V třicátých létech minulého věku přišla k rychtáři Duchoslavu Vávrovi ve vsi Trubějově na Náchodsku starší dívčina, Rozára Válková, na službu. Měla s sebou hošíka, jejž si byla někde ve světě přihoněla. Něníť ve světě člověka beze stínu úhony, byť i k spravedlivým počítán byl. Říkali o ní pohrdlivě, že jest „padlá“. I mezi lidmi jsou „padlí“ jako mezi anděly. Zakusila proto dosti hrubých ústrkův i úšklebkův a nalykala se dosti hořkých slz. Pozdě poznala, že neštěstí její mělo původ svůj jen v ní samé –
Z každého nevlídného pohledu lidí vyznívala jí průhledná, šlehavá výtka:
„Bláhová, bláhová, zamotala ses v životě, klopejtla’s, uďála’s hloupost, kerou do nejdelší smrti ničím nesmažeš“! –
A sama sobě říkávala:
„Sloužíš všem jako pes a nevíš proč a nevíš, co je život a lidský štěstí“ –
Jindy opět zamyslila se jinak, vzpomenouc si svého synka:
„Cák z něj bude, nebožáčka? – Kdák se ho ujme, chuděrky, až já tady nebudu?“
Tak hovořívala sama pro sebe, stanouc vždy uprostřed práce, jakoby bleskem zachvácena od této jediné myšlenky – I vzala úhonu na zdraví, jež chátralo den ode dne. Obličej jí bledl a hubeněl. Lícní kosti ostře v něm vyčnívaly, skráně se prohlubovaly, na každé líci planula zlověstná, krvavá skvrna. Matka opatrovala svého synka jako oko v hlavě. Chtěla míti alespoň z něho něco kloudnějšího nežli byla sama. Učila jej, aby se uchránil sám, až vyroste, aby snášel rány osudu a mohl žíti. Napomínala ho často:
„Józo, buď hodnej! – Nebudu ti moct pořád pomahat, nebudu tady věčně – Cejtím, že ňák slábnu, že mě práce už přemáhá – Sem už dáuno ňák nemocná“ – pokračovala tesklivě. „Bojím se, abys brzo nevosiřal“ –
„Ach, ne, mámo!“ zvolal Józa smutně a všechen se zarmoutil. „To se vám jen tak zdá!“
Také matka v té chvíle cítila, že se jí cosi trhá v ňadrech hluboko a že se jí srdce rozrývá na části – Zavzlykala a zastřela si obličej rukama – Chlapec vštípil si v pamět hluboko slova matčina. Od toho času, jako by věděl, jak jest ubohým a politování hodným tvorem, hleděl na lidi, jakoby měl vždycky slzy v očích. Však lidé mu přes to dobrého slova nedali –
Mladá matka pokašlávala, vůčihledě chřadla. Polehávala, až docela ulehla, beznadějně se připravujíc na dalekou cestu – Ležela v chlévě nehybně, celá žluta, bleda, se stisknutými rty. Hoch seděl u lože matčina sklíčen, v žalu pohřížen, utíraje slzy po tváři mu kanoucí. Měl na sobě režnou košili, na prsou otevřenou, halenku hodně spravovanou, ale pořádnou a plátěné, záplatované kalhotky. Matčin zrak chvílemi spočinul pln bolu na chlapci. Hleděla na něho takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že palčivé slzy opět a opět plnily jeho veliké, modré oči. Potom temně zasténala a přitiskla jej ke sprahlým a chvějícím se rtům. Stesk její počal se vylévati žalostnými slovy, hluchým lkáním a naříkáním, až se tím nezvyklým kvilem samy krávy v chlévě rozbučely a znepokojily —
„Józo, Józo!“ vzúpěla matka chraptivým hlasem, z něhož vyzníval jakýsi strašný, nevystihlý, kormutivý pláč a rukama křešovitě zalomila. „Ach, ach, ach! – Ó Ježíši – nevopouštěj mý dítě!“ –
Mluvila ztěžka – němý bol duševní zračil se ve strhaném obličeji jejím – Na rtech objevila se ji skvrna brunátné krve. Chvílemi vzdýmala se vyhublá, zapadlá prsa její jako ve lkání a klesala ve stenu a chvění. Po zsinavých tvářích splývaly jí slzy bohatými krůpějemi. Dlouho držela hocha v objetí, jakoby se třásla pouhou myšlenkou, že se musí s ním na věky ropzloučiti – Srdce jí pukalo – Zmocňoval se jí hrozný, smrtelný strach – Konečně vysílena jako umučená upadla v zapomenutí – Smrtelný pot jí vyrážel na čele – Jen v prsou jí to hrčelo, škvařilo, supělo a chraptělo jako v posledním zápase smrtelném – Chlapec pohlížel na matku úzkostně a bál se – Nevypověditelná, neznámá hrůza na něho padala, až se třásl osykou – Po delší chvíli umírající otevřela strhané oči, jež hledaly hocha.
„Pamatuj – na mámu!“ – pravila k němu více šeptem nežli hlasem.
