V Dolních Rybnících na Náchodsku hospodařil v první polovici minulého věku na rozsáhlém, svobodnickém statku zeman Vít. Byl muž starosvětský, nevysoký, hranaté postavy, široké hrudi a ramen, s krátkým, osmahlým krkem, s cihlovou, oholenou tváří, s hustými, šedými brvami a pronikavýma, hluboko zapadlýma očima, s hustými, našedlými vrkoči, jež se vinuly kolem jeho růžových, masitých uší.
Starý, svobodnický Vítův statek byl tehda vyhlášen daleko široko. Bohatství tam bylo náramné. Seděl na něm zemanský rod Vítův na dvě stě let. Při statku „na vinici“ pěstovali víno, na ovčáckém kopci „na chmelišťatech“ obvíjel chmel závitkovitě vysoké tyčky, na lánech polí rodilo se dobře obilí, brambory, len a jetel, z něhož zvláště semínko velmi zbohatělo posledního zemana.
Ku statku, prostému ode dávna všelikých robot a břemen, náležely také obrovské, staré lesy. Zeman jich šetřil jako svých vlastních očí v hlavě. Měl-li něco ve svém hospodářství opravovat nebo stavět, pocházel delší čas předem po lesích, zkoumaje a vybíraje vhodné dříví; málo kdy však se mu něco v té spoustě dřev hodilo. A tak raději zapřáhl a jel pro dříví za babku do hor. Ani souší nedovolil ve svých lesích vykácet a teprv s vyhrůžkou vrchnostenských úřadů byl nucen souše z lesa odklidit.
Rod Vítův se vyznačoval starozemanskou zámožností, poskytující chleba do syta a života klidného a spokojeného v rodném sídle až do smrti. Náležel k těm šťastným, dosud se udrževším sedlákům, kteří neobyčejně vážili si starobylosti a výsad svého „svobodnictví“, této selské šlechty.
Zeman Vít měl tré synův a několik dcer. Ze synů nejstarší Josef byl kaplanem v blízkém městě Náchodě, nejmladšímu synu Antonínu chystal otec rodný statek a prostřednímu Janovi hodlal zakoupiti statek někde v okolí. Kněz Josef byl muž prostředního vzrůstu u věku třiceti pěti let, otylý, s pečlivě vyholenou tváří tahů ztrnulých, s očima neproniknutelnýma, jako vyhaslýma za brejlemi v oceli zasazenými. Chůze jeho byla spěšná a zároveň hrdá. Jan byl o deset roků mladší, nevysoký, statný jinoch, kučeravý, tmavovlasý, milého, poněkud širokého a hodně opáleného obličeje, v němž bylo méně rysů, více fysiognomie, s energickou, téměř hrdou tváří, ale s výrazem živým a nezávislým, oživenou tmavohnědýma, neobyčejně pohyblivýma očima; tmavé kníry jeho nade rty, jemných a pěkných rysů, byly dosti krátké, třebas i že jich nikdy nestříhal. A celá tato výrazná tvář, s tím pevným, prudkým a důmyslným pohledem, činila na každého dojem tak silný, že mu tak hned nevymizela z paměti. Při tom jeho tvář byla z oněch rázovitých tváří, které za několik hodin, co jste je viděli po prvé, pojednou se změní ve vašich očích. A tato tvář měla podivnou způsobilost měniti se neobyčejně rychle; na příklad změnil nejvážnější výraz tváře v nejsměšnější, ano, chcete-li i hloupý, že byste ho z těžka poznali.
Byl to vůbec zvláštní mladík! Ve výrazu jeho míhalo se cosi nehybného a tvrdošíjného: hleděl na vás, poslouchal, ale zároveň jakoby tvrdošijně přemítal v duchu o něčem svém. Spojoval v sobě všechny ty vlastnosti, které nejlíp se dají naznačit slovy: síla, vůle. V chování svém byl obyčejně rázný až k prudkosti; ale tato prudkost měnila se časem v jemnou něžnost, jakmile se ocitl před trpící bytostí.
Chodil zpříma, mluvil zpříma, hlasitě a určitě, řekl každému bez ostychu své mínění a celým svým já vyčítal všem ostatním lidem jejich slabosti, náruživosti a choutky, jichž oprávněnosti sám nikdy neuznával. Na syna bohatého zemana chodil si až příliš prostě, s bezstarostným zevnějškem. Nosil starý, ale čistý kabát, zapnutý až nahoru. Nefintil se dle módy tehda panující, připomínaje mládencům a pannám Havlíčkův epigram:
„Pokud je móda v šose a čepici,
módníkům darmo kázat nechci:
však ono jich pak nechá módy dost,
až bude v módě rozum, poctivost.“
Vypadal vskutku jako nějaký podivín a byl jím také všeobecně pokládán, avšak kdo se s ním blíže seznámil, shledával v něm z míry dobráka a muže celého.
