Ku proluce Náchodské (I. část: Nový Hrádek, Slavoňov, Dobenín, Náchod) (Alois Jirásek): in Čechy V.: Orlické hory, Stěny (1883)

Od Vrchomezí směrem severozápadním pne se nižší hřbet v průměrné výši 600 metrů. Po jeho hřebeni jdou hranice mezi naším královstvím a Pruskem. Severní svahy toho hřbetu jsou tedy pruské. U Olešnice svažují se dosti náhle a prudko, jsouce zrýhovány dolci a úvaly tu hlubšími, tam mělčími, směrem od hřebene k úpatí. Lesíky a palouky zelenají se na svazích těch, jichž většina je však v pole zdělána.

Svahy tyto s vrchy naproti, také na půdě kladské se pnoucí, tvoří dlouhé, místem i značně úzké údolí, jímž od nepaměti vedla cesta z našeho království do sousední říše Polské, a pak do Slezska, nyní do Prus, cesta povždycky obchodně i vojensky velmi důležitá, kterouž si za dobré příležitosti ještě připomeneme.

Pohorský hřbet výše uvedený na jih a na jihozápad rozkládá se rozlehlou vysočinou, oddělenou údolím Zlatého Potoka od podhorské krabatiny na úpatí pásma Orlického, o níž už se stala zmínka.

Vysočina tato svažuje se zvolna na jih a ponenáhlu u Dobrušky a Opočna v kraj přechází; na západ však, ku Náchodu a Novému Městu nad Medhují, spadá stráněmi příkrými, místem až sráznými ku Medhuji, tvoříc tu mezi dotčenými dvěma městy a vrchy za řekou se pnoucími hluboké, těsné, lesnaté údolí, jehož časť, pro svou divokost a odlehlost „Peklem“ se nazývá. Na vysočině té mezi Zlatým Potokem a Medhují, většinou zdělané, z části také lesy porostlé, pnou se kopce a chlumy nad 600 m. vysoké. Značnějších údolí tu však není, vyjma ono, jež táhne se napříč dotčenou vysočinou při Olešence (Olešnici). Bystrý potok ten přicházeje od Vrchomezí vine se od městečka Olešnice ku Hrádku směrem nejprve jihozápadním, pak severozápadním, až ocitne se pod kopci Sendražskými (vysokými nad 600 m.) a pod Kozím hřbetem proti nim se pnoucím (nad 500 m.) v úzkém, hlubokém údolí, v úžlabině mezi lesy, odkudž vyraziv v lesnatou kotlinu malebného Pekla, hlučně a vesele šumě, slučuje se tu se šumnou Medhují.

Poohlednuvše se takto celkově touto pohorskou krajinou, navštívíme ještě její jednotlivé větší nebo památnější osady.

Z Olešnice zamíříme nejprve k Novému Hrádku. Béřeme se podél Olešenky, rozmanitě se vinoucí palouky pěkně zelenými ve stínu tmavozelených olší. Za sebou máme mohutného strážce, Vrchomezí a souseda jeho, horu Sedloňovskou, jež se jasným, prozářeným vzduchem nad pohorskou krajinu nejvýše promodrávají. Kolem nás na výšinách dřevěná stavení, většinou samoty s několika stromy, ptačími třešněmi na sadě, při Olešnici tu mlýn nebo pila. Mezi lučinami na výšině, ve vysokých březích a na svazích rozkládají se pole. Tu jetel, tam oves, tu brambory a tak se to střídá ustavičně, skoro bez výjimky; abys tak porozuměl, jak pracně i těmto skromným rostlinám se půda připravuje, viz veliké ty hromady různého kamení na polích sebraného a tu tam na mezích narovnané. Nejsou to hrubé pomníky z dávnověkosti, ale svědkové lidské klopoty a těžkého tu živobytí. Samy již zarůstají travou, rudou slzičkou i mateří douškou, jejíž vonný dech naplňuje vzduch horkem se tetelící.

Takovou cestou, údolím Olešenky a pak přes výšinu přicházíme za dobrou hodinu ku městečku Novému Hrádku, za nímž vidíme vypínající se hnědou, sešlou věž kulatou nedalekých rozvalin Frymburských. Prvním pohledem poznáme, že to městečko chudé, jež nad to za posledních let stiženo bývalo častými požáry. Hrádek má 1543 obyvatele národnosti české.

Kostel sv. Petra a Pavla je původu prastarého, alespoň ze XIV. stol., výstavností však novější, ničím nevynikající. Hrádek ode dávna patřil pánům vládnoucím na nedalekém hradě Frymburském. Ti také bývali patronové kostela Hrádeckého. Tak jako sousední Olešnice dostal se také Nový Hrádek v XVI. stol. ku panství Opočenskému, jímž vládl rod Trčkovský. Po jeho zkáze ve stol. XVII. cizí rod, hrabat, pozdějších knížat Colloredů stal se pánem jeho. Podle snesení jednoho z nich, „říšského v Regenšpurku zřízeného králo-churfirtského-českého vyslance Rudolfa Josefa hraběte Colloredo, svobodného pána na Opočně atd., nejvyššího dědičného truksesa v království Českém“ a „na žádost urozeného království Českého dvorské rady“ udělil dne 10. dubna r. 1736. císař Karel IV. Novému Hrádku privilegium na – tři jarmarky „mimo jednoho týhodného trhu“.

Kromě této listiny chovají na obecním úřadě jiné listiny z XVIII. století a také privilegium Jana Trčky star. z Lípy, jakož i pro seznání poměrů poddanských zajímavý rukopisný spis: „Kniha obecní městys Nového Hrádku začatá v r. 1750. pro rozličné potřebné a k paměti hodné zapisování všech věcí náležejících a pořádných, aby skrze to dobré v obci pořádné mezi sousedstvem a poctivým ouřadem se vždycky dobrý zdraví a dobrý řízení vycházelo, by skrze to byl pochválen Ježíš Kristus. Jan Petrů písař.“

Dějiny pohorského tohoto městečka jsou ovšem chudy. Než zhoubné veliké války neminuly hrůzami svými tohoto zákoutí. Tak za 30leté války Švédové až sem pronikli, za prvních válek slezských tu Chorvati za delší dobu „leželi“ proti Prusům, a za války sedmileté střídali se tu císařští i Prušané. Ale žádný z nich nic dobrého nikdy nepřinesl nemožnému obyvatelstvu pohorského městečka.

Opodál Hrádku, směrem západním, vypínají se rozvaliny hradu Frymburka. Poloha jeho jest velice malebná. Stojíť na kopci dobrých 500 m. vysokém, jehož úpatí obtéká Olešenka ze tří stran. Boky toho kopce jsou všude, až na tu stranu ku Hrádku, příkré, skalnaté, z části houštím i stromy zarostlé. K rozvalinám vede starodávná cesta, kudy se od městečka Hrádku jezdívalo. Než jak mnoho se změnilo od těch dob!

Zmizel svoditý most přes první příkop ve skále vytesaný, zmizelo předhradí. Na místě jeho stojí tu myslivna se zahrádkou, odkud pěkný pohled dolů do hlubokého údolí, v jehož lese se Olešenka našim zrakům ztrácí.

S povolením páně myslivcovým vstupujeme do vlastního hradu. Nebýval veliký, ale pevný. „Měl podobu obdélnou, zavřen jsa hradbou asi 30 stop vysokou a z lomeného kamení postavenou. Z veliké části se zeď tato zachovala.“ Na východní straně strmí nad hradbu veliká, hmotná věž, „pravý to obr, zdí velice hrubých, jejíž vršek se však sesul. Vchodu při zemi neměla, nýbrž v některém z horních ponebí, a chodilo se tudíž do ní z nějakého blízkého stavení, snad ze dřeva sroubeného“. Tak nás prof. Sedláček poučuje. U prostřed nevelkého nádvoří hradního je ve skále tesaná studně, stříškou krytá, asi 30 sáhů hluboká. Nádvoří, samo sebou neprostorné, zdá se nám ještě těsnějším pro haldy rumu a rozmetaného kamení se zdí i s věže. Husté křoví je namnoze pokrývá. Spousta kolem, ticho hluboké, těsné, hrubými zdmi uzavřené nádvoří nějak úzkostně nás dojímá. Snad také v to působí i velký kontrast přítomnosti s časem minulým, živá připomínka zašlého lesku a zašlé moci těch, kteří tu vládli, i těch časů v našem království, za kterých žili.

Hrad Frymburk zajisté se původně Friedenburg nazýval a založen byl počátkem XIV. století, ne-li dříve. První známý pán na něm jmenuje se Matouš z Frymburka okolo r. 1354. Pak tu panoval rod pánů z Lipé, po něm ve druhé polovici XIV. stol. Jan z Lichtenburka, od něhož jej koupil pan Hynek z Dubé jinak z Náchoda r. 1367. Počátkem XV. stol. vládl také na Frymburce pověstný za válek husitských Jan Městecký z Opočna. Na počátku XVI. století byl Frymburk v držení Andělův z Ronovce.

Z nichž Achylles Anděl z Ronovce prodal Frymburk  s veškerým zbožím k němu příslušným před r. 1534. Janovi Trčkovi z Lípy a na Lipnici. A tak mocný hrad, jenž do té doby vládl četným vesnicím  v okolí i městečkům, připojen jako čásť podružná ku panství jinému, Opočenskému, a sláva jeho pohasla. Noví páni raději bydlili na výstavnějším Opočně nežli na tomto pohorském hnízdě nepohodlném, mezi lesy odlehlém. Koncem XVI. stol. byl už Frymburk neobydlen.

Když pak r. 1626. povstalo na zboží Opočenském velké povstání selské, rozzuření sedláci ztekli prý hrad Frymburský a vybili ho. A co po nich ještě zůstalo nezničeno, to zničili pak Švédové. Než i po té části některé nuzně přikrývány; v tom stavu udržel se až do druhé polovice minulého století. Tou dobou vrchnost Opočenská přestala na další udržování střech nakládati, „a tak za několik let vzaly střechy za své, stropy se pobořily a deště a mrazy zdi potrhaly a rozežraly“.

Volněji si opravdu vydychneme, když ze smutných rozvalin vyšedše, staneme před hradem a rozhlížíme se malebným, lesnatým údolím pod ním, kdež vesele klape osamělý mlýn Olešenkou hnaný, i po vších a kopcích kolem se pnoucích.

Příkrou strání pak sestoupili jsme na dol a minuvše dotčený mlýn v malebné poloze, stoupáme silnicí do výše, vedoucí do Nového Města nad Medhují. Z ní a zvláště s výšiny od osamělé hospody „Dupačky“, stojící na kopci proti Frymburku, je utěšený pohled na starý ten hrad, pochmurně nade tmavé lesy zamlkle se pnoucí. A pak nám zmizel z očí, i jeho lesnaté, kopcovité okolí. – Došliť jsme za Dupačkou na výšinu a před námi rozkládá se krajina rázu mírnějšího, více rovinatá, vysočina většinou zdělaná.

