Lichtenburk, Křivosoudov, Kamenice, Zinnberg, dále pak ještě vévodství opavské, které však r. 1509 darováno králi Vladislavu, jak o tom svědčí v Paprockého podání list tohoto znění:

„Já Mikuláš Trčka mladší z Lípy a Lichtenburka vyznávám tímto listem obecně přede všemi jej čtoucími neb čisti slyšícími, jakou smlouvu celou a dokonalou o knížectví Opavské učinil jsem a mám s nejjasnějším Knížetem a Pánem Panem Zikmundem Králem Polským, pokudž i jak ta smlouva a listové na to učinění v sobě šířeji vypisují a svědčí. Nejprve list J. M. Krále Polského mocný na pana Pročka a Malého z Četvě mně daný, k tomu smlouvu zapečetěnou na týž mocný list učiněnou; potom list pod sekretem téhož pana Pročka vlastní rukou jeho podepsaný, kterak mně list a zápis na zástavu knížectví Opavského má udělen býti; list J. M. Krále Polského, v němž se přiznává k smlouvě; ceduli řezanou na škody učiněnou, k tomu list J. M., který se k té ceduli přiznávati a na Pánu Hanušovi z Rachemburka o škody přestávati ráčí; list pana Hanuše z Rachemburka i jiné listy J. M. Krále Polského, kterýmiž se k smlouvě se mnou učiněné přiznávati ráčí. Mocí listu tohoto dávám a dobrovolně převozuji na nejjasnější knížata a pány, Pana Vladislava a Pana Ludvíka, krále uherského a českého, pány mně nejmilostivější, a na jich milosti rodiče… mně i budoucím svým žádného práva ani jaké vlastnosti nenechávaje, tak aby J. M. dědicové těmi listy a spravedlnostmi i právem mým Jich Milostem ode mne daným mohli učiniti, což se J. M. a dědicům zdáti a líbiti bude, rovně tak, jakoby J. M. ta smlouva neb listové a spravedlnosti svědčily a na J. M. se vztahovaly. Tomu na svědomí pečeť svou vlastní přivěsiti dal jsem k tomu listu dobrovolně a vědomě, připrosiv pro širší svědomí Urozeného Pana Albrechta z Kolovrat na Lipštejně a Krupce, nejvyššího kancléře království českého, a urozeného a statečného rytíře Pana Mikuláše z Honic a na Pecce, nejvyššího písaře království českého, urozených vladyk Pana Jana Janovského ze Soutic a na Švamberce a pana Jana Litobořského z Chlumu a na Sekeřicích, že jsou také pečeti své dali jim beze škody podle mé přivěsiti k tomu listu, jenž jest dán léta 1509 v pondělí na den sv. Řehoře Papeže.“

Za to ale Zinnberg r. 1510 odprodal na Jana Janovského ze Soutic.

R. 1511 koupil od Zikmunda z Vartenberka Děčín a nyní věru bylo panství Trčkův tak rozsáhlé, že mnohý skutečný potentát německý mohl Trčkům záviděti, nemaje ve své zemi daleko tolik lidstva, jakým Trčkové vládli, kteří jedině z hradu Lipnice vypravovali do pole 10 zbrojnošův.

Stav městský, dle současných zpravodajů, neměl v Mikuláši Trčkovi velkého příznivce. Jsa skrz na skrz „šlechtic“, pohlížel s opovržením na měšťáctvo tehdejší doby, ano při zemských sněmech jednal proti čtvrtému stavu v zemi přímo nepřátelsky.

Jen, jak jsme již podotkli, město Dobruška mělo v něm štědrého příznivce. R. 1512, ve středu v den sv. Michala, udělil na Opočně nadační listinu na zařízení špitálu, kterouž pro větší bezpečnosť uložil v ruce rady města Hradce Králové, při čemž za svědky měl. Buriána Trčku z Lípy a na Lipnici, podkomořího a bratra svého, Zdeňka Trčku na Vlašimi, svého strýce, a pána z Borchova a na Bolehošti.

Co se týče jeho nepřátelství k stavu městskému, zavdala nejspíše k němu podnět tato událosť: R. 1506, dne 3. října, dali Pražané mladistvého rytíře Jana Kopidlanského, jenž zabil v souboji svého soka, rytíře Jana Cukra z Tammfeldu, odpraviti v radnici staroměstské pro rušení míru zemského, aniž by dbali poslední jeho prosby, jež pozůstávala v tom, aby mu byl poslán kněz k poslední útěše. Nad touto ukrutností Pražanů rozhorlila se šlechta česká velice, jsouc toho mínění, že stalo se tak jen ze vzdoru proti ní, a rozhněvala se ještě více, když v krátké době podobný čin poznovu se stal. Pan Jan Bavůrek ze Švamberka, zchudlý to šlechtic, dostal se se svými sousedy, totiž Žateckými a Plzeňskými, do sporu, ve kterémž došlo to tak daleko, že jmenovaná města vypravila svůj branný lid do pole proti Švamberkovi a dobyla dne 26. ledna 1507 tvrze jeho Ohřenova, ve kteréž pan Bavůrek ze Švamberka jest zajat, co vězeň do Plzně dopraven a zde na náměstí mečem sťat. Král daroval pak malý jeho stateček měšťanům na odškodnění jich ztrát, jež utrpěli skrze Bavůrka ze Švamberka, s čímž ale veškerá šlechta byla velice nespokojena, domnívajíc se, že se tím stalo porušení její práv. Na to, na sněmě konaném v Praze dne 5. března 1507, pronesl Mikuláš Trčka návrh, aby veškerá šlechta česká stavu panského a rytířského uzavřela mezi sebou vzájemný spolek na ochranu a odboj proti přechmatům měst, kterýžto návrh také byl přijat a dotčená listina od přítomných 26 pánův a rytířův podepsána a do desk zemských vložena. V téže záležitosti vypraveno r. 1509 četné poselstvo od stavů českých ku králi Vladislavu do Brna, kdež mu vylíčen smutný stav země a strašné řádění Jiříka Kopidlanského, jenž krvavě se mstil za odpraveného bratra svého, a vše králi důkladně na srdce vloženo. Král přijal posly velmi milostivě a propustil je s ujištěním brzké nápravy, načež tito, jsouce od Buriána Trčky v Polné očekáváni, doprovozeni byli v četném průvodu na hrad Lipnici.

Mikuláš Trčka měl za manželku Kateřinu z Kosti; manželství to však nebylo šťastno. Dalť r. 1507 manželku svou v bezprávném snad podezření na hradě Lichnici pro domnělou nevěrnosť za živa zazdíti, domnělého pak spoluvinníka panoše Šanovce v nádvoří hradním stíti. Od toho času zůstal však zádumčivým a žádný smích nepřešel více přes rty jeho.

R. 1514 súčastnil se se svým bratrem Buriánem schůze české šlechty v Kutné Hoře, načež příštího roku doprovázel krále Vladislava při schůzi, jež se odbývala v měsíci červenci ve Vídni s německým císařem Maxmilianem. Na zpáteční cestě dostal se však v Šoproni s náčelníkem katolické šlechty české, panem Radslavem Beřkovským ze Šebířova do tak tuhého sporu, že jen samotnému králi podařilo se je s velikým namáháním upokojiti.

Na sklonku žití jeho dopřáno ještě Mikuláši Trčkovi, že panství své mohl znamenitě rozmnožiti, když byl totiž od Bočka z Kunštátu přejal jeho silně zadlužené statky, Polnou, Přibyslav, Ronov a pustou tvrz Schützendorf. Při podepisování kupní smlouvy byl ale již tak churav, že byl nucen v týž den, 14. září 1515, poříditi též svou poslední vůli.

Jsa bezdětek, jmenoval dědicem bratra svého Buriána Trčku na Lipnici a syna jeho Jana Trčku, pak strýce jejich Zdeňka, Jana, Jindřicha, Viléma a Mikuláše, bratry Trčky z Lípy a na Vlašimi. Spořádav takto své záležitosti, zemřel brzy na to, dne 2. dubna 1516 v Mladé Boleslavi, kamž odebral se k léčení své choroby. Pohřben jest na Lipnici v kůru před hlavním oltářem.

Burián Trčka, pán na Lipnici a bratr zemřelého, od r. 1510 královský podkomoří, obdržel z bohatého dědictví velkostatky: Polnou, Chotěboř, Ronov a Přibyslav, na nichž měl dřívější vlastník, Boček z Kunštátu, ještě k požadování 10 050 kop českých grošů. Pan Burián ale, nedbaje toho, ujal se hned v držení Polné, a když ho Boček o zaplacení oné sumy upomínal, odkázal ho na svého strýce ve Vlašimi jakožto hlavního dědice. Tento se však také nechtěl znáti k placení oné sumy.

Boček protestoval proti takovému nesprávnému jednání již na sněmě konaném v měsíci červenci r. 1516 v Benešově, z čehož pošel velký spor, jenž i širší kruhy zajímal, obzvláště že tu běželo i o hodnosť královského podkomořího, kterouž Burián Trčka zastával a na kterouž nyní rytíř Rendl z Aušova aspiroval. Boček byl od stavů českých i moravských živě podporován a spor stával se krutějším a krutějším. Konečně opověděl Boček z Kunštátu ze svého hradu Kunštátu dne 10. srpna 1517 panu Buriánu Trčkovi na Lipnici veřejnou bitku. Listina o tom podepsána jest mnohými rytíři, mezi nimiž byli: pan Zikmund Kafunk z Chlumu, Herkules Trčka, Hynek a Albrecht Pětipeský z Schönhofu, Petr Janovský ze Soutic a j. v. Se všech stran hrnuli se nyní na jeviště bitvy drábové z Uher, Rakous a Slezska, doufajíce nalézti s dostatek práce vojenské buď u toho neb onoho z nepřátelských stran; mnohé pak nespokojené hlavy v zemi viděli již přicházeti žádoucí chvíli k rozdmýchání občanské války v Čechách.

Pan Burián Trčka shromáždil na svých panstvích, zvláště na Lipnici, značné zástupy ozbrojencův, a přátelé jeho hotovili se též přispěti mu ku pomoci, tak že vláda s ustrnutím musila pozorovati tuto hnutí, v němž spočívalo velké nebezpečenství pro celou zemi. Nejvyšší purkrabí pan Lev z Rožmitála naproti tomu vypsal všeobecnou zemskou hotovosť, ano i veškerá královská města s hlavním městem Prahou v čele usnesla se, dne 3. září, vytáhnouti do pole s celou svou brannou mocí.

I na Moravě nastal podobný ruch. Stavové Moravští hrozili k popudu zemského hejtmana Viléma z Pernštejna mu válkou, poněvadž obávali se všeobecného povstání v Čechách a na Moravě. Avšak namáhavému přičinění královu podařilo se zjednati mezi nepřátelskými stranami narovnání a smír tím způsobem, že Burián Trčka zavázal se „v ohledu míru a blaha království Českého a markrabství Moravského“ celou dlužnou částku v určených lhůtách panu Bočkovi splatiti. Tento ale později nebyl s takovým narovnáním spokojen a postoupil statky své r. 1518 panu Ludvíku z Kunštátu a v přípravách k novým různicím zemřel r. 1520.

Burián Trčka z Lipnice zvolen byl r. 1519 zase za hejtmana kraje Čáslavského a zastával spolu hodnosť královského podkomořího v Čechách. Týž r. 1496 společně se synem svým Janem koupil panství a hrad Humpolec, roku pak 1514 koupil Burián od Jana z Pottenštejna hrad Žampach, kterýž ale opět brzo odstoupil pánům z Lichtenburka. Dne 11. března 1522 hostil Burián Trčka na svém zámku v Polné členy tří stavů českých, kteří vyjeli naproti králi Ludvíku, jenž s četným komonstvem byl očekáván. Za příčinou tou zdrželi se stavové čeští v Polné 14 dnů a na to dne 22. března skutečně krále svého u vsi Arnoleště blíže Mezříčku na Moravě přivítali a s velkou okázalostí doprovodili do hlavního města Prahy, kdež byly velké radovánky pořádány. Na slavnostech těch nemohl Burián Trčka bráti již žádného podílu a zemřel dne 30. května 1522 v Praze. Zde k jeho oslavě po všech farních kostelích bylo všemi zvony zvoněno a slavným způsobem vezen jest do Lipnice, kdež v rodinné hrobce byl pohřben.

