Ač bohušínskému kostelníku Antošovi ve sporých, jako stříbro bílých šedinách již ani hřeben nedržel, jak byl starý, přece ještě nepamatoval tak četně navštívené pouti, jako byla léta 1778. Napadlo mu, že snad po celých Čechách o ní zvěděli a dnes, ve svátek navštívení Panny Marie, se sem na ni sešli. Bylo zde lidu, že ty cizí tváře ještě nikdy nikde neviděl a přece se po celém kraji jaktěživ něco za rozličnými příčinami a záležitostmi nachodil a naběhal.
Bylo krásně jako málokdy. Sluníčko hřálo, slabounký větříček s hor pěkně pofukoval, všude všecko k dozrávání bujelo, ze slatinských a havlovských lesů páchla pryskyřice a z lučin a strání vonělo koření plné schnoucí seno. Ale ani ta krásná pohoda by tolik toho nebyla přivábila. V tom byl jiný háček, že se návrší kolem kostelíčka poutníky jenom hemžilo. Bylo to právě před vojnou. Císařští byli již od časného jara u Jaroměře rozloženi a Burkuš mohl tu být každé chvíle. Proto tedy přišel sem dnes odkud jen kdo mohl, aby tady v tento případný den mocnou rodičku boží na ty hrozící zlé časy o pomoc a přímluvu u Boha poprosil, a slova útěchy – poutní kázání – vyslechl. Nikdo nelitoval sebe delší cesty, když uslyšel, že dnes bude zde mluvit skalický fundatista Daniel křeček. Každý s potěšením a nedočkavostí se díval na kazatelnu stojící ve stínu lipových, květu plných haluzí, vedle hlavních dveří. Dlouho čekat nemusili. Sotva že bylo odzvoněno a hemžící se zástupy trochu stichly, vystupoval na ni široko daleko známý velebňoušek. Na celém náchodském vikariátě se již od mnoha let bez něho žádná visitace ani pouť neskončila. O každé musil promluvit a pobýt. A kdyby takto neměl toho zvyku, že potom o trachtině dříve od stolu nevstal, až u kleriky polovičku drobných knoflíčků podle počtu vyprázdněných sklenic rozepjal, by by již dávno na nejméně kanovníkem. Takový byl kněz a kazatel. Uměl promluvit jazykem stříbrným ze srdce zrovna zlatého.
Dnes začal také tak. Sotva že se jal hovořit, hned se rozsmutnělé tváře povyjasnily a podivno! po každé řinul se proud slz. Dopadalo to, jako když se dá v nejkrásnější letní den do deště a na obloze ukáže se při tom nádherná, významná duha. Tu zde nahražovaly úsměvné, nadějí zakalené oči. Velebňoušek hovořil, jak v dobrém svém srdci sám cítil, a tak zrovna lil poplašenému lidu v rozjitřenou mysl hojivý balsám. Líčil vše barvami skutečnými, připravoval na to nejhorší a přece každinké jeho slovo nebylo než – útěcha.
Mluvil dlouho, ale nikdo toho skoro ani nepozoroval. Tak milá byla každému ta jeho řeč! Tlusťoučká, kulatá tvář mu zrudla, ruce mu naběhly a s bílého čela koulely se mu krůpěje potu jako hrachy na sněžnou rochetu.
