Při stavbě poboční trati severozápadní dráhy od Josefova k Trutnovu po letech padesátých bylo ve vsi Trubějově živo. V hospodě proslulého rychtáře Hepnara, u něhož se zastavoval historik V. V. Tomek na svých cestách z Hradce Králové do Police nad Metují, scházívali se kromě domácího a okolního lidu též podnikatelé stavby dráhy, jakož i podnikatelé místních uhelných dolů pokusných, mezi nimiž i náchodský věhlasnýc děkan, Josef Regner (farář havlovický v Jiráskově díle „U nás“), dále úředníci, inženýři, okolní učitelé a hosté z Náchoda a České Skalice. Denně bývala tu nějaká schůzka. V sobotu večer po výplatě a v neděli do noci bývala hospoda přeplněna. Byla to veselá doba, které pamětníci velmi rádi vzpomínají. Nejeden šprýmový kousek provedl se tehda u Hepnarů. O žních byla v Trubějově nouze o zemědělský lid. Kde kdo pracoval na stavbě dráhy, kde se vydělal na tehdejší čas slušný peníz. Sedlák Celba zjednal si na sečení žita staršího usedlíka Kaválka. Byl nevelký člověk, ramenatý, silný, nadělaný. V tváři byl na pohled nepodoben a směšná otevřenost dodávala jí přihlouplé směšnosti. Bílé obočí bylo tak chomáčkovité, jako beraní kožešina. Oči měl malé, propadající mezi hustými brvami a opálenými, vráskami zoranými tvářemi, a nos podobal se velké, zralé švestce. Kaválek měl sílu za koně. Po hrubosti kůže, ostře označených žilách na šíji, čele a rukou a po shrbených zádech bylo znáti, že všecek život jeho míjel v tuhé, těžké práci. Bylo-li potřeba vykonat něco pracného, vykopat pařezy, nalámat kamene, ramenem odsunout z kolejí zapadlý vůz, za ohon vytáhnout z bahna dobytče, každý si vzpomněl na Kaválka. Co nemohli utáhnout lidé potahem, utrhl Kaválek hračkou sám. Se stejnou jistotou v rozmachu síly roztínal sekerou silná břevna, jako nosatcem lámal kameny. Chodil z práce do práce a nemohl ji ani všechnu zastati. Všude se po něm sháněli, majíce ho rádi pro jeho pracovitost i pro dobrou povahu. Žert přijal, žert vydal, nikoho nezarmoutil. Byl muž drsného sice fládru, ale dobrého jádra.
Byl parný, dusný den. Nehybný vzduch dýchal pichlavým znojem. Řinčení kos ozývalo se na polích. V suchém vzduchu vonělo požaté pole s pelyňkem. U Celbů položili dopoledne poslední žito. Hospodář si liboval:
– Tak, tak – Pámbů nám dal pěkný časy na žně! – Chvála Bohu!
Hospodyně donášela čeládce oběd. V hospodě též obědvali páni ode dráhy. Byli dobře rozpoloženi. Při jídle přemýšleli, jak by se vesele pobavili. Rychtář zvěděl, že Kaválek dosekl žito u Celbů. Páni již znali bodrého Kaválka a věděli, že snese nějaké čtveráctví.
– Musíme ho sem dostat stůj co stůj, ať je nějaká švanda! – pravili mezi sebou.
Ujednali les, jak by ho dostali do hospody. Kameník Kylar a starý Hrodek přestrojili se za dráby, opásali se šavlemi, ozbrojili se halapartnami, vzali s sebou stará obecní pouta a vybrali se s písařem pro Kaválka. Drobná chasa po vsi je provázela. U Celbů zatím dojídali opožděný oběd. Všichni domácí se ulekli nenadálé, přepodivné návštěvy, jen Kaválek mrknul na ni lhostejně okem a bezstarostně hleděl si dále jahelníku na velkém, hliněném pekáči.
– Kmotře Kaválku! – oslovil ho Kylar.
– Hm! – zamumlal Kaválek, neohlédnuv se ani od pekáče.
– Jménem stavební komise tě zatejkáme – pokračoval Kylar.
Teprv teď Kaválek pohlédl na příchozí a pustil lžíci z ruky. Po zádech polehtalo jej horko, načež na okamžik zpitoměl.
