Staročeské úsloví již praví: „Žádné tak malé vsi není, aby v ní nebylo posvícení.“ V nevelké vsi Dolní Radechovi na Náchodsku stala se po létech třicátých minulého věku o posvícení neobyčejná událost. Bylo z toho mnoho řečí a hluku daleko široko. –
Posvícení bylo slavné – „všude masa dost a jitrnic, jelita a ještě víc“ – koláčův i piva, všude také hostí dost. Celou ves zachvátila sváteční slavnostní nálada. Lidem se zdálo, že posvícení je dvojnásobný svátek. Mládi, staří v nedělních šatech, u ženských veselých, živých barev, míhali se cestou, mezi staveními, mezi stromy listí už žloutnoucího nebo stáli ve skupinách. U dveří, v nádvořích, na zápraží přes tu chvíli zazvučela nějaká muzika: drnkavá harfa, zvučný cimbál, veselé housle, pronikavý klarinet a vřískavé dudy.
Holkám hrály už od rána nohy jako na strunách, hoši si přehvízdávali všecky písničky, které znali, těšíce se na nové. V neděli muzika, v pondělí muzika – samá muzika! Okolo hospody dětí jako smetí: tancují, skákají, křičí, výskají. Vše po večeři chystalo se k muzice, hospodáři i čeládka strojili se do nejlepších šatův. O posvícení musí každý hospodář s hospodyní k muzice i kdyby kdo ví co bylo! Přijde-li jeden bez druhého, nebo nepřijdou-li dokonce, tu jest důležitá příčina, jinak se o tom všude povídá –
Hudba hraje, tanec víří, chasa výská, veselý ruch zaznívá. Hliněná podlaha v šenkovně zvučí kročeji a skoky tanečníků a horký, vlhký vzduch zpěvem, výskotem a hudbou. Ichuchu! Juch! Jak tu jest veselo až do bílého rána!
Sedlák Pozděna, dobrý šedesátník, prostřední postavy, silného složení těla, červený v tváři, červeného krku, dlouhých, prokvetalých vlasů, v slavnostním, modrém, šosatém kabátě, s úzkými rukávy jako píšťaly, s hedvábným šátkem na krku, rozháněl se v kole se svou starou a sousedkami. Říkával: „Do kostela jít a nemodlit se, do hospody jít a netancovat, raděj doma zůstat.“
Maje pravici kolem pasu tanečnice, levou pak nad hlavou vesele potáčeje, zarudlý pivem a horkem jako rak, ale vesel, v úsměvu ústa roztahuje, až se mu tváře blyštěly, nozdry se šířily, oči až do čárek se zúžily, křepčil, zpíval, výskal, hvízdal, luskal prsty. Inu, o posvícení sedlák si výská! Vířil a dupal v kole, jakoby šlo o život. Byla to jediná směs hlasů, veselé pokřiky, smích, tleskot!
Před půlnocí, nezmíniv se nikomu, ani své ženě slovem, ztratil se Pozděna nenápadně z hospody a zašel domů. Byla tma tak hustá, že by ji mohl rukama makati. Vylezl na chalpu (*na půdu) a natáhl se na postel. Nezamhouřil však ani oka. Temné zvuky hudby, pak výskot z hospody, zaléhaly až k němu pod doškovou střechu, provázejíce jeho neklidné myšlenky. Naslouchal. Srdce mu prudce tlouklo.
Náhle ozval se koňský dupot zcela blízko u stavení. Kola vozu byla pečlivě obalena hadry, by nikdo neslyšel jejich hukotu. Jacísi nezvaní hosté přibrali se sem pokradí.
