Karel Josef Pleskač(1858-1937), náchodský rodák, učitel a spisovatel, bává považován za jednoho z prvních českých autorů sci-fi literatury (novela Život na Měsíci, 1881). Rozsáhlá je ale též jeho tvorba z regionálních námětů. Povídka o hurónském myslivci Lokvencovi z lesů u Trubějova na Náchodsku byla prvně otištěna roku 1904 v Národních listech. Knižně vyšla roku 1912 jako součást Pleskačova povídkového souboru Od pomezí českokladského.
Před rokem osmačtyřicátým minulého věku množily se krádeže v panských lesích na Náchodsku. Zlodějská chamraď rozmohla se jako houby po dešti a kradla jako vrány. Žaloba stíhala žalobu na zámku, že po lesích pařezů plno, po dříví však a penězích ani památky. Jakmile některý hajný vyčenichal potají, že se půjde do lesa, dal věděti tajně ostatním hajným a číhali. Chytráci vesničtí však na ně vyzráli. Zatím co na jedné straně některý z nich dělal naschvál, jakoby porážel strom a všecky hajné sem vylákal, ostatní směle na druhém konci lesa káceli, co se jim hodilo, nakládali na vozy a odváželi. Kradli hlavně borovice na louče a rozváželi je do kraje, kde za ně dostávali peníze, chléb, mouku a jiné věci dle poměrův obyvatelů.
Když lesní krádeže byly už nesnesitelny, přišel ze zámku myslivec do vsi k rychtáři s rozkazem, že půjdou na prohlídku od čísla k číslu. Rychtář potají poslal Vášu nebo Anku po vsi se vzkazem, aby se všude uklidilo, že půjdou hledat ze zámku. Aby zatím všude nabyli dosti času k úklidu, sháněl rychtář po stavení boty, části oděvu nebo posílal na oko pro oděv a obuv po řemeslnících ve vsi. Nežli se z rychty do vesnice vypravili na úřední prohlídku, bylo ukradené dříví uklizeno nebo něčím zarovnáno.
A co říci tomu, když sám myslivecký mládenec Sedláček daroval náchodskému dýmkaři za pěknou dřevěnku borovici na panském, že z ní tento nadělal dobrý sáh dříví mimo pařez a chvoj.
Za to pravou metlou lesních zlodějů byl starý myslivec Lokvenc v Zábrodí. Byl postavy vysoké, štíhlé, tvář měl podlouhlou, kostnatou, s malýma, mžouravýma očima, s velmi hustým, svislým, černým obočím, se zamračeným čelem, s ostrým nosem, se svislými, rozcuchanými kníry a vpadlými ústy. Říkali mu „Honza dlouhej“. Lid nesahá pro slovo do kapsy; jedinou čarou vykreslí někoho od hlavy až k patám. Dá-li někomu přezdívku, nesmaže mu jí ani jeho dětem nikdo na světě – kráčí před ním a za ním neodbytně jako připěňák (*nářečně klíště, ed.pozn.).
Lokvenc byl muž od rány, prudký, drsný, vášnivý, ale při tom dobrodušný. Kdysi dlouho byl neženat; třicet let byl mysliveckým mládencem a tolikéž let měl důvěrnou známost s holkou někde v horách. Každoročně pravidelně jednou vyšel si za holkou do hor; chodil za ní více než čtyřikráte déle nežli Jakob za Ráchel. Konečně spočítali si oba léta a poznali, že nemá druh družce a družka druhu co vyčítat – a vzali se.
