Pavel Hoňka (Josef Hurdálek, 1940)

SLOVO K ÚVODU

Váženým a milým čtenářům sděluji k těmto svým literárním pokusům, že nevznikly snad jen tak nahodile z pouhé fantasie, že jsou výsledkem dlouholetého studia a stálých drobných zápisků o Červeném Kostelci a jeho širším okolí, které jako rodák z blízké obce Horní Radechové velmi dobře znám. Ani zájem nakladatelův zde nehrál důležitou roli, aby byly vydány knižně různé paměti starých sousedů, výpisy z rodinných zápisů, dopisů i z pokladů našeho vlastivědného musea.

Ve všech spisech snažím se být věrný historii kraje, pokud se dá románově udržeti a zachoval jsem tak, či snad lépe zachránil vše to, co by brzo odnesl čas beze stopy do stínu zapomenutí. Mnohé události jsou zhuštény, soustředěny, aby nebyly na újmu celkové stavbě. Každý ostatně, kdo se jen poněkud vyzná ve starých pamětech našeho kraje, rozpozná hned pod literárním pláštíkem každou utajenou přesmyčku.

Všecky ohlášené spisy tvoří jeden celek. Děj jejich značně souvisí, i osoby v nich vystupující se opakují podle toho, jak více či méně zasáhly do života našeho kraje.

Důležitým úkolem těchto spisů jest zvláště poukázat na světlou památku červenokosteleckého kněze-buditele, ušlechtilého děkana, vikáře a čestného kanovníka P. Kernera, jeho současníka P. Ehla, různých kosteleckých dobrých sousedů i sousedů z okolních obcí. Zvláště na P. Kernera se skoro úplně již zapomněla a zcela neprávem.

Při té příležitosti děkuji upřímně všem, kteří mi přispěli dodáváním zpráv i laskavou radou.

V Červeném Kostelci v listopadu 1940.

Josef Hurdálek.

I.

Psal se rok 1780. Bylo po hrůzné válce sedmileté i po válce o dědictví bavorské a vládu císařství vedl Josef II. Bída z dlouhých válek byla nesmírná, nejvíce ovšem u stavu selského, který byl skoro úplně ožebračen, ze svých usedlostí utíkal, a kdo byl chycen, byl v poutech znova usazen na svém hospodářství a bedlivě hlídán. Nebylo dobytka, který bez náhrady pobrali Prusi i císařští, nebylo zrno ani osivo ani na chléb, a nejméně bylo peněz, aby se za ně potřebné koupilo. Robotní patent z r. 1775 sice se snažil vypomoci selskému stavu ulevením roboty skoro na polovici, ba na panství knížete Petra Kuronského ještě více, avšak i to málo pomáhalo k rychlejšímu povznešení selského stavu i drobného lidu, který na sedlácích závisel. Však i měšťáci byli tehda z polovice sedláky, a proto i na ně tíseň doby doléhala. Rozumnější a uznalejší vrchnosti vypomáhaly svým poddaným t. zv. systémem Raabovým aneb dělením větších statků, na nichž se těžko hospodařilo. Na Náchodsku byl podobný pokus učiněn při velkostatku Heřmanicích, kde vrchnost v obci Vestce postavila osm domků a k nim přidělila několik korců pozemků a osvobodila usazené tam obyvatele na čas od daní, aby jim umožnila poněkud snesitelný život. V obci Vestci, kde jsou tyto domky dosud zachovány, říkalo se jejich obyvatelům „familianti“. Vedle toho náchodská vrchnost povolila na svém panství rozdělení několika statků a jednotliví zadlužení hospodáři směli části odprodati.

Tak bylo i v Horní Radechové s čp. 28, které mělo přes 120 korců pozemků a bylo v tak zanedbaném stavu, že stála v chlévě jen jedna kráva, a ještě dost hubená. Hospodář Pavel se po dlouhém běhání a prošení na zámku konečně domohl toho, že směl odprodati prozatím čtyřicet měřic (*asi 7,7 hektaru, ed.pozn) polí směrem k hornímu konci obce. A pozemky tyto koupil od Pavla mladý, sotva dvacetiletý soused Josef Pinkava, který si vzal za manželku vdovu po chalupníku Jírovi, babku padesát sedm let starou, a to jen proto, aby se zbavil vojenské služby. Vyšlo tehdy císařské nařízení, že jen ten bude vojny zproštěn, kdo bude samostatným a ženatým hospodářem, a to aspoň na dvaceti korcích pozemků. K této nové živnůstce však nebylo obytné stavení ani chlév. Proto prodal Josef Pinkava svou chalupu na návsi a pustil se do stavby hospodářského stavení.

Ale tato stavba by se mu byla stala bezmála osudnou. Levné dříví na roubené stavení si vymohl u vrchnosti, která mu je přidělila v lese Hájku (* lesní komplex severně od vsi, ed.pozn.). K podzimu bylo obytné stavení postaveno a z jara r. 1871 sváželi již dříví na stodolu. Při jedné fůře dlouhých klad zatáčeli do dvora, při čemž mladý hospodář pracně řídil rejd, který se náhlým stržením kola do struhy vypjal, uhodil velkou ranou hospodáře do srdce, až omdlel. Dlouhá a trapná nemoc vedla přes všecko lékařské ošetřování konečně k smrti.

Vychládající mrtvolu vynesli z velké roubené a nedávno dostavěné sednice přes síň do komory, položili na prkno a přikryli prostěradlem. V hlavách mu rozsvítili svíčku a selka pozvala starou Šulitkovou, aby se u hospodáře modlila stále litanie až do pohřbu. Umíráček na obecní zvonici na Vartě (* Varta – návrší nad střední částí vsi, 466 m n.m., ed.pozn.) zatím truchlivě oznamoval smrt blízkého souseda.

Když již značně letitá hospodyně vykonala potřebné přípravy k pohřbu, zašla i ona do komory, aby se u svého nebožtíka pomodlila. Co se tak modlí, pozoruje, že se prostěradlo několikráte sotva znatelně pohnulo. Dodala si odvahy, odkryla hlavu zesnulého, a jaké leknutí! Nebožtík se na ni díval a usmíval se. Úlekem í údy ztuhly, že je cítila olovem. Jen starý Šulitková nepozbyla duchapřítomnosti. „Honem, hospodyně, honem, pantáta nám vobžiu, vodneseme ho na postel, ať se vořeje!“

To panímámu teprve přivedlo k vědomí a s hlasitým: „Zaplať Pánbů, Josefe, tys nám vobžiu“, chytila nyní živého nebožtíka pod paždí, Šulitková za nohy a odnesly jej do světnice. A v krátku bylo také i po nemoci a mladý, sotva dvacetiletý hospodář Pinkava se měl k světu, k velkému údivu hronovského felčara, zámeckého doktora, i vlastní obstarožné ženy, která jej již oplakala za mrtvého Žil pak ještě plných třicet osm let z milosti dobrého osudu, nehospodařil však dále na svém gruntu v Horní Radechové, ale po deseti letech se odstěhoval do Horních Rybníků, kde se usadil v chalupě, k níž patřilo šestnáct měřic polí a kterou vyměnil „kus za kus“ s čertovinským sousedem Josefem Volhejnem.

Pinkava, který na svém hospodářství v Horní Radechové velmi lpěl, těžko se s ním také loučil, avšak různé okolnosti jej k tomu donutily. Byly tu tíživé dluhy, které vznikly stavbou stavení a dlouhou nemocí, vedle toho však, jak se stále zdálo, měl nepohodlné sousedstvo v evangelických rodinách Kaválků, Vlčků a Kubečků, které jej stíhaly pro různé nedovolené domácí pobožnosti, jež pořádal s mnohými katolíky ve svém stavení. Byly tehdy po vydání tolerančního patentu zakazovány přísně jakékoliv soukromé náboženské schůzky u katolíků i u evangelíků.

Kteréhosi dne časně zrána se chystal na cestu s plátnem do Police na trh. To tkalčení musel honit stůj co stůj, protože zanedbaná pole mnoho nevynášela a interesy hrozně „chloudily“. A zámečtí páni také nečekali. Seděl s panímámou a s děvečkou u stolu a kvapně dojídali ze společné mísy kyselo. Vtom se děvečka ohlédne do okna a praví: „Hospodáři, soused Vlček tu vobchází a něco má uruce a čte. Snad nechce k nám?“

Soused nevešel, ale příštího a ještě dalšího dne obcházel statek stejným způsobem.

Pinkava byl jeho počínáním velmi znepokojen a v trudných myšlenkách odešel do Police. Byl sychravý podzim a těžké břemeno jej dlouhou cestou unavilo a zpotilo. V ledově řezavém větru stál dlouho v Polici na podsíni, než prodal oba kusy plátna a mohl pomýšlet na návrat domů. Divná tíž mu ulehla na prsa a k večeru musel do postele dříve než obyčejně. Ani se večeře nedotkl. Pak přišel zlý a dusivý kašel a s ním bolesti na prsou. Selka vařila pantátovi koření to i ono, celník, podběl, mořskou cibuli, ale nic naplat. Nemoc se nelepšila. Asi po čtrnácti dnech v neděli jej navštívil soused Chráska a bez dlouhých okolků povídá: „Víte, sousede, nic ve zlý, ale bylo by mně vás náramně líto, dybyste měl umřít, sotva ste začal na tom gruntě hospodařit. Veďal bych pomoc, ale není to žánnej lík (*žádný lék, ed.pozn), jako vám panímáma vaří!“

„A jakej teda?“ ulekaně a trhaně ze sebe vyrazil Pinkava. „Abyste se modlil žalmy, protože vo vás smejšlej evandělíci a chtěj‘ vaši smrt. A taky se modlej žalmy, kerý vás maj‘ nadobro usmrtit. A dyš vý s ňákejma sousedíma se je budete taky modlit, a častějc, abyste je předběh, a budete v rovnováze, tak se uzdravíte!“

Příliš pobožný Pinkava uvěřil této nešťastné pověře a požádal několik sousedů, aby se s ním po několik dní modlily žalmy. A prapodivno! Kašel polevoval, bolestí v prsou už necítil, a brzo se postavil i na nohy. Když pak po čtrnácti dnech doříkali poslední žalm, dokonce si i zazpíval a byl od té doby docela zdráv. Na sousedy evangelíky však od té doby docela zanevřel, třebaže neprávem, a všude jim dával svou nelibost najevo. Věřil také v srdci pevně, že se mu v jejich sousedství už nikdy dobře nepovede. Uchopil se proto nejbližší příležitosti, aby se odtud vyprodal a hledal své štěstí jinde.

Takové bylo krátké panování Josefa Pinkavy na radechovském gruntě. Sotva deset let tu hospodařil, tolik mladé své síly tu nechal a teď se stěhoval do chalupy se šestnácti měřicemi polí, stejně vymrskané, která dá sotva živobytí, a sám bude proto muset ještě víc tkalčit, od rána do noci se honit za stavem, aby uhájil kus toho chleba. Divné a starostlivé myšlenky se mu honily hlavou, když kráčel s poslední fůrou kolem kříže „U lánku“ na Čertovinu.

Ale ani zde mu nebyl osud příliš příznivý. Jeho stará manželka mu brzy zemřela, těžká robota naň doléhala a špatné, vlhké pozemky málo vynášely. A k dovršení všech běd stihlo jej r. 1796 spolu s několika sousedy na Čertovině a okolí strašlivé krupobití, které zničilo úrodu, stromoví, ba i příbytky poškodilo. Oženil se po druhé s vdovou Poláčkovou, která mu přivedla dva chlapce. Po čase se ještě z tohoto manželství narodili syn a dcera, kteří však v krátkosti zase zemřeli k velikému Pinkavovu žalu. Přece se však dočkal r. 1806 vlastního syna a dědice, Josefa, který ve zdraví dorostl, převzal hospodářství a stal se dokonce na několik let bohatým faktorem, skoro fabrikantem, oživiv a zvednuv tkalcovství v širokém okolí k nebývalé výši.

II.

Na Čertovině ve statku Pavla Hoňky bylo od časného květnového rána velmi živo. Nakládali do jednoho fasuňkového vozu a na jeden žebřiňák výbavu dcery Márinky, která se v masopustě provdala do Vítova statku v Rokytníku. Nejnutnější šatstvo, nádobí a různé drobné potřeby si s nevěstou odvezl mladý, statný sedlák Vít hned po svatbách. Teď se teprv mělo stěhovati to hlavní: malovaný selský nábytek, peřiny, slíbené obilí, kůň a dva kusy dobytka.

Největší část výbavy se nakládala už zvečera na oba vozy a ve fasuňkovém voze měl přespati do rána čeledín Vincek, aby někdo nepovolaný něco do vozu snad nepřidal, i když se dvůr pečlivě zavíral. Červenokostelecký truhlář Kalina přivezl sem už dopoledne důkladný selský nábytek, krásně malovaný ve světle modré základní barvě, jak bývalo jen velmi málo zvykem, a ve věncích krásných růží byly velké kytice stylisovaných tulipánů, karafiátů a lilií, ovoce různých druhů a uprostřed na větévce seděli dva ptáčci, kteří se milostně dotýkali zobáčky. Tak to bylo krásně vymalováno na chlebové skříni, šatníku, truhlách, dvou velkých a jedné menší, římsy byly všude rovněž světle modré s mramorováním rudým a žlutým. Na kolébce s vysokými kruhy byla mimo to na obou čelech zobrazena velká srdce, z nichž vyrůstalo plno sladkých modrých hroznů. Jen velká šestidílná moučnice byla natřena zeleně a hnědě orámována. Zato však, a to byla skutečná chlouba selky Hoňkové, nevěstiny maminky, zvlášť krásně byla vybavena široká postel s nebesy, kterou tehdy dostávaly jen nejbohatší selské nevěsty. V této práci se ukázal kostelecký Kalina skutečným umělcem. Nebesa měla uměle vymalovanou P. Marii Svatoňovickou s Ježíškem v oblacích a pod ní studánecký kostelík. Opěry nebes sice byly soustruhované od známého kolovrátníka, kosteleckého soustružníka Drtiny, Kalina je však omaloval krásným mramorováním jako na almarách, střídavě s věnečky růžiček. Zvláštní malbu mělo přední čelo v hlavách na vnější ploše, která se podle zvyku stavěla proti velkému rohovému stolu. Tam byl zobrazen někdy zemanský statek Vítů v Rokytníku a pod ním zámeček tak, jak jej Kalinovi asi vypodobnil mladý Vít, který si tu zvláštnost sám poručil. Tu byl také letopočet 1828 a začáteční písmena jmen mladého pantáty a Márinky, mladé panímámy: J. M. V. Druhé čelo mělo párek beránků v růžích a po stranách stylisované květy jako na skříních. A když do této postele s nebesy selka Hoňková ještě připravila dvoje peřím nadité peřiny s pěknými kanafasovými povlaky, nemusela se za tu postel styděti ani žádná princezna. A o to právě selce Hoňkové šlo. Byla hodně ješitná, vždyť také nad ní bohatší a větší selky na Čertovině nebylo, a už také proto, že pocházela z měšťanské rodiny v Náchodě a její pantáta byl konšel, tedy skoro jako rychtář a se zámeckými jedna ruka.

Zatím co hospodář s Kalinou a s čeledínem vyplňovali místa mezi částmi nábytku koudelí, aby se neodřel, volala selka na děvečku: „Frantino, kdepak seš, pomůžeš mně rovnat talíře a skleněné nádobí do koše!“

„Hned, panímámo, hned“, ozvala se z chléva Frantina. A za malou chvilku pospíchala už po záspi do velké sednice za selkou. Třebaže to byl malý okamžik, co se tu mihla, stačilo, aby se ohlédla po čeledínovi, který stál na voze a také se zálibně na ni podíval. Děvečka se jen frnkla a vběhla do sednice.

„No, to je dost, že jdeš“, zlobila se selka. Děvečka bez odmluvy snášela nádobí s polic i rohatin, talíře, hrnečky, džbánky, vše pěkně malované, s pěknými obrazy hradů, kostelů nebo i s věnováním, vše v němčině, jak bylo zvykem, ať bylo zboží z Prahy nebo z Týnice nebo z Pruska. Ale jeden koš nestačil. Do druhého narovnali krásně broušených červených sklenic s květy, lesklého a ozdobného zboží z pěnového skla, které zářilo zlatem a prokvétalo pestře malovanými květy.

„A kde máš svaté obrázky na skle malované a domácí požehnání?“, zeptala se náhle selka. „To by tak bylo pěkné, abychom na ně zapomněly, to by naše Márinka v tom Rokytníku nikdy žádné štěstí neměla!“

„Nezlobte se, hospodyně, hned pro ně skočím. Když jsme je z Náchoda přinesli, uložili jsme je zatím v babiččině truhle. Tam se jim jistě nic nestalo.“ Obrátila se a kvapila do přístěnku a za chvíli přinášela větší bedničku s obrázky.

„Tady jsou, panímámo, a to Boží požehnání je hned navrchu!“

„Tak, tak, Frantino, to jsem ráda, že je tu už máme, a teď pěkně všecky rozdělej a otři, znova je pak zabalíme“, pokračovala selka a vytáhla Boží požehnání, aby se na ně podívala. V pěkném širokém zlatém rámci byl silný žlutavý papír s věnečkem růží a karafiátů, uměle malovaných, s nápisem uprostřed v pěkném gotickém písmu:

Požehnání Všemohoucího Boha Otce, jeho Syna i Ducha Svatého provázej nás všecky v domě tomto.

„Kéž by to také dobrý Bůh dal“, povzdechla si selka. „Vdávám dceru, těžko bych to přes srdce přenesla, kdyby se jí špatně vedlo.“

„Ale jen se nic nebojte, panímámo, často se mnoho povídá a nebývá všecko pravda.“

„Frantino, ty něco víš a nechceš s tím ven. Co se povídá? Hned mi to pověz!“ hartusila ulekaně selka. Tolik ji zneklidnila ta poznámka děveččina.

„Ale, panímámo, já nic, to já jen tak.“

„Není pravda, ty víš víc a tajíš to přede mnou. Hned mluv! Co jsi slyšela o mladém Vítovi z Rokytníka?“

„Inu, panímámo, když teda tolik hartusíte, já vám to povím, ani nic ve zlé. On mladý Vít, povídala nedávno Tonka Kozákova, co v Rokytníku u Křivdů dlouho sloužila, že se rád někdy napije, v hospodě popere, a taky, ale nezlobte se panímámo, karbaní a do panské obory chodí střílet. Jednou ho už hajný chytil, ale Vít mu zas utek.“

„A proč’s mi tohle neřekla už dávno, když’s to věděla, hned před svatbou,“ zostra se osopila selka.

„Já nic nevěděla, to mně nedávno Tonka Kozákova o muzice vypravovala, to už byla Márinka vdaná.

Selka se zamyslila. Červ nejistoty, kam to dceru provdali, ji začal hlodati v srdci.

„A víc už nevíš? Řekni mně všecko, teď už je to jedno, lepší mít jistotu.“

„Ale, panímámo, nebudete se pak na mě zlobit?“ bázlivě se ptala Frantina.

„Nebudu, jen povídej, upřímnost je lepší než kdybys kolem mě chodila a nechala mě v nejistotě.“

„Panímámo, Tonka taky povídala, že stará, jako Vítka, mladého hospodáře máme, ráda dobře strojí, buchty a koláče často peče, po vsi rozdává a okolní sousedky, báby, co jí hodně pochlebují, zve do stavení na trachtace a taky jim už to nové jídlo, kafe, vaří.“

„I to,“ pomyslila si hospodyně. „To je pěkné nadělení. Nebude-li jí Márinka dost hlídat, ještě jí domácnost roznese. Na tenhle zvyk jí malý výměnek nikam nestačí a hotovost na penězích nemá. Však ona si Márinka bude umět poradit,“ utěšovala se. Na Frantině už dál nevyzvídala, bála se, aby snad ještě něco horšího nevyzvonila. A tohohle už bylo dost. Zkazí jí to dobrou náladu na dlouhou dobu a radost z toho, jak krásnou výbavu posílá Márince, jí to už vzalo docela.

Pocítila divnou malátnost, takovou náhlou tíhu v celém těle, že usedla na lavici u kamen, svěsila hlavu a ruce složila v klín. Divné myšlenky se jí rojily v hlavě. Starost o dceřinu budoucnost jí sevřela hruď.

Z této těžké chvilky ji náhle vyrušil pantáta, který hodně hřmotně vkročil do sednice.

„Tak co, bude už hotovo? Pospícháme!“

„Hned, hned,“ vzchopila se selka a přemáhajíc se vyhrkla:

„Tak, Frantino, odnesem to na vůz, ať už jedou!“ Ale pantátovi její divné vzrušení neušlo. Zchmuřil zostra své srostlé obočí, zkrabatil na čele své hojné vrásky a ledové oči vryl do selčiny tváře.

„Co se ti stalo? Mluv! A co se ti tak ruce třesou?“

„Počkejte, pantáto, všecko vám povím, jen co ty koše naložíme.“ A už pospíchala s Frantinou na dvůr. Ale těžko a nějak namáhavě se vracela „Má mu všecko povědět? Ten bude láteřit!“ Tolik se ho bála. Kdyby byla aspoň dceru do těch vdavek sama nenutila.

Ale Hoňka už zamračený na ni čekal.

„Tak co?“ selka zaváhala. Frantina se do sednice už nevracela. I ona se bála jeho zlých očí.

„Tam mluv, mluv, nemám času, odjíždíme!“

„Inu, víte, pantáto, ono to tak všecko není, jak jsme si představovali; ten náš zeť, jak mně před chvílí Frantina vypravovala, si prý rád často zajde do hospody, napije se a zahrá karty a pak se někdy i popere.“

Zajikla se a zarazila. Tohohle se jí zdálo pro prudkého pantátu až dost.

„To není všecko, co mně máš říci,“ dorážel. A tak selka nevolky se svěřila se vším, i tu marnotratnou, mlsnou a klevetivou starou Vítku mu vysypala. Bude aspoň celá mrzutost odbyta najednou. Až si oddychla, jak se jí ulehčilo.

Ale hospodář neláteřil, jak čekala, jen se víc zaškaredil, sevřel své úzké, bledé rty, jak zuby zaťal, a v očích zle zablesklo. Pak se náhle obrátil, vykročil beze slova ze sednice, křikl venku na pacholka „jedem“, a už biče zapráskaly, koně zařičeli, vozy zachrastěly, jak jimi koně trhli, a hned pacholek vpředu křičel: „Hot, hot“, když zahýbali ze vrat na kamenitou a výmolovitou starkovskou cestu.

„Ani s Pánembohem nedal“, povzdechla si těžce selka. Věděla, že tenhle mrak ještě vyroste a bouře z něho bude horší jiných. Vyšla ze vrat a volala za nimi: „Tak jeďte s Pánembohem a pozdravujte pěkně Márinku a Vítovy.“ Ale hospodář ani pacholek už v hluku vozů a dusotu koní nic neslyšeli a proto se po selce ani neohlédli.

Vracela se tiše, sklesle.

Oba vozy zatím už přejížděly kolem staré hospody, někdy panské zastavilky studnických pánů, teď majetku náchodských pánů, těžké, kamenné stavby s vysokými zamřížovanými okny a velkými vraty do rozsáhlého dvora. Hospodařil tu stále Kozákův rod, jehož předek někdy za Marie Terezie, za válek s Velikým Fricem vydržoval po tři dny vojsko Laudonovo, rod, který měřil stříbrné tolary na věrtele a mohl si něco podobného dovolit! Však také on, šenkýř Kozák, sedlák, zvláště však obchodník s plátny, přízí a bavlnou, velký pašerák všeho zboží, hlavně usní (*surové kůže.), dostal od Laudona za tu neocenitelnou službu zlaté hodinky, které se dodnes chovají v jeho příbuzenstvu. A měl toho zapotřebí, aby si nějakým velkým skutkem za své pašeráctví získal císařskou přízeň. Když se svými lidmi uvedl Laudona s vojskem za noci až před kladskou pevnost, obdržel slib, že se v případě potřeby za něho přimluví u císařského dvora. Byv pak pro pašeráctví odsouzen k smrti, dostal na přímluvu Laudonovu milost. Musel však všeho obchodu kromě šenku zanechat a před hospodou na křižovatce cest postaviti šibenici, která tu měla stát až do jeho smrti.

V tomto čase však už byl ze starého dříví šibenice sbit vysoký, zčernalý kříž, na němž plechový, neumělý Kristus, přibitý těžkými kovářskými hřeby, zíral ztrnule k nebesům. A výš, naproti vchodu do hospodské místnosti stála barokní socha svatojánská na břehu malého rybníčka.

Teď už dlouhý čas tu nezastavovaly těžké fasuňky, naložené až do vrchu plátny, bavlnou, přízí, usněmi a jiným zbožím, aby je skládali u Kozáka, nebyli tu také veselí formani, kteří by celou svou právě získanou mzdu za bujného zpěvu propili, protančili a prokarbanili. Ti, kteří se tu zastavovali, pobyli jen na chvíli, protože jeli se zbožím buď k Náchodu nebo do Kostelce, pojedli jen kus chleba s máslem a homolkou a zapili mázem piva. Pak se už rychle zvedli a ujížděli za svým cílem. Sotva pak poslední novinky na půl slova šenkýři pověděli.

Čeledín Vincek před křížem posmekl, ale pantátovi Hoňkovi přišlo maně se ohlédnout do oken šenku. Uviděl, kterak do mřížoví oken několik ženských zvědavě tlačí své obličeje, aby aspoň něco spatřily z výbavy, kterou právě Hoňkovi stěhovali Márince.

„Prach, sec, sak“, zaklel a zlostně se uplivl, „baby zrovna po ránu, to bude nadělení!“

„Vincku, pobídni koně, ať nás tady ty baby neuřknou!“ křikl zlostně na pacholka a prudce poflákl i svůj pár, třeba měl tak těžký náklad. Červ, nasazený ráno panímámou, ani jemu nedal pokoj.

„Snad je přec jen víc řečí než pravdy“, utěšoval se. Vtom pěkná stračka s jalůvkou za žebřiňákem hlasitě zabučely, jak jím koně za vazáky trhli.

Oba vozy se těžce kymácely, úpěly a vrzaly, když dojížděly na nejvyšší místo Rybnického pohoří, odkud byl krásný rozhled po krajině, zvláště teď, za východu slunce, které zlatilo vrcholky Kačenčiných hor, Račova, Dobrošova, Branky za náchodským zámkem a na druhé straně Žaltmanu a z lehkého ranního oparu vystupujících Krkonoš, pak Polických stěn, s Korunou nad Machovem.

„Vidíte, hospodáři, tamhle je Turov“, ukázal čeledín bičem před sebe na vysoký kopec za lesem Maternicí.

„I vím“, rozmrzele odpovídal sedlák, přece však mu nedalo, aby lépe nepohlédl směrem, kterým pacholek ukazoval. Ale jeho pohled s lesnatých chlumů v Maternici a na Turově se svezl jinam, trochu víc napravo, směrem k táhlé stráni Vartě, pod níž se rozkládala dlouhá obec Horní Radechová s četnými roubenými statky a pestrými chaloupkami až k Hájku nad Zbečníkem. A odtud cestou necestou, metešil sem nějaký malý strejda, takovým houpavým, jakoby jezdeckým chlupatým krokem, hlavu dozadu, bradu výš než nos, rukama klátil, hůlkou točil.

„Pekelníček“, povídá si sedlák, „toho mi teď ale sám čert byl dlužen; to všecko ty baby tam u Kozáků!“ a vysrkl zlostně slinu mezi zuby.

„Pámbu dobrýtro, dobrýtro, pantatínku“, pozdravoval mužíček a házel svou vyrežnalou pangrotkou velkým obloukem až nazad jako nějaký středověký panský dvořák, při čemž se šosy ubohého starého polizonu, jehož barvu v záplavě záplat nebylo možná rozeznat, házely sem tam jako v tanci při obkročáku. A ty malé holínky se šoupaly uctivě vpravo, vlevo, vzad, podle toho, kam se šinula ruka s pangrotkou.

„I dej to Pámbů“, nevrle řeč ukusoval Hoňka, ani se na Pekelníčka neohlédnuv.

Středa z Hájku, Pekelníček, jak mu tak všude říkali, byl chalupník, dohazovač nevěst a také podle potřeby gruntů a dobytka, družba a plampač na venkovských svatbách široko daleko známý, který se chytal všeho, kde jen krejcar byl k výdělku cítit. Selské a chalupnické nevěsty i ženichy dopodrobna nosil v hlavě a hravě s hereckými posuňky vypočítával věno i výbavu, co který z nich dostane, co vše je ve statku na inventáři živém i mrtvém a jiném majetku, kam se měla nevěsta dostat nebo ženich přiženit. Neměl ani úřední koncese k dohazování polí, luk, statků a celého živého i mrtvého inventáře, neměl ani nikde návěštních tabulí o prodeji, všecko, všecičko pěkně pamatoval a nikdy na nic nezapomněl. Spíše těch dobrých vlastností přidal, přichválil, přikrášlil, za dobrou odměnu a najedení vynesl do nebe. Kolik manželství svou dobrou hubou dohromady svedl! Kolik jich však bylo dokonale nešťastných, nikdy se nepochlubil. Ale přesto že ty jeho přerozmanité, strakaté obchody mu vynášely dost hotových peněz a ještě víc jídla a pití, neměl nikdy nazbyt. Četná rodina, osm hladových dětských krků a ještě přitom stará stonavá máma spotřebovali tolik, že dluh mu na baráku rostl, místo aby se uplácel. A několik korců ubohých skalnatých políček na Hájku sotva uživilo jednu hubenou kozu, která mečela celý den hladem.

„Tak pospíchám, pantatínku, do Starkova a vidím zdaleka, jak nějaké vozy jedou po starkovské silnici. A tu si myslím, teď se pěkně svezeš a nic nohy neubrousíš. Tak vás pěkně prosím, pantatínku, nechte mě svízt, máte tak krásné a silné valachy, žádný to ani neucítí.“

„No tak si sedněte, Středo, sem vedle na šejtrok. A bodejť by také ucítili takové pápěrčí a tintidlo jako jste vy. To by byl pěkný selský potah!“

Pekelníček nic, jen tu sedlákovu uštěpačnou řeč přijal s nakyslým úsměvem, jen se trochu zavrtěl, jako by se chtěl lépe uhnízdit.

Přejížděli křižovatku cesty od Horní Radechové ke Kostelci, kde stál starý, vysoký dřevěný kříž mezi dvěma lipami a na něm velký plechový Kristus, zcela stejný jako na Čertovině. Koně museli prudčeji zabrat, jak se cesta zvedala. Hovor z prvního uvítání docela uvázl. Pekelníček chvílemi úkosem pomrkával na Hoňku. Dobře ho znal a viděl, že teď není zrovna ve své kůži a proto se jej bál oslovit. A sedlák také nic, jen prudce dýmal ze své krátké dřevěnky a chvílemi uplivoval nebo sem tak koně pošlehl, aby si pospíšili.

U Alinovy hospody na Kosteleckých Končinách, kde se křižovala starkovská cesta s pěkně vyšlapanou stezkou od Kostelce přes Vrcha k Hronovu, ohlížel se Vincek, jako by se chtěl zeptat, má-li tu zastavit. Mladý šenkýř Alina čekal na zápraží a dával uctivé dobrýtro. Sedlák sotva odpověděl a křikl na pacholka: „Jen jeď, nezbývá nám mnoho času, až u Burdychů v Pustinách pod Maternicí se zastavíme. Bude to už skoro na poloviční cestě!“

Koně, kteří se užuž při tom rozhovoru zastavovali, zabrali na prudké pobídnutí znova a vozy se drkotaly dál bídnou cestou. Sedlák se ohlédl vlevo na velké kupy červených opukových dlaždic, které tu u cesty byly narovnány z blízkého lomu, odkud se ozývalo veselé klepání několika kladiv, perlíků a veselé písničky lamačů. To byl ten známý Alinův lom, odkud se vozilo stále množství dlaždic na záspě u roubených statků i chalup, podezdívky stavení, sklepy, chlévy a „dlážka“ v síních nebo části velké sednice. Protože ta červená opuka tu byla krásně ložná, lehko se lámala a byla laciná, mnoho se jí v těch dobách kupovalo, když peněz na trvalejší stavební materiál nebylo nikde nazbyt. A tak byly ty červené dlaždice ve staré dřevěné chajdě u baráčníků jako v lepším statku u sedláka, i na kostelecké faře je měli před vchodem po obou stranách, aby se bláto do stavení tolik nenosilo. A dá u stavení protifarního kramáře Hůlka. U podnikavého kupce Vacka a před hospodami u Hanušů, nahoře na náměstí, i dole „U třech tatrmanů“ a na podloubí u Viléma Kejzlara se teprve silně červenaly. Na to jen tak maně Pavel Hoňka vzpomněl, protože je tak často do Kostelce a na jiná místa vozil.

Níže ke Kostelci, pod táhlými lány polí, vpravo od malého lesíka zatřpytily se náhle hladiny rybníků Čermáku, za ním Brodského, i část Špinky se ukázala pod březovým lesíkem s několika osamělými chalupami, patřícími už k obci Olešnici. Přijeli až na nejvyšší místo Burdychova kopce, na malou rovinku, s níž jako na dlani se jevila Machovská hora s Hejšovinou, vedle Maternice, za ní Bohdašín, ves jako betlém po stráni rozložená, a vedle ní dlouhý a lesnatý Žaltman.

„Tak kolo na řetěz!“ křikl sedlák, když přijížděli ke svahu nad Pustinami, a sám už také slézal, aby vůz stejně zajistil. Tenhle kousek hrozného skalnatého úvozu starkovské cesty byl postrachem všech povozníků. Sjetí do roviny se málokdy odbylo bez nehody. Často se zlomila oj, nebo se kolo vysypalo, náprava házením vozu se skály na skálu se zlomila, dokonce jednou si vozky, který pevně držel koně za oprati, zlomil obě nohy, jak se sklouzl a dostal pod kolo. Ale Hoňka s čeledínem sjeli šťastně. Jezdili tu s náklady často a měli proto velmi bohaté zkušenosti na každém místečku. Až se Pekelníček divil té povoznické fortelnosti řídit povoz s velkým nákladem na cestě, kudy by on sám s prázdným trakařem těžko přejížděl.

Zatím už dolem zajížděli do formanské staré hospody Burdychovy, kde nařídil Hoňka zastavit. Koním sundaly uzdy, zavěsili na oje pytlíky se senem, podsedním vypjali pobočnice, oprati zatočili na líšně, a už vstupovali do formanky. Napřed sedlák, za ním pacholek a nakonec se nesměle šoural i Pekelníček. Sedlák poručil chléb, homolky a dva mázy piva.

„Tak kam, hospodáři, kam?“ ptal se malý, zavalitý hospodský Burdych, který byl zrána jen tak v pantoflích a strakatém podvlíkači.

„I to víte kam. Do Rokytníka,“ odpověděl Hoňka zkrátka a upíjel piva z mázu, aniž by měl chuti k další řeči. Šenkýř nevida chuť k hovoru, vytratil se.

Teď už se Pekelníček neudržel. Tolik čekal na každé slůvko od sedláka, a ještě vím mu teď huba mlela na pěnivý máz piva a krásné žluté homolky, a Hoňka pořád nic. To ani to.

„Copak, hospodáři, vy se něco na mě zlobíte?“ zeptal se po chvíli.

„I bodejť ne, a jak však vám to všecko po čertech vyvoslím, hned jak pojedeme dál. Zasloužíte si to!“

Teď už byl Pekelníček jak se patří na skřipci, ale dál se ptát neodvážil. A nejhorší bylo, že mu sedlák ani zavdanou piva z mázu nedal, ač jej vždycky uctil, když se u nich na Čertovině zastavil nebo se sešli někde v šenku.

Ale ani další cestou sedlák nic. Vyjeli už prudkým svahem podél staré myslivny s letitým jasanem u cesty, kde už léta fořtoval starý Donát – Milion, který tak znamenitě s miliony a miliony hromů báby z lesa Obory vyháněl, aby mu zvěř neplašily.

Přejížděli už kolem vysokého plaňkového plotu Obory, odkud zvědavě na ně vykoukla srnka, která zas plaše odběhla, a blížili se ke Krkavčině, kde se zatáčela cesta vpravo do lesa kolem Ctiborovy loukoti a odtud podle největších dvou smrků v Oboře, „krále a královny“.