„Ach, mámo, mamičko, neumírejte mně!“ zaúpěl hoch všecek zmámen. Slzy jej dusily, srdce se mu bolestně svíralo a nemoha už promluvit, sklesl u lůžka na kolena do slámy; vzlykal tak trhavě a křečovitě, div že sám nezahynul. Matka chtěla ho ještě požehnat, ale již neměla patrně dosti sil vysloviti, co měla na jazyku. Pracovala k smrti – S očima ve sloup stočenýma, sotva srozumitelně a přerývaně vzdychala:
„V pokoře – snášejme – co Pámbu seslal – Neplač – neplač – milosrdenství – boží – je veliký – Panno Milostná – nevopouštěj – mýho – broučka“ –
Pojednou, zoufale vztáhnuvši ruce, slabě vykřikla, avšak poslední zvuk zmíral jí už v hrdle – Hned na to se natáhla a vypustila duši – Józa chtěl křičet, ale dech se v něm zatajil a hlas mu selhal v prsou; zmocnila se ho těžká zmalátnělost, až klesl vedle smrtelného lože matčina a tvrdě usnul. Do chléva vstoupila stará výměnice, rychtářova matka, přistoupila k loži a bezděky klopýtla o chlapce.
„Ubohý děti, co neznaj tátu!“ zahovořila dojata dobrá stařena a pohlédnouc bedlivě v zsinalou tvář nebožčinu, povzdechla a s pohnutím, křižujíc mrtvolu.
„Už je v Pánu! Vodpočinutí věčný“ —
Hoch procitl, zdvihl udiveně oči a otevřel ústa. Nechápal, co se kolem něho děje. Smutná postava jeho s umazaným od slz obličejem a rozcuchanými vlasy dojala z míry stařenu. Zřela tu obraz neskonalé bídy lidské – Nebylo člověka tak necitelného, by to vida, stál nepláče –
„Cák bude z tebe, nebohej sirotečku?“ pravila k němu stará, soucitná duše, odcházejíc pro lampičku s olejem, aby zádušním světélkem posvítila duši nebožčině na cestu do věčnosti —
Trna hrůzou, hoch pohlížel v polozáři na tu nehybnou linii, která úhlovitě rýsovala na pokrývce údy těla matčina. Takové zoufalství, jaké teď vyčetl z té zničené, zmrtvělé tváře, rozdrásalo celou jeho duši – Táhlé steny: „Mámo, ach, mamičko!“ vyrývaly se prsou jeho. Rozplakal se žalostivě. Snad se v zatemnělé hlavě jeho a v srdci, které nedovedlo ničeho rozeznávati, budil jakýs rozum v té chvíli. Stalo se z něho obecní dítě – Jak jest takovým z milosti trpěným dětem zle! Jsou podnes nejnešťastnějšími tvory pod nebem…
Smrt matčina znamenala náhlý obrat a počátek nové periody v životě chlapcově, z něhož zaválo na něj tak mnoho chladného neznámého, tajemného, nepřívětivého a už teď zdaleka tak přísně mu hrozícího –
„Co se stane se mnou?“ myslil si hoch. „Co bude dál?“ –
A beznadějně zaplakal – – –
Józa byl ve vsi v bídě a kalu vychováván, strádal i hladověl. Bída nouzi stíhala. Trapný zápas s hladem a chladem, všechny ty každodenní hrubé útisky nevlídných pěstounů bylo mu svrchovaně přetrpěti. Jak jej měli všude rádi, o tom často se přesvědčoval na své vlastní kůži! Ani si nikde nepřipustili myšlenky, že by mohl po lidsku také myslit nebo mluvit. Neustálé ústrky vštípily mu nevysvětlitelnou ostýchavost. Při pouhém pohledu třásl se a ztrácel vědomí jako polapený pták – Nezaviněný osud přinutil jej, aby vypil po kapce až do dne plný pohár hořkého a jednovatého nápoje běd a psot. Stálé utrpení bylo suchopárem a bludnou pouští jeho chlapeckých let, v nichž ke všemu bylo mu ještě zakoušeti stydlivou trýzeň hladu.
„Nenasyto! Darmožroute!“ bylo mu slyšeti před každým téměř jídlem.
Často se mu srdce svíralo bolestí a žalem a strach, zmatek a pochybnosti zapadaly v jeho duši.
Čísi synek ze statku v Józových letech optal se ho kdysi za humny:
„Proč vostáváš veusi, dyž tu nikoho nemáš?“
Józa pohlédl naň rozpačitě a cosi jako by jej bodnulo do srdce.
„Proč vostáváš veusi?“ opakovala se otázka neodbytně.
„Proto, že sem vobecní sirotek,“ odpověděl Józa namáhavě, sebrav své síly.
„Nejseš vobecní sirotek,“ tvrdil selský synek, „seš vobecní dítě – v kopřivách narozený“ –
„Ne, ne, nejsem vobecní dítě! – Ne!“ – bránil se Józa a sten vydral se z jeho prsou a všechno se v něm zdvihli a vzbouřilo.
„Měl’s tátu?“
„Měl sem mámu.“
„A proč ne tátu?“
„Nevím.“
„Znal’s tátu?“
„Neznal.“
„Tak ti spad táta do podmáslí,“ smál se synek, ušklíbaje se.