Statky po panu Buriánovi dědil syn jeho starší Jan, nazvaný starší z Lípy, který zasnouben byl s Marketkou, dcerou pana Jaroslava ze Šelenberka a na Přerově. Týž Jan odprodal z dědictví svého panství Polnou dne 18. října 1538 Karlu z Waldštejna a na Skále za 25 250 kop grošů pražských a vystavěl v ten čas na svém panství Humpoleckém zrovna nad městečkem tím na vysokém a lesem porostlém vrchu přepevný hrad, kterýž pojmenoval „Orlík“. Roku 1538, ve středu po sv. Matouši, nucen byl učiniti na Lipnici svoji poslední pořádnosť, ve kteréž učinil svoji manželku Markétu ze Šelenberka, potom pány Jaroslava staršího ze Šelenberka a na Kosti a Komorním Hrádku, Zdislava Berku z Dubé, z Lípy a na Zákupech a Jana z Pernštejna na Helfenštejně poručníky svých dítek Jindřicha, Buriána, Ferdinanda, Jaroslava, Zdeňka a Mikuláše.

Manželce svojí odkázal mimo její věno v obnosu 1250 kop pražských grošův ještě 1750 kop, a sice prvé měly jí býti vyplaceny první půlrok po předběžné výpovědi, druhé půl roku po jeho smrti. Až do času výpovědi měla dostávati každoročně 100 kop úroků. Dcery měly každá obdržeti 1000 kop s úplnou výbavou. Svému písaři a sekretáři Matoušovi odporučil 100 kop a propustil ho z člověčenství.

Pro ten případ, že by jeho synové před dosažením plnoletosti měli zemříti, připadnouti mělo celé jeho jmění po vyplacení značných legátů Buriánu Trčkovi na Ledči a Majdaleně a Marketě, sestrám testátora, a jeho strýci panu Janu Salavovi z Lípy, aby se všichni stejným dílem rozdělili.

Pan Jan Trčka z Lípy na Lipnici zemřel r. 1540, ten pondělek po nanebevzetí Panny Marie, a jest na Lipnici pohřben.

Léta 1550, ten pondělek po neděli řečené Oculi, zemřel jest Jan Trčka z Lípy a jest v chrámu Páně sv. Václava v Dobrušce pohřben. Týž psal se Jan mladší a byl synem Zdeňka Trčky, který r. 1543 zemřel. Jmenovaný Jan Trčka, seděním na Opočně, zasnouben byl s Marketou z Nestajova a udělil Dobrušským v letech 1540-42 rozličná dobrodiní a privileje.

Jindřich Trčka, nejstarší syn Jana Staršího Trčky, zemřel již r. 1544, načež druzí bratři Burian, Ferdinand, Jaroslav, Zdeněk a Mikoláš stali se dědici všech panství po otci Janu a vládli jimi rovnoprávně.

Léta 1556, tu středu po sv. Zikmundu, přiznali se bratří mladších, že jsou svému strýci Vilému Trčkovi z Lípy a na Veliši 15750 kop grošův pražských dlužni, „tu sumu však ale teprv zaplatiti chtí, když jich přítel, Jan Trčka z Lípy a na Opočně ke zdraví a auplnému rozumu svýmu opět dojde“, vyhradili mu však práva, v případu nedržení smlouvy tak dlouho otcovské dědictví, pozůstávající z hradu a města Lipnice, dávek a krčem, veškerých dvorů, dále města Německého Brodu a Chotěboře s příslušenstvím a všemi vesnicemi, kteréž k hradu Lipnici a těm městům náležejí, na tak dlouho v držení své vzíti, až ta celá suma a útraty vyrovnány budou, načež jim zase Vilém celé to zboží bez váhání zpět vydati povinen bude.

Burián Trčka, který zasnouben byl s Kateřinou z Guttenštejna, zesnuvší r. 1565, a oženil se podruhé s Marií Vančurovou ž Řehusce, spravoval tyto statky jménem svých bratří až do r. 1561, v kterémžto roce zboží to však prodal a sice zámek Lipnici s poplužním dvorem, město Německý Brod s předměstím a příslušenstvím, domy, krčmami a činžovními dvory, vsi Vítonín, Vilímoves, Pelhřimoves a Kojkovice, při kteréž každé byl jeden dvůr poplužní, pustou ves Slovětín, dvůr Orlov atd. s patronátními kostely v Brodě a Lipnici, špitálem v Brodě a dvěma dvory, kteréž jmenovaly se Klimšovy, to vše za 16.000 kop grošů pražských hraběti Františku Thurnovi z Kreutzu. Tento však zboží ono dlouho nedržel, ne již r. 1595 přiznal se Martin hrabě Thurn, že celé to panství předal v držení panu Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy, na Světlé a Ledči za sumu 15.500 kop grošů pražských. V témže čase byl hejtmanem hradu Lipnického rytíř Ferdinand Rabenhaupt ze Suché,.

Na Opočně jakož i jiných statcích Trčkovských vládl zatím Vilém Trčka z Lípy a na Velíši, kterýžto byl povýšen do stavu svobodného pána a držel tehdáž Opočno, Velíš, Frimburk, Ledeč, Světlou, Smiřice, Bolehošť, Královské Pole, Jičín, Kumburk a Paku. Zasnouben byl s Barborou z Rybersteina. Léta 1560 dal v Opočně přestavěti zámek i farní chrám Páně ku poctě Nejsvětější Trojice. Ve chrámě kázal zříditi hlavní oltář s mosaikovitými obrazy, uměle v mramoru pracovanými. Tamtéž dal také postaviti erby svůj i své manželky.

Vilém Trčka byl stále churav, což asi příčinou bylo, že zůstal bezdětek a již r. 1566, ten den před Všemi Svatými, dal napsati svoji poslední vůli za přítomnosti a svědectví pánů: Jiříka Chvalkovského z Hustířan a na Chvalkovicích, Jana Staršího Rodovského na Hustiřanech a na Rodově, Veníka Tamchina z Doubravice a na Přepychách a Jiříka Vostrovského ze Skalky a na Vostrově.

Své manželce Barboře, rozené svobodné paní z Rybersteina, odporučil celé věno jakož i panství smiřické se vším příslušenstvím, dále klenoty, řetězy, prsteny, drahokamy vykládané pasy mimo jiných skvostů, které již dříve byla od něho darem obdržela, konečně pak ještě mělo jí náležeti všechno zlaté a stříbrné náčiní jako číše, mísy, talíře, lžíce, jakož i měděné nádobí a veškeré prádlo nacházející se na zámku opočenském.

Své sestře Veronice Trčkové, provdané za dříve již zemřelého pana Karla Žerotína, s nímž měla syny, odkázal zámek opočenský, hrad Frimburk s městem Dobruškou a vším příslušenstvím, Třebechovice a pustou tvrz Bolehošť, s tím však vyhrazením, že jakmile její synové dosáhnou plnoletosti, jeden díl vytknutého dědictví jim a druhý matce náležeti bude; v případě pak úmrtí jednoho nebo druhého mají po sobě děditi. Svým sestrám pak měli vyplatiti každé po půl druhém tisíci kop pražských grošův.

Město Králův Městec, vsi Záhornice, Kviřice (*snad Kněžice, ed.pozn.), Slovec (*Sloveč, ed.pozn), Chroustov, Dvořiště, Osek, Dubečno (*všechny tyto vsi se nachází v blízkosti Městce Králové, ed. pozn.) a vše co k nim náleželo, odkázal panu Matyáši z Olbramovic za jeho jemu již od mládí konané věrné služby. Konečně obmyslil své strýce, pány rytíře a bratry: Buriána, Ferdinanda, Jaroslava, Zdeňka a Mikuláše Trčky z Lípy odkazem zámku Velišského, Kumburského s městy Jičínem a Pakou, však v ten způsob, aby jeden po druhém  dědili.

Vilém Trčka z Lípy zemřel pak r. 1569 dne 22. října maje věku svého 37 rokův a jest, první svého rodu, v nově založené rodinné hrobce na Opočně v cínové rakvi pohřben a jemu ku poctě a paměti zasazen do zdi této hrobky krásný památník z bílého mramoru.

Vdova po něm zasnoubila se nyní s Janem Dětřichem ze Žerotína, na něhož tím připadlo panství opočenské. Panství jeho na Opočně netrvalo však dlouho, neboť již roku 1582 byl v držení jeho zase Jaroslav Trčka z Lípy jakož i na Ledči a Frymburce. Tento opět potvrdil městu Dobrušce, tu neděli po sv. Lucii, jejich privileje, kteréž ještě značně rozšířil a to pod svědectvím pánů rytířův: Petra Rodovského z Hustiřan, Jindřicha Šarce ze Šarova a Třišťana Lukavce z Lukavic a na Nových Martinicích.

Barbora Žerotínová žila po ten čas na Smiřicích, jež měla v držení. Špitálu a škole v Holohlavech učinila nadaci ročního důchodu jedné kopy pražských grošů z příjmu panství smiřického, dále ze sklizně dvora holohlavského 3 kopy žita, 3 kopy pšenice, 3 kopy ječmene a tři kopy hrachu. Paní ta zemřela r. 1585 to úterý po sv. Třech králích, po hodině desáté. Tělo její pohřbeno bylo v pátek přes sv. Fabiánem a Šebastiánem v cínové rakvi v rodinné hrobce na Opočně. Pozůstalý manžel, Žerotín, držel ještě po nějaký čas panství Smiřice a Černíkovice a nalézáme ho ještě roku 1589 v Tituláři mezi pány stavy českými.

Jaroslav Trčka z Lípy zemřel roku 1588, v pondělí po Nejsvětější Trojici, a jest v cínové rakvi na Opočně pohřben. Poněvadž pak jeho nejmladší a nejmilejší syn ho krátce v smrti následoval, postaven oběma společně ve zdi kostelní pomník, krásně z bílého mramoru zhotovený a nesoucí tento nápis: „Léta Páně 1588 w Pondělí po S. Trogici urozený P. P. Jaroslaw Trčka z Líppy, na Ledci a Opočně w Pánu Bohu usnul a tuto gest pochowán w tomto místě s Panem Karlem Synem swým, kteréžto Dussičky se wssemi wolenými Wzkrzíssení Žiwota wěčného očekáwagí.“

Pozůstalí jeho synové Vilém, Kryštof a Jaroslav co nerozdílní dědicové panství Opočna i Smiřic ujali se nyní v držení dědictví po otci svém a udělili městu Dobrušce v zámku opočenském vyhotovenou listinu roku 1596, ten pátek před Velikonocemi, ve kteréž přiznali městu tomu právo výčepu piva v jistých vesnicích, mimo jiná ještě práva, při čemž svědky byli Benjamin Tamchyn z Doubravice a Samuel Nejepský. I Třebechovští jsou od nich listem svobodným ten samý den obmyšleni.

Od r. 1598 nalézá se na zámku Opočenském též listina v den sv. Martina od Kryštofa Jaroslava Trčky podepsaná, svědectvím Jindřicha Miřkovského z Medonos a na Přepychách a Viléma Vostrovského z Vostrova a na Skalce, kteráž opět Dobrušským svědčí.

Oba tito synové a bratři Jaroslava Trčky došli časné smrti na poli válečném v Uhrách okolo r. 1600 a sice starší Vilém padl u Jagru v boji proti Turkům, mladší pak Kryštof Jaroslav byv u Bělehradu postřelen a zajat, duši svoji vypustil.