Požděna se zachvěl v předtuše čehosi neobyčejného. Slyšel tichý šramot na dvoře, slyšel, jak někdo přistavuje žebřík k lomenici a v nejbližším okamžiku utrhl poklop. V první chvíli naskočila Pozděnovi strachem husí kůže. Srdce jeho úzkostí ustávalo, tělo se tetelilo –
Ač byl na nevítanou návštěvu noční připraven, lekl se, že by se v něm nebyl krve dořezal — Na chalpu vstoupil opatrně chlap jako hora. Požděna vyvalil široce oči do tmy jako na strašidlo. Krev stoupla mu k srdci, k hlavě, pociťoval, jak se horečka v něm vzpíná — Pozbyl vlády ve všech údech, ležel bezmocen jako kus dřeva — Srdce mu opět náhle klepalo a bušilo, třásl se a mrazilo ho — Přicházelo mu, jakoby se srdce jeho odloučilo od hrudi — Pociťoval je všude: slyšel je tlouci v každé cévě, v každém póru svého těla, ve spáncích, v čele, hrdle — Chtěl je vyplivnout, aby nemohlo vzkřiknouti — Potom srazil k sobě zuby, pevně, násilně svíral svou hruď oběma rukama, tak že mohl sotva dýchati — Mrazivé záchvěvy proudily se mu po zádech, nepříjemné horko rozlévalo se mu po mozku — — —
Slyšel, jak někdo shazuje poklopem na dvůr otýpky lnu, kdež je jiné ruce nakládaly na vůz. Množství historek, které kolovaly těch časů mezi lidem o zlodějích, vyvstalo a vrtalo jeho mozkem — Pojednou se vztyčil na loži. Pociťoval, že jest v potu docela vykoupán. Povstal tiše. Cítil v duši nekonečné rozhořčení a sílu — Množství plánů táhlo mu hlavou, jak by zlotřilou chásku zlodějskou přehnal. V tom šlehla mu mozkem zvláštní myšlenka; rázem spadl s něho všechen strach. Přišlo mu na mysl lidové říkadlo o mlácení: „Pes na patře, shoď ho, bratře!“ Náhlá energie naplnila jej novou silou — Chystal se vykonati rázný čin. Byl šťasten, že nepotřeboval dále mysliti na svůj čin. Rozhodnutí bylo tak pevné, tak mocné, že by ho dovedlo vyzdvihnouti do povětří —
Jako stín připlížil se k okraji poklopu, kdež právě házel hromotluk otýpku na dvůr. Jediný rázný pohyb rukou — a chlap letěl střemhlav dolů. Vykřikl jako zvíře. Těžké údery o vůz a zemi zaduněly nádvořím, ještě jeden výkřik ozval se dole v chraptivém zvuku jakési smrtelné hrůzy — Výkřikem tím, vlastně jakýms to neoznačitelným vzrykem zvukovým, jakoby vše bylo úporně jato, ochromeno náhle ve své činnosti — Nastalo až děsivé ticho, pronikavé, rozlehlé, jako tonoucí, to ticho, jímž nastupuje vždy zvěst neštěstí — Potom jen slyšeti bylo temná, dunivá slova a tlumený ruch ve dvoře. V krátké chvíli ozval se opět sotva slyšitelný dupot koně, potom vše rázem utichlo — — —
S bezmezným opovržením myslil teď Pozděna na strach, který před chvílí vytrpěl. Nechtěl už naprosto o tom přemýšleti. Bylo by mu styděti se sám nad sebou. Zvířecí radost jakási, jakoby nad parou teplé krve odpůrcovy, naplnila jej. Cítil nesmírnou chuť zavýsknout si rozkoší, byl by dovedl tančit po chalpě rejdovák v divokých skocích. Chuť křičeti byla tak velká, že bylo mu vynaložiti všecku svou sílu, aby toho neučinil. Potom měl chuť hlasitě se zasmáti tomuto nebezpečnému dobrodružství, o němž platila slova písma: „Oko za oko, zub za zub“. Divoký triumf šuměl jeho nervy — — —
Zavřev poklop, sešel s chalpy dolů, rozžehl světlo a šel na dvůr pod lomenici. Tratoliště tmavé, blyštící se tekutiny na zemi zalesklo se mu při záři louče do očí. Zarazil se. Však jen na okamžik. Bylo to potřebno!“ Musilo se to státi! Jakou cenu měl život zbujníka, jenž sám ani za babku necenil života svého bližního? – Plivl – Jen toho strašlivého výkřiku jeho nemohl Pozděna zapomenout – Hučel mu zřetelně v uších. A znovu přemýšlel o tom, co se stane. Jest padouch zraněn nebo zabit? Kdož to ví! On nechtěl zloděje zabít ani poranit, jen přehnat, přestrašit a přišlo to tak samo sebou – Krádeží se živili, krádeží hanebného zisku vyhledávali, krádeží olupovali lidi o majetek. A dle spravedlnosti každé zlo, člověku způsobené, má býti na původci odemstěno. I v písmě čteme. „Ať Bůh ztrestá ho sám, aby to věděl!“ —
