Vojenské zřízení města Náchoda v XV. až XVII. století (Jan Karel Hraše, 1893)

V dřívějších časech podobal se Náchod pevnosti. Tak bylo od XIII. stol, kdy byl založen, až do konce XVII. stol. Však psal se Vlach Felici Tancredo, jenž s Octavianem Piccolominim do Náchoda přišel, aby roztrhaný svůj livrej vlašský za český aksamitový kabátec vyměnil, ještě r. 1643 „capitánem“ a commandantem zámku a pevnosti Náchodské.“¹⁾ Náchod měl tehdy své pevné hradby – šance – které jej s hradem těsně spojovaly. Ve zdech bylo 28 bašt, dvě brány a jedná fortna, vedoucí k řece Metuji. – Před zdmi městskými táhl se příkop – vše dle královského nařízení Přemysla Otakara II. Brána východní slula horská, jinak polická, západní pak krajská, čili hradecká, dle směru nejprvnějších znamenitějších měst doby tehdejší, Police a Hradce Králové.

Na obou branách chovala městská obec potřebné píšťaly, t. j. menší dlouhé roury železné aneb měděné, ve dřevě zasazené. Bylo-li potřebí, mohly se píšťaly též nositi. Vedle píšťal byly na branách ještě terasnice, t. j. hrubší děla z mědi, někdy ze železa s potřebným k nim množstvím prachu, v měchu dobře uzavřeném a též s potřebným k nim množství kulí. Obyčejně dostávala jedna píšťala na jednu kulku lot prachu, tarasnice ovšem více. Mimo píšťaly a tarasnice bývaly tu někdy též hákovnice, do nichž se nabíjely koule osmilotové. Byla to střelba o jedné hlavní pažbě se železným hákem, jímž při střílení do dřevěného kozlíku, před střelcem do země zaraženého, se vložila a upevnila. Dvojhák²⁾ potřeboval k obsluze dva muže a vystřeloval 4-8 lotů olova; z půlháku, jímž z ruky se střílelo, vyvinuly se později naše ručnice, muškety, pušky. Ze střelby prachové směli stříleti toliko dovední lidé, kteří kovu rozuměli a ti byli puškaři a jejich tovaryši, někdy též zámečníci a kováři.

Libra prachu stála ve druhé polovici XV. věku 15-20 grošů. Lunty se prodávaly na sáhy a sáh jich stál půl groše, někdy i celý groš. Tesáky shotovoval mečíř po 21 groších. Válečné zřízení města spočívalo tenkráte úplně v rukou obce. Obec měla svoji zbraň, která byla v inventáři podrobně sepsána. Z inventáře takového, který se nám z roku 1469 zachoval³⁾ a jenž počíná slovy: „Znamenají se obecní píšťaly i komu je obec půjčila a kdo má kde s kterou býti“, dovídáme se, že na bráně polické stály dvě píšťaly měděné s jedním ložem a že k nim přichystáno bylo 17 kulek, dále jedna píšťala železná v loži a k ní 15 kulek a libra prachu s měchem koženým.

Na hradecké bráně, která byla dvojnásobná a ozdobnější než polická, jelikož z té strany králové do města přicházívali, stály pohotově dvě terasničky a to jedna měděná v loži a při ní 12 kulek a druhá železná a při ní 20 kulek a též libra prachu, v koženém měchu dobře uschovaná, aby nezvlhl.

Pro snadnější přehled obrany města rozděleno bylo město Náchod dle řádu pražského, Karlem IV. ustanoveného, na čtvrti vojenské⁴⁾, v jichž čele stáli čtvrtníci hejtmané, dle nichž pak každá čtvrť své jméno obdržela. Každý takový hejtman měl seznam všech sousedů své čtvrti, kteří byli službou vojenskou povinni, měl zároveň popis vší zbroje, která v každém domě nalézati se musila a byl povinen starati se pilně, aby zbroj ta nebyla zmenšována, nýbrž stále rozhojňována. Každá hotovosť vojenská oznámena napřed a když bylo dáno znamení zvonem na radnici, musil každý spěchati ku své korouhvi, které stály na náměstí – asi jako dnes spěchají hasiči ku své stříkačce, svolává-li je trubka poplašná.

Někdy vytáhla jen jedna, někdy dvě, někdy všecky čtyři čtvrti, jak potřeba kázala. Připouštělo se někdy zřízením městským, že sousedi nemuseli vytáhnouti do boje, složili-li povinnou berni, za niž obec najala potřebné žoldnéře.