Kdysi v mladších letech poslal ho otec za jakousi záležitostí do Náchoda na zámek k patrimoniálnímu úřadu. Tehdá byl zlý rok; lidé byli rádi, jestliže měli chléb ze zálubní mouky a placky z otrubů. Jan dal si doma napéci bramborových hnětenek, tak zvaných „kramflekův“ a vzal je s sebou. V kanceláři bylo mu dlouho čekati na vyřízení. Z dlouhé chvíle začal křumpat sušenky. Úředníci se ho udiveně zeptali, co to jí, že to tak křupe. Jan ukázal jim sušenky. Divili se, že po tom nestůně. Jan jim povídal, že takový pokrm má jen on, syn rybnického zemana, chudý lid a robotníci že ani takové stravy nemají –
„Slevte lidem robotu,“ projevil Jan neohroženě svůj svobodomyslný názor, „ať sou živi jako lidi! Každý hovadu má se časem lepší než člověk v robotě pánům poddanej! – Starý časy sou ty tam. Lidi se stávaj pomalu chytřejší než byli. Až posud byli sme hodný vospalci a peciválové. Blíží se velká doba, žádnej běh světa jí nezadrží – Pomněte, co pravil anděl proroku: „Jdi a optej se těhotné, zda po uplynutí devátého měsíce může zůstat plod v útrobách jejích?“
Pánům nezamlouvala se sice taková smělá řeč, avšak synu zemanovu to prošlo. Bylo to ve zvláštní době; připravovalo se znenáhla cosi nového, co nikterak nepodobalo se dřívějšímu tichu, a cosi podivného, všude pociťovaného. Lid platil daně a mlčel pod jařmem roboty. Prostý lid, když trpí, tak trpí –
Jan pohlížel v mladších létech na svého staršího bratra Josefa jako na člověk „vyššího“. Ale od času vysvěcení na kněze rozštěpily se jejich cesty. Mladší bratři, Jan a Antonín, zanevřeli na kněze, neboť on považoval se teď skutečně za něco „vyššího“, ze něco „nedotknutelného“, vyžaduje ode všech domácích zvláštní úcty a šetrnosti. Byla to povaha hrdá, jež nesnese opovržení, jedna z těch povah, které sotva že někde podezřívají opovržení, hned se rozpalují hněvem a touhou odporu. Byl domýšliv a ctižádostiv, mluvil k sourozencům svým velice s vysoká v tónu protektorském, s autoritou muže posvěceného.
Proto Jan v hloubi duše své, čím se stával starším a čím blíže poznával svého bratra, pokud tento meškal doma na prázdninách a později na dovolené, tím častěji a častěji přicházel k přesvědčení, že se bratrovi čehosi nedostává, toho co nazýváme – srdcem.
Lidé mu na potkání dle tehdejšího zvyku líbali ruce; za to každého podělil měďákem. Mladí bratři, kdykoli mohli, dávali na vzdor jemu lidem po groši, aby kněze na zádech políbili. – Z toho arci nastalo doma vzdutí hněvu, neboť rodiče zřejmě synu knězi nadržovali, nedopustíce proti němu ani nejmenšího křivého slova. Obyčejně skončila každá třenice mezi bratry otcovským výpraskem mladších, jenž na několik dní ochladil přebytek horčejší jejich krve –
Přímá povaha Janova bouřila se proti všelikému pokrytectví a licoměrnosti. Nemohl to snést a dával to bratru knězi při každé příležitosti znáti, jen aby ho podráždil a uvedl v posměch.
Kdysi z jara šel naschvál do Náchoda nakoupit dvanáct čepic, sehnal v hospodě „na Kutlofě“ dráteníka a dal se mu na náměstí před samým děkanstvím, kde bydlil bratr kněz, kolem do kola odrátovat. Smích a řeči z toho byly arci po městě veliké.
Přicházeje k domovu, nasadil si Jan na hlav dvanáct čepic, jednu na druhou. Odrátován pohyboval se nemotorně, zdvíhal při chůzi ramena, natahoval krk. Kněz Josef, jsa doma právě návštěvou, stál u okna, dívaje se ven. Jan vysunul naň dlouze jazyk.
„Provádí opět nějaké nejapné žerty,“ poznamenal kněz, ukazuje otci na bratra.
„Žerty, žerty?“ zvolal zeman udiveně, přistoupil k oknu, vypoulil oči a na okamžik oněměl; ale hned se vzpamatoval. „Nesmysly, hlouposti! – Počkej! Počkej! Ten kluk zouplna pozbyl rozum. – Takovou vostudu sobě a nám provádět! – Dnes mě už připravuje vo poslední špetku trpělivosti.“
„Chaso, chaso!“ zahoukal Jan pojednou na ves, rozmáchnuv theatrálně rukama.
V malé chvíli sběhlo se k němu plno dětí. I staří lidé vybíhali ze stavení, koukali a svým očím nevěřili, vrtíce udiveni hlavou, mladší se chechtali, pochvalující ho slovy: „To je povedená kopa!“ a děti poskakovaly vesele kolem Jana. Ten vybídnul dospělejší hochy, aby ho rozdrátovali. Hoši chutě jali se s něho odvíjeti drát.
Kněz Josef zrudnul v obličeji. Zeman kousal se zlostí do rtu.
„Ó Ježíši, pro rány Boží, co’s to na nás dopustil!“ spínala zemanka, která se k tomu nachomejtla, křečovitě ruce.
„Jaká potupa se stala našemu rodu!“ zabědoval zeman, svíraje zlostí ruce v pěstě. „Shořal, shořal bych hanbou! Oh, nešťastnej, nevděčnej synu! Naďál’s mně už něco vostudy!“
Přerval se mu rozčilením hlas a nemohl více mluviti; díval se jen před sebe, očima hrůzou vytřeštěnýma. Nikdy jeho hrdost svobodnická nezakusila tak těžké zkoušky.
„Já bych neshořel, ale jeho samotnýho bych upekl!“ mluvil kněz hlasem nevolí se třesoucím.
„Hamba, hamba!“ vzkřikl zeman, hroze na Jana oknem pěstí. „Čím dál tím hůř! Pěknej syn!“
Při tom plivnul. Také kněz si slinou odlevil.
„Vzít hůl a napráskat mu, pořádně mu napráskat!“ dupl nohou zlostně.
