Z lidových pamětí
Z Nyvltova rodu ve Vysokově vyšlo za dlouhý léta již něco statných vojínův, že by z nich byl, jak se pyšně honosili, bezmála celý pluk. Přežili několik zeměpánův a s některými měli docela čest osobně mluviti. Až po naše časy dochovala se potomků rodu toho pověst o císaři Josefovi II. a jejich předku Fraňku Nývltovi.
Brzy po založení pevnosti Josefova vzali mladého Fraňka k vojsku a přidělili ho k posádce josefovské. Daleko za Vysokov provázela ho v den odchodu jeho Tonka, dcera Kejdanova. Byla dívčina velká jako on, štíhlá jako jedle, ztepilá jako srna, hnědovlasá, žárem dnů slunečních opálená, pravá holka venkovská; povahou svou byla dobrosrdečna, vesela a hovorna a co chvíle se smála. Statky Nývltův a Kejdanův stály podle sebe. Franěk a Tonka žili jako bratr a sestra od dětinství, a když dospěli, srdce jejich přilnula k sobě ještě těsněji. Činili přípravy k hodům svatebním v srdci i domácnosti. A teď z nenadání roztrhla je od sebe trubka vojenská.
Tonka na rozchodu, objavši Fraňka kolem krku, zašeptala, tiše lkajíc:
„Di s Pánembohem! Nezapomínej na mě a vrať se věrnej a hodnej! Pod nebem ti slibuju svatosvatě, že si na tě počkám třá dvacet let“.
„Důvěřuj mně, Tonko, před Pánembohem“! ujišťoval Franěk dívku pohnutým hlasem. „Vrátím-li se šťastně za čtrnáct let, žádná jiná nebude má, než ty“.
„Tak sprovázej tě Pámbu!“ loučila se s ním Tonka, hořce plačíc.
Ještě dlouho dívka stála za vesnicí Klením a hleděla za ním s očima slzavýma a se srdcem pukajícím hořem. Pak ještě z dáli zamávali si posledně rukama, a zmizeli jeden druhému rozžalostněni v duši.
Čtrnácte let čekati, až se Franěk z vojny vrátí, jest dlouhá doba a stačí, aby podkopala žulové základy lásky, podporované sliby a přísahami. A ten čas vleče se tak pomalu, ač s tlukoucím srdcem ženeme jej v před. Obraznost mate se, bloudí a kouzlí nám obrazy neslýchaných nebezpečí a neštěstí. Kdož ví, vrátí-li se vůbec z vojny?
Minuly tři roky, co Franěk s Tonkou posledně se viděli. Navštěvovat se tehdáž nemohli a také nesměli. Kdo zapadl na vojnu, odumřel v ten čas domácím. Dni šly jeden za druhým. Blížilo se po svatém Václavě vysokovské posvícení. Tonka vzpomínala teď více dnem i nocí Fraňka, co asi dělá a jak se mu daří. Neměla k ničemu žádné chuti. Těžký stesk napadl ji neodbytně… Ó, by tak Franěk byl doma na posvícení a ona mohla se s ním potěšiti! Ubohý neměl se ani na vojně najísti posvíceneckých koláčův a svého zamilovaného jídla – jahelníku se sušenými švestkami. Jak bude smutné vzpomínati v cizině posvíceneckého veselí, co zatím ona bude užívat doma všeho v hojnosti! Ne, ne – raději si sama všeho odepře, nemá-li také její milý Franěk mít z toho podíl.
V sobotu před posvícením napadla ji myšlenka, snad bláhová, ale neústupná: sejít se zítra v neděli v Josefově se svým milým, děj se co děj a přinést mu na přilepšenou koláče a jahelník. S myšlenkou touto netajila se ani před starou Nývltkou, která ji ještě pochválila za její pozornost a ranec koláčů ji pro syna Fraňka přidala.
Nadešla očekávaná neděle a s ní posvícenecké nálada v duši a srdci. Tonka upekla dopoledne chutný jahelník se slívami, nastrojila se slavnostně, zabalila pekáč do rohožky, aby jídlo nevystydlo a kvapným krokem vydala se na cestu. Teprve na cestě zmocnil se jí jakýsi nepokoj. Co bude asi, nenalezne-li v Josefově Fraňka? Zdaž bude mít k němu přístup? Acož nebude-li se svými kamarády někde za branou? Takové myšlenky tísnily ji po cestě.