Silnici Novoměstskou opouštíme. Polní cesta i stezník vedou nás více na jihozápad k osamělé, nevelké vesnici.

Totě Slavoňov, ležící od Nového Hrádku na jihozápad 4 kilometry a na východ od Nového Města 3 kilometry. Prošli jsme vesnicí a hle, na jejím konci na nevelikém návrší kostelík se hřbitovem a starou zvonicí. Totě cíl naší pouti.

Mineme faru i školu opodál stojící a vstoupíme starobylou zvonicí se dřevěným bedněním, ve kteréž je brána na hřbitov, a juž stojíme u velké vzácnosti za nynějších časů – u starobylého, dřevěného kostela. Jindy v těchto pohorských končinách byla ves i městečko namnoze i město ode dřeva, a tu i kostel. A on se zachoval, přečkav dobrá tři století, prostý ve své podobě, s malou věžičkou na střeše.

Ovšem i jeho se dotekli věkové, jak zřejmo na jeho stěnách, jež sevřeli „kleštěmi“, aby se nebortily, i na opravách tu tam patrných. A mnoho pamatuje.

V jeho prostorách přijímáno podobojí a zvučely tu zpěvy nekatolické, v jeho prostorách pak ozýval se po obecné pohromě naší vlasti třímavý hlas missionářův, když lid obecný zhusta i násilně byl obracován na víru katolickou. Původu je Slavoňovský kostel prastarého. Juž ve XIV. stol. stál tu farní kostel, jenž byl asi také dřevěný. Býval založení sv. Martina, tak se udává r. 1598 a ještě roku 1698.

Nynější budova chrámová pochází ze XVI. století a byla opravena roku 1705. a pak r. 1880. jak nápis v kostele dosvědčuje: Ecclesia reaedificata 1553. Renovata et benedicta 1705 et 27. 6. 1880. Co nás však v kostele zvláště zajímá a pozornosť poutá, jest namalovaný kalich ve dřevě poblíže hlavního oltáře, a nápis v oblacích po straně tohoto kalicha napsaný rukou ze XVI. století: „S dovolením světské, duchovní vrchnosti velebně důstojného, vysoce učenýho, dvojctihodného pana děkana p. Kašpara Jiřího za správy hospodářův Pavla Kejvala, Martina Kováře, Matěje Vávrova, Daniele Matějova…“

Dokončení této věty na dřevě napsané odstraněno bezpochyby roku 1705., kdy kostel byl opravován a slohem tehdejší doby uvnitř omalován. Z té doby pocházejí německé nápisy, svědčící, kdo strop dělal a kostel maloval. „Die Decken gemacht George Fischer. Richter Heinrich Prubita. Elias Köhler Mahler. Heinrich Dominicus. Franciscus Köhler. Maller anno 1705.“

Z té doby snad pochází nové posvěcení na jméno sv. Jana Křtitele. Na zvonici jsou tři zvony, z nichž dva ze XVI. a jeden z XV. věku.

Na faře chovají v archivu starou pamětní knihu, kterou roku 1787, kdy tu za bouří válečných zaniklá fara obnovena, začal psáti kněz Jan Marván, v níž nejzdárněji a nejlépe pokračoval J. K. Rojek, někdy děkan Novoměstský, archaeolog i historik na slovo braný.

V archivu farním najdeme ještě jinou zajímavou památku: missál latinský z r. 1507. v Benátkách tištěný nákladem Čecha Vácslava Kaplického, o němž latinská poznámka v zadu připsaná udává, že to je nejstarší missál kostela Slavoňovského, kteroužto knihu tamtéž pode střechou po mnohá léta ukrytou s jinými dvěma knihami, českými a „kacířskými“, od zkázy zachránil Samuel Jindř. Šmídberský, farář Novohrádecký.

A juž se opět chápeme poutnické své hole. Naposled hledíme na prostý, dřevěný kostelík a přejeme mu, aby tu ještě dlouho vydržel a zhoubnému času odolával. Lásku svého nynějšího správce i lidu má. Starají se o něj a pečují o toho starouška a bránili ho, když úředně se o to jednalo, aby pro vetchost svou byl stržen. Aby dlouho vytrval starý ten pamětník, jenž pamatuje žalostné doby v naší vlasti, ale který vznikl za lepších dob, za času našeho samostatného království!

Ze Slavoňova béřeme se na severozápad polem i lesem, plání i do svahu a zase dolečky, stoupáme však ustavičně. Blížímeť se ku západnímu svahu, ku Medhuji spadajícímu, o němž už výše promluveno. U vesnice Sendraže stanuli jsme na výšině nad 600 m. vysoké a nyní dolů stoupáme, berouce se do Pekla. Kráčíme lesem, jenž všechny ty stráně a srázy nad Medhují pokrývá. Stezník je příkrý, čím dále tím prudší, cesta dosti namáhavá. Kol kolem tichý, tmavý les. Ale juž zavadil o náš sluch vzdálený hlas, už zní určitěji. – Poznáváme šumot  vod, jenž nás vítá hlasitěji a hlasitěji. Jsme juž blízko Pekla, blízko Olešenky i Medhuje. A hle – Tmavá záslona lesní zmizela, a před námi nevolný kraj, ale zákoutí.

Stanuli jsme v nevelké, ale hluboké kotlině při soutoku Olešenky s Medhují, obklopené se všech stran příkrými, vysokými stráněmi a srázy lesem zarostlými, jež šumnou Medhuji všude skličujíce v těsné údolí, místem až v úžlabinu, jen tu ji nad tímto soutokem poněkud uvolnily.

Mlýn s pilou a jiný menší, dvě tři chalupy kromě těchto, toť všecka osada lesnatého zákoutí, jehož tichem ustavičně hlučí jednotvárný a přece příjemný šumot pohorských vod rychle přes kamení a balvany se ženoucích. Příjemno tu je v létě, a proto začasté tu vídati výletníky hlavně z Náchoda, Nového Města i lázeňské hosti z Rezku. Co tu však mílovníku krajinné krásy zvláště milo, že v zákoutí tom neshledá nic strojeného, nic na turisty vypočteného, nýbrž vše nedělané, přirozené.

Jeť lesní ta kotlina, Peklem zvaná, sama sebou sličná, nejsličnější ovšem za suchých. slunečných dnů pozdního jara nebo v létě, kdy všecko tu a kolem bujně zeleno, kdy ve příjemném prochladu možná pozorovati kolem po stráních rozlehlé lesy v úpalu slunečném tiše, nehnutě podřimující.

Letní bouře poskytuje ovšem rozmanitější divadlo plné bouřlivých hlasů s nebes, z okolních lesů i z vod. Zvláštní je pak podívaná na zkalenou, rozvodněnou Medhuji s hukotem přes kamení se ženoucí a se pěnící, ana po dešti červená její voda tím patrněji se odráží od tmavé zeleni lesní ve stráních.

Mezi těmi se Medhuje prodírá, hučíc a šumíc na jih a pak na jihozápad k Novému Městu. Tím směrem nelze jíti z Pekla po levém břehu řeky, neboť strmé skály nad samou vodou trčící zamezují všechen postup. Jen na pravém břehu lze k Novému Městu proniknouti, a to stezkou ne valně schůdnou, sem tam se vinoucí, tu při pokraji řeky, tu dále od ní mezi stromy, tam kolem mohutných balvanů skalních, až se nám místy pojednou v lesním mechu ztratí, aby se opět o něco dále objevila.

Prodíráme se hlubokou, pustou úžlabinou. Světla ubývá, mrtvým tichem jen řeka hlomozí, a zdá se nám, že její strmé skály na levém břehu co chvíli zatarasí nám další cestu. Než co to? Medhuje, tam v Pekle tak bujná a šumná, jakoby počala sama váhati. Ten tam její bystrý tok a proud. Jsme u „Svojanova víru“. Všude je v této pohorské řece voda jasná, průzračná, tak že uina hlubinách lze pozorovati dno jako za sklem. Zde však ve „Svojanově víru“ je tmavá, kroužíc od pravého břehu k levému. Není to veselé místečko, a což divu tedy, že lid se té tmavé, kroužící vody v hlubokém lesním úžlabí bojí a že si vypravuje, jak i ryby zvláštní tu žijí, ne veselý, sličný pstruh jako výše, ale ryby druhu neznámého, veliké, škaredé s kočičí hlavou.

Asi čtvrt hodiny za „Svojanovým vírem“  jest „Černý vír“ v podobné úžlabině, ale spíše ještě v temnější a divočejší, neboť řečiště značně zúžené stísněno je hustým, vysokým lesem smrkovým a jedlovým. Lid si vypravuje, že hloubky „Černého víru“ se nikdo nedoměřil. Odtud úžlabina se poněkud šíří, takže na březích se zelenají tu užší tam širší pruhy trávníku, zovoucí ku milému odpočinku. Než skalní stěny ještě jednou pak sevrou řečiště, a to u „Bílého víru.“ – To však už naposledy. Medhuje odtud volně zas a vesele hrne se dále k nedalekému Novému Městu, jež ze tří stran obtéká. Taková je cesta z kotliny Pekelské do tohoto města.

Z Pekla je také možná proti vodě dostati se přes vesnici Bražec do Náchoda. Než tudy se málo chodí, poněvadž chůze stezníkem je místy velice namáhavá, ač jinak ovšem velmi zajímavá, ana vede proti šumné Medhuji, na úpatí skalních strání a boků lesem porostlých, jichž čásť se jmenuje „ve sklopcích“, a to zajisté ještě z časů, kdy tu na vlky a jiné dravce, tenkráte v těchto končinách přečetné, sklopce líčili.

Nyní schůdnější cestou vydáme se z Pekla do Náchoda. Přešedše Olešenku stoupáme do stráně a tak cestou výší a zase svahy dosti namáhavou dostali jsme se na výšině vesnice Lipí nad samu proluku Náchodskou. Nad námi nedaleko k severovýchodu trčí proti samému Náchodu hora Dobrošovská (622 m.), s níž je utěšený i daleký rozhled.

K severozápadu pak pod námi rozkládá se volnější, lučinaté údolí, jímž se vine Medhuje, tu ještě volná, a při ní, hle, Náchod s památným, starobylým zámkem, na kopci nad městem se pnoucím. Jsme na blízku staré, zemské brány nad jiné památné, nepozbyvší ani dnešního dne své veškeré důležitosti.