Teď teprv, když byli v nejhlubším lese, ozval se sedlák, ani se na Pekelníčka neohlédnuv: „Pěkně jste nám to nadrobil, takovýho zetě jste nám dohodil, pijana, práče, karbaníka, pytláka. A ta baba, stará Vítka, roznese živnost v klíně. Čert, aby vás vzal, beztoho k vám daleko nemá, když vám už Pekelníček říkají!“

Středu až po zádech zamrazilo. Čekal něco zlého, ale tohle bylo i na jeho kejklířské svědomí mnoho. Stejně ostrá odpověď ho svrběla na jazyku, ale v poslední chvilce ji zadržel. Zčervenal jen nezvykle ve své bledé a hubené tváři, jak se mu krev hnala zlostí do hlavy, a hmátl rozpaky po tabatěrce do šosu svého usmoleného polizonu. (* typ kabátu, ed.pozn.) Byla to chudá březová piksla s řemínkem na oušku. Několikrát si v rozčílení rychle šňupl laciného, smradlavého tabáku, a teprv až za hodnou chvíli se zmohl na koktavou odpověď: „Ale, pantatínku, to snad ne, to se jen tak zbytečně povídá. To víte, lidi roznesou každého, i toho nejlepšího. A Vítovi jsou familie přec moc pořádná, nikde o nich nebylo špatného ani špetu. Nevěřte klepům!“

Sedlák nic. Jen se kysele usmál a nosem frkl. Právě dojížděli k rozcestí, odkud byl pěkný pohled na německou vesničku Chlívce pod známým kopcem Poledníkem (*Švédský vrch, ed.pozn.), dál k Teplickým skalám, napravo se otvíral bájný Turov, jehož vrchol byl teď za rána ozářen východním sluncem tak vznešeně, jako by se chystal s královskou korunou vykročit na procházku do Kladského koutku. Milo pohledět. I ti tvrdí venkované zjasnili oči.

Jak povoz zahýbal do lesa k Rokytníku, seskočil Pekelníček, poděkoval Hoňkovi a pelášil k Bystrému a dál k Starkovu.

Oba povozy s nábytkem vjížděly brzy po mírném svahu obecní cesty mezi první chalupy v Rokytníku pod Kocouřím dolem, přejížděly kolem velkých výstavných statků, Křivdova, zrovna na úpatí Turova, Tomkova, na straně Maternice, a četných jiných, několikrát přejely potok, jak se do cesty zatáčel, až dole ve vsi se stočily hodně napravo k starobylému, pěknému statku Vítovu. Pod stavením, blíže k potoku bylo viděti na vyvýšeném místě jakési rozvaliny zdí, porostlých hojně křovím, rumiště někdy vodního zámečku, kolem něhož byly ještě značně patrny dávno zanesené příkopy, které jej obháněly a bývaly jeho ochranou. Níže u malé dřevěné chaloupky při cestě byl také zřejmý dávno proražený náhon se zbytky dřev, kterým se voda pro hájení zámečku v čas potřeby zadržovala z potůčku Rokytenky.

Ve vratech Vítova statku pacholek zručně dvakrát zapráskl bičem. Na tuto zavolanou vyběhl z konírny chasník, který hned, jak uviděl povozy, zavolal do předsíně: „Hospodáři, pantáto, dojeli hosti!“

Na toto zavolání vyšel na zápraží mladý Vít i mladá panímáma a stará výměnkářka Vítka. Hlučně vítali pantátu Hoňku, jen Márinka, mladá hospodyně, byla nějak zasmušilá, čehož si sedlák hned povšiml. Domácí pacholek zatím odpřáhl koně a zavedl je pod kolnu, kde je krmil.

Skládali s vozů nábytek i ostatní výbavu a odnášeli do velké sednice. Sotva však několik kousků uložili, zvala výměnkářka na občerstvení. Na stole byla káva v nízkých hrníčcích s kvítky, vysoká bábovka s mákem a láhev červené rosolky. Káva, toto nezvyklé jídlo, tolik vonělo a lákalo, avšak Hoňka přisedal ke stolu s nechutí, ba skoro s odporem. Přijeli nehlášení, tedy i nečekaní, a taková panská jídla na stole! To u nich nikdy všedního dne nebývalo, jen snad o velkých svátcích. Vinckovi předložila stará Vítka bochník chleba s tvarohem a sklínku ostré na stole u dveří.

„Tak pojďte, pantáto, pojďte, ať vám kafe nevystydne!“ zvala hlučně.

„To mě trachtýrujete jako o svatbách, a ani jsme vám vědět nedali, že už přijedeme,“ poznamenal sedlák.

„Ba, copak to je,“ usmála se Vítka. „Pšenice nám roste na poli, mák taky, a ten lot kafe si ve statku vždycky můžem koupit, to se ani neucítí.“

Sedlák si vzpomenul na panímáminu zprávu, když sem odjížděl. Zlostí zčervenal a jen nosem prudce vyrazil: „Chm!“ Jídlo mu rostlo v ústech.

Za chvilku vstoupili do sednice mladý hospodář s Márinkou, oba nedělně ustrojení, ona v pestré, skládané sukýnce, sametové, vyšívané šněrovačce a s pěkným kosmonoským šátkem na babku, on v košili s vyšívaným límečkem a rukávy, sametovou vestou se stříbrnými dvacetníky, žlutými praštěnkami (* druh kalhot, ed.pozn) a lesklými uherkami na nohou.

„Co tak svátečně ustrojeni, či už je s vozů všecko odnešeno?“ ptá se Hoňka.

„I není, však to čeládka odnese a my vás kousek vyprovodíme, máme beztak ve vsi co dělat!“ odvětil mladý Vít, statný, vysoký sedlák, jako jedle rovný, s krásnými černými vlasy a modrýma očima, a pobídl pantátu, aby ještě pojedl.

„A co na poli?“ zeptal se ostře Hoňka, „kdo to udělá? Než si odbudete robotu na panském, nestačíte udělat své, když se všichni nepřičiníte!“

„A, to všecko zastane čeládka, my jen když dohlídnem,“ odpověděl lhostejně mladý Vít.

Hoňka už nebyl sebe mocen, jak musel zlost přemáhat. Ted mu měl přijít do rány Pekelníček-Středa, který celou tu svatbu spuntoval. Byl by jej spráskal do krve. Jeho hrubé obočí se zle svraštilo a oko se svezlo na ruce mladého Vita. Byly jemné jako vrchnostenského písaře. Ty nikdy nevládly selským bičem, vidlemi, opratí a nejméně klečemi hrubého haku. Na těch rukou jeho pohled ustrnul.

„Tedy takové to je, dceru jsem prodal do líného a zpanštělého selského hnízda, kde mé těžce vydřené peníze propánují, prožerou“, řekl si v duchu a nahlas dodal s málo tajenou zlostí; „Jděte na pole, tam je vaše místo, aby vám čeládka nezahálela, a přiložte nejvíc sami ruce k dílu. Tak se to dělá v pořádném hospodářství!“ A ani ruky nepodav zasykl: „Sbohem!“ Vyzval Vincka k odchodu a vyrazil ze dveří. Na dvoře vyskočil prudce do žebřin a nedočkav, až by Vincek s fasuňkem dojel dopředu, práskl vztekle do koni, až se vzepjali, a vyjížděl tryskem ze vrat a stejným tryskem se hnal divoce kamenitou obecní cestou po Rokytníku vzhůru pod Turov až ke Kocouřímu dolu, že Vincek s druhým párem mu sotva stačil. Ted teprv koně hrozně zpoceni, plni pěn v hubách, unaveni, sami zastavovali.

Sedlák, který dosud stál v žebřiňáku, náhle usedl, sklonil hlavu a zapřemýšlel: „Bude možná náprava? Sotva. Vždyť i ta pilná a pracovitá Márinka se tak rychle přizpůsobila. Inu, ano, ano. Dobře jíst a pít, krásně se strojit všedního dne jako v neděli a zahálet je vždycky krásnější než šetřit a dřít se. Po dobrém postupovat jeho násilnická povaha neuznávala. A tak jen myslel na to, že si tam v neděli sám zajde, aby se nic mezi lidi nerozneslo, že jim všecko prohlídne, celé hospodářství, od stavení, chléva, stodoly, na pole a do lesa, a že jím vyčiní, nadá, aby se styděli a začali šetřit.

V těch úporně zlých myšlenkách, které teď tak mocně celou jeho bytost zaujaly, dojížděl do svého statku na Čertovinu, ani se nenadál.

I selka se podivila, proč tak brzo přijíždí, ale vidouc jej hrubě zamračeného, bála se slova uronit.

Těžce, tvrdě, bez zájmu míjely další dny í měsíce. Svou cestou do Rokytníka, která měla mladého napravit, jen víc Hoňka rozvířil jeho lehkou mysl, podnítil jeho selské furiantství, že od té doby často docházel na hospodské posezení, karbanil a přicházel domů dlouho v noci a často i k ránu, zvláště po nějakém pytláckém tažení s podobnými kumpány.

A Márinka? Tak si pěkně zvykla se starou Vítkou chodit na přástvy, kde se víc klepalo než předlo, jedlo a pilo, buchty, kafe, sladké rosolky, na které nejvíc přispívaly stará Vítka s mladou. A chodila-li ráda sama, nevyčítala ani pantátovi, že si často vyšel a utrácel.

Jaký rozdíl proti životu u Hoňků na Čertovině. Zde plynul v samé práci a šetrnosti, u Vítů nenuceně, vesele a mladý Vít se přitom zvolna zadlužoval a statek upadal.

III.

Mezi zástupy, které se účastnily svěcení hřbitova v Kostelci r. 1821, tlačil se již od rána v kostele i čertovinský chalupník a tkadlec Pinkava se svým synkem Josefem. Byly horké červnové svátky svatodušní. V tom slunečním úpalu se mu udělalo nějak chuře, kola se mu točila před očima a pokoušely se o něho závrati. Jen stěží se prodral zástupem a sešel s chlapcem dolů k roubené studni na náměstí před kostelem, kde usedl a máčel si čelo studenou vodou. A pak se už jen s velkou bídou dovlekl domů, ulehl a více nevstal. Chřadl a chřadl, vysychal, stonal neznámou chorobou, až po vánocích zhasl.

Toho roku byla na Náchodsku krutá, ba bláznivá zima. Střídavě mrzlo a chumelilo se, že cestou od Čertoviny ke Kostelci nestačili vyhazovat sníh, aby povozy projely. Tři metry vysoké šance sněhu byly po obou stranách od hornoradechovského rozcestí až na Strakov. A přece saně i bez nákladu tak těžko projížděly, že se hluboko bořily do sněhu a každý vozka musel i sám ještě prohazovat.

A právě ty dny, když se chystala vdova Pinkavová k funusu, chumelilo a chumelilo. Často se strachem vyhlížela oknem, jaká to bude cesta a aby snad sedlák Hoňka neodepřel dovézti nebožtíka na krchov, třeba to určitě slíbil.

Toho dne o funuse časně ráno přišel pacholek Vincek Hoňků a vyřizoval, aby se připravili s funusem aspoň o hodinu dřív, že bude ke Kostelci tuze zlá cesta, že budou muset zjednat aspoň dva na prohazování, když hospodář a on, Vincek, musí být u saní, jinak že tak hroznou cestou ani za tři hodiny nedojedou.

A tak vyjeli ráno ještě za tmy, kolem sedmé hodiny. Napřed asi na dvacet kroků dva sousedi s voršoufy (*dřevěnými lopatami.), kteří vyházeli sníh na kus cesty až k čertovinské hospodě. Za nimi fasuňkový vůz (* vůz s bedněnou korbou, ed.pozn) na sanicích, na posledním koni čeledín Vincek v burnusu (* dlouhý plášť s kapucí, ed.pozn.), řemenem v půli opásaným, v pravé ruce bič a po levé straně jako meč za řemenem zastrčený voršouf. Za koni na šejtroku seděl sedlák Hoňka v krátkém ovčím kožíšku s tulipány na zádech. A za ním pod plachtou dlouhá, černá rakev, prostá, beze všech ozdob, jen s velkým křížem uprostřed. A v hlavách rakve seděli po každé straně nejbližší příbuzní nebožtíkovi, vdova Pinkavová a patnáctiletý syn Josef. Oba plakali a třásli se zimou. Těžká angorka kolem hlavy a ramen málo chránila tělo, oblečené jen ve slabé šotyšce, a chlapcovy palcové rukavice na šňůru přes ramena nenahradily burnousek (* malý burnus, ed.pozn).

Za saněmi se trmácelo těžce ještě několik mužských ze sousedství. Ženy se do této sloty pěšky vydati nemohly. Koně se těžce brodili sněhem, každou chvíli hluboce zapadali do závějí, saně se kymácely, sanice vrzaly, jak zapadaly brzy na té, brzy na oné straně, až docela uvázly, a tu už Vincek bez poručení hospodářova seskočil s podsedního, vytáhl lopatu a pomáhal vyhazovat. A to trvalo vždycky hodnou chvíli, než se uvolnilo a saně s rakví se hnuly dál.

V těch chvílích dlouhého čekání modlil se soused Šrůtek s ostatními litanie, i když těžké vločky sněhové se jim sypaly do obličeje. Jen kolem opuštěného rybníka Čermáku bylo vyváto. Sníh vyplnil vysoko břehy hráze po obou stranách. Ale zato zde fičel prudký vítr a nejvíce u starého vykotlaného Žižkova dubu s obrázkem. Tady už koně frkali netrpělivě a nějak se bázlivě ohlíželi po hospodáři.

„Jen jdi, jdi, náruč,“ chlácholil, „už jsme z nejhoršího ven!“

Ale nebyli. Koně to nejhorší teprv cítili. Za Čermákem cesta stoupala a tu byl hluboký úvoz mezi šanci do poloviny zavátý. A byla-li cesta dřív křížová, byla teď věru pekelná, jak poznamenal sedlák.

„Náruč se probořil!“ vykřikl pacholek, který teď do kopce šel vedle koní. A náruční kůň se válel v té velké závěji, frkal a snažil se vstát. Ale jak se tak prudce převaloval, strhl náhle oj a s ním i podsedního. Oj se vysoko zvedla, pak klesla, zapraštěla a na ní padl celou vahou i na náručního podsední valach.

Ale co horšího. Při tom zmítání v hlubokých závějích se převrhl i vůz na saních a při prudkém naklonění vpravo svezla se v tu stranu i rakev, prorazila zpuchřelou plachtu fasuňku a vyklouzla do sněhu.

„Zlořečené živobytí,“ zaklel sedlák, když pořídil jen tak tak seskočiti se šejtrok (* sedlo kočího před korbou vozu, ed.pozm), aby se saně na něj nepřevrhly.

„Honem všecky ke koním, ať se nepobijou!“ křičel zhurta a brodil se k náručnímu, co Vincek zatím již držel za uzdu druhého valacha. Trvalo však dlouho dobu, než odházeli trochu sněhu zpod koní, aby se mohli pořádně postaviti, a pak teprv zvedli saně a uložili rakev na své místo. Pinkavová se synem to odnesli jen velkým leknutím.

Zlámanou oj přivázali provazy. Teď z opatrnosti nejeli dál, dokud nebyl vyházený delší kus cesty k bezpečné jízdě. Konečně se tou hroznou cestou necestou dostali až na Strakov, kde už bylo hodně projeto a prošlapáno. Vincek seděl zas už v sedle podsedního koně a Hoňka na šejtroku.

Sjížděli s kopce a dorazili ke kamennému mostu na potoce Červeném. Zde celý pohřební průvod už dávno očekával starý farář Ungr a zle se durdil, cože tak dlouho nejedou, že se víc než o hodinu zpozdili. Do kostela proto už nesměli a rovnou šli na nový hřbitov na Vackově zahradě, kde ve velkém spěchu byl mrtvý pochován a farář spěchal do školy.

Kněz odešel, ale čertovinští se od otevřeného hrobu nehýbali. Zdálo se jim to rozloučení s mrtvým sousedem trochu tuze krátké. Přesto že stáli v závějích sněhu, necítili zimy ani po dlouhé a namáhavé cestě, i když mnohý z nich byl hodně chatrně oblečen. A tak starý „forbátr“ Šrůtek se začal modlit litanie ke všem svatým. A ještě hodnou chvíli po posledním „Oroduj za nás“ postáli, pak vzali Pinkavovou s chlapcem mezi sebe a zvolna se ubírali dolů na náměstí do Keyzlarovy hospody, kde vdova zaplatila sousedům a vozkovi dva pecny chleba, kopu homolek a dvě láhve rosolky.

Smutný, přesmutný byl pohřeb, ale ještě daleko smutnější první den po něm, než si oba uvykli nepřítomnosti hospodářově.

Přišly dni starosti, kdy nebožtík, dobrý a starostlivý hospodář, všude a všude chyběl. Chyběl mladému, sotva šestnáctiletému hochovi na poli, chyběl poradou hospodyni v chlévě, chyběl za stavem i při prodeji plátna a koupi nové příze, chyběl všude, kde jen začali. Pracovitý a rozšafný nebožtík hospodář každého dne navečer, když se k spánku ukládali, určoval přesně práci na druhý den, a protože vždy dobře radil a rozhodoval, naučili se domácí bez výjimky plniti jeho rozkazy.

Nejhůř bylo Jozífkovi, když musel sám a sám na pole s kravkami přeorávat úhor, jeteliště, strniště, třeba na půdě rovné, dost pojezdné, ale v té stařině plné drnů, pýřavky, bodláči a hadince se tak těžko hrubý hak udržel, že mu šanda na ramenou až do krve kůži odřela, i ruce krvácely, jak hak z nerovné brázdy vyjížděl, a kravský potah, zvyklý na starou zkušenou ruku tátovu, tak nerovně šel, že si hoch často zaplakal, ale tak, aby máma nezvěděla. Časem mu trochu pohoněla, ale bylo to jen zřídka, když nebylo zrovna napilno za stavem nebo jiná práce v hospodářství a v domácnosti.

Ale dřív než se Jozífek naučil pevněji ovládat nemotorný kravský potah i hrubý hak, stalo se mu neštěstí, na které do smrti nezapomněl.

Když tak jednou za sychravého podzimního odpoledne hakoval starý úhor pro setí a jen s velkou námahou udržoval hrubou železnou radlici v brázdě, že se mu ramena i ruce pod poprovou šandou třásly, vyběhli náhle z kostelecké cesty dva řezničtí hafani a hnali se za hrozného štěkotu za zajícem. Kravky se lekly, trhly hakem tak prudce, až milého Jozífka strhly k zemi, protože ho šanda na ramenou nepustila. A k tomu měl oprať na levé ruce dvakrát zatočenou. Padl obličejem na kleče hned, jak se kravky pustily do běhu, pak na kovanou radlici a jen taktak, že nepřišel o okol, kolik ran utržil. Šanda se při pádu sice přes hlavu smekla, ale oprať nepustila, a tak byl hezkých pár kroků tažen po zemi, až hrozně krvácel a levou ruku měl v rameni celou vytrženou. Teprve když kravky po hodné chvíli zastavovaly, uvolnila se oprať, ale ruka visela bezvládně podle těla a hrozně, hrozně bolela.

Domů se dotáhl jen stěží, ale potah ponechal zatím Pánubohu. Ten pak přivedl soused Šrůtek, a třeba hodně dopálen, že mu zašel do škody, nic neříkal, když viděl, jak je Jozífek zle zřízen.

A tak si potom Jozífek mnoho, mnoho dní poležel a máma měla starost vlastně trojnásobnou, práci na poli, doma a ještě opatrovat nemocného. Kolikrát za den teprve nyní zavzpomínala na nebožtíka pantátu, jak se on dovedl o vše starat a jaké při něm měla ulehčení. A proto si i často v koutku zamračila, aby jen Jozífek nevěděl.

Pěkné poučení se dostalo Jozífkovi na jaře příštího roku, když měl sám po prvé zasévati obilí. Jako každá věc potřebuje rady, tak i zde bylo jí nezbytně potřeba. Ale Jozífkovi nebyl kdo poradit. Máma setí sama nerozuměla a soused Kymr jen tak nakvap mu řekl, aby sel na kopec, jak jednomu poli říkali, jeřici (* jarně seté obilí, ed.pozn) a to půl korce zrna na tři věrtele země. Jeřici sehnal šťastně ve Zbečníku a radechovský Jan Prouza měl přijet potom s koňmi ji zavláčit.

Jozífek nasypal do modré rozsívky jeřice a s pánembohem vykročil. Házel pěkně obloukem zrno z ruky, jak u táty vídával, ale trochu dělal velké a pospěšné kroky, že byl velmi brzo hotov. Vysel na celé určené pole jen dva věrtele jeřice a tři čtvrtce mu v pytli zbývaly. S divým strachem, co nerozumného provedl, usedl na mez a pustil se do pláče. Náhodou šel kolem známý bohuslavský rychtář, který měl v Horní Radechové provdanou dceru, a ptal se, proč pláče. A Jozífek vyprávěl celou svou rodinnou historii a konečně svou nešikovnost při setí. Ale rychtář se jen usmál a povídá: „Z toho si, milý hochu, zcela nic nedělej a celou věc poruč nyní Pánubohu. Vidím, že pole máš dobře pro setí připravené, a tak vezmi zbytek svého obilí a jdi klidně domů. Nebeský hospodář ti jistě požehná a pro vždycky si pamatuj staré a dobré české přísloví. Když obilí roste v rozsívce a hospodáři zbývá, může očekávat hojnou žeň, když mu však chybuje, na hojnou žeň se nijak nemusí těšit.“ Nato dal spánembohem a ubíral se dál.

A měl pravdu starý hospodář. Jozífek sklidil šest mandel jeřice a namlátil plných šest korců zrna, které dobře odprodal. Měl o zkušenost víc.

Hůře bylo, že po celou dobu Jozífkovy nemoci stav ani na chvíli nezarachotil. Máma se měla co ohánět s druhou prací a Jozífek se svou chromou rukou se za stav nemohl odvážit. A na živení tkalcovského tovaryše nebylo ani pomyšlení. Tak při těch zlých trampotách ani nezvěděli, co se zatím ve světě dělo, jak se hrozně tkalcovina poškodila, pošpatnila, jak nikdo dlouho už plátna kupovat nechce a tkalci že smutně živoří. Ale pak, když už Jozífek rukou vládl, bylo to asi koncem ledna, sedl za stav a proháněl pilně člunek a šlapal podnožky od časného rána dlouho do noci, při světle louče nebo malé cibulkové skleněné lampičky s knůtkem ve lněném oleji, aby dohonil to, co dlouhou nemocí zanedbal, že máma ani soukat nestačila.

A pak už při té píli ze zvyku plynula Jozífkovi léta, až se z něho stal zcela obstojný chlapík na ženění. S vojnou starostí neměl, protože mu nebožtík táta kšaftoval hospodářství za dvě stě zlatých konvenčních měny, které měl vyplatit mámě, a jako majitel hospodářství zatím na vojnu nemusel.

V ten den, když toto připsání bylo oboustranně mámou i synem podepsáno, a kdy máma přestala za syna hospodařit, vraceli se spolu ze zámku; tu začala máma tak nějak okolkovat o tom, že teď už bude na čase, aby se Jozífek oženil.

„Jsem už, milý hochu, hodně stará a na obě ruce docela chromá. To teď ta poslední zima mně dodala. Budeš se muset oženit a koukej co nejdřív, dokud jsem ještě na živu, abych vám aspoň mohla ty děti trochu pokolebat, až půjdete po práci.“

„Inu, mámo, já už na to myslel“, povídá Jozífek, „a tak jsem se nedávno ptal Márinky Černohorských, jak říkají „na Táboře“, v Dolních Rybnících, jestli by mě chtěla, a ona přisvědčila.“

„Hochu, hochu,“ povzdechla máma, „hodné děvče, moc hodné, a také zdravá a silná je Márinka, do práce jako kat, ale ta její pretence, ta bude trochu tuze hubená. „Na Táboře“ nikdy nebyl velký rámus s penězi, ale zato dobrota a poctivost. A tak, jakáž pomoc! Pámbů ti dej s ní štěstí, hochu. Zbude ti hodný dluh na chalupě, ale jste oba zdraví a tak se ve světě neztratíte!“

A tím byly Jozífkovy námluvy už odbyté. Máma věděla, že starší dcera Černohorských, co se vdala někam na Kramolnu, taky za nějakého chalupníka, dostala pretence padesát zlatých a telátko. S tím se konečně spokojila. Že toho druhého „hebledí“, jak říkala, mnoho nebude, o to se už konečně nestarala. Vyjednala se synem, že bude při nich, aby si nábytek nemusela stěhovat do přístěnku a mladí nemuseli kupovat nový. A tak po tichoučké svatbě v masopustě r. 1826 přivedl si Jozífek do stavení svou Márinku, třebaže sám byl stár teprve dvacet roků a mladá hospodyně devatenáct. Ale máma ji přivítala jakou svou vlastní dceru a radovala se z její přičinlivosti a z jejího dobrého srdce. Dělala proto mladým pomyšlení. Byla s nimi ke společnému stolu a úrok z dluhu ani nežádala. Tak se mohli mladí v krátké době trochu zahospodařit, a bylo na čase!

Oba mladí si hleděli pilně stavu, více kop dobře odprodali a Jozífek si udělal velkou zásobu příze. Nakoupil ji v Náchodě o plátenickém trhu na podsíních naproti děkanství a těšil se, že za plátna strží pěkné peníze a tím hodně vydělá. Tehdy ještě nebyli vydavači, faktoři. Tkadlec musel od přezáka přízi koupit, kus sdělat a pak s ním šel na trh. Tam ovšem pochodil podle toho, jaká byla nabídka a poptávka. Tenkrát tedy nebyl tkadlec námezdní dělník, ale samostatný výrobce a trochu obchodník. Kdo dovedl dobře prodat a měl prostředky, aby pod cenou neprodával, dopadl dobře, kde však již čekalo na ten krejcar více hladových krků, až jej táta přinese, bylo zle, velmi zle. A takové tkalce zvláště němečtí kupci z Prajzka a Broumova zle utahovali a koupili za cenu, kterou sami stanovili, třebaže tkadlec sotva za ni koupil přízi na nové dílo.

Takový jeden zlý trh zažil i Jozífek Pinkava. Jednoho krásného červnového rána naložil si pět čistě vybílených dvaačtyřicetipramenných kop na nový trakar, navlékl šandu přes ramena a s úsečným „spánembohem!“ vyjel k Náchodu. Těšil se z krásné pohody, že si chvílemi pohvizdoval. Podle cesty až k Červenému kopci pozoroval úrodu, jak se kterému sousedovi vydaří. Žita už byla v plném květu, voněla čerstvým chlebem a v ranním větérku se lehounce vlnila, jako když pecny válí.

Vpravo na Podháji z roubené chaloupky u Čížků vyháněli právě kravku s kozou na pastvu do blízkého lesa. A z chalupy pod ní vyšel kdosi s rancem na zádech, v plátěnkách, se strakatou kazajkou a sešlou beranicí na hlavě.

„Aha, starý Prouza jde taky s kopkou na trhu, počkám na něj dole pod kopcem!“

„Dej Pámbů šťastné dobrýtro,“ volal zdaleka Jozífek, když se scházeli. „Tak taky, kmotře, na trh, taky na trh?“

„I toť, co inýho, a dyby to aspoň trochu platilo, slyšal sem včerá, že plátnům tuze padá, že už za tý naše kopky dvaačtyřicet pramenu nechtěj dát ani třicet zlatejch šajnu. A to je až hrůza málo. Na tom už práce je zadarmo, esi se nevydělá ňákej ten groš za přízi. (* Šajny – Scheidemünze – 1 zl šajnů bylo 60 kr, 3 kr jeden groš.)

„To snad ne“, zalekl se Jozífek. „Já vezu na trh celejch pět kopek a za přízi jsem dal bezmála tolik, jak povídáte, co platí kopa!“

„Ukrutná bída,“ povzdechl starý Prouza, „cák teď ûlítě (* v létě, ed.pozn) to eště jakžtakž vydržíme, ale ûzejmě (* v zimě, ed.pozn) bude hůř. Potřebuju koupit boty, a třá ňáky starý, abysme jeden nebo druhej, máma nebo já, mohli za čas aspoň do kostela, ale jak četu podle týdle mizerie, teď už do podzimka na ně neseženu!“

Jozífek neodpovídal, jen se těžce zamyslil. Šli pak už mlčky vedle sebe až na Plhov, kde se za dvorem táhla veliká louka. Tu podle cesty odpočívalo několik tkalců z Dolních Rybníků a z Dolní a Horní Radechové, kteří si hodně přivstali a teď čekali, až uhodí na zámky osmá, kdy měl na podsíních pod děkanstvím trh započít. Vstali, když přicházeli noví známí tkalci, pozdravili se a společně zahnuli za humny ke mlýnu a malou uličkou hned před děkanství.

Tady už stála dlouhá dubová lavice o třech stupních, na nejnižším posedal tkalci s kopkami a vyhlíželi nedočkavé kupce. Kolem šum a smích, nejvíc však starostlivých řečí, jaké jsou špatné trhy všude jinde, jak plátna málo platí, že si tkadlec ani na ten žvanek (* lidový název pro žvanec – malý kus jídla, sousto) nevydělá.

Osmá na věži odbíjela. Po chvíli vyšli ze sousední Šrůtkovy vinárny kupci. Byli to většinou Prajzi v koženicích, vysokých lesklých bunclovkách, dlouhých černých kabátech s velikými a lesklými blimburáky (* kulatými knoflíky), na hlavách cylindry. Hlučně usedali na nejvyšší stupeň tržní lavice, ale ke koupi se hned neměli. Zatím se bezstarostně mezi sebou bavili. Docházeli Broumováci, stejně odění a za nimi náchodští kupci, židé, Aron, Munk a Pick a poslední, křesťan, soused Šrůtek. A ti už jen v dlouhých světlých pantalonech (*kalhotách, ed.pozn), bílých dvouřadových vestách, hnědých šosatých kabátech, židé na hlavách široké huňaté klobouky, Šrůtek nízký cylindr.

Když všichni dosedli, postrkovali tkalci honem své kopky co nejblíž na druhý stupeň lavice. Ale kupci se jen pohrdlivě dívali, tu a tam jako by o kopky maně zavadili, ale po ceně se neptali ani žádné nenabízeli.

Konečně prohodil jeden Broumovák lámanou češtinou: „Samej sajrajt, samej lunt, nemožem počebovatl“

„Ani za dvacet zlatejch šajnů nestojí!“ dodal druhý.

Mezi tkalci rozčilení, lítost, vztek.

„Neutahujte. Dvacet zlatých šajnů není ani na novou přízi a od čeho budem dál živi?“

Kupci jen pohrdlivě krčili rameny, ale vyšší ceny nenabídli. Mladý Pinkava s Prouzou se dostali z kraje před náchodského Šrůtka a rozdělali své kopky.

„Máš pěkné dílo“, povídá Šrůtek mladému Pinkavovi, „dám pětadvacet!“

„Přidejte, to je málo, dal jsem si záležet. Aspoň třicet zlatých!“

„Dobrá, chceš-li, šestadvacet doslova, a vám taky Prouzo, ale víc ani groš!“

A tak, chtěj nechtěj, museli se podrobit, když viděli, jaké ceny nabízejí Němci. Shrábli každý svou hrstku šajnů a honem pospíchali k přezákovi (* obchodníku s přízí) Aronovi do skladu, aby nakoupili novou přízi.

„Snad bude taky lacinější, když plátna nic neplatěj!“ povídá starý Prouza cestou. A byla, o hodně. Za štůčku platili jen zlatý a čtyřiadvacet krejcarů, ale výdělek byl při tom přec jen hubený, že jim přestala i chuť zajít na Kutlof (* zájezdní hostinec před Horskou bránou, cca v místech jižního konce Karlova náměstí, ed.pozn.) na dršťkovou polévku s žemličkou nebo na stupečku „krátké“ (* žitná kořalka).

A tak pospíchali starou cestou přes Plhov kolem obou rybníků a v Dolní Radechové kolem výmolovitého potoka Radechovky k Červenému kopci, kde se rozešli. Starostmi nebylo do hovoru. Teď se už mladý Pinkava neohlížel ani po obloze ani po úrodě.

Když se svěšenou hlavou překračoval práh, šlo už hodně na desátou. Stav stál a v sednici nezvyklý ruch. Postel odestlaná a na ní ležela máma těžce oddychujíc. U postele seděla sousedka Sedláčková a radila cosi pro pot. Mladá hospodyně zatím dávala mámě na hlavu studené náčinky.

„Copak se vám stalo, mámo?“ prohodil úzkostlivě Jozífek.

„Uďálo se jí najennou chuře“, odpovídá za ni Sedláčková, „je to ňák vod srdce, že se tak při řeči zajiká, a tak ji to strhlo, že ani promluvit nemože!“

Vtom stará bolestně vykřikla, nadzvedla se, ruce zkřížila nad hlavou a klesla bezvládně do peřin. Byl po smrti.

A tak ke starosti o lepší výdělek v tkalcovině přibyla mladému Pinkavovi ještě starost s pohřbem a o to, kdo jim pošukne doma tu drobnou práci, až půjdou ve žních na pole, na sena, na otavy a do stodoly za výmlatem. Na štěstí však byla tu náhrada velmi brzo. Druhý den po pohřbu, hned zrána, přišla kmotra Sedláčková a sama se nabídla, že jim tu ňákou práci pošukne, a třeba jen za to vyspání a za najedení. Doma nemá beztoho do čeho ťuknout.

A tak už bez dalšího ptaní zůstala, převzala máminu postel a byla pak už u nich jako svá.

A dobře pochodili. Sedláčková byla ve všem svědomitá, o nic je nezkrátila, všude pracovala jako o svém. Byla to taková starosvětská dobračka, která i s tím božím dobytečkem rozmlouvala jako se sobě rovným. Brzy z jara a dlouho na podzim čmoulouchala s kozami a kravkou po mezích, aby se napásly, a přitom horlivě sbírala, kde jaká léčivá bylinka. Doma pak všecko opatrně posušila a ukládala do pytlíčků. Když jich už viselo v malé komůrce bezpočet, dovedla rychle vybrat koření, které právě potřebovala.

Tak tu visel sušený koniklec, meduňka, puškvorec a řebříček proti běhavce a bledničce, bedrník, pivoňka a routa, mateřídouška a heřmánek pro ženské nemoci i žaludek, přeslička a šalvěj pro bolavé dásně, černý bez, fialka, jalovec, kopytník, kozlík, mářinka pro bolení hlav, jahodník a trnka pro horečku, fenykl a plicník pro chrapot a zahlenění, jitrocel, lipový květ, podběl pro kašel, kostival proti krvácení z nosy, hluchavka pro krvotok, čekanka, křen, ocún, truskavec pro bolesti v kříži, chmel, komonice, ibišek a mochna na všelijaké nádory, čemeřice a rulík proti paducnici (nebo, jak říkala „paducině“, i plámenek na svrab, jmelí proti škrkavkám, posed a třezalka na zhmožděniny, a konečně čekanka a chrpa proti žloutence.

A kdo by už jen dovedl vypočítat, co všecko z lidového léčení kmotra znala a tak dobře pamatovala!

Ta čilá stará babička s drobným obličejem a jasně modrýma očima byla hotová lidová moudrost, jen počítat uměla sotva do dvaceti. A také to bylo skoro zbytečné, protože nějakých počtů skoro nikdy v životě nepotřebovala. Jen jednou se jí stala taková nemilá příhoda. Nebožtík táta, jak svému muži říkala, jednou onemocněl a poslal ji samotnou na jarmark. Měla si koupit levný kosmonoský šátek s tištěnými vzory a tátovi kosu. Na kosu jí dal papírovou zlatku a na šátek dvaadvacet krejcarů drobných. Kosu pro tátu za tu zlatku dobře koupila, červenou, tureckou s pěkným půlměsícem, ale hůř to dopadlo s koupí šátku. Tak se jí v jednom krámku zalíbil červený šátek s obrubou z lilií a růží. Ty květy ji na něm víc zajímaly než sám šátek.

„Tak, tak, kmotra, vyberte si, vyberte!“ hlaholil kramář, „to je nejhezčí šátek, co mám na krámě!“

„A cák stojí, pantáto?“

„I jen dvacet krejcarů, skoro zadarmo, zadarmo je, kmotřičko!“

„A to ste pěknej, že tak narážíte, mně táta doma řek, že nemám dát víc než dvaadvacet, a taky víc nedám ani o groš!“

Jenže kmotr kramář byl v počtech trochu zběhlejší než babička Sedláčková a snad i trochu bystřejší a tak honem docela lhostejně přitakal: „Tak dobrá, dobrá, když to táta poručil, tak mu rád tu radost udělám. Dáte dvaadvacet a mně to taky docela stačí. Vydělávat nemusím!“ a už vstrčil panímámě Sedláčkové šátek do ruky a přijal dvaadvacet krejcarů. Teprve, když kmotra poodešla, pustil se do hlasitého smíchu. A milá kmotra, jinak celkem bystrá, hned pochopila, že provedla nějakou hloupost. Ale skutečnost se dlouho nedozvěděla.