„Pán nikdy svých věrných neopustil,“ končil. „Dá jim zažít zlého jako když pošle nad zemi spoustu černých mraků a spustí z nich jasnotu blesků, rachot hromů a příval dešťů. Avšak ty blesky stráví kde co ve vzduchu otravného, ty hromy otřesou vším, co se bylo k neužitku nahromadilo, a ty deště napojí zemi do syta, že pak dlouho zase dává růsti všemu, co v ní bylo vsazeno. Mraky přejdou a slunce se zase na zemi teplou svou tváří zasměje. Neboť nikdy ještě nezašlo, aby opět nevyšlo. Tak i toto zlo, které nám nyní zlou vojnou hrozí, je jako podobná „přeháňka“, po níž zase pod svými krovy budeme klidně bydlit a ze zdaru svých prací v srdci šťastní a ve svědomí blažení se těšit. Nyní nám nezbývá než pevnou myslí čekat, co se nad námi stahuje, neboť jest to vůle Boha Otce, Syna i Boha Ducha Svatého. Amen.“
Shromáždění zástupové bezděky poklekli, aby se s knězem ještě otčenášek pomodlili. Domluvivší velebňoušek se, spokojeností záře, rozhlížel po kopci po potěšených, alespoň na den nebo dva uspokojených a utíral si velikým, modravým kapesním šátkem spocenou tvář. Byl jako pivoňka. Kolárek začal ho na krku škrtit. Chtěl si ho právě povolit, když najednou povstal mezi klečícími nejprve nápadný nepokoj, pak šepot, dále hlasitý hovor, křik a náhle všecko všude vstávalo. Knězova otázka „proč“ se mezi hlučícími ztratila. Lid celým proudem hrnul se na stranu návrší proti mstětínskému kopci, s něhož nejdříve několik mužů s velikými, těžkými ranci na zádech a pak něco žen s dobytkem na provazích a s dětmi v náručích, utíkalo do úpského údolíčka a tím šourem přes mělkou vodu k havlovským lesům. Kdosi s dobrýma nohama přiběhl až pod kostelíček a z plných plic houkl: „Utíkejte, Burkuš je již v Náchodě!“
Do zástupu jako když střelí. Nastal v něm jeden náramný chumel a všecko dralo se s nářkem a pláčem, kde jen jaký úvoz nebo stezka byla v před ke svým domovům. Minutou bylo návrší, jako by ho vymetl. Zdupaná travička začala se zase zvolna zpřímovat, na pošlapanou, vonící mateřídoušku usedali motýlkové a polámané kvetoucí bodláčí obletoval spokojeně bručící čmelák. Tomu bylo vše jedno. Velebňoušek Daniel stál dosud na kazatelně, jako by jej tu nejledovatější vítr, jaký tudy se Sněžky v lednu foukává, přimrazil. Pot na něm stydl, na zádech ucítil husí kůži a kolem srdce chvějný chlad jinovatky.
„Co to, dobrý Bože, na tu naši českou zemi zase sesýláš?! Což již i ti naši patronové jsou v nebi od jiných také do pozadí zatlačeni, že se za nás nepřimlouvají?“ zanaříkal.
V tom zavznělo v kostele pronikavé volání: „Antoši, Antoši!“ Ve prázdných prostorách se to dutě, smutně odráželo. Farář volal kostelníka. Tu se teprve páter Daniel vzpamatoval a vzpružil. Třemi skoky byl s kazatelny dole a jaký byl v rochetce a s kvadrátkem na hlavě uháněl Bohušínem ke slatinským lesům na skalickou cestu.
Takové poušti ještě ve svém věku nezažil. Musil z ní utíkat. Jindy býval bez hole již zpola chromý a dnes mrskal krátkýma nohama, že musil kleriku zvednout, aby se mu mezi ně nepletla. Skákal přes kameny, přes výmoly a potůčky jako mladík. Co jen mohl chvátal domů. Již aby byl s tou novinou ve Skalici.
Zmizel právě ve smůlou potícím se lese, když Bohušín opouštěl poslední dnešní poutník. Opozdil se. Byl to úpický perníkář Nyklíček. Byl po svém dávném obyčeji u farského plotu pod lupenatým, stinným ořechem vyložen s výběrem marcipánových srdcí, panáků, koní a děťat. Těšil se, když viděl ty davy shromážděných, že dnes domů nepoveze zpátky ani „bobek“ a zatím co mu dalo chudákovi rovnání, nežli to všecko do truhly na trakař směstnal, aby s tím mohl také pryč ujet. Zdržel se tím hodnou chvíli. Když vzal šandu na ramena a uchopil stěnhy, přišlo mu kouknout přes obrubu na hřbitov. Viděl tam faráře s kostelníkem v plné práci. Jeden namáhal se přes druhého. Spouštěli do čerstvého hrobu nějakou těžkou bednu.)