Od severu, od výběžku Broumovského přes Polici a Hronov vede k Náchodu pohodlná cesta namnoze údolím Medhuje, místem dosti širokým. Od východu, někdy z Polska, nyní z Pruska, vede úzké údolí od Kladska přes Dušníky a Levín mezi výběžky a svahy hor v Kladsku a mezi svahy Vrchomezí a přilehlého hřbetu, jak jsme se na ně s výšiny za kostelem v Olešnici byli dívali.

Obě tyto cesty spojují se nad Náchodem, kdež údolí Medhujské valně se rozšířilo, majíc na obou březích většinou bujné lučiny. V tomto rozšířeném údolí rozkládá se město Náchod na pravém břehu Medhuje. Tu však nedaleko pod Náchodem náhle zabíhá z volného údolí mezi lesnaté stráně u vesnice Bražce, míříc k Peklu a odtud dále divokou úžlabinou, jak už vypsáno, k Novému Městu.

Tudy tedy všechna cesta od Náchoda dále k jihu, dovnitř země přestává. Na západ pak pnou se prudké svahy, chlumy a vršky širé vypnuliny, rozkládající se mohutným hřbetem nad Medhují a dále na západ až ku řece Oupě.

Jediná cesta od Náchoda dále do země vede na jihozápad ku Brance, ku vlastnímu průsmyku Náchodskému. „Branka je 447 m. vysoký výběžek svrchu uvedené vypnuliny mezi Medhují a Oupou. Východní svahy Branky lesem porostlé u Bražce a dále k Pekli srázovitě k Medhuji spadají; západní, rozlehlé a širé, většinou v pole zdělané, volněji, ponenáhlu se svažují.

Proti severrnímu svahu Branky trčí o samotě homolový kopec, případně Homolka zvaný (444 m. vys.). Branka a Homolka jsou od sebe asi 400 m. vzdáleny a mezi nimi právě vede od Náchoda výše dotčená jediná cesta dále do kraje.

Ku brance cesta značně stoupá a tu mezi Brankou a Homolí a přilehlými chlumy vede vlastní branou zemskou, zúženým vchodem do kraje. V něm nepřátelským proudům do Čech se hrnoucím jest se stěsnati v jediný úzký proud, jejž hajitelům Branky a Homolky snadno lze potírati a vstup do země zabrániti. Velkou důležitosť této Branky zemské naši předkové dobře uznali. Přirozenou pevnosť tu stvrdili ještě umělým opevněním, příkopy a náspy, jichž památky podnes viděti i na Homolce i na Brnce při straně Vysokovské.

Lidé okolní znají Branku malou a velkou. Jdouce stezníkem od Starého Města pod Náchodem k Šonovu, říkají, že jdou přes Malou Branku. Jdou-li však stezníkem od Starého Města ku Vrchovinám, říkají, že jdou přes Velkou Branku.

Vyhlídka i s Homolky i s Branky je utěšená. K východu vyniká starobylý zámek Náchodský, za ním dále lučinaté údolí Medhujské mezi lesnatými vrchy a chlumy, na jejich úpatí na levém břehu Medhuje lázeňská Běloves, za jejími vrchy a chlumy vystupuje na půdě Kladské nápadná, kuželová Homole, Hejšovina a skalnatý, táhlý Bor. A podíváme-li se na západ, spatříme před sebou v širé, malebné krajině Českou Skalici, Josefovskou pevnosť, Opočno s Dobruškou a nejzáze Hradec Králové.

Z toho krajského města nevedla za starodávna silnice týmž směrem jako nyní, nýbrž přes Libřice, Královu Lhotu, Rohenice, Slavětín, Nahořany, Domkov ku Provodovu na úpatí samé Branky či Dobenína. Obyvatelé Provodova zajisté kupce a cestující prováděli dále branou zemskou, vedouce je ze své trhové osady vzhůru svahem k osadě Dobenínské, mimo tamější kostel sv. Vácslava, přes Vysokov a Brankou ku Starému Městu a k Náchodu. Odtud mohli cestující na sever přes Hronov a Polici nebo na východ přes Levín a Dušníky do Polska.

Jako při všech branách zemských byli i tu zvláštní její a pohraničního hvozdu strážcové, jako Chodové na Domažlicku. Na tyto staré strážce zemské upomíná samo jméno města Náchoda. Za starodávna bývala na Brance osada Dobenín. Rozkládala se asi v těch místech, kde je dnes dědina Václavice s památným, starobylým kostelíkem sv. Vácslava. Zdá se, že tato ves zpustla nadobro za válek husitských. Jen kostelík její se zvonicí, jenž daleko, daleko do kraje se bělá, a jejž možná viděti až od Hradce Králové, přečkal všechny bouře.

Původu je zajisté staršího ještě, nežli by nynější podoba jeho svědčila, ač i takto na něm znáti, přes to, že okna jeho jsou „opravou“ znešvařena, že je věku vysokého. V prosté, ale památné svatyňce té, zasvěcené, tu na hranicích zemských, patronu zemskému sv. Vácslavu, kolem níž rozkládá se malý hřbitůvek s kamennou obrubou, zajímá nás Hellichův oltářní obraz sv. Vácslava, pod nímž také znázorněn sněm z roku 1068. v těchto místech odbývaný, dále náhrobky rodiny Straků z Nedabylic, na věky tu odpočívajících. Nyní také před kostelem viděti několik pomníků, postavených na památku padlých vojínů, kteří tu roku 1866 zahynuli.

Tiché tyto výšiny, jejichž klid nyní ruší jen hvízdání parostroje, hučícího bokem jejich dolů k Náchodu nebo odtud k Novému Městu, bývaly svědky hlučného, čilého života, kdy v dávnověkosti se tudy ubíraly karavany kupecké do Polska i z Polska s tovary různými, kdy na úpatí, na tržišti Provodovském, se kupci jen hemžilo, kdy houfy válečné tudy se ubíraly, přátelské i nepřátelské. Nelze tu uvésti všech těch upomínek historických, však nejdůležitějších pominouti také nelze.

Roku 1067. zemřel Pražský biskup Šebíř. Král Vratislav chtěl jeho nástupcem učiniti svého dvorského kaplana Lance a pracoval k tomu podtají, poněvadž bratří královi, Kunrat a Ota, knížata moravští, o to se snažili, aby jejich bratr Jaromír byl povýšen na biskupství. V červnu l. 1068 Vratislav, přední župané, páni i vladykové meškali s vojenskými houfy při hranicích kladských. I prohlásil král, že ku volbě nového biskupa není třeba svolávati zvláštního sněmu, ani tu všichni, kteří mají právo se súčastniti, jsou v tomto táboře. Učinil prý tak proto, aby pomocí zbraně sobě oddaných, jak Palacký vypravuje, mohl říditi volení dle vlastního smyslu svého.

Nechtěltě míti bratra Jaromíra proto biskupem, poněvadž se obával, že by spojená moc ostatních jeho bratří ještě více se vzmohla. Sněm k volení nového biskupa (Palacký: Dějiny národa českého. I. I. 1324) odbýván tedy ve vojenském ležení u Dobenína pod širým nebem. Knížata i nejvyšší úředníci zemští stáli vedle Vratislava, sedícího uprostřed, a otočeni byli dlouhým kruhem kněží, pánův a županův sedících, za nimiž se pak postavili všichni vladykové.

Průběh volby sněmovní stal se nad očekávání velmi pohnutým a bouřlivým.

Král Vratislav povolav k sobě Lance, ukazoval a chválil ho lidu, i odevzdal mu prsten a hůl na znamení, že volí ho k biskupství. Radostný však hlahol souhlasný se neozval. Přední posupně mlčeli, z pozadí pak ozvalo se reptání jako hlas blížící se bouře. A juž také uhodilo. Nádvorní župan Kojata Všeborův, Nepřeje cizinci, rozhorlen a nemoha se zdržeti, drbnul knížete Otu, jemuž po boku stál, a děl svým přímým, drsným způsobem: „Co tu stojíš jako špalek? Proč nezastáváš bratra? Nevidíš-li, kterak syn knížecí se zamítá a cizinec, jenž přišel otrhaný do této země, sází na stolici biskupskou? Však ruší-li kníže náš přísahu otce svého, chraniž Bůh alespoň nás, abychom my z otcův svých neudělali křivopřísežníků před tváří jeho. A nehodí-li se bratr tvůj Jaromír dosti k důstojenství takovému, proč nelíbí se zástup našich kněží, rovně tak učených, jak Němec tento? Bude li pak cizozemec nad krajana upřímněji přáti této vlasti? Ba, podstoupíme raději cokoli, nežli bychom svolili k volení Lancovu!“

Tak vlastenecká, rozhodná řeč župana Kojaty protestovala tu na sněmu Dobenínském proti cizáctví. A jako Kojata, rovněž tak promluvil Smil Božejovic, župan Žatecký. Ale nejen mluvili, nýbrž také jednali. Nebo když své mínění přímo a rázně pověděli, chopili za ruce Kunrata, Otu i Jaromíra a vystoupili z tábora s výhružkami. Za nimi pak jejich houfy a stejně smýšlející. Veliké pohnutí nastalo, všude voláno do zbraně, sněm rozešel se u velikém rozjitření. Nespokojení rozbili stany své u Opočna a za nimi tam přišla většina šlechty s lidem svým z tábora knížecího, tak že Vratislav nemohl ani vojensky do Polska, jak zamýšlel.

I vrátiv se nakvap do Prahy, smířil se pak s bratřími a bratra Jaromíra uznal posléze biskupem. Oba však zastánci Jaromírovi, župané Kojata a Smil musili se zachrániti útěkem před hněvem Vratislavovým.

Takový byl sněm Dobenínský l. P. 1068.

Před touto událostí i po ní nejednou tudy houfy válečné se ubíraly do Polska a pak do Slezska; nejednou pak rozléhal se těmito výšinami i táhlým údolím Levínsko-Dušnickým, od Náchoda do Slezska vedoucím, mohutný zpěv Božích bojovníků, když trestali odpůrce své v okolí Náchodském i Slezáky.

Touto branou zemskou u Náchoda ujel ze země neblahý zimní král Fridrich Falcký. Prchaje po Bělohorské bitvě z Prahy, dorazil dne 14. listopadu roku 1620. do Náchoda, kdež na neděli přenocoval. V neděli pak ráno prchal odtud dále přes Kladsko do Vratislavě. A pak často a často ozývala se brána zemská řinčením zbraně a hlaholem válečným za války třicetileté. Vojsko císařské, španělské i Švédové tudy procházeli, nesouce bídu, jako všem tak i této krajině.

Touto cestou přes Dobenín a Náchod kráčel nejeden houfec nešťastných českých exulantů, tudy také roku 1628. v lednu měsíci za tuhé zimy ubíral se do vyhnanství jeden z nejznamenitějších synů našeho národa, J. A. Komenský. S ním jel příznivec jeho a ochránce pan Jiřík Sádovský, a mnoho jiných exulantů a s nimi proslulá tehdy věštkyně, mladá Polka Kristina Poňatovská. Čtyři a dvacet vozů odváželo nešťastné i skromné jejich statečky z vlasti, s kterou se plačíce loučili a které více spatřiti neměli.

