Vzpomínám na jednu z vánočních svých cest, na večer před štědrým dnem před padesáti léty. Toho času byl jsem v Němcích, sekundán gymnasijní. Vánoční prázdniny, tenkráte nedlouhé, počínaly se štědrým dnem. Abych si je prodloužil, abych posvátného dne užil doma celého, cestou nezkráceného, chystal jsem se, že se rozběhnu již před štědrým dnem, odpoledne po škole do svého rodiště.
Na tu cestu nesehnal jsem žádného společníka z kamarádů krajanů. Bylo zima, sněhu všude plno, a hory, skalnaté, příkré Stěny v černých, zachumelených lesích přede mnou. V bytě mne zdržovali, že bude večer, než se dostanu kus za město, a jak dále skalami a lesem vzhůru na hřeben a dál –
Než touha po domově, pro který jsem míval v Němcích první čas záchvaty hrozné tesknoty, pudila mne a hnala. Vytrhl jsem se a s uzlíkem v ruce vydal jsem se na chvatnou cestu.
Až pod hory jsem snadno doběhl, v prudkých však svazích, v lese, mezi ohromnými pískovcovými balvany svrchu zachumelenými, které trčely pod černým krytem starého lesa jako v bílých čepcích a plachetkách, na stezce místem se ztrácející v závějích sněhu uhodila nesnáz. A byl večer. Bloudil jsem, než vytrval jsem a nevrátil se. Touha po domově mne hnala dál.
Pásmo Stěn konečně za mnou; cesty pak rychleji ubývalo. A měsíc vyšel; kouzelně změnil všecku krajinu v jiskřícím se sněhu, rodný můj kout, na který jsem se těšil, jak se jen mládí dovede těšit a toužit zvláště o vánočních svátcích. Bylo po strachu, jenž mne chytil v lese a v skalách; radostně jsem se rozhlížel zasněženým, pohorským krajem v hlubokém, slavnostním mlčení, po rudých světýlkách roubených chalup a statkův u lesa i na dole pod zasněženými stromy.
Všecko ve stříbru zamžení a v něm pojednou přede mnou stará naše zvonice bílá s bedněním. Už budu brzo doma, doma.
Krok se mně bezděky zrychlil, když jsem zabočil na cestu vedoucí k městečku, nad kterouž v pravo stráň a les a v levo, pod ní, pod svahem řeka černající se pod zasněženými olšemi. Na té cestě jediný člověk přede mnou, beroucí se směrem k městečku tak jako já.
Proti nám vyjel z malé bučiny v levo u cesty člověk s trakařem. Na trakaři něco černého – Rakev, a rozdělaná, víko uvázané zvlášť. V rakvi seděl hošík v beraničce, šátek okolo krku. Hoch byl malý a že se choulil, ztrácel se v černé rakvi. Ten muž přede mnou je zastavil a slyším, co trakarník mu odpovídá. Žena mu zemřela, byl v městečku s kopou (tkadlec tedy, kopu plátna tam nesl) a pro truhlu ženě. Hocha vzal s sebou, nechtěl ho nechat samotného doma, nemá nikoho v chalupě. Na truhlu musili čekat, nebyla hotova, a tak že se opozdili, hochovi bylo zima a tak že ho musil svézt.
„Skoval se, chudáček, u mámy, řekl muž přede mnou a vyslovil soustrast obvyklým: „Potěš tě pán bůh v tvým zármutku.“ Podal ruku a šel dále k městečku. Muž s rukví a chlapečkem přejeli kolem mne a dále k nedaleké vesnici.
Já stál a hleděl jsem za nimi, za rakví a za hoškem v ní sedícím. Kolečko trakaru vrzalo. Zajeli na levo do vsi, zmizeli. Jen kolečko bylo ještě slyšet v hlubokém, večerním tichu. A v tom jsem se rozběhl, chvatně rozběhl k městečku, neboť podivná úzkost mne přepadla. Udýchán došel jsem k našemu stavení. A hned k osvětlenému oknu, ne do dveří, nedočkavě k oknu. První zahlédl jsem matku u válu chystající něco na „boží dar“.
A bylo po úzkosti. Radostně jsem běžel ke dveřím. Na ubohého tkalce, na sirotka v matčině rakvi se choulícího, jsem v tu chvíli zapomněl. Nesešli však z mysli. A později se mi rozleželo v hlavě, co řekl ten muž onoho večera nad sirotkem v rakvi:
„Skoval se, chudáček, u mámy.“
OD KLADSKÝCH HRANIC 