Jan Voborník (10. 4. 1854 – 8. 3. 1846), rodák z podorlického Pohoří, byl českým pedagogem, překladatelem, spisovatelem a dramatikem. Jeho literární tvorba je rozsahem i náměty pestrá, několik jeho prací se zaobírá i dějinami rodného kraje. Vzpomínka na osudy východočeských tkalců byla otištěna v časopise Od kladského pomezí roku 1924.
Čím je sedlákovi pole, továrníkovi závod, obchodníkovi krám, tím je našemu chudému horalovi tkalcovský stav. Jednotvárný jeho rachot byl mu ukolébavkou v útlém dětství, jej přivezl si z domova na trakaři jako věno, jej obsluhuje celá rodina, jejímž je často jediným živitelem. Přechází s pokolení na pokolení, má své dějiny i tradici. Od rána naplňuje hlomozem nízkou světničku, ba často se ozývá i po celou noc. Jen v neděli umlkne, když tkadlec do kostela si zajde nebo – odpoledne – na „toulku“ kamsi do sousedství. Přes začatou práci přehozeno jest bílé prostěradlo, sukadlo stojí kdesi v koutě nebo na peci, v chaloupce rozkládá se nezvyklé ticho. Jen staré dřevěné hodiny hlasitě počítají čas. Mimo neděle a svátky umlkne stav a přestane vrčet sukadlo jen za mimořádných událostí. To když rodina obohacena jest o nového člena, když svatební veselí ozve se nízkou světničkou nebo když kněz ve smutečním rouše zapěje na prahu truchlivé „miserere mei“ a z chaloupky vynášejí dvě pracovité, těžko postrádatelné ruce. Ale ani tu neumlkne stav na dlouho. Již zítra, ba snad již odpoledne znovu se rozhučí, sukadlo opět spustí vrčivou svou píseň.
Stavu slouží všichni členové rodiny: otec, matka i děti. Ty děti! Den co den, po celý dlouhý rok od nejčasnějšího jitra až do pozdních hodin večerních sedí schouleny u „kolečka“ a soukají a soukají, malé osnovu, větší cívky. Sukadlo vrčí, od kmitavého jeho pohybu zrak přechází, oči se kalí a tvrdá nit hluboko zařezává se do útlých dosud prstů. Jak toužebně se dívají od své jednotvárné práce do sluncem ozářené krajiny! Jak touží mladé jejich tělo po pohybu, vzduchu, slunci! Jak chtělo by se jim zadovádět si na trávníku, zasmát se, zavýsknout! Ale těch prázdných cívek neubývá a neubyde nikdy. Hlučící stav odsuzuje k mlčenlivosti a sukadlo ke ztrnulé nehybnosti po celý den. Proto již od mládí naučily se málomluvnosti, proto vážnost a zatrpklý výraz smutku, tak charakteristický znak našich tkalců, usedá již i na dětskou tvář. Jen škola je na chvíli radostnou změnou, ale sotva za dětmi zapadnou dveře domácí světnice, jednotvárné, nekonečné soukání nastane zas.
Stav není jen mrtvým kusem nábytku nebo pouhým domácím nářadím, je jakoby přítelem a členem rodiny. Všichni mu slouží, všichni ho ošetřují, s ním hovoří, jemu žalují své stesky, s ním sdílejí své radosti. A stav jako by rozuměl, poslouchá, těší, radí, ač i pohněvat a vysmát se dovede. Všichni mu dobře rozumějí, neboť zdánlivě jednotvárný jeho klapot není rodině tkalcově jen prázdným zvukem.
Když ráno usedá tkadlec ku práci, slibuje stav, že vydělá
„na cukr, na kafe, na cukr, na kafe,
na cukr, na kafe, na petrolín.“
Mnoho to ovšem není. Když se chopí díla matka, aby vystřídala unavené ruce otcovy, přidává ještě
„na mouku, na mléko,
na mouku, na mléko.“
Jde-li práce dobře, je-li osnova pevná a niti se netrhají, bude prý též
„bochníček kulatej,
bochníček kulatej.“
Pláče-li dítě v kolébce, protože je matka kolébati nemůže, zpívá mu ukolébavku sám stav hlučně vykřikuje:
„Houpity, houpity,
houpity, houpity!“
Aby se matka pláčem dítěte nedala odlákati od díla, udržuje ji slibem:
„Krupici na kaši, krupici na kaši“ – pro malé její robátko.
Když pozdě večer spánek všem klíží unavená víčka a jen otec zůstal za stavem, aby pracoval dlouho do noci, zahání stav jeho ospalost nadějí
„na tabák, na sirky,
na tabák, na sirky.“
Toho, kdo si rád v hospodě posedí – ale takových je mezi tkalci málo – láka do díla slibem:
„Na čtvrtku, na litr,
na čtvrtku, na litr.“
Dětem bývá u sukadla až nesnesitelně trudno. Chce se jim ven, proběhnout se, zadovádět. Stav je však odkládá:
„Počkej, až za chvíli,
počkej, až za chvíli!“
Zvláště chlapcům bývá u sukadla zle a jak jen mohou, již se vytratí ven. Ale protiva stav hned to na ně žaluje:
„Hoši jsou na sadě,
hoši jsou na sadě.“
Jen by je pořád honil do práce. Sotva opustí práh školní, už vykřikuje:
„Děti jdou ze školy,
děti jdou ze školy.“
Snad má strach, aby se někde chvilku neomeškaly.
Práce tkalcova není vždy tak jednotvárná, jak se na prvý pohled zdá. Zvláště je-li kus přetkávaný, t. j. mění-li se barva vetkávaných nití, nebo střídají-li se ponížky, musí si tkadlec počínati velmi opatrně. Stav jej stále upozorňuje voláním:
„Stehlík, kanár,
stehlík, kanár, vrána.“
Při jednodušším díle volá:
„Nuty, nuty, červínek,
nuty, nuty, červínek.“
Před nedělí pobízí všecky k usilovnější práci a pospěchu lákavým slibem.