Dotěrné dotazy jeho víc a více drásaly srdce Józovo, které přetékalo krví –
„Proč se mě porád na něco vyptáváš?“ zvolal konečně, červenaje se rozhořčeně. „Proč se mně posmíváš?“
Synek na něho posupně prohlédl.
„Mám právo na to,“ odsekl pohrdlivým hlasem. „Sem zdejší, ale tebe vobec živí.“
„Nejím zadarmo,“ hájil se Joza a ústa se mu třásla. „Sloužím“ –
„Ta tvá práce ani za talíř úkropa nestojí,“ vyčítal mu selský synek zpupně. „A vostatně seš kopřiuče a parchant!“
Surová slova přešla přese rty jeho, jako by se rozuměla sama sebou. Kdyby řeči takové doma neslýchal, nemluvil by jí.
Józa zsinavě zbledl – Hněv a hořkost sepialy mu srdce, které bouřlivě protestovalo. Začal se prudce třásti. V očích se mu zatmělo lítostí a studem, ruce sevřely se mu v pěsti a hrozivě pozvedl je proti smělci. V tom svalovitá ruka chopila ho vzadu prudce za vlasy, až jich špetu vytrhla.
„Chlapisko, jen volnou!“ lál mu sedlák, otec přítomného synka. „Kliď se vodtuď, nemehlo. Táta se ti s krbu zabil! Heleďme, jak von by se vodvážil pořádný děti prát! Jenom takovej poběhlík dovede člověka rozzlobit! Cikáne!“
Hrubá ruka necity smýkala Józou, div že se nesvalil. Zvedl schýlenou svoji líc, jež palčivě zrosena byla tichými slzami a ozval se s tklivým výrazem ve slovích:
„Proč mě tejráte všini?“ –
Surový smích byl mu odpovědí –
Zachvátila jej šílená bolest. Zdržený vzlykot, jenž se nakupil v jeho prsou, náhle prolomil hráz, kteráž jej zdržovala a propukl zoufalým proudem. Zdálo se, že mnoho nechybí a zemře lítostí, která škubala celým jeho tělem. Cítil se tak zcela osamělý; svět byl mu tak pustý, osiřelý, nebe nad ním tak uzavřeno, tak lhostejno ku křivdám lidským – A svírán jsa tvrdou rukou neštěstí, hleděl asi tak, jak hledívá ptáček, když jej zlé dítě trýzní – – Hluboký a přebolestný pocit vlastní slabosti a malomoci, stojící proti přesile, to vědomí, že jest pavučinou libovolně bouří zmítanou, zoufalé poznání, že odnikut nelze mu již ničeho dobrého se nadíti, hrozným útlakem ploštilo jeho duši —
Zalezl pokradí sklíčen do stáje. Ulehla naň strašná tesknota – Ve stáji plakal hořce a dovolával se beznadějně i marně pomoci matčiny – Hoře všecek studem, se slzami zoufalství na očích se zaklínal, že časně ráno před východem slunce tajně uteče přes hory a doly – Avšak kam utéci, aby nepřišel ještě do horšího? –
„Kde najdu novej domou svůj? – Nido mě v širým světě nezná,“ pravil sám k sobě všecek nešťasten.
S takovými trudnými myšlenkami převaloval se na stáji na seně s boku na bok. Tu celičkou noc prodlel na lůžku svém u velmi tíživé dřímotě a když záhy z rána otevřel oči, líce a ruce své shledal zavlhlé slzami: bylť ve spánku plakal po celou noc – A nazejtří ponížen a utlačen chápal se znova řemene, za který byl až dosavad táhl –
Tak jest na světě, že jest vždycky zle takovým lidem, kterým lidé nevěří, že by dovedli být hodni – Největší pak jest křivda, když lidé stihají děti za vinu rodičů —
Józovi připadalo, že musí býti nějaká neznámá příčina všeobecné nelásky, ano nenávisti k němu. – Zdálo se mu, že všichni nalézají zálibu v jeho strastech a útrapách. Všechen jeho klid otřásán a ubíjen byl stále příbojem necitelného a nešetrného okolí.
