Bývalý panský kočí a potom tkalcovský tovaryš, Josef Klouda z Náchoda, oženil se před léty s dcerou sedláka Bernarda Celby „na drahách“ na Trubějově. Koupil si za ženino věno chalupu s pěkným ovocným sadem. Zůstal mu sice z počátku ještě nějaký ten „hřebík“ na chalupě viseti, ale to mu nečinilo starosti. Tkalcoval pilně, časem si zaobchodoval nějakou tou kravou nebo kozou a kromě toho byl obecním ponocným. Vedlo se mu na tehdejší časy dosti obstojně. Ale byl to ferina všemi mastmi mazaný. Rodinu pak navedl asi tak, že mu ve všem platně pomáhala.)
Stalo se někdy, že měl krávu špatnou dojnici. Přišel kupec do stavení.
„Kmotře, slyšal sem, že prodáte krávu,“ začal se příchozí domlouvati.
Klouda soukal přízi na cívky. Oba synové za tkalcovskými stavy ustali v práci.
„Inu, zaplatíte-li ji, proč bych ji neprodal?“ odpověděl Klouda na oko lhostejně, nedada se v práci vytrhovati.
„Bože, táto, snad nechcete takovou dobrou krávu prodat?“ namítali synové důraznými hlasy.
Také žena ozvala se od kamen:
„Chaso, nedejte jí!“
„Nu, podívat se na ni možete,“ prohodil ledabyle Klouda. „Za to nic nedáte.“
Kupec dostal teď tím větší chuť na krávu. Kráva sice dle zevnějšku nevypadala slibně, avšak to kupce neodráželo od koupě.
„No, tak co za ni do slova?“ tázal se kupec navnaděn.
„Bez slova tolik a tolik,“ odpověděl Klouda, natáhnuv kupce nehorázně. „Kupte nebo nekupte, groš z toho nejde dolů.“
Žena a synové na oko mezi sebou na otce hubovali, že dává krávu tak lacino. Klouda však dupl rozhorleně nohou a zvolal ostře:
„Eště sem tu já pánem! Hleďte si svý práce!“
Kolik nacenil, obyčejně také dostal a nad to ještě chasa nějaké zpropitné do ruky. Přeplacená kráva byla s krku a napálený kupec mohl ještě na zápraží slyšeti tlumený smích ze světnice. Některý napálený kupec přišel Kloudovi vynadat, jiný však se ani škodou svou nepochlubil, hledě se sám neužitečného kusu podobným šibalským způsobem zbaviti.
Kdysi urodilo se hojně tvrdého ovoce, zvláště jablek. Štěpy v Kloudově sadě prohýbaly se pod vahou jablek, tak že byly přetížené větve jejich podepříti hrázemi, aby se nezlámaly. Klouda s uspokojením pohlížel den ke dni na dozrávající ovoce, těše se, kolik as utrží peněz na trhu v Náchodě a kolik si ovoce ještě uschová pro svou domácí potřebu. Krahulčím zrakem na červenajícíh se jablkách. Celé noci na ponůckách opatroval ovocnou úrodu v sadě. Zejména odrostlejší chasy nespouštěl s očí, když, procházejíc se noční doby po vsi, dováděla a různé pikle strojila některým usedlíkům zlobivým. Klouda přemýšlel, jak by pozornost bujné omladiny odvrátil od svého sadu. A brzy šťastný plán uzrál v jeho mysli.
Na své noční pochůzce sešel se s tlupou mladíkův. Zastavil se s nimi, zažertoval a již dal se s nimi důvěrně do řeči. Hovor svůj úmyslně obrátil na dozrávající ovoce.
„Víte co, mládenci?“ pravil hlasem neobyčejně měkkým a přidušeným. „Vím vo pěknejch jabkách.“
„To věříme, až se vám jabloně v sadě vohejbaj,“ odpověděli chasníci.
„Eh, de pak eště naše,“ odbyl je nevrle Klouda; „Tak za tři neděle. Ale kmotr Máslo má pěkný renetový. Zrouna se na člouěka se stromu usmívaj. Radost se na ně podívat!“
Mládci přisvědčili, avšak hned čili ze zchytralých jeho slov nějakou lest.