„Na buchty makový,
na buchty makový.“
Před posvícením dává každému
„koláče kulatý,
koláče kulatý.“
Dětem přidává
„na půlku okurku,
na půlku okurku.“
Dospívající dceři slibuje
„na nové střevíce,
na šaty k muzice.“
Mladíka pobízí ku práci nadějí na veselý posvícenecký rej. Napodobuje rytmus hudby i šustot podešví o podlahu:
„Hop, šup, šup, hop, šup, šup,
hop ho sem, hop ho tam!“
Hoch vidí se již v kole. Vesele potrhuje „dojákem“ a se stavem hlasitě si vykřikuje:
„Ďoučata, ďoučata,
holka sem, holka tam!“
To bude rej! Prý i rodiče přijdou a dokonce si i zatočí. Tak aspoň prozrazuje vševědoucí stav, volaje:
„Táta s mámou, táta s mámou.“
Ale kdo bude doma hlídat malou chasu? Stav hned poradí:
„Dědeček, babička,
dědeček, babička.“
To bude „slauný“ posvícení. Sukadlo neustále vrčí, stav hlomozí, všichni pospíchají. Konečně jest kus hotov a tkadlec odnáší jej vydavači do vzdáleného města. Doma úklid a slavnostní nálada. Když se soumrak sklání nad krajem, nezvyklou chůzí unavený tkadlec zvolna se ubírá k domovu. Krok jeho je těžký, čelo zachmuřeno. Zas méně od práce zaplatil vydavač, jako by o ruční dílo nikdo ve světě nestál. Ubohý tkadlec nese si domů sotva několik korun. Všechny krásné naděje dýmem se rozplynuly. Tytam jsou koláče kulatý, buchty s mákem, bochníček kulatej i půlka okurky, o nových šatech a střevících ani nemluvě. Ani na tabák nezbude a bude zas jen to „holý bídný živobytí.“ Když usedne tkadlec opět ku práci, aby začal nové „dílo“, stav rozezleně volá:
„Proklatá žebrota,
proklatá žebrota!“
a svádí tkalce:
„Vem pytlík, jdi žebrat,
vem pytlík, jdi žebrat!“
Vždyť tohle nestačí ani
„Na buchty žebrácký,
na buchty žebrácký“
a budem zas jenom
„brambory, kyselo,
brambory, kyselo.“
Vida, že tkadlec je opravdu na vahách, ponouká dále:
„Uhoď s tím, uhoď s tím!“
Ubohý tkadlec poznává všechnu svoji bídu, vidí, že ruční tkalcovina hyne, ale neví si rady. Stav navádí:
„Do světa, do světa,
do světa, do světa!“
To je však pro našeho tkalce příliš veliká a dalekosáhlá změna a není mu možno jen tak hned se rozhodnout. Přemýšlí, uvažuje, hledá příčinu své bídy i viníka, Starý tlachavý stav hned to ví a volá:
„Vlček a Řezníček,
Falta a Koníček.“
Jsou to sousedé našeho tkalce. Zná je dobře a ví, že se mají právě tak špatně jako on. I zasměje se starému hloupému stavu, zamyslí se na chvíli, trpkost znenáhla mizí a konečně uklidněn usedá za stav, uchopí doják, ponížky opět zaskřípou, člunek se rozběhne a hle! Stav jakoby nic spustí starou svou známou notou:
„Na cukr, na kafe, na cukr, na kafe,
na cukr, na kafe, na petrolín.“
Je zase dobře a vše zůstane při starém.
Míjejí týdny, měsíce i léta, ale v chaloupce tkalcově stále hůř a hůře. Stav jako by stárl, slábl a churavěl. Stále mdleji a smutněji ozývá se dunivý jeho hlas, ba časem umlká i na několik dní. Ubývá práce, ruční tkalcovina hyne, zatlačována jsouc tovární výrobou ve městech. Už není „na cukr, na kafe“, ba ani „na buchty žebrácký“ nebo „brambory, kyselo.“ Kdykoli uchopí se bledý tkadlec zemdlenou rukou díla, rozeschlý stav volá chraplavým hlasem:
„Uhoď s tím, uhoď s tím!“
A tkadlec poznává, že tentokrát opravdu je konec. Vida, že již nebude lépe, s těžkým srdcem rozdělá starý stav , odnese na půdu za komín, aby se stal kořistí červů, prodá starou, vetchou, shrbenou, ale milou chaloupku, opouští dědinu i sluncem ozářený kraj a ubírá se do vzdáleného továrního města, plného hlomozu a kouře za chlebem.
Tam kdesi v předměstí ubytuje se ve vlhké, nevlídné světničce s jedním oknem do páchnoucího dvora a druhý den, ponechav děti sobě samým, zapadá i se ženou v prostorách ohromné hučící továrny společně se sty a sty druhů, které potkal týž osud. S hlomozem města a hukotem továrny nové, dosud neznámé věci zavalí mysl ubohého tkalce: sociální spravedlnost, třídní boj, stavovská organisace, stávka, tisk, až je z toho všecek zmaten. Když k večeru, pokryt jemným chmýřím bavlny, těžkým krokem se vrací do studeného bytu, je po bídě. Ale hlavou víří mu vzpomínky na časy minulé jako na pěknou, byť smutnou pohádku, jako na krásný, třeba teskný sen.
Za některé údaje, jak hovoří tkalcovský stav, děkuji p. uč. P. Dvořákovi ve Slatině nad Úpou.
OD KLADSKÝCH HRANIC 