V Radechovi toho podzimu všecko všude pevně zamykali hned za prvního soumraku, vrata dveře, kde jakou branku, a pouštěli psy z řetězu. Proslýchalo se odevšad, že se dějí zlodějstva a hustě, že není nikde jisto, že je páše jistě celý zlodějská banda. Z chléva koně, krávy, prasata kradli, z půdy len, seno, slámu. Neuplynul někdy ani týden bez krádeže v okolí. Ovšem krádeže tyto nestaly se všechny času jednoho, nýbrž dály se po léta. Všichni však jednomyslně uznávali, že všecky tyto krádeže, všeliké vloupání, připadají na vrub jednoho pásma, že všechno to provádí jedna ničemná cháska. Lidé se báli večer otevřít, báli se koho vpustit do stavení; chodili otvírat se škopkem, jako ochrannou přilbou, na hlavě. Báli se zlodějů jako nekaloty, lidí mstivých a nebezpečných. U Kramolny a ve Slatinských Končinách měli prý své vlastní skrýše. Už před samým posvícením v Radechovi děsili lidi zprávy, že v Zábrodí ve statku u Prouzů se zloději podkopali, že tam pokradli husy, peřiny i máslo ze sklepa a v Rybnících že se taky dobývali, u zemanů Vítů, ale tam že je splašili. —
Pozděna posvítil si loučí na hodiny. Byla teprv jedna hodina s půlnoci. Mohl ještě dobře jíti k muzice. Zamyšleně se zastavil a rozvažoval: má jít – nemá jít! Zabil by noc, každý by věděl, že byl celou noc u muziky. Co se stalo doma, nikdo nevěděl, nikdo mu to nemohl dokázat –
Po půlnoci to v hospodě řídlo. Pozděna znova v tanec šel, uzdu si znova pustil. Chopiv se pravicí prstů tanečnice, levicí v bok se opřel, na noze po noze se houpaje a zpívaje, kolem se potřásl a vrtěl. V kole si ještě zanotil:
„Všichni svatí tancovali,
mezi nimi pámbu,
svatej Petr vyskakoval,
až se chytal trámu“:
Časem se ozvalo v kole prstů zalousknutí, časem veselý výskot. Muzika hrála, před muzikanty jako posedlý Pozděna skákal, výskal jako mladík a muzika musila každé výsknutí doprovázet. V úžasném kvapu končil kousek, vymrštil ruce vzhůru a vysílen se zapotácel. Až to bylo podivno všem tanečníkům, jak se starý sedlák tak rozdováděl –
„Tu máte! Hrejte! Sousedskou!“ zvolal všecek zardělý, hořící, navlhlých vlasův, ale nezmožen, neumdlen, hodiv na talíř hudebníkům dvacetník.
Zahráli mu zamilovaný „tajč“. Pozděna všecek červený z dřívějšího rozčilení a prudkého napití, zlehka zadupal, šel kousek, jak muzika hrála, volnou, se slavnostní vážností, pak se pustil do kola. Šlo mu to, až z toho a z hudby a výskotu kolem vjel do něho oheň; rozjařil se a otáčel jako obrtlík. Mezi vytrvalými byl nejvytrvalejší, kousku do bílého rána nevynechal.
Po ránu po Radechovi ruch a shon. Dva zámečtí drábi, až po uši ozbrojeni, kráčeli po vsi „k rychtářom“. Brzy potom ozvaly se u Pozděnů na záspi kročeje a do světnice vstoupili rychtář s konšelem a dráby. Za stolem pokuřoval si už hospodář jako z posvíceneckého komína. Ulekl se sice, v očích mu zaškubal strach, nedal však na sobě ničeho znáti. Pomyslil si jen: „Z večera kvas, z rána rada – Pěkně to začíná „zlatá hodinka“ posvícenská!“
„Pozděno, pudete s náma a to hned!“ zněl rozkaz drábův.
„Kam?“ ozval se na oko nedbale sedlák, stoje přímo proti drábům.
Tito se šavlemi na řemenech přes plece stáli proti němu hrozivě jako dva duby.