Myslivec Lokvenc byl postrachem zábrodských a trubějovských lesů; zlobil se v nich na pytláky a zloděje jako čert v kapustě. Napadl-li v lese chasu na chrástí, borůvkách nebo houbách, vyvalil oči, stahoval a roztahoval ústa a vyrážel ze sebe skřek, až hrůza chasu obcházela:
„Je-žíš, Mar-ján-ko-teč-kúúú, vy mně ta-dy vše-nu zvěř vy-pla-ší-te!“
Křik, hluk, kletí naplňovaly celý les, děsíce nejen ustrašenou chasu, ale i lesní zvěř, že prchala ulekána z místa hrůzy. Chasa taktéž palovala z lesa, co ji nohy stačily; myslivec neměl na tom dosti, utíkal za chasou a řval jako divoch. A když chasy nemohl dohonit, přiložil si ještě dlaně k ústům a halekal na ni zase táhlým hlasem:
„Poď-te, cha-so, hou-by sbí-rat!“
Nikdy však nebylo slyšeti, že by byl Lokvenc někoho pro krádež nebo pytláctví uhodil, postřelil nebo udal na zámku.
Každé místo má své podivíny a směšné lidi. Ostatní lidé poznají jejich slabé stránky a vykořisťují je ve svůj prospěch.
David Kaválek v Trubějově drvoštěp a kameník, vyzrál druhdy na myslivce Lokvence. Byl člověk nevelký, silný, ramenatý; co nemohli lidé koňmi utrhnout, to zmohl Kaválek. Tvář jeho byla podobna k ryzci, na nějž by někdo připevnil vyhrnutý nos, chumáč ježatých vousův a čtveračivé oči. Nepěkné té tváři dodávala směšná otevřenost, jak se zdálo, jakési přihlouplé veselosti.
Stalo se, že Kaválek ukradl v noci z lesa silné dřevo a hned dopoledne je odvezl do České Skalice na prodej. Odpoledne šel si do lesa pro pařez. Jak pařez tak pohodlně kope, stane před ním z nenadání myslivec Lokvenc. Na rameně měl pušku, jejíž hlaveň tiskl ve své ruce. Rozkročil se z široka a z hrdla vyrazil mu divý ryk jako z tura, až se les třásl:
„Je-zus Mar-ján-ko-teč-kúúú! Co to ta-dy dě-láš, Ka-vál-ku? Co je to-hle? Je to tvý? U sta hro-mů, v mož-dí-ři tě u-tlu-ču na kru-pi-ci!“
Kaválek ustal klidně v práci, sekeru zaťal do pařezu a napřímil se, až mu v zádech zapraštělo; očka jeho zchytrale zablyštěla.
„Pro Kri-sta Pá-na, Ka-vál-ku, do pak ti to-hle do-vo-lil? Kru-ci-fi-xum fe-dr-puš!“ hřměl myslivec z plna hrdla všecek rozlícen, škubaje rychle svým hustým černým obočím jako vosa. „Po-moc, po-moc, zlo-dě-jo-vé, lou-pež-ní-ci!“
Strhl se nesmírný křik, provázený nesmírným kletím a láteřením. Na hlavu drvařovu sypaly se hromy. Kaválek však stál nepohnutě jako sloup, hledě vyjeveně myslivci do očí, co zatím srdce mu bušilo jako perlík na kovadlinu. Snažil se vší silou ovládnouti sama sebe a nehnouti se, kdyby se třebas i svět bořil. Tvář jeho z počátku nervosně sebou škubala, zrak jeho však tkvěl nehybně na myslivci. Myslil si, aby jen první nejprudší náraz předržel, potom že to už nějak půjde.
„Myslil sem dřiu,“ křičel myslivec již mírněji, dupaje nohama, „že seš, Kaválku, pořádnej člověk, ale nejseš – nejseš. Taková šelma proklatá, natlapaná, jako vostatní. Les mně chcete ukrást, lotři, znám vás dobře. Samí taškáři, zloději a loupěžníci ste, celá ves je stejná, taškář na taškáři sedí.“
Po takových krátkých životopisech vesničanů myslivec si oddechl. Kaválek stojí nepohnutě jako ve ztrnutí a všecek na oko zpitomělý hledí neodvratně očima na myslivce.