Ale i věku následujícího, XVIII., Dobenín a okolní krajina staly se svědky ano i dějišti mnohých příběhů válečných. Stará brána zemská na Dobeníně nabyla za těch bouřlivých běhů opět důležitosti. Aby byla obhájena a tím i cesta z Kladska do země vedoucí, vysláno sem v září měsíci 1756. oddělení dragonů Bathyanských a Colloredských s husary Festetičovými. Než přesile nepřátelské neodolali. Prušané zatlačivše je, položili se na Dobeníně táborem, odkudž postupovali pak dále, ku Králové Hradci.

Za přeháňky pruské r. 1778. Prušané, vedení princem Brunšvickým a generálem Tauenzienem, rozložili se táborem na Dobeníně až po Starkoč. A za paměti naší mnoho krve prolito na rozrytých úbočích Dobenínských i na jeho temeni. Bylo to v bitvě tu svedené, obecně po nedalekém městě bitvou u Náchoda nazývané.

S nedůvěrou pohlíželi Prusové, když v červnu roku 1866. valíce se údolím Dušnicko-Levínským dostali se u vesnice Slaného na samé pomezí Českého království a na pokraj doliny Náchodské, na výšiny a vrchy ji ovládající. Teprve když se přesvědčili, že hospodář zanechal klíče u domu, vtrhli bez boje do Náchoda, osadili město a výšinu zámeckou nad ním. Přední hlídky ihned dále ku Straému městu, jež je předměstím Náchodským, vyslány, aby vyzkoumaly, jak je v „bráně“ samé. To byla mocná závora, jež jim mohla další postup ne-li nemožným učiniti, tedy alespoň velice ztížiti. To bylo dne 26. června.

Příštího dne záhy z rána obsadili Prušáci „Branku“, neboť dvě škadrony kyrysníků pluku Alex. Hessenského a malé oddělení pěchoty Khevenhüllerovy ucouvly před nimi do Vysokova. S jakým kvapem Prušáci pohraničné hory překročili, toho důkaz ten, že jen čásť předvoje pátého armádního sboru korunního prince pruského dorazila v čas na „branku“, any ostatní pluky byly ještě dosti daleko. Než hlavní účel dosažen. Branka a lesy na Dobeníně opanovány, a do té doby, nežli by dorazil hlavní voj, doufali, že těchto důležitých míst obhájí. Zatím rakouský šestý armádní sbor, Rammingův, pospíchal od Opočna, kde tábořil, od 4. hodiny ranní téhož dne 27. června několika proudy ku Skalici a Náchodu. Brigádě Hertweckově přidělen úkol, aby byla první na místě. Okolo 6. hodiny z rána táhly proudy její Novým Městem n. Medhují, pospíchajíce ku Vrchovinám, kdežto brigádě Jonákově bylo táhnouti ku Černčicům, Šonovu, Provodovu do Klen, brigádě Rosenzweigově přes Nahořany ke Spytě a České Skalici; tamtéž také brigádě Waldstättenově. Brigáda tedy Hertweckova spěchala první ku Dobenínu, a to od Nového Města. Odtud vede okresní silnice směrem k Náchodu, jež se asi půl hodiny za Novým Městem uprostřed obce Vrchovin dělí, a to takto jedna cesta stoupá prudce vzhůru na výšinu Dobenínskou a vede podél lesů, sklánějící se pak po půl hodině k úžlabině Bražecké, vystupuje však opět, až dostoupivši nejvyššího bodu, sklání se prudce do průsmyku Náchodského, ku Starému Městu. Druhá silnice snižuje se hned v obci Vrchovinách a vede obcemi Šonovem a Provodovem pod samou výšinou Dobenínskou a spojuje se pak před Kleny se silnicí zemskou. Touto silnicí na úpatí Dobenínském táhla hlavní čásť sboru Hertweckova a jen slabý oddíl vyslán druhou cestou, vzhůru.

Rada měšťanů Novoměstských, by voj Hertweckův držel se této silnice a lesů na Brance, kdež by v boku byl chráněn nedostupnými stráněmi a srázy nad řekou Medhují „ u sklopců“ a Pekla, byla oslyšána. „Wir kennen keine Branka“ (Neznáme žádné Branky) bylo odpovědí.

Tak potom nezbylo, než aby od Šonova, z postavení nepříznivého, hnáno bylo útokem do výšiny, kterou mělo vojsko rakouské samo opanovati, kdežto nyní nepřítel s rychlopalnou zbraní ve velice výhodném postavení je očekával, obsadiv zatím všechen Dobenín po délce, taktéž les mezi Vysokovem a Václavicemi.

Generalmajor Hartweck nařídil o čtvrť na desátou všeobecný útok bodákem na výšinu. Sotva však udatný sbor dorazil 120 kroků před lesík a třešňové sady východně od Václavic, zahřměly dobře mířené salvy pruské pěchoty, celé řady klesaly k zemi, a nezbylo než hledati útulku ve strži zvané „Zádolí“. Současně postupovala čásť pluku Kellnerova a 25. prapor myslivcův sady Václavickými a západně odtud ke kostelu sv. Vácslava. Než také marně; jen myslivci (Moravané) a 2. prapor pluku Kellnerova udrželi se v obci Václavické a na hřbitově u kostela sv. Vácslava, kolem jehož obruby hřbitovní se mrtvoly kupily v pravém slova smyslu.

V této tísni požádal brigádník Hertweck o pomoc plukovníka Jonáka, jehož brigáda tou dobou (bylo o 10. hodině dopolední) seřadila se pod Dobenínem u Domkova. A tak vytrhl uherský pluk prince Wasy, chráněn brigádami batterií, v prvním šiku, za ním polský pluk korunního prince pruského v šiku druhém s plukem Clamových hulánů k západnímu cípu vesnice Šonova, odkudž zahájen útok na Dobenín. Bubny vířily, hudba hrála pochod Rakoczyho.

Prudký ten útok měl namířeno na les, kde se prve brigádě Hertweckově nevalně dařilo. Zároveň také čásť brigády Rosenzweigovy, také na bojiště dorazivší, a sice myslivci, vrazili ode strany západní do lesa a Prušákům v bok, tak že tito ustoupili z lesa až za silnici Novoměstskou, kdež na rychlo, jak jen bylo možná, dělali záseky.

Prve ještě, nežli Prušáci z lesa byli zatlačeni, sveden tuhý boj jízdecký na planině mezi Vysokovem vsí a zmíněným lesem. Pět škadrón rakouských kyrysníků utkalo se s plukem pruských hulánů. Půda zaduněla pod kopyty koní, prach ze země se vysoko vzbouřil a zahalil šiky proti sobě rozjetých jezdců. Boj zuřil dlouho; posléze huláni ustupovali, jsouce kyrysníky pronásledováni. Ti však pojednou vrazili na pruskou pěchotu a pruské dragouny. Nový, prudký boj sveden. Pruská jízda pak ucouvla pod záštitou své pěchoty, a kyrysníci zaujali zase předešlé své postavení. V tu dobu, bylo okolo dvanácté hodiny s poledne, počalo štěstí přáti vojsku rakouskému.

V tu dobu i brigáda Waldstättenova dorazila na bojiště. Prušáci z lesa vypuzen za Novoměstskou silnici, jak už řečeno, zabrali pevné postavení v lese druhém, za touto silnicí. A těch míst opanovati nebylo možná, zvláště když v tuto rozhodnou chvíli přicházely Prušákům čerstvé posily. Všemi lesními stezkami na Brance hrnuly se u divokém chvatu sbory generála Steinmetza. Na bojiště přibyl také sám korunní princ pruský. Rakušané nadarmo opakovali svůj útok na les na Brance a Vysokov. Byli odraženi, utrpěvše strašné ztráty. A tu již Prušáci sesilněni sami vyrazili z lesa za Novoměstskou silnicí. – Již zmocnili se opět lesa u Václavic, vypudili ze hřbitova pluk „Deutschmeister,“ též oddělení brigády Jonákovy zatlačeno ve svahu dolů až k Šonovu a Provodovu.

Vojsko rakouské, hrubě seřídlé, ustoupilo po té ku České Skalici. Nepřítel však, zemdlený rychlým pochodem i bojem, nepronásledoval ho. Památný Dobenín skropen byl krví. Na jeho pláni, v roklích, v lesích, v příbytcích opuštěných vísek, na hřbitůvku i v kostele sv. Vácslava, jemuž prve, za prudké dělostřelby, koule porouchala na hlavním oltáři Hellichův obraz dědice České země, rozléhaly se nářek a bědování raněných dlouho do noci.

Dávné hroby památného místa se otevřely, aby přijaly oběti nové. – Přešli jsme bojištěm, a cestou vedoucí od Nového Města nad Medhují výšinou Dobenínskou dostali jsme se až pod les na Brance na severním jejím svahu, na silnici sem od Náchoda vedoucí a v těchto místech ku České Skalici se Odchylující. Sestupujeme dolů majíce před sebou údolí Náchodské a pak už město samo v pěkné poloze k východu lučinami při Medhuji zdobené a vrchy a lesnatými chlumy nad ně se pnoucími. Na západní straně juž z daleka viděti velkou věž starobylého zámku a zažloutlé jeho zdi. A pak už, když jsme prošli Starým Městem, předměstím to Náchodským, a minuly tamtéž starobylý hřbitovní kostel, zasvěcený sv. Janu Křt., kteréhož kostela všechen způsob ukazuje na XIII. století a nad jehož vchodem čísti lze letopočet 1501., uzříme úplný obraz, město Náchod stranou východní železničním náspem jako by valem obklopené, na úpatí vysokého ostrohu. Ostroh ten, jenž na severozápad jen úzkou šíjí spojen jest se zadní vysočinou dále k Oupě se rozkládající, má příkré boky své všecky porostlé stromovím a křovím, najmě vonným šeříkem. A nad tyto stráně, nad veškerým městem vysoko pne se starobylý zámek Náchodský, průčelím jsa obrácen k městu. Průčelí to i zarostlou na jaře kvetoucí stráň, s níž vítr dolů do města libý dech šeříků přináší, lze pěkně přehlédnouti z náměstí samého, na samém úpatí zámeckého vrchu se rozkládajícího. Překvapující je také pohled na zámek, město i všecko kopcovité okolí s dráhy, jedeme li s výšiny Dobenínské od Nového Města nad Metují k Náchodu. Nad ním se dráha, vedoucí dosud výšinou, v boku Dobenínském, projevši průsekem ve vsi Vysokově, památné také z bitvy Náchodské, náhle svažuje a cestujícím otevírá se netušený rozhled údolím i na lesnaté kopce, vysoký zámek i město pod ním rozložené.