Přesto že byla chudobná, byla na svou znalost léčivých bylin a venkovské felčarství hodně sebevědomá. Když tak ve spěchu jednou přichvátala k venkovské muzice, smála se jí sousedka Koletová: „Ani’s neměla kdy si frisuru dodělat a sukně ti padá!“ Ale milá kmotra odsekla zlostně: „A co ty víš, prdu víš, každej ňákej je, jenom já sem akorát!“

„No, no, no, jen tak nekvaltuj, dycky’s nebyla akorát, jako tenkrát na jarmarce s tím šátkem kosmonouským za dvaadvacet!“

Ale pro rodinu Pinkavovu byla kmotra Sedláčková pravým požehnáním. Ráno vstávala o páté, snídani uvařila, v chlévě poklidila, dobytek nakrmila a pak honem k soukání. Hospodyně zatím už prošlapovala podnožky za stavem a hospodář šel na pole, neměl-li cestu jinou.

A jak byla o žních čilá! Povřísla kladla, „kolébky“ nakládala, na vůz snopy podávala, a když se blížilo k poledni, nabízela se hospodyni: „Já hapacírem tlápnu domů, potáhnu dobytek a strčím trochu charuští do nístěje (* klestí do pece, ed.pozn) a brambory zatím povařím, co přijdete!“

A bylo vždy vše, jak slibovala. Kráva i kozy podojené, nakrmené a na plotně se už brambory dovářely, když hospodář s hospodyní přišli. Tak bylo bezmála stejně jako za nebožky Pinkavové. Skoro nic se v chodu nezměnilo. Přikvapily však jiné smutné události.

Tkalcovina, které se již na jaře toho roku nijak nedařilo, začala znova upadat. Kopka krásně udělaná a čistě vybílená o dvaačtyřiceti pramenech neplatila už ani patnáct zlatých. Přitom však na ruční přízi přezáci slevili jen nepoměrně málo. A laciná příze strojová, která se prodávala v sousedním Pruském Slezsku, se k nám dosud nedovážela. Tím přišlo mnoho tkalců o výživu.

Hledali proto práci, jaká se kde nahodila, ale i té bylo málo; sedláci měli různé chasy dost, tkalci tovaryše pouštěli, ještě tak v panských lesích se nějaký ten výdělek našel. Už k podzimu toho roku se nabízelo mnoho lidí na práci za pouhé najedení. A na jaře příštího roku bylo ještě hůř. Houfy hladových a otrhaných žebráků přicházely denně ke dveřím a nedaly se ničím odehnat. Když ti lidé uviděli v nádobách pro dobytek nebo drůbež vařené brambory, nebo i holé slupky, vrhli se na ně a neodešli dřív, dokud je úplně nesnědli.

Jednoho pěkného letního odpoledne vyšli si Pinkavovi procházkou na pole k Hejnovce, aby se podívali, jak jim vyrůstá ta boží úroda. Zdaleka již viděli, jak několik lidí klečí u jejich mladého jetele a cosi otrhávají. Přispíšili si, aby je přistihli ve škodě. Jaké však bylo jejich ustrnutí, když viděli, že ti lidé se při jejich příchodu ani neohlédli. Trhali a hltavě pojídali mladé, sladké paličky červeného i švédského jetele. I do kapes si je do zásoby cpali.

Mladý hospodář Pinkava se chystal na ně zhurta vykřiknout, co že to kradou a takovou škodu dělají, že už hodný záhon potrhali, ale náhle jako by mu někdo stáhl hrdlo, zajíkl se a nebyl schopen slova. V té chvíli jej jeho mladá žena chytila prudce za ruku a se slzami v očích jej beze slova vracela zpět k domovu. Hlasitě se teprve rozplakala doma, když vypravovala Sedláčkové, co na poli viděli.

Ale na tom všem nebylo dost. Po sv. Medardu, kdy ani nekáplo, dostavila se ukrutná parna. Začalo sušení sen. Pinkavovi se těšili, že na sv. Medarda nepršelo, a posekli proto jetel i louku.

Po poledni, dne 8. června pilně obraceli brzy jetel, brzy trávu na louce. Spěchem se s nich pot jen lil. Na sousedních polích, u Šrůtků, u Koletů i u Hoňků, se také činili o sto šest.

Náhle zavanul od Hejnovky prudký, studený vítr. Pinkava se zastavil a starostlivě se ohlédl k lesu.

„Že nám přijde bouřka, ne-li něco horšího? Tam ten dlouhý režný mrak nad Hejnovkou nepřinese

nic dobrého!“

Vtom nový nával vichřice a prudké větrné víry zvedaly kupky lučního sena vysoko do vzduchu. Od lesa těžce zašumnělo a stromy zapraskaly. Režný oblak kvapem rostl, šířil se, tmavěl, šedl a zas divně po obloze kroužil. Ted prudce vyslal několik černých pramenů jako předvoj nad les. Vítr skučel, hvízdal, syčel, hlučel. V mraku se zavlnila fialová čára. A prásk! Velká borovice na kraji lesa byla vedví. Stromy na pokraji lesa i některé uvnitř křížovými větrnými víry se úděsně skláněly brzy vpravo, brzy vlevo a lámaly se jako sirky. Tu a tam celé skupiny padaly k zemi s vyvrácenými kořeny. Divá vichřice jako běs letěla kolem. Těžké, studené kapky pleskaly o zem. Stará planá hruška vedle pšenice na Hoňkově mezi se obřím vichrem sklonila větvemi ve směru třech světových stran až k zemi, jako by o smilování prosila. Ale marně. Hlasitě zasténala, zlomy červenavého dřeva zarachotily, a již ležela mrtvá v pšenici.

Desítky nových fialových blesků křižovaly oblohu. Šeredný režný mrak se roztáhl až nad náchodský zámek a ke Kačenčiným horám. Brzy se zas podezřele zabělal.

Divný, rachotivý hluk se řezal vzduchem. A už první těžké kroupy svištěly k zemi. Zlostně uhodily do pšeničných klasů, do rudých máků i koukolu mezi nimi. Houšť a houšť se sypaly, už zabělela zem, už pokryly rozhozené seno, už lámaly a srážely celá pšeničná stébla. K dovršení zkázy se snesl celý příval velkých ledovek, že Pinkava hledal útočiště pod kupkou sena, aby jej neubily.

Ženské s křikem utekly už dávno do stavení, kde rozžehly hromničku a hlasitě se modlily. A kroupy zběsile bily dál do všeho, co bylo živoucího v přírodě a deptaly poslední zbytky života.

Kdesi pod mezí bolestně začirikala koroptev a slabě zatíkaly její mladé dcerušky. Umírajíc chtěla aspoň svým mrtvým tělem zachrániti svou ptačí nesmrtelnost, své malé děti.

Sem tam po chvíli už jen hromová rána, déšť se lil k zemi plnými proudy, ale vysoké kupy krupných ledovek – až na půl metru do výše – spláchnouti nedovedl.

I déšf zvolna ustával a ten satanský mrak, který sousedy náhle připravil o celoroční obživu, stáhl se nad Kladským koutkem.

Pojednou hrozivou tu spoušť ozářilo jasné slunce. Ale tak nějak útrpně, tichým krokem plným soucitu šinula se jeho jasná tykadla po zemi. Ten úděsný pohled bolel hluboko, bolel, řezal až na dno duše.

Mladý hospodář Pinkava, promočen až na kůži, otřásl se chladem. Pomalu se rozhlédl po své zničené úrodě. Náhle sebou prudce hnul, pěsti zaťal, chtěl snad k nebi zahrozit. Pak jako by se v něm cosi zlomilo, zakousl se do rtů, až mu krev vytryskla, a už jen horké slza lítosti se svezla na tvrdou, mozolnou ruku. „Pánbůh dal. Pánbůh vzal, budiž jméno jeho pochváleno!“ A pomyslil si: „Vždyť se slunce zas už směje a Bůh dá novou úrodu. Byli jsme a budem!“

Zaslechl za zády hlasitý pláč. Blížilo se volnými kroky několik sousedů, mužů i žen. Sousedky hlasitě plakaly, naříkaly nad potlučenou úrodou, sousedi se jen chmurně rozhlíželi a mlčeli.

Sedlák Hoňka bez klobouku, s dlouhými, už hodně prošedivělými vlasy šel jako vůdce tohoto hloučku, vysoké holinky, ruce v koženkách, opasek nabitý. Prudkým krokem vkročil na svou mez u mrtvé hrušky, jejíž větve se mísily v kroupách s ubitou pšenicí. Vztekle vyrazil nosem a zaťal zuby; pak s jízlivým, řezavým úsměškem roztáhl dlaně, a dívaje se vzhůru k nebi, křičel: „Pane Bože, to’s mně toho uďál, že’s mně tu pšenici rozbil. Pudu na trh a koupím si lepší!“

Obrátil se a se smíchem kvapil k domovu. Přestal pláč, jen úděs nastal z těch rouhavých slov. Všichni se křižovali.

Ale zmýlil se starý a nadutý sedlák Hoňka, že si brzo koupí na trhu lepší pšenici. To „Boží dopuštění“ zalilo tenkrát velikou část východních Čech, že nebylo dlouhou dobu ani zrnko pšenice na trhu v Náchodě, Novém Městě, ba ani v Josefově a v Hradci, kam si s koňmi zajel. A tak jedl i ten bohatý Hoňka dlouhou dobu jako všichni ostatní chléb ze všelijakých smetků, vikve, která se ještě rychle zasela, brambor i různých ovocných padalků. Teprve někdy k Vánocům se objevily první formanské vozy, které zajely do Uher a přivezly odtud pšenici i žito, ale také hojnost laciné kukuřice, ze které chudí lidé pekli na plotnách suché placky. Kolik té bídy do příští žně chudina zažila, ví jen milý Bůh. Masa bylo sice všude hojnost a dost laciné, protože sedláci i chalupníci z nedostatku píce houfně dobytek odprodávali, ale chudí lidé si toho masa nakoupiti nemohli, protože už dlouhou dobu neměli ani krejcar výdělku. I drůbež se hojně vybíjela.

K jaru nastal velký nedostatek mléka, másla i vajec. Stoupala drahota. O všecko setí se musela starati vrchnost na náchodském zámku, jinak by zůstala většina polí neosetých. A to panské vypůjčené obilí bylo zvláště v této době nejčastěji mizerná zuna (*špatné či plevelnaté zrno, ed.pozn), z níž nic kalého nevzešlo a jen se dobrá pole zaplevelila. A za korec odváděli sedláci pět věrtel čistého, kolikrát přehlíženého obilí. Nebylo se tedy co divit, že ta hrozná mizerie se táhla ještě celý příští rok a hodně vytrestala i sedláky majetné. Lídě prodávali, kde se co dalo, jen aby sí zaopatřili osivo a potřebné živobytí. Drahota dále stoupala a přitom nastávala větší nouze o peníze.

Jaká bída o krejcar dolehla i na sedláky, nejlépe bylo patrno za několik dni po svatodušních svátcích mladému Pinkavovi. V neděli časně ráno, ještě před ranní, přišel k němu radechovský sedlák Pozděna, který časem i formanil, a prosil pro Boha, aby od něho koupil nějaké dřiví v lese, že mu je dá hodně lacino.

„Už jsem půl roku doma krejcaru neviděl a kontribuce (* zde ve významu pozemková daň, ed.pozn.) a zima nečekají. Prosím vás pro Boha, sousede, pojďte se mnou do lesa a vyberte si dřiví, kde chcete a jaké chcete, jen abych si trochu k nějakému krejcaru pomohl!“ Stromy mu ještě sám pokácel, a tak měl Pinkava za jedenáct zlatých šajnů dvanáct párových koňských fůr dřiví. To byla opravdu nebývalá láce!

Ale netrvalo ani týden, když k němu přiběhl rybnický Antonín Turek a prosil ještě víc než radechovský Požděna, aby od něho koupil dřiví, že mu umřela žena, že nemá groše na truhlu a funus na dluh že dělat nemůže. A tak od něho koupil Pinkava celé borovice i smrky, které si však sám porazil a pařezy vykopal, za dvacet zlatých šajnů. Ale to se dověděl druhý rybnický soused Kozák, a nabízel také dřiví ke koupi, že mu je dá lacino. Když se už Pinkava zdráhal, prosil se slzami v očích a pro smilováni Boži, aby koupil aspoň za pět zlatých, že nemá na interes (* úrok) a že by mu chalupa přišla do dražby. A tak i zde Pinkava vyhověl a zásoba jeho dříví, pařezů a roští se tak rozrostla, že jí nespotřeboval ani za mnoho let, pokud byl na Čertovině.

Tkalcovina se však nelepšila ani za rok po hrozném krupobití. Pinkava uvažoval vážně o tom, že hotové peníze, které ještě měl, budou brzy ztráveny, nebude-li vedlejšího výdělku. Vtipná jeho hlava však přemýšlela a domyslila. V té době nouze a všeobecného strádání začali lidé konati zbožné pouti do různých mariánských poutnických míst, jako do Svatoňovic, Vambeřic, Varty, Čenstochové, Maria Cell, do Staré Boleslavě, aby si vyprosili v těchto zlých dobách Božího požehnání. A zde viděl chytrý Pinkava pěkný pramen nového výdělku.

Poněvadž kostelecký kantor Hruška, který vodil procesí po mnoho let a sám vykonal mnohokrát i pouť do Jeruzaléma, na všecky ty četné průvody nestačil, nabídl se mu Pinkava k výpomoci. Šli potom na ty daleké cesty se dvěma houfy, v prvním obyčejně předříkával, mše vyjednával, na ně a modlitby vybíral sám Hruška, ve druhém Pinkava. Od poutníků dostával slušnou odměnu peněžní a stravu. Později smluvil s duchovním v poutnických místech jakýsi paušál, čímž z vybraného přebytku získával pěkné částky peněžní.

Tyto pouti jej nejvýš zaujaly jako člověka zbožného a zároveň šetrného, hospodárného. Vykonával je pak dalších více let, i když již zestárl aneb měl hojně práce jiné! Bylo prý jeho vedení poutníky tak vyhledáváno, že časem bylo v jeho houfech i dva tisíce poutníků.

Jedna z posledních poutí Pinkavových byla velmi slavná. Za jasného a teplého červnového rána, v sobotu před svátky svatodušními, kdy stříbrné kapky rosy se jásavě zrcadlily na každém kvítku i lístečku, kdy ptačí zpěv ze zahrad na Chrbech koncertoval v nejbohatším obsazení, scházeli se u kostela sv. Jakuba v Kostelci četní poutníci z města i okolních obcí, aby vykonali poslední cestu poutní s oblíbeným svým vůdcem.

Byli tu shrbení starouškové a stařenky i mladí ženáči s mladými, veselými ženami, houfy dětí, většinou bosi, někteří se střevíci nebo botami, přehozenými přes ruku nebo přes rameno. Jen tu a tam některý sedlák měl boty natažené na nohou, všichni v rukou nebo na zádech ranečky, košíky, šátky převázané, plátěné kabely, vše plné zásob potravin, v nichž převládal chléb, máslo tvaroh, homolky, mnohde jen chléb a sůl. Bohatší sedláci tu a tam měli nějakou buchtu, koláč a kousek uzeného. Tak tu kolem posedali na stupních kostela, na roubené studni na náměstí, na schodech domů u Kejzlarů, Radů i Vacků. Mnozí posedali i na hrobech nyní již opuštěného starého hřbitova kolem kostela.

Když se už všude zástupem jen pestřilo a poutníků byl plničký kostel, přichvátal kantor Pinkava a za ním Hruška, který byl sice značně starší, avšak stále svěží, čilý, zvučného hlasu, jejž poutníci i kněží tak rádi poslouchali, Pinkava v černém obleku, slavnostním, Hruška ještě v starobylém kroji svérázné národní práce, v ruce mohutnou řezanou hůl z palmového dřeva, s rukojetí, z postavy beránky, a níže kolkolem s četnými vyřezávanými hlavami, která už bezpočtukrát s ním putovala na různé zbožné pouti, několikráte i do Jeruzaléma, odkud si ji také kdysi přinesl.

Jakmile vstoupili do kostela, vrhnul se zástup za nimi, že nebylo nikde volného místečka. Po krátké ranní mši, kterou sloužil oblíbený kaplan P. Václav Ehl, přistoupili sedláci Zima ze Zábrodí, Chráska z Kostelce a Vepřek ze Lhoty spolu s kaplanem k první lavici, kde seděli oba kantoři, a pohnutými slovy děkovali Pinkavovi za jeho činnost při provázení zbožných poutníků na různá poutnická místa. Potom mu kaplan Ehl připjal na prsa krásný zlatý křížek, darovaný jako odměnu přítomnými muži, a za ženy sousedka Štěpánská z Kostelce mu podala krásný mariánský obraz ve zlatém rámci.

Se slzami v očích děkoval Pinkava za tuto velkou poctu a hned požádal P. Ehla, aby směl obraz zavěsiti na památku v kostele u oltáře P. Marie. Obraz byl malován slavným kosteleckým malířem G. Vackem.

A pak už rychle vyšli z kostela, kantoři s P. Ehlem v krátké rochetce v čele. Před kostelem čekalo šest muzikantů z Rudlovy muzikantské bandy, aby je na pouti doprovázeli při zpěvu mariánských písní a také aby jim častěji zahráli do tance v té které hospodě, kde právě odpočívali. Na to čekali zvláště mladí, kterých tu v houfu byla stále většina a kteří teď nesli vpředu umělými růžemi ověnčený kříž s umučeným Kristem.

Za zpěvu mariánské písně „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“, již předříkával hlasitě Pinkava, zatáčeli vlevo kolem výstavného a honosného Machova domu směrem k Hornímu Kostelci. Po pravé straně dosti nesjízdné cesty, vlastně jen hlubokého úvozu, stál polámaný tyčkový plot a za ním se zelenala rozsáhlá louka až k lesu pod Borek a níže vpravo se třpytila hladina malého farského rybníčka, nad nímž stál zděný Malinův mlýnek. Po levé straně bylo několik dřevěných chaloupek ve břehu a malá hospůdka Kejzlarova. A pak už dál řídce jen tu a tam dřevěná chaloupky s došky v zeleni louky při potoku. Na hranicích obce městečka Kostelce, na spoji cest z Průhona a Kouta stál patrový dům s císařským orlem na štítě – Machův mandl. Tudy zahnul celý houf poutníků vpravo Koutem, blátivou a výmolovitou cestou nahoru ke Končinám.

Cesta značně stoupala, zpěv ustal. Staří venkovští hospodáři pozorovali pilně pěknou polní úrodu. Hodně níž, na cestě k Náchodu se vesele smálo vycházející slunce z hladiny rybníka Čermáku a dále z Brodského.

Prošli malým lesíkem pod Končinami, kolem Alinových opukových lomů i jeho hospody, a brzy stanuli na nejvyšším místě, odkud se jim otevřel široký a krásný rozhled po kraji v šedavém ranním oparu, jejž tu a tam prorážely sluneční paprsky.

Kantor Pinkava se obrátil ke kaplanu Ehlovi, který nebyl kosteleckým rodákem a dlouho zde také ještě nekaplanoval: „Velebný pane, teď vidíme krásně tam dole náchodský zámek, tam na kopci ta vesnice to je Pavlišov, odkud je přes Poříč do Prajzska už jen skok. A taky tam hodně proto pašujou v takové chudé obci, kde se pořádně neuživí sedlík, natož tkadlec. A tady v tom údolí pod námi je velká ves Horní Radechová, je z ní vidět jen hořejší konec. A tam právě ten roubený statek, co má vzadu tu červenou podezdívku u chlévů, ten postavil můj otec. Dnes je už v držení rodiny Hurdálkovy. Kdysi jej můj otec vyměnil s Volhejnem z Čertoviny za naši chalupu.“

Kaplan Ehl se díval se zájmem po krajině a s úsměvem prohodil: „Jak krásná je ta naše česká zem. Ale ještě krásnější by byla, kdyby měl lid úplnou volnost, kdyby nebylo vrchnostenských pánů Franců a pro lid bylo víc škol a knih. A což ještě u nás. Ale jinde!“

Pinkava se po něm ohlédl, snad jeho slov zatím dosti nechápal. Prošli lesem Hájkem a přicházeli pod samotu Hájek, kde se k nim připojilo ještě několik sousedů z Horní Radechové. Byli to příslušníci rodiny Hanušovy, Prouzovy, Hurdálkovy, Chráskovy, Burdychovy a Kozákovy, kteří bydleli na hořejším konci obce.

Níže pod lesem Bučinou se jim otevřelo krásné panoráma dlouhé obce Zbečníka, za ním městečka Hronova pod farskými lesy a nad nimi jako mohutná stráž táhlý lesnatý Bor s přitulenými chaloupkami pruské dědiny Bukoviny s českým obyvatelstvem.

„Tamtudy kolem Ducháčovy hospody na Bukovi projdeme“, ukazoval Pinkava P. Ehlovi, který vážil tuto cestu z Kostelce po prvé.

Přicházeli k osamělému kříži při polní cestě nad dolním koncem Zbečníka. Naproti, v prudké stráni k Maternici, bylo viděti velký lom. Tu u toho kříže čekal značný houf zbečnických poutníků s jakousí bednou, kterou měli zavěšeni dva muži na delších holích a nesli ji na ramenou. U toho osamělého kříže všichni zbožně poklekli a pomodlili se.

Z těch Zbečnických poutníků přišli příslušníci starobylých rodů Draboňů, Denigrů, Kaválků, Lelků, Vítů, Kubečků, Jirásků, Krejčů a Raků.

A teď s těmi zbečnickými už tvořili houf skoro úplný, jen těsně očekávali připojení poutníků z Rokytníka a Hronova u hronovského kostela.

Vykročili přes Padolí k Hronovu, vpředu vysoký Vysloužilý voják Alina v plátěnkách, bos, na krku však růženec jako většina poutníků, v rukou černý kříž s bílým ukřižovaným Kristem. Jej vystřídal občas některý z mladších.

Prošli pod velkým Denigrovým statkem kolem malého rybníčka na stezku mezi rozsáhlými lukami a kolem velkého roubeného dvora Jiráskova, někdy zemanského statku, na dřevěnou lávku přes řeku Metuji a octli se na hronovském náměstí. Dříve však, než do náměstí vstoupili, kázal Pinkava zastaviti, sraziti houf. Kostelník Šimek navlékal kaplanovi krátkou rochetku, kterou v poli svlékl, na hlavu vstavil kvadrátek, šestičlenná muzikantská banda se postavila hned za kaplana, a už klarinetista Štěpánský se obrátil, zvedl klarinet, aby dal znamení.

Bouřlivě vyrazili ze svých nástrojů mariánskou „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“ a vstoupili do náměstí. Pinkava vlevo celého houfu předříkával tuto píseň a tak vedl svůj houf kolem hospody „U zeleného stromu“, kolem Knahlovy chaloupky, a pekaře podkostelního Jiráska vzhůru kolem staré roubené školy k roubené faře a dřevěné kostelní zvonici.

Tady pod starými košatými lipami je očekávali už hodnou chvíli Rokytenští i Hronovští. Ti Rokytenšti byli statni sedláci z rodu Kleprlíků, Vítů, Hanušů, Tomků, Křížů, Řeháků, Křivdů, Jirmanů a Šimků. Ti teprv dodávali tomu celému poutnickému houfu pravého významu a síly. Před kostelem je uvítal hronovský farář Zeidler a po krátkých bohoslužbách je vyprovodil až za mlýn k Žabokrkům.

Nedali se tentokrát mezemi, jako obyčejně chodívali kratší cestou přes Vysokou Srbskou a odtud k Machovu, ale krásným hlubokým údolím proti toku Metuje k polickému mýtu, před nímž zahnuli cestou vzhůru k Bezděkovu, kde rovněž v kostele bylo kratší zastavení, a stejně v kostele v Machově, kde pro zpáteční cestu vyjednán nocleh.

A pak už vzhůru přes Machovskou Lhotu a Nouzín k Machovské hoře (*Boru) úzkou výmolovitou cestou mezi četnými pískovcovými skalami, kde museli zvolna, bez zpěvu, skoro jeden za druhým V hostinci u Ducháčů na Bukovině, první pruské vesnici, jen malá zastávka k občerstvení. Pojedli ze svých ranečků homolky s chlebem neb chléb s máslem a tvarohem, sedláci buchet, a zapíjeli slabým pruským ovesným pivem, které si tu koupili.

Po této malé snídani přidali do kroku po táhlém svahu přes Pastorkov (*Pasterka, ves v Kladsku, ed.pozn) k Božanovu a jen málo zpívali, chtějíce býti ještě s pozdním večerem ve Vambeřicích. Kaplan Ehl šel nějak volným, plouživým krokem, jako by nemohl. Chvílemi se smutně ohlížel kolem. V místech, kde byl s hor volný výhled dolů do „Kladského koutku“ na krásná místa Chudobu, Zakš, Levín, Německou Čermnou, Jakubovice, Jiříkov a jiné obce (* Kudowa-Zdrój, Zakrze, Lewin Kłodzki, Czermna, Jakubowice, Jerzykovice Wielkie, ed.pozn), zastavil se malou chvilku, a vážně pokyvuje hlavou, prohodil k Pinkavovi: „To je tedy ten krásný ‚Kladský kout!‘“

A pak přidal hodně do kroku.

I Pinkava, dosti uvědomělý písmák, byl dojat. Tak ještě kaplana mluviti neslyšel, třebaže i sám stejně cítil.

Kráčeli oba zamyšleně, beze slova, až po chvíli vytáhl Pinkava z kapsy velký zpěvník, ve vepřovici vázaný, otevřel na straně s vloženou stužkou a mohutným tenorem zanotil starou mariánskou:

Každého dne chvály hodné vzdej Marii, duše má,
její svátky a památky cti a slav oudy všema.
Rozvaž právě v mysli zdravé, jaké to důstojenství:
Matkou býti a nevzíti porušení v panenství. .
Matka Eva, když jest z dřeva přes vůli Boží jedla,
ráje zbyla, nás zbavila, Maria zas přivedla.

Tak předříkával, zanotiv vždy půl verše, a houf vroucně zpíval za ním celou dlouhou píseň o třiceti šesti slokách.

Když skončil, zanotoval ještě další:

Zdrávas hvězd mořská, Panenko Maria,
myť k Tobě voláme, za milost žádáme.
Ty jsi Panna převelebná,
popros za nás svého syna, Panenko Maria.

A tak táhlou notou, někdy hodně ječivě, vyzpívali poutníci dalších třicet slok písně. S posledními slokami se blížili již k vambeřickým kapličkám. U každé všichni nábožně poklekli a modlili se litanií loretánskou. Ale mnohé už sklátila únava. Tu tam posedali, i víčka přivírali.

Stmívalo se. Z tichého údolí zazněl z velebného vambeřického chrámu hlas klekání. Všichni rázem uprostřed cesty poklekli a hlasitě se modlili „Anděl Páně“.

Pak už sestoupili rychle dolů, aby došli včas do vyhlédnutých hospod na nocleh, neboť ráno měli býti k hlavní pobožnosti již ve čtyři hodiny na nohou a mnozí chtěli ještě toho večera jíti k správě Boží. Dříve se však museli všichni uctivě pokloniti Panně Marii Vambeřické. Přešli přes malé náměstí, plné bud, přeplněných obrázky, růženci, křížky a jinými „dotýkanými“ předměty, kterých si poutníci vždy hojně kupovali na památku známým domů.

Zda byly tyto pouti, tolikrát do roka opakované, výrazem opravdové zbožnosti, bylo dosti těžko zjistiti. U jednoho židovského krámu si kupovaly dvě kostelecké sousedky obrázky „Boží požehnání“. Jedna z nich, patrně chudší, si vybírala zcela malý obrázek.

„Takové laciné ‚Boží požehnání‘ si nekupuj, není ti beztoho nic platné, za to ti ani slepice pořádně neponesou“, zcela vážně pronášela druhá, patrně bohatší.

Po chvilce bylo slyšeti od téhož krámu hlasitou vádu. Žid křičel, že toho Krista tak lacino nedá, ať mu ho pán vrátí. Sedlák, že nevrátí, že už zaplatil a pořádně.

Páter Ehl, kterýc chvíli tento hlučný shon pozoroval, přistoupil blíže a ptal se žida, kolik měl za Ukřižovaného dostat. „Půl druhé zlatky a pán mi dal jen jednu. To bych ještě hotové peníze prodělal,“ začal naříkat.

Kaplan se obrátil po sedlákovi, známém slatinském sousedu, s domluvou: „Nemůžete si přece odnášet zboží dřív, dokud jste ho řádně nezaplatil, to není křesťanské!“

„Ale to mně ten Ukřižovaný nepřinese docela žádné požehnání do domu, když na něm co nejvíc neumluvím, a zvláště na židovi!“ Ale na přísný pohled vracel přece jen figurku raději zpět, než by zaplatil žádanou cenu.

Ty dva hrozné případy pověry, které právě pozoroval, zasadily P. Ehlovi bolestnou ránu do jeho dobrého, poctivého kněžského srdce. Těžko, přetěžko vystupoval po mnoha chrámových schodech vzhůru, po nichž se mnozí lidé plazili po kolenou a líbali každý schod zvlášť. Dnes i nad počínáním těchto lidi se vážně zamýšlel. Slova „víra, fanatismus, pověra“ divně mu vířila rozpáleným mozkem. Po prvé za několik let, co poutníky na různé pouti provázel, napadla jej teprve dnes podivná myšlenka, jak nesmírně je ohroženo zdraví těch důvěřivých venkovanů. Přidal do kroku, aby už byl u kostela. Tak se nějak za tu divnou morálku doby sám u sebe zastyděl.

Usedl na jednu z prázdných židli nedaleko kostelních dveří, aby vypomáhal ve správě Boží (*zpovědi).

V chrámové lodi i venku při zdi sedělo několik kněží a zpovídali hloučky poutníků. Bylo slyšeti tlumený hovor český, německý, dokonce i polský. Zaprášení poutníci stáli po obou stranách kněží se svými ranci, košíky i režnými pytli s popruhy na zádech. Každý se zbavoval ústy svých drobných denních poklesků, které se budou opakovati dnes jako zítra i pozítří. Mnozí z kajícníků si dávali potvrzovati své zpovědní lístky u místního faráře.

Kaplan Ehl tu dlouhá nepobyl. Cítil van zkaženého, zakyslého vzduchu z chrámové lodi z těl několika set poutníků, propocených a promoklých oděvů, pach z dýmek i syrečků z ranců. Vše to jej omamovalo, že po vyslechnutí několika poutníků musel povstati, aby se prošel na čerstvějším vzduchu. Chtěl svým spolubratrům kněžím hodně vypomoci, ale nemohl. A pak, myšlenka na to, co poznal u kramářských bud, jak bludná a nesmyslná je víra toho prostého lidu, jej nesmírně skličovala.

Po půlhodinové procházce za městem se značně osvěžil a klidnější se vracel do hospody, kde byl s kantorem Pinkavou ubytován v jednom pokoji a kde také spala ve velkém sále většina jejich poutníků.

Nebývalo nijakým pravidelným zvykem P. Ehla, aby navštěvoval své poutníky ještě večer v jejich velkém sále při společném odpočinku, ale dnes nějak mechanicky vkročil do této zatuchlé místnosti, spoře osvětlené jen malými olejovými lampičkami na stěnách. Ve třech řadách byly tu po celé délce rozloženy slamníky a všecky velmi hustě obsazeny, většinou po třech osobách, které zde odpočívaly poloustrojeny, bez podhlavníků a přikrývek. U většiny spočinula hlava na rancích, které předtím celý den nesli na zádech nebo v rukou.

Prošel první uličkou a ucítil silný pach kořalky. Zadíval se na ležící pozorněji. Na každém snad slamníku pozoroval jednu láhev kořalky, z níž střídavě připíjeli. I dětem dávali. S největší hrůzou však ustrnul, když zjistil několikrát, že tu leží vedle sebe soused se sousedkou, ženatý se svobodnou nebo obráceně.

Teď už nebyl sebe mocen, chtěl vykřiknouti ve spravedlivém hněvu cosi o Sodomě, ale v hlavě mu prudce zahučelo silným návalem krve, v uších šumělo a hlasivky jako v kleštích. Vydal jen nesrozumitelný skřek a vypotácel se ze sálu do jasné letní noci.

Studený vzduch jej poněkud osvěžil. Zašel nevěda kamsi daleko za Vambeřice v hrůzných myšlenkách, stále pronásledován vracející se vzpomínkou: „Sodoma, Sodoma!“

„Takový je tedy ten náboženský život našeho venkova! Kde je výsledek naší mnohaleté kněžské práce?“ Slzy nesmírné lítosti i bezměrného hněvu se mu hnaly do očí. Teprve k ránu se vracel do svého hostinského pokoje, kde již Pinkava dávno tvrdě vyspával.

Usedl na pelest svého lůžka a tak v sobě zhrouceného jej zastal Pinkava, když se probudil.

Sotva trochu promnul oči, tázal se Pinkava úzkostlivě P. Ehla, co se mu stalo, že sedí ustrojen na netknuté posteli.

„Nejste churav, velebný pane?“ tázal se starostlivě.

„Jsem i nejsem,“ odpověděl váhavě kaplan, „ale o tom si až později povíme mnohem víc. Teď nás čekají jiné starosti.“ Tak dalece se ovládl, že si umínil ještě dále pozorovat celý ten poutní život a s ním bigotní a hluchou víru lidu mu svěřeného, víru, která měla s Boží láskou a velkou obětí Kristovou tak málo společného, i když jej nepřetržitě bičovaly zlé myšlenky o tom, kdo nese vinu na tomto zbahnělém stavu. „Já, všichni moji duchovní spolubratři, vychovatelé mládeže a všichni, kteří působili kdy mezi lidem!“

Náhle mu bleskla radostná myšlenka. Vyžádá si na faráři, aby směl kázat česky při mši, a tím si umožní, aby hned zasáhl, aby promluvil do duše všem, aby zahřímal, zahrozil a snad ještě zavčas odvrátil katastrofu.

Vyžádav si dovolení od vambeřického faráře, vystoupil bez přípravy rychle na kazatelnu a zahájil svoje kázání slovy proroka Jeremiáše v pláči (* I. kapitola): „O vy všichni, kteří jdete tudy, pozorujte a vizte, jest-li bolest (vaše) jako bolest má!“ A pak probrav utrpení Kristovo, Matky Boží i některých svatých mučedníků volal a hřímal do duší věřících, jak se odměnili za všechna ta nesmírná utrpění, která nám zajistila nebe.

„Lži, faleš, opilství, pověry, smilství jsou odměnou Božímu Synu za jeho nesmírnou lásku k nám, a to nejen v životě všedním, i na poutích sem, k Matce Boží, před níž máte předstupovati čistí, neposkvrnění, hřešíte tím nejhrubším způsobem. Nemohu proto s Ježíšem volati „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí,“ když jej těmito činy hruběji urážíte než židé, kteří se mu v největších jeho mukách pod křížem vysmívali. Nemohu za vás vyprositi odpuštění, neboť vy všichni, sousedé a sousedky z Kostelce, Stolína, Olešnice i Hronova, Zbečníku a všech ještě sousedních obcí přicházíte na tuto pout jen proto, abyste zde vědomě páchali všecky ty hříchy vyjmenované, jak jsem byl svědkem předešlého dne.

Dole v zástupu rozčilení, neklid, jedni se ohlížejí tázavě po druhých. Někteří klopí hlavy, znamení, že porozuměli.

Ohnivý kazatel se chvilku odmlčel, aby upravil v myšlenkách další proud své řeči. Přitom však dobře pozoroval, jak jeho mravní kázání působí na posluchače, a pro tu chvíli byl zcela spokojen.

Domů se vrátil velmi vážný, ač značně po svém kázáni již klidnější. Faráři se však nikdy se svou bolestí nesvěřil.

IV.

Byl to slavný křest, jaký malá, zastrčená obec Rokytník dosud neviděla. Ve statku u Vítů se narodila Márince, rozené Hoňkové z Čertoviny, mladé hospodyni, dceruška. Taková událost se musela ve statku, kde si tolik potrpěli na okázalé vystupování, důkladně oslavit. Za kmotry pozváni rychtář Tomek s rychtářkou a čertovinský dědeček s babičkou. Ale na Čertovinu šel hned také vzkaz po pohůnkovi, aby si přichystali novou bryčku a přijeli s párem, že se do kostela pojede na třech povozech. A pak přišel ještě zvát našňořený mladý Vít sám, aby dřívější vzkaz ještě zdůraznil.