Po nich nastoupil vládu na Opočně a Smiřicích Jan Rudolf Trčka z Lípy, syn Buriána Trčky, královského podkomořího, a z matky Kateřiny z Guttenštejna, jakožto nejbližší přítel jejich. Zasnoubil se s Marií Magdalenou, svobodnou paní z Lobkovic, dcerou pana Ladislava Popela z Lobkovic, presidenta komory České, a Magdaleny hraběnky ze Salmu. Ke sňatku tomu složil magister Petr Kodicil z Tulechova, od r. 1583-89 stálý rektor na vysokém učení pražském, příležitostnou snubní báseň.

Jan Rudolf Trčka byl nyní pánem na Opočně, Smiřicích, Frimburku, Světlé, Chotěboři, Velíši, Kopidlně a Lipnici a roku 1600 přikoupil též rytířské sídlo Ples u Jaroměře od pana Václava z Hustířan a dále dvůr Svinary. R. 1613 připadlo mu v držení ještě i panství Ledečské, kteréž manželka jeho Magdalena Lobkovicova po smrti svých bratří zdědil, a byl nyní jedním z nejbohatších pánův českých.

Z roku 1615 chová město Dobruška od téhož pána listinu, vystavenou ten pondělek na Štědrý den, ve kteréž se jim potvrzují veliká práva, jim již r. 1601 udělená, a za svědky vedeni jsou pánové Štěpán Jiří ze Šternberka a na Postoloprtech, císařský rada a president komory České. Jan Ferdinand, purkrabě z Dohna. Jeho prostřednictvím obdrželo město Dobruška od krále Matyáše privilej na odbývání týdenních a koňských trhů, vydaný roku 1616 ten čtvrtek památky sv. Anežky.

Při vypuknutí české války v r. 1618 Jan Rudolf Trčka i se svými syna zachoval věrnosť císař Ferdinandu II., ač jinak hlásil se ke straně pod obojí, a tím na ten čas uchoval sebe i rod svůj od záhuby.

R. 1621 zakoupil od obce Kralohradecké dvůr Rusek, kterýž přivtělil ke svému panství Smiřickému. R. 1622 dne 16. července prodal on a pan Sezima z Vrtby s plnomocenstvím knížete z Liechtenštejna uprchnutím účastníka stavovského povstání pana Kryštofa z Roedernu královskému fisku propadlá panství Friedland a Liberec panu Albrechtu z Waldštejna, J. M. císařské plukovníku, za 150.000 zlatých. Manželka jeho zaměnila od Albrechta z Waldštejna statky Kopidlno, Žiželoves, Sadovou a Rozbeřice, kteréžto spojila s panstvím Smiřickým. Dále koupila od královské komory roku 1625 panství Náchodské a téhož roku vyměnila ještě statky Hoříněves a Rodov, jimiž panství Smiřické opětně jest valně zvětšeno.

Jan Rudolf Trčka, aby mohl jakožto utraquista obstáti před jesuity, daroval dům svůj v Kutné Hoře ke stavbě jesuitské koleje.

R. 1626, kdy nová válečná mračna stahovala se v Evropě, ježto piklemi zimního krále Bedřicha Falckého mnohá knížata německá, ano i král Jakub anglický a Kristian IV., král dánský, prohlásili se, že chtějí nyní věc falckraběte podporovati, a kdy na všech stranách sbíráno bylo vojsko, které mělo tak zvanou svatou ligu a císaře Ferdinanda II. přiměti válečnou mocí ke splnění požadavků, Mansfeld, onen dobrodruh, který vůči dobrému zaplacení nebyl příliš vyběračným, komu má sloužiti, zastával věc Bedřichovu a měl pohromadě asi 25.000 mužů, s kterými hodlal učiniti vpád do Čech. V té příčině vysláni jsou sem již dříve agitátoři, kteří by obecný a selský lid na příchod jeho připravili a ke všeobecnému vzbouření povzbudili, připovídajíce, že potom bude zaveden opět starý pořádek věcí, hlavně i co se náboženství dotýče. Nesmírné utiskování a pronásledování, kteréž po bitvě bělohorské v celé zemi od císařských jest prováděno, bylo příčinou, že agitátoři Mansfeldští nalézali namnoze sluchu a že selský lid počal se mnohde bouřiti. Tlupy vzbouřené přepadaly za krátko se zbraní v ruce menší sbory vojenské a zvláště vozatajstvo, kteréž opatřovalo císařskou armádu.

I na panstvích pánů Trčkův, na Opočensku, zvláště však na Novoměstsku, vypukla selská vzpoura, a to zvláště zde proto, že paní Majdaléna Trčková, rozená Lobkovicova, manželka pana Jana Rudolfa Trčky, jsouc povahy velice lakotné, sedlákům chováním svým velkou příčinu poskytovala. Vypravujeť se, že jednoho času, když paní „Manda“, jak jí obecně říkali, na svých poddaných obzvláště v tom urputně stála, aby jí povinné platy, které se tehdáž na „roubíkách“ účtovaly, byly zaplaceny, sedláci ohlížejíce se na nepřítomnosť manžela jejího, v tom váhali. Když pak pan Trčka opět domů na Opočno přijel, tu milí poddaní sebrali veškeré své roubíky či roubíše, naložili jich na plný vůz a vezli do zámku. Pan Trčka, dívaje se právě z okna, ptal se sedlákův, ubírajících se v hustém tlumu okolo vozu, co že to vezou, načež mu do okna odpovědli: „Milý pane Trčko! Ta vaše Manda od nás pořád žádá počty, a tedy my chceme zde skládati!“ Trčka se tomu srdečně zasmál, načež sejda dolů do dvora, poručil poddaným, aby milé roubíky složili s vozu hezky na hromadu. Když tak bylo učiněno, kázal tuto účetní knihu spáliti a lid tak od placení osvobodil.

Paní Majdaléna Trčková statky rodiny této koupěmi od komory České značně rozšířila. Tak zakoupila Rýzmburk, Třebešov a Nový Studenec v čáslavském a Smidary v bydžovském kraji, vesměs to statky, jež byly dřívějším odbojným vlastníkům skonfiskovány. Od Albrechta z Waldštejna získala také Hradiště Choustníkovo.

Dítky z manželství toho byly: synové Adam Erdman a Vilém a dcery Alžběta, Majdaléna a Johanna.

Adam Erdman Trčka z Lípy byl císařským jenerálem jízdy a ustanoveným plukovníkem jízdeckého pluku. Zasnouben byl s Maxmiliánou hraběnkou z Harrachu, dcerou Karla Bernarda hraběte z Harrachu, císařského tajného rady a komorníka, rytíře zlatého rouna. Známý kardinál Harrach byl jejím bratrem, a paní Marie Isabella, manželka Albrechta z Waldštejna, potomního vévody Friedlandského, její sestrou. Druhá sestra Alžběta Majdaléna byla manželkou Viléma hraběte Kinského ze Vchynic, na Kamenici, Teplici a Binsdorfě. Tím způsobem byli Trčka, Waldštejn a Kinský sešvakřeni, kteréžto přátelství s Waldštejneme mělo přivésti oba dva švakry ke zkáze a trčkovský rod přímo ke zničení.

Adam Erdman sám za své peníze koupil již roku 1623 od král. fisku hrad Košťálov v litoměřickém kraji. Od matky své obdržel panství Ledečské a Náchodské a roku 1628 daroval jesuitům v čáslavském kraji položený statek Kuchel. Roku 1620 povýšen byl od Ferdinanda II. do hraběcího stavu.

Jakožto jenerál jízdy a přítel vévody Friedlandského měl Adam Erdman živé účastenství v politických i vojenských záležitostech tehdejší pohnuté doby, a tak se stalo, že když r. 1634 vévoda Waldštejn obviněn byl ze zrady proti císaři, když tento podepsal dekret, jímž se slavný tento vojevůdce zbavuje svého důstojenství, a když dáno věrným císařským důstojníkům Gallasovi, Lesliovi a Deverouxovi pokynutí, že mohou s domnělými spiklenci naložit dle libosti, tuť stihl i Trčky přesmutný osud, neboť Adam Erdman nacházel se na listině s Kinským, Illowem a Neumannem, kteří zároveň s Waldštejnem musili býti odstraněni se světa.

Albrecht z Waldštejna, kterýž byl v polovici měsíce února se dověděl, že nepřátele u císaře prosadili jeho sesazení, a kterýž asi tušil, že nyní není ani životem svým jist, svolal ke dni 20. února 1634 schůzi svých jenerálův a plukovníkův do Plzně, aby si zabezpečil jejich věrnosť pro budoucí časy. Zde při bohaté hostině předložena jest jim listina, ve kteréž Waldštejnovi poslušnosť konati podpisy svými se zavázali. Však ale málo bylo těch, kdož závazku tomu dostáli, neboť již dne 23. února, po hostině té, nucen byl Waldštejn okolnostmi, hlavně pro svoji osobní bezpečnosť a na mysli maje, aby byl blíže hranic saské země, odkudž pro možné případy slibována mu byla jistá pomoc, přesídliti do pevného Chebu.

Jeho věrní přátelé Trčka, Kinský, Illow a Nuemann, první dva i se svými manželkami, následovali ho do tohoto města, kdež očekávala je pohroma již déle připravovaná. 100 mužů pěchoty a 200 dragounů pod Butlerem poskytlo jim průvod a do Chebu dorazili bez úrazu dne 25. února. Zde velel Gordon, dobrý císařský. Sídlo jeho bylo v královském hradě, vypínajícím se na vysoké skále nad řekou. Gordon pozval Waldštejna s věrnými jeho soudruhy na večer k hostině, kteráž měla se státi nešťastníkům kvasem pohřebním, neboť již bylo vše připraveno, aby odsouzenci, až vypijí číše pohostinství, přijali rány smrtonosné.

Bylo okolo šesté hodiny večerní, když v jednom povoze přijeli Trčka, Kinský, Illow a Neumann do hradu. Gordon vítal je zároveň s Butlerem a Lesliem a uvedl je do rytířského sálu, kde již byl banket připraven, ale v postranních komnatách stáli pohotově Geraldino se 6 dragony a Deveroux se 24 dragony, čekajíce na znamení od Leslie, kdy by se měli vyřítiti na své oběti. Jakmile povoz přejel a octl se na nádvoří, most vytažen a brána zavřena. Klíč od ní odevzdán byl Leslieovi.

Waldštejn sám k hostině se nedostavil, trápilať ho dna a snad také zlé předtuchy poutaly mysl jeho tou měrou, že nechtěl míti podílu na radovánkách v době, kterou zajisté považoval za nejkritičtější svého života.

A takž zasednuto jest na hradě ke stolům, při nichž jen na krátko měly zaznívati výbuchy rozjařené mysli při pěnícím se víně, předneseném hostům u veliké hojnosti. Účinek ohnivého nápoje brzo se jevil, neboť jazyky rozvázaly se důvěrnou mluvou. Obzvláště naši čtyři hosté neváhali vylévati tajné tužby svých útrob naproti soudruhům, které dosud považovali za nejvěrnější své stoupence.

Tu odhalovány a nejrůžovějšími barvami líčeny jsou ty smělé plány, kteréž byli se svým jeneralissimem zosnovali, mluveno o veliké armádě, kterouž brzo pohromadě míti budou, a o vysokých vojenských důstojnostech, jakéž jim padnou v klín, a o podobných přeludech, jakéž obyčejně vynořují se v hlavách napolo opojených.

„Ano,“ zvolal Illow, „za krátko bude míti Waldštejn na nohou armádu, jako posud nikdy.“

„A nechci dříve ustati a hlavu svoji k odpočinku uložiti, dokud nesmyj i ruce své v krvi domu rakouského!“ křičel rozjařený Neumann, a přípitek za přípitkem zazníval na zdar vojevůdce a přítele Waldštejna.