Od několika let Náchod změnil svou vnější tvářnosť, rozšířiv se mnohými továrnami, žel, že většinou Nečechům patřícími. Město továrnami těmi, namnoze přádelnami a barvírnami, přibylo ovšem ruchu a života, krásy však nikoliv.

Vlastní město rozlohou svou i rázem, svými uličkami namnoze těsnými svědčí, že bývalo městem hrazeným a pro hradby ne příliš rozlehlým. Zbytek hradeb a bašt zachoval se ještě v tu stranu k řece, kdež ze zbytku staré zdi i bašt zřízena jsou obydlí. Hluboký pak příkop, či parkán městský, ve kterém se ještě r. 1800 ryby lovily, zcela juž zasypán, a jen jméno té končiny „na parkánech“ na něj upomíná.

Novější dobou mnoho se v Náchodě staví a mnoho se juž přestavělo. Nicméně zachovala se ještě nejedna stavba rázu starobylého. Význačné také pro Náchod jsou domy dřevěné. Za starodávna byla zajisté většina stavení ode dřeva, jako všude ve městech východočeských. Vyskytují se tu také domy, jejichž přízemek je zděný, patro pak dřevěné. Viděti však také celá stavení dřevěná, nejen přízemní, nýbrž i o jednom ponebí. Některé z těchto budov mají lomenice velmi ozdobně pracované, jako dům toho způsobu na náměstí na straně severní.

Dřevěné tyto domy nacházíme nejvíce v ulicích, zvláště v bývalém židovském městě při zbytcích hradeb městských, zhusta s dřevěnými pavlačemi nad ulicí se nesoucími. Schody v takovýchto domech, ze síně do ponebí vedoucí, ovšem že také dřevěné, bývají příkré a těsné.

Náměstí Náchodské je dosti rozlehlé a mívalo kol kolem loubí namnoze dřevěná. Z těch se nezachovalo nic a jen na severní straně jsou ještě kamenné podsíně. Prostřed náměstí stojí děkanský kostel sv. Vavřince, který se již ve XIV. století připomíná a je založením ještě starší. Původní gothický sloh během času značně porušen a zvláště nápadny jsou cibulové střechy dvou věží nevysoko se pnoucích z obou stran presbyteria.

Čtverhrannými těmi věžemi nabývá půdorys kostela tvaru křížového. Loď chrámová je zdélí 60 a zšíří 34 stop. Presbyterium patrně užší, původem svým z doby přechodní, má pěknou klenbu. Loď sama starobylého klenutí nemá a podobá se, že byla stropu jen plochého, dřevěného.

Náchodský kostel má starobylé a velmi vkusně a ozdobně pracované gothické sanktuarium podoby malého portálu fiálami ozdobeného, s dvěma anděly v pravo a v levo mřížkových dvířek postavenými. Na spodní římse viděti znak Minstrberský a městský. Všecky architektonické částky sanktuaria jsou mistrně propracovány. Nezachovalo se však žádné zprávy ani zmínky, jež by svědčila o původu díla toho. Toliko dle rázu jeho lze souditi, že pochází ze samého konce XV. století.

Jinou památkou starobylou a povšimnutí hodnou v Náchodském kostele jest památník, který postavil svým předkům pan Albrecht Vácslav Smiřický ze Smiřic, pán velice vzdělaný a mnoho cestovavší. Nápis ozdobně pracovaného toho pomníku, počátkem XVII. století zřízeného, ohlašuje, že tu v chrámu Páně odpočívá pan Albrecht Smiřický a jeho synové. Cínové rakve z hrobky Smiřických r. 1763. vzaty a užito jich ve prospěch kostela.

Náchod míval nižší reálku, jež proměněna v měšťanskou školu. Kromě té je tu odborná škola tkalcovská. Museum městské je velmi pěkně zařízeno a chová některé velice zajímavé starožitnosti. Náchod má 3996 obyvatelů: je zde živo, a ruchu toho ještě přibývá. Příčinou toho jsou ovšem četné průmyslové závody v městě neb u města samého, zmíněné juž továrny, vinopalny a velký obecní pivovar, bělající se opodál města na úpatí lesnaté „Montací.“ Náchod jest sídlem okresního soudu, přirozeným střediskem hornatého okolí, četných pohorských vesnic obyvatelstva namnoze tkalcovského, jež zboží své do Náchoda „vydavačům“ donáší a od nich opět přízi na nové dílo a – chatrnou mzdu dostává. Také týdenní trhy, třeba že ne nejhlučnější, bývají zhusta navštěvovány, jmenovitě i kupci z blízkého Kladska, zvláště v čas ovoce.

Nedaleké lázně Běloveské, půl hodiny na sever od města, na úpatí lesnatých vrchů při Medhuji malebně položené, jakož i lázně v Kladsku: Chudoba a Dušníky, nedaleko hranic českých, přivádějí do Náchoda za letní doby mnoho cizinců, kteří do dotčených lázní se ubírají nebo z nich se vracejí, nebo z nich, jmenovitě z Chudoby, výlety konají. Vůbec je styk se sousedním Pruskem dosti čilý i se strany české. Město samo má na pruské půdě, ve vsi Slaném, při samých hranicích ležící a namnoze dosud české, své pozemky.

Obyvatelstvo Náchodské je národnosti české a živí se většinou průmyslem a obchodem. Kromě Čechů přebývá tu značný počet židů, kteří v ohledu národnostním nejsou jinačí nežli jinde v zemích českých.

Náchod jest rodištěm Josefa F. Hurdálka, někdy biskupa Litoměřického, muže nad jiné osvíceného, svobodomyslného a skromného (nar. 1746., + v Praze 1833.), a spisovatele kanovníka Šrůtka.

Osudy a děje města Náchoda jsou namnoze osudy a děje starobylého zámku nad ním se pnoucího. Z města vede k němu několikero cest. Nejkratší, ovšem také nejpříkřejší, ale jinak velmi příjemná je cesta přímo z náměstí do stráně se vinoucí. Kráčíme 298 schody nahoru nebo můžeme stezničky voliti ve stromoví a houští šeříkovém, jež tu vysázel ctihodný vlastenec Jos. Regner, někdy děkan Náchodský, upřímný přítel a učitel pohorského lidu v okolí, zemřelý r. 1852. Jiná cesta vede od Plhova ma zámek, jiná vozová, pěkná a pohodlná ze strany jihozápadní, stíněná krásným stromořadím, poskytující utěšenou procházku.

Po vlastech českých, na hrady a zámky jinak tak bohatých, zajisté jest nemnoho zámků takové starobylosti, s tak bohatými a rozmanitými dějinami, jako je zámek Náchodský. Než i polohou a rozlehlostí svou není zajisté jedním z posledních. Stoupajíce do stráně ve stínu stromů a křovin ku fortně zámecké, spatříme na východním a západním konci této stráně silné a pevné zdi, kteréž táhly se kdysi až dolů ku hradbám městským. Ze dvou vížek nad těmito zděmi se pnoucích zůstala jediná, ač velmi sešlá, beze střechy. Je to stavba kulatá, již z daleka patrná, kterouž lid vydává za „hladomornu.“ Schody zavedly nás k fortně ze XVII. stol. a tou vstupujeme na prostranství před vlastním zámkem, bývalým palácem hradním. Ovšem mnoho se tu změnilo od doby, kdy hrad byl založen. Nynější podoba jeho skoro všecka pochází ze XVII. stol., než i ta se během stol. XVIII. a tohoto našeho v lecčem pozměnila.

Hleďme jen na pravo, na severozápadní stranu dotčeného nádvoří: tam hluboký, široký, vyzděný příkop, někdy k obraně sloužící, proměnil se v zahrádky a polookrouhlá bašta nad ním teď studni kryje. Na jižní straně nádvoří pne se vlastní zámek, obsahující mocné čtverhranné stavení s věží, jehož průčelí jsme juž z města pozorovali. Zdi stavení toho, jakož i sousedních a jiných zámeckých, ozdobeny jsou rustikou z časů Picolominských (XVII. století); než budova sama a jmenovitě pak věž veliká jsou původu daleko staršího. Čásť tato je také na veškerém zámku nejzajímavější.

Z nádvoří, na kterém jsme nejprve stanuli, vstoupíme portálem ozdobeným erby Piccolominským a Saským do vnitřního malého nádvoří, deskami kamennými vydlážděného. Zeď, v níž je tento portál, ozdobili na vnitřní straně do nádvoří malovanými znaky: Picolominským, Lomnickým a Šaumburským, Kurlandským, Šaumburským a Valdeckým. Pod těmi viděti jest desatero znaků, z nichž některé hrubě vybledlé, patřících na mnoze rodinám českým, jako znaky Dobřenský, Šternberský, Hazemburský.

Z tohoto nádvoří jdeme dále druhým portálem, dotčenému podobným. Na něm však čteme český nápis z r. 1611., vzpomínající Albrechta Vácslava Smiřického ze Smiřic na Náchodě, Ryzemburku atd. Posledním tímto portálem dostali jsme se do posledního, nejmenšího dvorku a staneme tu překvapeni. V prostoře té nevelké, stinné a chladné, vážně zamlklé a tiché, nejprve zajisté pohlédneme na obrovské tělo mocné, kulaté věže, vyrůstající tu ze skály, a zrak náš kvapí po něm do výše, v níž se věž tratí. Pak pozorujeme přilehlé ku věži stavení, těsný dvorek obklopující dvě patra vysoké, ozdobené arkádami a pavlačemi ve slohu vlaském.

Pavlače či gallerie nad přízemními arkádami (loubím) bývaly otevřeny tak jako je spatřujeme na př. v zámku Jindřichohradeckém nebo Litomyšlském; později je však zasklili a jsou nyní chodbami zavřenými.

Stavení samo pochází z časů, kdy tu vládli páni ze Smiřic, věž pak pamatuje první zakladatele mocného hradu. Patero století přečkala, arci že ne bez proměny a bez pohromy. Do r. 1611. zůstala ve své prvotní podobě. Když toho roku zámek byl přestavován, dal ji pan Albrecht Vácslav ze Smiřic ozdobiti pavlačí pod dvojí lucernou. R. 1721. za děsné bouře hrom do věže uhodil a střechu zapálil. Když ji pak obnovovali, věž o 15 loket snížena.