„Nu, ať už to dopadne jak dopadne!“ zašeptala, dodávajíc si odvahy.
Neděle byla jasná, vyznamenávajíc se neobyčejnou mírností. Všude vládl klid a nerušená něha venkova —
U strážní budky před pevností opodál cesty vojín stojí na stráži a upřeně pohlíží v před. Poslouchá a jest mu u srdce nevolno; hlavu má plnu vzpomínek na domov, plnu obrazů v duši vzbuzených, obrazů jako jsou prostičké malované obrázky na pouti… A domov, drahý domov posílá mu dnes ze vzdálenosti svoji podobu, hlas, pohyb, duši, vůni, posvícenský ruch, hudbu, zpěv, smích a jásot… Přichází mu na mysl Tonka a nezapomenutelné chvíle s ní prožité… Žeť mu tak k srdci přirostla!… Co as doma dělá nyní?…. Vzpomíná-li na něho?… Zajisté se raduje, směje s domácími hosty a těší se na večerní muziku – – –
Dívaje se tak zamyšleně vpřed, vidí blížiti se k sobě dívčí postavu; zří ten známý, blížící se krok a zůstává jako omráčen. Poznává svou milou, nezapomenutelnou Tonku. Je tak zaražen, že ani dobře nechápe, co by vše to znamenalo… A přece těší se nevýslovně na ten drahý hlas, pohled, úsměv, stisknutí…
Dívka rozhlíží se nedaleko budky bojácně kolem sebe, jakoby se chtěla ujistit, že jsou nepozorováni. Potom přistupuje blíže ke stráži, které nepoznává.
„Prosím vás, dobrej vojáčku“, tázala se ostýchavým hlasem, „neznáte tady v Josefově vojáčka Francka Nývltovýho?“
Při tom se lehce zapýřila.
„Můj Bože, Tonko,“ zvolal Franěk u vytržení, „drahá Tonko, což sem se za ta tři léta tak změnil, že mě už nepoznáváš?“ …
Tonka div nepustila z rukou v nevýslovném úžasu dva ranečky.
„Můj ty Ježíši, tys to, Francku?“ vykřikla dívka plna radosti. „Budiž Bohu věčná chvála, až sem tě šťastně hned na poprvé našla! A jak seš zdravej a jak ti ten ‚mundur‘ pěkně sluší! Ach, Francku, Francku!“
Potom ovinula rámě kolem jeho šíje, zadívala se mu do očí s tím důvěry plným pohledem a pozvedla rty k polibku. Franěk vyhověl bez okolků jejímu vyzvání. Jásotná radost zmocnila se obou milencův.
„A teď jez!“ vybídla ho Tonka, vymknuvši se mu z objetí a podala mu dřevěnou lžíci. „Upekla jsem ti tvůj zamilovanej jahelník; tuhle ti máma tvá posílá ňáký koláče a nastokrát tě pozdravuje“.
Franěk spatřiv svou pochoutku na pekáči, zamlaskal si chutě. Přes tři roky neměl jahelníku v ústech a teď pojednou vlahý ještě voněl mu tak lahodně a vábivě k nosu. Oči mu labužnicky zasvítily. Nadšen a pln podivu nad takovou láskou a neohrožeností Tončinou byl by dívku znova od hlavy k patě zlíbal. Nedbal pranic v tu chvíli přísného příkazu, že stráž nesmí od nikoho ničeho přijmouti.
Avšak jak to chytře nalíčit, aby mohl nepozorovaně pekáč vyprázdnit? Na stráží to bylo naprosto vyloučeno. Dobrá rada teď byla drahá. Tonce však jako obyčejně napadla hned šťastná myšlenka.
„Poslyš, Fráňo!“ pravila k němu zchytrale. „Sundej s hlavy čáku, svlec do sebe plášť a vodlož pušku! Přehoď přes sebe mou loktuši, zalez za boudu a rychle sněz jahelník! Já tě zatím vystřídám na stráži“.