Takovým způsobem ubíhal čas a blížilo se rozhodné okamžení, kdy spadnouti měly masky se tváří domnělých stoupenců, jimiž obklopeny byly nešťastné oběti pamětihodného kvasu.

Bylo osm hodin, když na stůl přineseny byly zákusky, což bylo pokynem k provedení rozhodného činu. Služebnictvo odvoláno jest do odlehlé komnaty, kdež pro ně stálo uchystáno pojedení a popití. Zde pak bylo obratně zavřeno, aby nemohli přispěti pánům svým v jich zápase smrtelném.

Leslie dal nyní smluvené znamení. Postranní dvéře sálu se rozlétly a za řinkotu zbraní vstoupil sem Geraldini se svými šesti žoldnéři. Síní rozlehlo se osudné pro přátely Waldštejnovy heslo: „Viva la casa d’Austria“ (Nechť žije dům rakouský) a s druhé strany vyřítil se do sálu Deveroux se čtyřiadvaceti dragony volajícími: „Holla, kdo jest dobře rakouským!“ Stůl jest mžikem převržen i se vším, co na něm. Gordon, Butler i Leslie tasili svoje meče a chopivše každý svícen s hořícím světlem, chvátali stranou, naznačujíce žoldnéřům oběti.

Započal zoufalý závod na život a na smrt. Nejprve padl Kinský, po něm Illow, který vyskočil, aby dobyl svého meče, zavěšeného n stěně. Byl v tom okamžení ze zadu proboden a skácel se na zem jako mrtvola. Trčkovi se v prvním okamžiku podařilo, že strhl se stěny meč a opřev se zády o zeď, volal Gordona a Butlera, zrádce své, aby s ním podstoupili boj po rytířsku. Okolo něho skupil se nyní celý tlum dragonů, dorážejících naň v divokém šermu, a vědomí nebezpečenství dodalo pažím jeho nadlidské síly. S neobyčejnou obratností i rekovností odrážel od sebe smrtící rány, oči jeho sršely hněvem a jeho jistá ruka rozdávala pohromu na vše strany. Dva dragoni váleli se již ve své krvi, pracujíce k poslednímu vzdechu, a mnoho jiných musilo od boje ustati pro četné rány, kdežto Trčka, posud ani nedotknut, mával dále mečem a již k ochablosti přivedl soupeře své, kteří se již domnívali, že „pevným“ jest naproti zbraním jejich.

V pravdě hájil však Trčku nejvíce jeho kožený krunýř, pro který nemohli přijíti mu na tělo. Upouštěli již od boje, avšak Deveroux pudil je k novému útoku. V tom však jemu samému vyražen a roztříštěn jest meč pádnou rukou Trčky, bránícího se jako lev. Deveroux chopil se nyní ve slepém vzteku dýky a tu podařilo se mu konečně zasaditi rozpáraným krunýřem Trčkovi ránu přímo k srdci. Trčka klesl a nepřátelé mohli se ještě jen chvilku pokochati smrtelným jeho chrapotem.

Avšak kam zmizel čtvrtý odsouzenec, rytmistr Neumann? Tomu podařilo se v bojovném ryku uniknouti dveřmi ze sálu. Vše řítí se nyní ven, avšak stráže přinášejí již jeho mrtvolu. Dostal se až na nádvoří a k bráně. Zde však byl zakřiknut stráží, aby sdělil heslo císařských, kteréž znělo „Oesterreich!“ Neumann ho nevěděl a provolal heslo Waldštejnovo „Svatý Jakub!“ Tím prozradil svou barvu a jest stráží dle přísného příkazu proboden.

První díl dramatu se podařil. Trčka, Kinský, Illow a Neumann leželi jako mrtvoly na podlaze sálu, ve kterémž ještě před několika minutami rozléhalo se veselí jejich. Trčka držel posud v zaťaté pěsti pevně obemknutý meč, s nímž padl, a ústy jeho pohrával prý úsměv hrdého a spokojeného vědomí, že vrahové musili život jeho draze zaplatiti.

Hrobové ticho zavládlo nyní v místnostech hradních. Nástrojové „exekuce“ odbývali poradu a stírali se svých zbraní vřelou dosud krev. Potom sebral Butler s kapitánem Deverouxem tlupu dragonů, s nimiž vnikli v dům bývalého purkmistra Bachhaibla, kdež byl Waldštejn ubytován. V divém chvatu s lomozem hnali se, volajíce ustavičně „Rebelli! Rebelli!“ do komnat Waldštejnových. V předsíni ložnice hledaného vojevůdce narazili na vrchního jeho čísníka, jehož ihned skolili.

Albrecht z Waldštejna byl již v košili, neboť chystal se právě ke spánku, když tu vyraženy jsou dvéře a Deveroux s napřaženou helebardou vrazil se svými do ložnice. Waldštejn chtěje se chrániti postoupil nazpět k oknu, avšak zbraň Deverouxova v tom již okamžiku proklála srdce jeho, tak že již jen jako mrtvola klesl na zem.

Takovým těsným způsobem vykonána jest ona exekuce, o níž, že šťastně se povedla, podána ihned zpráva do Vídně, a vrchní strůjcové její očekávali zasloužené odměny. Tak smutný konec vzal nejčelnější zástupce rodu Trčkovského! Na tom však nebylo ještě dosti, rod ten měl býti na dobro zničen i tím, že veškeré statky i jmění movité připadnouti mělo císařskému fisku. Byloť se po osudné bitvě bělohorské ve státní správě vyvinulo pravidlo, že nejlépe a nejdokonaleji potře a porazí se každý conspirator proti domu rakouskému, když pobéře se mu všechen majetek. Tohoto pak užito v tehdejší finanční tísni dílem na další zbrojení a vedení války, dílem i na odměnu různým vojevůdcům za vykonané znamenité činy válečné, což mělo je získati k trvalé věrnosti a oddanosti k domu panovnickému. Jak známo, zabaveny byly statky téměř veškeré šlechty české, která súčastnila se povstání proti Ferdinandu II., a týž osud, jaký zastihl tehdáž vzbouřivší se utrakvisty, zachvátil nyní i rodiny nešťastných přátel Waldštejnových.

S konfiskací šlo to náramně rychle. Již dne 29. března 1634 prohlášen jest císařský patent, dle kteréhož jsou účastníci spiknutí Waldštejnského a jejich celý rod jmění zbaveni, a vyslané k tomu cíli komise započaly ihned svoji práci.

Adam Erdman Trčka hrabě z Lípy (syn Jana Rudolfa Trčky z Lípy, kterýž ten čas v chorobnosti na Lipnici živ byl), císařský rada, komorník a nejvyšší při vojsku Waldštejnově, knížete z Friedlandu, s účastníky spiknutí Waldštejnského v Chebu dne 25. února zavražděný, propadl dle patentu toho veškerého jmění, kteréž se na statcích pozemských takto vypisovalo:

a) statek Adršpach v Hradecku, odhadnutý r. 1623 v sumě 30.237 zl. renských. Tento statek nejprve za věrné služby vedle resoluce ze dne 3. února 1635 postoupen jest ke správě císařskému jenerálnímu strážmistru Jakubovi de Arlin, svobodnému pánu z Burnivali, a když tento zemřel, přikázán jest dne 25. července 1647 jeho strýci Ludvíku Caraffovi;

b) statek Černíkovice v Hradecku u Rychnova s tvrzí a vsí Černíovicemi, Domašínem, Třebešovem, Bizhradcem, Hroškou a Roudným, též se sedmi vesnicemi, kteréž k témuž statku přešly od panství opočenského, totiž Dobrým, Hlinným, Rovným, Vošetnicí, Michovou, Lomy a Deštnou, se dvory poplužními a vším příslušenstvím, což odhadnuto bylo v sumě 38.666 zl. Statek tento odevzdán byl vedle resoluce ze dne 5. června 1636 ke správě cís. plukovníku panu Hendriku Kraftovi ze Semersdorfu za jeho věrné služby vojenské;

c) statek Doubravice nad Úpou v Hradecku, blíže České Skalice, odhadnutý roku 1635 za 3772 kopy míšenské, s tvrzí a vsí Doubravicemi a poplužním dvorem se 6 lány rolí, 4 rybníky: Vytlukem, Vražedlníkem, Blatníkem a Sehnalkou, 1 ½ léčí lesů, dílem vsí Jesenice a Veselice s 11 osedlými, též ostatními vesnicemi, dosud k panství opočenskému náležejícími: Šestajovicemi, Roztoky, Rychnovkem a Zvolí s 81 poddanými, 4 krčmami, dvěma mlýny u Šestajovic a Zvole, 7 ¼ léčí lesů a 5 rybníky. Vše to dle cís.v resoluce ze dne 14. listopadu 1635 postoupeno jest v sumě 21.083 kop míšenských panu Hendrikovi mladšímu Bartošovi ze Zubří na srážku jeho pohledávky za Trčkou. Bartoš pak r. 1638 prodal statek Doubravici Rudolfu Colloredo Wallsee za 28.763 zl. ren.;

d) statek Dubenec v Hradecku se vším příslušenstvím postoupen jest za odhadní sumu 21.872 zl. ren. v dědičné držení cís. hejtmanu panu Janu Pieronimu, 26. května 1651;

e) statek Mískolesy v Hradecku postoupen byl dle cís. resoluce ze dne 19. května 1635 klášteru Servitův u sv. Michala na Starém Městě Pražském na místě dluhu 5000 kop míšenských, jež Adam Erdman Trčka dluhoval cís. polnímu maršálkovi Frant. Oktaviu Piccolominimu za dodání 200 kyrysů, kterýžto dluh tento odevzdal klášteru. S povolením císaře postoupen jest ale tento statek 8. března 1636 opět témuž jenerálu hraběti Piccolominimu;

f) panství náchodské se statky Rýzmburkem a Třebešovem darováno bylo v odhadní sumě 215.613 zl. ren. dle cís. resoluce ze dne 4. května a 23. července 1634 Frant. Oktaviu Piccolominimu za jeho věrné služby, zvláště ale za zařízení exekuce v Chebu, avšak bez stříbrných hor, na tom panství se nacházejících, kteréž mu teprve cís. resolucí ze dne 8. srpna 1634 k panství postoupeny byly.

