Když po bitvách u Skalice a Trutnova vítězné vojsko pruské odpočívalo, též jedno oddělení, as škadrona pruských hulánů dorazila již pozdě na noc do malebného údolíčka na Větrníku, kdež uložila se táborem k přenocování.
Hlavně se rozložili u kapličky.
Kaplička tato jest v tak krásné poloze, že každý, kdo jedenkráte měl příležitost tam se zastaviti, nerad loučil se s místem tak romantickým; svatyňka stojí u mírného svahu k severu se zvédajícího, když se vine též potůček který se u kapličky dělí na dvě ramena tvoře malebné ostrůvky. Též ze samé kapličky vytéká pramen velice čisté, dobré vody, tak že mnohý, kdo navštíví údolí u kapličky, neopomene se napíti této dobré, občerstvující vody. – Před lety byla kaplička tato navštěvována četnými poutníky, tak že v letních měsících bývalo zde dosti hlučno. Nyní však i zbožnost venkovského lidu ochabla, utichnul i poutnický život v údolíčku na Větrníku.
Nad kapličkou jest les, který stojí na severní straně uzavřeného údolí; jen na jižní straně jest soutěska, kdež se potůček prodírá.
Od kapličky v pravo jest táhlý kopec, který jest provázen od Miskolez po svahu ovocným stromovím; doleji as 1000 kroků vyčnívají ze stromoví malebně šedé střechy pohovského mlýna, který svým klapotem toto útulné místečko činil ještě zajímavějším.
Od strany západní jde polní cesta přes potok, kterýž jest překlenut můstkem kamenným; potůček vine se ke kapličce a odtud teče směrem severovýchodním ke vsi větrníku, kdež se pak uhýbá k jihu.
Na východní straně, to jest v levo od kapličky jest vysoká srázná stráň posázená listnatými stromy a lískovými keři; na nejvyšším bodu této stráně stál mohutný strom, který byl již z daleka k spatření.
Pod tento strom postavili Prušáci stráž, která přehlédla celé vůkolí, tak že žádný se nemohl do údolí dostati, aby ho stráž nezahlédla.
Druhý den časně ráno šel ze Slatiny pod Hořičky kovář p. N. pro železo do České Skalice, poněvadž Prušákům, kteří již před tím obsadili Slatinu musel rozličné práce kovářské vykonávati a spotřeboval již skrovnou zásobu železa, kterou měl doma.
Kovář jde po pěšině v lese a slyší již z daleka hluk; napjav sluch, opatrně kráčí ku předu; nevěděl, co se to děje. Když však přišel blíže, viděl, co toho bylo příčinou.
Pruské jezdectvo mělo koně osedlané a mužstvo hovělo si v největším pohodlí; někteří vařili, jiní odpočívali na trávníku, jiní opět upravovali si prádlo a mysli se v potoce.
Náš kovář, jak seznal co se děje, pomyslil si: „Vám padnout tak do rukou, vy byste mne krásně zdělali!“ I nemeškal a zahnul hodně na pravo, kudy přišel až pod Miskolesy zase na cestu ke Skalici.
Kráčeje opatrně ku předu, zahlédnul ještě na protějším vrchu pod dříve zmíněným stromem hlídku, která domnívajíc se, že nehrozí žádné nebezpečí, hověla si též pod stromem.
Mistr kovář, když měl to všecko za zády, oddechl si ze srdce a statně kráčel ke Skalici; avšak u tak zvané Léče, kde se vzali tu se vzali rakouští husaři! Ihned se jich několik seskupilo kolem kováře, který nevěděl, co se nyní bude díti. Husaři ptali se ho na něco, on však nedovedl jim odpověděti, poněvadž byli to Maďaři. Teprv když velitel čety některé zavolal, neb mezi nimi Slováci domluvili se s kovářem, který ihned vyrozuměl, že se ho ptají, jestli neviděl někde Prušáky. Kovář ihned dotvrzoval že ano, že jsou několik set kroků v druhém údolí a popsal jim podrobně celou krajinku i jak si Prusové bezstarostně hoví i kde mají stráž postavenou. Tu velitele pojala odvážlivá myšlenka, že napadne se svým malým oddělením ono větší oddělení jízdectva pruského. Spoléhal na nepřipravenost jejich a na rychlý přepad. Nemeškal a udělil potřebné rozkazy.
