V babiččině údolí (Vilém Mrštík, 1904)

V lukách zamodrala se Úpa.

To už nebyla divoká Orlice: tichý, vládný kraj se širokými jezery luk ležel přede mnou v nejsmavější zeleni léta.

Lesy byly i tu, ale takové lahodné a mírné, že se jimi brouzdal člověk jako světlou zahradou.

Cesta vedla od Náchoda, kudy capkávala asi někdy Božena.

To byla svatá pouť.

Ratibořice… Ratibořice!… Kolikrát jsem jen slyšel vzácné to jméno v dalekých i blízkých vzpomínkách?

Toužil jsem po seznání míst, která zrodila „Babičku“, ale když jsem se blížil k nim…

Tak hochu bývá, když po letech spěchá a z dálky vyhlídá, kdy už vydychne a nad obzor zvedne se rodná jeho chaloupka… Každý křížek v poli, každý kamínek připomínal mi někoho, koho jsem znal, s kým jsem se bavil, s ním prožil nejednu teplou hodinku … Tam tu kapličku bílou vyhlédaly asi její oči, tam tou zátočinou ve stínu běhávaly kdysi dětské její nožičky… A to byla ta bohatá zeleň, to byly ty stráně, které naučily její oči tolik milovat lesy a květnaté háje. Ba i ti lidé připadali mně jako známí… Jakoby od nás byli: týž řeči ráz, táž mluva, týž měkký zvuk. – Z jejich úst vanul přídech milovaných, českých hor.

U hostince, kde bývala Kristla, stálo řadou několik vyprázdněných, vypřažených vozů, ozdobených smrčinou, opentelných rudobílými praporečky a kvítím… To děti z Náchoda měly výlet do Babiččina údolí, to děti v celých zástupech jako na procesí přišly sem požehnat se zbožnou na ni vzpomínkou. Hemžilo se to přede mnou jako pestrý mrak a všem planulo v lících cosi jako zář, všem svítilo něco v očích jako šťastné usmání.

„Babiččino údolí“ – ani jsem nevěděl, že se tak jmenuje slavné místo, kam se přistěhovala kdysi babička.

Seděl jsem u stolku stranou, hledě do hemžícího se zástupu pestře oblečených děvčátek.

Ale jen chvíli stopoval jsem živý jejich šum. Než jsem se nadál, neviděl jsem jejich úsměvů, neslyšel jejich žvatlání, sám nazpět obrácen do vlastních vzpomínek, ztrácel jsem se duší v mrákotách polodětských snů.

Teprv, když děti se rozprchly blízkými háji, nabyl jsem jakéhosi pojmu přítomnosti a požádal jsem synka z hospody, aby mi ukázal, kudy vede cesta zlatým údolím…

„Zde je ta chaloupka, kde zůstávala babička“ – pravil student vedle mne a zastavili jsme se.

Přede mnou, jakoby ze země byla vyrostla, stála náhle chaloupka stará a nízká, ale rozkošná v zeleném svém vůkolí, na břehu struhy, která odbočuje a stéká stranou zase do Úpy. – Tož tady to bylo, pod tou šedou střechou z šindele, pod týmž modrým nebem, na břehu vody, co přijela tenkrát šedivá a stará se svými poklady v truhle a srdci?

Mráz mi projel tělem a celý svět zdál se mi pojednou křivý v čistém zrcadle její památky.

Tu tady vysedávala, tu se vyhřívala na slunci, tu svolávala drůbež, tišila psy! Sultán, Tyrl, Bětka, Vorša, známá jména, známé postavy rojily se odtud jako na dané znamení: zde se obírala svými vnoučaty, zde hladila jejich vlásky, tu odtud ji vyhlédala vždycky a úprkem hnala se proti ní, jakoby jí rok nebyla viděla. Zde byla i ta lípa, kam za letních krásných večerů, když nebe bylo jasné a hvězdy házely požáry, sedla si babička s dětmi a vypravovala jim o světlých andělích… Sem chodíval pan otec, co se málokdy smál a toče pikslou mezi prsty vždycky se jen tak šklíbil. Sem chodíval Ryzemburský myslivec a bába kořenářka z Krkonošských hor s pohádkami o Rýbrcoulovi a Kačence princezně, za kterou chodíval tam kdesi až na Kačenčiny hory, kde ona přebývá… Pan Bayer se svým Orlíkem také z Krkonošských hor s těmi „velikánskými kníry, které si hladil dolů“ a s krokem vždy tak pohodlným, jakoby přes propasti kráčel!… To bylo tedy sídlo té matky, která vykrvácela svou Boženu, aby kde kdo sem na to místo jednou přijde – tolik a tak na ni vzpomínal!