g) Panství Nové Město nad Metují v Hradecku, ku kterémuž náležel díl statku Veselice, poplužní dvůr, tvrz s mlýnem a 7 osedlých v Jesenici. Statek ten koupil Trčka r. 1631 od Jana Petra Dobřenského za 7000 kop míšenských. Dále pak patřil k panství tomu statek Slatina s tvrzí, vsí a dvorem poplužním, kterýž koupil Trčka r. 1629 od Petra Hamzy Bořka ze Zábědovic za 15 000 zl. ren.; mimo to pak náležely k němu v ten čas tyto statky: zámek Novoměstský, městys Krčín, vsi Jestřebí, Blažkov, čásť Mezilesí, Zákraví, Chlístov, Spy, čásť Vršovky, Bohuslavice, Slavětín, čásť Hlohova, Dolsko, Černčice, Vosna, Nahořany, Městec, Rychnovek, Spyta, Lhota, čásť Doubravice, Čermá, Jakubovice, Provodov, Domkov, Šeřeč, Šonov, Vrchoviny, Stroužné, Chudoba a Svinárky s dvory poplužními a jiným příslušenstvím. Vše to odhadnuto na 118.975 zl. ren. a postoupeno dle cís. resoluce ze dne 17. června 1634 ke správě cís. plukovníku Waltrovi hraběti z Leslie a témuž dle cís. resoluce ze dne 31. srpna a 10. září 1638 se všemi svršky a dobytkem ve dvořích dědičně ponechána jako odměna císařem jemu vykázaná za jeho činnosť a zručnosť při exekuci Waldštejnské v Chebu s nasazením vlastního života dokázanou. Postoupeno mu pak beze všech závad, tak že ani zaplacení zbytku sumy trhové v obnosu 8000 kop grošů míšenských za statek Slatinu paní Evě Marii Hamzové rozené z Bičína a jejímu synu Albrechtu Zdeňkovi převzíti neměl;

h) panství Opočno v Hradecku, k němuž ten čas náležely: zámek Opočno, hrad Frimburk, města Opočno, Dobruška a Třebechovice, městečka Městec, Hrádek, Kounov, Olešnice, vesnice Křovice, Oujezd, Jílovice, Klášter, Vočelice, Podol, Přepychy, Zádolí, Křivice, Vostašovice, Vyhnanice, Nová ves, Bolehošť, Lhota za Bolehoštěm, Oujezdec, Ledec, Polanky Staré a Šáravcové, Stráňka, Stěnkov, Krňovice, Nepasice, Blešno, Jeníkovice, Lhota Králova, Tošov, Skršice, Rohenice, Meziřící, Čánka, Mokré, Dobříkovice, Pohoř, Pulice, Mělčany, Semechnice, Val, Provoz, Běstviny, Březiny, Vršovka, Brtva, Bačetín, Sudín, Domašín, Myškov, Ohnišov, Rzy, Bohdašín, Vanůvka, Slavoňov, Sněžné, Bystré, Janov, Tis, Plasnice, Šedivé, Sedloňov, Kamenice, Spáleniště, Nestřeby, Rozkoš, Nedvězy, Dobřany, Houtkovice, Trnov, Slavětín a Hlohov, v nichž nalézalo se 1144 osedlých (568 s potahem a 576 zahradníků) se vším příslušenstvím a dvory poplužními, k nimž byl ještě připojen od panství smiřického poplužní dvůr v Libníkovicích. Celé to zboží opočenské postoupeno dle cís. resoluce ze dne 31. května a 28. prosince 1635 ke správě hrabatům Rudolfovi a Jeronýmu z Colloredo-Walsee, c. k. plukovníkům, v sumě 300.000 zl., jakožto odměna za to, že zajali jenerála Schafgotsche, a sice mělo patřiti ze sumy té 200.000 zl. Rudolfovi a 100.000 zl. Jeronýmu. Suma ta však potom dle cís. resoluce byla jim opravena na 301.391 kop gr. míšenských čili 351.456 zl. rýnských. Za to byli ale povinni zaplatiti 30.000 zl. vdově po nešťastném Adamu Erdmanovi Trčkovi, Maxmilianě Harrachové, nyní provdané Scharfenbergrové, jakožto věno její, pojištěné na panství opočenském. Zbytek pak v obnosu 24.456 zl. měl přijíti do královské komory. V smlouvě trhové vymíněna jest zvěř v oboře opočenské, jak to dle cís. resoluce ze dne 20. března 1635 králi Ferdinandu III. od císaře bylo darováno;

i) statek Žacléřov v Jičínsku, k němuž náležely: zámek Žacléřský s pivovarem, panský dům s dvěma mlýny, pilou a clem, dále poplužní dvory při zámku v Žacléři se 7 lány rolí, v Kinsdorfu se 6 ¾ lány rolí, v Königshanu s 3 ¾ lány rolí, v Starém Městě (Altstadt) s 4 ½ lány rolí, městečko Bernstadt neb Žacléř pod zámkem ležící s podacím kostelním, vsi Brettgrund, Bobr a Schwarzwasser se 114 poddanými osedlými, kteříž odváděli vrchnosti ročně stálého platu 30 kop míš. a za 747 dní rozdílné roboty 40 kop gr. z mlýnů na cís. gruntu ležících v Kinsdorfu, Pellersdorfu, Marschendorfu, Kolben, Albendorfu a Polschendorf s lesy a příslušenstvím. Vše to odhadnuto na 42.000 zl. ren. a darováno dle cís. resoluce ze dne 1. března 1635 a 15. července 1636 Jesuitům k nadaci jejich domu pro novice u sv. Anny ve Vídni.

Všechny výše uvedené statky měly odhadní cenu 872.464 zl. rýnských, naproti kteréž se přihlásilo 15 pretendentův k pohledávkám v sumě 149.008 zl., z nichž 99.386 zl. měli platiti noví držitelé, zbytek pak královská komora, tak že užitek královské komory z konfiskace té obnášel jen 49.622 zl.

Mimo tato panství a statky náležely ještě Adamu Erdmanovi Trčkovi následující pozemky, jež rovněž byly zkofniskovány:

1. Pole ve 4 dílech za Horskou branou u Prahy ležící, 24 korců a 2 věrtele ve výměru, bývalá to štěpnice, zakoupená od Michala Šulce Vršeckého za 1200 kop gr. míš. Pole toto, v odhadní sumě 1150 zl., postoupeno jest 17. května 1635 Abrahamu Günzlovi z Günzelfeldu, radovi při královské komoře, jemuž polovice sumy darována.

2. Vinice, nad tím polem za Červenou věží ve 3 dílech ležící, za 450 zl. odhadnutá, postoupena jest, dle cís. resoluce ze dne 24. července 1635, v sumě 350 zl. rýn. Řehořovi Ferdinandu Picklovi z Löwensteinu.

3. Pole u Libně, na 10 korců výsevku, kdež někdy byla vinice, odhadnuté na 300 zl., ujal úředník libeňský, veda důkazy, že k Libni patří.

4. Dům na Novém městě pražském, kterýž koupil Trčka od Šulce.

Ale toho ještě daleko nebylo dosti. Největší čásť panství a statků Trčkovských užíval posud otec Jan Rudolf Trčka, jenž byl vdovcem (manželka jeho, Magdalena z Lobkovic, zemřela r. 1633). Mladší syn jeho, Vilém, zemřel již dříve, r. 1632, a tak nebyl z kmene Trčků, mužského pokolení, nikdo již na živu, kromě starého Trčky. Jejich nesmírné bohatství, jež se stále shledávalo, nemělo však zůstati bez pohromy.

Jan Rudolf Trčka, jsa stále churav a již stár a vida, kterak jediný jeho posud žijící syn byl usmrcen, přemýšlel nyní o pomíjejícnosti lidského života a učinil svoji psolední pořádnosť v Německém Brodě, dne 2. července 1634. Se svým jměním naložil takto:

Statky v Hradecku, Opočno, Smiřice, Adrsbach a Žacléř se vším příslušenstvím, se všemi svršky, nábytkem, obilím i všemi dluhy (jistinami), jemu od lidí povinnými, odkázal Alžbětě hraběnce Vchyňské, rozené Trčkové z Lípy, vdově po Vilému Vchyňském, nejstarší dceři své, pak Johaně Švamberkové, druhé své dceři, a Marii Isabelle hraběnce Trčkové, vnučce své, rozděliv je na rovné tři díly.

Statek Černikovice i s vesnicemi, odtrhnutými od panství opočenského, odkázal Maxmilianě hraběnce Trčkové, rozené z Harrachu, vdově po Adamu Erdmanu. Statek Žíreč se statky k tomu připojenými odporučil pak Hendrichovi Strakovi z Nedabylic a Janovi Jezberskému z Olivové Hory k společnému mezi sebou rozdělení.

Z ostatních statků, v kraji čáslavském ležících (kromě panství Ledečského nad Sázavou se dvory Žáky, Krchleby a Kluky, jež sobě Trčka vymínil k dalšímu spravování), totiž panství Světlá s Lipnicí, vesnice čáslavské i s tou výplatou ve smlouvě o ně doloženou, statky Studenec, Větrný Jeníkov, Žleby i s jinými vesnicemi a dvory k tomu přikoupenými, dále statek Konice v kraji kouřimském, statky Čížkovice a Košťálov v kraji litoměřickém, též dům zvaný Brunšvický na Hradčanech v Praze odkázal: 1. Adamovi z Waldštejna, nejvyššímu purkrabí království Českého, statky Konice, Čížkovice, Košťálov a dům Brunšvický, jež měly připadnouti po smrti tohoto synu jeho Maxmiliánovi z Waldštejna; 2. Petru Vokovi Švihovskému z Rýzmburka a Švihova, Ladislavu Buriánovi hraběti z Waldštejna a Matiášovi Ferdinandu Františkovi hraběti Berkovi z Dubé a Lipého statky Světlou a Lipnicí a vesnicemi čáslavskými, Studenec, Větrný Jeníkov a Žleby s jinými vesnicemi neb dvory k tomu připojenými k společnému a spravedlivému mezi ně rozdělení.

Důchody ze železných hamrů na statku Světelském a Ledečském odkázal Trčka kostelu Světelskému se hřbitovem, kde odpočívali bratří i příbuzní jeho a kde i on sám si přál pohřben býti. Důchody tyto měly pak býti odváděny též škole Světelské, Ledečské, Chotěbořské a Německobrodské jakož i špitálu Světelskému. Za poručníky určeni byli pánové Adam z Waldštejna, Petr Vok Švihovský z Rýzmburka, Ladislav Burián hrabě z Waldštejna, Henrich Straka z Nedabylic, Jan Jezberský z Olivové Hory a Ferdinand Rombhop ze Suché.

Kšaft ten však nedošel provedení, neboť po smrti Trčkově, jenž zemřel dne 29. září 1634, povstal o pozůstalosť jeho proces. Kladloť se mu nyní za vinu, že byl spoluvinníkem syna svého Adama při spiknutí Waldštejnském, a kšaft jeho prohlášen za neplatný. Dne 13. října téhož roku projednávána od ustanovených poručníků pořádnosť po Janu Rudolfu Trčkovi a tu učiněné odkazy přiděleny jsou přece jmenovaným již dědicům.

Císařský prokurátor, jemuž svěřeno bylo vedení procesu Trčkovského, rozvinoval zatím zimničnou činnosť, aby dokázal Trčkovu vinu. Jakožto hlavní žalobníci a udavači vystoupili proti Trčkovi dva židé: Šalamoun Buchdrucker a Nathan Sacerdotis, jejichž výpovědi měly dokázati zrádné spojení s vévodou Friedlandským. Janu Rudolfu Trčkovi konečně po dlouhém procesování kladeno za vinu, „že již r. 1619-20 měl tajné spojení se stavy povstalými a je radou i skutkem podporoval, a tím že on, který za kralování Fridricha Falckého byl zemským sudím a za pardon mu udělený císaři věrnosť a poddanosť až do smrti zachovati slíbil, přípověď tuto zrušil a s manželkou svou v předešlé nevěrnosti setrval, tak že potom nejhlavnějším rebelům jako Henrichoyi staršímu, Matiáši z Thurnu a jiným dopisoval a je přechovával, penězi zakládal a jejich statky tajně pod ochranu a správu svou přejímal, dále že on i manželka jeho věděli o nevěrnosti Albrechta z Waldštejna i o jeho zrádném spojení s králem švédským, ano že i Waldštejnovi k tomu radili a napomáhali. Dále pak že Trčka po smrti manželky své, Magdaleny z Lobkovic, měl vědomosť o spiknutí, zosnovaném v Plzni vévodou Friedlandským proti císaři, a o jeho úmyslu uvázati se ve správu království českého, že toto předsevzetí Waldštejnovo schvaloval a podporoval a konečně že na ujmu a oklamání král. fisku mnohé statky, které po některých rebelích králi jakožto pokuta připadnouti měly, sobě přivlastnil a též spisy, peníze, klenoty a jiné věci král. fisku náležející sobě ponechal a zatajil“.

Pro tato obvinění Trčky a jeho manželky královským prokurátorem vzaty jsou všecky statky, jichž se po smrti Trčkově dědicové jeho ujali, dle cís. resoluce ze dne 17. dubna 1635 do sekvestru, což svěřeno cís. komisařům Hiserleovi a Crýdeleovi, až do vysvědčení výpovědi soudní. Hotové pak peníze, klenoty a svršky byly uloženy při deskách zemských.