Naši husaři jak kočky lezli po stráních a přikradli se nepozorovaně až k samé hlídce. Jedno oddělení šlo na protější straně, jiné a to nejsilnější oddělení ve středu proti potoku, kdež je cesta vinoucí se dále vzhůru ke kapličce. Velitel právem střed nechal nejsilnějšímu oddělení, protože bylo vydáno nejsilnějšímu nárazu z předu.
V tom jak dostoupilo jedno oddělení ku pruské hlídce, bez meškání ji přepadlo a učinilo neškodnou. Nyní měli volnou cestu až do samého středu ležení.
Nyní šlo to do živého. Střed, poněvadž mohl rychleji postupovati, narazil na nepřipraveného nepřítele. Ten, jak zahlédnul rakouské husary, hned způsobil ohromný poplach po celém táboře. Husaři však nedali jim dlouhého času; jak divá vichřice přihnali se s hlasitým hurá na nepřipraveného nepřítele, který nemohl odolati nátisku a prchal kam jen mohl. V tom již též zasáhla druhá dvě oddělení do půtky, tak že zmatek byl dovršen.
Prušáci utíkali, kam kdo mohl; nejhůře bylo s těmi, kteří u potoka se upravovali; mnohý jen v nejnutnějším utíkal; až se mu poštěstilo chytiti neosedlaného koně. Mnoho jich však bylo raněno a koňmi pošlapáno. I rozprášili naši husaři tak pruské jezdce, že několik dnů se mnozí toulali po lesích, než zase přišli ku svým.
Po rozehnání zase se husaři seřadili a rychle ustoupili, neb věděli, že by draze mohli zaplatiti za svou odvahu. Rychlým pochodem, jak povaha půdy dovolovala, odkvapili.
Náš mistr kovář však najisto se domníval, že Prušáci budou pátrati po těch, kdo jim rakouské husary poslal na krk, neb každého, kdo šel od Skalice podrobili přísnému výslechu; avšak na slatinského kováře nevyzráli. Ten zůstal celý den ve Skalici a v noci přišel jemu známými cestami hodně stranou od Větrníku z opáčné strany domů.
Ještě dlouho po válce okolní lid si vypravoval, jak po přepadu leželo veliké množství válečných potřeb v údolí; avšak žádný se neopovážil něco si přivlastniti, neb Prušáci hned v několika hodinách po přepadu vše obsadili a silné hlídky rozeslali na všecky strany.
Tento kousek rakouských husarů byl skutečně husarským kouskem, neb celá krajina byla již zaplavena pruskými voji a jen zvláštní nevysvětlitelnou náhodou se mohli naši husaři tak daleko dostati nepozorováni.
Avšak tímto přepadem nebylo ještě vše skončeno; rozutekší se pruští vojáci roznesli po okolí, kde pruské hlídky rozestaveny byly tuto porážku a jak při takových případech bývá, se to zveličuje. Tak i zde tento případ byl vyličován v mnohem větších rozměrech a tím Prušákům nahnal dosti strachu, neb ještě neznali tak dokonale převahu svých zbraní a své taktiky.
Vědomí této převahy nabyli teprve po bitvě u Hradce Králové; před bitvou u Trutnova a Náchoda neměli valné víry ve vítězství
*
Právě v osudném tom čase měl ohromný transport povozů pruských ležení na zádušních polích u Červeného Kostelce na tak zvaných Lánech (zádušních polích). Na zprávu uprchnuvšími vojíny od Větrníku sdělenou nastal ohromný poplach v táboře a vše v divém chvatu ujíždělo z ležení přes pole ku Hornímu Kostelci. Největší hřmot byl na rozhraní silnic u hostince pana Ant. Burdycha, který byl tenkráte starostou obce.
U zmíněného hostince dělí se totiž silnice vzhůru ke Stárkovu a kousek výše k Hronovu. Tam byl děsný nepořádek, vše se chtělo zachrániti. Kde jaký Prušák hledal spásu v útěku. V tomto zmatku vrhli se někteří hornokostelečtí občané za utrpení, které museli vytrpěti, na vozy a začali je drancovati; však v pytlích mnoho nenašli, neb náhodou to byl samý oves. Za krátkou dobu však nastalo opět utišení. Zpráva od Větrníku byla uvedena na pravou míru, tím vyvolaný strach Prušáků pominul a teď se zase karta obrátila. Milí sousedíkové, kteří dříve vozům odlehčovali, museli vzíti do zaječích a co nejrychleji zmizeti z obzoru Prušákům.