„Aha!“ povídal si pernikář, „vida jak chytře schovávají, co mají v kostele dražšího před těmi hladovými vlčinkami.“ A již před ním kolečko po tvrdé, kamenité cestě jen hvízdalo, jak se do trakaru opíral, aby byl co nejdříve na rovnější havlovské cestě.
Když byl na vršku nad Slatinou u dřevěného kříže, podíval se po vůkolí. S nebe sluníčko plálo jako na boží hod v kamnech ohníček, čistý, prohřálý vzduch se chvěl, všude bylo plno vůně, jasu a světla. Překrásný den. Nad obilím třepetal se z plna hrdla prozpěvující skřivánek, ve stromoví tikaly pěnkavky a někde při zemi pod hroudou stýskala si na parno koroptev. Mezi vlnícími se lány po zelených mezích míhaly se červené a bílé oděvy utíkajících poutnic, jako když vítr pohne záhonem kvetoucího máku.
„Škoda, že se to tak zkazilo,“ litoval Nyklíček.
Utíkající byli již i až na světelských návrších.
„Jako vítr!“ prohodil pernikář. „Inu chasa to může dělat.“ Pohledl tam bystřeji. „Jistě byli by také koupili!“ řekl. A již zamlčev se zatáčel ku Končinám stranou k Havlovicům.
Nemýlil se! Byli by skutečně vybrali po srdci z těch nejlepších, co jen ve výkladu měl. Skoro až na konci obzoru šly vedle sebe dvě osoby jako dvě vlaštovičky. Mládenec a panna.
Ona cupala malýma, v safianových střevíčcích a sněžných punčůškách vězícíma nožkama vedle jeho rázných kroků jako slepička podle kohouta. Šátek jí s hlavy sjel na štíhlý, bílý krk. Silné prameny ve dlouhých rulících jí povolily a bohatý, kaštanový vlas celou záplavou vlál jí po kulatých zádech. Plnou, sličnou tvář měla do třešňova zapálenou, ve hnědých očích slzné vlhko, kypré, jako zralé, šťavnaté jahody červené rty se jí chvěly a v modře květované, stříbrem prošité sněrovačce stěsnaná ňadra dmula. Krátká, bílá sukně na ní jen jen chrastila. V ruce nesla modlitby, z nichž čouhal povadlý snítek rozkvetlé resedky a několik lístků muškátu.
„Vojtěše,“ každé chvíle promluvila ke svému švarnému průvodci. „Dej se tady někudy lesem napřed,“ vybízela ho.
„Prosím tě, Viktorko, nebuď tak bláhová, vždyť jsou Prušáci teprve někde u Náchoda. Kde by se již tady vzali, abych se jim musil schovávat,“ konejšil ji. „A což myslíš, že bych tě opustil a samotnou nechal?“ Jako chrpa modré své oči vnořil do krásného, ustrašeného jejího obličeje. Přisnědlou tvář měl pobledlou, kulatý klobouk s třapci na stranu, červenou mašlí na konci podvázaný copánek propocený, bílý šátek na krku jako by ho ve vodě smočil a modravý kabátec celý zaprášený. Lehké, světlé, přiléhající kalhoty byly mu skoro těsné a punčochy mu na lýtkách div že nepraskly. Kolem srdce mu volno také tak mnoho nebylo.
S takovým potěšením právě jako dnes rok šli ráno z domů z Větrníka na pouť. Cesta tam jim uběhla jako hezký sen nebo jako by se dívali na pěkný obrázek a nyní zpět utíkají. Ráno si tolik krásných věcí napovídali a nyní nemají z toho ze všeho nic nežli trochu strachu.
Ó té vojny! Nebýt jí, byli by již jistojistě svými. Kdy teď k tomu přijde! Mluvili o tom. Těšili se, že se snad ty mraky, které se na obloze jejich štěstí sehnaly, rozejdou a zatím —
Dívka kdykoli si na to vzpomněla, musila si bílým, zubovatým šátkem utřít slzu. Ani pomodlit se na Bohdašíně nemohla. Kázání poslouchala, že sotva dýchala. Chtěla tu řeč slova za slovem jako pouti domů přinést a teď zatím nese místo nich novinu, a jak smutnou novinu!
Až ji na Větrníku uslyší!