„Sem vobecní dítě – sirotek, trpěnej z milost“ – znělo mu neodbytně den ke dni v nepokojné, zmítané duši. „Kde kdo mě nenávidí, aniž vím, co komu sem na příkoř uďál“ –
Najednou maně jedna silná myšlenka ustrnula se v něm, všechny ostatní pohltivši a pokryla je ponurým klidem – Jméno její bylo: smrt – Ach, onen odpočinek toužebný, s matkou společný, tmou zahalující, bezvědomím končící, ale tichý, věčný! —
Potom napadla ho myšlenka na Boha. Proč jej kárá? – Vždyť přece neopomíjel modlit se ráno, v poledne a večer, jak jej k tomu vedla máma, mamička! Kromě toho byl pevně odhodlán, že nikdy neučiní nic špatného. V uších zněla mu slova matčina: „Ač nikdo nevidí, nečiň, co proti Bohu a bližnímu!“ Ctě matčin příkaz, umínil si hodným býti. Učil sebe zapírat a omezovat. Tak proč nevinně trpí? – Zmocnila se ho vždy při té myšlence veliká hořkost a hluboký zármutek. – Takové dojmy z dětství vtiskly se tak trvale v jeho duši, že měly vliv na celý život – – –
Jen stará výměnice cítila s ubohým Józou nelíčenou soustrast. To byla jediná, vůči lidem přec jen slabá opora a útěcha jeho – teplá záře lidskosti, jež balsámem hojila mučenou jeho duši – Vidouc ho někdy, že se trápí a potají pláče, těšila ej, otřela mu slzy a pohladila ho na tváři, odkazujíc ho na Boha, jenž ani nejmenšího červa v prachu neopouští. Až ji srdce trnulo, na to hledíc – V zavrženém dítěti postihla konečně šlechetný rys v jeho tváři, záblesk duše čisté v jeho oku, v němž jiní viděli napořád zlobu, zatvrzelost, krutost – Krušný osud nemohla mu však nikterak osladiti. – Po její smrti Józa cítil se podruhé osiřelým —
Tak ubíhal mu bezútěšně život beze vší výchovy, bez jediné světlé stopy – Chudý nemá výchovy. Nepoznal vůbec šťastné doby mládí, aby o něm mohlo se říci známé: „Blahoslaveno budiž dětství, jež aspoň kousek nebe snáší do svízelů zemských“ – Tak je to ve světě: jednomu slunce svítí a druhému ani měsíc nezašeří – Leč život plyne bez přestávky, snesitelný k těm, kdož trpí —
Józa, dorůstaje do rozumu, vzrůstal v hezky urostlého, slušného, matce podobného mládce. Tvář i veškeré složení těla jevily značnou tělesnou a duševní sílu. Leč nějaká neuvěřitelná ostýchavost v povaze rostla s ním už od dětství. Konečně dospěl dvaceti let. Dle práva tehdejšího páni na zámku náchodském dali jej odvésti na vojnu. Byl přidělen k dělostřelcům.
Když se ohlédl na svůj minulý život, bylo mu, jako když pes se dívá na červivý ohon. Bylo to živobytí otroka. Při odchodu z domova stál jako bez myšlenek nad svou minulostí, tak milou teď jeho srdci, jakoby se snažil propadnouti v neznámou hrozící mu budoucnost – Prošel trpkou školou života – A přece odcházel s tajenými slzami v oku odtud, kde hořké své mládí byl ztrávil —
II.
V roce padesátém v podletí konaly se nedaleko Verony v království Lombardsko-benátském ve slunné Italii manévry. Za vojskem táhli se markytáni. Značné oblibě dělostřelců těšila se mladá markytánka, Marie Čajová, všeobecně Marjána zvaná, se svou ovdovělou matkou. Dívka u věku dvaceti pěti let, nevysokého vzrůstu, vypadala ladně plnými svými tvary, širokými liniemi a veškerými vděky mladého, vzrostlého těla, vzkypělého plným půvabem; obličej měla oválný s cihlovým ruměncem na opálených tvářích, černý, hluboké, blýskavé oči s černými brvami a vlasy barvy smolové.
„Pěkný ďouče, počestný ďouče, přičinlivý ďouče!“ chválili ji vojáci. „Má čas, aby se vdala, ale za dobrýho vojáka. Ať trhá rozmarýn za zelena, aby jí nevyrůst do semena! Eh, veselý to ďouče, jen že každýmu dá košem,“ říkali o ní jiní vojáci. „Šak eště zpoždíno nemá.“
V čas pohovu nahrnulo se ku krámku markytánčinu plno dělostřelcův. Proviant a víno jejich byly u vojáků vyhlášeny. Bývalo tu živo a veselo. Stále tu bylo slyšeti žerty a smích. Každý voják hleděl jen z ruky Marjániny obdržet svůj díl. Jen naddělostřelec Józa Válko jediný se jí vyhýbal a bral vše od staré Čajové. Zdálo se, že to Marjáně není vhod. Křičelo to. Marjána nedovedla si vysvětlit, proš se jí vyhýbá: přece mu nikdy ničím neublížila – „Józa se tě ňák stydí,“ říkal někdy v jeho nepřítomnosti Marjáně dělostřelec Lanta z téže batterie, u níž Válko sloužil. „Ale je to kapitální chlapák, co? A jak vobratnej! A prostej, poctivej hoch, co je prauda, třá že má šarži“. „Ó, je to vodvážlivej jonák!“ prohodil jiný dělostřelec. „V rozličnejch nebezpečenstvích byl a šude se vyznamenal“. „Pravej kanonýr a při tom dobrák vod kosti,“ doložil třetí druh jeho. „Komuž by na něm bejt milo nebylo?“ „Bah, kolik lidí ví, co je pravej kanonýr!“ pravil dělostřelec Lanta. „Ano, do nesloužil u kanonýrů, nidá neporozumí našinci. Říkaj vo nás, že sme větroplaši, ale neprávem, dyby jen každej chápal.“ „Válko má tu jedinou a strašnou chybu,“ ujal se slova jiný dělostřelec žertovně, „že vo ženský nestojí. Jak žiu žádnej prej se eště nedotek. A to je, na mou věru, co říct! To bych já na moutě dušnou nedoved!“ „Má dobře,“ pochvaloval ho jiný. „Talijánky sou vošemetný ženský!“
Při tom pohlédl úkradkem na mladou markytánku, která se živou účastí naslouchala hovoru jejich.