Hoši po chvilce sprostili Jana drátěné košile. Potom s nimi zašel k vrboví, nařezal jim píšťalek, podělil je čepicemi a vedl je před zemanský statek, aby tam uspořádali zastaveníčko. Sám jim k tomu dával rukama takt. Nastala ohlušující kočičina. Ve statku povstal ruch a křik. Nejmladší syn Toník smál se na stáji z vykýře, až se za břicho popadal. Zeman, odepjav si těžký opasek, vyběhl na dvůr, ze dvora ven a hnal se na Jana. Ten utekl do sadu, ze sadu proběhl stavení, dvůr a utíkal stále, neohlédnuv se za sebou, dokud slyšel za sebou těžký dupot otcových krokův a jeho sípavé výkřiky:
„Stůj – darebáku! – Stůj – prokleju tě!“ –
Jan mu ovšem unikl, avšak druhého dne změřil ho přece otec pro pamětnou holí.
Později často k vůli knězi pustil se otec do Jana, káraje ho z nemravnosti, z bezbožnosti a přetvářky. Syn mlčíval, zdržoval se, ale když otci připadlo pohrozit mu výpraskem, nesnesl toho a opřel se otci. Klidným, rovným hlasem, ač se všechny jeho údy uvnitř zachvívaly, oznámil otci, že ho marně z toho všeho kárá; že sice nemá úmyslu ospravedlňovat se ze své viny, spáchal-li jakou, ale není naprosto hotov k vůli nějakému ležáku, pánku a černokabátníku ji jakýmkoli způsobem napraviti. Při každé srážce se synem zeman nemohl se zbýti vědomí své vlastní viny před synem v příčině nadržování knězi Josefu –
Jan byl dychtivým čtenářem; přečetl všechny staré knihy české, uschované za krovy na půdě, které dědilo jedno pokolení po druhém, a kterých zlé doby dřívější nemohly přese všechnu nepřízeň k českým knihám předbělohorským ukliditi ze světa. Několik „kacířských“ knih náboženského obsahu, mezi nimi Chelčického Postilla, Českobratrský katechismus, Komenského Historia o těžkých protivenstvích církve české, kněz Josef přes odpor Janův zničil sám za souhlasu rodičův. Za to Jan ostatní knihy tak pečlivě ukryl ve statku, že jich nespatřil nikdo více z domácích.
V Náchodě braly se tehda polovládní „Pražské Noviny“ se zábavnou přílohou „Českou Včelou“. Redaktorem jich byl nějaký čas v létech čtyřicátých náš Karel Havlíček Borovský, jenž právě započal svou žurnalistickou dráhu po svém návratu z Rusi. Od čísla k číslu jevilo se, jak neúnavně se namáhá, aby i v poutech nevolnosti předbřeznové vštěpoval lidu našemu zdravé názory a pravdy, jak hledí mu vysvětlovati základní pojmy politického života a budí odpor proti zastaralým předsudkům.
Jan dychtil horečně po každém novém čísle novin, kteréž si dovedl opatřiti jak mohl. Bratr kněz ve městě nějak vyzvěděl, že Jan čte noviny a pověděl to otci. Byltě kaplan Vít pravým opakem tehdejšího osvíceného děkana náchodského, Josefa Regnera, muže veskrze svobodomyslného z dob předbřeznovských. Z toho byla doma zase vojna.
„Zemanů syn – čte ‚noviny‘.“ Ani tomu nerozumí, hlavu si tím mate. Potom vyvádí z toho hloupýho „mudrlanství“ samý zbrklý kousky. Radši dyny vzal do ruky starou Postillu nebo Pláč otců svatejch.“
„Bože můj, co čte ty proklatý noviny z Prahy, jakej se stal z něj diunej člouěk!“ naříkala zemanka, lomíc rukama.
S velikou výmluvností bratr kněz varoval Jana, aby nečetl ani novin, ani knih bludařských, neboť beztoho nic jiného v tisku nevychází, a vůbec aby neposlouchal řečí rozličných falešných proroků, zvláště pak lidí zaslepených pýchou ďáblovou, kteří místo pšenice rozsévají koukol, za to však také jen slzy a hřích budou sklízeti. Tím výslovně mínil Havlíčka Borovského, jehož epigramy v „České Včele“ ho silně rozčilovaly. Ku konci své rhetoriky citoval vážně a blahosklonně Janovi čtvrtou kapitolu sv. Pavla I. k Timotejským: „Duch pak světle praví, že v posledních časích odvrátí se někteří od víry, poslouchajíce duchů bludných a učení ďábelských, v pokrytectví lež mluvících a cejchované majících svědomí své.“
„Co na mně porád chctete, co?“ rozčílil se Jan. „Ó, tý vaši starostlivosti! Jak si v péči vo mně chcete zachovat stín šlechetnosti!“
Cosi neobyčejně rozhodného kmitlo se při tom v jeho obličeji. Kněz hleděl naň zkoumavě vyvalenýma očima; zrovna se vpíjel svým zrakem do bratrova obličeje. –
„Jak předstoupíš před poslední soud?“ zvolal tvrdým hlasem, v němž zvučelo hrozné vyzvání. „Pamatuj vážných slov: A budeš zatracen a zavržen! – Dále: Nemilujte světa toho, pohrdejte jím! – Nedbáš nic těch slov?“
„Nikomu zle nečiním,“ pevně, hlasitě a rozhodně odpověděl Jan. „Budu-li zatracen, budu zatracen! Je to má věc. Do toho vám nic není! Za to budu na věčnosti vodpovídat sám, ne vy, pane bratře! A škoda z toho bude zas jen má, ne vaše!“
Jakási smělost, jakási nenadálá odvaha blýskala se v jeho obličeji. Tváře mu plály, oči svítily. Pochybnosti náboženské v něm vznikaly zřídka, ale časem staly se důraznějšími a patrnějšími. Neústupné myšlenky začínaly znovu potichounku hlodati a drásati duši jako myš pod podlahou.