.*.*.*.*.*.
Větrník!
Jedna z oněch starých, dávných českých dědinek, které mlčky hlasitě hovoří o tohoto našeho království věcech a časech bývalých. Leží nad roztomilou kotlinou, jíž se svěžím, bujným olšovím vine bublavý, lesklých rybiček, černých raků zpátečníků a kulatých, běloučkých hladkých oblázků plný, čistý potůček. Kolem něho jsou plachty vonných sladkých lučin s hejny pestrých, těkavých motýlů a síťokřídlých, modrých nebo zelených vážek. Olšoví šelestí, vrbovčí šoumá, voda hrčí, mouchy bzučí a po stráních kolem šumí a hlučí zdravý, smrkový tmavý les. Nížeji po návrší čouhají z husté hrušňově a jabloňové zeleni oprchalé komíny a rozprýskané lomenice chaloupek víska. Každá je prastara, skoro samá červotoč, ale tak útulná, milounká! Radost a blaze v ní bydlit. Jak je zde dnes, tak právě bylo před pěti, před čtyřmi, před třemi, před dvěma i před stol lety. Jen jiné tváře! —
Dopoledne onoho marianského svátku, kterého poplach povstalý za příchodu Prušáků rozplašil a rozehnal bohušínskou pouť, seděl na Větrníku ve světnici svého statku za stolem sedlák Jirsák. Ruku měl opřenou o silný, javorový stůl, a upracovanou, mozolovitou dlaní podepíral šedivou, ustaranou hlavu. Jako mléko bílé vlasy měl rozhozené po zádech a sivé oči upíral na zčernalý, v rohu jizby k východu čelícím visící, starý krucifix.
Vypadal ve přitmělém zákoutí pod vysokým stropem zrovna tak příšerně jako ti páteři z tovaryšstva Ježíšova, kteří ho sem byli jeho pradědům místo znamení kalicha, který býval na statku v prkně na lomenici vyřezaný, vnutili. Kdykoli sedlák naň pohleděl, vždycky mu přišly na paměť všecky ty útrapy, jichž zde jeho předkové byli zažili. Hlava se mu obyčejně při vzpomínce na dlouhá vypravování o tom kolem do kola zatočila a v srdci ucítil jako chumáč jehel. Od věků hospodařívali zde Jirsákové, odřekli se víry svých otců, přečkali tady časy jako divé větřice běsnící, jen aby bezpečný, jistý krov svému rodu zachovali a on je nyní na statku toho jména posledním.
Přemýšlel o tom často a při tom zbělalo mu na hlavě pravidelně několik vlasů. Vinil se z toho sám. Zamyslil se potom v ty doby, za jejichž slasť domníval se být nyní trestán.
Dávno již tomu! Pomalu čtvrt sta let. Ještě před dlouhými slezskými vojnami. Celá historie o tom, jejíž tíže celou desítku mu na záda připsala. Zamhouřil oči a vzpomínal. Tak i dnes!
Nastoupila tehdy právě na otcovský trůn Marie Teresie a všecku snahu přikládajíc ke blahu a dobru poddaných nařídila, aby po jednotlivých krajích zařízeny byly sýpky, do nichž v letech úrody a požehnání měly být shromážděny zásoby pro doby potřeby a nedostatku. Vrchnosti vedle dávek vlastních dvorů rozepsaly také určité částky na usedlosti svých robotýřů a svobodníků. Skalický farář, kterému Větrničtí byli nepřímo poddáni, otevřel svůj špejchar a odměřil za ně sám a na Větrník jenom vzkázal, aby to do Hradce odvezli.
Jirsák chystal se právě ujmout od otce statek a tudíž s ochotou naložil těch několik korců na spřežení hnědoušů a jel. První samostatný čin! Bylo to kolem sv. Václava. Cesty byly tuhé, počasí pěkné, jenom trochu chladno. Dnes zase ucítil sedlák celý dojem onoho dne, kdy se byl vydal.
