Stanul jsem na pokraji horského srázu. Vítr šuměl v korunách lesů, černajících se až kam oko dosáhlo, a hluboko dole, v nedozírné rokli, hučelo to jako vzdáleným vodopádem. Jinak úplné ticho, rušené leda cvrlikáním některého z řídkých pěvců pozdního léta.
Divokrásná dolina tají se v šeru lesních velikánů, oplývající hojně vším, co shrnuto obyčejně v pojmu slova „romantická“ krajina.
Strmé skalní stěny, lesnaté stráně, prudké řeky tok, osamělá myslivna se sloupovým loubím, tichá dědinka, roztroušená po březích, uprostřed rokliny zvětralá skalnatá homole a na ní zbytky rozkotaného hradu.
A tamo v boku stráně černá se ústí železničního tunelu, jako brána do podsvětí.
Čeho si žádáte ještě?
Věru, skrytějšího místa nemusel sobě ani Mikuláš Potštýnský přáti k utajení svých činů. V temném žaláři na Liticích mnohý asi strádal a hynul vězeň, za nějž nevyplaceno výkupného; šedé zdi a rezavé mříže leckomu asi byly svědky probdělých nocí a nezměrných útrap! Strmý pahrbek, na němž hrad zbudován, obklopen vůkol vrchy značně vyššími a lesy úplně zastíněn. Jsi téměř u něho a nevidíš ho. Až teprve, sestupuje namáhavě po neschůdné cestě, či vlastně necestě, ocitneš se na samém břehu Orlice, ženoucí se v prudkém běhu polokruhem podél úpatí kopce hradního popatříš vzhůru, a nad tebou vypínají se rozpukané zdi hradní, s věží nade branou. Opevnění většinou podlehla ničícímu zubu času, pokud je nerozválel nepřítel, a komnaty někdy oživené řinčením zbroje a zvoněním pohárů i veselým zpěvem hlaholem, zarostly jsou hložím a křovím; obyvatelem jich leda noční dravec a netopýr. A to jsou pozůstatky hradu, kdysi téměř za nedobytný pokládaného, o nějž se uherský král Matyáš, věrolomný Jiříkův zeť, se 16.000 muži r. 1468 marně pokoušel.
Toť světa běh!
Litice založeny v tuže asi dobu jako sousední Potštýn.
Když rod Drslavicův, opustiv starodávná sídla svá mezi Mží a Otavou, v poříčí obou Orlic nový domov sobě vyvolil, zdá se, že bratří Procek a Póta založili Potštýn a Častolovice, jiný pak příbuzný jich z větve Litické vystavěl Litice, kdysi před 600 léty. Než záhy přešly i Litice v držení pánů Potenštejnských, neboť již zbujný Mikuláš byl majitelem obou hradů. Po téhož pádu ponechal královic Karel Litic sice jeho synovi Ješkovi z Potštýna, avšak již r. 1341 podnikl proti němu z neznámých příčin výpravu a dobyv ho, ku komoře královské ho potáhl.
Nejskvělejší doba nastala Liticům za panování blahé a slavné paměti Jiříka z Poděbrad. Jakožto správce království používal hradu sice jen za státní vězení, vsadiv sem do věže, podnes částečně zachované, zajaté kněze Táboritův (okolo r. 1444), avšak stav se králem, opevnil hrad tak velice, že se stal bezpečnou skrýší pokladů královských. O marném úsilí Matyášovu zmíněno již z předu.
Na podhradí Litickém i v širším okolí nalezli útulku z milosti Jiříka Čeští Bratří.
Po smrti Jiřího dědil hrad syn jeho Jindřich vévoda z Minstrberka a pán na Kladsku, od něhož přešel v majetek pana Viléma z Pernšteina a Helfenšteina, nejvyššího hofmistra království Českého. Vnuk tohoto, Jaroslav, prodal zboží Litické Arnoštovi, vévodě bavorskému a tento rytíři Václavu Vokrouhlíkovi z Kninic a na Borovnici. Léta pak 1562 koupil Litice Mikuláš Vratislav z Bubna, syn cís. polního maršála Heřmana z Bubna. Odtud psali se potomkové jeho pány z Litic a z Bubna, k označení rozdílu mezi příbuznou větví rytířů Varlichů z Bubna. Syn Mikulášův Jindřich Jan povýšen od císaře Ferdinanda III. do stavu hraběcího a přijal za erb buben v modrém poli. V našem století staly se Litice majetkem svobodných pánů Parishů, držitelů Žamberka.