Kněz Josef se při těchto bohaprázdných slovech dle svého mínění nesmírně rozhorlil, neboť se v hloubi duše bál, že bratr mluví tak opravdu z přesvědčení –
„Přestaň, rouhavý! Ty nepomyslíš spásy své!“
Potom obrátil se k rodičům a nervosně jezdil rukou po prsou, jako by chtěl bolestný cit potlačiti.
„Pravím, otče a matko,“ řekl s líčenou skromností, „bezpečnější jest člověku – jak dí písmo svaté – potkati se s medvědicí, které pobrali mladé, nežli s bláznem, doufajícím v bláznovství své.“
„Nu, vida! Ať káže, chce-li se mu!“ odsekl Jan posměšně. „Učenej pán se rozpoudal, nač mu překážet? Je takovej zábavnej!“
Celá duše jeho zježila se teď proti knězi. Tón jeho hlasu nabyl pojednou jakési drsnosti, takže tím více bratra kněze proti sobě popouzel.
„Vím, že jsi ducha příkrého a nenapravitelného,“ děl k němu smutně kněz. „Vzpoura proti posvátným starobylým řádům čiší z řečí tvých. Jsem však přesvědčen, že je to pouze tvé dočasné poblouznění, jež brzy přejde.“
Hlas jeho zněl takovým tónem, jakoby nepřisuzoval bratrovi práva, disputovat o náboženských věcech. A to Jana podráždilo.
„Každej žije, jak se mu líbí,“ odvětil krátce a úsečně a pokračoval zvýšeným hlasem: „Neschvaluje-li někdo mý jednání, na tom mně nic nezáleží.“
Pohodil kadeřemi a sebevědomě, skoro vyzývavě pohleděl na bratra.
„Šichni hlásáte křesťanský učení,“ pravil klidně dále s lehkou ironií, klada důraz na poslední dvě slova, jakoby chtěl ukázati, že i on má, jako kdokoli jiný, právo mluvit o náboženství, „šichni hlásáte křesťanský učení, kerý káže vodpouštět křiudám, na nás spáchanejm, a milovat bližního svýho. Šichni se honosíte, že se modlíte k Bohu, jenž je věčná, neskonalá dobrotivost a jehož milosrdenství je bez konce, že v pokoře a ve zbožnosti kráčíte před tváří Hospodinovou, leč vy sami držíte v ruce kámen, byste jím mrštit mohli po svým bližním.“ –
Kněz ve tvářích zrudnul. Klidně pevná, všedně prostá bytost bratrova přivedla jej do rozpaků. Postřehl, jak v očích Janových vzplanul ohníček posmíšku.
Teď se do slovní půtky jejich vmísila matka zemanka.
„Jen o jednu věc stále prosím Pána Boha“, ujala se slova rozechvělým hlasem, „aby se nad Janem smiloval a vobrátil mysl jeho k sobě, protože jenom v něm je prauda a mír. To jediný, co mě tíží, je jeho lhostejnost k svatýmu náboženství. Nepochopuju, jak može člouěk nevidět to, co jasný je jako den, a jak može bejt tak zaslepenej. A to je celý mý neštěstí.“
Jan se mračil a mlčel, jen pokrčil rameny.
„Synu,“ pronesl vážně a hlasitě zeman, přemáhaje se u sebe, „dybys měl ňákou víru v Boha, vobrátil by ses k němu s modlitbou, aby ti lásku dal k rodičům, bratřím a sestrám, kerou posud v sobě necejtíš. Bůh by modlitbu tvou jistě vyslyšel!“
Jakýsi křečovitý záchvat rozhorlení proběhl duší Janovou
„Neměl bych tě už nikdy vidět,“ pohlédl bratr kněz upiatě na Jana, „nezasluhuješ toho! – Jsi vlastně ještě nezkušený, nevyválený hoch proti mně. Zuříš proti mně od maličkosti, poněvadž od tebe žádám něčeho, co jsi povinen vůči mně i naší zachovalé rodině.“
Oba bratři hleděli si navzájem vyzývavě, nevraživě do očí. Nastalo na okamžik mlčení. Po chvíli Jan zasmál se chladným smíchem, připomenuv knězi sarakstický Havlíčkův epigram:
„Ztloustl Kuba jako soudek,
dal mu Bůh dobrý žaloudek;
kdyby mu byl Bůh dal vtip,
byl by suchý jako šíp.“
„Ó. mlč, mlč!“ vyhrkla náhle matka rozhorleně, podepřevši si boky. „Ty seš neznaboh! Ty nešťastnej synu, nevěříš ani v Boha!“ –
Opovržlivě a spolu zoufale odvrátila se od něho, odplivla si hořce a obrátivši se k synu knězi, s týmž rozhorlením a se slzami v očích lomila rukama. Kněz se strašlivě na bratra rozlítil.
„Nenávidím tě, nenávidím!“ křičel všecek zadýchán, zrudlý hněvem, ale nepozbývaje ani teď ještě své domýšlivé hrdosti. „Neznám tebe více!“ zazněl strašně zlomyslný tón v jeho výkřiku. „Jsi mým nepřítelem na věky věkův!“
Mluvil zadychuje se; chtěl ještě říci mnoho, mnoho, ale z prsou se mu rvaly pouze jednotlivé, nesrozumitelné výkřiky.
„Cák tak křičíte, co si tak nadíráte hrdlo, pane bratře?“ klidně pravil Jan, trochu ironicky se usmívaje a změřil bratra kněze ostrým pohledem.
V tom okamžiku cit obzvláštní hrdosti zaskvěl se na jeho obličeji.