Pole holá, všude tmavě měkkoty, lupení osamělých stromů se slabotou potřásalo a chvělo, listnaté lesy žloutly, na lukách skřečela hejna strak a čejek, bučel pasoucí se dobytek, skotáci topili ohně, třepotavě a jako líně poletovaly kusy babího léta a na suchém snětě krákoral mrzutý havran. Zvláštní čas! Zrovna tak dojemný ten počátek odumírání jako první úkaz jara.
Jirsák popraskuje bičem tloukl se těmi tvrdými, křivými úvozy ode vsi ke vsi jako po másle. Koně bujní, on veselý a vůz dobrý. Šlo to. Vyjel ráno a ještě bylo dlouho do poledne, když poháněl hnědáky do kopce od Jezbin k Semonicům. Kola hračkou přeskakovala kameny jako hlavy. Smál se tomu. Až najednou, když dojížděl do samé vsi, luplo ve špicích a několik se jich okamžitě vysypalo. V jednom kole rozštípla se i loukoť. Náprava klesla na zem a několik pytlů skulilo se s vozu dolů. Koně nemohli více s místa. V cizí, daleké vsi taková nehoda! Z dvorců se na něho s úsměvem dívali, jak zmateně obchází skácený náklad. Poznali v něm hned horáka. Měli z toho ti dobromyslní, tlustí krajáci své potěšení. Když se dost posmáli, přišel k němu jeden kulatý jako sud.
„Odkud pak?“ zeptal se ho.
„Z Větrníka.“
„A kam?“
„Do Hradce s obilím.“
Sedlák pustil se do smíchu znova.
„Nám tedy nenapadlo ještě ani mlátit, neřku-li již odvádět,“ povídal. „Inu horáci dobráci.“ Dobrákem jmenují tady hlupáka.
Jirsák hleděl na něho celý zkroušený. Sedlákovi začalo ho být již až líto.
„I nedělej si z toho nic, To může potkat každého,“ těšil ho a hned obrátiv se zavolal na několik zevlujících chlapíků. „Doskočte některý ke mně, vyvlíkněte přední kolo a přineste je.“
Pět běželo jich najednou a v desíti minutách stál vůz zase, jako by se nebylo nic stalo.
„Tohle tvé rozsypané kolo dám tuhle k strýci koláři, než pojedeš zpátky, bude spraveno a pak mně mé odvedeš. Teď jen již zase pospěš, ať se zítra časně dostaneš do kancelářů. Odpoledne tě budu čekat. Vidíš tamhle, co je ta řada včel, zůstávám. Abys věděl kde!“
Mladý Jirsák tam koukl a mohl na krásném statku oči nechat. Před okny ohromný ořech, že domovní stavení ani vidět nebylo, vrata klenutá, stodola o několika patrech, střecha její šla do kulata do výšky ještě nad komín. Proti dveřím domovním stála přes dvůr dlouhá řada chlévů a stáji a vedle vrat srub jako hrádek. Ve brance vedle vrat mihl se najednou jasně červený šátek a pod ním zabělela se hezounká, buclatá tvář štíhlé, rovné děvušky.
Horák více nemeškal. Bič ve vzduchu zasvištěl, konopný jeho koneček se roztřepil a práskl jako když střelí. Objemný kraják se zase smál a se zalíbením se díval, jak silní koně zaťali mohutná kopyta chlupatých svých nohou do tvrdé půdy. Jirsák ze statku očí nespouštěl. Dívka to hned zpozorovala a jako kolčavka rychle zaskočila za vrátka. Daleko ale neutekla. Bylo dobře vidět skulinou červený její šátek.
Sotva dal starému s Bohem, jak pospíchal, aby mohl co nejdříve kolo odvést a poděkovat. Celou cestu do Hradce, tam i nazpátek nešlo mu to čertovské děvče z hlavy.
„Ty ‚krajky‘ jsou přece onačí nežli ty naše horačky. Jak se pěkně ostudy umějí již jen pro oko vystrojit!“
Druhého dne nebylo ještě poledne, když byl v Semonicích zase zpátky. Jako splašený šel rovnou cestou sedlákovi děkovat. Pro své kolo u koláře nebyl a jeho mu nenesl. Kraják mu to hned vyčetl.
„A kde máš koně?“ spustil na něho.