„Neptejte se a poďte! Nepudete-li“ – obořil se dráb, sahaje po rukověti šavle.
„Nepudu dřiu,“ děl sedlák pevně, „dokud mně neřeknete, kam mám jít.“
„Kam jinam, ty balšáne, než na ‚oberamt‘ na zámek?“ odpověděl mu psoměšně dráb.
„Sem ňákej zloděj nebo mordýř?“ tázal se Pozděna rozhorlen.
„To se dovíš tam, ty brslenkáři,“ sápal se naň dráb, „a teď hajdy, není času!“
Sedlák se na mírný pokyn rychtářův podrobil
„Pude-li to takhle dál,“ pomyslil si sám u sebe, „budu při nejmenším zauřenej na léta, ne-li dokonce pověšenej. Musím napnout všeny síly, musím nad sebou bdít. Kdo zapře, právu se vypře!“
Potom strach všechen mimo sebe pustil.
Selka, plačíc, stála na záspi a hleděla za svým mužem, jak ho drábi mezi sebou jako lotra z kříže vedli na zámek.
„Voni ho zauřou do arestu, budou ho trápit, trestat nevinně“, zaštkala hlasitě a zástěrou si obličej zahalila.
Kancelářský Šulc na zámku náchodském byl vysoký, odulý muž, se žlutou tváří, kočičíma očima a s oholenou bradou. Byl při vší své poníženosti k vrchnosti a panu vrchnímu Essenterovi či panu „Wirtschaftsrathovi“, jak ho titulovali, umíněný a houževnatý jako vůl. Kromě zlodějů z panství, s nimiž pěstoval tajné styky, nikdo ho nikdy nemiloval. Všichni se ho báli, neboť byl bezohledný, mstivý. Byl člověk beze vší povahy a mysli nešlechetné, ani krůpěje poctivé krve v sobě neměl, při tom měl mravy co hladový pes, zkrátka neřád. Nejedna žhavá narážka mezi lidem šlehla po slavných úřadech vrchnostenských, viníc je bez obalu, že za nich má zlodějstvo vrch. Zvláště o Šulcovi, kterému sice veřejně nic nemohli dokázati, byla jedna řeč, že je s tou zlodějskou bandou beztoho za jedno, že jest s nimi spolčen a jejich tajné „kápo“ a bere od nich pod palec svůj díl. Za to on pak chránil jim kůže, z vězení jim pomáhal. Nebylo nikoho, kdo by tu spřež a rotu zkrotil a zavedl pořádek.
V kanceláři bylo přítomno několik zbujníků, lotrův od kosti, každý pes z jiné vsi. Všichni měli proti Pozděnovi a noční příhodě vydati svědectví. Chlapi hranatí byli zrovna ku strachu. Vypadaliť jako Petrovští. Nic dobrého jim z očí nekoukalo. Hleděli, jakoby devět vsí vypálili. Všichni byli hodní trámu a konopí, aby tlačili nohama povětří. Potěš každého pán Bůh, kam ti padnou!
Drábi předvedlo Pozděnu. Kancelářský Šulc seděl u stolu jako nadutý měchýř. Oči jeho zahořely jako lačné šelmě. Opovržlivé, záštím a mstou hořící pohledy zlodějů utkvěly na sedláku. Okamžik pomsty byl tu –
Švec svraštil a vymrštil obočí, až se mu čelní kůže hýbala, zlobně si sedláka očima přeměřil a začal výslech.
„Nemůžete mně říci,“ tázal se na oko nedbale, „kde jste byl na dnešek v noci?“
Jeho vzplanuvší oči jakoby se zabodly do zraků Pozděnových. Tento trochu zbledl, bylo mu volno jako rybě na slámě, brnělo mu pod koleny –
„Já – já v hospodě vo muzice trdloval vod večera do rána,“ odpověděl potom s chladnou, klidnou tváří, jakoby mluvil o něčem zcela všedním.
Šulc z pod oka naň pohlédl.