Starý Hoňka na to pozvání ani neodpověděl, jen zlostně nosem vyrazil, ohlédl se po hospodyni, a když viděl její úzkostlivý výraz obličeje, opanoval se a pak jen stručně slíbil: „No, pojedem!“ V té chvíli si vzpomněl na Márinku, pro níž tu cestu dělá a již měl opravdu rád.

Mladý Vít odcházel z Čertoviny nějak stísněný. Ani se tentokrát nestavil v hospodě, jak bývalo jeho zvykem při každé cestě. Ale na tu slavnost křtu se připravoval opravdu okázala. Na faře v Kostelci si vyžádal, aby se křest konal jen v neděli o velké. Při té příležitosti vyjednal v městečku zručnou kuchařku, která dovedla připravovat všecka panská jídla. Na pečení koláčů pozvány dvě rokytenské sousedky, aby napekly dobrých malých českých koláčů a velkých německých, s kolikerou omastou. Objednal i velký sud piva, menší sud vína, a dokonce i soudek sladké rosolky pro kmotry a pozvané sousedky. Na výlohy se prodala tučná kráva, k pečením pro hosty se zabilo tele a prasátko.

Už v sobotu navečer přinesena do velké sednice nová, pestře malovaná kolébka, kterou si Márinka přinesla do výbavy. Pro holčičku, jíž mělo býti příštího dne dáno jméno Vilemína, připravena peřinka s drahou krajkou, pestrým hedvábným povijanem s vyšitým jménem, na hlavičku koupena ručně vyšívaná karkulka s nitěrným uzlíčkovým vyšíváním, zdobená ještě po okraji širokou paličkovanou bruselskou krajkou. To byl návrh a přání babičky Vítové, která nic nehleděla na to, že jen za karkulku zaplatil syn, mladý Vít, hospodář, celých šest zlatých.

V neděli od časného rána se hemžilo stavení mnoha lidmi, zvanými i nezvanými. A více bylo těch druhých, kteří přišli jen pro dobré najedení a napití, a ti přišli i ze sousedních obcí, jako z blízkého Zbečníka, Dřevíče, i Němci z Chlívec a Bystrého.

Mladý Vít a stará panímáma byli ve svém živlu. Jídlo i pití snášeli, k jídlu zvali, k pití pobízeli a nutili. Vít si přitom hodně a s veselou přihýbal piva i vína, až mu oči zářily a tváře červenaly.

Do kostela se odjíždělo na třech bryčkách, napřed bryčka Vítova s porodní bábou, děťátkem a výměnkářkou Vítkou, která si na honoraci potrpěla a proto si nijak nedala ujít příležitost, aby se celá hedvábím šustíc, nepostavila k oltáři spolu s kmotrami a kmotry. V druhé bryčce byl rychtář Tomek s rychtářkou a v třetí Hoňkovi s hospodářem. Před faru dojížděli již po jedenácté.

Farář Ungr se hodně durdil, zvláště na bábu spustil, co že tak pozdě, hned se však uklidnil, když mu s bohatou odměnou kynulo i pozvání na křestní hostinu. Zpátky si jej odváželi do Rokytníka, až se s úžasem nad tím zastavovala i farská hospodyně.

A protáhla se ta slavná křestní hostina dlouho do rána na pondělí. Tolik dobrých jídel a pití, tolik hostí zvaných i nezvaných, tolik žebráků, statek přímo obléhajících. Rokytník ani okolní obce, ba ani městečko Kostelec dosud neviděly. Však také, když se sešel týden s týdnem, viděl mladý Vít, že mu uvázl slušný dluh z té nebývalé trachtace, dluh několika stovek, které sotva bude moci z letošní žně zaplatit. Ale nijak toho nedbal. Zcela lehkomyslně navštěvoval denně hospody ve vsi i jinde, karbanil s různými kumpány, popíjel, za jiné platil, ale na šenkýřovu křídu.

A tak s dloužky i dluhy, které stále rostly a vyjídaly pomalu z hospodářské stavení, ujídaly pole, ukrádaly lesy, dostavoval se do domu nepořádek, nouze. Přitom však bylo nejhorší to, že vedle hospodáře utrácela stejně i mladá selka Márinka spolu s tchýní, starou Vítkou. Zvykla si na všelijaké ty přástvy, spíše schůzky po staveních, kde se jen klepalo a pak dobře jedlo a pilo. Tady se obě hospodyně daly často vidět. Přinášely vždy hodně buchet a rosolky k podělení, i kávy k vaření. A říkává-li se, že hospodyně vynese ze stavení více v klíně, než hospodář v hospodě utratí, bylo tomu u dvou žen, které v klíně vynášely, aspoň tak jako u hospodáře samotného. Tyhle útraty a dluhy ujídaly chlév, vyjídaly dvůr.

Katastrofa kdysi tak výnosného statku začínala. Vít použil věna své ženy k vyplacení z roboty, což bylo jistě velmi dobré a pohodlné, nezbylo mu však nic k zaplacení podílů dvěma sestrám. Když oba švakři, zbečnický i dřevíčský, marně několik let čekali, dali si dlužné kapitály zavtěliti na živnost a tím dluhy Vítovy ještě více rostly, protože neplatil ani úroky. V první tísni se obrátil na tchána Hoňku na Čertovině.

Po prvé Hoňka několika sty vypomohl, zapůjčil, po druhé však, když s velkým prosíkem sama Márinka přiběhla, odbyl ji zhurta, že s pláčem odcházela. Vyčetl jí nehospodárnost její, mužovu i tchýninu. Když se vrátila s prázdnou, začal mladý Vít zle nadávat do tchánovy lakoty a po prvé vyčetl hospodyni, že do takové živnosti málo přinesla. Pak zlostně vyrazil ze stavení a do hospody, kde pil, karbanil a bouřil několik dní, aniž se doma ukázal. A všecko na křídu. Asi po měsíci, když, trochu překvapen, dostal soudní výměr, že hospodský Ráb si dal celou jeho několikaletou útratu v hospodě zapsati knihovně na hospodářství, když přes stálá upomínání neplatil, byl rozzuřen nejvyšší měrou. Bylo toho s úroky a s útratami víc než patnáct stovek ve stříbře. A k tomu ještě povinnost dalšího placení vysokých úroků.

Za hospodským brzo následovali kovář a kolář, každý s několika stovkami, jako by se společně domluvili. K tomu rychtář Tomek, třeba kmotr, vymáhal za tři léta neplacenou kontribuci, a když to nepomáhala, pohrozili ze zámku exekucí.

Vít se znovu rozběhl na Čertovinu k tchánovi o pomoc. Ale nepochodil.

„Co sis nadrobil, máš,“ odbyl ho zlostně Hoňka, „jdou o vás pěkné řeči, jen ostudu tropíte, a ty zvlášť!“ a stříkl slinu mezi zuby.

V té chvíli vstoupila selka do sednice. U ní teď hledal Vít útočiště. „Pro živého Boha, maminko, přimluvte se, aby mně pantáta aspoň několika stovkami vypomohl, jinak nám přijde statek do licitace!“

Selka po těch slovech skalou oněměla. Ani kapky krve by se na ní byl nedořezal. Jen své oči, úzkosti plné, obrátila po Hoňkovi a tak zaprosila. V té chvíli ten hrdý furiant Vít padl na kolena a se sepjatýma rukama znova zaprosil: „Pantatínku, maminko, na kolenou vás prosím, pro Márinku a vaše vnouče Minku. Smilujte se a pomozte! Je to snad naposledy. Budu dělat dobrotu, do šenku už nevkročím, pustím pacholka, budu dřít sám a třeba formanit, abych se z dluhů dostal!“

„Tos sliboval už víckrát,“ usekl mu řeč Hoňka, „a co slunce zapadlo, nevěděls o slibu nic. A na Minku, která už dorůstá, nikdy’s nepamatoval, kde jí seženeš na věno. Všecko’s jen chřtánem prolil. Nedám a nepomohu, to je mé poslední slovo. Neokradu syna jednoho ani druhého. A s panímámou nějaký groš do výměnku také mít musíme. Prodejte statek a snad vám zbude na chalupu s polem, abyste aspoň něco pro Minku zachovali.“

Dořekl a obrátil se k zeti zády, dívaje se mračně oknem do polí.

Vít vstal, zlostně blýskl očima, chytil čepici a ve dveřích se ještě obrátil a vzkřikl: „Aby vás tu všecky horoucí peklo sežralo!“ Vyrazil ven a pádil, klopýtaje, cestou necestou k Rokytníku. Myšlenky nebyl schopen, jen vztek, bezmocný vztek mu lomcoval celým tělem na tchánovu bezohlednost, tvrdost a lakotu. V té chvíli byl schopen všeho.

A zmatená osudová chvíle mu namanula v cestu nikoho jiného než známého dohazovače, družbu a mejklíře, hájeckého Pekelníčka. Pospíchal, metešil, šejdil si svou cestu od Kostelce přes les. U Alinova šenku se srazili.

„Pámbu šťasný dobrý vodpoledne, Pámbu šťasný,“ ráholil a oháněl se usmolenou pangrotkou, pitvorně se ukláněje.

„Pámbu dej,“ odpovídal nechutě Vít.

„A copak, pantatínku, ani se nezastavíte na žejdlík? Takový horko a taková žízeň!“

„I tak pojďte, beztoho mám zapíjet víc než jen tu žízeň.“

„A copak vás tak zlého tíží, pantatínku?“ ptal se nesměle Pekelníček, když už usedali k velkému dubovému stolu pod šenkem.

„Eh, nic a všecko. Dluhy, dluhy, a z nich bohatý a lakomý tchán ani krejcarem pomoci nechce. Zlořečené živobytí!“

„Alino, dvě holby piva a chleba s máslem a syrečky!“

„Už jdu, už jdu,“ pospíšil si šenkýř a v malé chvilce se vracel s jídlem a pitím. Sotva však holbu před Víta postavil, byla naráz prázdná.

„Ještě jednu,“ poroučel Vít, zatím co Pekelníček jen tak usrkoval a pozvolna zapíjel chléb s máslem a syrečky, čehož se Vít ani nedotkl, jak byl zlostí zabrán do sebe.

„A copak, pantatínku, kus pole odprodat, kupce vám najdu hned,“ trochu nesměle poznamenal Pekelníček.

„I to jsou všecko dlouhé lokte, já potřebuju peníze hned,“ zahartusil Vít.

„A tak prodejte něco z chléva nebo z maštale, to jsou nejdřív peníze doma.“

„A to taky že prodám!“ vzkřikl Vít, uhodiv rázně pěstí do stolu. „Prodám pár koní i s postrojem a tři krávy. Co mně v chlívě zbude, toho bude dávno dost do chalupy. Půjdem hned odtud přes Vrcha do Hronova a tam mně pomůžete sehnat kupce!“

„To rád, to rád,“ kvapně odpovídal a mlsně se olizoval Pekelníček, věda, že o bohatý litkup nebude nouze.

„A co tento jste myslel, pantatínku, s tou chalupou,“ zavadil jen tak tiše.

„I jdi, ty trdlo, copak nerozumíš? Statek prodám a do chalupy na vsi půjdu,“ halekal už podnapilý sedlák, když mu šenkýř donášel už kdoví kolikátou holbu, jejíž obsah vždy jedním tahem vléval do vysmoleného hrdla.

„A pak, víš, ty kluku šmejdířská, ty, ty, ty Pekelníčku, seženeš mně ještě kupce na statek, ale pořádnýho, s hotovejma, rozumíš?“

„Rozumím, pantatínku, rozumím, a seženu, kupce seženu, do tejdne ho máte i s těmi stříbrňáky, co vám vysází za váš krásný statek. Ale, pantatínku, na ten litkup mě pozvete, že pozvete?“

„I toť se ví, že pozvu, ty trdlo Machovo, ty Pekelníčku hájecká, ty, ty…,“ blábolil sedlák.

„Ale, pantatínku,“ prohodil bázlivě Pekelníček, nic nedbaje hrubě příslotných názvisek, která mu sedlák dával, „abychom už vyrazili do toho Hronova a sehnali kupce ještě do večera na dobytek a zvláště na pár vašich krásných koní!“

„Šenkýři, ještě jednu holbu, a poslední; ten šmejdíř Pekelníček nečeká, ne – če – ká, von ty kupce sežene, a bude litkup, a veselo, veselo!“ A už vstával a vrávoraje dopíjel, aniž se staral o zaplacení. Však to ještě křída unese.

Vypotácel se z šenkovny a jen stěží následoval Pekelníčka, který pelášil stále napřed, chvílemi se však zastavoval, aby jej opilý Vít dohonil.

Asi po hodinové chůzi došli přes Vrcha hroznou výmolovitou cestou ke statku Denigrovu a pod ním přešli kolem malého rybníčku, plného žabince a páchnoucího bahna, na rovná luka při Metuji, kde se při úzké dřevěné lávce rozkládal starobylý zemanský dvorec, teď valně sešlé stavení s poloshnilými doškovými střechami, plnými zeleného mechu.

V otevřeném dvoře, plném smetí, slámy, sena i starého roští, pobíhala drůbež mezi telaty i prasátky. Velký huňatý pes ležel u boudy a pozorně se díval na starou kobylu, která se vybelhala ze stáje mezi tu ostatní drobotinu. Nějak nedůvěřivě sledoval i malý fasuňkový vůz, ověšený po stranách i pod košatinou různými kameninovými hrnci, pekáči i drobný hrnečky.

„A, hrnčíři už čekají na jarmark,“ prohodil Pekelníček. „U Jirásků je jejich zájezdní hospoda.“ Vít neodpovídal, jen těžce a ospale pomrkával zarudlými víčky. Přešli přes lávku. Metuje se tiše valila, hledajíc svými zelenými vlnami vymleté tůňky pod kořeny prastarých olší i vrb, kde se vesele prohánělo množství pstruhů, bělic i jiných ryb, na něž se Pekelniček hladově zadíval.

„To by se to smažilo,“ pronesl více pro sebe, chvilku se zastaviv, zatím co Vít již vstupoval úzkou uličkou do náměstí, mířiv rovnou k „Zelenému stromu“.

„Sežente honem kupce na dobytek a pak je přiveďte za mnou, vypijeme litkup!“

Pekelníček zabrousil k známým řezníkům, podkostelnímu Michálkovi a Jiráskovi u mostu, kde také dobytek dobře dohodil, maje slíbeno slušné zpropitné. Dobře pochodil i u Seidla, semenáře na náměstí, který Vítovy koně dobře znal a bez pobídky je ihned koupil, protože pár svých starých tahounů mínil již dávno prodati.

„Prodal’s?“ ptal se Vít nedbale Pekelníčka, když se vrátil.

„Prodal, a dobře,“ prohodil Pekelníček, „hned tu budou kupci na litkup.“

Ale Vít se už ani po ceně neptal, jen pro dohazovače poručil o holbu piva víc. A pak už vesele pil s došlými kupci i sousedy, kteří sem jakoby náhodou zavítali, až se hory zelenaly. Teprve k ránu se ubírali s Pekelníčkem hodně málo jistým krokem k Rokytníku.

Pekelníček, mejklíř (*dohazovač, ed,pozn), vyprovodiv Víta do statku, nešel na Hájek, aby se doma také trochu prospal, ale uznal za dobré kouti železo, dokud je žhavé. Rozběhl se sháněti kupce i na Vítův statek. Měl těch koupěchtivých ve svém rejstříku v hlavě dostatek, avšak první nabídku šel učiniti tam, kde se mohl nadíti největší odměny za tento tak náhodný a znamenitý mejkl.

Přeběhl na Malou stranu, kde podél potůčku Nivy pelášil na Zada a odtud za Malým Turovem do Bystrého. Nedbal, že za časného rána se hodně v trávě po mezích i v lesích urousá, jen když cestou nikoho nepotkal, aby se nemusel zpovídati z účelu své cesty.

Tiše vklouzl do velkého statku v Bystrém, kde už panoval čilý ruch. Hospodář zapřahal s čeledínem pár koní. Shlédnuv Pekelníčka, pospíchal mu naproti.

„Co je?“ ptal se zvědavě, aniž odpověděl na uctivý pozdrav.

„Dnes večer, jak se setmí, přijďte do Rokytníka k Vítovým, prodá statek. Potřebuje hotové!“

„Přijdu, jistě přijdu a vám dobře zaplatím, když koupím. Snad se dohodnem. A tu máte zatím za tu zprávu,“ pravil, podávaje Pekelníčkovi dva zlaté. „A hospodyně vám dá ještě něco k snídani, sám musím už na pole.“

Pekelníček se nedal nijak pobízet, vkročil do prostranného čeledníku, kde hlásil panímámě, objemné a hranaté selce, že jej hospodář posílá na snídani. Selka, dobře zpravena, přinesla mu notný hrnec mléka, kus chleba a ještě pak půl pecna přidala pro děti.

.*.

Když se Vít poněkud prospal ze své opice, chtěl se svěřiti své ženě s tím, co včera učinil. Nějak mu však to přiznání nechtělo přese rty. Odešel raději do vsi, kde se chtěl setkati se sousedem chalupníkem, který měl již delší čas na prodej chalupu s několika korci polí. A štěstí mu přálo! Sešli se v šenku, kde se domluvili, že Vít za žádanou cenu chalupu jistě koupí, aby mu však soused „držel slovo“ do příštího dne do večera, do kdy jistě prodá sám své vlastní hospodářství.

Navečer, když se již hodně smrákalo, objevil se bysterský kupec se dvěma sousedy. Selka i výměnkářka ustrnuly. Tušily něco velmi nedobrého. A neklamaly se. Věděly sice už, že musí časem k prodeji dojiti, že si však bude Vít počínati tak lehkomyslně, to se přece jen nenadály. Byl sám proti třem chytrým sedlákům. Ani jednoho souseda si ve svém furiantství nevzal ku pomoci. A tak vyceniv statek bez inventáře, podléhal smlouvání kupců, kteří jen a jen haněli, aby co nejvíce usmlouvali.

Stará Vítka, která při celé té smutné záležitosti přece jen nepozbývala duchapřítomnosti, radila po straně synovi, aby s prodejem tak rychle nepospíchal, že dojde pro rychtáře a ještě jednoho souseda, kteří mu jistě dobře poradí. Ale Vít ji jen hrubě odbyl, tomu že on sám dobře rozumí.

Výměnkářka beze slova a sklíčena odešla do přístěnku a po prvé tu po dlouhé době zaplakala. Věděla, že teprve teď po dlouhých letech pohodlí, lenošení a trachtací ji čeká bída. Zato Márinka, mladá Vítka, neplakala. Ba skoro se těšila, že půjde ze statku, kde mnoho dobrého nezažila, jak se domnívala, jen hodně práce, a v chalupě že bude volněji.

Druhý den časně zrána, jako když hrom uhodí, starost i bolest teprv dolehly. Do dveří hurtem vrazili hronovští řezníci se dvěma tovaryši a semínkář Seidl se svým pacholkem. Odváděli pár krásných koní i s postrojem a dvě nejlepší krávy z chléva s telátkem a velkou jalovici.

V maštali i v chlévě bylo za chvíli jako po vyhoření. Všichni domácí vyšli, aby se rozloučili s koňmi i s kravkami, kteří jím tolik let sloužili. V té chvílí i ten dobyteček jako by cítil, že se zde děje něco neobyčejného. Kravky se smutně ohlížely a bučely, koně frkali, vzpínali se, coufali zpět do dvora. Až teprv sám Vít k nim přistoupil, několikrát je po hřbetě poplácal a pacholek je po hřívách pohladil a na pár kroků ze dvora vyvedl, dali si říci a klidně kráčeli dolů přes potoční brod na obecni cestu. A za nimi kravky s jalůvkou a telátkem.

Když tak zacházeli všichni za chalupu u potočního brodu, rozběhl se náhle starý pocholek Kaněra, který přes třicet let tu v tom statku rodu Vítovu sloužil a o vše jako o vlastni se staral, za tou hronovskou karavanou, a dohoniv ji u mostečka na rozhraní Rokytníka a Dřevíče, chytil oběma rukama náručniho koně za krk a s pláčem jej objímal. A náruč tiše, pokorně, oddaně přitiskl hlavu k jeho tváři a v té chvíli se zdálo, že zavřev své velké jasné oči pláče. I podsední se přitulil, skloniv svou krásnou hlavu co nejníže.

„Hospodáři, prosím vás, pantáto, zacházejte s nimi dobře, jsou jako děti. Hřích by byl jim ublížit. Rány bičem nesnesou a za pohlazení udělají všecko!“

„I buď bez starosti! Vím, co jsou koně, nemám první v hrsti, ani tuhle náš Prouza. U mě se budou mít dobře. Jistě tak jako u vás. A teď už s Pánembohem!“

Nastalo smutné stěhování do vyrabované chalupy, a přirozeně již bez čeládky. Proto všecko tu práci musely obstarat samy ženské.

Vít, maje nějaký ten groš na dlani, nezdržel se doma ani chvilku a řádil obvyklým svým způsobem při kartách, až musel s prázdnou kapsou domů. Ale nebyl by to ani Vít, kdysi z velkého zemanského statku, aby neprovedl svůj furiantsky selský kousek.

Hodně podnapilý najal si v hospodě „U zeleného stromu“ kočár, vlastně široký starý žlutý okroč s párem koni a kočím a dal se voziti po celé tři dny od jedné hospody k druhé v Hronově a v Poříčí, odkud zajel přes pole do Radechové a do Kostelce, a dokonce, pro největší zlost tchánovi, na Čertovinu.

Všude častoval přítomné hosty i každého, kdo se náhodou nachomejtl. Dával hojnost pití, jídla i kuřiva. Za celou tu dobu sám s kočáru neslezl, odtud jako král s trůnu šenkýřům poroučel, tu také jedl a spal. A šenkýři, kteří dobře znali Víta, radovali se z bohatého obchodu i veselí. Ale tentokrát se velmi zklamali, protože Vít neplatil, jen placení sliboval. A tak pracovala křída i těžké olůvko na šenkovních tabulkách i starých hrubých papírech. Nezaplatil, neměl z čeho. Kontrakt na chalupu dal Márince a hotovost z prodeje se už dávno rozkutálela. Jen v hospodách na Čertovině u Kozáků a v Kostelci u Hůlků slíbil, že dluh zaplatí tchán Hoňka. A také zaplatil, chtěl-li míti tu ostudu v šencích, kam sám často docházel, docela s krku. A bylo to pěkných pár šajnových desítek, až se zhrozil, a na zetě pak tím více zanevřel.

Než ta bouřlivácká kočovná hostina měla zakončení nesmírně tragické, takže se o ní dlouhá léta po celém okolí vyprávělo.

Třetího dne k ránu propustil silně podnapilý Vít kočího i s koňmi u posledního zastavení, Křížovy hospody v dolním konci Rokytníka, odkud neměl již daleko do statku. Dovrávoral se do stodoly a těžce se vysoukal po žebříku na patro, kde bylo přede žněmi ještě pár otýpek slámy. Zpod jedné vytáhl dlouhý řetěz s kladkou. Přehodil jej přes krov a otočil kolem svého pasu. Kladkou spojil a zavřel oba konce s velkými kroužky. Pak, těžce ospalostí oddychuje, vytáhl křesadlo, několikrát křísl do troudu, a když to nepomáhalo, křesal do slámy. Než mohl volati o pomoc, olizovaly již dlouhé ohnivé jazyky suché došky a jasným plamenem zasvítil svrchní šár (*vodorovná řada došků, ed.pozn.)

„Hoří, hoří, u Vítů hoří,“ voláno se všech stran. Lidé se sbíhali s konvemi, háky i lopatami. Ale jen stěží uchránili domovní stavení, stodola lehla úplně popelem, a jen její odlehlost dále v polích uchránila statek a sousedy větších škod.

Jaké však bylo zděšení těch, kteří odklízeli zbytky ohořelých dřev, když našli v popelu silně zuhelnatělou mrtvolu! Jen podle koženého opasku, který shořel sotva do polovice, když vzadu byl zakryt tělem, dalo se poznati, že mrtvola patří Vítovi, který ještě před málo dny byl majitelem statku.

Pohřeb byl chudý, chudičký, skoro žebrácký na furiantského kdysi sedláka ze zemanského statku. Na pohřbu bylo jen pár zvědavců, z příbuzných nikdo. Ani Hoňkovi z Čertoviny nepřišli, což Márinku nejvíce hnětlo.

V novém bydlišti poznala Márinka a s ní stará Vítka těžkou chalupnickou klopotu, při níž se mozolily od časného rána do pozdní noci, v zimě i v létě, a často jen pro kus suchého a černého chleba. Ten omastek, kterým se dříve na statku tolik plýtvalo, byl tu pravou vzácností. Sotva kdy viděly trochu tvarohu nebo homolku. Máslo a vejce musily odprodat do města, aby byl aspoň nějaký ten groš na vydání v domácnosti. Teď to chatrné obilíčko, které se urodilo na několika málo korcích polí, sotva stačilo na celý rok na chléb. A tak bída honila nouzi, ba časem si tak těžce zasedly za domácí stůl, že nebyly na dlouhý čas k odehnání. Nadívané buchty nebo koláče, jako dříve na statku, nezavoněly na stole za celý rok, tím méně káva nebo rosolka. To nejvíce hnětlo starou Vítku, která si hleděla pilným přádlem přivydělati nějaký ten groš na přilepšenou. Ted i Minka, bujné a čtveračivé děvče, měla na rukou mozoly a nějak pobledla. Ale ta brzká Vítova smrt byla pro ženské přece jen skutečným štěstím. I Hoňkovi na Čertovině se usmířili a časem něčím vypomohli, nejčastěji s koňmi na polní práci, když v chalupě byly jen dvě kravky, které sotva trochu mléka poskytly, že musely konati těžkou tažní robotu. I peněžní výpomoc tu a tam Márinka dostala, když starý Hoňka viděl, že se dcera snaží, aby se po smrti mužově na chalupě udržela.

V

Bída, která po roce 1826 po několik let panovala mezi tkalci, kdy nebylo odbytu na tkalcovské zboží v cizině a tak kleslo doma i pod polovici staré ceny, měla za následek mnoho krádeží, a často velmi odvážných. Zvláště stavení o samotě nebyla jista před zloději. I ve vsi s roztroušenými chalupami, jako na Čertovině se často objevovali. U Pinkavů jednoho večera zloděje zaplašili, ale za několik dní přistihli jiné zloděje ve stodole, jak kradou obilí. Zatím co Pinkava skočil do sednice pro flintu, utíkali dva muži po zmrzlém sněhu, jen to chroupalo. Pinkava se za nimi rozběhl ve spěchu bos a vypálil na ně z brokovnice dvě rány. Nevěděl sice, zda některého zasáhl, avšak brzy slyšel, že v Novém Městě v klášterní nemocnici si dal jistý muž vytáhnouti ze zadní části několik broků. A takové případy zlodějství se opakovaly velmi často i na jiných místech, až konečně polapili několik členů Burdychovy rodiny z Kramolny, kterým na „dobré doporučení“ hofrata Essenthera byl vyměřen doživotní žalář.

Koncem roku 1828 měl Pinkava devět kop plátna, které nedávno přivezl z bělidla, a nemohl je nijak odprodati. Teprve následujícího roku se přihlásil jakýsi kupec, který jezdil do Itálie s tkalcovským zbožím, a zaplatil za ně tři sta zlatých šajnů, tedy částku hodně malou. Ale ta malá hotovost, kterou teď doma měl, se mu náramně brzo rozkutálela. A divnou cestou. Rekrutýrka ji pohltila. Náchodské panství mělo toho roku dodati armádě osm set mužů pro bezpečnost proti revolucím v Polsku a v Italii. Panství mělo tenkrát sice přes sto vesnic a tři města, avšak malé zalidnění nepřipouštělo tak silný odliv zdravých pracovních sil, zvláště když se ještě ve značné míře i naturálně robotovalo. Brali proto na vojnu i se značnými tělesnými vadami. Malý hrb a šilhavé oko nebyly pěšákovi žádnou závadou. Volaté přidělovali k jízdě. Že však šilhavý voják nemohl býti zrovna nejspolehlivější, když jedním okem se díval na velitele a druhým šilhal třeba hned za hranice, je jisto (*Známý dobový vtip. Z Kostelce byl odveden i jednooký Šrůtek z Pasek. Když se po osmi letech vrátil z vojny, měl se ženiti s děvčetem, které naň čekalo celou tu dobu, ale přece se rozešli. Oženil se pak s nevěstou ze Všelib, která byla také jednooká.).

A tak i milý Pinkava se musel stavět k odvodu, protože byl neomylně zapsán spolu s jinými hospodáři panství v konskripční listině. V té síni sebral stržených tři sta zlatých šajnů a donesl je rychtáři s prosbou, aby jimi orodoval u pana kontribučního. Ale nešlo jen o zámek. Jednou dostal obeslání k asentu ze zámku, a když položil rychtář pár šajnových desítek, byl na čas pokoj. Po čase však došlo nové obeslání od pluku z Hradce. A tak nové šajnové desítky putovaly zas do plukovní kanceláře. To se opakovalo několikrát, až konečně na přísný rozkaz a hrozbu předvedení vojáky musel se s několika jinými hospodáři přece jen dostaviti do Hradce k odvodu. Protože bylo na obou místech hojně „zaseto“, nebyl odveden, avšak na „zrno“ nestačilo ani těch tři sta zlatých šajnů. Ještě dobrých sto zlatých si vydlužil.

Nemusel však ničeho litovat, a také nelitoval. Sedmiletá vojenská služba byla pro ženatého muže a k tomu hospodáře jistě nemalá trýzeň, zvláště za revolučních nepokojů v Polsku a Itálii. Mnohý odvedený sotva kdy už o sobě podal zprávu, a tak den před odvodem byl často poslední, kdy spatřil své příbuzné, ježto ještě téhož nebo hned následujícího dne byli rekruti oblečeni do bílého kabátu. A stačil často zcela malý přestupek proti tehdejší tuhé vojenské kázni, aby z jedné sedmileté kapitulace byly rázem dvě. I nebylo se proto čemu divit, že ti, kteří přece jen přečkali tu mnohaletou vojenskou trýzeň, přicházeli domů jako šediví starci a na zdraví úplně zničeni. A k tomu si ještě mnozí přinášeli ze surového válečného života i často těžké hříchy, které jim řadu let svědomí tížily a nikdy nedopřály klidu.

Tak zavzpomínal Pínkava, když radostně vyběhl z odvodního sálu kasáren v Hradci nad Labem. Ani nevzpomněl, aby se trochu posilnil chlebem a syrečky, které si s sebou přinesl, nebo aby se ohřál talířem teplé polévky v některé hospodě. Chvatně a zcela sám pospíchal nekonečnou císařskou silnicí přes Plotiště ke Smiřicům a k Josefovu a odtud dále k České Skalici. Tak mu v té radosti maně napadlo, jakému snad ušel i duševnímu trápení, jaké před lety stihlo jeho vzdáleného příbuzného Jirouška, který jako pětadvacetiletý tkalcovský tovaryš byl odveden ke kyrysníkům.

Při jednom náchodském trhu, když s hospodářem stáli v Náchodě na podsíních, byl spolu s jinými náhle polapen, do želez spoután a odveden do Hradce, a protože byl velký a silný, strčili jej ke kyrysníkům, k nejdivočejší a nejobávanější jízdě, před níž se každý zdaleka třásl. A tak dlouhých čtrnáct let vojenské služby mezi surovou cháskou zdivočelo i Jirouška, že se neštítil často ani nejhorších činů.

Z vojny se vrátil veselý a bujný, rváč a pijan. Často se však při práci za stavem zamýšlel a tu člunek ležel dlouho tiše v osnově, než jej pohnal k nové práci. Dlouze vzdychal a pak se vždy bolestně díval na hospodyni, která chovala u prsou malé dítě. Náhle pak vždy od stavu vstal, zanechal díla a pospíchal do šenku, kde pil a pil, až se zpil do němoty. A v takové jedné slabé chvíli se přiznal hospodáři, co mu tíží svědomí.

„Stáli“ kdysi dlouho za tureckých vojen v kterési dolnouherské vesnici. Zásobování i žold byly prašpatné a všecko kolem vyjedeno. A tak hlad často nutil kyrysary ven, spížovat pro sebe i pro koně.

Na jedné takové „hladové“ vyjížďce přijeli ke vzdálené samotě. Sesedli a rozběhli se po staveních. Jiroušek měl nejblíže chalupu, kde zastal ženu s pěti dětmi kolem. Jedno držela v náručí. Strachy se před kyrysníky třásli a plakali. Kyrysník žádal zhurta jídlo i peníze.

„Nemám, všecko jste nám už pobrali,“ bránila se žena. Ale kyrysník nedbal proseb a začal ve světnici „rabovat“. Po chvíli odkryl i starou houni na chudém lůžku a pod ní – velký pecen chleba. Dravě je uchvátil a chtěl vyrazit ze dveří. Žena však jako lvice se na něho vrhla a chtěla mu jej vyrvat. „Je to náš poslední, neber nám ho. Čím nakrmím děti, hlady mi umrou!“

Ale kyrysník nedbal. V té ráži, jak mu chtěla žena, teď matka a lvice zároveň, bochník vyrvat, tasil palaš a sekl bez rozvahy a zasáhl – ne ženu, ale dítě v náručí. Zkrvácená kučeravá hlavička klesla a krev z palaše potřísnila i bochník, o který se rvali. Matka hrůzou omdlela, děti se s křikem rozprchly a Jiroušek, nic nedbaje, ubíhal s „kořistí“ ke svému koni.

Krvavé skvrny omyl, chléb snědl, hlad jej k tomu nutil, ale ten hrůzný výjev nikdy už z mysli nepustil. Na vojně mezi divokými i veselými druhy spíše časem zapomínal, doma se mu však vracelten den stále a stále v myšlenkách, kdykoliv spatřil bochník chleba, když spatřil v náručí matky malé dítě, i skupinu dětí, když zaslechl odkudsi dětský křik. V takových chvílích on, drsný voják, spínal ruce a modlil se k Bohu o smilování. Ale marně! Ty myšlenky bodaly v duši víc a víc a dál rvaly její klid, až k šílenství. Pak pil a zpit hlasitě naříkal a se obviňoval. Až konečně po letech jej dobrotivá smrt z těchto duševních muk vysvobodila.

Tak v myšlenkách zavzpomínal Pinkava, když se již pomalu blížil k domovu na Čertovině. Těšil se z toho, že je volný, že utekl tomu tatarskému vojenskému životu.

Ale do té útěchy káplo hned hodně pelyňku. Nebyla práce, nebylo výdělku. Tkalcovina stála docela. Po několika týdnech mu však štěstí přece jen přálo, ale v oboru práce, v níž se musel ještě hodně doučovati.

Bavlna, nový druh tkalcovského materiálu, dosud v našem kraji neznámý, který do té doby zpracovávali jen v Prusku a u nás začínali v německých městech v Podkrkonoší, Vrchlabí, Trutnově, Hostinném, začala se k nám silně tlačit. A do těchto měst se vydali společně sousedé Pinkava a Brož a přivezli dva centy tohoto nového materiálu, a to z Vrchlabí. Když přišli domů, shledali, že z neznalosti a nezkušenosti nakoupili materiál docela podřadný. A také sami neznali manipulaci zpracování bavlny, ani nikdo z jejich okolí, protože se dosud všude u nás zpracovávalo jen zboží lněné. Museli se tedy ohlížeti po vhodné osobě. A tou byl tkalcovský tovaryš Josef Jezbera z Horního Kostelce, který začátkem r. 1829 přišel z Pruského Slezska domů k rodičům. Jezbera pracoval ve Slezsku o bavlně delší čas. Pinkava jej najal a přiučil se od něho zpracování bavlny, a potom na podnět Pínkavův vyučil i Brože a většinu tkalců v okolí. Nedůvěra, která dosud k bavlně panovala, ponenáhla mizela. Velký nedostatek práce jiné a zvláště směšně nízké ceny pláten donutily naše tkalce uchýliti se k bavlně, takže v několika letech nabyla nad vlněnou přízí úplné převahy jak ve zpracování, tak i v praktickém používání.