– Slyšel’s kmotře? – zeptal se ho Hrodek kurážně.
Kaválek vzpamatoval se, rozčílil se a podrážděně zvolal: „Cože?“
– Že tě ouředně zatejkáme!
– Mě? – Proč pak a zač pak?
Oči Kaválkovy se zablýskly a rameny to počalo trhati.
– Pro pána krále! – spráskla selka rukama. – Cák’s to, kmotře, vyved, že tě zatejkaj?
Kaválek vstal od stolu, rozkročil se, roztáhl ruce a rozkřikl se:
– Tak co se mnou medle chcete? – Sem zloděj nebo raubíř? – Mluvte, ano nebo ne?
Drábi se lekli a couvali dozadu.
– Tiše, tiše! – okřikl ho písař. – U rychtáře se všechno dozvíte, co jste spáchal.
V Kaválkovi to hrklo. Strach ho pojímal, maně se rozpomínal, kdy posledně odnesl z panského souš.
– Aby do něj tisíc hromů, kdo mě to udal! – zaklel potichu sám pro sebe. – Když kradu v panským já, tak krade taky celá ves. Do pak koupí ve vsi za celej boží rok kouska dříví? Každej si tam de jako do svýho vlastního.
Potom udeřil se pěstí do prsou, až to zadunělo jako z bubnu a mrkaje rychle očima, vzkřikl:
– Čerti vědí, do co na mě spunktoval! Na toho se podívám a ten si to vypije! – Nemyslete si, že sem ňáký ťululum na ptáky! – Dovedu se taky eště vobrátit!
Čelo a obočí měl svraštěny a žilnatou ruku vůči drábům hrozivě pozdviženou. Široký hrudník se mu dmul a klesal při rychlém dechu a výdechu.
– Kmotře, my věru za nic nemůžeme! – omlouval se mu Kylar zkroušeně. – Snad ses doma se svou starou poškropil a vyšlo z ní něco ven.
Kaválek, zrudlý v obličeji, volil jíti Sokratovou cestou přirovnání, řka:
– Cák se tvůj Brok s naší Aminkou taky časem neseperou, až z nich chlupy lítaj?
Dráb uznal pravdu životní zkušenosti Kaválkovy. Písař kousal se smíchem v pysky.
– Máme rozkaz – řekl Hrodek – přivíst tě před vobecní právo živýho nebo mrtvýho. Vyvedeš-li se z toho, cos uďál, šecko se zas v radost obrátí.
– Aaha, už sem doma! – zvolal Kaválek suše a zlostně se zasmál. – Je na mě nalíčená ňáká taškařina! – Mordie, to by mohlo pro někoho špatně dopadnout!
– Nic naplat, Kaválku, musíte s námi na rychtu, volky, nevolky! – pravil písař na oko přísně.
– Já, já? – vzkřikl Kaválek rozzloben. – Samovůle! – Samovůle! – Kde je zákon – takramenti, kde je zákon – zákon – zá-á-kon? –
Křičel trhaným hlasem, mávaje rozčileně rukama, jako křídly větrníku.
– Co tu stojíte jako špalky? – obořil se písař naschvál na dráby. – Na rychtu s ním!
– Sakra, hnáty! – zaskřípal Kaválek zuby, kouleje hrozivě očima. – Jak sem dobrák, tak sem neřád!
Drábi stáli strachy jak přimrazeni. Znali Kaválka, co dovede ve zlosti. Litovali teď, k čemu se propůjčil. Aby tak Kaválek na ně – !
– Do želez s ním, do želez! – velel písař, mrkaje očima na dráby.
Kylar přistoupil bázlivě ke Kaválkovi.
– No víš, kmotře, nedělej hlouposti a poslechni! Dyť my dobře víme, že se jen tak zlehka nedáš. – Udělej nám to kůli a pojď s námi. – Bude ti to stát za to!
– šak já vám dám, čerti! – odplivl si Kaválek. Na mě si nepřídete! – Dyť nejsem včerejší! – Mám taky něco za ušima. – Vari, vode mne, vokouni, sic —
– Ale dyť nejde ani vo psí chlup – dobřil ho Hrodek. – Poď a budeš tomu rád!
– Jak neposlechnete, Kaválku – řekl písař přísně – dostanete v Náchodě pod hodinami erární kvartýr s topivem a obsluhou.