„Stát na cestě!“
„Jistě že hladové. To jsi čistý sedlák. Jsi ženat?“
„Toto!“
„No to jo!“ a již se slaďounce usmíval. Pro kolo poslal k strejci koláři hned čeledína a host musil zůstat na oběd. Zdráhal se dost, ale byl tomu rád.
Nyní po dlouhých a mnohých letech zavanuly mu kolem šedivé hlavy ty sladké vzpomínky z dob mladosti, jako táhl otevřenými okny sem k němu do světnice medový zápach na dvůr stínící, pod zlatými růženci včelami obletovaného květu prohýbající se rodinné lípy. Povzdechl si a vzpomínal, jak pod ní stál vedle báby, kterou již druhého dne po návratu z Hradce poslal sem k němu jezbinský mladý Hruška.
Prosil ho, aby více do Semonic nejezdil. Bylo to marné. A když mu to i otec a známí vymlouvali, aby krajku do hor nebral, toužil po ní tím více. Jel tam jako schválně již nejbližší neděle. Děvče se mu trochu vzpouzelo, ale starý mu plácl a když vezl roku následujícího zase do Hradce na císařské špejchary dávku, nakládal již zpět v Semonicích na prázdný řebřinový vůz část výbavy mladé své hospodyně.
Musil do té chvíle mnoho přeslechnout. Chvěl se nyní, když mu to všecko napadlo.
„Ale co, byl to beran,“ ulehčil si rozháněje nejčernější vzpomínku. Když však mu přišla na mysl slova otcova, která mu před cestou na oddavky s požehnáním řekl, zakýval smutně hlavou a bezděky si je opakoval.
„Hochu, v tom máš svůj rozum, že šlapeš po dávných zvycích. Nebývá dobře, když jde člověk za nevěstou přes mnoho mezí. Jako se u nás nedaří pšenici, tak se nevede u nás krajkám. Ať jednou nelituješ! Tady je jiné nebe nežli u nich na Labi. Já ti ovšem přeju jenom štěstí!“
Skoro kolikráte litoval. Jednou chtěl již jásat, ale přestal. Radost sice měl, ale ani jedenkráte přece nevzal do ruky děťátko, které mu roztomilá žena povila. Bylo to děvčátko a on se těšil na chlapce, jehož se nedočkal. Nepřišel. Dnes o tom také rozmýšlel.
„Vyhyneme na Větrníku. Jsem na tom vinen sám,“ a zase zadíval se na červotočinou prolézlá boží muka. Ani nevzpomněl ještě těch novin, které byl ráno ve Skalici v kostele slyšel, až najednou ucítil přes síň z kuchyně zdlouhavý krok objemné své panímámy.
„Tak co tomu říkáte, pantáto?“ příjemně zahovořila.
„Čemu?“ náhle vytržen ptal se Jirsák.
„Té vojně!“
Sedlák pokrčil rameny. „Snad to Viktorka čistou svou modlitbou pomůže rozehnat,“ poznamenal.
„Kéž tak Bůh dá! Ale je dnes venku parno!“
„Na bohušínskou pouť bývá takové obyčejně. Pamatuju se ještě jako chlapec, že jsme cestou odtamtud zahánívali žízeň kyselými a trpkými holečky.“
„To ty děti zkusí,“ toužila selka.
„No tak zle jim asi nebude.“
Panímámě přišlo kouknout ven na kopcovitou náves. Belhal se po ní o jedné noze statný stařec, ponocný Kadaník s mohutnými kníry pod nosem a roztomilým copánkem na zádech. Šel přímo ke zvonečku ve vysokém jasanu visícímu.
„Aha, již poledne, to je můžeme za hodinu čekat.“
„Nevím, nevím. To jsi tady u nás brzy zapomněla, že také z Chlumku z pouti nešlo se rovnou cestou domů, že by byla proto s kmotrem krčmou zbytečná nevůle. Faldy provětrat mladým holkám tak při příležitosti někdy neškodí. Mají to rády starší,“ s úsměvem povídal.
„Ale vy pantáto!“
Kadaník držel již za konopný provázek, škubl jím a zvoneček stříbrně zahovořil „Anděl páně“.