A tak se stalo, že brzy hrčely všecky tkalcovské stavy na Čertovině, v Dolních Rybnících, Horní Radechové í okolních obcích, zvláště když se Pinkava dozvěděl, že Ferdinand Umlauf v Hostinném má velké sklady bavlny, kterou už tkalcům neprodává, nýbrž vydává k zpracování za určitou mzdu, čili že zavádí faktorství v bavlně. Hned na první požádání obdržel bavlny na dvacet kusů. Zaručil se pouze dlužním úpisem za cenu materiálu a jeho správné odvedení a zpracování.

Těch prvních dvacet kusů svěřil Pinkava několika sousedům-tkalcům, a to byl i začátek jeho faktorství. Po druhé mu svěřil Umlauf bavlny daleko více. Hledal tedy Pinkava tkalce v okolí Hronova, Machova, Lhotě za Machovem, České Čermné i Olešnici v Orlických horách, kde sám v roce 1830 si najal faktory, jimž pravidelně dodával týdně materiál vlastními povozy a přijímal hotové kusy. Tak mu faktoroval v České Čermné Jan Ptáček, v Bělovsi Matěj Švorc, v Malé Čermné Jan Hejda, v Hronově František Martinec, ve Lhotě za Machovem Josef Bartoň, v Kostelci František Vacek.

Faktorství Pinkavovo nabylo během kratičké doby tak velikého rozmachu, že koncem roku 1833 přejímal týdně i tisíc jedno sto kusů, které zase dovážel do Hostinného, a jednotliví faktoři v uvedených obcích zaměstnávali padesát i více tkalců. V té době bylo však také už nezbytně nutno zaměstnávati účetního a skladníka, ježto Pinkava sám k podobné práci nestačil, když vydával materiál a přijímal hotové kusy z několika sousedních obcí. A ty dvě síly mu přidělil na vlastní útraty jeho šéf v Hostinném Ferdinand Umlauf.

Zdálo se, že se na Pinkavu usmálo opravdové štěstí a při své velké pracovitosti, houževnatosti a šetrnosti že dosáhne v krátkosti velkého jmění. Osud však mu určil zcela jinak.

VI.

„Pantáto, pospěšte si, pospěšte, čertovinský Pinkava na vás čeká s bavlnou. Veze jí z Němec plný fasuněk a rád by už skládal,“ volal zdaleka chlapec, který šel na náměstí naproti pantátovi Vackovi, vracejícímu se s několika sousedy ze Lhoty, kde se byli dívat na velkou vichřicí pobořený starý větrný mlýn.

„Už jdu, už jdu,“ odpovídal Vacek, odděliv se, rychle od sousedů. Spěchal dál, zahýbaje přes chatrný dřevěný most přes Červený potok a odtud do vršku na rynk plný trávy, přes nějž se od školy až dolů k domku Valšové pod kostelem táhla dlouhá a hluboká struha, plná kalu i smradlavé louže, jež sem stékala od několika domků na severní straně náměstí.

Teď, překročiv tu strouhu, vzpomněl si na slova souseda Rady tam o tom úvoze na Pasekách. Bylo mu stydno, že městečko vyhlíží tak zanedbaně.

Pinkava ho už netrpělivě očekával u vysokého fasuňku, do kterého bylo zapřaženo pár pěkných koní, a rychle mu pokročil vstříc.

„Tak, pantáto,“ přivezl jsem zas bavlnu a čekám, kolik kapek vám jí tu mám složit pro kostelecké tkalce; pro Bohdašín a Horní Kostelec ji už mám oddělenou!“

Z té řeči bylo patrno, že i František Vacek již delší čas, třeba obchodník ve smíšeném zboží, faktoruje pro Pinkavu. Zvěděv množství, poručil pacholkovi, aby odnesl bavlnu do zadní části prostorného Vackova krámu. Byla červená, oranžová a bílá na kartoun a ubrusovinu, jak poznamenal Pinkava.

„To jde nejvíc na odbyt v Maďarsku a v Polsku,“ dodal ještě a chystal se vyskočiti na šejtrok k pacholkovi.

„Počkejte, doprovodím vás, není ještě poledne a svezete tady našeho Arnoldka,“ ukázav na chlapce asi pětiletého, který se právě přibatolil. Pacholek se sklonil k chlapci a vysadil jej na šejtrok vedle sebe.

Práskl bičem, povoz se hnul. Těžce zapraskala kola, zaskřípalo v čepech, zakymácela se dřevěná lucerna pod vozem, zařinčely řetězy, koně zafrkali, zadusali podkovy o měkkou zem, mdle se zaleskly vyleštěné mosazné ozdoby na těžkých formanských chomoutech v slabých paprscích předjarního slunce, zavlály vlněné, červenožluté vytírky po stranách.

Vacek a Pinkava kráčeli zvolna za povozem, který se s velkým nákladem těžko, svízelně dobýval dál na vršek k lesíku, jenž se táhl od Borku k Občině.

Cestou se Pinkava svěřoval, jaké má obtíže s faktorstvím i obchodem, že potřebuje stále víc a víc peněz, které pak těžko shání, při čemž naznačoval, zda by on, pantáta Vacek, který má přece znamenitý a výnosný obchod, nemohl mu na čas a na dobré zaručení vypomoci větší částkou.

„Rád, velmi rád bych vám vypomohl, ale pokud mám nějaký ten groš stranou, musím teď každý měsíc jinam „půjčovat“. A potrvá to hodně dlouhou dobu. Starší syn Leodegar je už několik let v Broumově na gymnasiu a mladšího Gustava jsem právě asi před čtrnácti dny dopravil za ním do hlavní školy. Ten chce být jen a jen malířem a já mu v tom nijak nebráním. Každý hledáme své štěstí tam, kam nám srdce ukazuje. Ze staršího chce mít panímáma kněze. I to, myslím, že má dobře rozmyšleno. A tuhle Arnoldek se půjde někam do Němec přiučit obchodu a pak bude hospodařit po mně. Dá Pánbůh, že se naše plány nezhatí. Ale vám, pantáto, mohu-li dobře poradit, nejlíp vypomůže váš soused Hoňka. Kolika lidem už vypomohl na malý úrok!“

Zatím se rozezvučel zvonek s věže farního kostela v městečku a za ním oznamovaly poledne i zvonky v Zábrodí, Horním Kostelci a ve Lhotě. Vacek kvapně se rozloučiv, chopil Arnoldka za ruku a ubíral se zpět k domovu.

Pinkava přisedl na šejtrok a zamyslil se. Tedy Hoňka je tak zámožný, že i mnoho do městečka půjčuje. Znal ho jako člověka velmi šetrného, skoro lakomého, že by však po vyplacení velkého věna dceři Vítce a značné další výpomoci mohl ještě půjčovati za dob ne zrovna nejlepších, bylo mu skoro divné. Ale brzy se o pravdivosti slov Vackových přesvědčil.

Zatím sjížděli s mírného svahu mezi poli a lesíkem na hráz rybníka Čermáku. Slunce, které se chvílemi dralo zpod šedých mraků, osvětlovalo vodní hladinu a jeho paprsky se na vlnkách tetelily, jak jimi pohrával vítr od severu. Chvílemi provál tímto táhlým údolím silněji a šumivě rozhučel koruny četných olší, které tu porůznu rostly po svazích hráze i při vodní struze na louce k Zábrodí, ostřeji zafičel ve větvích dvou osamělých starých smrků a nejmocněji zaharašil suchým listím věkovitého dubu naproti kaverně.

K tomu stromu – starci s mohutným, hluboko rozbrázděným kmenem se teď faktor Pinkava zahleděl.

„Ten Žižkův dub nějak schází,“ pronesl jakoby maně, „koruna se pořád menší, a ty hrozné rýhy v kůře! Snad rok od roku je mráz zvětšuje a dřevo uvnitř prohnívá.“

Uctivě posmekl, pohlédnuv na dva hodně omšelého obrázky na skle malované, z nichž jeden představoval svatého Václava na bělouši a druhý svatého Jiří. Oba bojovníky za právo národa i lidské.

„Jen Žižka tu u nich chybí,“ pronesl pacholek, jako by četl pantátovy myšlenky.

„I ten tu dlouhá léta býval, visel zrovna tu podle obrázku svatého Václava, k němuž se nejlépe hodil, ale kterási bezbožná a hříšná ruka obrázek shodila a rozbila. Kacíř prý byl a zemi českou válkami pustošil. Ale pan kaplan Ehl mi nedávno vyprávěl, že český zeman Jan Žižka si zaslouží naší největší úcty, protože Českou zemi zbavil proradných nepřátel, kteří nás dlouhá léta sužovali a všude zpupně panovali. A tomu pevně věřím! Jan Žižka byl český svatý. V Boha věřil a Boží pravdu všude bez bázně obhajoval.“

„A proč, pantáto, lidé říkají „Žižkův dub?“

„I to mně jednou pověděl farář Kerner, když jsme šli s poutním procesím okolo. Když husité obléhali r. 1427 hrad Červenou Horu a brzo jej dobyli, spojilo se s nimi tenkrát i mnoho kališníků z našeho kraje. Ti pak na památku slavného toho tažení při jedné vyjížďce spížovací zasadili tu ten dub. Je tedy jeho dnešní stáří přes čtyři sta let.“

„Ale v noci bych tu nechtěl přejet, zdržuje se tady hastrman, a hodně starý a chytrý. Na koho si zasedne, ten mu jistě neujde.“

„I jdi, ty hubo plechová, a viděl’s ho?“

„Ne já, ale pacholek Vincek od Hoňků vypravoval, jak ho tady jednou v noci prohnal. Jel s prázdným fasuňkem z Trutnova, bylo kolem půlnoci. Najednou tady u toho dubu mu někdo tiše vklouzl pod plachtu a sedl vzadu na truhlu. V té chvíli se podsední valach začal vzpínat a stavět na zadní, náruční bojácně řičel a ohlížel se. Sotva je udržel, že mu vůz nepolámali. A prázdný fasuněk byl najednou těžký a čím dál těžší a těžší. Koně jen ztěžka že ho utáhli a na konci Čermáku se užuž zastavovali, aby si oddechli, když vtom žbluňk! cosi černého vskočilo do vody a bylo slyšet hlasitý chechtot a výsměch: „To jsem se svez’ jako pán a zadarmo!“ A koně najednou lehce zabrali a uháněli jako s kočárkem, jen se prášilo. Doma, na Čertovině, byli co by deset napočítal. A pak se ještě strachem ohlíželi a frkali a byli celí zpocení.“

„A Vincek s nimi, a ještě víc, hlupák!“ pronesl se smíchem Pinkava. Náhle však zmlkl a jeho myšlenky se přenesly z Vincka, pacholka, na hospodáře Hoňku, o němž se mu v Kostelci zmínil pantáta Vacek. Pak už seděl jen zamlkle, když zahýbali napravo u rozcestí k Horní Radechové i na rozcestí k Trubijovu (*Trubějovu, ed.pozn.) i dál, až na dvůr, když vypřahali.

K večeru toho dne seděl Pinkava u svého psacího stolku a připravoval práci pro příští den, když náhle, zcela nečekaně vstoupil do světnice ten, který tolik zaměstnával jeho myšlenky, soused Hoňka. A přece byl teď jeho nečekanou návštěvou překvapen do té míry, že jej sotva uvítal.

Hoňka rozpačitě usedl a jen tak z pozdálečí se začal vyptávati na hospodářství a pak i na obchod a konečně na to i ono v domácnosti.

„Dnes už, jak se obchod s bavlněnými kartouny rozmohl, musí hospodářství zastat sama žena, nebo si přijednat. V nejbližších dnech mi můj dodavatel pan Umlauf pošle dva pomocníky na účetnictví a sám budu pak už jen rozvážet materiál tkalcům, svážet hotové zboží a dodávat na místo. Mám k tomu, jak víte, už tři pěkné koně a dva povozy, jeden lehčí a druhý těžší, formanský. A často budu muset i přijednat jeden či dva povozy, dnes už přijímám týdně sám přes šest set kopek kartounu i jiných hotových kopek. Až budou spomocníci pro kancelář, bude obchod ještě větší. Slyšel jsem, že je hospoda č. 1 k nájmu. Šenk bych ovšem nepotřeboval, ale ty vedlejší komory, krám, sedničky a pak maštale a kolny. Jenže teď dvoje peníze nemám. Jedny v obchodě a druhé ještě do dvouročního nájmu předem, jak chce soused Kozák, je trochu příliš mnoho.“

„To by bylo to nejmenší,“ podotkl Hoňka, „půjčím, kolik jen chcete. Mám mít peníze ležet zbytečně v šupleti, anebo u vás na malý úrok. Chcete-li částku větší, dáte mi jen pro pořádek obligaci. To víte, jsme lidé smrtelní, ale nic vás to nebude stát. Tak, tak, jen si pošlete, sousede, třeba děvečku, kolik bude chtít, vždycky vám pošlu. A pak, až bude ta částka větší, dáme to na obligaci. A ouroku dáte jen čtyři percenta, na sousedovi víc nechci. Nevíme, kdy koho sami budeme v životě potřebovat. Tak, tak, sbohem, pantáto, sbohem!“

Pinkava cítil jakési radostné uvolnění, že bez velkých obtíží lehce rozšíří svůj obchod, na nějž jsou peníze hned při ruce, na druhé straně naň však padala jakási tíseň z něčeho neznámého, strašného. Vzpomněl si, jak skoro celý den mu Hoňka nešel s mysli, jak se tu náhle objevil a tak nápadně rychle a ochotně mu nabízel peněžní pomoc, když všude jinde byla tou dobou o krejcar tak velká nouze. Těžce pak usínal a nebývale divně snil.

Osud byl faktoru Pinkavovi v té době velmi přízniv. Ráno, když přímrazek polehl na lukách i oranicích, když všecka příroda rázem zešedla, přiklusali od Kostelce dva mladí muži s tlumoky na zádech, každý s těžkou holí v ruce a hlásili se Pinkavovi jako jeho noví pomocníci, poslaní šéfem Umlaufem z Vrchlabí, Pikurt asi dvacetipětiletý. Němec, který však dobře česky mluvil, a Janeček, Čech, asi osmnáctiletý.

V té chvíli nezbývalo Pinkavovi nic jiného než použíti pomoci včera tak ochotně nabízené a najmouti od Kozáka čertovinskou hospodu. Zde také hned umístil oba své nové pomocníky v jedné komůrce, čehož později nesmírně litoval. Šenk mladým a nezkušeným lidem nikdy nesvědčil, zvláště byl-li tak blízko jako právě zde.

Po žních obdržel od svého šéfa Umlaufa z Hostinného po zvláštním poslu dopis pod dvojí pečeti. A zvláštní, až zarážel a vehnal v krátkosti hodně krve do hlavy. Umlauf mu zde oznamoval, že teď, když už delší čas má dva pomocníky, které mu poslal na vlastní útraty, bude muset část bavlny, a to hlavně červeného, voziti přímo z Prajzka, z Levína, kde u obchodníka Grosse má roční uzávěrku na několik tisíc kop. Pikurt i Janeček že o tom dobře vědí a vše sami již zařídí, jen aby zajel do Levína s povozem, bavlnu tam převzal a hotově zaplatil. Pro další měsíc že materiál dostane zas z jeho skladu v Hostinném.

K tomuto kroku se odhodlal Pinkava s nesmírnou nechutí. On, zbožný muž, který sice měl snahu po získání majetku, aby dobře zaopatřil své děti, avšak jen poctivou prací, byl nyní nucen k pašeráctví. A přece nebylo jiného zbytí, neměl-li se obchod na čas zastaviti. Zásoby docházely a faktoři i tkalci se hlásili o nové. Po Všech Svatých vydal machovskému faktoroví poslední, za několik dní bude potřeba dodat tureckou a bílou do Kostelce a do Olešnice. Radil se s účetním Pikurtem, jak se zařídit, hlavně aby kolem celnice dobře projeli a nechytili je.

„Strnadů, těch se docela nebojte, mají od našeho pana šéfa do roka pěkných pár šajnových stovek, aby nás hlídali, jen když jedeme s prázdným, a kostelecký komisař Němec o tom vůbec ani nezví, nebo až za půl roku. S prázdným pojedem do Levína ve dne a s bavlnou zpátky za úplné tmy, hodně po půl noci. V té době budou strnadi hlídat houf těch drobných, bosých pašeráků, z nichž každý bude ze Slaného (*Słone, první ves na Kladské Straně) k Velkému Poříčí přenášet několik liber cukru nebo kafe a za zlatku šňupavého. Ty drobné pašeráky je potřeba dobře hlídat, ale nás si nikdo ani zdaleka nevšimne. A co by také s celou fůrou turecké bavlny na „omtě“ dělali,“ smál se hlasitě Pikurt. „Jen se nebojte, všecko sám zařídím. Nemusíte s pacholkem ani se šejtroku slézt, leda až doma na dvoře. Ještě dnes odpoledne vyjedeme, abychom byli k večeru v Levíně!“

Stalo se. Ke čtvrté hodině odpoledne stál Pinkavův fasuněk připraven k odjezdu. Podsední černouš netrpělivě frkal. Vpředu na šejtrok nasedl pacholek s Pikurtem, který měl udávati cestu, vzadu pod plachtou na truhle Pinkava. Na dně vozu ležel velký uzel pytloviny a kusy motouzu.

„K čemu’s tohle bral,“ dotázal se Pinkava, když usedal.

„Však uvidíte, pantáto,“ trochu nezdvořile odpověděl Pikurt.

Pinkava se už nedotazoval, jen hmátl po kapse, kde v dlouhém kabátě „usadil“ svou „prkenici“ s potřebnými šajnovými desítkami a stovkami. I tentokrát si musel narychlo vypomoci u souseda Hoňky, nemělť celou částku doma pohromadě. Vzpomněl v té chvíli, že Hoňkovi už dluží plných patnáct set zlatých šajnů. Teď už jistě bude chtít tu obligaci.

Koně s prázdným vozem lehce klusali, že se brzy ocitli na konci Dolní Radechové u známé dřevěné hospody pod strání. A zde ukazoval Pikurt pacholkovi, aby zahnul vlevo do polí a dál na Babí. Byla to cesta pro těžké a široký fasuňkový povoz skoro nezvyklá, leč přece jen dobře projeli a brzy se ocitli dole na císařské silnici před celnicí. Tou dobou se už silně šeřilo. „Strnadi“ přehlíželi prázdný povoz i osoby jen velmi zběžně. Ani do vozu nevstoupili.

Od celnice už bezstarostně jeli kolem slánského mlýna k Zakši, Jelenovu a Jankovu do Levína (*Zakrze, Jeleniów, Jarków, Lewin Kîodzki, ed.pozn). Byla už úplná tma, když tam dorazili. Zastavili v malé postranní uličce u domu, v němž nebylo obchodu. A přece už byli očekáváni. Starší muž vítal Pinkavu a Pikurta špatně lámanou češtinou a zval dovnitř na občerstvení. V krátkosti však bylo slyšeti zvenčí tlumený hovor a skřípání dřevěných schodů.

Pinkava, který měl starost o to, aby teď za noci zboží správně převzal podle váhy i podle jakosti, brzy vstal a chystal se vyjíti k povozu. Ale „obchodník“ Gross jej zadržel slovy: „Nic se nebojte, všecko bude správně na voze, jak pan Umlauf objednal, i když dáte peníze předem. O tom se nejlépe přesvědčíte až zítra ráno doma!“

Usedl jaksi nejistě, ale když jej i Pikurt ubezpečil, že se nemusí ničeho bát, že sem jezdí už několik let, uklidnil se a čekal, až bude naloženo. Zaplatil za potvrzení žádanou částku a vyšel ven k povozu. Byl překvapen. Fasuněk už byl připraven k odjezdu. Vše naloženo, srovnáno, ale lucerna pod vozem nesvítila. Všecka čtyři kola byla silně otočena několikrát hrubou pytlovinou, dobře přivázanou, aby byl co nejvíce tlumen všechen rachot. I koně měli kopyta ovázána.

„Tak a teď ještě chvíli počkáme, než odejdou strnadi na obchůzku, a pak vyrazíme,“ prohlásil Pikurt.

Když vyjeli z Levína, pomyslil si Pinkava, že tato jeho první pašerácká jízda je opravdu tichoučká. Jen chvílemi některý kůň slabě zafrkal, jak jím oj potrhla nebo vůz v čepech temně zaskřípal, když se těžký fasuněk nachýlil.

Tak za husté tmy, která by se krájet dala, za citelného mrazu dojeli až k slánskému mostu bez nejmenších obtíží. Nepotkali nikoho. Zde však přišeptal Pikurt pacholkovi, teď že nesměji přes most a kolem celnice, že zahnou do Bělovse, tu kolem Bavorova statku, kde je cesta jistá. A pak dál za Bělovsem po Figurách a k Plhovu. „Ted už máme vyhráno, ale neměli bychom tam za celnici u kovárny naproti „Hejdovce“, tam jistě nějaký strnad čeká.

Dobře hádal a proto i dobře a bezpečně projeli jak přes Plhov, tak kolem obou rybníků, jejichž hladiny se tu a tam slabě zaleskly, i přes Dolní Radechovou. Pod Červeným kopcem chvíli zastavili, aby dali koním odpočinout, a sami pak slezli s fasuňku a šli pěšky. Byli už jisti a jako doma.

Hodiny odbíjely třetí s půlnoci, když zatáhli fasuněk s nákladem pod kolnu, vypřáhli a vešli do sednice, aby povečeřeli.

„Dobře, znamenitě se nám povedlo,“ pochvaloval si účetní, s chuti pojídaje uzené s chlebem a zapíjeje pivem.

„Ba nepovedlo,“ vážně odpověděl Pinkava, nemaje ani trochu chuti do dobré a neobvyklé večeře.

„Proč?“ ptali se současně Pikurt i pacholek.

„Protože nás tu soused Hoňka bedlivě hlídal odpoledne i teď v noci. Nemohl jsem vám dát znamení, když jsem viděl státi temnou postavu ve vrátkách k silnici. Třeba byla velká tma, poznal jsem, že to nebyl nikdo jiný než sám Hoňka. Uvidíte, že nás během zítřka někdo z nich navštíví, aby vyzvěděl, co jsme to přivezli. Je ta prajzká bavlna o polovic levnější než u nás, ale přitom drahá, hrozně drahá, a možná že bude po čase ještě dražší,“ nesmírně vážně a víc jako hádanku pronesl Pinkava. Velmi se bál Hoňkova udání. Hoňka totiž tou dobou byl už ustanoven na Čertovině rychtářem.

Tu noc už také ani nezdříml, jen sem a tam se po posteli převaloval a těžko sháněl divné myšlenky. Ten rozkvetlý obchod i hrnoucí se s ním peníze jej přestávaly nějak těšit.

Ta první vyjížďka za pašovanou bavlnou dopadla velmi dobře. Jindy měl však Pinkava hodně mrzutostí a hodně oplétání s úřady pro pašovanou bavlnu, i když již byla v bezpečí, ve skladě.

Pro vlastní pohodlí a snazší vydávání bavlny vzdáleným tkalcům najal si Pinkava v Machově příbytek od Jana Martince. Sem pak jezdil pravidelně každý týden a vydával bavlnu a přijímal zboží. Zde byla ovšem na skladě jen bavlna pašovaná, kterou jeho pán sem přímo dodával prostřednictvím pašeráků, kteří ji přenášeli přes blízké hranice buď na zádech nebo jiní ji převáželi na vozech. Odtud ji pak dával Pinkava dopravovati dál buď jiným faktorům nebo do Hostinného přímo svému šéfovi. Jednoho dne naložili velikou fůru a sedlák jel k Polici a odtud směrem k Hostinnému. Šťastně přejel, přesto, že byla finanční stráž zpravena, že se bude tento den převážeti celá fůra bavlny. Pinkava přijel se svou ženou v bryčce a když byl hotov s prací, odvážel asi padesát balíků bavlny a jedenadvacet kusů kartounů na Čertovinu do vlastní skladu. A stráž, která čekala na sedláka, chytila za Machovem Pinkavu a pokládala jeho zboží za kontraband, právě převážený přes hranice. Po celé tři měsíce bylo potom jeho zabavené zboží na celnici a několik přehlídek měl i na Čertovině. Byl však vždy velmi opatrný, a proto měl dávno uklizeno všecky pruské značky s bavlny i dopisy a účty, které by jej nebo jeho šéfa snad mohly kompromitovati. Při jedné přehlídce, ještě při příchodu „strnadů“ na dvůr, odklidil některé závadné papíry a tak šťastně vyvázl velkým pokutám a případně ztrátě materiálu.

Horší však, ale stejně pro „strnady“ bezvýsledná, byla další přehlídka v Machově. Teď už byl Pinkava u úřadů špatně zapsán a snad také jej kdosi stále udával. Pinkava přemýšlel a domyslil. Nikdo jiný nemohl být tak dobře zpraven o každém jeho kroku než jeho soused Hoňka. Důkazů však žádných neměl.

Do Machova byl finanční stráží přímo vyzván, aby se sám k přehlídce co nejrychleji dostavil.

Sedl na pěšího koně a úprkem se hnal k Machovu, kde byla celá chalupa již obklopena stráží, aby se nemohlo nic vynášet. „Strnadi“ přehlíželi každý balík bavlny a všude pásli po pruských vignetách. A nešťastně jich přece jen na půdě několik našli.

„Co je tohle,“ křičel jeden financ, „tak jsme vás přece jen chytili. Neušel jste nám!“

Pinkava nic, jen usilovně přemýšlel, jak se těch důkazů viny zbavit. Jeden strážník položil balicí papíry s vignetami na lavici u kamen a čekal na další, aby je k nim přidával, najdou-li se.

„Hospodyně, uvařte mně trochu čaje,“ pronesl Pinkava k nájemnici, „tak mně nějak z té dlouhé cesty a zimy rozmrazilo.“ Při tom se na ni významně podíval.

Hospodyně, která už tolik té pašované bavlny převiděla, náramně dobře porozuměla. Dala do kamen trochu roští, a pak jakoby namátkou nevědomky chytila na lavici všecky ty papíry s vignetami a vstrčila je do kamen. Než se jejich „bedlivý“ strážce nadál, byly v jednom plameni.

„Co to děláte, babo!“ rozkřikl se financ.

„I nic, vařím čaj,“ nevinně odpovídala nájemnice.

„Já vám dám, čaj. Důkazy jste spálila, už jsou v pekle. Hrom aby do vás!“

„Inu já myslela, že papír nejlepší hoří, a že bude čaj pro pána i pro vás nejdřív uvařen. A vidíte, jak plotna zčervenala. A cák já vím, co to bylo. Tomu já docela nerozumím.“

„I kušte, babo!“ láteřil financ a sakramentoval, až se stavení třáslo. Jenže papíry byly skutečně už v pekle.

Další přehlídka byla zcela bezvýsledná. A Pinkava byl nevinen, když makavých důkazů nebylo po ruce. A tu podruhyni netrestali. „Docela nic nevěděla a ničemu nerozuměla.“

Po komisi se financi venku po německu radili, že bude nutno ještě prohlédnout zabavené Pinkavovo zboží na celnici ve Žďárkách. Třeba mluvili německy, Pinkava jím dobře porozuměl. Komise šla pěšky dlouhou cestou ke Žďárkům, ale Pinkava měl pěšího koně a to ho zachránilo i tentokrát. Tryskem ujížděl ke Žďárkům a dojel tam na zpěněném koni za krátkou chvíli. Na celnici byla jen sama kuchařka, se kterou se dobře znal. Za dobré zpropitné jej pustila do skladu, kde si rychle ale velmi bedlivě prohlédl všecko zabavené zboží. A na jednom balíku našel pruskou značku, která jej mohla usvědčiti. Rychle ji strhl, sedl na koně a ujížděl na Čertovinu.

Protože ani na celnici potom komise nenašla nic závadného, co by jej usvědčilo z pašování, bylo mu zboží zakrátko vydáno. Spadl mu kámen se srdce. Zbavil se, jak počítal, pokuty nejméně tří tisíc zlatých ve stříbře a vedle toho by býval ztratil všecko zboží, které mělo skoro stejnou cenu. Bývala však pokuta i desetinásobná. V tom případě by býval naráz ztratil všechen svůj majetek.

Netrvalo to však ani tři měsíce a Pinkavovi se stalo při pašování nové neštěstí. Bylo před Vánoci a skoro každodenně prudké vánice. Už od podzima přestavoval a rozšiřoval stavení, protože pro rozšířený obchod neměl dost místa. Část svého skladu prozatím umístil u dvou sousedů. Tou dobou pro něho pašovalo větší množství pašeráků pěších. Byli to různí tkalci z Čertoviny, Dolních Rybníků a Horní Radechové, kteří si tímto pašováním přivydělávali pěkné peníze. Bylo k tomu potřeba však mnoho odvahy, síly a dobrého zdraví. Vůdcem celé tlupy byl radechovský Jindra. Pinkava pořídil všem bílé pláště, aby ve sněhu nebyli snadno k poznání, a tak putovali od Levína přes Slané k Malému Poříčí a odtud k Pavlišovu a lesní cestou k Dolním Rybníkům a dvorem zemana Víta v Čertovině.

Mnohokráte se jim cesta vydařila, a tak si pochvalovali, jak se mají dobře, a že si také mohou dopřát trochu lepšího kousku jídla i stupečku rosolky a doma i ženě a dětem něčím přilepšit. Za stavem vydělali za týden sotva zlatku, ale od centu bavlny se platilo 5 zl, clo však činilo celých 30 zl. Měl tedy nejlepší obchod z pašování obchodník, kterému bavlnu donášeli.

Jednoho večera byla prudká vánice. Bylo to v sobotu, kdy obyčejně financi už odpočívali a jen tak, že postavili stráž před „omt“. Ale tohoto večera hlídali dobře. A hned na Čertovině pod Hoňkovým statkem. Těžce kráčela celá tlupa, vpředu Jindra, zpocený, udýchaný. Každý měl na zádech pytel s celým centem bavlny.

„Halt,“ křikl kdosi náhle ze tmy.

„Já ti dám, halt,“ rozkřikl se Jindra a napřáhl hůl na nejbližšího „strnada“. Jenže nepochodil. Strnad vystřelil a Jindru zasáhl do ruky. A stříleli i druzí, a tak celá tlupa musela své rance zaházet, a jen tak s námahou že utekli. Mnozí byli ranění, a někteří dokonce hodně těžce, že se sotva vylízali.

Ještě v noci vzkázali pro Pinkavu, aby přišel k rychtáři. Pinkava však nebyl právě doma a proto byla dotázána jeho žena, není-li to bavlna pro ně. Pinkavová prohlásila, že se jim ztratilo mnoho bavlny, že jim ji někdo ukradl ze sousedova srubu, kde ji měli na čas tavby uloženou. Byla to šťastná výmluva, ale „strnadi“ nevěřili a dali všecku sebranou bavlnu odvézti na celnici do Náchoda.

Asi za tři dny se Pinkava vrátil a šel bavlnu vyreklamovat. Pruských značek neměla a proto nebylo proti Pinkavovi dál žádného podezření. Nařídil totiž svým pašerákům, aby dávali do pytlů bavlnu bez obalu a tím i bez značky.

Na celnici však bavlnu Pinkavovi nevydali, až dojde povolení vyššího úřadu. A na to povolení čekal celého půl roku. Když mu z celnice vzkázal, že je bavlna uvolněna, dostavil se, aby si ji prohlédl. A co shledal. Všecka bavlna uvolněna, dostavil se, aby si ji prohlédl. A co shledal. Všecka bavlna byla skoro úplně shnilá. Do skladu ji uložili mokrou, jak ji na poli ze sněhu vyhrabali, a potom byla uložena ještě ve vlhkém skladišti. Žádal zaplacení zkaženého zboží, čehož také po jisté době dosáhl.

VII

Tou dobou ani u souseda Hoňky nebylo nijak veselo. Ještě se nezacelila rána, která vznikla v rodině nešťastnými vdavkami Márinčinými, když se nová, nejvýš mrzutá událost vyskytla přímo v domácnosti.

Děvečka Frantina, teď už hodně postarší, avšak tváře stále velmi úhledné, že by mnohého chasníka ještě uvábila, začala se nějak stranit, i samé hospodyně, posmutněla a často bylo patrno, že si i poplakala. Ani práce jí tak nešla od ruky jako předtím.

Když už to chování po několika dnech bylo hospodyni příliš nápadné, uhodila jednoho večera, když hospodář odešel, hezky zostra na Frantinu: „Co se to s tebou děje, že chodíš jako svrtaná, všech se nás straníš, a dokonce i často brečíš, jak vidím!“ Vtom však, všimnuvší si Frantiny blíž, vykřikla zděšeně: „Snad nejseš samodruhá?“

Frantina neodpověděla, jen se dala do vzlykavého a bolestného pláče.

„No tohle nám ještě scházelo. To bude hospodář řádit, až se to dozví. Beztoho je už dlouhý čas tak hrozně podivný. Jen stavení obchází, často i v noci, hlídá a skoro nic nemluví. To u nás začíná divný život,“ zahořekovala selka.

„A s kým to máš?“

Frantina neodpověděla, jen se víc rozplakala a chtěla ze světnice utéci.

„Počkej, neutíkej, nepustím tě, dokud mi nepovíš holou pravdu. Takhle to už dál jít nesmí. Je to Vincek? … Je nebo není?“

Frantina neodpověděla tak ani tak, plakala však ještě usedavěji a snažila se ujít selce s očí. Ale selka, tušíc něco neobyčejného, nepustila Frantinu ani na krok.

„Mluv, kdo to je,“ křičela už panímáma, nejsouc bezmála sebe mocna. „Snad ne dokonce náš Josef?“

V té chvíli Frantina bolestným pláčem zlomena padla selce k nohám a křečovitě je sevřela.

„Bože na nebi, takové to tedy je. Ježíši Kriste, co’s to na nás jen dopustil?“

„Proboha, panímámo, nezlobte se, já za nic nemohu.“

„A kdo teda, když ne ty sama?“

„On, Josef, mně dlouho sliboval, že si mě vezme, že mu pantáta odevzdá statek.“

„To že ti sliboval? Vždyť sama víš, že statek dostane mladší Frantík.“

Teď už selka nebyla opravdu sebe mocna. Zima jí roztřásla celé tělo, nohy jako podkoseny vypováděly službu. Těžce, bez dechu upadla na podlahu. Tam omdlelou ji Frantina odnesla na postel, kde jí otírala obličej studenou vodou.

Za chvíli se probrala, prudce, skoro zděšeně se vztyčila: „Kde je pantáta? Zavolej ho, jdi!“ Křičela už netrpělivě.

Frantina s nesmírným strachem, vědoma, co ji očekává, vyšourala se zvolna, zvolňoučka, s nohama jako z olova k prahu a na síň shánět pantátu. Ale už neplakala. Jen se tupě a neurčitě dívala, připravena jsouc na to nejhorší. Zastihla pantátu s Vinckem ve stodole. Připravovali očepky na cepy k mlácení na druhý den.

„Pantáto,“ vypravila ze sebe těžce, „panímáma vás prosí, abyste přišel do sednice.“

„Ty mluvíš jako umučení,“ prohodil polo žertem, polo zlostně sedlák a dávno zšedivělé obočí se vztyčilo a pichlavé oči se zastavily na zaražené Frantině. Pak vysrkl slinu mezi zuby, jako činíval vždy, když se nerad po přání druhého rozhodoval, hodil nedodělaný cep Vinckovi a vyšel na dvůr a do sednice. Frantina jako zmámená se táhla bezmyšlenkovitě za ním – na soud, na hrozný soud. A Vincek, starý už pacholek, který tu u Hoňků ztrávil tolik let, otvíral zvědavě ústa, co se to zas jen stalo.

Hoňka vyklepav dřevěnku v nístěji, zastavil se pod sloupem. Vytáhl pytlík s tabákem, cpal dýmku, a aniž se na panímámu podíval, ptal se zhurta: „No, co je zas? A co se mračíš?“

„Pantáto, pantáto, hrozné neštěstí se na nás přivalilo. Ani vám to nemohu vypovědět.“

„No, no, snad,“ trochu mírněji usypal sedlák. „Mluv, mluv, nemám tu kdy zbytečně stát. Práce ve stodole čeká.“

„Pantáto, pantáto, proboha, nezlobte se, naše Frantina je s Pepkem samo… samodru… há.“ Pro usedavý pláč panímáma sotva dokončila.

Frantina tu stála u dveří ve starém kanduši (*živůtková sukně, ed.pozn), bosa, prostovlasá, s hlavou pochýlenou, v sebe zhroucená.