Vešel jsem dovnitř.

Jaká to vůně dávno zašlých let hrnula se naproti mně! Leccos bylo asi změněno hrubou rukou pozdějších. Zde asi byla tak komůrka s malým okénkem, tam bývala asi malovaná truhla a v ní složeny všechny ty mezulánky, fěrtochy, kabátky, šněrovačky a bílé čepce s holubičkou bílou, tu stál kolovrat a tam Baruščino lože, k němuž babička přistupovala ráno a ťukajíc dítěti na čelo šeptala: „Vstávej, děvečko, vstávej, je čas…“ Zde sedaly děti, tu Bětka, tam Vorša, tady tou cestou svítíval měsíc za jasných nocí a kladl svoje stříbro na chudé lůžko babičky…

Vzpomněl jsem si na babičku svou. Taky jsem měl takovou a vím, jaké jsou to chvíle, kdy stará ruka dětskou ještě hladí hlavu, ústa polibky své sází v bledou její tvář… „Inu, já vám tedy musím vypravovat – slyšel jsem daleký její hlas – jak to u nás bylo, než sem přišel praotec Čech…“

Tak začínala a od ní to bylo, co poprvé jsem slýchal divné a bájné zvěsti o Kazi, Tetě, Libuši…

Vypravovala babička taky tak?

A když vypravovala, rozkládala taky tak ruce, kladla je v klín a kývala hlavou?

Krásné, krásné vzpomínky v rámci těch okýnek zalitých zelení luk, pod nízkým stropem, jehož trámoví posud bylo tak zčernalé jako tenkrát, když pod ním šukala a všelicos hledala sehnutá postava babičky…

Kam jenom zalítnout světem, kde jenom hledat, kde najít to srdce zlaté, duši tak čistou, mysl tak mladou a jasnou v době tolika a tak dávných let? Každé dítě ji zná, před každým stojí její vzor, duše velká a jasná, povaha ryzí a vzorná, spravedlivá a čistá až do smrti… Každý, sotva že číst se naučil, odnáší si obraz její s sebou do světa, od útlého mládí až ku dveřím hřbitova nevymizí z paměti nikomu a – co z toho ze všeho zbude – nač rozházela veliké ty dary svého bohatství? Celé generace vnoučat už se vystřídaly nad jejím rovem, a jsou lepší prvních? Jsou smírnější? Jsou vzácnější? Mají jemnější cit, krásnější duši, lidštější mrav?

Divné myšlenky rojily se ze všech koutů stařičké chaty, tak svatý byl dojem těch míst. Obracel jsem se po nich, když jsem odcházel, a z duše už mi nevymizí jedna otázka stavící se v cestu mocí neodolatelnou. Kam jenom roznést evangelium čistoty, které napsáno jsem četl ve čtyrech stěnách mlčící chaloupky?

Vyšel jsem před chatu a tyže vzpomínky jako prve obklíčily mě se všech stran. Loukou opodál plazila se řeka, hučel splav… Tam stál asi ten pařez, kam za soumraku až k samému splavu vycházela prostovlasá, zvlčená postava Viktorky, tam dívala se do vody a zpívala… Tu za tou cestou krásná kněžna asi vyjížděla na pyšném koni a mizela mezi stromovím jak krásné zjevení… A zde asi ta lípa stála, pod kterou babička sedala s vřetánkem a kde krásná kněžna asi vyjížděla na pyšném koni a mizela mezi stromovím jak krásné zjevení… A zde asi ta lípa stála, pod kterou babička sedala s vřetánkem a kde krásná Hortensie babičce ukazovala své obrázky… „Spasiteli – to je Staré Bělidlo – dvorek – lípa – a tu jsem já – a děti, psi! Ty můj Ježíši, čeho jsem se to dočkala!“