Zároveň dle téže cís. resoluce obesláni jsou zvláštním listem, vyhlášeným na všech statcích Trčkových i ve všech městech Pražských, dědicové Trčkovi a jejich poručníci k odvedení vylíčené žaloby král. prokurátora. Poněvadž pak se ve lhůtě šesti neděl, jim ustanovené, nedostavili, bylo jich obeslání cís. ediktem ze dne 5. července 1635 opakováno.

K ospravedlnění starého Trčky proti jeho obvinění svědčily výpovědi rozličných poslův a služebníkův. Když mu totiž tito vypravovali, že jeho syn Adam dnem i nocí u knížete z Friedlandu se zdržuje, říkával prý, „to že nerad slyší a že by za to dal nejlepší svůj statek, kdyby se jeho syn, hrabě Adam, vzdal vojenského stavu, opustil knížete z Friedlandu a zdržoval se raději na některém ze svých rozsáhlých statkův, Opočně, Smiřicích, Novém Městě neb Náchodě, kdež by mohl býti živ jako kníže!“

Když pak fiskální proces proti Trčkovi a jeho manželce při české dvorské kanceláři rozsudky ze dne 5. července, 16. srpna a 13. září 1635 řádně byl proveden a žaloba král. prokurátora byla po právu dostatečně dokázána, byla památka Jana Rudolfa Trčky a jeho manželky právní výpovědí, schválenou cís. resolucí ze dne 10. května 1636 a dne 17. května t. r. vynesenou, prohlášena pro jejich vytčená provinění za prokletou a veškeré jmění a statky po nich pozůstalé přisouzeny jsou král. komoře. Též nejstarší dcera Trčkova, Alžběta Vchyňská, zbavena byla všeho svého jmění.

Všichni pak, kteří na těchto statcích měli jaké spravedlnosti, dluhy a pohledávky, vyzváni jsou cís. ediktem ze dne 19. května 1636, aby vyhledávali právo a spravedlnosť svou před zvláštní komisí, k tomu účelu ve Vídni zřízenou, k níž určeni byli za komisary: Albrecht Libsteinský z Kolovrat, cís. dvorský rada, komorník a německý místokancléř v království českém, Jakub Bertholf svob. pán na Uherčicích, cís. rada a direktor dvorské komory, Ondřej Vilém svob. pán z Brandejsu na Löwenburku a Forstu, rada dvorské komory, Jiří Pacher, cís. rada, a Linhart Ritterberger, doktor obojích práv.

Zároveň byli vyzváni všichni dlužníci Trčkovi, jakož i ti, kdož by se byli ujali některých svršků Trčkových nebo o tom věděli, aby podali o tom zprávu při král. deskách zemských, pod trestem čtyřnásobné náhrady toho, co by za sebou podrželi a zatajili na újmu král. fisku.

Za věrné služby a namáhání při tomto Trčkově procesu povoleny byly cís. resolucí ze dne 4. června 1636 odměny: říšskému radovi dvorskému Matiášovi Prügelmayerovi 10.000 zl. rýn., jež mu byly vykázány na panství Světelském; koncipistovi a translátoru při české dvorské kanceláři Adamovi Pechiovi 2000 zl. rýn.; Danielu Freislebenovi 6000 zl.; dále dne 10. června 1636 Reinhardovi z Valmerode 60.000 zl. rýn., resp. statek Habry; dne 4. září 1636 říšskému radu dvorskému Tobiáši, svob. pánu z Herngvic 2000 zl. rýn.; konečně také oněm dvěma židům Buchdruckerovi a Sacerdotisu za jejich udavačství byla milostivě prominuta jistá čásť peněz, kterou měli složiti české komoře, a darována „za výtečné služby v procesu Trčkově prokázané“.

Po skončení Trčkova procesu vymazán a kasírován z desk zemských onen svrchu dotčený kšaft Trčkův, dle cís. resoluce ze dne 19. května a 9. června 1636, všecky pak statky Trčkovské jsou skonfiskovány a vykázány odměnou rozličným vojenským důstojníkům, jimž měly býti postoupeny císařským poručením a nařízením krále Ferdinanda III. ze dne 11. června 1636.

Statky, jež náležely Janu Rudolfu Trčkovi a manželce jeho a postiženy jsou nyní konfiskací, jsou následující:

1. Statky Bohdaneč a Suchotlesky v Čáslavsku postoupeny jsou dle cís. resoluce ze dne 19. června 1636 v odhadní sumě za oba 43.019 zl. rýn. vdově po cís. plukovníku Gotthardu ze Šaftenbergu, Anně rozené Kylmanové z Kylmanseku, opětně provdané Stahrenbergové, na srážku odměny jejímu zemřelému manželu dílem za věrné služby vojenské, dílem na zaplacení jednoměsíčné služby pro jeho pluk vykázané v sumě 80.000 zl. rýn.

2. Čáslavské vesnice, které r. 1623 byly konfiskovány obci města Čáslavi, zastaveny paní Marii Magdaleně Trčkové a pak r. 1627 prodány za 92.810 kop gr. míš. Byly to zejména: Moravice, Vrdy, Dobrovice, Hrudovice, Březí, Potěchy a Horky se 7 dvory poplužními. Postoupeny pak jsou dle cís. resoluce ze dne 30. května 1636 za odhadní sumu 81.678 zl. rýn. císařskému nejvyššímu lajtnantu Arnoštovi hraběti a svob. pánu de Suisovi náhradou za 70.000 zl. rýn., udělených mu cís. milostí, zvláště ale za to, že neposlouchal rozkazů Valdštejnových a císaři obsazení Plzně dne 25. února skrze plukovníka Diodettiho oznámil, byl ale povinen zapraviti čásť dluhu Trčkova na zboží tom v sumě 22.326 zl.

3. Statek Větrný Jeníkov v Čáslavsku a město Německý Brod, odhadnuté na 24.328 kop gr,. míš. a 40.000 kop gr. míš., postoupeny jsou v odhadní sumě 63.154 zl. rýn. cís. jenerálnímu strážmistrovi Filipu Fridrichu Breunerovi svob. pánu ze Stübingu.

4. Statky Dobrotivá, Chlum a Krchleby v Čáslavsku, odhadnuté za 76.795 zl. rýn., postoupeny jsou dle cís. resoluce ze dne 24. května 1636 ve výše uvedené odhadní ceně cís. plukovníku Valtrovi de Vereux) k zapravení císařské odměny v sumě 40.000 zl. jemu vykázané za jeho výdatné služby při exekuci Waldštejnské v Chebu. Za to povinen byl zaplatiti svým pomocníkům při vraždě, nejvyššímu lajtnantu Dionysovi Magdanichovi a hejtmanu Heřmanu Edmundovi von der Burg po 12.000 zl. rýn. jakožto odměnu.

5. Statek Habry v Čáslavsku s 25 vesnicemi a poplužními dvory, odhadnutý na 53.207 kop 49 gr. míšenských (62.075 zl. 46 kr. rýn.) postoupen jest dle císařské resoluce ze dne 10. září 1636 za tutéž odhadní cenu Reinhardovi svob. pánu z Walmerode na Nymburku, cís. nejvyššímu jenerálnímu polnímu komisaři, na srážku 60.000 zl., dílem za jeho služby, dílem odměnou za jeho přičinění při konfiskaci statků knížete z Friedlandu a jeho přívrženců císařem mu vykázanou na místo statku Stolinky, odevzdaného mu před tím ku správě.

6 Statek Chotěboř v Čáslavsku, odhadnutý na 19.777 kop 31 gr. míš., postoupen jest dědičně dle cís. resoluce ze dne 18. září 1636 v odhadní sumě 39.701 zl. 30 kr. rýn. Jaroslavu Rašínu Sezimovi z Rýzmburka k zapravení jeho pohledávky za českou dvorskou kanceláří, jakož i odměnou za jeho spis. obviňující Albrechta z Waldštejna ze zrady.

7. Statky Jeníkov pod Záběhlicemi (později Golčův), odhadnutý na 25.153 zl. rýn., Žandov a Jindice, odhadnuté na 15.196 zl. rýn., Podmokly, Přibyslavice a Kozohledy odhadnuté na 25.526 zl. rýnských, postoupeny jsou a dědičně darovány dle císařské resoluce ze dne 29. července 1636 v odhadní sumě 65.876 zl. rýn. cís. jenerálnímu strážmistrovi Martinu Maxmiliánovi svob. pánu z Golče k zapravení císařské odměny 60.000 zl. vykázané mu za jeho služby vojenské.

8. Panství Ledeč a statek Hamer v Čáslavsku, odhadnuté na 162.536 zl. rýn., postoupeny jsou a dědičně darovány dle cís. resoluce ze dne 5. června 1636 ve výše uvedené sumě odhadní jenerálnímu strážmistru Adrianovi svob. pánu z Enkenfurtu k zapravení císařské odměny za jeho služby vojenské a tchánu jeho, nejvyššímu lajtnantu Baltazaru Mohrovi v sumě 20.000 zl.

9. Panství Lipnice v Čáslavsku postoupeno jest dle cís. resoluce ze dne 4. července 1636 dědičně Matoušovi svob. pánu z Vernier k zaplacení sumy 50.000 zl. rýn., od něho r. 1630 k zařízení jednoho pluku o 3000 mužích vypůjčené, a sice za odhadní sumu 60.405 zl. rýn. Svršky pak na tomto panství nalezené prodány jsou pánu z Vernier dne 28. července t. r. za 941 zl. rýn. 42 kr.

10. Statek Moravany v Čáslavsku, který měl Jan Rudolf Trčka pouze svěřený po emigrantu Václavovi Robemhapovi ze Suché, přisouzen byl Ferdinandu Robemhapovi.

11. Statek Studenec Nový i Dolní v Čáslavsku, odhadnutý v sumě 63.471 zl. rýn., postoupen jest dědičně dle cís. resoluce ze dne 23. srpna 1636 Hendrichovi mladšímu Kustošovi svob. pánu ze Zubří a z Lipky za jeho pohledávku 77.500 zl., jež měl za starým a mladým Trčkou.

12. Panství Světlá v Čáslavsku, odhadnuté na 245.500 zl. rýn., postoupeno jest dle cís. resoluce ze dne 4. července 1636 dědicům po knížeti a sice a) domu Aldobrandino Aldobrandinimu, velkopřevoru řádu Maltézův, cís. válečnému radovi, v sumě 60.000 zl rýn., b) Volfovi Adamovi hraběti z Pappenheima, cís. jenerálu, v sumě 100.000 zl. rýn. na srážku vykázané jemu odměny per 150.000 zl. r. za věrné služby vojenské, jež vykonal otec jeho Hendrich Gottfried; c) Burianu Ladislavu hraběti z Waldšejna, cís. jenerálu, v sumě 50.000 zl. rýn. na srážku jeho pohledávky na panství opočenském a smiřickém, jakož i k zaplacení císařské odměny jemu udělené; d) Brunovi hraběti z Mannsfeldu, cís. radě a komorníku, nejvyššímu zemskému lovčímu a nadsokolníku, v sumě 20.000 zlatých rýn. jakožto odměna, vykázaná jemu císařem. Těm všem odevzdáno bylo panství Světlá dle jich pohledávek v jedné sumě 230.000 zl. r. a sice měli se mezi sebou srovnati a rozděliti.

13. Statky ležící v kraji čáslavském a sice: Žáky, Kluky a Vrbice. Tyto tři statky postoupeny jsou dědičně dle cís. resoluce ze dne 30. květma 1636 v odhadní sumě 47.984 zl. r. Ferdinandu Zikmundovi Kurzovi svob. pánu ze Seuflenau, cís. dvor. radovi říšskému a komorníku, na srážku císařské odměny, udělené jemu v sumě 50.000 zl.