„Praudu poudáš!“ zvolal dělostřelec Lanta, „Jen vo ně zavadíš, už tě držej v klepetách a nepustěj, pokud člověku poslední knoflík drží. Viď, Marjáno!“
„Co mi na tom?“ odvětila se smíchem dívka. „Jsem přece po tátoj Moravka, jen po mámě Talijánka. Pocházíme někde vod Kyjova.“
„A mluvěj tam taky česky?“
„Bah, tož možná, že lepší než v Čechách.“
„Tak vida, dyž seš tu v Netálii taky cizí na půl kola, proč nemáš někoho z nás ráda?“ žertoval Lanta.
„Mám vás všecky stejně ráda jako svý krajany,“ zchytrale odpověděla dívka, o boky si ruce opřevši.
„Nuže, tak se přesvědčíme,“ zvolal jakýs podnapilý dělostřelec a v zápětí učinil zamilovaný výpad, chtěje pocelovati dívku.
Ta ho však pleskla důkladně přes rámě. Voják se zachechtal a mžikem objal nic netušící dívku do náručí. Marjána prudce jím smýkla, div se neskácel. Všichni propukli v hlučný smích, jen odražený voják kysele se tvářil. Díval se jako sedm drahých let.
„Zatrachtilá holka, ta má sílu!“ zabručel, upravuje si svůj ústroj. „Nevěďal sem, že na takovou přidu. Diu mě nezabila!“
„Slušalo by ti to, smůlo!“ zvolal naddělostřelec Válko žertovně, jenž se k tomu byl právě nachomýtnul. „Na ptáky, lepem, ne cepem.“
Dívka obrátil se rychle a vděčně na příchozího pohlédla. Potom se lehounce zapýřila a rozpačitě pousmála. Na lících jejích bylo patrno blahé rozčilení a údiv. Natočivši plný džbán černého vína „negrara“, podala jej Válkovi, mile se naň usmívajíc.
„Zachází s ním jako s malovaným vajcetem,“ ušklíbl se napitý voják, jehož byla prve mladá markytánka hotovými vyplatila.
Válko se začervenal a přijal víno. Dal připíti svých druhům, nechav si jen krapet moku na dně. Úkradkem pohlédl na hezkou dívku. Viděl ji už mnohokrát, avšak nevšímal si ji po svém zvyku. Od času, co žil v Italii, jakoby pro něho ženy ani nežily. Půvabné ženy, ohnivé ženy, jakých bys ve světě pohledal, avšak poručme někomu! Ženské jdou kolem něho, krásné, mladé, roztomilé – ale jím nic nepohne, stojí jako zkamenělý – Nevěří lásce k ženě a nezná lásky k ženě, byť podobala se andělu s nebe: krátce on posud nemiloval a ještě nemiluje –
Věru, chladnosti a lhostejnosti takové nemohla pochopit Marjána, zrozená a vychovaná pod žhavým sluncem Benátska, znající jenom city prudké, vášnivé, horoucí, tak jako ono slunce, jež ohněm svým praží zemi a bronzovou barvou kryje líce. Sama však, jakkoli mnozí vojáci pokoušeli se o její přízeň, byla k nim sice úslužna a přívětiva, avšak nebrala si jich valně k srdci, kteréž zůstávalo venkoncem chladno –
„Dyž sem si ji namluvit chtěl,“ vypravoval dělostřelec Lanta příteli svému Válkovi na cestě do tábora, „přijala mě tak, že mně bylo, jako by mě někdo přes hubu dal. Nemíním to šak – sobě v hoře vzít. Pro jedno kvítí slunce nesvítí a pro jeden košíček se nepověsím.“
Válko maně vzdychnul, mysle si: „Zdaliž taky někde pro mě ňáký kvítí kvete?“
Potom se do sebe zabral a pravil k sobě: „Časem myslím, že vosud, kerej mě za mládu stíhal, ani mně nedá, abych se někdy voženil – A proč je vlastně sem eště vopraudu nemiloval? Všini mně to vytejkaj, že sem k tomu nejapnej. Maj praudu!“
A vzpomínal na svůj život —
Brzy potom dělostřelec Lanta, vrátiv se od markytánek v růžové náladě po ohnivém víně „negrara“, vyhledal naddělostřelce Válka.
„Brachu, dnes sem se přesvědčil,“ vypravoval, „že hezká Marjána někoho má přec ráda.“
„Někoho?“ tázal se Válko ledabylo. „Hm!“
„Bárci, že někoho,“ odpověděl významně Lanta. „To se divíš, viď? Hádej!“
„Hm, hm, koho?“
„Pustíš? – Tebe, Józo!“
„Mě? – Hm!“ zasmál se Válko nedůvěřivě.
„Tebe, tebe, šťastnej kamarádíčku!“ zvolal vesele Lanta. „Seš po její chuti. Dáš na víno!“
Válko ustoupil o krok, začervenal se do brunátna a pravil:
„Sázíš slova na vítr.“
Nebyl s to, aby potlačil posun pochybnosti.