A to byly ty stráně, po kterých shledávala kdysi horský jetel, řepíček, to byly ty vrchy, kam vycházela s dětmi až na místo, odkud bylo vidět dolů, na zelené lučiny a dál přes protější žlickou (*zličskou, ed.pozn.) stráň, přes vesnice, obory, háje, rybníky, dále lesy k Novému Městu, k Opočnu, až k Dobrušce, kde bydlel její syn, a za Dobruškou mezi hory tam, kde byla malá vesnička v ní tolik jí milých duší…

Odtrhnout jsem se nemohl od jednotlivých míst, drahých jenom už svým pojmenováním: Černé hůry, Žernova, Boušína – Ryzemburka – sochy sv. Jana. – I tu starou planou hrušku viděl jsem jak vykouzlenou v duchu před sebou, tu hrušku, kterou, třeba ovoce její nebylo valné, přece měli všicci rádi, poněvadž střechu od jara do zimy krášlila svou zelení.

Nedalo mi to a navštívil jsem ještě Ratibořický zámek. V pravém slova smyslu vedral jsem se dovnitř, vyžebral jsem dovolení, bych vstoupiti směl do týchž síní a odtud do téhož salonu, na tyže parkety, po kterých se kdysi tolik bála kroku udělat babička. Sem tedy si ji dala zavolat krásná kněžna, zde to bylo, kde bílá ručka rozhrnula těžkou záclonu u dveří, tam objevila se rozkošná tvář mladého děvčete, ovinutá světlokaštanovými pletenci a lahodným hlasem ptala se:

„Smím?“

Sádrové sochy, čtvero dveří do panských pokojů, okna skoro tak veliká jako dvéře, krb z šedého, černě a bíle žíhaného mramoru – a květiny překrásné, jichž vůní nadchnut byl celý kabinet – kam se všechno to podělo? Který kus nábytku zbyl ještě z těch dob? Jak byl rozestaven, kde byly pohovky, piano, stůl? Všechno, všechno chtělo mít oko, jak bylo tenkrát, ba i to okno hledalo, u kterého stála kněžna a dívajíc se dolů za odcházejícími, dokud vidět bylo bílé šaty děvčátek a bílou holubičku zelenem se prokmitat, šeptala: „Šťastná to žena!“

Co ze všeho toho zbylo?

Nikdo nevěděl.

Kníže před svatbou všechno prý dal obnovit, takže nic nezůstalo na svém místě a staré bylo nahrazeno novým…

Vyhledal jsem i rozkošné ono údolí s altánkem Ryzemburských zřícenin. Stěny viděl jsem popsané tak hloupými nápisy, že jsem se nad některými uzarděl.

Podíval jsem se ještě k mlýnu, kam chodívala babička návštěvou, zastavil jsem se i pod sochou sv. Jana, kde babička se svou drobotinou vysedala a poslouchala žerty pana otce.

Těžce jsem se loučil s milým údolím. Teskně a dlouho jsem vyhlídal přes koruny stromů křivky obzoru, uzavírající němý a přece tak výmluvný kraj. A když jsem se konečně odtrhnul a do hospody spěchal „za Kristlou“ –

Byl jsem svědkem překrásné scény. Děti opouštěly právě „Babiččin ráj“. Bylo to k večeru a chystaly se na zpáteční cestu. Po dvaceti jich posedalo na žebřinové vozy a jeden vůz po druhém odjížděl, jeden vůz po druhém loučil se s babičkou. A vidím dosud dětské ty ručky zdvižené k nebi, nikdy už nezapomenu na drobné jejich tváře, jak obráceny v jednu stranu v křiku a volání „s Bohem, s Bohem“ loučí se a ještě jednou „s Bohem“ dávají všem společné a všem stejně drahé babičce. Tak deset vozů za sebou odjelo, jeden dojemněji druhého volal a když poslední vůz odjížděl a v klekání poslední hlahol loučení rozlehl se údolím – bylo nám všem —

Ale nač ztrácet slov –

Či je hanba, cítit se na chvíli jedním z těch tam na voze?

S Bohem, s Bohem, drahá babičko!