R. 1469 jmenuje se první vojenská čtvrť čtvrtí Sokolovou. Velení nad ozbrojeným měšťanstvem této čtvrti svěřeno tenkráte sousedu Sokolovi, jehož zaměstnání nám neznámo a vedle něho Matoušovi ševci, který byl asi desátníkem, nebo desátníkem svého sboru. On, Matouš a Sokol měli po jedné píšťale.

Čtvrť druhá slula Jiříkova čtvrť. Jí střehli a hájili tito náčelníci: Jiřík, hejtman, Tribun a Algustýn, kteří měli též po píšťale a byli asi desátníky.

Ve třetí čtvrti, již zvali čtvrtí Čtvrtcovou, zastávali službu brannou tito ozbrojení sousedé: Čtvrtce, jako hejtman, Taraba, Kazek, Matěj Kozík a Víšek. Kazek měl dvě píšťaly na starosti, ostatní po jedné. Čím kdo z nich byl, povědomo nám není.

Ve čtvrti čtvrté, Bartošové, nalézáme tyto ozbrojené měšťany: Kašibu, Janka Markův, Mydláře, Bartoše, Jiříka Kozíka a Černíče. Všichni tito měšťané-vojáci měli po píšťale. I těchto hodnost nám neznáma. Mimo tyto hejtmany, desátníky a poddesátníky; měli ještě obecnou zbraň vypůjčenou: Jonáš Erazimův měl hákovnici, Jan Penec a Huček měli po píšťale. Vedle těchto uvedeni jsou v témž inventáři ještě hospodářové tito: Duchek sladovník, Medlovský, Hušek, Vácslav sladovník a Dušku (Duchoslav) Židl, kteří měli též po píšťale obecní.

A ku konci zajímavého inventáře tohoto poznamenal písař: „Item Matušovi půjčili libru prachu a Mrvovi půjčili píšťaly měděné a k ní měch, libru prachu a kulek železných půl kopy“⁵⁾.

Brána hradecká měla mimo to u vrat svých ještě šraňk se zbrojí, k níž r. 1469 za purkmistra Jana Chmelíka zámek dal zbraně⁶⁾ a hrozilo-li městu i hradu větší nebezpečí, poskytovali i páni z hradu městu větší množství potřebné zbroje a nestačili-li měšťané k obraně města, najímáni žoldnéři do služeb městských, zvláště kázal-li král vstáti k vojně. Tak najala obec r. 1468 jakéhos Šoffa, patrně Němce a Ondřeje z Police a platila Šoffovi za týden 12 grošův a Ondřejovi 13 grošů a r. 1470 vydala obec na žoldnéře vypravené z rozkazu královy Milosti: Bradáčovi 2 zlaté (uherské) a 1 kopu českých grošů a Kavkovi 3 zlaté (uher.) a 1 kopu gr. Škoda, že další výkaz výplatní jest tak poškozen, že nemožno dále čísti.

Jak tito vojáci asi vypadali, o tom nás poučuje Zikmund Winter⁷⁾ Měli brnění polovičná, „přední kus, zadní kus a myšky“ na ruce. Lůno přikrývala drátěná zástěra, „šorc“ zvaná, od níž platily se v Náchodě 2 groše míšenské. Náprsník a zadní kus byly vatou vycpány. Kalhoty mívali dle možnosti, na hlavě nosili „Ibí“ čili lebku, který název vyměněn v XVI. stol. za helm, hemelín, šturmhaubu, peklhaub a jiné. Meče opatřeny byly do konce XV. stol. krytím čili košem na ruku; visívali v pochvách dřevěných a kožených na „opásání“. Dle délky mívaly meče jména: kord, korduláč, končíř, šaršoun. Končíř byl tenký, šaršoun veliký a těžký.

Ze zbraní mlátících proslul náš cep po celé Evropě a s ním též palcát, na všecky strany hřeby pobitý a smržovka, na řetízku visící a na všecky strany hřeby též pobitá.

Sudlice, které byly na dlouhé tyči a jichž pěkné exempláry v museu náchodském se zachovaly, měly podobu srdcovitou aneb vybíhaly v dlouhou špici; patřily též k oblíbeným zbraním starých Čechů. Sudlicím cizím říkali halapartny a partisány. I těch má městské museum náchodské několik.