„Jen poslyš, blázínku!“ vypravoval druh Lanta. „Stál sem s ní samotnej. Marjána tě náhle zdáli spatřila a spěšně zvolala: „Tam de pan naddělostřelec.“ Já na ni koukám, proč se tak vo tebe zajímá. Čerte ďáble, myslím si, v tom něco vězí. Poudám: „To je švarnej kanonýr!“ Marjána se zamlčela, chvíli se k tomu chystala, pejřila se a na ráz přemohla svou voslejchavost a prořekla se: „Ten se mně líbí, toho bych si vzala hned za muže.“ Ale sotva že to dořekla, náhle jako by se něčeho zalekla, zapálila se eště víc. Šecka její veselost vokamžitě zmizela, jakoby se byla zastyděla za to, co právě pronesla. Ale vyšlo to z ní. Dělej ty si z toho co dělej, přec je to pro tebe veliký štěstí!“
„Nic mně na ní nezáleží, ani jí na mně,“ prohodil Válko lhostejně. „Ať si ji veme nědo jinej! Kůli mně ženský by nemusili bejt ani na světě. Cák s nima?“ –
Odmlčel se – Ale – po chvíli – náhle ucítil, že by rozsekal toho „jiného“. A již mu Marjána z hlavy nešla. Pojednou bylo mu, jako by ho něco za vlasy popadlo. Zmocnila se ho taková touha spatřit ji a promluvit s ní, že běžel, téměř pádil s očima zavřenýma, jako by se chtěl vrhnout do vody. Srdce v něm jen usedalo; bylo mu velmi stydno i veselo; cítil nebývalé rozčilení. Cestou letmo přemítal, co a jak s ní promluví. Přiběhnuv k Marjáně, pohlédl na ni a usmál se. Usmívaje se na ni, mrkal rychle a špoulil ústa, což mu dodávalo velice srdečného výrazu. Líbila se mu pojednou ztepilá postava její a bál se příležitostně ztratiti byť i jediný její pohyb. Těšilo ho, že viděl, jak volně a vábně shýbala se její postava, když točila mu do číše víno. Z počátku Józa klopil oči a k otázkám Marjániným odpovídal zmateně. Víno jej však poněkud rozveselilo. Potom smál se očima, jako by cosi zvláštního, co nesouviselo s rozmluvou, dělo se v tu chvíli mezi ním a tou dívkou –
„Chtěl sem ti něco říct,“ pravil potichu Józa k Marjáně, aby matka její neslyšela. „Na mou dušnou!“
Hlas jeho se chvěl. Teď tu neznámou lásku pocítil.
„Do ví, co?“ usmála se dívka radostně a tiše a pootevřenými jejími rudými rty probleskovaly jí běloskvouci zuby. Jižní, tmavé oči její při hovoru mluvili, záříce –
„Hm,“ odkašlal si voják. Prostá otázka její neměla jiného účinku, než že jen přivedla Józu do větších rozpaků. Zůstal zaražen a červenal se až po uši. Jazyk měl jako by přirostlý a nevěděl, odkud rozmluvu navázat. Stál vedle ní jako loutka. Zdálo se mu, že slyší bíti vlastní srdce. Chvílemi pociťoval, že jakási ruka chytá ho za krční pásek a vrhá ho k nohám dívčiným, ale druhá že ho drží za vlasy a nepouští. Červená kola míhala se mu před očima. On, jenž si nevšímal svištění kulí před očima, když pod Radeckým bojoval u Custozzy, Milana, Santa Lucia i Novarry, stál teď v bezprostřední blízkosti dívky jako omámen beze smyslů. Chřípí se mu chvělo jako mladému hřebci ušlechtilé krve. Zajímavo jest i směšno, co mnohdy může vyjádřit pohled stydlivého člověka, dotčeného láskou a zvláště tehdy, kdyby se člověk raději už nadobro propadl do země, než by něco pověděl neb vyjádřil slovem nebo pohledem – Stav jeho byl nesnesitelen —
„Teďka ti to nepovím,“ řekl po chvíli stísněným hlasem, pohlédnuv nesměle na Marjánu.
Živá hra v jejích očích okouzlila Jozu docela. Oči její tak uhrančivě zableskly na Józu, že mu rázem srdce změklo voskem. Čistý, jasný duch, jenž ochraňoval jeho mládí, opouštěl ho teď – Nebylo to jeho vinou že se zamiloval. Stalo se to proti jeho vůli.
„A kdy mně to řekneš?“ tázala se dívka, zlehka se usmívajíc.
Obličej její zazářil, černé oči se usmály, ona se zapýřila a obrátila se na jedné nožce. Józa zčervenal opět jako rak, div že mu krev nevytryskla z tváří. Před očima se mu zatmělo.
„A kdy mně to řekneš?“ naléhala dívka, pasouc se s utajenou rozkoší na jeho rozpacích.
„Dnes v noci,“ sotva slyšitelně odpověděl Józa se sklopeným zrakem, cítě, jak mu žíly krví nabíhají.
Dívka se zamyslila. Po chvíli zvolala.