Za starodávna byl vchod od na věž jen ze přilehlého stavení, jak všude na hradních, hlavních věžích bývalo. Za časů Smiřických také z dola přístup udělán. Berouce se nahoru vstupujeme do tmavé síňky, v jejíž podlaze je čtverhranný otvor. Pod ním bývalo vězení asi devět metrů hluboké. Pavlač věžní má dvanácte stupňů kamenných a pevné zábradlí. Rozhled je odtud ovšem daleký a pěkný. Můžeme ho však užíti i z vyššího místa, z lucerny nad pavlačí. Sestoupivše s větrné výše ještě jednou dolů do klidného nádvoří, dáme se ještě výše dotčeným loubím ku dveřím, vedoucím na kamenný altán či balkon z venčí v průčelí zámeckém. S potěšením se odtud oko naše rozhlíží pohorskou krajinou i městem dole, na jehož náměstí pod námi jako na stole pozorujeme hemžící se lid. S balkonu hledíme ku Starému Městu, ku lesnaté Brance a přilehlým lesům, mezi nimiž se Medhuj ztrácí. Nejspanilejší však je pohled vzhůru proti řece, do jejího údolí, k lesnaté Montací a dále k modravému táhlému Boru, nejvýše nad veškerou krajinu v pozadu se pnoucímu.

Jakož už zevnějšek této vypsané části zámku Náchodského jest nejzajímavější a nejpamátnější, tak i vnitřek její.

Procházíme se sály a komnatami zajímavými ne tak bohatou úpravou jako obrazy, namnoze podobiznami, a nejedním starobylým kusem nábytku. Na místě bývalých dvou „paláců“ máme sály Španělský a Piccolominský. Onen vyniká výší svou, zabíraje dvě poschodí, a poutá nás nástropní malbou al fresco z polovice XVII. stol. od Hárovníka a Vanettia, oslavující Octavia Piccolominia, známého protivníka Valdštejnova. Slávu téhož vlaského válečníka hlásá veliký Snyersův obraz olejovými barvami provedený, zpodobňující bitvu u Thionvillu, ve kteréž Piccolomini Francouze na hlavu porazil. Slovutného Jachyma Sandratra obraz „panketu“ na radnici Norimberské odbývaného r. 1649. připomíná rovněž téhož Octavia, jenž jako císařský vyslanec v Norimberce tehdáž meškal a jenž tenkráte si tu dal zhotoviti křesla, na vlas podobná křeslům při panketu Norimberském. Věrné tyto kopie rozestaveny jsou také ve Španělském sále.

Tak místnost ta. ve které pánové českých rodů se scházívali se svými přátely a sousedy k bohatýrským hodům, hlásá moc a slávu toho cizince, jenž pomohl moc a slávu českých rodů ničiti a ze zkázy jejich moc rodu svého netušeně povznesl. Vůbec nás v této a v jiných místnostech a všude po starobylém zámku Náchodském smutně, ano trapně dojímá, že tu není téměř žádné zřejmé památky na doby předbělohorské, na některý alespoň rod český, kdysi tu vládnuvší. Všeliká památka na ně zničena, pokud jen bylo možná. Jen budovy prací českou zbudované zůstaly z té doby, ale i zevnějšek jejich upravil cizenec tak a nápisy opatřil, že všude naráží na připomínky Piccolominské. Ve druhém, Piccolominském sále i jinde najdeme podobizen celou řadu, ale ani jedné ze Smiřických, ani jedné kteréhokoliv rodu domácího. Než přece. Nejslavnějšího majitele hradu Náchodského přece nepominuli. Ale jak! Hle, tam mezi olejovými velikými podobiznami malá, nepatrná lithografie díla nevalného z doby novější: toť Jiří král na ní spodoben! To je vše!

Prošli jsme komnatami, prohlédli podobizny většinou Piccolominské, obdivovali jsme se krásným gobelínům (z r. 1649.) díla francouzského a vracíme se dolů do malého nádvoří u hrubé věže, odtud ven portálem pod malovanými znaky na nádvoří do kterého jsme přišli po schodech k fortně vedoucích.

Z nádvoří toho zajdeme si ještě do zámecké kaple, kterouž roku 1654. zříditi dal Octavius Piccolomini z Arragony. Kaple jest posvěcena Matky Boží na Nebevzetí. Klenba nevelké té svatyňky ozdobena je štukaturou a malbami, jež také, spodobující výjevy ze života svatých, viděti je na stěnách. Oltář nemá žádné vzácnosti umělecké. Za to oratorium knížecí naproti němu ozdobeno je malbami na stropě i na skle, z nichž tyto jsou velmi drahocenné. Lavice v kapli vábí pozornost naší svou starobylostí.

Prošedše dvěma menšími nádvořími a jedním velkým, vstupujeme z kaple do čtvrtého, obklopeného na všech stranách staveními většinou ze XVII. stol., přestavěnými a rustikou ozdobenými. Nyní jsou v nich namnoze byty úřednické. Z tohoto nádvoří vstoupíme na severní straně dveřmi do zahrady tak zv. Piccolominské. Jest to utěšené zákoutí upravené r. 1751. slohem francouzským. Procházejíce se stezkami mezi stěnami přistřižených křovin a boskety, nevzpomeneme ani, že stojíme na místech, kde často rozléhal třesk zbraní a volání stráží. Jeť zahrádka zřízena na bývalé hrubé baště.

V tom zákoutí mezi křovinami, křovím a stromy zámek se nám téměř s očí tratí, a přistoupíme-li ku nízké zdi na sever zahrádku hradící, uzříme před sebou utěšené sady, novější dobou zřízené na svahu pod zahrádkou jindy pustém.

Odtud do čtvrtého nádvoří se vracíme a prohlédnuvše si otevřenou bránu do třetího vedoucí, na způsob portálu zbudovanou a nápisem na počesť Octavia Piccolominského opatřenou, kráčíme do pátého a posledního nádvoří. Po pravé ruce, stranou severní, pne se tu budova polookrouhlá na rudé skále založená. Někdy tu stávala zbrojnice s baštou, ale Octavio, dav toto tvrdé stavení na místě nich zbudovati, určil je k účelům obranným. Nyní jsou tam prostorné konírny v přízemí a nahoře umístěno divadlo.

Na jižní straně toho nádvoří táhne se nevysoké, nevzhledné stavení, jež také mnoho pamatuje, zvláště za XVII. a XVIII. století. Bývalať tu šatlava, kam panská a vrchnostenských úředníků libovůle zavírala sedláky a tu je různými prostředky „vypláceti“ dávala. Vedle tohoto stavení v rohu je nevelká brána, kterou dostaneme se na vozovou cestu, úbočím zámeckým sem do města malebně se vinoucí mezi svahy stromy stíněnými, sama jsouc stíněna stromy podél ní vysázenými.

Při dolejší této bráně bývaly nejdolejší batterie pro kusy se srubem. Než my mineme dolejší bránu a zamíříme k nedalekému stavení s arkádami na mohutných pilířích položenými, páté to nádvoří na sever zavírajícímu. Ve dvoupatrovém stavení tom klene se mohutná brána ze štukoví, ozdobená nahoře znakem Piccolominským, umístěným mezi emblemy a sochami Marta a Herkula.

Za branou tou juž volno, jsme v širém. Jen na levo, těsně u ní spatříme umělou, nedávno zříceninu, na pravo pak, k severu, jízdárnu z r. 1744. a opodál ní zámeckou hospodu, někdy kovárnu s kolnou pro uhlí milířské. A pak už kráčíme směrem západním pěknou vozovou cestou alejí starých lip, ve dvou řadách s obou stran koruny své rozkládajících. Nejsou věkovity, ale minulé století dobře pamatují.            procházka jimi je utěšena. Na jih vidíme svahy ostrohu, na jehož výběžku pne se zámek, vidíme budovy zámecké a nad ně se pnoucí kulatou věž, čásť města pod hradem a dále údolí Medhujské a lesnaté vrchy a výšiny nad ním.

K severu se nám rozhled z části lesíky zakrývá; ale kde je otevřen, vidíme pohorskou pěknou krajinu. Milé ticho tu vládne, vzduch v té výši svěží okořeněn je libým dechem lesa, a korunami starých lip pronikají zlaté paprsky, chvějící se na jejich kmenech i na knížecí cestě pískem vysypané, nerozježděné. Tak jdeme za čtvrť hodiny, až staneme překvapeni na konci staré aleje. Tuť zřícenina gothické budovy jakési zardívá se svým červeným pískovcem, majíc v pozadí temnou zeleň lesní. Železnou brankou, nad níž je český a německý nápis, vstupujeme do nevelké zříceniny té, chovající v lůně svém hřbitůvek. Ve zdích zasazené desky i pomníky samotné i kříž velký hlásají svými nápisy, že tu odpočívají vojínové, kteří roku 1866. podlehli na Náchodském zámku smrtelným ranám, zasazeným jim v bitvách u Náchoda a České Skalice.

Nyní tu odpočívají kdysi nepřátelé klidně a svorně, smířeni bolestí a smrtí. Pěkné jim to vybrali místečko, poklidné, poetické, a v osamělosti té nad obětmi krvavé války člověk neubrání se zamyšlení.

Vracíme se zpět do zámku. Však hle, prve jsme si nepovšimli pomníku opodál vrátek vojenského hřbitova. Toť prostý a nyní už valně sešlý kříž kamenný se zašlým nápisem, hlásajícím, že to památník vojáků za pruských válek v minulém století na zámku zahynulých. Popel jejich nezůstal osamocen, jenže druhům jejich o sto let později tu zahynuvším lépe upravili poslední jejich lože.

Jdeme zpět a před zraky naše starou alejí prokmitují zase budovy starobylého zámku. Juž prve naši mysl vážně naladil, na minulosť stále upomínaje. Nyní vracejíce se ze hřbitůvka, svědka nedávné minulosti, tím spíše se v minulé časy zabéřeme.

Kráčíme po půdě v pravdě historické. Vypravovati vše, co se tu událo, co zámek i město pod ním pamatují, bylo by napsati dosti hrubou knihu. My jen jako letem projdeme věky, jež pamatují a jejichž stopy tu lze pozorovati. Nejhlavnější jen události tu se sběhnuvší nechť zatanou naší myslí. Vejdeme nejprve do dob pradávných, kdy v těchto končinách pohraničných rozkládal se prales, široširý pomezný hvozd, čásť oné „krajiny děsné v širé pustině,“ jak jmenuje listina krále Vácslava I. končiny při Stěnavě a Medhuji.

Juž za těch dob zajisté vedla tudy stezka ke Kladsku a odtud do Polska. Na ochranu této stezky za hranice vedoucí zřízena tu „brána zemská,“ tvrz to a hradby. Kde stávala, jméno „Branka“ podnes označuje, K ní vedla cesta od Levína nejprve údolím, ale pak do výše se nacházelo v této bráně zemské, proto se také počátku této výšiny „náchod“ říkalo. Poblíže brány zemské zajisté juž za dob nepamětných osada bývala, kterouž prostě „Náchod“ dle polohy jmenovali. Snad prvotně bývala tam, kde je nynější Staré Město Náchodské. Osada tato zajisté starší je hradu samého, jehož založení klade se do polovice XIII. století. Zakladatelem byl Hron z rodu Načeraticů, pán mocný a na slovo braný, jenž r. 1247. konal poselství do Němec ve jménu krále svého Vácslava I.