14. Panství Žleby v Čáslavsku, odhadnuté na 84.528 zl. r., prodáno jest a postoupeno v téže sumě k dědičnému držení dle cís. resoluce ze dne 14. srpna 1636 Linhartu Helfriedovi z Meggenu, cís. tajnému radovi a zemskému dědičnému hofmistru v Rakousích nad Enží, na srážku jeho pretense za cís. dvorem v sumách 40.000 zl. a 70.000 zl. a k zapravení dílu Trčkových dluhů v sumě 23.105 zl. r., a vloženo do desk zemských dcerám jeho Alžbětě, Františce, Suzaně, Marii a Anně.

15. Statek Kounice v Pražském kraji, odhadnutý na 76.302 zl. r., postoupen jest dle cís. resoluce ze dne 22. září 1636 ke správě arcivévodovi a králi Ferdinandu III. proti zaplacení dluhů Trčkových v sumě 20.850 zl. r.

16. Statky Čížkovice, Košťálov a Boreč, odhadnuté dohromady na 83.578 zl. r., postoupeny jsou dědičně dle cís. resoluce ze dne 4. července 1636 vdově Anežce z Varnensbachu, rozené hraběnce z Ebersteina, opětně provdané za plukovníka Vernera Pallanta svob. pána z Mariame, na srážku odměny, vykázané jejímu manželu Pallantovi v sumě 60.000 zl. rýn. Trčkův dluh, zbývající ještě k zaplacení, obnášel pak jen 22.845 zl.

17. Statky v kraji Hradeckém ležící, a to: a) Hradiště Choustníkovo (Gradlitz), odhadnuté na 53.674 zl. r., b) Heřmanice, odhadnuté na 32.123 zl. Statky tyto postoupeny jsou dle cís. resoluce ze dne 12. června 1636 ke správě cís. jenerálnímu strážmistrovi Františku hraběti z Uhlfeldu v sumě 60.000 zl. r. vykázané za jeho služby vojenské a k zaplacení jednoměsíčné služby pro jeho jízdecký pluk a odevzdány témuž dědičně dle cís. resoluce ze dne 10. října 1636 v odhadní sumě 85 797 zl. r.

18. Panství Smiřické v Hradecku, k němuž náležel zámek a městečko Smiřice, dále všecky tvrze a obzvláště pak statky Žiželoves, Rodov, Hořiněves a Sadová spolu s třemi vesnicemi kralohradeckými Ruskem, Skaličkou a Pileticemi. Mimo to náležely k témuž panství vesnice: Smiřičky, Holohlavy, Sendražice, Máslojedy, Lipov (Lípa), Dub, Sovětice, Račice, Benátky, Habřina, Hustiřany, Lužany, Neznášov, Rožnov, Ertina, Černovice (Černožice), Semonice, Brzice, Mezilesí, Ples, Jásená, Libřice, Výrava, Černilov, Librantice, Oujezdec, Bukovina, Čibuz, Vlkov, Smržov, Lejšovice, Svinary, Bohanka, Chlumek a Klenice se stálými platy, běžnými robotami, poplužními dvory, vinicemi, oborami, štěpnicemi, chmelnicemi, zahradami, vinopalnami, pivovary, mlýny, rybníky, řekami, potoky, lesy, háji, horami, cihelnami, lomy kamennými, kostely farními i filialními i se vším jiným příslušenstvím. Toto celé panství dle cís. resoluce ze dne 20. července a 14. srpna 1635 odevzdáno jest ke správě a darováno i dědičně postoupeno cís. listem ze dne 11. března 1636 v odhadní sumě 335.618 kop gr. míšenských (391.554 zl. r.) Matiášovi hraběti z Gallasu za jeho vzácné a platné služby prokázané císaři při domnělém spiknutí Waldštejnském. Zvěř v oboře smiřické i s nářadím loveckým darována byla králi Ferdinandu III. dle cís. resoluce ze dne 20. března 1635.

19. Vesnice Trutnovské, totiž Žďár, Maršov, Kobř, Vambeřice a Staré Město, postoupeny jsou dědičně dle cís. resoluce ze dne 26. března a 24. dubna 1636 cís. jenerálu Janu Jakubovi de Weyghi z Adelsberga k zapravení jeho vojenského pohledávky 300 000 zl. r., uloženo mu však zachovati podmínku strany vysokých lesů, což již i Trčka měl uloženo.

20. Panství Žírec v Hradecku, jež koupila r. 1622 Majdalena Trčková ještě s jinými statky, konfiskovanými Janu Zilvarovi, odhadnuté na 75.216 zl, darováno jest a dědičně postoupeno dle cís. resoluce ze dne 1. března 1635 a 15. července 1636 Jezovitům k nadání jejich domu pro novice u sv. Anny ve Vídni do 100.000 zl., zbytek pak sumy odhadní téhož statku per 17.216 zl. r. vykázán jest Jezovitské koleji v Jičíně na srážku jejich fundace.

21. Svobodný dvůr ve vsi Vršovicích u Prahy se 7 poddanými postoupen jest Mikuláš Pixovi, král. služebníku při české komoře, po jehož smrti však prodán byl Rafaelu Mnišovskému ze Sebuzína dle cís. resoluce ze dne 29. srpna 1638 za 685 zl. r.

Ze všech těchto statků Trčkovských vyhrazeny byly k ruce císařově všechny svršky a nářadí hospodářské, zvláště pak obilí a dobytek, i dále, co by se našlo na hotových penězích. Avšak dle zpráv, podaných král. místodržícímu dne 22., 23. a 24. března 1635 cís. komisařem Zdeňkem hrabětem z Kolovrat, nařízeným k ujímání těchto statků, pobral cís. nejvyšší komisař hrabě z Puchheimu vše z těch svršků, co se mu líbila, ano i regenta Trčkovského Henricha Straku, který mu nechtěl vydati hotové peníze, trýznil a uvěznil. Dle zprávy Linharta Korky Cholovského z Korkyně, podané z Opočna dne 13. března 1635 cís. komisařům Hieserlovi a Criduleovi, odvezeny byly svršky ze zámku opočenského nočního času v několika truhlách a složeny u pana Vostrovce na Skalce (*okolo r. 1848 vykopal na Skalce jistý chalupník na své zahradě těžký zlatý řetěz, jehož jednotlivé články byly na prst tlusté. Když pak prý potřeboval peněz, uťal vždy jeden článek sekerou a prodával je židovi po 5 zl.)

Na všech statcích, Janu Rudolfu Trčkovi a jeho manželce konfiskovaných, které byly odhadnuty dohromady na 2,811.596 zl. r., bylo dle zprávy komise ze dne 14. dubna 1640 právních dluhů, povinných rozdílným věřitelům, úhrnem 364.024 zl. r., nepočítaje v to pohledávku v sumě 160.817 zl. r. za pravou neuznanou, ani pohledávku 47 věřitelů, již se nepřihlásili v určitý čas.

Dále konfiskovány byly všechny Trčkovské domy, kde který se nalézal, a sice:

1. Dům Trčkovský na Hradčanech v Praze, k němuž náležely: a) dům Brunšvický, b) dům „u hroznu“, c) dům, řečený „malý“, d) zahrada, zvaná „Šlikovská“, e) dům nárožní proti domu Pruskovského. Všechny tyto domy i se zahradou darovány jsou dle resoluce ze dne 4. května 1624 Janovi z Altrdringen a za 18.000 zl. r. postoupeny Karlovi svob. pánu z Harrachu, kterýž je ale opět odstoupil Majdaleně Trčkové.

2. Dům Šleinicovský, jinak Rožmberský na Starém Městě Pražském na Uhelném trhu stojící darován jest dle reskriptu ze dne 18. října 1646 Janu Cridelovi, doktoru obojích práv a apelačnímu radovi.

3. Domek na Novém Městě Pražském, na Židovské zahradě stojící, sešlý a pustý, odhadnutý na 100 kop, darován jest německému kantoru Kašparu Reucherovi.

4. Dům v Hoře Kutné, od starodávna zvaný „knížecí“, jinak „Krejslovský“, odhadnutý na 1000 kop, postoupen jest dle cís. resoluce Juanovi de Salazar et Montalban na srážku jeho pohledávky za císařem.

Konečně odevzdány v ruce císařovy všecky jistiny, hotové peníze, klenoty, svršky a jiné věci, pozůstalé po Trčkovi a jeho manželce. Byly pak to jmenovitě:

a) Jistina 70.000 zl. r., zbytek to sumy trhové za statek Smidary.

b) Jistina 58.013 zl. r., jež byli dlužni starému Trčkovi židé Lev Freund, Nathan Sacerdotis, Salomon Buchdrucker, Simeon Marous z Mladé Boleslavi a Abraham Buchdrucker, a kteroužto sumu zavázali se zaplatiti v pololetních lhůtách à 2000 zl.

c) Jistina 6600 kop na statku Nové Zámky po Jiřím z Vartenberka.

d) Jistina 6000 kop s úroky na panství Děčínském.

e) Jistina 1600 kop při městě Kadani.

f) Jistina 1000 kop na statku Bělohradu, konfiskovaném po Petru Škopkovi.

g) Jistina 500 kop za Přibíkem Jeníškem z Újezda.

h) Jistina 3000 zl., které byl Jan Rudolf Trčka zapůjčil dne 8. listopadu 1629 městu Jaroměři a kteréž potom darovány jsou téže obci císařem Ferdinandem III.

i) Na hotových penězích: 8000 kusů dukátů, dle ceny tehdejší mince 24.000 zl. r., které měl v uschování Adam hrabě z Waldštejna jakožto poručník.

Stříbrné šperky v ceně 7000 kop míš., které též byly uloženy u Adama z Waldštejna, darovány témuž Waldštejnovi dle cís. resoluce ze dne 27. března 1636 jakožto odměna za dobré služby vojenské, prokázané jeho synem Berchtoldem, ve vojně padlým.

Hotové peníze, zlaté i stříbrné, šperky stříbrné a zlaté řetězy, dohromady v ceně as 100.000 zl. r., uschované u Petra Straky a jeho manželky, měl dle císařského poručení, daného dne 15. května 1636 král místodržícím, vyzdvihnouti Linhart Korka Cholovský z Korkyně a s věcmi, jež byl odňal Trčkovskému regentu Hendrichovi Strakovi a u sebe choval, dodati do cís. dvorské komory, což stalo se prostřednictvím cís. dvorského obchodníka Bernarda Leuxena. Poklady, jež Korka u sebe choval, pak byly: 151 hřiven a 17 ½ lotu stříbra, dva soudky říšských tolarů, dále 2000 říšských tolarů a zlatý řetěz v ceně 800 kusů dukátů.

Dále pak uloženy byli při deskách zemských hotové peníze, dukáty, zlato, stříbro, klenoty a jiné věci, jichž cena není vytčena. Z těch dle cís. resoluce ze dne 8. března a 17. května 1636 vydáno byl 12.000 zl. r. Františce hraběnce z Palffy, rozené Khánové, za její pohledávku za Trčkou, ostatek pak celý, řádně odhadnutý, odevzdán byl paní Majdaleně vévodkyni Saské, rozené z Lobkovic, na srážku její pohledávky, již měla na král. panství Pardubicích.

Kostelní věci stříbrné, totiž pozlacený kalich s 2 paténami a 2 krabicemi na hostie, velké pozlacené ciborium a kropáč odevzdány byly české komoře teprv r. 1642 od komorního sudího Abrahama Günzla z Günzelfeldu, jemuž byly po několik let svěřeny. Zlatý řetěz pancéřní, odhadnutý za 800 kusů dukátův neboli 2400 kop míš., odkázal Trčka svému komorníku Janu Menzlovi, jemuž však zaň poručníci Trčkovi dal již předem 300 kusů dukátů. Menzel však nyní řetěz podržel pod záminkou, že mu byl darován císařem za služby prokázané při konfiskaci jmění Trčkovského. Za to musila pak sestra jeho Dorota Reichlova, žijící v Jindřichově Hradci, zaplatiti dle cís. resoluce ze dne 3. listopadu 1670 pokutu 300 zl. r.