Sedlák okamžitě klekl na židli, na níž byl do teďka seděl, a selka se spěšně křižovala. Oba sepjali ruce a hlasitě modlili se pozdravení andělské.
Zvoneček cinkal, že se pronikavý jeho zvuk několikerou ozvěnou v okolních lesích a stráních ozýval. Najednou však jako když utne. Stařec držel sice provázek v ruce, ale netahal. Jako poděšen obrátil se dolů k můstku na vesteckou cestu. Minutku tam hleděl, pak hned provaz pustil a po jedné noze skákal s kopce k potoku. Srdéčko se ve zvonku zachvělo, že bolestně zaúpěl.
V sedlákovi zatajil se dech a selku jako by ledovou vodou polil. Na modlitbu oba zapomněli a běželi do čela k oknům.
„Co se to stalo?“
Ze zahrádky voněla šalvěj, páchla melisa, čpěl medvědík a dýchal dymián. Ve stromovém hustém loubí pokřikovala pěnkavka a někde ve vršku prozpěvoval sedmihlásek.
.*.*.*.*.*.
Kadaník uháněl div že se nepřerazil. Sotva že se stačil dřevěnou nohou opírat. Musil ji za sebou vléci. V poděšení zapomněl hůl nahoře u jasanu. Opelichaná vydrovka mu na šedivé hlavě poskakovala a šůsky krátkého kabátce se dvěma řadama lesklých knoflíčků za ním poletovaly.
Dole na cestě stál chumáč lidí z dolejších příbytků. Všichni lomili rukama a dotírali na vysokého junáka, který drže v pravici klobouček, něco jim stručně celý vyjevený vypravoval.
„Ale vždyť je to Janků Vojtěch a Jirsákova Viktorka,“ povídal si ve cvalu ponocný. „To jsem tak nemusil pospíchat. Přijdou nahoru. Jdou z pouti. Snad neverbují?!“ A již ho skoro mrzelo, že nedozvonil. Ustal ve kvapu a chytiv se za tesový plot, volně sestupoval. Avšak Vojtěch se již ze zástupu prodral a běžel proti němu do vršku.
„No co je?“ volal mu stařec vstříc.
„Zle, strejče!“
Pot ponocnému na čele stydl.
„Co pak?“ vynutil ze sebe.
„Musíme utíkat!“
„Burkuš“ —
„- se již od Náchoda hrne.“
„Profous na něho,“ zahulačil starý granatýr a zaťal pěsti. „Kde vám to pověděli?“
„Od Náchoda kde kdo je utíká.“
„Jako obyčejně! A těm slotám vojačkám nechávají potom všecko pohodlně vyrabovat a odnést,“ zastýkal dívaje se, jak těm mladým lidičkám kopce ubývá. Byli již nahoře. Skoro jim záviděl, Cítil najednou takové unavení, že nemohl z místa. Nohy nechtěly mu sloužit a ruce se mu chvěly. Musil odpočinout. Bezděky sedl si do trsu sladce voníci mateřídoušky.
„Přijde to tak člověku,“ zanaříkal a již toulal se myslí ve mladých svých časích, kdy tady po tom kopci běhával zrovna tak jako teď ten Janků. Proletl tou dobou. Tvář se čím dále tím více zachmuřovala až zaslzel, když stanul jako čtyřicetiletý muž na zárovském bojišti.
Vzpomněl si, jak tam procitl ze smrtelných mrákot. Ležel v kaluži stydlé, vlastní krve bez levé nohy, s medvědicí pod hlavou a beze vší zbraně i bez tlumoku. Kolem něho zakopávali, vesele si přitom prozpěvujíce Burkuši mrtvé kamarády. Otřásl si při té vzpomínce a ani dále nechtěl myslit, jak se dostal domů. Stalo se to snad zázrakem. Musil sem dolézt, jako had po břiše se doplazit. Kdyby ho to neštěstí bylo potkalo jako tisíce tisíců jiných někde v cizí, nepřátelské zemi a ne ve vlasti a ještě tak blízko rodiště!
„Nic ve světě zvláštního nemám,“ povídal 66
OD KLADSKÝCH HRANIC 