Předeslav stručné dějiny památného hradu, těším se, že mne čtenáři aspoň v obraznosti své provodí do zřícenin.
Velmi nesnadný a k tomu jediný je přístup do hradu zachovalou posud hlavní branou, před níž býval zdvihací most, po kterém památku po dnes vidíme.
Prve než vstoupíme do brány, jest nám přelézti hluboký hradní příkop, kterýžto výkon není bez nebezpečí; s obtížemi spojen je na jisto, leda bychom si, jakož se stává, dole ve vsi vypůjčili prkno ke zřízeni prozatímní lávky. Brána jest vysoká a zbudována ve slohu gotickém. Při ní bývala strážnice a obydlí vrátného.
Nade branou (do hradu vedly za starodávna brány čtyři) zachoval se otřený latinský nápis s letopočtem 1468 a pod ním nápis český: „Tato wieze dělana za neyiasnějšiho krále Giřiho czeskeho krale Makrabi Moravskeho.“ Nápis býval pozlacen, avšak poustevník který asi před sto lety v dolině Litické se zdržoval, zlato s písmem seškrabal a natřel je červeně. Mezi oběma nápisy spatřujeme znaky Čech, Moravy, Slezska a Lužice. Nahoře pak vytesána zubří hlava s kruhem v nose prostrčeným, erb to Pernštýnův, tudíž práce doby pozdější. Věž za branou, silná a nyní šindelem chatrně krytá, rozdělena je na několik pater, v nichž zříme klenuté komnaty, bezpochyby někdejší žaláře. Mezi několika sesutými komnatami jest jedna z tesaného kamene se stropem klenutým, snad schránka zemských pokladů za krále Jiřího. V prvé polovici minulého století dal tehdejší majitel statku Litického, Jan Antonín Hrabě z Bubna hrad poněkud opraviti, zvláště v jižní části – a z této doby nejspíše pochází šindelová střecha na věži.
Na hradě bývaly dvě studně, jež – částečně ovšem zasypané – možno podnes viděti. Jedna z nich vytesána byla do skály při hradební zdi. Druhá, hlubší, z části taktéž ve skále vytesaná, částečně vyzděná, jest na jižní straně hradu v místech, kde sráz vrchu je nejpříkřejší; bývala chráněna zdí a příkopem. Litický poustevník při své zbožnosti nemohl se zhostiti bažení po pokladech z tohoto světa. Vida marné úsilí pana hraběte z Chamaré na Potštýně, přišel na myšlenku, že snad poklady ponořeny na dno studnice. Snad že chtěl jimi nabýti prostředků ke stavbě chrámu či kláštera, pustil se do nesnadného úkolu: s nadlidským namahaním vyčerpal všechnu vodu ze studny a sám se do ní pustil. A víte co tam nalezl? Inu, což jiného, než skalnaté dno! Místu, kde nalezala se poustevna, dosud se říká „na poustevníku“.
O vyhlídce s Litického hradu směle můžeme pomlčeti; nevidíme kromě krajinného obrazu, z předu vylíčeného, ničehož, leda snad neširoký průlom, který se voda do zdejší rokle ve pravěku divá Orlice vedrala. Podél břehu vybíhá odtud kamenitá vozovka k Německé Rybné s českým obyvatelstvem, pokročilé to obci na silnici z Vamberka k Žamberku.
Také pod Liticemi, však hojněji než u Potštýna, naváleno je v řečišti Orlice velikých kamenů „valounů“, jež sem prudká řeka s hořejšího svého toku přihnala a jež během dlouhých věků voda omlela, ba místy až zakulatěla.
Jak rozloučiti se s Liticemi?
Nemožno jinak, než se přáním, aby návštěva rozkošného místa nebyla naší poslední!
Odcházím okolo myslivny, jež tu mezi lesními velikány průčelím ke hradu shlíží v dol. Pan lesní nemůže si přáti krásnějšího letního sídla. V zimě ovšem, když vichřice skučí starým hvozdem a burácí, když neviděti odtud ničeho, než bílým příkrovem zahalenou rokli s příšerně osamělým hradem ve středu a nad sebou tu mrtvě šedou zachmouřenou oblohu, – byt pod Liticemi věru není k závidění, zvláště ana cesta pohodlná odtud v žádnou stranu nevede a vozovky k Potštýnu i Rybné často do značné výše bývají zaváty.
Však v zimě na Litice nepůjdeme.
Výlet na Potštýn a Litice jest dojista z nejvděčnějších. Kdo můžeš, neopomeň pokochati se ve krásách luzné té krajiny
OD KLADSKÝCH HRANIC 