Pavézy a štíty ve starých dobách kryly tělo bojovníků, později hynuly, zvláště když ručnice počaly konati své služby ve válkách.

xxxxx

Podívejme se teď do domů sousedských, jakou zbrojí byly opatřeny. Každý dům musil býti opatřen, jak jsme prve již byli pravili, zbrojí, která s otce na syna dědičně přecházela a při prodeji domu starým majitelem jako „přídavek“ novému majiteli odevzdávána byla.

Tak odevzdal r. 1453 Ondřej Kubát zeti svému Mikulášovi podle smlouvy dobrovolné 1 zlatý a 40 grošů českých a „kuši“ a „toul“, r. 1466 Janek Kadeřavý přidává Matějovi Mléčkovi, jemuž byl roli prodal, mimo koně, vozy a jiné ještě „šle (oděv) troje se zbrojí“ a soused Janda prodává r. 1477 Kubkovi Šlincovi dům, kuši a zbroji, t. j. toulec a šípy⁸⁾. R. 1505 odkazuje pan Prokop z Upoměšic panu Janu Tamchynovu synu meč svůj a Šilhavému, páně Karlíkovu synu, dává „voštíp, aby jemu dán byl“⁹⁾ a Matěj Motyka poroučí r. 1512 Jakubovi Peřinovi meč, voštěp a sekeru, což měl u Hynáčka v Hradci Králové¹⁰⁾. A když r. 1521 urozený pan Stanislav Lasoczsky, podkomoří Poznaňský, uvázal se pro dluh 40 kop míšen. v dům dlužníka Jiříka Maxy, pekaře u brány (dnes č. 62 v pražské ulici v domě p. Al. Bureše), nalézaly se „v komoře a světnici“ mimo jiné věci též dvě kuše¹¹⁾.

R. 1538 prodal Prokop, starý rychtář, dům svůj Mikulášovi Berkovi za 135 kop míš. grošů „i s tú zbrojí“¹²⁾ a v domě nebožtíka „pivovarníka“ nalézáme roku 1539 sudlici a oštipec a soused Mládek přenechává téhož roku svůj meč v třech groších bílých Šimonovi Kakovi¹³⁾.

Po smrti Bartoně Kováře r. 1546 nalézáme mezi ostalými svršky též kuši a hever a dva „tulce stary od kuše.¹⁴⁾ Petr Stuchlého, prodávaje r. 1562 statek svůj Janovi Javůrkovi, přidává mu „zbroj“¹⁵⁾ a Vácslav Stára přidal r. 1562 Janovi Čermenskému, když mu byl dům prodal, „zbroj k tomu náležitou“¹⁶⁾ a Jakub Petřinec v St. Městě omlouvá se Volfovi, že mu žádné zbroje přidati nemůže, „neb mu Huček nic nepřidal a Hučkovi žádný nic,“ když ten dům kupovali¹⁷⁾. Michel Rychnovský, kupuje r. 1563 od purkmistra a konšelův dům „v oulici“ po nebožtíku Vávrovi, ševci, dostává přídavkem mezi jinými věcmi též přední kus „peklhaub“,¹⁸⁾ a Jan Hampulec dostal od pana purkmistra a pánův téhož roku se statkem, jejž po nebožtíkovi Mikulášovi Hampulcovi byl koupil, „zbroj všecku“ přídavkem vedle jiného nářadí domácího.¹⁹⁾

Matěj Chlup, odevzdávaje roku 1564 J. Keffertovi dům svůj, omlouvá se, jako Petřinec, že nemůže mu odevzdati též zbroj, „neb mu bývalý majitel domu Prokeš nic nepřidal.“²⁰⁾

Když roku 1567 Jan Poledne freymarčil s Petrem Suchým o domy, smluvili se, „že zbroj, která náleží komu, zanechá se při jednom každym domu.“²¹⁾ Anežka a Jiřík Pruškovi, sestra s bratrem, prodávajíce roku 1568 bratru svému Janovi dům svůj, přidávají mu „zbroj k domu²²⁾ a Hampulec dostává roku 1570 s domem „zbroj přední, zadní kus, peklhaub²³⁾ a Michal Špáta převzal téhož roku s domem svým „zbroj přední, zadní kus, voboječek a ručnici²⁴⁾ a Tobyáš Rejníkův dal r. 1579 Jakubovi uzdaři při prodeji domu svého přídavkem zadní kus plechu zbrojného.“²⁵⁾