Zeman se pozastavil a jako by nerozuměl, příkře pohlédnul na Jana. Mlčky stáli druh proti druhu. Pronikavé oči otcovy přísně hleděly do očích synových. Pojednou trhnulo cosi dolní čelistí otcovou –
„Táhni – táhni mně z vočí!“ vzkřiknul hřmotným a zlostným hlasem, ukazuje mu na dveře.
Jan mlčky vyšel ze světnice. V zasmušilé, vážné náladě mysli, v rozporu se svými rodiči a s bratrem knězem, chtěl opustit otcovský dům. Všichni, i otec i matka i bratr kněz, pociťovali potřebu, vměšovali se do jeho osobních záležitostí, aby ho co nejdříve z domova odbyli. Tak si to aspoň sám u sebe vykládal. Že se tak do jeho ryze soukromých věcí míchali, budilo v něm prudký hněv – pocit, jehož zřídka kdy zakoušel –
„Co jim do toho? – Proč se zbytečně stará každej vo mě? – Proč mně nedaj pokoj? Cák sem snad eště malej chlapec?“ –
Avšak po odchodu knězově uklidnily se trochu rozbouřené vlny domácího klidu a míru. Od té doby však rozvadění bratři nepromluvili k sobě do smrti ni jediného slova.
Otec a matka také více nemluvili se synem o této záležitosti. Věděliť, že by mluvili o tom všem hluchému. Matka, pociťujíc, že stojí na pokraji úplné roztržky se synem, s úžasem pokradí na něho hledívala; ale ze vzdoru a v návalu sporné vášně nemohla a nechtěla se mu poddati.
Podivné vlastnosti Janovy, jak je starý zeman přísně pojímal a posuzoval pokládal za urážky starobylého a zachovalého rodu svobodnického.
„Rady si s ním nevím“, stýskal si své ženě. „Utrápí mě. Co dělat, poraď, matko! Přiveď ho k rozumu aspoň ty! Jak jen mu ty červy z hlavy vyhnat!“ –
Zemanka se zakabonila.
„A to sme se pěkně dočkali radosti, vodpust Pámbu říchy!“ zatesknila žalostně, měníc zlobný výraz obličeje v plačtivý. „Dybys ty otče něčím mu strachu nahnal, snad by to pomohlo!“ Už tě sama prosím: Potrestej ho pro Boha živýho, třá na vojnu pošli – bude rázem konec! Už s ním nemožeme dočista nic pořídit!“ –
„Cák mám s klackem dělat?“ ptal se zeman nevrle. „Zůstavit ho v tomhle postavení nemožu; ani kůli nám, ani kůli němu. Není možná! Anebo myslíš dát ho na vojnu? K čemu to? Zemanů syn vojákem! Zpronaříkal by nás všeny do kolikátýho kolena.“
Ale pojednou přišla mu do hlavy myšlenka, která ho velmi potěšila; usmál se s výrazem člověka, jenž rozluštil těžkou hádanku –
„Vožením ho!“ pravil vážným, důstojným hlasem. „Ano, vožením ho! To je ten nejlepší prostředek. Bude snad potom z něj nejhodnější člouěk.“
Cenil si svůj náhled. Tu slabost měl, a byla to slabost na všechen způsob odpustitelná, jestliže se uváží, že mu bylo k šedesáti létům – věk to, ve kterém rozumný, usadilý a hmotně výtečně zabezpečený člověk vždycky se stává uctivým sám k sobě, někdy i nevolky.
„Vožením ho!“ opakoval zeman sebevědomě.
„Vožeň si, prosím tě,“ doložila zemanka, nedůvěřivě vrtíc hlavou, „jen máš-li ňákou kalou nevěstu!“
„Nevěsty by byly, japak ne!“ vykládal zeman, „Hle, Matějkova cera na Slavíkově, holka kloudná jako květ, jen co je prauda!“
„Inu, cák vo to,“ chválila zemanka. „Ta bude mít pěknej přínos do domu. Jen nepřezři to, bude li se vona tomu podivinoj líbit.“
„Nu, bárci, přinutit ho nemožu,“ řekl zeman rozpačitě. „Jeho tvrdou palici nikdo nepředělá. Vostatně předložím mu věc. Ale sám nevím, s jakou bych na něj přišel. Šak ho znáš! Proti šemu postaví svý důvody! Musím na něj s dobrou, jen dokážu-li to“ –
Cosi ho bodlo u srdce –
I zemance přešla po zádech lehká husí kůže –
Příležitost naskytla se brzy.
„Rád bych s tebou promluvil, Jene,“ začal zeman a všecek jeho obličej prozrazoval té chvíle změklý cit otcovský k synovi.
„Co je?“ tázal se Jan suše.
„Bratr kněz říká o tobě: Jan jest hrob – A já řku: Jan je záhada – Ty seš i teď pro mě záhadou, ale něčemu sem v tobě už porozuměl.“
„Nu a čemu?“ zasmál se Jan dobromyslně, nepřikládaje slovům otcovým váhy.
„Máš v žilách smělou, nezkrocenou kreu pradědou,“ vysvětloval zeman synovi. „Můj děd vyprávěl vo něm kroniky. Byl taky horlivým písmákem a k tomu lutrijánský víry.“
„Ne, ne,“ vpadl mu do řečí Jan, „žádný lutrijánský víry, nýbrž von byl vlastně Českej bratr jako tehda většina Čechů.“
„Nu, ať byl co byl!“ pokračoval otec. „V tobě vězí celá jeho duše – tvrdá, bezuzdná povaha. Svoboda a silná vůle jeho v tobě vládne“ –
Jan pečlivě poslouchal otcovu řeč. Takto důvěrně a laskavě nemluvil s ním otec ještě nikdy.