„Jste obžalován,“ pravil nevlídným, odměřeným hlasem, „že jste v noci na dnešek pro trochu lnu zúmyslně shodil hodného člověka s vaší půdy poklopem na dvůr, až se tento prudkým pádem zabil. Přiznejte se bez okolků, obžalovaný! Vše jest na jisto prokázáno. Žádná vytáčka vám nepomůže, tím bude hůř pro vás. Mluvte!“
Ta slova Šulcova zrovna zařízla. Pozděna stál okamžik, jakoby ho byl někdo z nenadání palicí udeřil. Věc sběhla se vskutku tak, že se jí ani sám nenadál. Spráskl dokonce rukama, jakoby nemohlo býti pro něho nic horšího a beznadějnějšího nad toto obvinění. Šulc se naň díval úporně a nedůvěřivě –
„Já – já – člověka zabít?“ – ozval se k obžalobě Pozděna a oči jeho rychle zamrkaly. „No, tohle by samýho Pána Boha dopálilo! A co medle hledal ten hodnej člověk v noci na cizí chalpě? – To je věru prapodiuný, kerak si može hodnej člověk v noci pro trochu lnu na cizí chalpě cestu poplíst! Kdák ale za to, že takovej nešika v tom neumí chodit a slítne z chalpy dolů jako špalek, až se přizabije? – To je přecejc jeho věc! – Vostatně mně do toho nic není, já vo ničem nevím.“
Udělal rukou opovržlivý pohyb. Šulc podíval se s úšklebkem ve tváři na Pozděnu, jehož klid mu rozpaloval zlostí vnitřnosti. Chlapi reptali a hrozili sedláku pěstmi.
„Jak že?“ zvolal důrazně kancelářský, nespouštěje s něho blýskající oči. „Vy že nevíte o ničem? To povídejte selským hřbetům jako sám jste! Kdo pak jiný má o tom vědět, ne-li vy sám?“
„Nic nevím, nic nevím,“ bránil se Pozděna, „zhola nic nevím!“ – Celou noc sem byl u muziky, z hospody sem se nehnul, ve stavení nebylo ani živý duše“ –
„Lžeš jako pes!“ sápali se naň chlapi, ceníce zuby a svírajíce pěsti.
„Nelžete přece tak nestydatě!“ obořil se na něho Šulc. „Vy to nevíte, Pozděno, nebo to nechcete vědět?“
„Nu, nevím to, jak to možu vědět?“ hájil se Pozděna vytrvale.
„Díváte se tak směle každému do očí?“ zakohoutil se naň Šulc, podívav se na něho s nenávistí.
Potom oba dívali se sobě chvilku do očí. V koutcích úst Šulcových zaškubalo to tiše. Ani jediný sval nepohnul se však v tváři Pozděnově, neohroženě, vyzývavě díval se na Šulce, jakoby ho chtěl svým pohledem spálit. Zhnusilo se mu mluvit před tímto podlým člověkem, který vpíjel se v něho jako štěnice –
„Pravda, pravda, sedlák boží stvoření, šelma od narození,“ zaskřípal Šulc tiše zuby a zabručel cosi nesrozumitelného.
„Jakej kdo šelma je, též vo druhejch myslí,“ řekl zase k sobě Pozděna v duchu.
Nahlas to nemohl říci, neboť za odpor hrozila šatlava. Teď i narážky zbujníkův krupobitím se sypaly na Pozděnu. Všichni koukali naň jako sovy. Raději by Pozděna na čerty nežli na ně hleděl! Kancelářský Šulc na oko na ně spustil, aby sedláka oklamal. Začal o těch krádežích, zahrozil, však ze už nebudou ti ničemové na panství řádit –
A opět kladl Šulc sedláku úskočné otázky rychle, s jakousi nedbalostí, stále podezřele se naň dívaje, ale Pozděnův obličej byl kliden. Domluva, aby se přiznal, že se mu ničeho nestane, byla marna. Mlčel jako dub, jakoby mu pavouk hubu zapředl. Kyjem by z něho slova nevyrazil! To jediné řekl:
„Ale nemožete upřít, že takovejma úkladnejma votázkama možete poplist samýho Pána Boha. Snad si nemyslíte, že sem vo pochcení(*posvícení) vopilej? Ani mušky nemám v hlavě!“
Každé slovo, jež pronesl, zvučelo v jeho prsou jako v prázdné prostoře a jakoby tam vráželo na nataženou strunu.
„Ten chlap má kuráž!“ pomyslil si Šulc, pokršiv rameny. Tvář mu hněvem ohnivěla, jiskry hrozné z očí vypouštěl.