Jan Truhlář přidal k domovu, jejž prodal r. 1574 „zbroj přední aneb zadní kus“²⁶⁾ a Tomáš Truhlář, mlynář, převzal s mlýnem Podbučným též ručnici r. 1574.²⁷⁾

Zbroj dosti již úplnou pro muže nalézáme v domě Matěje Přileťala roku 1559, totiž: přední, zadní kus, peklhaub, voboječek a plechovice²⁸⁾ a v domě Markéty, pozůstalé manželky po nebožtíku Mikulášovi, jinak Mikšíčkovi téhož roku: „přední, zadní kus, voboječek, peklhaub a voštěp“²⁹⁾

Jan Kašparův, prodávaje r. 1580 dům svůj Matějovi Vantrkovi z Borovyho, odevzdává mu též zbroj, což náleží k tomu statku: „kord, ručnici, voštíp, a více, jakž reystra zbrojná ukazují“30) a Petr Zástěra z Jaroměře koupiv r. 1581 od Mariany, manželky pozůstalé po nebožtíku Mikulášovi Tolarovi dům, obdržel přídavkem též „zadní, přední kus“³¹⁾.

V domě Pekařovském nalézáme r. 1582 též „zbroj přední, zadní kus, peklhaub, voboječek a ručnici dlouhou,“³²⁾ v domě Jana Kušparové „zadní a přední kus, voboječek, voštěp a kord“³³⁾, u kováře J. Vítka spatřujeme tuto „zbroj domovní“: „přední kus“, peklhaub, tesák, voštěp a helmacu“³⁴⁾. V domě Kateřiny Řeháčkové byla roku 1584 všechna „zbroj, co na ten dům jest“,³⁵⁾a u Vácslava Šamši „přední kus a voboječek“.³⁶⁾

U pana Floriána Brodského, jenž byl osobou úřední a měštěnínem města Náchoda, nalézáme r. 1586 toliko jedinký „voštěp“³⁷⁾ a u Jiříka Preise téhož roku: „zbroj, přední i zadní kus“.³⁸⁾ Jiřík Průša, odevzdávaje téhož roku prodaný svůj dům Janovi Šiškovi, a Jan Šiška zase Danielu Volfovi Rakovnickému, přidávají k témuž domu též „zbroj, která k domu tomu náleží“.³⁹⁾

U Blažka, zetě mlynářova z Bílovce, vidíme r. 1591 v domě „meč, oštíp a plechové zbroje“⁴⁰⁾, u Jana Makovičky r. 1594 „zbraň voštěp, cep železney a tesák starey“⁴¹⁾ a u Janu Koubkovu téhož roku „zbroj k domu“: „plech přední i zadní, k tomu peklhaub“.⁴²⁾Jan Kužel v rynku měl r. 1594 „zbroje jen jeden kus“⁴³⁾, Václav Šamša „zbroj k domu“: „přední a kus“⁴⁴⁾, Vondřejc Kubka z Dolejšího podměstí toliko „vošti“.⁴⁵⁾ Ale i v selských statcích šosovních obcí náchodských, nalézáme domácí zbroj, tak jako v městě samém. Tak odevzdává Petr Mašek při prodeji statku svého ve vsi Bílovsi roku 1606 Janovi Šimkovi přídavkem též „plech zbrojný přední, peklhaub a voštěp“.⁴⁶⁾

Když zámožný měšťan Matěj Šubíř koupil r. 1611 dům od Evy Beránkovy, obdržel i s jinými věcmi přídavkem též „voštip“⁴⁷⁾ a Michalec ze Skalice dostal od Jana Kučery modrého „servusa pánův“ r. 1613 přídavkem k domu, jež byl od něho koupil, „zbroje 2 plechy přední a zadní, šturmhaub, šavli a voštěp“⁴⁸⁾, tedy též skoro úplnou zbroj pro tehdejšího vojáka.