Toho ulekl se opět Kaválek. Stál před nimi, přešlapuje s nohy na nohu a podrbávaje se za ušima. Pomátl se úplně, nevěda co dělati.
– Jít nebo nejít? – tázal se sama sebe. – Pudu, proč bych nešel. Hlavu mně tak neutnou. Žádnýho sem nevokrad ani nezabil. – Svědomí mám čistý jako halabastr, až na ten ňáký panský souš!
Podal drábům dobrovolně ruce. Ti chutě přiskočili a navlékli mu pouta na ruce.
– Ku předu – marš! – velel písař po vojensku. A šli. Kupa dětí je provázela. Po chvíli bylo z toho ve vsi pravé „šurum burum“. Lid vybíhal z chalup, sbíhal se na cestu a vrtěl nad tím divným průvodem hlavou. Druh vyptával se zvědavě druha, co se stalo s Kaválkem. Ale nikdo nevěděl ani zbla.
– Štandáři vedou Kaválka! – volaly děti po vsi. Noví a noví zvědavci připojovali se k průvodu a někteří soucitně nabádali Kaválka, aby se nebál. I psi, vztekle štěkajíce, běželi za průvodem.
– Kmotra, kmotra, slyšíš? – vrazila Hrodková do Kaválkovy chalupy. – Tátu ti vedou štandáři do arestu! – Je celej spoutanej – na rukou má želízka!
V leknutí nepoznala sama ani svého vlastního muže za drába přestrojeného.
– Jeříšmarja! – vzkřikla Kaválková s pláčem, a v holé kytli polo obnažena vylítla z chalupy a běžela lamentujíc za zástupem.
– Táto, táto – cáks to vyved – pro Krista pána?
– Houby! – odbyl ji muž mrzutě. – Už ti zas poltruba mele? – Táhni domů – eště mě nevěšej!
Celý pestrý zástup valil se s hlukem k rychtě. Celá ves byla pobouřena. V hospodě již nedočkavě očekávali příchodu Kaválkova. Za vřavy vstoupil konečně s průvodci do šenkovny. Drábi, smějíce se s ostatními, sňali mu pouta s rukou. Písař staršímu pánovi zticha něco pověděl.
– Přistupte blíže! – oslovil Kaválka pán, nasazuje si na nos brýle. – Tedy vy jste z Trubějova Kaválek?
– Sakumpak, mnohovážený pane! – vyhrklo Kaválkovi z úst. – David Kaválek.
Nevěděl posud, má-li vše bráti vážně nebo žertovně. Tvář jeho byla pravou bezvýraznou maskou – učiněným dřevem.
– Což pak jste tak zaražen? – vyzvídal mluvčí, stěží duse smích.
– Radovat se není nad čím – odvětil Kaválek kousavě a dolní čelist se mu zatřásla.
Písař vzal do ruky brkové pero, rozložil před sebe kalamář a pán začal se dotazovati:
– Jak pak se jmenujete?
– Jako můj nebožtík táta.
Písař každou odpověď doslovně napsal.
– Jaké pak máte oči?
– Poníženě prosím, já sem je posud neviďal.
– Nos?
– Díravej.
– Ústa?
– Větším dílem zauřeny.
– Zuby?
– Vyžrány.
– Uši?
– Někdy trochu natvrdly.
– Kdy pak jste narozen?
– Zrouna ten den, dyž v Náchodě v židovsky ulici hořalo.
– Ale v který rok?
– Jo, poníženě prosím, rok měla nebožka máma zapsanej zadu v Nebesklíči, ale myši jí ty cifry vykousaly.
– Odkud pocházíte?
– Zdolejšího předměstí v Náchodě, rodem ze Slavíkova.
– Jste ženat?
– Jak pak bych už v těchhle letech nebyl ženatej? Dyť mám pět dětí srostlejch.
– Snášíte se s manželkou svojí po křesťansku:
Kaválek začal si levicí podrbávat záda, pravicí se škrábal za týlem a jazykem ometal si pysky.