Po uspořádání povozů přišel rozkaz k pochodu. I pohyboval se tento ohromný transport, který též z části sestával ze selských povozů pruských po Horním Kostelci dolů k Červenému Kostelci a dále do kraje.
V Horním Kostelci u domu čís. 92. stál mladý muž jménem Ant. Pádr, rodák z Hor. Radechové, který jsa zvědav díval se, jak Prušáci jsou zásobeni. Na všech vozích, které viděl kolem přejížděti, naloženy potraviny. I myslí si Pádr u sebe: „Vy bando hrabivá, nám, co jsme měli k jídlu, jste sebrali a teď takové zásoby vezete sebou a my skorem již umíráme hlady.“
V tom, jako když vycítí myšlenky divákovy, šlehl jeden Prušák radechovského občana tak nehorázně bičem přes hlavu, že mu v okamžiku, kam bič zasáhl, naskočila ohromná prouha. I nemešká tento a v tom rozčílení, že byl zbytečně ztrýzněn, popadl na silnici ležící kámen a bez rozmyslu hodil ho po Prušákovi. Kámen dopadl a Prušák zařval bolestí. V tom však vzpamatuje se občan Pádr a skokem byl mezi ploty a v divém úprku uháněl za humny k lesu nad Kostelcem a dále do rozsáhlých lesů vodolovských.
Prušákovi přišla jeho zpupnost draho; kámen byl hozen s takovou rychlostí, že mu přerazil předloketní kost.
Teď bylo boží dopuštění.
Hned velitel transportu nechal zavolati sousedy, kteří v tom bědném čase zůstali doma a poručil jim, že musí toho provinilce do 12 hodin dodati; jest-li ho nedodají, že nechá vypáliti celou obec.
Sousedé se však zapřisáhali, že ho neznají, že to nebyl od nich člověk, že to byl cizinec; ale pánovitý Prušák nedal jinak.
Tu milý sousedé se již rozloučili se svými příbytky, neb se domnívali, že se hrozba proti nim na jisto splní.
Při vyšetřování doznal též jeden poddůstojník, že ten vozataj, než byl uhozen, šlehl karabáčem do obličeje toho občana. To však nebyla žádná polehčující okolnost; voják byl napaden ve službě a dle válečného práva vinník musí býti trestán smrtí.
Bodrým sousedům, jak tohle všecko slyšeli, naskakovala husí kůže, tak že všem bylo, jako když mají zimnici. Soused Lokvenc jenom vzdychal: „To jsou rány, to jsou rány!“ Hořejší Hanuš (že měl živnost na kopci, říkali mu „hořejší“) hořekoval: „Sakulajda, to je bída!“ Soused Chrástka: „Matko boží svatoňovická, pomoc nám!“ a tak podobně naříkali, neb všem bylo, jako by již sami byli odsouzeni k smrti.
Na štěstí pruská kolona nemohla se v Kostelci dlouho zdržeti, neb se vše hrnulo již dále do Čech ku Hradci Králové, tak že vyšetřování se nekonalo tak, jak by v jiné době se provedlo.
Hůře bylo s hrdinou činů! Ten šťastně dostihnuv lesů vodolovských, skryl se v nejhustších houštinách, kdež se musel zdržovati a živil se po několik dnů jen jako pravý poustevník borůvkami a jahodami. Když již šestého dne hlad ho tak hrozně trápil, že si již nevěděl rady, odvážil se za soumraku do jednoho stavení blíž lesa stojícího a prosil o kousek chleba, kterého se mu skutečně dostalo. Ač neměl v životě svém nadbytek, přece nezakusil jindy tolik hladu jako v tyto osudné dny. Často vypravoval, že ten kousek chleba co tenkráte dostal, nejvíce si vážil, co kdy obdržel.
Hlad ho však pronásledoval, že již chtěl vrátiti se do vsi, ať se stane s ním co chce. Šťastnou náhodou, že Prušáci rychle postupovali, neměla tato příhoda pro něho a koho jiného žádných následků, jen že všichni zúčastnění přestáli hrozného strachu. Mladická nerozvážnost připravila by ho, kdyby Prušákům padl do rukou jistě o život.
Ještě po letech se zájmem vypravoval, jak ránu bičem přes tvář oplatil ranou kamenem a že přece český člověk dal Prušákovi na pamětnou.
OD KLADSKÝCH HRANIC 