Zaměstnání horalů (1923)

V roce 1923 byl nákladem učitelské jednoty „Komenský“ vydán rozsáhlý vlastivědný sborník „Rychnovsko a Kostelecko“. Na téměř čtyř stech stranách sborník obsahuje příspěvky o přírodě, historii, kultuře a lidových zvycích regionu – především z pera místních učitelů. Přečtěte si kapitolu věnovanou životu a práci v Orlických horách:

Stráně Orlických hor jsou porostly jehličnatým lesem, jehož stromoví se stále krčí a níží. Na hřbetě rostou nízké smrky, jejichž kmeny dole jsou tlusté, ale nahoře náhle tenké a jejichž větve rozrůstají se hned nad zemí.

V údolích při říčkách prostírají se svěží louky, jež stále se zvedají a zúžují. Cesta, jež běžela lučinou podle vody, musí se uchýliti do stráně. Horské lučiny jsou jednosečné. Když traviny s vonnou mateřídouškou, metlicí a rudými slzičkami jsou posečeny a na „chalpě“ uloženy, nastává pastva. Pase se od ranního šera do noci, kdy již na palouky sází se rosa.

Na svazích mezi lesy prostírají se chudá políčka. Na nich v pozdním létě vlní se oves a sporé žito, nebo rostou brambory, nejdůležitější to výživa našich horalů. Pěstuje se též něco lnu. Půda je zde chatrná a vyžaduje pevného rádla. V nižších polohách seje se též ječmen a sází se něco řepy i zelí. Na slunných místech počínají žně v polovině srpna, jinde ještě později. Nejednou posečený oves se tu zachumelí.

Antonínovo údolí na staré pohlednici ze začátku 20 století (ilustrační foto)

U potoka stojí pospolu několik chalup, ostatní obílené domky s vysokými lomenicemi a šindelovými střechami rozeběhly se po úbočích. Jsou malé jako klícky a v létě v zimě jsou obloženy dřívím a klestím. U stavení není ovocného stromoví, někde jen stojí třešeň, jejíž plody teprve v srpnu zrají.

Zima jest zde tuhá. Sníh leží do května, ba pod Deštnou a Vrchmezím na stinné straně vydrží až do července. Sněhu bývá mnoho. Stezky jsou zaváty, cestičky ke studni označují se proto zapíchnutými větvemi. Nejhůře je, když zafičí severovýchodní vítr Polák, který i saně převrací. Tehdy se chalupy vysoko zachumelí. že hospodáři musejí vylézti vikýřem a sníh lopatou ode dveří a oken odházeti.

V Orlických horách mluví obyvatelé německy, někteří znají i několik slov českých. Děti zámožnějších rodičů bývají dávány na výměnu do českých míst pod horami. Horáci jsou otužilí a skromní. Vedle bramborů hlavní stravou jest jim polévka z kvasu, zvaná kyselo a káva. Mléka bývá dost: máslo jest velmi dobré, ale to většinou se prodá. Chléb bývá často jen z ovsa.

Živobytí jim dává kromě skrovného políčka nejvíce chov dobytka, krav, koz a vepřů, v nižších polohách též domácí tkalcovina a na jihovýchodním úpatí i výroba nitěných knoflíčků, paličkových krajek, ba i vlasových sítěk. V Liticích a v okolních vesničkách vidíme na zápražích, v oknech i zahrádkách samé sehnuté hlavy, ohnutá záda a zkřížené nohy na zemi sedících krajkářek. Tu kmitají se v chvatu také opálené ručky slabého děvčátka, tam zamihne se i hlava chlapce krátce ostříhaného sklánějící se nad poduškou. Úmorná práce nitěných knoflíčků jest obyčejně údělem drobných ruček dětských. Ustaraná matka nebo scvrklý děda přišívají pak tyto dětské výrobky na pruhy modrého papíru.

Na četných místech zpracovává se dříví. V zimě kácejí se stromy a poražené kmeny (haluze) odvážejí se na pilu, někdy až na vzdálené nádraží. Na pile řežou se z nich prkna, latě nebo šindel. Někde jest také truhlárna. V ní dělají se bedny různých velikostí a vozí se do továren neb obchodníkům pod horami. V některých osadách strouhají se dřívka na sirky a řezníkům na špejle. Na nejednom místě jihovýchodní části hor, nejvíce v Říčce, vyrábějí se dřevěné krabice, od maličkých škatulek lékárnických na masť a větších na leštidlo až po veliké a úhledné kulaté schránky na karlovarské oplatky. Tyto „lubovky“ posílají se z Orlických hor do celé republiky.

Výroba jejich jest zajímavá. Tereza Svatová popsala ji ve Zvonu (XXI. 609): Každé stavení, kde se krabice hotoví, jest přímo prosáklé silnou vůní dřeva tak, že vstoupivší cizinec přímo se zajíká a musí ponenáhlu zvyknouti tomuto výparu. Není divu, neboť všude, kde je jen drobet místa, nahromaděn je materiál: na dvoře, na síni, ve světnici – všude samé tenounce nahoblované pruhy, pentle, pentličky, některé k smíchu uzounké, bělounké, zavlhlé a vláčné, že se zdají býti látkové, a ne samorostlé. V prostřed světnice okolo stolu dělníci malí, velcí, mužského i ženského pohlaví, kteří pomocí primitivních strojků stáčejí a spájejí krabice a krabičky. Vyrobí jich denně na tisíce; celé sloupy velkých obstupují stěny, na stěnách, stolech a lešeních pod stropem suší se tisíce menších a nejmenších a tak den ze dne výroba roste, počet se množí a prostor místnosti zúžuje se a menší. Vzduch v takové dílně stává se nesnesitelným. Stůl se strojky se však trpělivě posunuje dále ke dveřím, takže bezmála hrozí nebezpečenství, že všechny ty krabice a krabičky sesují se na celou společnost malých výrobců. Teprve za takových okolností přikročuje se k zabedňování a skládání krabic, až konečně vykolébá se veliký vůz s převysokým nákladem beden lehkého obsahu z temna lesní cesty a pozvolna sjíždí k pevné horské silnici vedoucí ke vzdálené stanici dráhy. Jásot dětí-dělníků jej vyprovází.

V podhoří robí se též pometla, kořínkové kartáče, hrabiště, žebřiny a pletou se rohože i koše. Také v těchto prácech odrůstající děti rodičům pomáhají.

V horách ani v podhoří není snadného živobytí. Lidé musí se zde přičiňovati do únavy od mládí a přece jen zřídka horal opustí své hory, aby v rovinách hledal života pohodlnějšího.