„A nyní poslouchej a rozuměj!“ děl otec dále obezřele. „Do třicíti let – to sou léta, jak se říká, bláznivá. Člověk miluje svý mladý síly, chce se mu tolik žít. Myslím, že všini lidi musí si předeuším zamilovat život. Oušem, musí milovat život dřiu než rozum a zkušenost vstoupí ve svý práva. Ty’s Jene, polovic svýho díla už vykonal: miluješ život. Teď potřebuješ postarat se eště vo druhou polovic a seš zabezpečenej“.
„Nebyl sem posud v žádným nebezpečí,“ odpověděl Jan, upřev pátravý zrak na otce. „V čem teda záleží vona druhá polovic?“
Zeman si odkašlal a starostlivě pravil:
„Synu, já a matka tvá i celá rodina naše přejem si upřímně pro dobro tvý, pro pokoj, mír a suornost domácí, abys zmoudřel už konečně.“
Jan se zachmuřil. Než v tom vzpomněl si případného epigramu Havlíčkova z „Čes. Včely“, jejž otci nepokrytě citoval:
„Takto svornosti té vaší tajný smysl zní:
„Dělej ty, co chceme my!“
U mne tedy zase svornost znamená:
„Dělejte vy, co chci já!“
Husté, našedlé brvy otcovy škubly sebou nervosně.
„Nic naplat, hochu,“ pravil s přísnou tváří a s prostou důstojností, „potřeba tomu jednou udělat konec! Poslouchej, poudám ti naposled: Musíš se voženit!“
Jan se upřímně zasmál.
„Eh, kdák bude myslit na takový hlouposti!“ zamával rukama, pocítiv v sobě k svému překvapení náhlý příliv jakési neobyčejné energie. „Ženit se nebudu, poudám, mám svobodnou vůli, možu teda jednat docela svobodně.“
„Oho, oho, jen volnou, volnou, hochu!“ zvolal otec rozmrzele.
„Sem suobodníků syn,“ pravil Jan rázně. „Sem suobodnej otče, úplně suobodnej. Nepomoejšlím se eště voženit. Oh, manželství toť smrt vší suobody, smrt každej neuodvislosti! Ženitba je přepych pro člouěka, kerej musí pracovat – leda že pomohá žena mužoj skutečně v práci, tak že by se bez ní nemohl vobejít. Ale takovou holku sem dosud nenašel a hledat takovou se mně posud nechce.“
„Buď se voženíš nebo tě dám vodvýst na vojnu!“ rozkřikl se zeman zlostí všecek bez sebe, bouchnuv pádnou pěstí na stůl.
„No, s takovou na mě, otče, teprve nepřídete!“ pravil Jan podrážděn, ale hned se zase chladně usmál. „Křik a řmot je docela zbytečnej. Moh ste předpokládat, že se k ničemu nedám nutit“ –
Teď tomu nechtěl prostě proto, že tomu chtěla celá rodina, Toníka ovšem vyjímaje. Naschvál!
Zeman pronikavě podíval se na syna, u něhož slovo jeho neplatilo. Hněv svůj však hleděl všemožně utajiti.
„Nu, poslouchej přec, synu!“ řekl zasmušile. „Šeno má svý meze. Je sic hezký bejt podivínem nebo snad svérázným člouěkem, nemilovat klam, licoměrnost a jiné necnosti – já to vím šecinko. Ale dyť to, co ty poudáš, nemá smysel, nebo má přeurácenej smysel“ –
Umlkl. Dech nechtěl mu z prsou.
Jan se tvářil, jakoby neslyšel; posadil se do kouta na židli a díval se kamsi do vzduchu. Zdálo se, že nic nemůže ho zmásti za všech okolností, neboť byl prostého, nenuceného chování.
„Blázne, blázne, protiuko zbrklá, dost ses už těch hloupostí naprouáděl!“ zabědoval zeman, svíraje ruce v pěstě, div, že se na Jana nevrhl. „Řekni konečně, seš-li můj syn, nebo nejseš?“
„To musíte, otče, vy sám nejlepší vědět!“
V Janovi vzkypěla zlost; pociťoval, jakoby ho někdo uchvátil a odnášel. Pohlédl napiatě na otce a zamračeně se usmál; pociťoval také, že srdce jeho naplňuje se hořkostí proti otci –
„Mlč, mlč, nezdaro!“ třásl se otec hněvem a žíla na čele mu naběhla, činíc výraz jeho obličeje příšerným.
„Vidíte, otče, vy křičíte, zlobíte se a spíláte mně pro nic za nic,“ bránil se Jan důrazným hlasem.
Zeman mrštil po něm zlým pohledem.
„Prauda, takovej podivín je šeho schopen: žije pro trápení celý rodině,“ vyčítal mu prchlivě. „Kopeš mně a starý matce svý hrob za živa. Kýž by tě za to zem Páně pozřela!“ –
„Já – já – abych já vás sužoval?“ vzkřikl Jan rozechvěně, zdvihnuv ruce do výše. „Ó. děte si, vobejděte mě, nebudu vám překážet! Vy sami ste ším vinni!“
„Já – já – my? – Já dycky“ –
„Cože? – Vy nikdá! – Nikdá nechovali ste se k suejm vlastním dětem spravedlivě. Knězoj ste vždy nadržovali, jakoby von sám zaručoval vám cestu do nebe. Von moh dělat, co chtěl, šeno bylo dobrý, ale nás ste pro každou maličkost vypeskovali. Na jej ste vynaložili šeno a nás vodbejváte šelijak, jako v ňáký podružný chaloupce a ne jako na statku zemanským“
Čím déle Jan mluvil, tím více se rozohňoval zvukem vlastního hlasu a hlas ten zněl tvrdě. Vyklopil otci vše, co se v něm ode dávna nahromadilo. Za nic na světě nechtěl se podrobiti požadavkům otce, které považoval za nespravedlivé.