Franěk zapoměl pro Tonku a jahelník na vojanštinu a chutě uposlechl její rady. V nejkratší chvíli Tonka stála v budce odhodlaně ve vojenském ústrojí jako Amazonka s puškou v ruce, kdežto Franěk, loktuší zahalen, hltal za budkou jak mohl jahelník. Takového posvícení se letos nenadál. Vyprázdňuje po chvíli hliněný pekáč, vychýlil hlavu před budku. Leč běda! Ó, hrůzo hrůzoucí! Ve tváři mihl se mu ustrašený výraz.
„Vidělas?“ zvolal přitlumeným, pohnutým, rychlým hlasem.
„Co?“
„Dva generály.“
„Ah, tamhle dou. Jen jez!“
„Hoj, zle je, zle – voni tě pozorujou. Rychle dej zbraní čest!“
„Mám vystřelit?“
„Marja Josefe! – Už dou sem! – Pomoz Bože!“ – – –
Více spolu nevyměnili ani slova, hrdla majíce sevřena úzkostí, neboť chápali svůj strašlivý a choulostivý stav. Franěk stál s prázdným pekáčem, jakoby do něho náhle vjel blesk, a přál si, aby se země otevřela a jej pohltila. Země ho však nepozřela, ba ani se nezachvěla. V prsou bilo mu srdce jako perlík na kovadlině. Generálové se blížili k stráži. Mocnosti nebeské, co si jen počít? – Jak jen z té děsné nesnáze vyváznout? – Utéci nemožno, dopadlo by to s nimi ještě hůře. – Totě zrovna k zbláznění!
V němém ztrnutí ubohý voják se svou milou očekávali, co se bude díti. Tonka se modlila vroucně, vkládajíc vše na „Studáneckou“ světici a opakovala v duchu několikrát, nehýbajíc při tom ani rty: „pod svůj svatý ochranný plášť přijmi nás, ó, nejčistší Panno nebeská! Vem nás do nebe, ach, brzo, brzo, brzo!“…
Konečně generálové stanuli před strážní budkou. Tonka stála nepohnutě jako kamenná socha a hnědé oči pronikavě upírala na pány. Srdce počalo jí silně býti v hruď. Studený pot vystoupil jí na čelo. Země kolísala se pod ní. Cosi valilo se jí k hrdlu, dech se jí krátil a ve spáncích pociťovala prudký tepot.
Generálové hleděli jí přísně ve tvář.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se tvrdým hlasem starší.
„Ponížeň prosím, jemnospane, Tonka Kejdanová z Vysokova,“ odpověděla dívka prostodušně slabým hlasem.
Chvěla se při tom jako srna v léčkách – – –
„Jakže?“ zvolal pán udiveně pohnuv sebou.
Mladší generál pohlédl překvapeně na staršího.
„Předstup!“ kázal podivné stráži starší.
Tonka, s tváří nad sníh bělejší, prudce oddychujíc, s chvějícími se rty vystoupila z budky.
Fraňkovi v zadu ježily se hrůzou vlasy.
Jediný pohled stačil, aby generály nesmírným úžasem z míry přivedl.
„Žena!“ zvolali oba současně německým jazykem.
Franěk, odhodiv s hlavy loktuši a z rukou lžíci s pekáčem, až se na několik kusů roztřískl, přiskočil k Tonce, strachy zmírající, zasalutoval přesně vojensky před generály a vyrazil ze sebe úpěnlivě zajíkajícím hlasem:
„Vodpuštění! – Milost! – – –
„Smilování!“ pomohla mu Tonka stísněným hlasem, svlékajíc se sebe rychle vojenský oděv.
Generálové přes všechnu přísnost, údiv a úžas nemohli se zdržet smíchu nad touto prapodivnou a obratnou proměnou. Teprvé teď Franěk povšiml si veliké, zlaté hvězdy na kabátci mladšího generála, v němž s celou určitostí poznal císaře Josefa II. Byl všecek zdrcen a kolena se mu třásla, div že se nesvalil na zemi. Jak rád by byl v tomto okamžiku, kdyby náhle srdce přestalo mu tlouci, oči hledět, uši slyšet!