Z inventáře majetku po nebožtíku Martinovi Levinském, vinárníku zdejším, ostalého, dovídáme se, že v domě jeho nalézaly se r. 1611 tyto zbroje: „jeden mušket, jedna ručnice dlouhá a dvě ručnice rejtharky, halapartna a jedna šavle a v almaře 2 ručnice rejtharky s holstrou a toulec“⁴⁹⁾. A po Matějovi Bodlákovi, r. 1614 zemřelém, ostal v domě jeho též „voštěp“⁵⁰⁾. Martin Petrův měl r. 1618 ve své kanceláři v almaře „ručnice dlouhy tři, jiné ručníce pistule tři, halapartnu jednu, dva voštipy a tři kordy⁵⁰⁾. Jiřík Čiperský praví ve svém „kšaftu a poslední vůli“ r. 1624, že jednoho času schovati dal sy u svému Vácslavovi k věrné ruce „kord, špadu a voštěp“ a když toho od něho zase požadoval, aby mu to navrátil, zapřel mu toho a pravil, „že mu navrátí provaz“, a žena jeho mu vzkázala, že mu dají rožeň“.⁵¹⁾

Téhož roku odkazuje pan Martin Petrů svému švakru Vácslavu Prušovi „2 ručnice a kord“, Janovi Mařatovi poroučí „jednu ručnici šroubovanou“.⁵²⁾

A podobných dokladů ještě více. Vidíme, že měšťané náchodští byli zbrojí dostatečně opatřeni. Škoda jen, že z takového množství zbraně domácí i obecní zachovaly se nám nepatrné jenom zbytky, které uloženy jsou v městském museu. Příčinu toho hledati dlužno v děsném požáru, který r. 1663 město stihl a je všecko v popel obrátil.

Zajímavo jest, že v době, kdy střelného prachu ve válkách již hojně se užívalo, obec kupovala šípy a zároveň sanytr na vyrábění prachu. Tak zakoupila obec městská r. 1447 za 36 zl. uherských, jež jí byl pověstný Jan Kolda ze Žampachu, tehdy pán hradu i města, jako „šacunk“ některého vězně vhledem k všeobecnému nedostatku obecnímu daroval, dvacet a půl kopy šípův, za něž i s nasazením zaplatila 7 zl. 8 grošův, ale zároveň koupila za 9 zl. „salnytru“ k vyrábění střelného prachu a dala poslovi, který pro ten „salnytrů byl, 6 grošů.⁵³⁾

Z toho patrno, že Náchodští salnytru v dobách těchto doma ještě nevyráběli, jak to činili později. Bylo to tenkráte ještě uměním velikým.

První zprávy o domácí výrobě „salnytru“ máme teprvé z roku 1554, ačkoliv z nich jde na jevo, že již před tímto rokem sanytrovna zřízena byla a že majitelem jejím před tímto rokem byl Němec „Jan Engehart z Vratislavě“ a po r. 1554 Valentin Girvik, „salejstrník“ též Němec ze Střehomě, v nynějším vládním okresu Vratislavském se nalézající. Téhož roku prodal totiž pan Jan Angelhart rozličné nádobí k vaření sanytru Valentinovi Girvikovi a mimo to jemu ještě 40 kop míš. grošů hotových peněz připůjčil, kterýžto dluh Girvik takto vypraviti míní: Cožkoliv týž Valentin sanytru navaří a nadělá, nemusí při městě Náchodě toho žádnému jinému prodávati kromě Jeho Milosti pánu (hradu), než samému p. J. Angelhartovi až do zaplacení dlužných 40 kop míš. grošů a potom co by ho koli více po zaplacení tohoto dluhu navařil, též žádnému jinému prodávati nemá dotud, dokud by jej v Náchodě vařil, než samému p. J. Angelhartovi a leč by Jeho Milosť pán (pán hradu) něco ho potřebovati ráčil.⁵⁴⁾

Z toho, co jsme tuto vypravovali, poznáváme, že vojenské zřízení v městě Náchodě bylo zavedeno dle pravidel Karlových a že bylo v tehdejších dobách velice dobré. Však ho Náchod velmi potřeboval. Rozkládaje se blíže hranic, byl vydán povždy veškerému nebezpečí, jež na vlasť milou kdy z této strany bylo přikvačilo a zakusil povždy první náraz, jejž nepřátelské kroky od východu na staroslavné království byli učinili. Dnes ovšem jest jinak, a tam kde zdvihaly se brány a rozkládaly se hradby městské, zdvihají se dnes a rozkládají se velkolepé domy a závody. Sudlice, halapartny, šaršouny, kordy, tesák, šorce, plechy přední i zadní, ručnice – odpočívají – v městském museu.

Tak se časy mění! Jak bude asi za 400 roků?