Týž Hron stal se také zakladatelem města pod hradem. To juž záhy, ve XIII. stol. ohrazeno a hradby jeho spojeny se zámeckými. Město do čtverhranu vystavěné s dvěma branami, opatřenými svoditými mosty a věžemi, bylo ohrazeno ze tří stran hlubokým příkopem či parkánem vodou naplněným a vysokou zdí hradební. Čtyřiadvacet bašt ve průměru tři sáhy volných a nestejně od sebe vzdálených tvořilo hradby. Čtvrtá, severní strana města chráněna byla hradem nad ním se pnoucím, jehož zdi po svahu kopce ku hradbám městským jako ochranná ramena sáhaly. Náchod od založení byl a zůstával městem poddaným.

Nejprve jemu a hradu i veškeré okolní krajině, četným vesnicím i městečkům vládli potomci mocného Hrona z Náchoda. Jeden z nich, Ješek, z donucení postoupil panství Náchodského králi Janovi Lucemburskému, jenž je pak přenechal Hynkovi z Dubé, oddanému průvodci na všech jeho dobrodružných cestách.

Za věku XIV. vystřídalo se po Hynkovi z Dubé několik pánů na Náchodě, až jej pak r. 1414. koupil Boček z Kunštátu a Poděbrad. Bouřlivé doby potom nastalé stihly i toto pohorské zákoutí i osamělý v lesích při hranicích hrad Náchodský. Není zevrubných zpráv o jeho osudech za těchto dob. Než jisto je, že se dostal z držení pánů Kunštatských bezpochyby násilím do rukou jiných. Zemřelť právě v době nejpohnutější majitel Náchoda pan Viktorin z Kunštátu v mladistvém ještě věku, maje 25 let. Nezletilý, teprve šestiletý synek Jiří, později tak proslavený, nemohl ovšem obhájiti svého dědictví.

A tak s hradu Náchodského vládla vůle hejtmanů táborských. – Téhož roku, kdy pan Viktorin zemřel, opraveny byly hradby městské. Nejisté časy toho vyžadovaly. A dílo se osvědčilo, když za nedlouho vtrhli do země Slezáci, Husitů nepřátelé, a pustošili všecko okolí Náchodské. Tenkráte krajina zdejší nepřestávala se téměř ozývati hlukem válečným a nářkem ubohého lidu, jehož dějiny přes tu chvíli Slezáci drancovali. Když roku 1427. valilo se křižácké vojsko lesy Šumavskými do Čech, vpadlo velké vojsko knížat a měst slezských od Levína k Náchodu a jali se město obléhati.

Výprava ta byla podniknuta ovšem na podporu výpravy křižácké. Než Náchodští nezůstali bez pomoci.

Statečný hejtman sirotčí Čapek ze San, sebrav pomoc v kraji Hradeckém, přitrhl s ní k Náchodu. Před hradbami jeho harcovali bojovníci jeho se Slezáky, kteří pak pojednou, div divoucí, dali se na rychlý ústup.

Čechové za nimi a v horlivosti své zapomněli na všechnu opatrnosť. A tu pak Slezáci, vylákavše je dále k severu do údolí, k Malé Poříčí, kdež měli mocnou zálohu, obrátili se pojednou a obořivše se na Čechy, zahnali je na útěk. Stíhání bylo tak prudké, že se Čechové sotva dostali za hradby Náchodské. Slezáci vtrhnuvše za nimi až do předměstí, pálili domy, vraždili bezbranný, chudý lid a nešetřili ani nemocných ve špitále.

Ale tomu jejich vítězství v zápětí přišla novina o jiném, ale českém, jak tam u Tachova vojsko německé krutě bylo na hlavu poraženo. I nechtějíce tu před hradbami Náchodskými čekati, až by sklíčenému městu přišla pomoc od vítězných Husitů, rychle nechavše obléhání, pospíchali zpět do Slezska.

Za deset let po té dostalo se Náchodu hradu i městu nového pána, a to způsobem neobyčejným. Bylo zrovna o posvícení, tu neděli po sv. Vácslavu v noci, kdy Náchodští se nejvíce veselili, an houf ozbrojenců překvapením zmocnil se hradu i města. Náčelníkem houfu toho byl Jan Kolda ze Žampachu, horlivý stoupenec Táborů, nedávno u Lipan tak krutě seslabených. Smělý a statečný hejtman tento, o němž se podnes zachovala obecná paměť v okolí Náchodském, nespokojen s poměry českými, zůstávaje nepřítelem pánů a Pražanů, vedl s hradu Náchodského i s jiných tvrzí a hradů svých proti nim válku. Než i na pány Slezáky si zajížděl, a tak znepřátelil si všechny a svedl na Náchod velikou bouři.

Všechen kraj Hradecký a přičiněním pana Jiříka z Poděbrad, zákonitého dědice panství Náchodského, také kraj Boleslavský i Pražané vypravili se polem proti Koldovi Náchodskému. K nim i Slezáci se připojili. Přední tvrze páně Koldovy v Hradečtě ztečeny, on sám na Náchodě oblehnut.

Nepřátel byla síla veliká, odolati nemožná. Proto jinak statečný hejtman někdy táborský zachránil se tajným útěkem, maje s sebou přes 200 jezdců. Než moc a váha Koldova, a nad to přispění některých pánů Jiříkovi Poděbradskému nepřátelských způsobily, že na sněmě Čáslavském zboží Náchodské Koldovi bylo zase vráceno. Starý však vlk byl nenapravitelný. Záhy počal opět po svém škoditi sousedům a vyjížděti daleko na lup. Dosud všecky jeho boje a skutky dály se z příčin politických. Ale nyní juž oddal se sprostému drancování, přepadaje i kupce na jarmarky jedoucí. – Tu posléze pan Jiřík z Poděbrad sebrav vojsko, oblehl vlastní svůj dědičný hrad Náchodský a po tuhém, krvavém boji podlehl Kolda. On sám se útěkem zachránil a skonal kdesi v Polsku. Hrad jeho, dosud hrůza všeho Hradeckého kraje a Slezska, tenkráte vypálen, při čemž i všecko město lehlo popelem. Tak skončila hrůzovláda Koldova, o němž dochovaly se v lidu pověsti, než toliko jako o sprostém, loupežném rytíři. Vlády na zboží Náchodském ujal se nyní pravý majitel, pan Jiřík z Poděbrad. To se stalo v dubnu měsíci roku 1456.

Po slavném králi zdědil Náchod s veškerým zbožím syn jeho, kníže Jindřich, který však jsa v ustavičných nesnázích peněžitých Náchod věřitelům zastavoval, až ho pak od synů páně Jindřichových koupil Jan Špetle z Prudic a ze Žlebů. Manželka tohoto Jana, Anežka, přejíc valně Jednotě, zakoupila Bratřím českým roku 1501 dům a zahradu na předměstí u velikého mlýna (nyní č. 21.-25.) a dům ten byl jejich sborem.

Syn Janův Hynek prodal Náchod p. Vojtěchovi z Pernštejna, od jehož bratra Jana koupil jej Zikmund ze Smiřic r. 1544. Rod Smiřických tu pak vládl až do první polovice XVII. stol. Když nad naším královstvím stahovala se krutá, zkázonosná bouře, otřásla i rodem Smiřických bouře rodinných sporů, jmenovitě mezi Markétou Salomenou a Alžbětou, jež tato ukončila známou katastrofou Jičínskou, kdy vyhodila zámek Jičínský a s ním královskou kommissí i sebe do povětří.

Sestra její Salomena stala se pak jedinou dědičkou rozlehlých panství Smiřických. Ale dlouho se vládě netěšila. Přišlať bitva Bělohorská, která také jí přinesla zkázu. Tenkráte se dostalo starému hradu Náchodskému neobyčejného hosta. Dne 14. listopadu r. 1620. přibyl sem Fridrich Falcký, zimní král, prchaje z Prahy i ze svého království.

S ním přijelo mnoho komorstva i lidu vojenského; než dlouho se tu neomeškali. Měltě král příliš naspěch. Přenocoval tu ze dne 14. na 15. den listopadu a tohoto dne ráno dal se na kvapnou svou další cestu. Když z města vyjížděl, ztratil kůň jeho podkovu, kterouž na tom místě pak připevnili. Podnes ještě viděti na tom místě velikou podkovu pro památku připevněnou do dlažby v ulici k nádraží vedoucí.

Nedlouho po té i paní Salomena Smiřická vypravila se z Náchoda do ciziny, vezouc vše, co odvézti mohla, na svých sedmispřežných vozích. Sice po desíti letech, léta 1631., kdy naděje exulantů vpádem saským oživena, vrátila se i paní Salomena na Náchod. Než dlouho tu neomeškavši musila zase ze země a vícekráte se nevrátila.

Tenkráte viděl Náchod nejeden průvod Exulantský, ubírající se tudy k pomezí polskému. Tenkráte se tu nejeden věrný vlasti syn na vždy loučil se svou vlastí, jako veliký Komenský, o němž toho juž vzpomenuto. Náchod dostal se koupí k držení Marie Majdaleny Trčkové, „zlé Mandy“, jež nešetřila ani poddaných městských ani měšťanů Náchodských, jež všelijak zkracovala, odňavši jim jmenovitě právo várek. Syn její Adam Erdmann Trčka z Lípy, švagr Valdštejnův, dal pro strach švédský zámek Náchodský znova opevňovati, v čemž pokračováno i po násilné smrti jeho v Chebu (roku 1634.), tak že zámek Náchodský stal se ač ne velkou, ale tvrdou pevností, chovající stálou posádku vojenskou po všechen čas války třicítileté i nějaký čas po ní. Ještě roku 1653. bylo na hradbách zámku Náchodského sedmnácte děl.

Po pádu Valdštejnově a smrti Trčkově obdržel od císaře darem panství Náchodské Octavio Piccolomini, jenž měl hlavní zásluhu o pád knížete Frýdlantského. Za těchto bouřlivých dob zahrozilo velké nebezpečenství jmenovitě městu pod hradem, když r. 1639. dva plukové švédští přiharcovali k městu. Vedl je český šlechtic Zdeněk z Hodic, emigrant, jenž vyzýval Náchodské, aby se mu vzdali. Když tak neučinili, tu on nemaje žádných prostředků k obléhání vrátil se s nepořízenou. Okolí to ovšem odneslo. Octavio Piccolmini dal zámek Náchodský i dále opevňovati, ano i vnitř provedl mnohé přestavby a nové stavby, jako kapli. Stavbu vedli Vlachové, i kamenickou a štukatorskou práci. Malby však prováděl kromě Vlacha Jana Vanettia, Čech S. F. Hárovník. Rod Piccolominský vládl tu pak od těch dob až do druhé polovice XVII. stol., až vymřel knížetem Josefem Janem roku 1783.