„Soudí mě lotr čertem nadívanej,“ řekl si Pozděna v duchu. „Máť veu šem svý pazoury!“
Měl chuť vzkřiknouti na Šulce:
„Ty podvodníku, ty zloději, ty vyvrheli, sám bys měl ležet na lavici, až by ti zadek rozmandlovali!“
Najednou cosi zchytralého a výsměšného zalesklo se v pohledu Šulcově. Po tváři jeho svezl se chytrý úsměv. Strojenými otázkami chtěl ho lapit do svých tenat –
„Máte rozhodně posvícenskou náladu ducha, Pozděno!“ Tato jízlivá slova byla pronesena s tajenou jedovatostí.
„Hm, je prauda!“ přisvědčil Pozděna a široký, zardělý obličej se mu zchytralým úsměvem šířil. „Nu, co platno, dyž je u nás zlatá hodinka.“
V trnkových očkách se mu zableskl úsměšek. Nastalo krátké mlčení. Šulc se také podrážděně usmíval.
„Poslyšte, Pozděno,“ pravil k němu posměvačným tónem, povstav od stolu, „nemíváte tak někdy porci strachu?“ Oči jeho při tom sveřepě svítily.
„Ah, mám vod strachu uděláno.“
„Než přece se tak někdy člověk něčeho lekne.“
„Eh, co, kdo strachem umírá, tomu p… vyzvánějí.“
Šulc odplivl zlostí tak prudce suchou slinu, až se přilípla nejbližšímu chlapu na nos. Bylo na něm vidět úpornou nadutost, neústupnost, ale také jakýsi klidný, nebezpečný odpor, jenž mohl propuknouti každým okamžikem.
„Nu což, to vy jste se přece trochu lekl tak nenadálé návštěvy noční, viďte, Pozděno?“
„Bůh zachraň! Nauštěvy sem se nemohl uleknout, protože sem nebyl doma.“
„To si balamuťte, ornáte, někomu jinému a ne mně!“ dopálil se Šulc znova.
„Inu, co platno, nemožu jináč mluvit, dyby mě hrom, boží posel, zabil!“
„Než dovolíte, sedláku,“ tahal ho Šulc za jazyk, „jestliže jste byl celou noc u muziky, někdo přece hlídal stavení.“
Hleděl naň baziliškovým okem.
„Ani živá duše mimo kočku a psa,“ děl suše Pozděna. „Jen že pes potvora ani nezaštěkal,“ podřekl se při tom z nenadání.
„Vida, vida, co to znamená?“ dorážel naň Šulc rychle s neúprosnou přísností. „Pravil jste, Pozděno, že jste byl celou noc u muziky a pojednou říkáte, že váš pes v noci ani nezaštěkal. Prozradil jste se!“
Pozděna jako rak očerveněl, s rozhořčením však zamítal každé sebe menší podezření.
„Ty mrcho, pse, eště mě nemáš!“ pomyslil si a řasy jeho prudce zamrkaly.
Hned však stavěl se opět vesele, nedada na sobě nic znáti.
„Inu, to je tak,“ vykládal lhostejně Šulcovi. „Dyž sme přišli za svítání ráno domů, ležalo u psa pár dlouhejch kostí, na kerejch si von asi celou noc lámal zuby. Japak teda měl štěkat? Vod nás kosti nebyly, my měli k vobědu droby se zelím a „bandory“ a to víte, že v drobech sou jen špejle a ne kosti.“
Šulc vyslechl ho zlostně, zamračeně, polknuv hořkou slinu; zablýskal očima, ale zdržel se.
„Poslechněte, Pozděno, vždyť jste musil poznat na půdě úbytek lnu?“
„Eh,“ máchnul tento rukou, jakoby se bránil hadímu pohledu Šulcovu, „poudám věrnou a pravou praudu: vo krádeži lnu nevím zhola nic. Možná že si selka uďála před pochcením „schoře“, aby měla na tu vejlohu, a halda lnu se vo pár votýpek ztenčila. Ale já si toho posud neušim.“
Šulc div že z kůže nevyskočil. Rád by byl na sedláka zuby pustil.