– No, rozuměj, mnohovážený pane, dyby znali urousanou Bětku Vintrovu z Trubějova za svobodna, jaktěživi by si nepomyslili, že by si ji nědo mo vzít za ženu. A já, paťala, vzal jsi si ji kůli roztrhaný chlapě, kerou zdědila po tátoj. Ale vokrad sem se s ní! Je to bába metalová, krokodýlem pojímaná, hubu má jako šlejfernu a mele s ní od rána do večera, až uši člověka brněj.
– Nuže, poslyšte, Kaválku, za jakou příčinou byl ste dnes na rychtu obeslán – pravil pán slavnostním úředním tónem.
Kaválka zmocnila se po pánově řeči třesavka.
– Klade se vám za vinu – pokračoval pán, duse v sobě smích – že jste dnes u Celbů snědl sám plný pekáč jahelníku.
Společnost, která až dosud stěží tlumila v sobě smích, propukla teď na celé kolo.
Kaválek praštil se čepicí do kolena a odplivl si, jako by tím spadla s něho všecka zbytečná starost a trampota.
– Že se nám ta šelmovina povedla – končil pán svou řeč – a vy, Kaválku, že jste v ní obstál jako hrdina, proto ji dnes musíme oslavit skalickým chmelovým mokem. Nuže, pánové, připijme si na zdraví Davida Kaválka!
Podali mu holbu piva a celá společnost si s ním ťukla a připila mu až do dna.
– Vivat, páni muzikanti – zvolal Kaválek vesele – ba co to trdlo poudám. Vivat mnohováženým pánům vod dráhy, že umějí sehnat takovou veselou taškařinu!
– Vivat! – Vivat! – přizvukovala společnost.
Starý pán podstrčil Kaválkovi do ruky dvacetník, kterého však tento nepřijal, řka, že si ho nezasloužil bez práce, a žertu že on dobře rozumí.
– Mnohovážená společnost na mě dnes vyzrála – ujal se po té slova zvážnělým tónem – Ale taky David Kaválek dovede pro obveselení mysli něco prohodit do společnosti. V starým zákoně čteme vo Tobiášoj: „Tedy šel Tobiáš a pes za ním běžel, a zůstal prvním noclehem u řeky Tygrys. – A tu se ptám mnohováženy společnosti, ví-li, jak se ten věrný pes menoval?
Touto neočekávanou otázkou byli všichni překvapeni. Nikdo toho nevěděl. I v písmě zběhlý rychtář Hepnar marně vzpomínal toho psího jména.
– V písmě méno to není – tvrdil.
Teprv když na Kaválka naléhali hosté, slavnostně prohlásil:
– Šarmantl!
Společnost se hlučně smála a Kaválek se smál také ústy, břichem i nohama.
– Že to není v bibli, Kaválku? – tázal se rychtář vesele.
– Voni to tam zapomněli dát – zubil se Kaválek.
– To svět neslyšel, jak vy hrdloužete! smočil si jakýsi mladý všetečka ze vsi jazyk do řeči.
– Zauři hubu vejrbloude! – odbyl ho Kaválek žertovně – Letos lítaj kravince!
Všetečka zesměšněn zalezl do kouta a více se nespálil.
– Zná-li pak panstvo starou historku vo šprýmovým panu hraběti ze zámku? – tázal se Kaválek potutelně hostí, aby také trochu pány drbl.
– Neznáme.
– Pan hrabě jel kdysi se svým podkoním vesnicej a měli voba nehoráznou žízeň, jako my tu dnes máme. V jistým statku selka právě tloukla máslo. I žádali jí, aby jim podala k pití vody. Selka vochotně šla jim nabrat čerstvý vody. Ale šeredně se jí pan hrabě potajmo vodměnil. Chytil domácího kocoura na lajci a vhodil ho do másnice. Potom se napili a hnedle vodjeli. Po roce zase voba jeli tou vesnicí. Pan hrabě zpomněl si před statkem na svůj loňskej žert s kocourem. Selka se zasmála a poudá:
– To máslo sem donesla k vám na zámek a prodala tam. Dyť voni páni šecko snědí, třebas by spadla do másnice kočka i s myší. – Pan hrabě nestačil vyběhnout ze statku, jak se mu skroutil žaludek.
Smích otřásl šenkovnou, když rozproudila se teď veselá zábava. Na řád pánů pilo se, až se hory zelenaly. Dlouho se potom vypravovalo ve vsi o této povedené Kaválkově švandě.
OD KLADSKÝCH HRANIC 