„Kliď se vodtud, Kaválku, táhni, hybaj!“ zvolal myslivec již jen napolo rozzlobený. „Cák votálíš? Či se ti nechce votud? Myslíš že seš ve svým? Chceš mě zabít či co? Chceš mě zavraždit, či co myslíš, Kaválku? V panským mě chceš nevinnýho člověka zamordovat? Chceš nebo nechceš, mluu, ale hned!“
Drvař bez hlesu hleděl na něho se strašnou nehybností; nachmuřil brvy, stiskl zuby, nehybný pohled jeho stal se ještě nehybnějším, upřenějším, hroznějším. Myslivec se znova dopálil.
„Slyšíš, Kaválku, nebo neslyšíš?“ zařval naň jako z nějaké trouby, kouleje strašlivě očima. „Co tak na mě vyjeveně jako vejr koukáš? Cák sem nekřtěnej?“
Kaválek ani nehlesl, jen divě se díval na myslivce, až ho oči bolely. Koukal vyjeveně tak, jakoby očekával konce světa. Myslivec spráskl ruce v zuřivém záchvatu netrpělivosti.
„T – táhni, t – táhni keu šem čertům, ať tě mám s vočí, pozituro! – Vidíš, vidíš, jakej seš neřád! Chtěl sem tě zastřelit, ale neudělám to pro tvou ženu a děti. Dybych byl tvým představeným, dal bych tě pověsit na první strom. Na mou duši bych tě pověsil nohama zhůru!“ opakoval myslivec hřmotným hlasem. „Poudám ti to upřímně, Davide, Kaválku, ne abych ti chtěl na cti ublížit, ale ze známosti s tebou tak mluvím.“
Kaválek stál jako přimrazen, s okem teď pustě vytřeštěným, jakoby naprosto neslyšel, co mu myslivec povídá.
„Já starej chlap, nemám ve dne v noci, v zimě v létě, vod vás, pokoj, porád musím hlídat, abyste mně nevodnesli kus lesa. Ste to darebáci, nestojíte za to, aby vás člouěk litoval, dyž vám drábi na zámku napráskaj a do šatlavy vás hodí. Na pranýř s váma!“
Na to se myslivec zuřivě uhodil do prsou. Kaválek vytrvale mlčel a divoce poulil na něho oči. Myslí-li, cíti-li, slyší-li při tom, nebylo lze uhodnout. Tvář jeho měla výraz ztrnutí, jakoby zkameněla. Myslivce chvílemi po zádech zamrazilo a chvílemi opět jakoby ho žhavou vodou polévali.
„No, no, sůvo, mě nespolkneš!“ obořil se zhurta na drvaře. „Co by ses zpouzel daremně, Kaválku? Mě nezmožeš, to máš marný! Tak co tu vobejduješ, pitomej chlape?
Koukej, koukej, jako vyjevená sůva! Chceš kousat? Mě nepořkneš, ani si nemysli!“
Kaválek stál dále jako ochromen s očima vrážejícíma se do myslivce, že ho v pravém slova smyslu pálily.
„Počkej jen, počkej, na posledním soudu budou tě čerti bodat železnejma vidlema!“ sliboval mu myslivec krotčejším hlasem. „Budeš vidět, ty sůvo, jak tě budou jako berana podpíkat! Počkej jen, až řeknou: ‚Tu máš za to, ty taškáři, žes‘ pány šidil a budou tě bodat horoucíma vidlema.“
Myslivec před ztrnulým pohledem tohoto muže pociťoval nemilé vzrušení a dojem jako vůči neznámému nepříteli i onen podivný nepokoj, který nevolností a záchvěvem proniká ducha i tělo. Tato ztrnulost těla, toto tvrdošíjné mlčení počínalo buditi v něm zřejmý nepokoj. Pak mu po těle naskočila husí kůže; jakási neurčitá úzkost svírala mu prsa. Přejel si čelo třesoucí se rukou a tím si setřel pot na něm se vyrážející. Následovalo chvíli mlčení.