„Ale to vám, hošátka, poudám, svatojanskej jazyk vo tom, že sem se vám vo nich zmínil,“ přikazoval ponocný tajuplně. „To víte, čerchmant nidá nespí!“
„To známe,“ přisvědčili mládci.
„Jářku, vemte si pytel,“ radil jim šibalsky Klouda. „To víte, já vo ničem nebudu chtít vědět. Ale mírku mně jich taky dáte, viďte?“
„No, to se rozumí,“ slibovali hoši. „Ale pytel nám k tomu pučíte, kmotře!“
Klouda se obrátil a, šelmovsky se usmívaje, chvátal domů pro pytel. V malé chvilce se s ním vrátil.
„Tak teď s Pánembohem děte a u nás se spravedlivě rozdělíme,“ vybízel je Klouda. „Já si zatím tamhle za humny lehnu a budu hlídat. Dyby se nědo vod Máslů hnul, zapískám na vás. Až budete hotovi, dejte mně znamení!“
Jak ujednali, vykonali.
Noc byla mírně jasná. Tu a tam psi zaštěkali a zavyli a opět umlkli. Také máslův pes vyřítil se zpod vrat ze dvora ven, zaštěkl a, poznav známého ponocného, vrátil se do dvora.
Po hodině přikradl se Honzík Vávrů zticha za humna a pravil k ponocnému tlumeně:
„Kmotře, tak poďte, už sme hotovi!“
Klouda chutě vstal a šli do jeho chalupy. Liboval si, že vše tak dobře bez nehody dopadlo. U chalupy čekali ostatní mládenci.
„No, to ste hodný, mládenci,“ chválil je Klouda. „Takhle brzy bejt hotovi!“
Zatím zbudil ženu. Ta rozsvítila louč a v síňce nastalo dělení. Klouda mnul si ruce radostí.
„Hošátka, hošátka, to ste to chytře provedli!“ liboval si. „Všena čest, všena čest!“
Kloudová měřila mírkou. Prohlížela jablka a kroutila nedůvěřivě hlavou. Nemohouc však ztajiti svou pochybnost, upozornila na to muže.
„Poslyš, starej, ty jabka vypadaj zrouna jako naše. Vodkud pak sou?“
Klouda se na ni osopil:
„Mlč a nežvejkej! Jabka jako jabka! Šak my víme dobře, komu budou ráno chybět.“
Mládci se potutelně usmívali. Každý si nastrkal svůj díl do kapes a rozloučili se s Kloudovými. Té noci již Klouda neponocoval, nýbrž ulehl si. Blahá vnitřní spokojenost ukolébala ho brzy v sladký spánek.
Staré Kloudové to nedalo, aby záhy na úsvitě nepodívala se do jejich sadu. Jediný pohled stačil, aby jí krev ztuhla v žilách. Kdyby hrom vedle ní udeřil, nemohla by se více uleknouti. Se zsinalým obličejem vrazila do světnice a zalomila rukama:
„Ježíš Marjá, táto, stávej, nejlepší jabka sou v horoucím pekle.“
„Jak – jakže?“ zaryčel Klouda všecek rozespalý, protíraje si zpola zalepené oči. „To nemože bejt!“
Kloudovi se rozkříslo v hlavě. Mžikem polo svlečen vyletěl z chalupy do sadu a rovnou k zamilované jabloni.
Ó, zrado, černá zrado! Žena měla pravdu. Stanul pod jabloní jako ohromen.
„Vošemetnej světe!“ zasténal zdrceně. „Takhle mě napálit! Kerá prachpotvora v lidský kůži mně to podvedla!“
Tvář jeho vypadala při tom hloupě a blbě. Bylo mu hořko v ústech; hlasitě si odplivnul. Pociťoval brzy mráz, brzy horko v celém těle. Chtěl z plna plic klít, zlořečit, leč zajíkl se a jen pěstmi tloukl se zuřivě do hlavy.
Vrátil se domů všecek rozvzteklen a užrán. Bezzubé dásně klepaly mi jako při největším mrazu a jektaly sykavě: „Starej vosle šedivá! Starej vosle šedivá!“
OD KLADSKÝCH HRANIC 