„Vylže se i čertům v pekle, šelma zatr…á,“ mumlal potichu pro sebe, nahlas pak dodal:
„Podezření však na vás padá – a punktum! Pomněte: hrdlo za hrdlo!“
„Vem to nešť!“ odbyl ho Pozděna kousavě. „Pes psa nejí, zloděj na zloděje nepoví. Proto, jářku, co nevím, nepovím.“
V duchu se ušklíbl, že kancelářskému dal takovou čackou šňupku pod nos. –
„A kuš, byl’s přece při tom, sakram…á duše!“ zahřímal mu Šulc do ucha.
„A nebyl – ne a ne!“ zvolal Pozděna zvýšeným hlasem, pevně a důrazně. „Ať na místě zkamením!“
Šulc obrátil se k chlapům s tlumeným hlasem, z něhož Pozděna zaslechl jen slova:
„Zaklíná se ten chám, že o ničem neví. Tu není třeba se zaklínat, ale hned stáhnout kalhoty a položit ho na lavici.“
Zloději chtěli se jako smečka vlků vrhnout na Pozděnu, aby ho zadávili, kancelářský jim v tom však zabránil. Očima však všichni po sedláku zuřivě stříleli.
„Lžeš, lžeš, lžeš!“ zařval Šulc na Pozděnu. „Víš-li pak, že tě odtud ani na krok nepustím? – Přímo tě zavřu do šatlavy a dám tě pověsit, nepřiznáš-li se v tu chvíli!“
Prskal mu sliny do tváře, mluvě. Při tom napínal se co nějaký krocan, syčel, hrozil, lál selských otrapů, radechovských žabařů, zatr….ých, sakr…….ých, hromy naň pouštěl, až sám zrudl jako krocan. Ničeho však nepořídil –
„Vězte,“ zaklátil Pozděna hlavou, „že to je všeno, co možu vám říct a dost a dost! – Nedotírejte na mě zlobohem! – To má bejt prokázáno, co je prožalováno! Volejte si svědky! Celá Radechou to dosvědčí!“
Na tom zůstalo. Výslech trval s ním dvě hodiny. Šulc podržel si jej však na zámku, dráby pak poslal do Radechovi pro svědky. Odpoledne přišlo svědků mnoho. Výpovědi jejich shodovaly se v tom, že Pozděna celou noc protancoval v hospodě, nevzdáliv se s manželkou svou ani chvíli z hospody. Konečně bylo Šulcovi samému uznati: „Jeden svědek žádný svědek, ale půl vsi svědků musí platit.“
V očích se teď Pozděnovi radostí zajiskřilo. Nasypal Šucovi a zlodějským společníkům jeho prachu do očí. Šulc sám s dlouhým nosem musil ho k večeru propustit. A byl při tom jako z mýdla. Sklonil se při odchodu k Pozděnovi, poklepal mu na rameno a pošeptal mu docela tiše:
„Víte co, Pozděno, dobře jste mu udělal! Nemusili vám právě posvícení kazit!“
Byla to naň jen chytrá lapačka. Pozděna však vycítil v tom čertovo kopýtko a vyplatil Šulce na místě.
„Šak vy dobře víte,“ řekl mu pošeptmo do ucha, „kam ta zlodějská šlopa vede“ —
Šulc se vztekem zahryzl do pysků –
Za dveřmi pak vysmál se všem Pozděna na vrch hlavy a zahrál jim na nose. V noci potom „o zlaté hodince“ bylo v radechovské hospodě neobyčejně veselo a živo. Zase Pozděna dupe a cupe si vesele nohama v kole, kývá a potřásá hlavou na sousedy, louská prsty ve vzduchu a s ním půl vsi veselí se a jásá, že to tak dobře na zámku dopadlo —
.* * *.
Minula od toho času řada let. Všechny spáchané zločiny a ničemnosti vyšly na jevo teprve v osudném roce 1848, kdy lid konečně na Náchodsku pomohl si od svých škůdců sám, schytav pomocí národní gardy několik hlavních zlodějů. Ty pak soudil v Hořičkách, Mezlečí, Náchodě a České Skalici a prokázav jim nesčetné viny, utloukl je kyji a topory. Kancelářský Šulc, usvědčený jejich spojenec, větře nebezpečí, ujel zavčas přestrojen v ženských šatech za paní radovou v kočáře navždy ze zámku Náchodského. O krádežích potom nebylo slyšeti daleko široko.
OD KLADSKÝCH HRANIC 