„Kdo je tato dívka?“ tázal se starší pán.
„Má milenka z domouch,“ zněla Fraňkova pokorná odpověď.
„Kterak se dostala za tebe na stráž?“
„Ponížeň prosím, jemnospáni,“ ujala se Tonka za Fraňka slova, mluvíc prostým, nelíčeným, přece třesoucím se hlasem, „to bylo tak. Máme dnes u nás ve Vysokově ‚poscení‘. Neviděli jsme se tuhle s Fraňkem přes tři roky a tu se mně po něm tuze zastesklo. Věděla sem, že rád jídá jahelník se sušenejma slívama. Upekla sem mu tedy milej jahelník a přinesla mu ho eště vlahej na přilepšenou, aby měl taky něco z ‚poscení‘. Franěk stál tu právě na stráži a já měla strach, aby mu jahelník nevystyd, než by si stráž vodbyl. Myslila sem, až sní jahelník, že zas nastoupí stráž a já potěšena vodejdu domů. Proto sem ho sama vybídla, abychme se trochu přestrojili na pár minut a Franěk mohl za touhle boudou jahelník sníst. A v tom ste, jemnostpáni, na nás trhli. Učinila sem všeno jen z pouhý lásky k Fráňovi. Smilujte se nad námi pro lásku boží a vodpusťte nám tu hloupost!“
Císař s generálem poslouchali se zájmem a zalíbením prostosrdečnou řeč dívčinu. K vyzvání císařově generál vyslechl Fraňka, v kterém pluku a jak dlouho slouží. Potom vznešení pánové spolu několik slov služební řečí vyměnili. Nešťastníci očekávali teď ve smrtelných úzkostech svého odsouzení. Laskavá tvář císařova naplňovala je však přece jiskrou jakési naděje – – –
Císař obrátil se po chvíli k milencům a oslovil je laskavě českým jazykem se značně cizím přízvukem, ale přes to zcela správně a zřetelně:
„Pro velkou lásku tvé milé odpouštím ti, vojáku Františku Nývlte, tvou vinu a propouštím tě této chvíle ze své armády. A ty, statečná dívko, mějž v odměnu volnost a svobodu svého milence! Jděte domů a buďte oba šťastni!“
Tonka nejprve dobře nechápala, potom náhle poddavši se mimoděk prudkému citu svému, klekla a chtěla se chopiti ruky císařovy, aby ji zlíbala. Leč v tom velkodušný císař s generálem kvapně odešli. Franěk s Tonkou nezapomněli do smrti císařova překvapeného pohledu, zprvu přísného, pak shovívavého a usměvavého – – –
Franěk nemohl radostí promluvit. Stál nehybně, jakoby svému zraku a sluchu ani uvěřiti nemohl. Vzpamatovavše se po chvíli, oba pospíšili si do kasáren, aby se Franěk ohlásil k odchodu z vojny. V kasárnách právě obdrželi v té záležitosti příslušný rozkaz císařský.
„Šťastnej člověk, šťastnej člověk!“ slyšet bylo mezi vojáky, z nichž tak mnohý přál si býti na Fraňkově místě.
.*.*.*.*.*.
Když Franěk s Tonkou vyšli z osudných kasáren, zadívali se, nedbajíce cizích pohledů, jeden druhému do očí, a oči ty se usmívaly nevýslovným štěstím. Hodina konečného návratu domů, o níž Fráňovi zdávalo se jako o hodině velikého vykoupení, udeřila neočekávaně a netušeně a on kochal se v ní plným srdcem a duší. Ó, jak šťastný jest den, kdy voják vrací se konečně ve svůj domov mezi své!
„Pojďme!“…
A šli blaženi.
Blížíce se k domovu, uzřeli na nebi velikou, osamělou hvězdu, která třepotajíc se, pomrkávala na ně vesele, jakoby se s nimi spolu radovala.
„Vidíš?“
„Vidím.“
„Takovou zlatou hvězdu na kabátě měl taky císař.“
„Ta hvězda je naším budoucím štěstím-„
Nachýlili se k sobě a políbili se – – –
Z blízkého domova vítaly je jásavé zvuky posvícenecké hudby – – –
OD KLADSKÝCH HRANIC 