Na ni se teď svezl strašlivý sedlákův pohled. V té chvíli by se na jeh stále bledém obličeji teprv krve nedořezal. Vrásky ztuhly, šedivé obočí pokleslo, nosní dírky se prudce pozachvěly a zuby i pěsti se zaťaly současně tak, jak u něho bývalo před největším výbuchem. Zapotácel se a v té chvíli se zdálo, že omdli. Až selka strachem vstávala, aby ho zachytila. Náhle se však vzpamatoval a vši silou mrštil dřevěnkou po Frantině, ale minul se cíle. Dřevěnka se rozbila o zeď, jak Frantina ráně uhnula.

„Ty mrcho, ty k…. ty ……. a přival nejhorších jmen se vyvalil náhle na hlavu té, která snad byla příčinou tohoto neštěstí.

„Bič, bič, kde mám bič, spráskám tě jako psa!“

Bič byl na dosah. Visel na sloupě, ale jak jej sedlák strhl, rozpřáhl se, bylo v sednici málo místa. Dlouhý bič se otočil kolem reštu (* Příčný trám, který držel slabší trámoví stropní a na němž spočíval sloup uprostřed sednice) a sedlák se k ráně nedostal. Se zaťatými pěstmi se vrhl k ubohé Frantině a tloukl ji do hlavy a všude, kam se právě dalo, používaje stále nejhrubšich nadávek.

„Pantáto, proboha, pantáto, pamatujte se, tímhle nic nespravíte. Musíme to srovnat v tichu a po dobrém,“ chlácholila ho selka.

Sedlák, vyliv svou bezmocnou zuřivost, obrátil se do sednice, popošel několik kroků, zapotácel se a usedl těžce na lajc (* hrubá lavice) u kamen blízko selky. Chvíli bylo v sednici mrtvé, mrazivé ticho. Selka, dívajíc se úkosem po pantátovi, stírala zástěrou slzy, Frantina klečíc u dveří jen slabě skolila. V sedlákovi však zakrátko přes úžasný vztek, který teď tak špatně ovládal, zvítězil rychle praktický a obchodní duch jako vždy. Rychle se vztyčil a křikl: „Francko, přiveď Vincka, ale hned!“

Selka už tušila, kam sedlák míří, a začala se uklidňovat. Jen Frantina se tupě dívala na hospodáře a nechápala, co by tu teď měl Vincek zrovna co dělat, a neměla se k odchodu.

„No tak, prach sakra, bude-li pak to!,“ utrhl se zlostně Hoňka, „či ti mám něčím pomoct?“

Frantina vstávala a jako smůla se táhla ke stodole za Vinckem. Trvalo hodnou chvíli, než jej přivedla, a – za ruku. Vincek se nějak blaženě usmíval.

Zatím mezí pantátou a panímámou ani slova. Rozuměli si.

„Tak, Vincku,“ začal sedlák už docela klidně a lišácky, skoro s úsměvem, „lidi nám pořád donášej’, že pochtíváš Frantinu. Je to pravda?“

„I já bych jako tento jó, ale vona porát nic.“

„I jdi, bloude,“ vykřikla teď radostně Frantina, které se náhle rozbřesklo v hlavě nad pantátovým plánem, který tak nesmírně rychle ukoval. „Dyť já tě chci, to já jen tak špásuju!“ a chytila milého Vincka okolo krku.

„No tak nedělejte dlouhé okolky a vemte se! Koupím vám na Trubijově chalupu a vypravím svatbu. Starý jste už na to dost!“

Vincek, který neměl zvláštního daru ducha a byl prý pod lavicí, když Pánbůh rozum rozdával, jak se o něm jednou vlastní máma prořekla, rozšiřoval ústa víc a víc k blaženému a šťastnému úsměvu. „Tak ty, Frantino, mě vopraudu chceš?“

„Jakpak bych nechtěla, šak to přeci vidíš, ty, ty, trdlo!“ A chytila ho kolem krku ještě prudčeji. A Vinckovi to „trdlo“ tak najednou krásně slušelo, až jedna radost. Byl manželem, tátou a chalupníkem  naráz. A byl také spokojen jako nikdo na světě. Spokojena byla i Frantina, když se zakrátko svatby v tichosti odbyly, spokojen byl nad svým kouskem i sedlák, spokojen byl nad svým kouskem i sedlák, spokojena a šťastna byla i selka, že se ta ostuda tak lehounce smazala.

Jen Pepek nějak divně koukal, jak bez nejmenší starosti a námahy se dostal z té nepěkné bryndy ven. A troch“ těch výčitek starých, těch se nebál. O první muzice si vesele zavýskl, zatočil kloboukem a hodil jej ke stropu. Byl zas docela svoboden. Byl tak nějak všelijak a proto se z té svobody mnoho a dlouho netěšil. Pokud mluvil s děvčaty aneb tančil jen tak ze zdvořilosti, nedělo se mu mezi nimi nic zvláštního, ač mladšinka z jejich statku brzo všecko vyzvonila. Ale stalo se, že po jedné muzice v Zábrodí, kde byla všecka čertovinská mládež, požádal Kristinu Domáňovou z Končin o doprovod. To se neptejte, jak pochodil. Kristina mu hodně, hodně hlasitě odsekla na celou hospodu: „Ty, svobodnou doprovázet? Běž radši pokolíbat syna na Trubijov. Beztoho se mu po tátovi stýská!“

Hospoda hlučný smích, mnohé děvče strouhalo mrkvičku a Pepek Hoňků, červený jako rak ve tváři, schlíplý, odcházel samojediný z hospody. Pokoušel se pak ještě tu a tam navázat styky s některým děvčetem v okolí, ale marně! A tak nezabral ani u chudé ani u bohaté, ba nesehnal mu široko daleko nevěstu ani Pekelniček, k němuž se přece jen po delší úvaze obrátil starý Hoňka.

A pak už Pepek Hoňků o muzikách ani netančíval. Jen seděl, ztrnule se díval do kola na tančící párky a pil a pil, prázdnil máz za mázem a střídal pivo s rosolkou, až jej obyčejně zpitého odvezli domů. Starý řádil a syna pil, kdekoliv se vrátil opilý, tím však nic nenapravil. Až po velké posvícenské muzice, kdy Pepek viděl, že si Kristina Domáňová oblíbila chasníka z Radechové, odešel z hospody dřív a proti svému zvyku zcela střízlivý. Doma se zdržel po příchodu jen krátce, odešel z domova a toulal se a toulal po lesích mnoho dní, a teprve vyhladovělý, nemocný a roztrhaný se vrátil domů. Tyto toulky se opakovaly potom častěji.

To byla další krutá, příliš krutá rána pro rodinu Hoňkovu, zvláště pro tvrdého sedláka. Od toho dne každý večer od jara do podzimu chodíval po sadě a kolem statku sám a sám, hluboce zabrán ve své myšlenky, vzdychal, divně rukama rozkládal, hlasitě vykřikoval, jako by se s kýmsi hádal, až se pak náhle obrátil, vešel do statku a seděl dlouho, dlouho do noci potmě ve velké sednici a dýmal z dřevěnky, aniž po mnoho dní vydal jediného slova. Selka se obávala všeho zlého.

Po nějakém čase se však zase uklidnil, pracoval jako dřív, sem tam i slovo k selce a k čeládce promluvil, jestliže však byl dříve šetrný, od této doby hrozně šňořil, skrblil, ba lakotil. Ničeho lepšího sobě ba ani selce nedopřál, tím méně čeládce, ukládal krejcar ke krejcaru, jako by v nich viděl spásu života. A výdělky nové hledal. Pravidelně začal formanit i drobně „furberčit“, nebylo-li větších nákladů k dovozu na několik dní. Přikoupil ještě pár koní a jeden těžký formanský povoz a jezdíval pravidelně se zbožím sousedu Pinkavovi, ježto sám na vše při zkvétajícím obchodě nestačil, jezdíval kosteleckým textilákům Machovi, Buršovi, Vikolčilovi a Malému do Brna i do Vídně, jiným do Prahy, a dokonce několikrát zajel Kozlovi se zbožím i do Pešti.

Starost o hospodářství ponechával úplně panímámě, protože na Pepka už nebylo docela spolehnutí. A tak bohatl a bohatl a míval doma stříbra i bankocetlí plná šuplata. Chtěje se jich z domova zbaviti, půjčoval je, a to ponejvíce těm, kterým vozíval zboží. I u Pinkavy vzrostla mu v krátké době pohledávka na plných patnáct set zlatých šajnů.

Když dosáhla dlužná suma této výše, ukázal poprvé Hoňka svou neupřímnost a stržnictví. Neprojednal přímo se sousedem, jak by mínil dluh spláceti, aniž dal napsati původně slibovanou obligaci, ale na celý dluh dal provésti knihovní zápis, při čemž zvýšil úroky na šest procent.

Poněvadž byl Pinkava příliš obchodně zaměstnán, neuvažoval o tomto kroku a vedle toho častěji Hoňku potřeboval k dopravě zboží tam nebo onam, ježto jeho povoz byl nejblíž a tedy stále po ruce. Vedlo se mu v této době v obchodě příliš dobře, považoval proto tuto částku, zapsanou nyní knihovně na svém hospodářství, za velmi nepatrnou, takovou, kterou hravě z obchodních výtěžků vyplatí. Vždyť se peníze jen hrnuly! Své skoro náhlé štěstí však příliš přeceňoval.

VIII.

Blížilo se k sedmé ranní hodině. Bohaté rosné perly v louce na Podhájí se třpytily stříbrnými plaménky v paprscích vycházejícího slunce. V záhonech řepy nedaleko Čížkova roubeného hospodářství panáčkoval mladý ušák a nic se nezalekl, když vyšel ze stavení starší už muž, hodně prokvetlý, s věnečkem vousů pod bradou, jinak vyholený, s vyrežnalou pangrotkou na hlavě, v pruhovaném podvlíkači, plátěnkách tu a tam hodně vyspravených, bos s velkým modrým rancem na zádech. Seskočil pěšinkou k menší, stejně roubené chalupě s doškovou střechou, kde se záspě houkl do okna: „Tak už ’du na odvod, a cák ty, Prouzo?“

„Taky ’du, taky, jen co si hodím ranec s kopkou na záda,“ odpovídal zevnitř ochotně Prouza, stejně obstarožní a bezmála í stejně chudě oblékaný. Za malou chvilku vyběhl za Čížkem a klusali dál stezkou v louce po ranní rose, která bosé nohy značně chladila. Ale toho naši tkalci sotva cítili. Běhávali bosi od časného jara až do vrchovatého podzima, protože nosit boty v létě, a třeba i jen staré pantofle, byla pro chudého tkalce zbytečná paráda, když si toho ostatně pro velmi skrovné výdělky nijak nesměl dovoliti.

Vyšli na polní cestu a odtud na starkovskou silnici nad Červeným kopcem a zahýbali k Čertovině. Přiohnuti pod těžkými ranci s kopkami, nemluvili, až když vyšli na rovinu blíž velké lípy s obrázkem. Tu poznamenal Čížek: „Máme to teď přecejc jen daleko lepší v tý kalčovině, dostaneme bavlnu, uděláme kopku a s ní je na odvod tak blízko a hned peníze na dlani, třeba ’ich nebylo zrouna mnoho, ale dycky ’sou ’istý.“

„Ba tak,“ přitakal Prouza, „dřiu ’sme se trmáceli až do Náchoda na trh a neveďali ’sme, co dostanem’, esi přinesem’ třá jen tolik, kolik nás to stálo. To byla žebrota!“

„Teď si možem, a rádi třá cestou zazpívat,“ dodal ještě Čížek, který celý den za stavem zpíval různé starosvětské, že mu jeho žena často říkávala, že je jako kanár v kleci. A tak spustil i teď, cestou, a to zrovna tu tkalcovskou, kosteleckou, kterou každé ráno začínal:

Můžeš mně, má milá, poděkovat,
že jsem tě naučil přízi snovat,
přízi snovat, za stavem tkát,
ještě tě naučím přisukovat.

Můžeš mně, má milá, poděkovat,
že jsem tě naučil děti chovat,
děti chovat, kaši vařit.
ještě tě naučím hospodařit.

Čížek nebyl zrovna zpěvák, přesto však jeho dosti příjemný tenor strhl i Prouzu, že mu trošku držel v taktu bas, i když spustil druhou, při níž se chvilku pozastavil a díval zpět k Machovské hoře i Kačenčiným horám, a pak zpíval silněji a zaníceně:

Můj rodný kraj, ach to je ráj,
mé drahé nebe,
vždyť pak jej miluji víc nežli sebe.

Šumný les na stráni, chaloupka pod strání,
schloulená v sebe,
láska má největší, mé drahé nebe.

Chaloupka, zahrádka, lípa, pod okny kuřátko pípá,
byť život chudičký,
mé srdce jimá můj rodný kraj.
Kdybych měl odejít do ciziny,
srdce mi zůstane u otčiny,
mé drahé nebe,
touha mne donutí spatřit zas tebe.

Docházeli už k výstavnému Hoňkovu statku, když ze vrat vyjížděl těžký fasuňkový vůz se dvěma páry koní. Na šejtroku seděl sám sedlák s novým pacholkem. Za nimi ještě vyběhl z vrat chlapec a cosi volal. Nikdo mu však neodpovídal. Tkalci kráčeli už mlčky za povozem, který na chvíli zastavil před hospodou, kam měli i sami namířeno.

„Pámbu dobrýtro,“ pozdravil současně.

„Dej Pámbů,“ odpovídal Hoňka.

Skoro současně vkročili do prostorné síně a odtud vlevo do velkého, stejně jako předsíň klenutého skladu. Zde seděl Pinkava značně zamyšlen a pročítal jakýsi dopis. Za ním jeho dva pomocníci jej od psacího stolu velmi bedlivě pozorovali. Pinkava byl tak zabrán do čtení dopisu, že příchozí sotva uvítal. Když však k němu přistoupil Hoňka, který se nechtěl nijak zdržovati, vydal mu spěšně list, který měl odevzdati v Hostinném na příjem velké fůry bavlny. Ve dveřích se Hoňka ještě ohlédl, jako by mu byla nápadná Pinkavova roztržitost.

I oba tkalci tím byli zaraženi. Když však bez nejmenší poznámky obdrželi od faktora Pinkavy novou bavlnu na další kopky kartounu a každý dva zlaté šajnů, vykročili vesele na síň.

„Tak co, stavíme se na stupečku rosolky nebo na máz piva?“ prohodil více žertem Prouza.

„I nám stačí, když si vo tý hospodě zazpíváme, škoda každýho groše!“

„Ba, máš svatou pravdu, každýho groše škoda, doma to pak chybí.“

A tak, když zašli těch pár kroků za Hoňkův statek, spustil Čížek tu svou veselou hospodskou:

Ó, já jsem synáček [marnotratný],
mně nejsou peníze [prach nic platný],
co vydělám, na pivo dám,
když přijde neděle, zas nic nemám.

Jen ty mně, šenkýřko, [pivo nalej],
na to ty nekoukej, [že jsem malej],
nalej, nalej, dokud teče,
dokud mně má milá neuteče.

Ty máš pivo, nalej mně ho,
a já mám peníze, zaplatím ho,

„A tak ještě vo tom chudým pacholíčku, jako jsme my, a s tou zatím dojdeme domů,“ prohodil Čížek, a hned spustil hezky zrychla:

Já jsem malý pacholíček,
mám maličko košiliček.

Má milá se za mě stydí,
že mě vždycky v jedné vidí.

Nestyď se, ty holka, za mě,
koupím já si zejtra na ně.

Na dvě tenký, na dvě tlustý,
však mě Pánbůh neopustí.

Třebas já byl bez čepice,
jen když já mám hezký děvče.

Třebas já byl bez klobouku,
jen když já mám hezkou holku.

Já jsem chlapík ošacený,
kabát pětkrát obrácený.

Vem si ty mě nebo nevem,
já mám kabát jenom jeden.

Poněvadž šli s kopce, uběhla jim krátká cesta velmi rychle, přeběhli dolec, teď už od rosy zcela oschlý, a rozloučivše se, vešli do stavení. Čížek vcházel zadem pod velikým závětřím z dlouhých hrází a došků, protože v zimě zde od severní strany vanuly pekelné vánice a zmrzlé větry. Za malými vrátky, zavřenými na provázek s klapačkou, octl se na široké záspi z malých červených končinských dlaždic. Vedle záspě bylo hluboko hnojiště a za ním louže, v níž plavaly čtyři husy. Nad louž skláněla své větve vysoká stará lípa s četnými brázdami v silném kmeni. Za lípou do pravého úhlu stála nízká roubená stodola se zčernalými trámy, krytá hrubými hlavatými došky, s návratím šindelovým a starými rozviklanými vraty, zavřenými těžkou kladkou na řetěze.

Od stodoly souběžně s domovním stavením narovnána kupa několika sáhů starých borových a smrkových pařezů a stejná kupa roští v otýpkách, povázaných slámou. Dál do polí a k lesu vedl hluboký úvoz, po jehož stranách stály staré hrušně václavky, smolinky a pernikářky, několik sladkých jabloní a švestek a nejdál třešně ptáčnice.

Hned u vrátek závětří byl klenutý kamenný chlév, teď otevřený, kde hejna much sužovala dvě hubené kravky a černou, bezrohou kozu. Tu hned za dveřmi měl svou boudu i domácí hlídač, pes Voříšek, který prudce vyskočil, a řinče řetězem na kroužku, na dlouhé hrázi pod přístřeším upevněné, vítal radostně svého pána, obíhaje kolem a radostně štěkaje.

Dál komora s malým okénkem, síňkou i velkou sednicí, vše roubené a stejně zčernalých dřev jako ta stodola. Jednotlivé trámce, místy už červotočivé, sedaly níž a celé stavení se už stářím hodně sklánělo, a snad nechybělo mnoho, že by se už bylo dávno na dvě strany rozčeslo, nebýt kleští, kterými bylo mezí okny na několika místech sešroubováno a dobře staženo. To však nestačilo k tomu, aby vysoká slaměná střecha celou svou tíhou netlačila zpuchřelé již trámy, na nichž spočívala, hodně k zemi, že jejich ozdobně tesané hlavice musely býti podepřeny kratšími trámci, mezi nimiž byl prkenný plot, takže celek tvořil jakési podloubí.

Pod okny stála stará nenatřená lavice se šikmými nohami. Ve štítě, někdy velmi pěkně tesařsky pracovaném, byla kápě s dřevěnou špicí dopředu skleslá, jež připadala jako čepice silně sražená do očí. Pod kápí v kabřinci i dole pod záklopním prknem bylo mnoho dlouhých skulin, jak vlivem času prkna od sebe odchlípla. I části latěk s jednoduchými i dvojitými řezanými vruby visely dolů skoro na spadnutí. Jen to záklopní prkno, značně chráněné nepohodou jakousi malou stříškou, bylo dosti zachovalé a na něm ještě čitelný nápis, psaný skoro umělecky krásným švabachem:

Žehnej, Bože, domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu. Postaveno nákladem Antonína Čížka a jeho manželky Johany L. P. 1754 za prajzké vojny. Toho roku byl korec žita za 7 zl. stříbra.

Ani chudičká zahrádka nebyla před okny, jen starý, proschlý ořech se díval do malých okének, z nichž zelená barva dávno již opršela.

Čížek otevřel malou branku do síně, vstoupil na tvrdé a křivé humno a odtud hned vpravo do nenatřených dveří s malou kramlí (*široká, silná zednická skoba se dvěma ostrými zarážkami.), jíž se otvíraly a zavíraly jen utěsněním malou zarážkou na hrubé zárubni. Práh, jinak velmi vysoký, byl středem docela vyšlapaný.

„Ale vítám tě, to ’sem ráda, že tak brzo d’deš, nechtěla ’sem vodcházet vod stau (*od (tkalcovského) stavu, ed.pozn.), abych nezmeškala, potřebuju šlichtu (* Škrob. Mezi brdem a vratidlem se natírala na tkalcovském stavě napiatá osnova hrubým škrobem, aby se kartoun lépe tkal a setkaný také pod tkalcovskou lupou po tomto nátěru lépe vyhlížel.). A tak, dyž tu bureš ty tkát, možu ji hned uvařit.“

Čížková, asi čtyřicetiletá, hubená žena, tkalcovskou bídou a dětmi předčasně zestárlá, teď za stavem prostovlasá, s řídkými, suchými vlasy, spletenými vzadu do dvou malých copánků, vpadlých, modrých očí, s černými kruhy pod nimi, vysedlými lícnimi kostmi i bradou, jen v hrubé, seprané košili, bez živůtku, ve vybledlé sukni-modračce, bosa, zastavila bidlen, vstala s překládky a překročivši stojan šla ke kamnům, aby připravila šlichtu a něco k obědu. Donesla dvě velké otepě suchého roští, nacpala do nístěje, křísla ocílkou do troudu a v malé chvíli nato sálala už nízká, zelená a mnohokrát vyspravovaná kamna různými strakatými i nepolévanými kachly prudkým žárem. Na plotnu s oddělávacími kruhy postavila dva velké železné hrnce, jeden na šlichtu a druhý, plný brambor, k obědu. Přesto že tu ze všech koutů křičela bída horského tkalce, byla ta kamna něčím novějším, co v sousední chalupě i jinde dosud jen velmi málo se vyskytovalo. Všude jinde se topilo ze síně pod komínem a kamna jen zahřívala velkou sednici. Čížek ta jejich zelená kamna koupil před lety v Náchodě v kterési židovské rodině a jeho žena si je velmi chválila.

Mnohá sousedka nebo příbuzná, když tak k Čížkovým zavítala, obdivovala ta jejich kamna a byla by si je pro pohodlí sama přála. Však to také byla v té chudobě jedna, jediná věc pro ulehčeni práce hospodyni. Jinak bylo do půl sednice černé humno jako v síňce a od poloviny až pod okna štítu stará, kolébkovitě prohnutá a hodně roztrhaná borová podlaha. Na ní také uprostřed sednice stál starý červotočivý sloup, který opíral dlouhý, prohnutý rešt, jehož konce nebyly zasazeny do stěn roubené sednice, ale tvořily jakési hlavice srdcovitého zakončeni, dost neumělé tesařské práce. Čtyři trámy, spočívající na reštu, držely povalový strop, natřený hovězí krví, teď černý a obsedlý velkým rojem much.

Mimo bukový tkalcovský stav stála v sednici stará postel s několika modrými duchnami, třeba jinak pečlivě ustlaná, za postelí visela na stěně snovadla, vedle stála jakási starobylá polička s několika kousky nádobí, modrých talířů a kameninových mís a uprostřed mariánská soška. A těch několik modrých talířů s bídrmajerovskými výjevy měsíců, malovaných pod glasurou, svítilo do celé dosti zatemnělé sednice.

V protějším koutě stál stůl se šikmými dubovými nohami a s dvojitými trnoži, tři židle s vyřezávanými srdečky v lenochu a nad stolem, blízko pod tmavým stropem bylo šikmo zavěšeno a na liště se spodem opíralo několik obrázků, malovaných na skle. Uprostřed byl neuměle, lidovou rukou pracovaný Kristus na kříži v liliích, po obou stranách svátý Václav a svátý Jiří, dále svatý Alois, patron mládeže, a svatý Petr, stojící u mohutné skály, kterak v rukou drží svazek velikých klíčů, a konečně zde visel i jeden světský obrázek, jakési dostaveníčko, kde dudák, houslista i flétnista drží nástroje obráceně.

Kousek dále u stěny při staré, veliké, malované truhle s mohutným zámkem stály dva kolovraty, jeden s velikým kolem a klikou na osnovu a druhý menši, se šlapadlem pro malé cívky na tkaní. Víko té malované truhly bylo už hodně otřelé, zato však po stranách svítily krásné malby ležícího beránka, kolem s věnci karafiátů a růži.

Za kamny na velké peci bylo rozesíláno hojně slámy a na ni velké režné pytle, patrně dětské ležení. Na bidle nad kamny visely všelijaké kusy šatů, několik čteníků bavlny a tkalcovská deska na snování.

Poblíž dveří visely ještě staré hodiny, na jejichž ciferníku bylo sotva znáti jednotlivé číslice, jako závaží visely na šňůrách dva velké oblásky a vedle těch starožitných hodin, které ohlašovaly celé hodiny kohoutkovým zvonítkem na jakési části staré sklenice, byl ještě dřevěný lžíčník s několika krátkými dřevěnými lžícemi.

Sumou chudoba, tkalcovská chudoba, jak by se na první pohled zdálo, smutná, traplivá. A přece jen ne! Čížek při té chudobě, třeba ještě bylo kousek špatného pole, které často vydalo sotva trochu ovsa a pastvy pro kravku a kozu, byl veselý, nikoho nezarmoutil, celý den zpíval za stavem i na poli, ne však jako čížek, ale jako opravdový harcký kanár, jak často říkávala jeho žena.

I teď, sotva svlékl podvlékáč, vkročil za stav, sedl na překládku, vzal do levé ruky bidlen, do pravé člunek, přišlápl pravou a hned levou nohou, prohodil a začal zpívat, ale ne teď před obědem nějakou světskou, nýbrž pobožnou, kostelní „Bože, chválíme tebe“. Sotva dozpíval poslední slova první sloky, „V tebe doufám, Bože náš, ty mě zhynout nenecháš“, zastavil člunek i bidlen, spustil spoušť, aby uvolnil osnovu na vratidle o jednu známku, natočil hotové dílo na spodní válec. Ohlédl se starostlivě po sednici: „A kde máš chasu?“

Ale šly do lesa na ňáký boruky (* borůvky, ed.pozn) a houby, abysme si mohli drobet lepšího ídla udělat. Máme to beztoho jen samý bandory (*brambory, ed.pozn) a zas bandory, ráno se solej, vo polednách šťouchanec vařečkou maštěnej, večír kyselo s bramborama nebo kramfleky,“ (*kramfleky – lidový název pro bramboráky, ed.pozn.) odpověděla žena. A tak si uneděli uděláme borukovou nadivajnu a večír dáme třá do kysela trochu lišek.“

Zatím se ozývalo bublání z hrnců a pach z vařících brambor se šířil po celé sednici. Staré hodiny shrkly a odbíjely těžce, šlukavě dvanáct. Sotva dobily, ozval se na síni dětský hovor a v zápětí vpadly do sednice dvě děvčata v stáří asi deseti a dvanácti let a chlapec sotva šestiletý. Děvčata měla v rukou ranečky hub, hoch v hliněném džbánu plno borůvek, a hned se se svou kořistí chlubili. „To si pochutnáme. Ale, mami, my máme už hroznej hlad, vod rána ’sme nic nejedli.“

„Mlčte, děti, hned budou brambory na stole,“ chlácholila Čížková. Za malou chvilku vysypala brambory na holý stůl a vedle postavila velký dřevěný talíř se solí. Děti i Čížková loupaly brambory střenkem dřevěných lžic, jen Čížek vytáhl z kapsy dřevěnou kudlu s plechovým střenkem. Děti jedly jako hladové vlčinky, že se po plném hrnci brambor jen zaprášilo.

Sotva dojídali, vklouzl do dveří asi devítiletý chlapec a vyřizoval: „Kmotříčku, tatínek vás pěkně prosí, abyste mu odpoledne pomohl trochu ve skladě, byl jsem taky u kmotřička Prouzy.“

„Tak vyřiď tatínkoj, že ho pěkně pozdravuju, stavím se hned pro Prouzu a přijdem’!“

Starý Čížek se zamyslil: „Co tak najednou vzkazuje soused Pinkava, faktor, abychme mu šli honem pomoct, dyž se ráno ani slovem nezmínil. Utom ístě něco zláštního vězí.“ Dlouho však v duchu nemudroval, natáhl podvlíkáč, a nasadiv na hlavu starou pangrotku, vyšel ze stavení, když viděl, že Prouza už za stavením čeká.

„Pámbů dobrý popledni“, pozdravoval Prouza.

„Dej Pámbu. To já ňáko diuný, že nás tak nahonem citýruje, dyž se ráno ani nezmínil,“ pronesl hlasitě.

„Taky mně to vrtá mozkem. Aby v tom pak nebylo ňáký neštěstí taky pro nás,“ pronesl starostlivě.

„I toto, to by se už dáuno něco proslejchalo, a to nic!“

„I čert nikdy nespí,“ dodal ještě s větší starostí Prouza. Pak už jen oba tkalci zamyšleně a beze slova pospíchali na Čertovinu.

Vklouzli do skladu, kde už netrpělivě očekával Pinkava. Před sebou haldu lejster a otevřené účetní knihy. Za ním nějak ustrašeně seděli na lavici pod oknem oba pomocníci a jen zcela naprázdno.

„Tak pojďte, pojďte, sousedi, už vás chvíli čekám, pomůžete mně přepočítati sklad, poznal jsem, že tuhle ti dva páni (ukázal palcem dozadu, aniž se ohlédl) ro se mnou nesmýšleli poctivě. Podle knih tu mám mít na skladě bavlny na sedm set šedesát kopek, hotového díla tři sta sedmdesát osm kopek, hotových peněz tři tisíce šest set zlatých šajnů. Ta hotovost na penězích souhlasí, to je ale jen zástěra na oči, ale bavlny a hotového díla je na první pohled míň, í když počítám všechen materiál u faktorů a u tkalců.“

S tím přehlížením a přepočítáváním skladu se však příliš dlouho neomeškali, neboť brzo zjistili, že hotové kopky i balíky bavlny jsou jen vpředu nalíčeny a vzadu na regálech, že je většina místa prázdného. Pinkava hrůzou až trnul a oba pomocníci střídavě červenali a bledli, utírajíce si studený pot s čela.

Konečně zjistili, že skutečný stav skladu činí sotva polovinu oné částky, kterou ukazovaly účetní knihy. V té chvíli vyskočil Pinkava se židle, vrhl se se zaťatými pěstmi proti oběma pomocníkům, křiče: „Vy polední zloději, vy loupežníci, lumpové, ludráci!“ a bil do nich pěstmi do obličejů i do prsou. Žádný z nich se neodvážil bránit. Byli si příliš vědomi své viny. „A marš hned odtud, rekvisity mně tu necháte na spáchanou krádež, třeba to beztoho nic neuhradí. To mně poslal pan Umlauf pěkné pomocníky!“

Oba se rychle a beze slova vytratili a pospíchali ke Kostelci, aniž se ohlédli.

Pinkava, udýchaný, zpocený, s očima hrůzou nad ztrátou majetku vykulenýma, usedl těžce, bezmocně na židli ke knihám. Dlouhou chvíli nebyl rozčilením slova mocen, dívaje se před sebe neurčitě, jako do prázdna, ruce skleslé, hlavu pochýlenou nazad. Až se oba tkalci lekali. Teprve po dobré čtvrthodině se vzpamatoval, přitáhl účetní knihu a pronesl dlouze, trhaně: „Taková škoda, dobrých patnáct tisíc zlatých. A na co se snad ještě nepřijde?“

Na tomto jediném neštěstí také opravdu nebylo dost. Od toho okamžiku se události řítily kvapem. Otvírala se velká, nedozírná obchodní propast, jaké se faktor Pinkava, tak rychle z malého tkalce vyrostlý ve velkého faktora, skoro fabrikanta, nikdy, nikdy nenadál. A propast ta byla hluboká, temná, ošklivá, z níž se dovolávaly svého práva příkoří, pronásledování, soudy, úděsné boje s lidským darebáctvím, a nakonec holá lidská bída a žebrácká hůl. Boží požehnání uhnulo daleko kamsi za obzor, kde nevidělo čertovinskou hospodu s bohatými obchodními sklady a barevnu, ani přečetné fasuňkové vozy, které tu po tři léta tak houfně zastavovaly, kdy bylo veselo v šenku i ve skladě.

Pinkavu zmohla lítost, a sotva horké slzy potlačiv, podával oběma tkalcům mzdu za tu malou práci, mzdu hodně vysokou, po dvou šestákách šajnů. „Tak, tu máte za tu pomoc a děkuju vám, sousedi.“

Sotva však dořekl, ozvalo se pod okny hrčení těžkého vozu, dusot koňských kopyt a práskání bičem.

„Aha, Hoňka je tu, tak mu pomozte ještě, sousedi, složit bavlnu!“

Tkalci se vyhrnuli ven a hned přinášel každý několik balíků bavlny. Za nimi vstoupil Hoňka, podávaje Pinkavovi výkaz o doveženém materiálu.

„Co, jen polovičku, než jsem objednal?“ hrozil se Pinkava.

„Nemá prý víc,“ lhostejně pokrčil rameny Hoňka, „a vzkazuje, že vás zejtra brzo ráno navštíví, abyste byl určitě doma!“

Ten vzkaz jeho šéfa Umlaufa z Hostinného byl Pinkavovi až příliš nápadný.

Druhý den ráno, sotva odbila sedmá, byl tu už fabrikant Umlauf z Hostinného, jak se říká „jako na koni,“ a skutečně také na koni, ale na pěším. Musel si hodně přivstat a vyjeti ještě za tmy. Sotva seskočil s koně a podal otěže pacholkovi, uvítal se rychle s Pinkavou, pronášel ve spěchu lámanou češtinou: „Tak rechnovat, rechnovat, šecko a gešvind!“ (*geschwind – rychle, ed.pozn.)

„Nu a proč, vždyť není ještě nový rok?“ vzchopil se Pinkava.

„To musí, já nemoct čekat.“

Pinkava jej již beze slova uvedl do skladu a předložil mu všecky účty i knihy. Poněvadž však předešlého dne vyhnal oba pomocníky, musel chvílemi nyní sám podávati vysvětlení. Sám však německy neuměl a češtině rozuměl Umlauf jen velmi málo. Nezbývalo tedy než se starali o tlumočníka. Vzpomínal, kdo by nejblíž byl znalý němčiny, a viděl, že to není nikdo jiný než soused Hoňka, ke kterému už mnoho důvěry neměl. Musel však pro něho poslali, ježto si toho přál i sám šéf, fabrikant Umlauf.

A tak přišel Hoňka a pilně tlumočil vše, co Pinkava sděloval a nač se Umlauf dotazoval, tlumočil celý den až do pozdní noci, víc však pozoroval, špehoval, slídil a svou lišáckou bystrostí vystihl, že vlastně v té chvíli je soused Pinkava, nedávno bohatý a vyhlášený faktor, na mizině, nemá-li u podřízených faktorů a tkalců tolik materiálu, aby spolu se skladem uhradil dluh, který po vyúčtování asi k deváté hodině večerní činil plných sto tisíc zlatých šajnů. A o těch prohlásil Umlauf, že si je dá druhého dne v Náchodě zajistiti na Pinkavovu nemovitost, aby se tedy oba nazítří dostavili na zámek k jednání.

Nato Umlauf s Hoňkou odešli. Pinkava, s počátku ohromen, se uklidnil, doufaje, že jeho pohledávky věřitelské tuto velkou diferenci vyrovnají. Ale nevyrovnaly, jak se sám brzo přesvědčil.

Druhý den časně zrána se vypravil na cestu do Náchoda. Stavil se pro souseda Hoňku, který měl býti jako svědek úředního jednání na zámku, nezastal jej však doma a sousedka Hoňková mu sdělila, že již před chvílí odešel.

Pinkava si za ním hodně pospíšil, v domnění, že jej ještě dohoní. Nezastihl jej však ani cestou ani na zámku. A také ani svého věřitele fabrikanta Umlaufa na zámku nezaslal. V kanceláři mu bylo sděleno, že tam zmíněný dosud nebyl. V té tísni se vracel Pinkava rychle na Čertovinu, aby se znova poptal po Hoňkovi. Dostal však stejnou odpověď. Pospíšil znova do Náchoda. Ani po druhé však nezaslal žádného z hledaných a ve vrchnostenské kanceláři, kde se opět poptával po svém věřiteli, bylo mu sděleno, že tam byl a žádal zavtělení celé dlužné částky jednoho sta tisíc zlatých šajnů podle listiny předešlého dne sepsané a ta listina že je právoplatná i beze všech svědků.

Zmámený vypotácel se z kanceláře. Aby ušel zrakům lidí a mohl také volněji celou svou zoufalou situaci promysliti, přešel obojí zámecká nádvoří a ubíral se zadní branou lipovým stromořadím a odtud ke Kramolně. Přemýšleje ustálil se brzy na myšlence, že byl oklamán včerejšího dne šéfem Umlaufem i sousedem Hoňkou. Čím dále celou záležitost v myšlenkách probíral, viděl, že částka sto tisíc zlatých jako dluh je nesmírně přemrštěná, a litoval, že se včera při podpisu dlužního úpisu více nebránil. Usoudil, že soused Hoňka má na této částce jistě velký podíl Umlaufem slíbený aneb již předem darovaný. Přesto však tuto myšlenku zase odmítl, že by snad Hoňka takové špatnosti schopen nebyl. A byl. Ba přesvědčil se, že je schopen ve své lakotnosti a touze po majetku špatnosti daleko větší.