„Nuže?“ zvolal zeman se zlostnou ironií, bodaje syna svými zraky.
„Jaké nuže?“ tázal se syn. „Řek ste nuže – a já čekám.“
„Myslím, že neřek sem nuže,“ hájil se v rozpacích zeman. „Chtěl sem říct, co hodláš teda dělat?“
Při těchto slovech se trochu zmátl a začervenal. Také Jan se zarazil. Jeden se styděl před druhým. Syn si myslil: „To znamená, že otec má mě za bůhví jakýho vodvážlivce.“ Otec si myslil: „Syn se mně už nedá.“
A náhle, zcela neočekávaně pro všecky i pro sebe samého, Jan klesl na židli a dal se do vzlykotu, obrátiv se hlavou do kouta a objav rukama lenoch židle.
„Nu, tak vida, vida, jakej seš!“ pravila matka, nachomejtnuvši se k tomuto výjevu, a slze lily se jí po tváři. „Cák se nedá še vyřídit po tichu, v míru, bez rámusu, v křesťanský poslušnosti a lásce? Vod dáuných dob, jak sem často slejchala, panoval v tomle zemanským sídle pokoj a poctivost. Zlíbí-li se Bohu, vložit na tebe, synu, manželský povinnosti, buď připravenej, abys moh vyplnit jeho svatou vůli“ –
Vzlykot přerušil další její slova. Zeman rovněž pokradí utíral si co chvíli oči a nos dlaní.
„Chápeš snad, synu,“ ujal se po chvíli opět slova, pohlížeje naň jaksi docela jinak, přívětivěji nežli dříve, „že na tom závisí tvůj vosud? – Ty myslíš, třá sem už starej, že nerozumím pravýmu stavu věci. Viď? Nebylo by ti stokrát lepší voženit se bohatě?
„Cák jen bohatství vede člouěka k cíli?“ namítal Jan mírně. „Hladem neumřu, dá Bůh! Nebudou peníze – budou přátelé. A co jsou peníze? Prach. Zlato i stříbro je prach. Co z toho mám, otče, že sem zemanů syn?“
Jan byl teď klidný, avšak roztrpčený a vší mocí své postavy, vší silou plnozvučného hlasu odpovídal smělou řečí z kolejí umírněnosti nadobro vybočivšímu otci. Zeman trhl rameny a stáhl obočí. V jeho očích jevila se trpkost a urážka, jakmile syn dotekl se zemanovského, svobodnického rodu. Dokonce pot vystoupil mu na spáních.
„Nezpomínáte na Spasitelova slova k bohatýmu, mládencoj,“ pokračoval Jan vážně beze stopy podrážděnosti, „še dát chudejm a následovat Učitele praudy, rounosti a lásky? Písmo dí: „Rozdej šeno a jdi za mnou, chceš-li býti dokonalým!“
Slova jako zrovna se sypala jako zrní. Leč nepadala na půdu úrodnou, snad proto, že nevycházela se rtů syna posvěceného.
Kromě nadání však, jakkoliv rodiče od této bouřlivé chvíle nezmínili se Janovi ani slovem o ženitbě, uslyšeli po čase, že Jan docházívá na blízký Slavíkov k Matějkom za dcerou. Přání jejich vycházel syn Jan bez násilí vstříc, ačkoliv se mu o dceři Matějkově ani slovem nezmínili.
Uplynul nějaký čas, jenž si vše sám v klidu a míru upravil. Došlo k námluvám. U Matějků ve statku čekali kteréhosi dne celé odpoledne zemana Víta s Janem, ale nedočkali se jich. Jak měl také zeman jíti na synovy námluvy, když se mu tento nezmínil o nich ani slovem. A tak došlo k tomu, že sedlák Matějka, aby se jistým řečem předešlo, vydal se do Rybníků k zemanům Vítům na námluvy sám.
Jan choval se ke všemu zcela netečně. Bez myšlenky a přání lehl si na peci do cucků, převrátil se naznak a založil si ruce pod hlavou. Volali ho ke stolu. Neposlechl, jen s pece ozval se jednotvárný hlas:
„Nu, dobrá, vožením se. Vyjednejte si to pro mě a za mě jak chcete.“
Otec netajil, že bylo mu při tomto synově svolení hrozně do smíchu.
Myšlenka na manželství zdála se Janovi bláhovou, umořující: odpuzoval ji od sebe jako dotíravou mouchu, ba smával se sám sobě. Avšak ne příliš očekávaný ten den se přece přiblížil.
„Oh, kýž by nebylo vůbec zejtřka!“ zaznělo podrážděně v jeho duši.
Byl to den neočekávaností, den rozřešení starých a navázání nových věcí a ještě větší motanice. Jistá, nepravdě podobná myšlenka vždy víc a více upevňovala se v jeho obrazotvornosti. S tesknotou, avšak také s odhodlanosti myslil na zítřejší osudný den –
A skutečně, nazítří všechno se zauzlilo tak, že se toho nikdo nenadál. Časně ráno ještě za tmy vstal Jan dříve všech domácích, oblékl se ve všední šat a trapně rozčilen jakýmsi utajeným, nevysloveným nepokojem, bez cíle vyšel do sadu, odtamtud do lesa a uprostřed červnové, silné, šťavnaté, avšak klidné přírody dlouho chodil samoten, souže se překypováním jediné, neodbytné myšlenky: neznámé budoucnosti ve spojení se ženou. Byl to pocit ošklivosti před něčím neurčitým –
Doma i na Slavíkově bylo všechno připraveno na svatební veselí. Jan chodil však po vsi jednat lidi na práci. Lidé se smáli, myslili, že ženich žertuje, avšak ze zvědavosti přišli. Doma už byla po ženichovi sháňka. Hosté se všech stran přijížděli a ženich nikde. Konečně se mezi nimi objevil Jan všedně oblečen. Hosté naň vyjeveně pohlíželi, lokty se vzájemně postrkovali, šeptem mezi sebou mluvili –
Zeman zamával Janovi vstříc zlostně rukama.