„Cak mlčíš, Kaválku? Cák mě neznáš? Nuže mluu, odpověz! – Nic? – Dybych byl věďál, že seš takovej zlostnej chlap, jazyk bych držal za zuby, – tak to už, Kaválku neber mně ve zlé! Nemyslel sem to tak s tebou zle. Sem někdy blázen vod kořena, vod narození. A mluvím-li někdy neučas hlouposti, činím tak zoumyslně, s voumyslem, abych jen postrašil a zahnal. Tak je to u mě pokaždý, dycky se mně tak vede. Vostatně někdy ani sám nevím, proč to dělám. Kdák može za svou náturu?“
Kaválek stál zkameněle jako zajíc v oku. Zase nastalo mlčení, příšerné mlčení. Myslivec Lokvenc byl už sám všecek polekán. Zdřevěnělá postava drvařova ho rozhodně polekala.
„Víš, Davide, nezlob se!“ pravil dobromyslně myslivec. „Nedělej hlouposti, už je toho dost, dělej ze sebe člouěka, muže! Nesmíš si to brát k srdci,“ pokračoval nezvykle dobráckým prosebným hlasem. „Není to tak hrozný, jak si myslíš. Doufám, že nezachováš žádnou hořkost proti mně za dnešní překvapení. Vodpusť mně teda tu hloupost – je to všeno holej nesmysl. Ty pudeš vode dneška svou cestou a já taky svou cestou. Dělej si tu vode dneška v lese, co chceš, já vo ničem nechci vědět! Rozumíš mně dobře, Davide?
Drvař mlčel dále; avšak myslivec nutkal ho stále k nějaké odpovědi a proti své vůli zahleděl se mu též vytrvale do očí. A díval se naň ve zmatku vždy patrnějším, omámen jako němý, jak živ po prvé nerozhodný, rozpačitý, až i sám posléz vyvalil na Kaválka oči a tak zůstali oba hodnou chvíli vyjeveni stát proti sobě. Obličeje jejich nemohly přijmouti hloupějšího výrazu. Pak si myslivec pomyslil, nevymknul-li se snad Kaválek z cesty zdravého rozumu a v úzkosti se na něho úporně díval. Tento však stál bez hnutí; pohled na něho byl strašný.
„Tak se podíuejme, čerta ďábla,“ pravil myslivec stísněným hlasem, „má mě za blázna nebo se sám do vopraudy zbláznil. U všech ďasů, Kaválků, zpamatuj se! Člověče z hlíny země stvořenej, seš pomatenej na rozumu či co – ó – ó? Pane Ježíši Kriste, Kaválku, Davide, sprosťáčku, dobráčku, nelekej se mě, to sem já, myslivec Lokvenc, Honza dlouhej.“
Stav Kaválkův začal vskutku myslivce znepokojovati, strach ho pojímal, pot vyrážel mu po těle. Najednou začal nápadně blednouti, oddychoval zhluboka, pociťoval jakousi nevolnost ve všech útrobách, hrčelo to v něm jako ve starých hodinách.
„Už z něj nic není,“ koktal více myslivec, přemáhaje násilně chystající se katastrofu své zažívací soustavy. „Ne, ne, to už není člověk zdravýho rozumu, nýbrž šílenec. Vodporučím ho do vochrany boží, já – já sem sám – z toho učiněnej blázen!“ – mumlal, rozhlížeje se plaše kolem sebe s výrazem člověka, jenž se odhodlal vrhnouti se s jezu.
V tom slyšeti bylo jakýsi přirozený, povážlivý rachot, jakýsi výbuch pod jeho vlastníma nohama, načež myslivec dal se v divoký, šílený útěk, pokud to stav jeho dovoloval. Kaválek se zuřivou rozkoší díval se za prchajícím myslivcem, a když již tento zmizel zrakům, náhle celá, dosud ztrnulá tvář jeho rázem se změnila, stisknuté čelisti povolily a Kaválek svalil se na zemi, vypuknuv v nezkrotitelný, nejpřirozenější smích. Zaléval se smíchem v doslovném smyslu a po dlouhou chvíli nemohl se ze smíchu probrati. A smál se celou cestu domů a doma ještě nemohl smíchem dlouho promluvit.
OD KLADSKÝCH HRANIC 