Docházeje k domovu umínil si, že co nejrychleji obejde všecky své dlužníky a tkalce, aby zjistil přesný stav svého majetku, vyupomínal, případně zachránil, co by se ještě dalo.

Žena, která byla jen trpnou pozorovatelkou jeho obchodního podnikání a jen domácnosti a polí si hleděla, starostlivě jej teď pozorovala, aniž se osmělila dotázati se, co je příčinou jeho neklidu a zamyšlenosti.

K večeru došel spěšný posel od Umlaufa, který přinesl dopis, datovaný ještě v Náchodě, s velmi stručným sdělením: „Pinkavo, pomozte si teď sám, já vám už pomoci nemohu.“

Dopis záhadný a přece tak nesmírně srozumitelný. Pinkava viděl, že to předsevzetí, na kterém se ustanovil při své dopolední cestě do Náchoda, je úplně správné a že je také nutno jednali co nejrychleji. Slovo úpadek – pangrot – mu neúprosně vířilo hlavou, že té noci sotva zdříml. Již druhý den ráno se chtěl vypraviti na cestu, aby rychle vydobyl a strhl všecky své pohledávky za faktory, případně i tkalci, avšak uvědomil si, že přijde velký počet tkalců s hotovým dílem. A teď byl ke všemu zcela sám. A ten jediný den právě nejvíce rozhodl o jeho osudu i o celém majetku.

Skoro do pozdního večera přijímal tkalcovské kopky od tkalců z Čertoviny, Radechové, Horního Kostelce, Zábrodí a Končin. Přehlížet celé kusy, měřit, štemplovat, to byla na jednu osobu a na den práce příliš veliká. Ulehl pozdě večer velmi unaven, ale starostí sotva zdříml až teprv k ránu.

Jaké však bylo jeho nové překvapení, když ráno vstal a trochu posnídal! Vkročil do skladu. Sotva však usedl, ozvaly se na síni četné hlasy a v zápětí vkročil dovnitř náchodský Pick, daleko známý obchodník v bavlně, a za ním ještě deset dalších osob, nejvíce židů, jak bylo patrno. Pick, sotva pozdraviv, vytáhl z kapsy jakýsi papír, a aniž dal Pinkavovi nahlédnouti, prohlásil: „Pan Umlauf, váš hlavní věřitel, ohlásil předevčírem konkurs na čtyři sta tisíc zlatých, váš sklad byl vzat do celkové konkursní podstaty a my jako věřitelé pana Umlaufa jdeme si zajistit, s čím asi můžeme počítat!“

„Ale vždyť pan Umlauf svou pohledávku už zajistil na mém hospodářství,“ namítal Pinkava, „a já chci poctivě zaplatit!“

„Těch vašich pár korců špatného pole a staré stavení, to, myslíte, že stačí k úhradě jednoho sta tisíce zlatých? V dražbě se nedotrží ani čtvrtina. Potřebujeme záruku lepší. Zabavíme celý sklad i zboží u vašich faktorů a dáme vám sekvestra, abyste nám to nezpronevěřil,“ dodal bezohledně.

Pinkava se zapotácel. Byl blízek mdlob. Beze slova vyšel, aby věřitelům ponechal plnou vůli. Rozbouřené srdce hlasitě bušilo, v hlavě neurčitý vír divokých myšlenek. Teprve k poledni se poněkud z této nové rány uklidnil. V téže době asi byli i věřitelé hotovi se soupisem skladu i pohledávek a bez rozloučení odcházeli.

O svůj sklad se dále nestaral a věda, že není už jeho, dal si, teď už zas pln energického odhodláni, osedlali pěšího koně, aby se rozjel navštíviti své faktory v Poříčí, Hronově, Machově, Machovské Lhotě. Sotva však navštívil prvního, poříčského Hejzlara, slyšel k své hrůze, že dopoledne zde už byl náhončí náchodského Picka, vykázal se listinou vrchnostenského soudu a sepsal si všecky zásoby. Stejně pochodil Pinkava i u hronovského faktora. Proto se dále už neodvážil a vracel se zvolna domů prudkou, výmolovitou cestou „Vyniklicí“, kde kůň každou chvíli klopýtal. Slezl tedy a vedl koně za uzdu a teprve na kopci blíže Studynek zas nasedl, popustil však zcela otěže, přeje koni oddechu, sám se obíraje chmurnými myšlenkami.

Přijížděje do Horní Radechové, pocítil hlad a žízeň. Zastavil se v Kaněrově hospodě a poručil si máz piva, chléb s máslem a syrečky, obvyklou hospodskou krmi, zvláště na vesnici.

Když tak s chutí pojídal a popíjel, zaslechl náhle otevřeným oknem hlasy: „Čípak je to valach s tím sedlem, takový krásný rap! (* černý kůň, vraník, ed.pozn) Snad ne z náchodského zámku?“

„I toto, to je kůň čertovinského Pinkavy, co právě udál pangrot!“

Hlasy se sice vzdalovaly, ale Pinkava otevřeným oknem vše úplně slyšel. Sousta mu rostla i hořkla v ústech.

„Tedy pangrot! A zde už všecko vědí.“ Rychle dopil, vstal a odjížděl. Cestou ke kříži „U lánku“ bodal prudce koně, ač cesta vedla hodně proti vrchu. Těžko ovládal své pobouřené nervy v té hrozné situaci.

Ráno se ohlásil náchodský žid Pick jako sekvestr.

„Ty tedy budeš od nynějška mým hospodářem,“ pomyslil si Pinkava, aniž promluvil se svým nuceným pánem jediného slova.

Jiskřička naděje k záchraně části majetku se Pinkavovi přece jen naskytla. Měl totiž značnou část zboží, asi v ceně patnácti tisíc zlatých, v Trutnově na bělidle a k úpravě. Toto zboží neměl zapsané ani továrník Umlauf ani komise věřitelů, s níž Pinkava ani nemluvil. Bylo vyrobeno z materiálu, který byl zakoupen v Náchodě mimo obchodní styk s Umlaufem. To zboží ovšem nemohlo býti přivezeno domů, jinak by se stalo kořistí věřitelské komise, stejně jako musely býti z domova odstraněny některé cenné části inventáře, aby rovněž později nepřispívaly k úhradě celkového dluhu, kdyby snad dosavadní sklad a pohledávky nestačily.

Přemýšlel usilovně o některých staveních sousedů v Radechové, na Čertovině, i v Kostelci. Buď se mu však zdálo stavení příliš vzdálené, aneb tam neměli dosti místa, nebo nepokládal majitele za dosti spolehlivé v mlčení. Ač již velmi nerad a se značnou nedůvěrou, ustálil se v myšlenkách na hospodářství nejbližšího souseda, rychtáře Hoňky, kde bylo pří veliké výstavností dosti místa pro obojí, zboží í hospodářský inventář.

Pln přátelské ochoty slíbil ihned Hoňka převzetí zboží, jak byl Pinkavou požádán. „Tak, tak, sousede, jen si přivezte, co chcete, místa tu máme dost a dost. Koně dáme do maštele, vešlo by se jich tam ještě víc, vozy a jiné nářadí pod kolnu a tkalcovské zboží v bednách na půdu do komor. Všecko, všecko vám uschovám a pomohu také odvézt z Trutnova, nebo kde to všecko máte!“

Pinkava poděkoval a odcházel. Až ho ta přílišná ochota nějak zarážela. Viděl však, že nemá jiného zbytí.

Druhého dne pozdě v noci přivezli v Hoňkově fasuňkovém voze, vrchovatě narovnaném, krásně upravené zboží, hlavně jemná bílá, čistě lněná plátna, ale také bavlněné kartouny a kanafasy. Všecko to zboží v hodnotě více než patnácti tisíc zlatých bylo podle úmluvy uloženo u Hoňků, aniž Pinkava obdržel jakékoliv písemné potvrzení. Jemu v důvěře ve spravedlivost a poctivost sousedovu stačilo pouhé rukou dáni. (* Podání ruky, kterým si naši staří sousedé často vzájemně potvrzovali důležité právní závazky beze všech úředních listin, a vždycky svého slova také dodrželi.)

Během následujícího dne odstěhovali ještě k Hoňkovým koně, část hovězího dobytka, jiný hospodářský inventář, což vše slíbil Hoňka odkoupiti. A byla toho hezká hromada: tři krásní mladí koně, rapl, za něž dostával Pinkava v Prajzku již přes tisíc sedm set zlatých šajnů, postroj, kráva, jalovice, tele, šedesát korců ovsa, jeden velký fasuňkový vůz, jeden velký žebřiňák, jedna zánovní bryčka, brány, tři špalky včel, troje zánovní štokury (stojací ozdobné hodiny), jedny stříbrné kapesní hodinky, železná kamna, dvě malované almary, patnáct obrazů na skle malovaných, čtyři škopky, máselnice, dvoje černé šaty, stříbrný čepec a konečně dvě velké fůry lučního sena a různé drobnosti z hospodářství, vše nejméně v ceně pěti tisíc zlatých šajnů.

Dojednáno, že peníze budou vyplaceny a zboží tkalcovské vráceno, až by celá záležitost s Umlaufem byla skončena. Pinkava byl nyní už uklidněn, spokojen v pevné naději, že zachránil velkou část svého majetku. Ten klid však nepotrval dlouho, sotva několik dní, protože Pinkava ztratil to, čeho je k normálnímu a trvale spokojenému životu každému člověku odedávna zapotřebí, totiž pravidelného denního zaměstnání. Obchody stály a poli již během doby, kdy faktořil a obchodoval s plátny i bavlněnými textiliemi, úplně odvykl, ostatně zastala vše na malém hospodářství žena s dorůstajícími dětmi.

„Je mi smutno, když nemám do čeho tnout,“ říkával. Zdálo se však, že ho štěstí provází stále. V listopadu r. 1833 zemřel majitel šenku na Čertovině Josef Kozák a kostelecký opatrovník Josef Hanuš nabídl Pinkavovi pacht šenku na dobu šesti let za levný peníz čtyř set padesáti zlatých šajnů ročně. Jako kauci za svěřený hostinský nábytek a nádobí musel složití předem nájem na dvě leta. A tak se stal z pláteníka a faktora (skoro fabrikanta) šenkýřem na Čertovině. Ten šenk by mu byl však sotva vynesl celé rodině na živobytí, kdyby při té hospodě nebylo několik korců polí, kde teď hospodařil.

„Čert však nikdy nespí,“ řekl tkadlec Čížek z Podháje, když se dozvěděl, že Pinkava je šenkýřem. A také opravdu nespal. Několik měsíců před ohlášením Umlaufova konkursu podepsal Pinkava svému šéfovi směnek za pět tisíc čtyři sta zlatých k úhradě dluhů. Tyto směnky odkoupili náchodští židé od paní Umlaufové a žádali náhle na Pinkavovi zaplacení. Poněvadž se směnečná lhůta platební v několika dnech končila, nezbývalo než se rovnati. Sehnal tedy Pinkava polovinu celkového dluhu a smluvil s náchodským Danielem Pickem, že druhou polovinu zapraví za dvě léta při šestiprocentním úroku.

„Ale, pane Pícku, dáte mi písemné potvrzení o zaplacené částce a potvrdíte prohlášení o placení druhé polovice za dvě léta i s úroky!“

„Když vám, pane Pinkavo, dám tady rukou dání, platí to jako každá dobropísemnost. My vám slovo dodržíme!“

Jak však své slovo dodrželi, ukázalo se nejlépe, když se Pinkava vrátil z Náchoda. V šenku už hodnou chvíli na něho čekal zámecký posel Macek, který mu doručil listinu o tom, že má zabavené všecky hospodářské svršky na celý směnečný dluh, a nezaplatí-li v určené lhůtě, bude vedena exekuce.

Běžel ještě téhož dne do Náchoda, aby mu byla aspoň splacená polovice vrácena, žádného z židů však doma nezaslal. Stejně i při své druhé a třetí cestě. Zato čtvrtý den se dostavila soudní exekuční komise na svršky. Věřitel, nyní Polák, si chtěl zabavené svršky, hlavně dobytek, ihned odvésti. Tu však věřitelskému duchu, hledajícímu touto cestou odškodnění, se stala velmi nemilá příhoda. Polák sám vstoupil do chléva, odvázal mladou, silnou krávu a odváděl ji na dvůr. Kráva však vidouc cizího člověka, na jehož počínání nebyla zvyklá, velmi se rozvzteklila a milého Poláka silně dusla, takže spadl pod zásep na kraj hnojiště, odtud se svezl do hluboké louže a bohatě se zmáchal. Kráva zatím utíkala do polí.

Soudní komise propukla v smích, ale Polákovi nikdo z louže nepomáhal, ač volal zoufale o pomoc. Ani zjednaní pomocníci mu ruky nepodali. Křiče a hroze odešel pak s pomocníky i s komisi skoro s nepořízenou.

Po tomto menším nezdaru nelenili však židé na jiných místech. Obešli všecky Pinkavovy podřízené faktory a rovnali se s nimi co nejrychleji třeba i za polovici dlužné částky, za nedoplatek si však podrželi Pinkavu jako dlužníka i s ostatním jeho dluhem. Zažalovali a vymohli si právní exekuci na všecky svršky i na hospodářství.

Teď ovšem byla dobrá rada drahá, poněvadž šlo o poslední. Lavina vzrostla a valila se těžce, neúprosně. Pinkava podal odpor proti soudnímu výměru, který mu sice pomohl k odkladu placení a zrušení (zatímní) exekuce a dražby, nikoliv však placení celého zbytku dluhu, na nějž již hospodářství s celým fundem instruktem docela nestačilo. Po novém odvolání židů k zemskému (guberniálnímu) soudu, kde si vymohli znova exekuci i dražbu, došel si Pinkava k sousedu Hoňkovi, aby si vyžádal peníze za prodané koně a různé svršky.

Bylo to na jaře r. 1834, po zasetí. Hoňka se právě k večeru vrátil s pole s pacholkem.

„I vítám vás, sousede, copak dobrého mi nesete?“ vítal jej úlisně.

„Potřeboval bych nutně peníze, mám teď s těmi soudy mnoho vydáni a chci vyrovnat větší dluh; tak bych vás prosil, sousede, abychom provedli narovnání s těmi svršky, co jsem vám prodal, a to zboží, plátna a kanafasy chci dovézt do Prahy a zpeněžit.“

Hoňka se tvářil nějak vyjeveně. „Jaké zboží, jaké svršky?“

„No, to zboží, co jsme z podzima přivezli z Trutnova a co jsem u vás uložil k uschování, a pak ty svršky, koně, krávu a to všecko, co jsme sem dopravili hned potom. Slíbil jste to odkoupit.“

„Že jsme sem nějaké zboží dovezli a já že slíbil nějaké svršky odkoupit? Nevím docela o ničem,“ tvářil se Hoňka ještě nevinněji.

„Přeci, sousede, upamatujte se, nemoh’ jste na to jen tak zapomenout’. Bylo toho velmi mnoho!“

„Říkám znova, že nic nevím, žádné zboží tkalcovské jste sem nedal ani žádný inventář, nemám o ničem ani zdání.“

„Ale Čížek z Podháje vám to dosvědčí, pomáhal skládat!“ pronesl už hodně nervosně Pinkava.

„Nic nedosvědčí, protože také nemůže nic vědět!“ odsekl prudce Hoňka.

„Ale, sousede, vy jen snad žertujete, jistě byste mě nechtěl ošidit?“

„Jaképak žerty, nic u mě nemáte, docela o ničem nevím!“

„Nezapírejte, zboží jsme společně vynášeli na půdu do komory a Čížek byl přitom!“

„Jestli mně tu lež ještě jednou budete tvrdit, svolám čeládku a vyhodím vás!“ křičel už Hoňka nesmírně hrubě a rozzlobeně.

Pak suše zakašlal a vysrkl slinu mezi zuby, hrozivě svraštil své srostlé, teď už šedivé obočí a zaťal pěsti, třeba že se snažil býti klidný.

V Pinkavovi však vzkypěla krev nejvyšší měrou. Vrhl se na Hoňku, a uchopiv jej oběma rukama za vestu, cloumal jím a křičel: „Tak vy mě chcete přeci okrást o tak velký majetek, o celých dvacet tisíc zlatých, vy, vy jeden…!“ Nedořekl, Hoňka se vzapamatoval a řekl: „Tak vám teda povím, dal jste mé ženě asi čtyřicet loket na souky (*Spodní povlaky na peřiny) a víc u mě nemáte.“ Pak vzal křídu a počítal na stole:

Formanka do Hostinného, fasuněk s dvěma páry – 200 fl šajnů
Formanka do Trutnova, fasuněk s dvěma páry – 150 fl šajnů
Formanka do Machova a zameškání – 20 fl šajnů
Dvě cesty do Náchoda s párem a útrata – 100 fl šajnů
Výpomoc při inventuře s p. Umlaufem a zameškání – 30 fl šajnů
Fůry na výpomoc v hospodářství – 100 fl šajnů

„To je celková částka šest set zlatých šajnů, ale vše, co jste mi z inventáře dal, nestojí ani za pět set třicet zlatých, a tak mně ještě dluhujete plných sedmdesát zlatých.“

„To je krádež, hrozná krádež a to si zodpovíte u soudu, odpřísáhnete!“ křičel Pinkava a nejvýš rozčílen odcházel. „Tam vám ukážou, zač toho je loket, takhle okrádat!“

Hoňka neodpovídal, jen se zlostně uplivl a svraštil obočí. V té chvíli byl jeho hranatý obličej pravým obrazem jeho černé, jidášské duše i dravé šelmy. Žádná špatnost, žádná nekalost nebyla mu nízká k dosažení životního cíle, který si vytkl, – zbohatnuti, nesmírného zbohatnuti, aby pak všemu okolí bezmezné vládl pomoci té zlaté zbraně, která sice nebodá do těla, ale bolestně zraňuje duši. V tom nedbal nijak ani vlastního nebezpečí. Pro dosažení tohoto svého plánu roztahoval cynicky hnusná zlodějská chapadla všude, kde jen cítil peněžní zisk. To pocítili již dobře jeho kostelečtí dlužnici, které utahoval stálým zvyšováním interesů a půjčoval proto jen na krátkou dobu, aby pro zvýšení měl dosti důvodů. A tak bohatl, že měřil stříbro a bankocetle teď už na plné truhlice. Teď se do jeho krvavých dračích spárů dostal i Pinkava se zbytkem celého svého majetku. Tím obtížnější bylo postavení Pinkavovo, že se Hoňka před nedávnem stal i rychtářem. Měl plnou důvěru patrimoniálního úřadu, který byl zároveň i nejnižší soudní instancí. Zatím však neměl proti Hoňkovi svědků kromě jediného Čížka, který nedostačoval.

V krátké době se dověděl od náchodských pláteníků, že Hoňka prodával větší množství pláten a jiného tkalcovského zboží na velkém trhu v Brně. Na trhu byli i náchodský Daniel Pick, David Bureš z Dolní Radechové a Josef Poláček z Olešnice, kteří spatřili na celých kusech nalepené vignetky se jménem Pinkavovým. Všecko zboží koupil najednou dosti levně nějaký polský žid.

„Tedy až do Brna zavezl čistý můj pan soused moje krásná plátna, a dokonce byl ještě tak neopatrný, že ani neodstranil nálepky s mou firmou,“ pomyslil si Pinkava a ještě téhož dne zadal na zámku trestní žalobu. Dobrý výsledek tohoto soudního sporu zdál se zajištěný. A tak měl dosud málo v soudech zkušený Pinkava na krku dva soudní spory, které se sice zdály na první pohled pro něho příznivé, soudní řízení však ukázalo pravý opak. Vlekly se pak oba ty procesy po několik let po stupínkách soudních instancí, až přivedly Pinkavu na žebráckou hůl, ač stále doufal ve spravedlnost i Boží pomoc. I časté pouti v těch letech konal do Vambeřic i do Maria Cell, na něž již při svém bohatě rozvětveném obchodě hodně zapomínal. Přesto však v této době nebyl šťastný ani jediný jeho krok. Osud jej na čas vyřadil z legie těch šťastnějších smrtelníků, kteří dosahují svých vytčených cílů hravě. Zato zdánlivě požehnával Bůh tomu, který stále vědomě přestupoval jeho přikázání, sousedu Hoňkovi.

Soudní státní u soudu patrimoniálního na zámku v Náchodě bylo stanoveno již za čtrnáct dní. Po výpovědi žalobce Pinkavy vypovídali čtyři svědci vesměs zcela v jeho prospěch.

Po výpovědech svědků obrátil se justiciár k Hoňkovi: „Svědkové vás zplna usvědčují, že jste vinen tím, z čeho vás viní obžaloba. Jediná cesta, kterou můžete prokázati svou nevinu, jest přísaha, těžká přísaha, kterou si Boha berete za svědka, že jste se ničeho nedopustil, co vám svědci prokazují.“

„Ano, chci přísahat, že všecko, co se tu na mě kydá, je hrozná lež,“ pronesl tvrdě a zlostně Hoňka, ve tváří zsinalý.

Ustrnul justiciár, ustrnul žalobce Pinkava i jeho svědci, nejvíce soused Čížek, který chtěl cosi křičet, ruce zvedal k justiciárovi, ale tak se zajíkal, že slova ze sebe nevypravil. Ustrnuli i přítomní rychtáři, hronovský Šimek, trubijovský Mach a čermenský Jirásek, kteří čekali na další úřední jednání.

Chvílí mrtvé, studené ticho v soudní síni. Ten i onen utíral kapky potu s čela, jen Hoňka tu stál klidný, zachmuřen, obočí jeden hrubý chomáč, vráskami rozřezaný obličej od očí až po sanice.

„Tedy přísahat chcete strašnou přísahou,“ pronesl po chvíli stísněně sám justiciár. Hoňka neodpovídal.

„Krucix a svíce sem!“ zavelel justiciár písaři.

Zavanula vůně voskovic, zaleskl se kříž, na nějž se nyní svezl lhostejný, tupý, ba cynický pohled Hoňkův. Rodil se hrůzný zločin, který ani poslednímu koutečku srdce neposkytuje milosrdenství.

Justiciár vyndal z aktů velký list zažloutlého silného papíru a obrátiv se k Hoňkovi, pokusil se jej odvrátit od těžké přísahy.

„Vzpomeňte si, že jste křesťan a dobře snad jako rozumný člověk a rychtář víte, co obnáší falešná přísaha, že se takový člověk zbavuje na světě štěstí a požehnání božího, když béře Boha za svědka k věcem nepravým a bytostí božskou zakrývá svou lež a tím odírá svého bližního a zavrhuje jej do záhuby.

Musíte věděti, že přestupuje takový člověk osmé přikázáni Boží, a což ještě více, když pohlédneme do budoucností a vzpomeneme na věčnost, kterak tam jednou obstojí před spravedlivým soudem, před kterým je každá tajnost odkrytá a falešný podvod potom přísně trestá. Hospodin zavrhne jej potom od tváře své a zbaví radostí věčných. Považte jen, co je člověk v krátké době svého života, kdyby všecko vyzískal a vším oplýval, přijde čas, že musí opustiti všechno a na věčnost se odebere zcela sám. Jedině dobré a zlé skutky, které v životě nashromáždil, bere s sebou. Láska křesťanská nás učí bližnímu neubližovali, jej z plna srdce milovati a proto člověk, který by proti svému bližnímu falešně a k jeho škodě přísahal, ruší zákon zemský a zavrhuje zákon Boží.

Když by se pak stalo a byl byste usvědčen, že jste falešně přísahal, odsoudí vás zemský zákon na šest let do kriminálu, a jistě bude po vás veta! Tak si dobře rozmyslete, než začnete přísahat, a vzpomeňte, že je všemocný Bůh nad vámi a že by vás mohl ztrestati hned náhlou smrtí aneb jakýmkoliv jiným způsobem.“

To domluviv ptal se ještě jednou Hoňky: „Chcete přísahat i teď?“

„Chci!“ tvrdě a úsečně skoro vykřikl Hoňka.

Justiciár zaváhal, zadíval se do bledé tváře Hoňkovy, jako by mu chtěl dáti ještě několik okamžiků na rozmyšlenou. Hoňka však ten pohled snesl. Ani brvou nepohnul, ba skoro se zdálo, že byl rád a po svém zvyku zlostně vysrkl slinu mezi zuby.

„Dejte dva prsty vzhůru!“ zavelel už rozhodně justiciár, a když nad tělem Ukřižovaného stály dva upracované, mozolné prsty Hoňkovy, pokračoval: „Říkejte za mnou jasně a hlasitě!“ A Hoňka říkal:

„Já přísahám skrze Boha živého, Jeho Syna Ježíše Krista, Jeho Matku a všechny svaté, aby mně Bůh na světě žádné štěstí nedal, aby mě na smyslech a zdraví trestal, pádama navštívil, dítek zbavil, neštěstí za neštěstím aby mě stíhalo, aby má duše radosti věčné zbavena byla.

Protož přísahám skrze spasení své duše, že jsem od Josefa Pinkavy žádné zboží neměl, ostatně, co jsem svršky odkoupil, pořádně a spravedlivě súčtoval, neprávě nic nepřivlastnil ani neodňal, všechno pořádně vyplatil a po všem srovnání mně Josef Pinkava ještě sedmdesát zlatých dlužen zůstal. Že má přísaha je pravá, k tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Amen!“

A Hoňka opakoval pro justiciárovi klidně, jasně, určitě. Přísaha byla ukončena a tím i toto soudní řízení.

Když odešli předvolaní svědci a s nimi i sedlák Hoňka, obrátil se justiciár k Pinkavovi: „Pan Hoňka nastoupil právní důkaz, nemohu vám zde dále pomoci, máte svědky, podejte žalobu k vyšší instanci.“

Byla to malá útěcha, ale přece jen lávka. Na soudy však bylo zapotřebí peněz a zase peněz a těch měl už Pinkava stále méně a soud s náchodskými židy skončen dosud nebyl.

Pinkava byl nejvýš rozčilen, že nebyl ani sebe mocen. Smysly jej opouštěly, nohy se pod ním třásly. Když vycházel ze soudní síně, zlořečil celému světu a proklínal lidskou nespravedlnost. Proklínal lakomce a boháče. Křičel, že se tolik let dřel a teď, že je okraden, že jej křivopřísežník oloupil o všechen jeho majetek.

„Kdyby mne byla raději máma v první koupeli utopila, snad by mi bylo lip. Snad už ani Bůh není spravedlivý a láska křesťanská všecka vymizela. Bude-li někdy Bůh tak nespravedlivě soudit jako dnes lidé, pak běda všem,“ křičel dál.

Potom se však rozumně a rychle uklidnil a odcházel k zámecké hospodě, kde naráz vypil čtvrtku hořké kořalky a pospíchal domů. U Podborného rybníka se zastavil a hlavou mu náhle bleskla myšlenka, aby se v tom hrozném neštěstí raději utopil. Ale myšlenku tu svou rozvahou a dokonce také i s humorem zahnal. „Mám ženu a děti, co ty by dělaly a pak, dnes je ta voda hodně studená a já bych se mohl nachladit.“

Rozhodl se pro další boj se svým nepřítelem. Pracovat bude, dřít do úpadu, až se zas zmůže a rodině zanechá dobré jméno i majetek.

A v té chvíli se mu dokonce naskytla příležitost vykonat dobrý skutek, na nějž v životě nikdy nezapomněl. Snad jen boží ruka jej vedla. Když šel chvíli po hrázi rybníka, zaslechl za sebou jakýsi bručivý hlas. Ohlédne se a vidí podnapilého muže, v němž poznal končinského Dománě. Jak si tak Domáň prozpěvoval, uklouzla mu náhle noha po zledovatělé půdě a Domáň se octl v rybníce. Pinkava se dlouho nerozmýšlel, přiskočil a šťastně ještě za nohy vytáhl Dománě z vody. Chvíli jim třásl, až se probral z mrákot a postavil se na nohy.

„Co děláte, Dománi, vždyť byste se byl utopil,“ napomínal ho. Domáň byl naráz střízlivý. Hlasitě děkoval a sliboval hojnou odměnu.

Tak byli v jedné chvíli vráceni životu lidé dva. Dlouhá léta ještě potom oba žili a byli platní svým rodinám i lidské společnosti.

Dříve, než-li mohl na souseda Hoňku podati žalobu do Hradce, stihlo jeho rodinu nové neštěstí. Soused Hoňka, zvítěziv v první soudní instanci, zaťal své dravčí zuby hlouběji. Vymáhal soudně oněch domněle dlužných sedmdesát zlatých šajnů a vymohl si i právní exekuci. Dostavil se jednoho odpoledne, když Pinkava nebyl doma, do šenku, kde byla přítomna jen sama Pinkavová. Soud zastupoval zámecký soudní sluha starý Macek.

Když Macek jako zástupce soudu ohlásil příčinu jejich příchodu a chystal se zabavovati některé svršky, rozlítila se Pinkavová, jejíž nervy v poslední době tolik utrpěly stálými exekucemi, soudy a všemi ranami, které stíhaly domácnost, do té míry, že začala až nepříčetně na sedláka Hoňku křičeti, že je už o tolik okradl, že by snad chtěl i poslední kousek jejich nábytku ukrást, při čemž jej častovala v nesmírném rozčilení jmény, která se jí právě namátla na jazyku; lhář, zloděj, loupežník, křivopřísežník, a jako furie bila pěstmi Hoňku do hlavy, když bral některý předmět v domácnosti do ruky.

Odešli tedy i se soudním výměrem s nepořízenou. Avšak Pinkavová se potázala se zlou. Hoňka podal žalobu pro urážku na cti, která byla spojena s obviněním o rušení soudního výkonu, a tak těžce zkoušená a nemocná žena byla odsouzena na osm dní do vězení. Ani se nesměla po soudním rozsudku na den vrátiti k rodině, aby si zařídila vše potřebné.

Sotva za ní zapadly dveře vězeňské kobky, byla blízka šílenství. Zoufale křičela, bila pěstmi do dveří, rvala si vlasy, až po několika hodinách klesla únavou na tvrdou lavici. Do rána porodila mrtvé dítě.

Zavolán zámecký úřední lékař, který ihned nařídil, aby bylo posláno pro Pinkavu a nemocná převezena domů. Pinkava se však zdráhal zuby nehty vzíti ji domů. „Když jste si ji až k smrti zřídili, uzdravte si ji; sbohem!“ a odcházel. Zámecký písař Šulc však za ním kvapil a přemlouval jej k umírněnému jednání. Ubezpečil jej, že ani doktor ani apatyka nebudou nic stát, jen když si ženu odveze. Dal mu o tomto slíbu též řádný úřední průkaz.

Dva lékaři dojížděli potom po delší čas z Náchoda k nemocné, přiváželi hojnost léků, že se stav Pinkavové do té míry zlepšil, že mohla zastávati domácnost. O placení všech výloh se Punkava nikdy nestaral a také na něm vymáhány nebyly. Zdraví jeho ženy bylo však úplně podryto. Běhala, trochu pracovala, sem tam šukala, ale stále jako bezduchá.

Mezi tou dobou podal zástupce Pinkavův novou žalobu na Hoňku u krajského soudu v Hradci nad Labem, stání však bylo ustanoveno teprve až na začátek května 1835. Krátce před stáním obdržel Pínkava dopis obsahu velmi důvěrného, kde mu právní zástupce sděloval, že jeho záležitost dostal do referátu soudní rada, o němž bylo všeobecně známo, že jeho kapsa je stále prázdná a proto také nesmírně berná, a aby se snažil s ním promluvit. Tíseň peněžní rostla však u Pinkavy pro stálé soudy a exekuce velkou měrou, přesto však se musel do Hradce vypravili, aby aspoň tohoto soudce poprosil o spravedlivé rozhodnutí.

„Co si přejete?“ ptal se soudní rada, když Pinkava vstoupil v poledne do jeho bytu.

„Spravedlnost v procesu s Hoňkou.“

„Té se vám také bezpečně dostane,“ odpověděl úsečně soudní rada.

Pinkava s poděkováním odcházel. Když si však kupoval dole na podloubí dvě housky místo oběda, zahrčel náhle kolem kočár. Pinkava se zvědavě ohlédl, a koho nespatřil jako svého odpůrce Hoňku spolu s vrchním Essentherem.

„Ovšem, vrchní od rychtáře nebude,“ pomyslil si a uskočil rychle za pilíř, aby nepozorován vyzvěděl, kam se ubírají. K svému úžasu zjistil, že jejich cesta směřovala za stejným cílem jako jeho. To jej však potěšilo co nejméně. Dobře věděl, že Hoňka má největší možnost zapůsobit na „berného“ soudního radu tak, aby rozhodl v jeho prospěch. A také se nijak neklamal. Začátkem června obdržel písemné rozhodnutí hradeckého odvolacího soudu, které nemluvilo nijak o vině Hoňkově ani o jeho právu. Byl to mistrný soudní a právní galimatyáš, který připouštěl jen další odvolání k soudu guberniálnímu do Prahy.

Pinkava byl zoufalý, avšak přes pokračující chudobu chtěl vytrvat, doufaje, že přece jen někde dojde spravedlnosti. Odvolání k soudu guberniálnímu mu napsal přímo jeden z podřízených úředníků onoho soudního rady, který tak šalomounsky rozhodl nedávno jeho rozepři. Při vydání soudních spisů, které musely býti k odvolání přiloženy v kanceláři radově, spíláno mu vesnických hlupáků.

„Chcete být moudřejší než krajský soud, ale špatně vám to dopadne,“ křičel úředník a hodil mu balík akt pod nohy.

Pinkava se nijak pokorně pro listiny neshýbl, ale prohodil klidně: „Jo, jsou na vesnicích jen hloupí lidé, proto se dávají úřady do měst. A tak vás teda ještě žádám, abyste mně do těch lejster poznamenal, že tady v Hradci házejí stranám soudní lejstra pod nohy.“

Úředník se zarazil, vida takovou nebojácnost, zvedl listiny a se slušnou omluvou je podával majiteli.

Pražský guberniální soud rozhodl jaksi nepřímo ve prospěch žalobce Pinkavy tím, že prohlásil nedostatečnost a neúplnost předešlého soudního řízení a nařídil nové řízení, které však ustanovil do Mladé Boleslavě. Byla to tedy čáka pro Pinkavu, že konečně dojde hledané spravedlnosti, avšak k novému soudnímu řízení ve vzdáleném místě bylo zapotřebí tím více peněz na právního zástupce, cesty svědkům a jiné soudní výlohy. A těch nutných peněz se mu už v té době nedostávalo dokonale. Šenk s najatými polnostmi stačil tak k nutné výživě rodiny, a odprodal-li tu a tam nějakou kopku plátna nebo kanafasu s určitým ziskem, které však musel odjinud, hlavně z Kostelce odkoupiti, zhltly tento zisk zase jen stálé soudní výlohy. Soud s náchodskými židy skončil po sedmi letech, kdy mu prodali v dražbě hospodářství i s hlavním inventářem. A přece nedotržili původní částky jednoho sta tisíc zlatých šajnůl

Pinkava se přece jen časem utěšoval, že získá část svého majetku aspoň od tkalců, kterým dříve vlastní peníze půjčil, a kteří neodvedli ničeho do konkursní podstaty. Ale i tu se zklamal. Po skončení konkursního řízení je několikráte obešel a žádal vrácení peněz. Všude však pochodil špatně a vrátil se domů s prázdnou. Tak jistý tkadlec z Machova, o němž se později dověděl, že koupil chalupu, jej připravil o čtyři sta zlatých. Jiný z Machova o sedm set zlatých. Jiný tkadlec z Olešnice si dal vlastní ženou vtěliti na chalupu větší dluh, než kolik by koupí zaplatil a připravil Pinkavu o 280 zl, jiný v téže obci dokonce odkázal chalupu s polem ženě a dětem, a tak Pinkava přidal k soudnímu procesu ještě útraty. A těch podobných dlužníků bylo ještě víc. Trhali, kde se jen co dalo, a zapomínali, že Pinkava založil jejich rodinný blahobyt a pomohl jim v době největší nouze. Teď mu často zatanulo na mysli staré české přísloví: V neštěstí přítele poznáš. A opravdu poznal. Neměl teď ani jediného ani v těch, které podporoval v nouzi po více let.

V jeden den takového krutého poznání lidského sobectví a nevděku si opravdu zaplakal. Rodině Sukově v Dolních Rybnících pomáhal stálým poskytováním výdělku na tři stavy, i hotovými penězi a půjčováním obílí í jinak. Suk, otec četné rodiny, mu často děkoval a sliboval, že mu toho do smrti nejdelší nezapomene! Ale vděčnost utekla, sotva slunce zapadlo, jak i zde praví staré dobré přísloví.