„Tak s Bohem, rozmilý hochu!“
V její tváři zračilo se teď něco, co se podobalo bleskům a ona celičká byla živá, bystrá a lehká jako oheň. Z jejich velikých, rozevřených očí sršely jiskry –
Stiskli si ruce —
Józa vzpomínal si po cestě na stisknutí rukou, pohledy, úsměvy, mlčení a zvuk hlasu, jenž děl tak sladce: „S Bohem, rozmilý hochu!
„Mám ji do vopraudy rád. Ej, že sem to nevěďal dříu!“ opakoval si neustále a bylo mu do pláče –
Avšak od čeho mu bylo do pláče? – Nevěděl to sám dobře —
Slunce zašlo a na krajinu zalehla mírná tma. Nadešla horká noc, dusná a třpytně vystřelá hvězdami. Vzduch kamsi zmizel, tak že člověk jedva mohl dýchati. Chvílemi nepatrný vánek donášel sem vůni hájů pomorančových. Hvězdy míhaly se vysoko, daleko a mizely v lesku zlatého srpu měsíčního; světlo jeho rozlévalo se blankytným proudem po obloze a padalo skvrnami průhledného zlata na jemné obláčky, táhnoucí mimo něj.
Nad Veronou skvěla se zvláště jasná hvězda. Józa se na ni díval. Možná, že i ty černé oči, na něž právě myslil, dívaly se také nyní na tuto hvězdu. Noční ticho přivádělo Józu v zamyšlení. Kolkolem bylo šero, zamlklo, ale v jeho duši bylo tak plno vzpomínek, lásky, lítosti a potlačených slz. Povznesl oči do hvězdného nekonečna a bylo mu do modlitby i do pláče. Vzpomínal na svůj život – Obrazy minulosti sunuly se mu zvolna před oči, zdvíhaly a vynořovaly se jeden po druhém v jeho duši – celá řada obrazů neveselých, trudných, vzdálených. Mnoho vln přeběhlo proudem a mnoho oblaků přehnalo se na nebi od té doby. Obrázek české, pohorské vesničky, tak vábné a útulné, navanul do jeho duše sladké a zároveň truchlivé city. Vzpomínal na své dětství, na svou ubohou matku! Vzpomněl si, jak těžce umírala, jak tiskla jeho hlavu ke svým vyhublým prsům – Zármutek pro minulé tál ponenáhlu jarním sněhem v jeho duši a tísnil jeho prsa jakýmsi příjemným tlakem. Zaplakal, ale už ne slzami zoufalství —
V matném, měsíčním svitu zakmitla se mu před zrakem dívčí postava. Józa rychle setřel slzy s očí. Srdce počalo mu bíti stále mocněji, dálo se s ním něco divného. Nemohl promluviti: radost ho dusila – Marjána hleděla mu s úsměvem do očí; bylo v nich tolik štěstí. On zdvihl hlavu, ona se nahnula a rty jejich se setkaly – Temno udělalo se Józovi před očima, náhle chápe Marjánu jako smyslů zbavený v náručí, tiskne ji k rozbouřeným prsům, líbá ji na čelo, oči, ústa a není s to jenom jediné slovo ze sebe vypravit – Marjána spočívala na šíji jeho, objímala ho a celovala.
„Bojíš se mně?“ začala se ho vyptávati.
I usmívala se, hledíc přímo a zblízka jemu do očí.
„Dyť – já – jakpak bych to prál?“ – pravil Józa zaraženě.
Bylo mu nevolno. Nevěděl rozpaky, co by řekl. Jen cítil, jak pojednou všechna jeho krev hrne se mu do tváře, jak mu je nesnesitelně dusno až k zalknutí a srdce nestejně a trapně tluče mu jako kladivo –
Marjána zasmála se opět potichu svým jasným, šťastným smíchem, až taky Józ rozesmála.
„Slyš, Marjáno!“ pravil osměleně. „Pámbu ví, ukrutně se mně líbíš.“
„Podiuno – teprve teď?“ zasmála se ona zase svým hrdelním, avšak milým smíchem.
„Eh, měl sem ve vočích vlčí mhu či co,“ usmál se opět Józa. „Taky mý srdce není ze skály. A dybych tě chtěl?“ řekl z nenadání.
„Co to mluvím?“ tázal se v duchu sama sebe. „Než co na tom? Řeknu to znova a teďka to budu vopakovat,“ odpovídal mu vnitřní hlas.
„A dybych tě chtěl?“ opakoval něžně, hledě na Marjánu starostlivým zrakem.
„To by byla jiná,“ odvětila dívka vesele, pohodivši bujně hlavou jako svižná laň.
Oči její zableskly v šeré temnotě vesele a laskavě na Józu.
„Rád bych si tě vzal za ženu,“ začal po chvíli rozechvěně. „Říkám ti praudu praudoucí, že sem se žádnou ženskou pod nebem jakžiu nic neměl. Ty seš ta jediná, kerou mám do vopraudy rád.“
„Vemu si tě ráda,“ zvolala Marjána, tulic se k němu, a políbila jej pevně na rty.