Veškeré Trčkovi a jeho manželce skonfiskované jmění obnášelo tedy 3,107.865 zl. r., v kteréžto sumě však nejsou obsaženy hotové peníze, stříbro, zlato, klenoty a jiné věci, ani svršky hospodářské, jejichž cena se může páčiti na několik set tisíc. Připočte-li se k tomu ještě jmění Adama Erdmana Trčky, obnášelo vše dohromady ohromnou tehdáž sumu pěti milionů!

Tak truchlivým způsobem zahynul tak bohatý a mocný rod v Čechách, že již na dále o něm mluveno jen ve vlasteneckých dějinách. Potomkové postranních větví pánů Trčkův z Lípy, šíře rozvětvení, ale schudlí, nejvíce pouze statkáři nebo i chalupníci, kteří po tom, co se stalo, netroufali sobě ani přikládati titulu šlechtického, žili a šířili se arciť dále.

Ve farním chrámu Pána na Opočně jest rodinná hrobka Trčkova, panem Vilémem postavená v těch místech, kde se nyní nalézá sakristii. Ještě r. 1741 bylo zde 15 cínových rakví. Tehdáž napadlo jenerálního vikáře Jana Josefa Saxa, aby se hrobka u přítomnosti hejtmana panství Františka Wolprechta a faráře opočenského Jiřího Merty otevřela a prohlédla, poněvadž vyprávěla pověsť, že tam jest uchován veliký poklad. Úmysl svůj však nemohli úplně provésti, ježto v ten čas udál se právě vpád Prusů do Čech u Náchoda, a tak zmínění pánové musili odložiti předsevzetí své na jinou dobu. Jenom zběžně prohlédnuty jsou některé rakve a potom vše v rychlosti zazděno.

Karel rytíř z Bienenberga, slovutný starožitník a hejtman kraje hradeckého, žádostiv byl provésti to, co bylo započato r. 1741, totiž prohlédnouti Trčkovské hrobky na Opočně. Za tou příčinou obdržel r. 1778, kdy král pruský byl již zahnán až k Žacléři, od biskupské konsistoře povolení k otevření hrobky, což také vykonal u přítomnosti faráře opočenského Františka Egidia Portensteina a vrchního na panství Frant. Antonína Herziga z Herzfeldu.

Do zdi učiněn jest průlom a tu se našlo několik v nepořádku sem tam rozestavených i na sobě narovnaných cínových i dřevěných rakví, v nichž odpočívali členové rodu Trčkovského.

Na velké cínové rakvi s kruhy a nohami, v níž je tělo Viléma Trčky, spatřuje se na levé straně ku hlavě tento vypouklý nápis: „Anno Virginei Partus MDLXIX Mens: Octob. XXII. Generosus Baro. Dns. D. Wilehlmus Trczka aetatis Anno XXXVII Cujus Corpus Hoc in Cista Repositum Requiescit“ – v devíti řádcích nad sebou. U nohou víka jest znak rodu Trčkův, tělo samo pak leží ještě v smrkové rakvi.

Dále je zde podobná rakev s tělem paní Barbory ze Žerotína, rozené z Ribersteina, jež zde odpočívá v sametovém obleku. Na pravé straně je Žerotínský znak, dále krucifix, Ribrsteinský znak a nápis:

„Leta Páně 1585 v Auterý po Památce Svatých Tří Králův v noci na Středu po desáté Hodině na půl orlogi Gegí Milost urozená paní Barbora Zierotienská z Ribrsteinu na Smiřicích a Czernikowiczích Manželka Geho Milostu urozeného Pana Pana Gana Getřicha staršího ze Zierotiena na Smiřicích a Czernikoviczích v pravé víře Krista Gežíše život svůj dokonala a v Pátek před svatým Fabianem a Šebastianem tělo gegí poctivě v Kostele na Opočně gest pochowáno.“

Třetí rakev podobna je předešlým, jen že při Trčkovském znaku spatřujeme litery J. T. Z. J., při Žerotínském pak J. T. Z. Z. a tento nápis se čte:

„Leta 1588 v Pondělí po sv. Trogici v hodin sedm na půl orlogi schylugící se k noci Geho Milost dobré a slavné paměti urozený Pán Pan Jaroslaw Trčka z Lípy Pán na Ledči, Opočně a Frimburce, genž prostrzedkem smrti z tohoto světa sgíti ráčil a tuto pochowán gest, kteréžto Dussi geho Milosti Pán Bůh Wssemohoucí rač milostiv býti.“

V malé cínové rakvičce jsou ostatky syna Karla. Na rozích spatřují se hlavičky andílků, nápis pak v 10 řádcích zní takto:

„Leta Panie 1588 po Pamatce Proměnění Pána Krista W Dewiet Polu W orlogních Hodin Na Strzedu W Noci od Pána Boha Wssemohoucího Prostrzedkem Smrti Wieku Swem Mladistwem A Dietinském S Tohoto Swieta Powolan Gest Urozeny Pan Pan Karel Trczka z Lípy Syn Wlastní a Negmladssi Nebožtíka Dobré a Slawné Pamieti Urozeného Pána Pana Jaroslawa Trczky z Lípy Pána na Ledči, Oppocznie a Frimburce Brzo Po Ze Swieta Sgití Pana Otce Swego Negmilegssího, Kteréhožto Dussi Pan Buoh Milostiv Beyti A Wessele Z Mrtwych Wstání Przati Racz A Tuto Pochowan Gest.“ Na levé straně u nohou jest Žerotínský znak.

Čtvrtá cínová rakev má tvar obyčejné, podlouhlé schrány, jest nahoře plochá a opatřena dvěma kruhy. Při hlavě je krucifix a na něm tabulka s vyšitým nápisem, již nečitelným; pouze lze rozeznati letopočet 1596.

Mimo to shledány jsou ještě v největším nepořádku čtyry velké dřevěné rakve obyčejného tvaru a jedna malá dětská, dále shnilá prkna a lidské kosti asi ze dvou rakví, kteréž původně ležely asi také v rakvích cínových, při předělávání hrobky ale jsou vyndány.

Náhrobní kameny Viléma i Jaroslava Trčky byly vytrženy ze zdi a položeny na náměstí před chrám Páně, jsouce takto vydány všem nepohodám. Zadělány jsou však zase na své místo, což se stalo takto: Hrabě Hieronym Colloredo, vlastník panství opočenského, cís. jenerál a jakožto guvernér v Miláně a Italii žijící, měl prý často zlé sny o těchto Trčkovských náhrobnících, což ho pohnulo, aby se u svých Opočenských úřadů poptával písemně, co by to bylo s těmi kameny. Když mu bylo odepsáno, že tyto již po dlouhá léta jsou vyvrženy z chrámu Páně Opočenského ven na náměstí, vydal hned rozkaz, aby zase byly přeneseny do kostela a tam zazděny do zdi, což se také stalo.

Po smrti hraběte Hieronyma z Colloredo, býv. cís. ministra, kterýž si přál odpočívati v témže chrámu Páně, hledáno pro jeho rakev příhodné místo a tu na levé straně oltáře objevena jest hrobka Trčkovská, v níž se nalézalo několik cínových rakví. Byly při té příležitosti otevřeny a dva zlaté, drahokamy posázené snubní prsteny Jaroslava a paní Barbory z Ribrsteina jsou vzaty a uloženy pro paměť na farním úřadě opočenském. Rakve postaveny pak jsou v komoře, nalézající se v samé sakristii, jejímž okénkem jest vyhlídka do Rudolfova údolí.

O oslavu rodu Trčkovského zasloužili se také někteří čeští literáti. Tak vydal r. 1575 David Crinstus z Hlaváčova alias Kučera knihu o původu přednějších míst v Čechách, kteréžto dílo připsal pánům Trčkům.

Michael Šparovský z Lisova a Šebastian Faukner z Faukensteina dedikovali jim „Titulář stavů českých z r. 1576“. Titíž autorové napsali svatební báseň ku poctě Buriánovy dcery Markéty Trčkové zasnoubené s Václavem Berkou z Dubé.

Pavel Lucinus Helikoniades z Helikonic dedikova svůj spis „O nejznamenitějších skutcích císaře Karla IV,“ vydaný roku 1584, Buriánu Trčkovi.

Blasius Borovský z Borovna, farář Holohlavský, dedikoval r. 1616 první dál svých pohřebních kázání panu Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy.

Konečně ještě kněz Martin Philadelphus Zámorský, který vydal r. 1602 v Drážďanech svoji „Postillu Českou“, jež ale byla zakázána, dedikoval tuto Kristianu II., vévodovi saskému, ozdobiv ji mnohými erby českých pánů, mezi nimiž spatřuje se též erb rodu Trčků.

O tomto erbu rodu Trčkova pěje ověnčený básník tehdejší doby, Gregorius Carolides z Carlspergu:

„Candor er ingenua virtus, heroica mentis et gravitas genti propria Trczkoviae. Hic nives, rubro, nigroque colore notantur priscorum anticus more er amore decum. Di faciant quantum clypeo vexilla decoris tantum addant generi facta benigna pio.“

Což znamená: „Přímosť, velkodušná rekovnosť a vážnomyslnosť v rodině Trčkově dědičná zde bílou, červenou a černou barvou se jeví, dle starého mravu a obliby dávnosti velmožů. Dejž Bože, aby jak zdobí štít znamení tato, osud laskavě ozdobil rodinu zbožnou.“

Erb rodu Trčkova vypisuje se takto: V podlouhlém, dole zaokrouhleném štítu, k levé straně shora více vykrojeném, položeno jest uprostřed v poli černém a červeném bílé břevno neb trámec, nad štítem helm kolčí korunovaný, z něhož vystupují dva bůvolí rohy; po straně každého je po šesti praporečkách barvy černé, červené a bílé, ze spodu koruny dolů po každé straně fanfrnoch.

Též pamětní mince byly raženy na počesť některých členů rodu Trčkova a sice: Pro pana Viléma široká měděná medaille jednostraně litá s nápisem uprostřed rodinného erbu: „Wilem Trczka z Lippi a na Welissi“.

Pro pana Buriána, podkomořího, silný stříbrný tolar, 3 ¼ lotu těžký, s poprsím Buriánovým na jedné a erbem na druhé straně. Kolem pak nápis „Burianus Trczka de Lippa in Swietla ad Sazavam, Subcamerarius Regni Bohemiae 1588.“

Pro pana Adama Erdmana široká měděná medaille, vypoukle a velmi příjemně pracovaná s poprsím jeho a allegorií. Nápis zní: „Adam Erdman Trczka z Lippi a na Oppoczně. Co zmohou ramena.“

V zámku opočenském nacházejí se některé podobizny Trčkův. Je to na předním místě obraz nešťastného Adama Erdmana, jenž prý založil krásný letohrádek, stojící dosud v opočenském parku.

Mnoho památek zachovalo se ještě také až na naši dobu po chrámech bývalých panství Trčkovských, jež hlásají jejich bohatství a zbožnou mysl. Jsou to jmenovitě zvony, křtitelnice a j. v. Avšak původní sídlo, kolébka jejich rodu, hrad Lípa, zmizel na dobro s povrchu země. R. 1619 mohlo se prý v něm ještě bydleti. Naprosté zmizení jeho vysvětluje se tím, že byl stavěn ponejvíce ze dřeva.

Jdeme-li od Hradce k Sadové po císařské silnici, tu na temeni pohoří Chlumského, ve vsi Lípě, těsně při silnici vidíme na pravé straně blíže hostince a kovárny skupení hospodářských stavení. To je místo, kde stával někdy hrad Trčkův nebo též Salavův a Hlavův.

Nynější majetník pozemku toho, statkář pan Homoláč, našel při rozličném kopání v místech těch různé starobylé předměty, pocházející z doby, kde ještě bydlel zde a vládl onen mocný rod. Předměty ty uschovány jsou pečlivě – pro památku příštím pokolením.