Když se r. 1834 odstěhoval do č. 1. do staré panské hospody, kterou najal od dědiců Kozákových na šest let i s polnostmi, nastal velmi suchý a neúrodný rok. Panovala nesmírná nouze o píci, obilí, brambory. Dobytek byl vybíjen, levného masa hovězího bylo tolik, že je už ani žádný nechtěl. Brambory dorostly velikosti sotva vlašských ořechů. Zkrmilo se kdejaké smetí a lidé začali dokonce trhati i staré došky se střech a řezali je na řezanku smíchanou s trochou slámy nebo trávy, aby píce nabylo. Cent sena stál 2 zl kon. měny. Aby při vážení bylo hodně těžké, vkládali mnozí do otýpek kamení, a když se otýpky nakládaly, padalo kamení s vozu. U Pinkavů krmili dokonce starou babinou (* Poslední odpadky při zpracování lnu ze lněné koudele. Této babiny se používalo jen k mytí nádobí, že byla hodně ostrá. Proto také jí v hospodě na půdě tolik bylo.). Našli jí na půdě v staré hospodě na celou fůru.

Když zkrmil Pinkava i babinu s půdy a neměl na zimu docela žádné pice, vzpomněl si na rybnického Suka, který měl větší louku u potoka, a proto se mu přece jen sena trochu víc urodilo. Kromě toho měl, jak se Pinkava dozvěděl, ještě i seno z loňského roku.

A k tomuto sousedovi, jemuž tolik v životě vypomohl, si poslal Pinkava syna se žebřiňákem pro seno. Sehnal trochu peněz a vzkázal, aby mu prodal fůrku.

Suk navážil mladému Pinkavovi deset otýpek a žádal peníze. „Ale, to ti nestačí na deset otýpek, na jednu ti peníze chybí,“ řekl, když peníze pře- počítal. Pak beze slova chytil jednu naloženou otýpku, snesl ji s vozu a prohlásil: „Až táta pošle peníze za tuhle desátou otýpku, tak si pro ni přijď!“

Ale Pinkava po takové neúčinnosti těch, kterým dříve byl tolik prospěšný, našel přece pomoc, aby tento nejhorší rok šťastně přestál. Jeho vzdálený příbuzný Burdych z Pihová mu půjčil větší množství režné slámy na nejnutnější potřebu a dokonce i trochu peněz. A příští žně byly už o mnoho lepší, že mohl Burdychoví za slámu dáti obilí a dva korce hrachu. Přesto však ještě přede žněmi dělal pro dobytek řezanku ze slámy vypůjčené, do níž přidával došky strhané se svrchního šáru a máčené ve vodě. Přidával také „rejpanky“ (mlíčí – pampelišku), aby aspoň trochu tu chudou řezanku „omastil“.

Ještě však na jaře i ti, kde se nemohli dočkati pro nedostatek píce žní, dobytek prodávali, aby aspoň část uchovali v lepším stavu. Ale řezníci, kteří měli veliký nadbytek, platili všude jen málo. Tak pěkná kráva stála jen 20 zl, jalovice 10 až 12 zl, ač ještě před rokem by za ně byl hospodář dostal cenu dvojnásobnou. Libra hovězího masa, která dříve platila 4-5 kr, někdy i 6 kr, stála nyní pouhé 3 kr. V zájezdní hospodě u Pinkavů byl řezník, který jim za trochu bramborů dával tolik různých vnitřností a podřadnějších částí masa, že vše ani snísti nemohli. Když jednou koupil býka dokonce i za 15 zl, nemohl už maso ani odprodali.

Po příštích žních, které byly zase velmi úrodné, jako dlouhá léta nebývalo, bylo všeho hojnost a nastala nebývalá láce. Korec žita stál pouhé 2 zl, ječmene 1 zl a ještě jej Pinkava nemohl odprodati.

Vyměnil jej proto ve skalickém pivovaře jako hostinský za pivo. Mandel (* 15 otýpek (šít), počítala-li se jedna šíta po 15 kg, byly to dnešní 2.25 q.) režné slámy se prodával za 1 zl. Libra upečeného chleba od pekaře stála necelé tři krejcary šajnů.

Tak se Pinkavovi na čas přece trochu polepšilo. Ale opravdu jen na čas. Hoňka ani teď pokoje nedal. Jako rychtář si zařídil šenk zrovna pod starou hospodou a lákal hosty sem. Kdykoliv Pinkava pořádal nějakou zábavu, rozhodl se hned pořádati zábavu také a tak Pinkavovi velmi škodil, třeba neměl potom v malé obci zisk jeden ani druhý. A tak jej pronásledoval, kde jen mohl, až konečně po pěti letech r. 1839 Pinkavova pachtu koupil hospodu od dědiců Kozákových za 6000 zl šajnů. Pinkava, nechtěje býti Hoňkovým nájemcem, slevil poslední rok pachtu a zakrátko se odstěhoval do nájmu do své bývalé chalupy, kterou v dražbě koupil jeho přítel Antonín Sedláček z Končin. Zde si najal světničku, maštel a kolnu a začal formanit. Byl to krutý zápas se životem, ale Pinkava se nedal. Jezdíval nejprve do středních Čech a rozprodával lněné semeno, později, v době velké neúrody a nouze o kus chleba, přivážel náchodským pekařům obilí. Od dvou měřic měl mzdy 3 zl 30 kr. Jezdíval obyčejně s radechovským formanem Josefem Semerákem na Moravu do Prostějova.

Ale ani ten výdělek mu nebyl dlouho dopřán. Náchodští pekaři začali dovážet obilí svými povozy a Pinkava byl zas bez chleba. Ty lepší chvíle potrvaly jen třináct měsíců. Aby svou četnou rodinu nenechal o hladě, musel se ohlížet po novém výdělku. Odstěhoval se proto před posvícením r. 1841 do Kostelce, kde najal schátralé stavení, bývalou tkalcovnu bratří Machů, čp. 53 a chápal se každého výdělku, který se mu právě naskytl. Bída jej k tomu doháněla. Vždyť si sem přistěhoval jen dva staré vychrtlé koně, jednu kozu, trochu schátralého nábytku, sedm nedospělých a hladových dětí a k tomu ještě 1.100 zl šajnů dluhů. Výhled do budoucna tedy hodně neutěšený.

Byl teď Pinkava dokonalý žebrák, a nebýt toho šenku a najatých polí, musel by býval jít s rodinou podělkovat po sedlácích. A tak musel zanechat i dalšího soudu s Hoňkou. Usnula pak i záležitost s vymáháním sedmdesáti zlatých se strany Hoňkovy. Ale neusnuly na straně Hoňkově boží mlýny, které, jak dobré lidové přísloví praví, melou zvolna, ale jistě.

IX.

Před Vánoci došel na Čertovinu do Hoňkova statku vzkaz, že Márinka v Rokytníku se těžce roznemohla. Donesla ten smutný vzkaz stará sukařka Kleprlice a přitom vyřizovala prosbu Vítové, aby nemeškali a někdo z domácích jistě ještě do večera přišel. Bylo tou dobou ještě bez sněhu, jen tu a tam se kázal malý poprašek, zato silně mrzlo. Čeládka, nájemníci i Hoňkovy děti mlátili na dvou humnech, po pěti na každém, aby bylo ještě do vánoc vymláceno. Nepřišlo tedy to vzkázání Hoňkovi zrovna vhod. Trochu se zaškaredil, vysrkl po svém zvyku slinu mezi zuby, vyšel ze stodoly, osedlal rychle pěšího koně a v malé chvíli uháněl k Rokytníku. Jindy by té ochoty nebyl, ale teď šlo přece jen o dceru Márinku. Koně držel poněkud jen v prudkém cvalu, když jel do vrchu kolem kostelecké myslivny a dál kolem Obory na Krkavčině, dál však k Rokytníku a po samé vsi uháněl tím rychleji.

Sotva zpoceného koně přikryl a uvázal k lípě na dvorku, vkročil dovnitř. Vítku zastal samotnou. Ležela tu v studené sednici bledá, vyhublá, vpadlých očí, s velkými kruhy, hluboko do tváře zapadajícími. Těžce oddychovala a jen bezvládně podala otci ruku.

„A kde máš Minku, aby ti posloužila?“

I ta nezdárnice mně nejvíc pije krev; jen se toulá a do práce se jí moc nechce. Často mně přijde domů dlouho v noci. A to mně nejvíc dodalo!“

Hoňka byl rázem rozhodnut. „Barák zavřeme a odstěhujete se obě k nám na Čertovinu!“ Poznal, že se dcera dožije sotva Vánoc.

„Až přijde Minka a vrátí se Kleprlice, ať připraví, co bude potřeba, a já pro vás co nejdříve přijedu.“ Koně pak hnal stejně úprkem, jako přijel. Poslici Kleprlíkovou potkal až u kostelecké myslivny.

A tak se vracela Márinka, chalupnice Vítka, která se před sotva dvaceti lety s takovou slávou dostala do velkého statku v Rokytníku, do svého rodného místa už skoro jako tělo bez ducha, zchudlá i na duši ubitá. Minka jí dodala, jak se přiznala pantátovi.

Ted tu ležela v rohu velké sednice na posteli pod nebesy, v hlavách u ni plačící panímáma, ochotná každé chvilky jí posloužiti, u nohou Minka, nějak pobledlá, hranatého, jinak dosti pěkného obličeje s obočím hrubým, v jedno srostlým, a s černýma očima, ostrého, avšak neklidného pohledu. Hleděla zarputile ven do okna nebo do země.

Panímáma ji chvílemi pozorovala. „Bože, to je celý pantáta!“ pomyslila si v úleku. „Z toho děvčete nebude jistě nic dobrého!“ Takový zlý soud měla o vlastním muži, ač jeho špatným skutkům nikdy ani slovem neodporovala, jsouc tak lakotná skoro jako on sám.

První den po příjezdu Márinčině na Čertovinu se zdálo, že se nemoc lepší, druhý den však nastal nečekaný obrat. Prudká horečka a křečovité záchvaty se střídaly po celý den. Předvolaný zámecký lékař jen krčil rameny a při odchodu dal Hoňkovi na srozuměnou, že nemocná pracuje k smrti. A měl pravdu. Dva dny před Novým rokem se rozžehnala Vítka se svým životem navždy. Těžko se loučila panímáma Hoňková se svou prvorozenou dcerou, i sedlák Hoňka, tvrdý a bezohledný, zdál se býti dojat, jen Minka nejevila nejmenší lítosti. Sotva se na umírající matku podívala, jen čelo vraštila, a jak mohla, odešla beze slova ze sednice. Hoňkovi i panímámě bylo toto chování nápadné.

„Co je s tebou, seš tak divná, zaražená, slovo nepromluvíš a jen se škaredíš,“ ptal se jí Hoňka k večeru na síní.

„Eh, nic!“ a odběhla ven.

K večeru ji čekali domů, ale nevrátila se. Přišla teprv za dva dny, před matčiným pohřbem, nevyspalá, unavená, šaty pomačkané.

„Kde’s byla tak dlouho?“ ptal se jí zhurta Hoňka. „Máma leží v truhle a ty se touláš po světě.“

Děvče nic.

„Kde’s byla, mluv!“ trhl jí prudce ramenem.

„A co vám je po tom, já se vás taky neptám, kam chodíte!“

Hoňka ztrnul. „To ty mně, vlastní vnučka? A to ještě teď, když má máma před funusem?“

„Eh co, taková máma a nic je taky jedno!“

Teď už nebyl Hoňka sebe mocen a chystal se k ráně. Sotva však přiskočil, aby uhodil Minku pěstí, děvče odskočilo a vletělo prudce do otevřených dveří tam, kde v rakvi odpočívala nebožka a kolem ní panímáma, ženská čeládka a sousedky. Pantáta za ní, ale ve dveřích se zarazil. Co však v té chvílí uslyšel, ani v den vlastní smrti by se byl nenadál.

„Ty krkavčí mámo, ty mlsná klepno, proklínám tě, proklínám, stokrát tě proklínám, abys neměla nikdy v hrobě pokoj, abys bloudila každou noc po hřbitově, proklínám tě, ty zlodějko mého věna, ty nafoukaná parádnice, proklínám tě, aby tě čert do horoucích pekel na vidlích odtáh’, aby tě na rožni smažil, jako tys dobrá jídla smažila a rozdávala a mě jen okrádala a radosti nedopřála, jen dření a dření, proklínám tě, proklínám tě strašlivou kletbou, aby tvou mršinu jen psi…“

Nedokončila. Strašlivý záchvat zuřivosti zvolna pomíjel. Oči, které byly úděsně, až do krvava vyvaleny a ostrými blesky bily do tváře nebožce, zvolna se zavíraly, ruce v pěstích vzhůru zvednuté, které se jako dvě kladiva prudce nad čelem matčiným třásly, každé chvíle jen a jen to zsinalé čelo bít, ustávaly, klesaly k bokům, sípavý hlas v hrdle umlkal, celé tělo se křivilo, hroutilo, padalo k zemi. Slábnoucí ruka se zachytila ještě okraje rakve, div že ji nepřevrátila.

Byl to příliš krutý a divoký náraz uším, očím i nervům všech přítomných, než aby se rychle vzpamatovali, omdlelou odnesli a křísili. Ani ten tvrdý, sobecký, ukrutný a zločinný Hoňka nemohl s místa. Byl jako přikován. Jen řezavá myšlenka mu táhla hlavou: „To je krev tvé krve!“

A pak soudní síň, justicíár, Pínkava, krucifix, svíce a jasná slova jeho přísahy mu zněla v uších: „Přísahám Bohu Všemohoucímu…“

Mlýny Boží mlely Hoňkovi na prvním složení.

První, kdo se vzpamatoval z hrozných slov prokletí, byla rokytenská Kleprlice, která tu od stěhování vypomáhala. Znala divokou a nezkrotnou povahu Minčinu, znala její záletné toulky, znala i její nenávist k nebože matce. Takového šíleného výbuchu se však přece jen nenadála. Odnesla omdlelou Minku do přístěnku, položila na lavici u kamen a máčela jí hlavu studenými obklady. Za ní se za chvíli přišourala málo živá panímáma. Sousedky i čeládka se tiše vytratily.

Za hodnou chvíli se Minka probrala ze mdlob. Prudce se posadila na lavici, rozhlížela se kolem zkalenýma, udivenýma a nepřítomnýma očima. Pak rázem, beze slova, prostovlasá, neustrojená se hnala ze dveří ven, do mrazu a ubíhala ze stavení dolů, kamsi k Radechové.

„Kam jen běží?,“ ptala se úzkostně panímáma. „Tak neustrojená a taková zima!“

„I nic se nebojte, panímámo,“ odpověděla skoro lhostejně Kleprlice. „Nic se jí nestane a taky se neztratí. Za chvílí bude zas u Raků ve Zbečníku.“

„A co tam?“

„Co tam? Amanta tam má. A taky je podomnej. Ale práč a karbaník. Divous je to a taky se rád napije,“ pokračovala.

„A tam že Minka chodí, a za ním?“ lekala se panímáma.

„I už je to tak. Šak nebožka se jí něco nabránila a nahlídala. Ale jináč nedá a nedá. A teď už je na to pozdě!“

„Co to povídáte, Kleprlíková, pozdě, jak pozdě?“ kvapem se ptala panímáma.

„Inu tak, jak to mezi mladejma lidma bejvá, když se chtěj’, a zvlášť když holka eště honí víc hocha!“

„ Tak to tedy je! Co to na nás jen ten Pán Bůh seslal,“ zahořekovala panímáma lomíc rukama.

„Ale snad se na funus vrátí. Je to přece její máma,“ prohodila jaksi nejistě.

Kleprlice jen pokrčila rameny.

Ale nevrátila se. Na mámině pohřbu jí pranic nezáleželo. Toho dne od časného rána ji všichni domácí vyhlíželi, ale marně. Přišli už zpěváci s učitelem, nebo jak tu ještě po staru říkali, rechtorem Purmem, aby napřed zazpívali několik písní, pomodlili se a pak pojedli.

Staršinka donesla velký pecen domácího chleba, máslo, mísu homolek a vysokou baňatku červené rosolky. Hned nalévala do skleniček a pobízela k jídlu. Purm zakrojil malou patičku, namazal slabě máslem a přiložil jednu homolku. Děvčata se tu zrovna nad hlavou nebožčinou pošťuchovala, chlichtala, hoši je škádlili, žertovali. Každý si zakrojoval hodně hluboko do pecnu, mazal tlustě máslem a nabral homolek, co se jen dalo. I do kapes tajně honem schovávali, že staršinka donesli již druhý a třetí pecen a druhou mísu homolek a že kantor a regenschori nestačil okřikovat svým: „Pšt, pšt, s málem, s málem!“ Sám se rosolky ani nedotkl, zato u mládeže se po první baňatce jen jen zaprášilo. Chutnala sladká rosolka po pepřených homolkách, i když tu ležela vedle nebožka. Starý, ne zrovna chvalný zvyk přemáhal i nechuť.

Za chvíli se dostavil i farář Kerner, kterého si k slavnému pohřbu pozval Hoňka až do stavení, a za ním přicházeli četní sousedé i sousedky, starší ženy ještě v bílých šátcích na hlavách.

Zpěváci zatím již dojedli a dopili a postavili se k rakvi vedle faráře. I domácí se sešli, jen pantáta a panímáma stále scházeli. Vyhlíželi ještě v poslední chvíli Minku, ale zbytečně. Teď už i farář se ohlížel a potichu vzkázal po jednom zpěvákovi, aby už přišli, že čas utíká. Byl pak pohřeb, slavný pro oči lidí i podle Hoňkova bohatství, ale nevýslovně smutný pro rodiče i děda a bábu Hoňkovy. Minka nepřišla vyprovodit mámu na hřbitov ani nepostála nad jejím otevřeným hrobem. Vrátila se teprve po několika dnech. S nikým se neuvítala, s nikým nemluvila, ani ne s vlastní bábou, která jí už všecko v srdci odpustila. Pustila se jen do každé práce, která se jí zrovna před očima namanula.

Za krátký čas byl Hoňka ustanoven poručníkem. Poněvadž mu starost o chalupu v Rokytníku značně vadila při vlastním hospodářství i občasném formanění, prodal ji a stržené peníze uložil doma v truhlici. Když sdělil Mince, jak s chalupou naložil, pustila se do prudkého, křečovitého pláče a znova na několik dní utekla z domova. Tiše jako stín se pak připlížila domů a s nikým slova nepromluvila.

Kteréhosi dne koncem měsíce února přiběhla staršinka celá ustrašená k hospodyni: „Panímámo, panímámo, Minka leží v chlévě na slámě a vedle ní dítě. Pojďte honem, odneseme ji do sednice!“

„Ježíši Kriste!“ vyrazila ze sebe panímáma. K chůzi však schopna nebyla. Nohy jakoby podťaté, srdce se hlasitě rozbušilo, slova uvázla v hrdle. Byla blízka mdlobám. Staršinka jí pomohla na lavici u kamen a šla honem shánět pomoc. Našla ji u sousedky, staré Koletky.

Když odnesly Minku s dítětem do vytopené sednice a uložily do postele s nebesy, zvedla se panímáma, poněkud už uklidněná, aby uvítala novorozeně. Dlouho se však z narození dítěte, i když bylo nemanželské, netěšila. Po několika hodinách zemřelo. Ale i mladou matku zchvátila těžká horečka, v niž blouznila, prudce s postele vstávala, křičela nesrozumitelná slova, až třetího dne se uklidňovala a tiše spala. Ze spánku se však už neprobudila. Zhasla a byla pohřbena v matčině hrobě i se svým dítětem.

Mlýny Boži mlely Hoňkovi na druhém složení.

Začátkem měsíce března nastala prudká obleva. V neděli dopoledne, když se Hoňka vrátil z kostela a hospodyně připravovala oběd, vstoupil do sednice trubijovský hajný Hanuš. Byl všecek udýchán, že sotva pozdravil.

„Pa – pa – pantáto, vime, vime, pa – pa – pantáto, in kucem (*In kurzen, spr. im kurzen – zkrátka.), teda, vime, vime. Jak bych to, pa – pa – pantáto, řek, vime,“ koktal a zajikal se hajný.

„No, tak si sedněte, hajnej, až se vydýcháte, tak nám to povíte, a snad taky sklenička borovičky pomůže,“ prohodil Hoňka, a ač nebyl nikdy štědrý, vytáhl z almárky baňatku a hajnému naléval.

Hanuš honem obrátil zrovna stupečky dvě, mlčky kývnutím hlavy děkoval, hladil si s úsměvem místo, kudy ten dobrý mok do žaludku odtékal, ale s další řečí to pořád nešlo. Až po chvilce se rozkýval, rukama si pomáhal:

„A — a — in kucem, teda, vime, pantáto, vime, viďal sem ulese, vime, tam byl… na stromě.“

„Kdo tam byl na stromě?“ nedočkavě se ptal Hoňka.

„Vime, vime, in kucem, vime, pantáto, jako Josef, vine.“

„Kerej Josef, tak to už vykoktejte, k čertu!“

„No, in kucem, vime, jako váš Josef.“

„Co se stalo s Josefem? Kde je, kde ’ste ho našel?“ ptal se už nedočkavě Hoňka a zatřásl hajným.

„No, teda, von se …, von se, in kucem, von se … vime,“ a hajný ukazoval rukou kolem krku.

„Uvázal,“ s hrůzou si řekl Hoňka.

„Tak, tak, in kucem, vime, pantáto, tak, uvázal, jako tento voběsil.“

Ta nová rána už byla příliš mnoho i na tvrdého, necitelného Hoňku. Zesinal, oči se mu hrůzou vyvalily, jejich výraz byl nepřítomný, černé stíny se prudce míhaly kolem a z nich najednou jako strašlivý přízrak vyvstává zámecká kancelář, černý krucifix, dvě planoucí svíce a v uších hučela slova: „Přisahám skrze Boha živého…, aby mne na zdraví trestal, dítek mě zbavil!“ Chytil se zoufale za hlavu oběma rukama, vyrazil prostovlasý a bez kabátu ven do polí, kde jako beze smyslů hnán se brouzdal rozmočeným sněhem dlouho přes poledne. Panímáma ho ani k obědu nedovolala.

Mlýny Boží mlely Hoňkovi na třetím složení.

X

Uplynul měsíc. Slunce se už pevnou rukou uchopilo žezla a vládlo v celé své nádheře přírodou. Pole a meze kvapem vysychaly, hospodáři se chystali do polí. I u Hoňků se připravovali. Pacholek vytáhl hak se širokým popruhem na klečích a brány se zabranačem a obojí naložil do truhlíka. Do vozu zapřáhl pár koni, s nimiž vyjel, a sedlák za nim vedl jednoho koně na oprati.

Dojeli na dlouhý lán, kde měl pacholek zorat starý úhor a hospodář vláčit loňskou měkkotu. Pacholek zapřáhl pár koni do haku, na vedlejším poli zapřáhl hospodáři do bran, a chytiv popruh, chtěl si je přehoditi přes ramena. Sotva však chytil oprať, aby koně pobídl, ohlédl se po pantátovi. Sedlák byl nějaký divný. Stál za vozem a nepřítomnýma očima se díval k Hejnovce. Pacholek pobídl koně, a už se černá, mazlavá hlína začala obracet. Ušli však jen několik kroků. Jak radlice začala hlasitě šumět svou pracovní píseň, utrhl sedlák své oči od lesa a byl dvěma skoky u pacholka. Vyrval mu z ruky bič, s ramen popruh, odstrčil jej, chytil kleče, a aniž by pamatoval, že bez popruhu kleče rovně nad brázdou neudrží, šlehl zuřivě podsedního a „hyje, hysta, bestie!“ zařval a táhl divoce brázdu kolem meze dál.

„Ale, pantáto, přeci ’sem já dycky hakoval, proč vy teď, pro vás je lehčí práce vláčit!“

„Drž hubu, dělám, co sám za dobré uznám. Kdo je hospodář, co?“ a už po něm švihl bičem, že měl pacholek co dělat, aby se uhnul. Hak se zakymácel, radlice vyjela z brázdy.

„Prach, sec, sak, vy bestie!“ láteřil Hoňka, otočil bič násadkou a bil koně hlava nehlava, bil bláznivě, až se otočili o celé kolo. Řičeli a bázlivě se ohlíželi, prudce vzpínali. Náhle pustil Hoňka bezvládně bič, chytil se za srdce, zesinal a upadl polomrtvý na mez. Zmítal se v křečovitém záchvatu, s očima divoce vypoulenýma. Pacholek jej s hrůzou pozoroval. Po chvíli záchvat ustal. Sedlák se zadíval vytřeštěnýma očima vedle na mez a těžce vyrážel: „Tady stín, čemý stín… ne stín. Minka. Minko, prosím tě, nezlořeč!“ Ale dál vyrážel těžce sípavým hlasem: „Zlořečím všem, všem v našem rodě, všecky proklínám. Přisahám Bohu všemohoucímu …“ a zakrýval si tvář a vytřeštěné oči. Pak se náhle zvedl a šíleně utíkal zpátky do statku.

Všude prázdno. Ženské čistily po zimě sad. Hoňka toporně usedl na laje u kamen a zas tak nepřítomně se díval do oken. Tak jej zastala panímáma, když pacholek, který se musel s pole vrátit, protože hak byl polámaný, jí všecko ulekaně vypověděl.

„Pantáto, co je vám, co se vám stalo?“ Žádná odpověď, jen jakýsi úděsný záblesk v očích z hrůzy, která táhla duší sedlákovou. Tak seděl bez hlesu celou noc, příští den i noc následující. Teprve třetí den ráno žádal na selce trochu jídla. Ustrojil se do svátečních šatů, do kapsy vzal velkou částku peněz a bez jediného slova k selce nebo k jinému v domácnosti odcházel ke Kostelci. Selka s rudýma očima od pláče vyšla za ním až k bráně a dívajíc se dlouho, až zašel, šeptala: „Aby ho Pánbůh provázel!“

Ten samý Hoňka, dosud jako jedle rovný, třeba už pětašedesátiletý, kráčel shrbený, skleslý a chvěl se na celém těle. Potkával lidi, kteří spěchali na pole a hlasitě pozdravovali známého rychtáře a bohatého sedláka. Ale Hoňka nic. Ani nezdravil ani na pozdravy neodpovídal, jen se těžce vlekl dopředu, až se lidé po něm udiveně ohlíželi. Cesta, kterou jindy urazil pěšky za tři čtvrti hodiny, trvala mu nyní více než půl druhé.

Stanul před farou. Těžce oddychoval a váhavě se ohlížel. Ale pak přece jen odhodlaně vkročil do velké farní kanceláře. Mladý farář Kerner mu vážně podával ruku a ptal se, co mu nese.

„I tak,“ řekl váhavě Hoňka, „slyšel jsem, pane faráři, že si stěžujete na jeden nový zvon, že je špatný a musí se vyměnit.“

„Je špatný, je, křápe a myslím, že už v neděli zahájím sbírku na nový.“

„Zaplatím sám, co bude stát,“ vztyčil se zas náhle hrdě sedlák. „Kolik to bude zlatých?“

„Chtěl jsem koupit velký, aspoň deseticentový a ten bude stát jistě čtyři tisíce,“ trochu udiveně se zadíval a odpovídal farář.

Rychtář vytáhl hrst bankocetlí i stříbra a vysázel peníze na stůl.

„Tady jsou, a co bude navíc, to zaplatím po vysvěcení,“ prohlásil již zcela sebevědomě sedlák a znova se rovnal v ramenou. Starý Hoňka, bohatý sedlák, byl zas svůj.

„Ale měl bych, pane faráři, k vám ještě jednu prosbu,“ vážně a zvolna pronášel rychtář.

„I jen mluvte, mluvte, rád vám vyhovím, pokud se jen dá.“

„Jak víte, pane faráři, stihlo nás poslední dobou kolikeré neštěstí, a protože se bojím, tolik bojím, že nebude na všem tom dost, dám na modlení, ne na jedno, na víc, na mnoho, na denní modlitby za štěstí a Boží pomoc celému našemu rodu, a taky za pokoj duše,“ dodal nakonec zvolna.

Farář se dlouze a zpytavě podíval na tvrdého a hrabivého sedláka, který je teď najednou tak štědrý. Díval se beze slova, až Hoňka sklopil své pichlavé oči. Snad po prvé v životě. „Tak, pantáto, tak. Na stálé modlení, denní modlitby za váš celý rod, a nejvíc za vás samotného založíme fundaci, na kterou zaplatíte pět tisíc zlatých. Tak by to žádaly asi církevní předpisy.

A budeme se modlit, budeme, rychtáři, budeme se modlit oba, já i pan kaplan, se srdcem vroucím a budeme prosit Pánaboha o štěstí pro váš rod a nejvíc o pokoj vaší duše a vašeho svědomí. Rozuměl jste mi, Hoňko?“

Sedlák vysázel rychle žádané peníze a zdálo se, že je zas zcela uklidněn, protože se znova zadíval faráři do očí.

Ale farář, aniž pohlédl na vysázené bankocetle, pokračoval neúprosně: „Ale, rychtáři, myslíte, že se Pánbůh dá za peníze koupit? Ba nedá! Největší a nejvážnější modlitba je život, život každého člověka. Pamatujte dobře: Jen životem se člověk modlí. A jen tu modlitbu nejspíš Pánbůh vyslyší!“

Zdálo se, že Hoňka poslední slova farářova přeslechl, protože kvapně poděkoval a odcházel. Před farou se ohlédl do rybku, a dokonce mladicky zatočil holí. Prodal své zlé myšlenky, prodal celé své zlé svědomí za modlení a teď bude mít pokoj jako před tím.

Zahýbal ke Strakovu na cestě zpátky k domovu. „Ale co to řek’ ten farář? Že životem se člověk modlí?“ blesklo mu náhle hlavou. „Ale to nic. Dal jsem na zvon a na modlení a farář slíbil, že se budou vroucně a mnoho modlit za mne a za naše všecky!“ Vysrkl slinu mezi zuby, vztyčil se, pohodil hlavou. Přicházel ke strakovskému šenku, odkud slyšel veselé hlasy.

Vstoupil dovnitř a poručil si holbu červeného vína. Když mu ji šenkýř donesl, vypil ji proti svému zvyku a velké šetrnosti naráz. Zdálo se mu, že spláchl něco, co ho tak divně v krku škrtilo. Poručil si honem novou holbu. A stejně naráz ji vypil. Pak zaplatil a bez pozdravu odcházel. Hosté se za ním, všude známým sedlákem, udiveně ohlíželi. Pospíchal a došel až k rybníku Čermáku, kde teplé jarní slunce začalo naň působit. Malátněl, nohy ztěžkaly, šlo na něho spaní. Sešel potácivě s hráze a blízko pod starým Žižkovým dubem, kde kavernou vytékala voda z rybníka, tvrdě usnul.

Usnul a dlouho zaspával své krvavé svědomí. Tak spal dlouho, celý den, až do soumraku.

Obloha potemněla. Z Kladska přes Náchod se blížila bouře. A ty bývaly vždycky zlé. Přinášely kroupy, povodně i často Boží posly. Zahřmělo dvakrát slaběji, po třetí silně. Hoňka se probudil. Udiveně se rozhlížel, pak kvapně vstal, vyšel na hráz a pospíchal na Čertovinu. Blesky se křižovaly, bouřka sílila a blížila se. Těžké, řídké kapky dešťové dopadaly na zem. Rychtář přidal do kroku. Byl už nad Kozákovou hospodou, když bouřka, která se zdála odcházeti do kraje, se stočila a naráz prudce zahřmělo a blýskalo se hned nad Čertovinou. I déšť se lil s oblak hustěji.

Docházel k hospodě, odkudž už dobře přehlédl celý svůj statek. Těšil se, že už je doma. Vtom prudký blesk a v zápětí šeredný, hrubě řezaný rachot. „Uhodilo,“ napadlo mu, „ale kde?“

Viděl blesk nad svým vlastním statkem, a přece se mu zdálo, že sjel dál v dolině. Ještě nedomyslil a už viděl, že ze stodoly vyšlehly četné plameny. Chtěl dál, do dvora, ke stodole. Chtěl hasit. A zatím nebyl schopen jediného slova volání, ani nejmenšího pohybu. Nohy mu zdřevěněly. Bezvládně se opřel o vysoký plaňkový plot před branou a jen ztrnule se díval do rostoucích plamenů.

Domácí vybíhali. Pacholek, děvečky, selka, podruzi. Jen syn Frantík mezi nimi nebyl. Za chvíli přibíhali sousedé i lidé ze sousedních obcí. Přinášeli žebříky, konve, chtěli hasit. Soused Koleta křičel: „Aspoň domovní stavení udržíme,“ a přistavoval s pacholkem dlouhý žebřík, a už zalévali vodou tu a tam se uchycující plaménky. Marně! Dešť ustal a kusy hořících došků a praskající šindele přiletovaly sem stále s kolny, kde už prohoříval krov. Prudký žár se zmáhal ve dvoře víc a víc. Lidé ustupovali za bránu. Někteří přistavovali žebříky na domovní stavení od starkovské cesty. Řada konví byla podávána nahoru a plameny zalévány. I zde byla však záchrana marná. Z hořícího stavení byl vyveden jen pár koní, několik kusů hovězího dobytka a vyneseny dvě staré almary, několik peřin. Poněvadž krovy rychle padaly, neodvažoval se dál nikdo dovnitř.

a Hoňka stál na stejném místě, nehybný, zmrtvělý a ztrnulým zrakem se díval do plamenů. Ani blízko padající krovy jej nepřiměly, aby se pohnul.

„Umučený Bože, kde je jen pantáta,“ zahořekovala hlasitě selka.

„Tady u plotu,“ zvolal kdosi.

„Pantáto, pantáto, proboha,“ vyrážela v slzách zajíkavě. Ale Hoňka neslyšel, neviděl, jen tupě, ztrnule se díval do hrůzné zkázy. Zdálo se, že opravdu zkameněl.

Spustil se prudký liják. Lidé shazovali trámy s povalů a odstraňovali hořící kupy sena a slámy, aby umenšili plameny. Vtom kdosi v místě, kde byla podkrovní světnička, vzkřikl: „Tady někdo leží!“

Pacholek a podruh přiskočili a vytáhli mrtvé tělo. Hlava a horní část těla byly úplně zuhelnatělé, jen břicho a nohy byly zčásti zachovalé, protože byly zakryty mokrým senem.

„To je spálený Frantík,“ v bolestném úděsu vzkřikl podruh.

Zvolna snášeli to mrtvé, zuhelnatělé tělo až před bránu, kde je položili na trávník před sedláka a panímámu. Kolem se shlukl zástup sousedů. Hrobové ticho. Vtom starý mech Hoňkových obočí se prudce zved’. Zvolna vztahoval své těžké žilnaté a upracované ruce k mrtvole a zas je odtáhl, aby se chytil plotu. Kdo stál u něho blíž, mohl poznat, že měl teď ve zlých očích barvy dvě. Tu uhlem černou a tu plamennou. A mech obočí i očních řas se náhle kmital s jedné na druhou po posledním, co tu z hříšné modlitby jeho života ještě zbylo.

Ta černá hrůza s pozadím dohasínajících plamenů zalkla v hrdle dech všem, kteří stáli kolem a nejvíc staré selce.

„Ježíši Kriste Ukřižovaný,“ vykřikla teprve po chvíli a neznámá sila jí podťala nohy. Padala do náručí sousedky Koletky. Odnesli ji vedle do Koletovy chalupy. Zlá noc, tvrdá, nesmlouvavá, věčná ji obestřela oči.

„Pantáto, panímáma umřela,“ oznamoval pacholek, když se vrátili od Koletů.

Rychtář zvedl hlavu, vypoulil své nepřítomné oči a opakoval monotonně: „Pani-má-ma u-mře-la.“ Pak vysrkl po svém starém zvyku prudce slinu mezi zuby, vztáhl ruce k zuhelnatělé mrtvole svého syna, zasmál se dlouhým, řezavým smíchem a vzkřikl sípavě: „Upek, upek!“

Zvedl pravou nohu, a křepčil kolem synovy mrtvoly.

Nato s hrůzou v očích mezi zuby mumlal: „Přisahám skrze Boha živého … dítek zbavil, na smyslech a zdraví trestal, neštěstí za neštěstím…,“ a zas se divoce chechtal a znova zastavil a opakoval: „Paní-má-ma umře-la!“, a dál se pustil do nového, ještě divočejšího tance o jedné noze s výkřiky: „Upek, upek, upek!“

Mlýny Boží mlely Hoňkovi už na všech složeních, ale teď náhle ztichly.

Bylo domleto.