Józa svíral v pevném objetí mladý, jemu tak oddaný život, líbal mladé tělo její, které se nebránilo. Zraky její vzňaly se ohnivě a žhavý plamen jakýs letmo šlehal jé něžně přistřenými zraky v záři měsíční. Mocná láska ovládala jižní ohnivou letoru dívčinu a odrážela se od ní jako žár od plamene. Józa cítil hrdou radost, že vzbudil v ní tento cit. Stáli chvíli mlčky, pohříženi v sebe, zachváceni měkkým smutkem noci, zahaleni v šero, spojující všechny předměty.
„Marjáno, Marjáno!“ šeptal Józa po chvíli. „Mám tě tuze rád“.
Oba na okamžik rozníceně se odmlčeli. Divný neznámý cit rozšiřoval Józovu prostou duši; cítil, jakoby duše jeho dostávala křídla a chystala se uletěti v prostory nebeské vysoko, vysoko v nedostižné hlubiny blankytu, kde prabytost velká radovala se dobrotivě z radosti a štěstí těchto dvou duší. Byla to prostá modlitba lásky, kterou vysílal hlasem přesvědčivým do noci plné vůní, modlitba, v níž rozvinoval a povznášel celou svou duši.
V blahém objetí jejich ústa se setkala, zavřela a zůstala tak přitisknuta a sloučena dlouho — A hvězdy lásky pršely na ně jako tepelné krůpěje. Byla to chvíle bílého žáru rozkoše, v níž radovali se z vášnivého očekávání nesmírného štěstí, téměř vzrušení — Měsíční srp skláněl se zlatě nad rovinou —
Na východě hvězdy řídly a jak se zdálo rozplývaly se v přibývajícím světle, nad hlavou rojily se vždy hlouběji a hustěji.
Józa vrátil se nepozorovaně do tábora; byl všecek zemdlen svým štěstím, jež chabě projímalo mu údy. Vlhká, rosná mlha vznesla se od země a zahalila tábor. Z dálavy častěji a důrazněji volali na sebe kohouti.
Od toho času Józa zdál se býti jako znovu zrozen; byl vesl, tváře jeho zářily silou a radostí, oči jeho blahem se smály. Denně jak mohl stýkal se s Marjánou. Často dívali se jeden druhému do obličeje a zalévali se smíchem tisknouce silně jeden druhému ruku. Jen když J=za vypravoval ji své životní příběhy, Marjána nebyla vesela. Jeho životopis rozechvíval ji do slz.
Po manévrech vrátilo se vojsko do Verony. Vojáci škádlívali často žertem Marjánu k vůli Josefu Válkovi. Ona však odbyla je vždy slovy:
„A taky si jinýho nevezmu, děj se co děj!“
Bez hluku dály se přípravy k veselce. Konečně den svatební se přiblížil. Celá batterie, u níž naddělostřelec Válko sloužil, měla téhož dne volno. Vojenský kaplan oddal šťastné snoubence. Dělostřelci kamarádi vystřelili při tom snoubencům třikrát v počest. Svatební hostinu vystrojilo snoubencům více důstojníkův a také se jí osobně s velitelem zúčastnili. Každý dělostřelec obdržel od velitele dvě viržinka a dva žejdlíky vína darem. Když počal už ohnivý mok kroužiti v žilách vojenské chasy, rozlévajíc uvnitř příjemný žár, rozvlnilo se pravé české veselí. Vojáci metali čapky vysoko do výše, všude bylo viděti jen rozjařené tváře, roznícené oči a rty otevřené k výkřikům:
„Vivat Marjáně a Józovi! Vivat novomanželům!“
Zdravice množily se. Vojáci řečnili o překot a každý jen sebe rád slyšel. Válko byl bled, měl hlavu vztýčenou, byl rozpačit vůči těmto ovacím, ale šťasten ve svém nitře. Kamarádi tlačili se k němu a nevěstě a brali je za ruce. Slzy radosti kanuly vojákům po příkrých, pijáckých tvářích. Válko ji krátce ze srdce poděkoval a doložil: „A že sem paní vojně věrně sloužil, za to mě tak vodměnila. Vivat!“
Po opojení celou batterii uchvátila bujná, nevázaná veselost, křepkost až vášnivá, šílená. Zanotovali si chraplavými hlasy unisono:
Černý voči, děte spat,
šak musíte časně vstát.
Brzo ráno, raníčko,
dřiu než vyjde sluníčko.
Sluníčko už vychází,
děučátko se prochází,
Prochází se po rynku,
nese chlapcům novinku.
Novinečku takovou,
že na vojnu verbujou.
Dyž verbujou, budou brát,
škoda chlapců nastokrát.
.*.*.*.*.
Joza Válko se stal markytánem. Dobře se mu s Marjánou dařilo, tak že po čase zanechal živnosti markytánské ve vojště, pronajal si hospodářský dvorec a v několika potom létech zakoupil si blíže Verony výnosný statek. Byl šťasten v manželství a měl četnou rodinu. Vojáci z krajiny náchodské, kteří po osudné bitvě u Solferina vrátili se z Italie domů, dobře celou rodinu Válkovu znali, neboť často bývali u ní pohoštěni a rádi s trubějovskými lidmi o ní vypravovali.
OD KLADSKÝCH HRANIC 