„Poslyš, synu, co děláš?“ vyrazil ze sebe tlumeným hlasem, všecek se hněvem třesa.
„Provádím suou vůli,“ odtušil suše Jan, nikoho si nevšímaje.
„Jakou vůli – bláznivou?“
„Suobodnou.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Inu tak, vožením se, až budu totiž chtět,“ vyjádřil se Jan ostře a s odporem.
Zeman vyslechl ho zamračeně, zahryzl se vzteky do rtů, zkřivil tvář a opovržlivě se odvrátil od syna. Ženě své pravil, že Jan ztratil poslední zbytek rozumu.
„Tak jednat může jen učiněný blázen!“ chvěl se zlobou. „Takovou hanbu zplodit našemu zachovalýmu rodu! K čertu, k čertu, k čertu! Já z toho budu mít smrt!“ –
Na tváři jeho zračila se pokořená hrdost –
„Pane Ježíši Kriste, co’s to na nás dopustil!“ zabědovala zemanka, bezvládně spustíc ruce v klín. „Prokleju tě, nezvedenče, do horoucích pekel!“
Jan se chladně usmál.
„Dnes ze svatby nebude už nic,“ pravil lhostejně. „Rozdejte koláče chudým lidem, ať se taky jednou maj dobře! Pohleďte, co sem jich zjednal na práci!“
Jan promluvil tato slova energicky a slavnostně, s neobyčejně odhodlanou tváří, s pevnou věrou ve svá slova; už podle jeho blýskajících očí bylo patrno, že se tak opravdu stane.
Kdyby sama smrt s kosou v jedné a s přesýpacími hodinami v druhé kostnaté ruce slezla s pece a stanula náhle mezi svatebními hosty, nebyla by je více postrašila nežli tato neočekávaná, srázná slova ženichova. Chvíli zavládlo hrobové ticho, teprv po delší přestávce začali hosté mezi sebou reptati. Povstal křik a hrozný zmatek! Než co se nachystalo v kuchni, snědlo se přece a vypilo všechno. Jan se toho dne nikomu z domácích nedal viděti.
Celé okolí mluvilo o této zmařené svatbě. Toť se ví, že se všude chechtali a mnozí i tajně zemanům toho přáli.
„Podívejte se, šini se tomu smějou,“ prohodil Jan rodičům brzy potom, s žertovným a příjemným výrazem v tváři. „Smějte se tomu taky a vytřete šem zrak!“
„Zaraz!“ osopil se naň zeman hrozebným hlasem. „Nezbavuj mě poslední špetky trpělivosti, ty zlobo jedna! Připravil’s nás beztoho vo několik roků do hrobu!“
„Ušetřete se, otče,“ usmál se Jan na oko klidně, ale barva hněvu zalila jeho tvář.
Ovládl se však a každým dalším slovem stával se zase mírnějším.
„Ušetřte se, otče, prosím vás!“ opakoval chladně a trpce. „Ženitba je přece mou soukromou věcí, světu po ní nic není. Až budu chtít, vožením se s Andou bezeu ší vokázalosti. Hosti se dobře najedli a napili bez ženicha i bez nevěsty a vo to přec každýmu při svarbách nejvíc běží. Tak vo nic nepřišli!“ –
Zeman, bouchnuv dveřmi, vyšel raději ze světnice ven, aby se nepřenáhlil. Vůči Janovi pociťoval se býti slabým. Poručil tedy všechno Pánu Bohu – –
Po krátkém čase, když se toho lidé nejméně nadáli, za ranního svítání dostavil se Jan na Slavíkov ku své nevěstě a vybídl ji do kostela na oddavky. Bylo na něm znát, že se mu chce vykonati to hned, v okamžiku, bez odkladu, stůj co stůj, s veškerou nezkroceností Vítovské povahy. Bylo by jistě sešlo s oddavek, kdyby ho byla nevěsta té chvíle neuposlechla. – Tak se oženil!
Jan usadil se potom v sousední obci Horní Radechovi, kdež mu zeman zakoupil velký statek. Život jeho plynul šťastně a spokojeně – – –
*.*.*.*.*
Starobylý, svobodnický a zemanský statek v Dolních Rybnících lehl roku 1865 popelem, kdy vnuk posledního zemana Víta, student František, střelil po vrabcích na doškové střeše. Z toho vznikl požár, při němž vzalo za své též mnoho starých, zachovalých, českých knih. V tomto původním statku před staletími scházívali se Čeští Bratři, vzývali tu Boha z biblí králické a pěli zbožné písně z bratrských kancionálů. Zde se též ukrývali druhdy čeští vyhnanci před svými pronásledovateli.
Statek zemanský byl v posledních létech rozdělen, bohaté lesy vykáceny, všechna zámožnost z něho rychle se vytratila.
A právě na Matějkově poli na Slavíkově dle starodávné pověsti lidové slavný Jan Amos Komenský, ubíraje se před třemi téměř stoletími z Čech do vyhnanství, zakopal bedny svých knih do země, domnívaje se, že při brzkém návratu do své vlasti opět je z lůna země vyzvedne. Leč zlý osud v mraku ostatního lidstva zničil veškery jeho naděje, jež rozpínaly své peruti nad bezednou propastí národa českého – – –
OD KLADSKÝCH HRANIC 