Byli to cizinci, kteří jimi tu vždycky zůstali, nepřilnuvše ani k zemi, z které měli moc a bohatství, ani k lidu, jenž jim sloužil. Nejen, že poddaným svobod nepřidávali, ale ještě ty, jež zbyly z časů minulých, zkracovali.

Náchod a všecko okolí utrpěl mnoho bouřemi válečnými za první polovice XVIII. století. Sotva že se poněkud zotavil, už nové pohromy přikvačily. Bylo to za slezských válek a za války sedmileté i za přeháňky pruské.

Kolikráte sem vtrhli Prušáci, kolikráte tu protáhli nebo bytovali pro postrach a veliké škody všeho okolí, kolikráte zase císařští sem přibyli a co potyček a půtek tu svedeno, to vše vylíčiti bylo by příliš obšírné. Toho lze dočísti v Ludvíkových „Památkách hradu, města a panství Náchoda“.

Nejhůře bylo za těch válečných dob ovšem lidu poddanému, jejž vojáci obou stran olupovali, týrali, a jemuž vrchnosť nic neslevila, vyžadujíc všecky robotné práce, tenkráte juž nesnesitelné. A tak posléze utýraný lid v zoufalství zbraně se chopil a zámek Náchodský stal se svědkem jeho zpoury r. 1775 Příval selský vehnav se do zámku zastrašil úředníky tak, že povolili rozjitřeným povstalcům. Selská bouře, tu na Náchodsku a na Turnovsku počátek svůj vzavši, valila se dále, do kraje, aby u Chlumce a u Prahy krvavě byla zažehnána.

Veseleji pak bylo na zámku Náchodském, když jej od dědiců Piccolominských koupil bohatý vévoda Kuronský Petr, syn milce carevny Anny, Birona. Ten jsa milovník nádhery a umění, dal si zámek bohatě upraviti, a vystavěv tu divadlo, vydržoval společnosť, kteráž i velké opery, jako „Dona Juana“ Mozartova, provozovala.

Dědičkou vévody, zemřelého roku 1800., stala se jeho dcera Kateřina, vévodkyně Zahaňská (Sagan), jež hrála, jsouc přítelkyní Metternichovou a majíc mnoho přízně u dvora ruského, důležitou úlohu za kongresu Vídeňského. Nám však je nejznámější tím, že v jejich službách byl otec Boženy Němcové, která nám ji vylíčila ve své „Babičce“ jako „paní kněžnu“.

Od jejích dědiců koupil r. 1840. Náchod hrabě z Lippe a z Bisterfeldu a od toho pak Jiří Vilém kníže Schaumburský, jehož rodině panství Náchodské dosud patří-

Za naší paměti Náchod a okolí byly opět svědkem, ano dějištěm hrůz válečných. Tu se ozvaly téměř první výstřely, opodál města u celnice při samých hranicích, kdež také odpočívá jedna z nejprvnějších obětí té války, voják pluku Plzeňského, v hrobě pečlivě dosud opatrovaném a pomníkem ozdobeném. Po tuhé srážce na Brance, u Vysokova a Václavic, prve juž vypsané, přečetní ranění odváženi s bojiště do Náchoda. Zámek i město proměnily se takřka v nemocnici a v prvním návalu ukládáni ranění i do kostela i na náměstí slamou vystlané.

Náchod jest také v jazykovém ohledu místo pro nás zajímavé. Všecky hranice Českého království, vyjma ovšem moravskou, jsou osazeny Němci až na malý proužek u Domažlic; jen tu na severovýchodě, u Náchoda, sahá živel český až po hranice, ano až za ně. Za hranicemi u Náchoda v starodávném hrabství Kladském, někdy vlastní části země české, ačkoliv tu záhy kolonisace německá zváděna, udržel se místy živel český až po dnes. Minulého století sahal dále do Kladska. Ale germanisace pruská mocně proti němu postupovala a postupuje podnes, tak že jazyk český stěží jen udržuje se v několika těch vesnicích při samých českých hranicích.

Jsou to jmenovitě: Velká Čermná, Slaný, Paseka, Jiříkovice, Nouzín, Bukovina, Stroužný, Ostrá Hora, Trnkov, Dancov a Jakubowice. Smíšené obyvatelstvo mají: Chudoba, Kelnov a Pasterkov. Jména jejich a některých jiných po německu ovšem zkroucena (Cudowa = Chudoba; Schlanei = Slaný, Strausenei = Stroužný, Possendorf = Pasterkov; Tscherbenei = Čermná, Hummelberg = Homole, rozvaliny to někdy mocného hradu, také panu Jiříku Poděbradskému i jiným pánům Náchodským patřivšího, jenž se pne na srázné homoli nad úžlabinovou cestou, vedoucí od Náchoda ke Kladsku.

Některých takto zmíněných jmen užívají už i Čechové, jakož říkají Kelnov dle německého Göllnau, jež povstalo z českého Jelenov.

České tyto vesnice na půdě pruské byly před několika lety dosti ještě pojištěny, že českými zůstanou. Nyní však, kdy škola i kostel zavřeny jsou českému jazyku, kdy jmenovitě německý učitel, neznající ani slova českého, odnárodnění co nejvíce podporuje, maje dítky k tomu, aby doma jinak nemluvily nežli německy, nastalo vážné nebezpečenství našemu jazyku v těchto osadách.

Vojenská pak služba, německé noviny a styky s německými sousedy ovšem k utužení českého jazyka tu nikterak nepřispívají. Vědomí pak vlasteneckého, českého tu hrubě není, aniž nějaké starosti o zachování mateřského jazyka. Domácnosti jsou rázem svým pruské. Čecha z království v nich překvapí hojnosť podobizen z rodiny panující německé, vojevůdců německých a obrazy z posledních válek německých.

Největší oporou živlu českého v těchto vesnicích byly a namnoze jsou ženy. Mnohé z nich pocházejíce z království, německy neumějí; ty pak ovšem vychovávají děti své po česku. Také styky s krajany v Čechách nejsou ovšem nikterak na škodu češtiny v pruských těch vesnicích.

Po tomto malém, neveselém výletu ku krajanům pruským vrátíme se opět do Náchoda a jeho okolí, jehož si nyní poněkud zevrubněji povšimneme.

Náchod byl ode dávna středem těchto pohorských končin při Medhuji a Úpě. My o některých z nich později promluvíme, jako o Polici nad Medhují a krajině při Úpě. Než o obyvatelstvu, jeho bytu a jeho žití všeobecně juž nyní bude promluveno, poněvadž vypsání toho všeho děliti je nesnadno. Jeť život lidu na vlastním Náchodsku, tak jako na Policku i při Úpě, rázem svým všude stejný, lid všude v těch končinách povahou, řečí, krojem a obyčeji jeden, a proto nutno je, aby vše to bylo zahrnuto v obraz jeden.

Jsou to všude horáci českého jazyka. Hranice tohoto pohorského, českého zákoutí jdou na jih až za Nové Město nad Medhují k Dobrušce, kde počíná se juž „kraj“, ovšem že český, na jihozápad k České Skalici, kdež přechází krajina rovněž v úrodný kraj. Na západ a na sever jsou sousedy pohorští obyvatelé jazyka německého, kdež hraničná čára jde ode Dvora Králové k české Úpici, ku Svatoňovicům a Polici nad Medhují, kterážto místa jsou poslední větší s obyvatelstvem českým.

Všude tu najdeš lid dělný, přičinlivý a velice skromný, jenž při všem začasté strádání a velkém nedostatku, při veškeré klopotě, s kterou živobytí svého obhajuje, není povahy zasmušilé, uzavřené, nedůvěřivé, alebrž upřímné, dověrné, ochotný, úslužný, milující veselí a žert, není-li příliš starostmi sklíčen.

Obživu poskytuje rolnictví a tkalcovství. Těmi nejvíce se vesnické obyvatelstvo zaměstnává. Chudému bývaly také lesy podporou, která nyní je skrovnější, co lesy prořídly a valně jich ubylo. Rolnictví je místem velmi namáhavé, zvláště kde mají pole ve stráních. Zdělávání role i sklizeň jsou hrubě pracny a namáhavy. Sejí tu žito i pšenici na lepších a níže položených půdách, všude pak ječmen, oves. Bramborů se ovšem hojně sází. Cukrovka se nepěstuje. Lnu, jenž se zasívá kolem sv. Antonína, tolik už nevídati jako jindy. Při hospodářstvích chová se drahně dobytka, najmě hovězího, ač ne vynikajícího. Většinou kravky drobné tu viděti, vyjma ovšem panské dvory, chovající lepší odrůdy. Hovězího dobytka do tahu se poměrně málo užívá, alespoň ne tolik, jako v jiných končinách Čech. Kromě hovězího dobytka chovají všude něco koz, jež najdeme i v chlévích chalup nemajících ani luk ani pole. – Chudý lid pracuje v létě a na podzim na polích, zabývaje se při tom tkalcovstvím, zvláště v zimě. Pro přízi si chodívá do Náchoda, do Hronova nebo do Police, kdež také hotové zboží odvádí „vydavačům“, kteří jsou namnoze židé. Mzda je velice skrovná za namáhavou práci tkalcovu i její rodiny, jak už vypravováno o tkalcích v horách Orlických. Při tom bývá to smutné, že tkadlec ze vsi někde na vrších položené má kolik hodin k vydavači, že vydavač nemaje dosti svědomí zhusta ho nechá čekati, přísně dílo jeho prohlíží a často jemu pokutou čásť ze mzdy strhuje. To je „štrof“.

Za dob dřívějších jen plátno a kanafasy se vyráběly. Novější dobou však více zboží bavlněného se zhotovuje, rozmanité druhy kartounu, gradlu a j., vedle čehož ovšem i přezné zboží různých druhů se vyrábí, díla namnoze umělého. S tkalcovstvím zdejším souvisí tak zvané „světáctví“, kvetoucí tu juž po mnoho let. Odvážnější totiž pouštěli se a pouštějí se zbožím tkalcovským, jmenovitě s plátny do světa; odtud nazývají se „světáci“. Jezdí nejen po Čechách, do Prahy, kdež i své skaldy mívají, do Plzně na veliké výroční trhy, ale i za hranice české zvláště do „Polska“, do Haliče, Bukoviny a dále do Rumunska a Srbska. „Světáci“ jsou všichni „od Náchoda“, pocházejíce z dalekého jeho okolí. Jsou lidé domácí, křesťané a mnozí z nich dobyli sobě v cizině slušného jmění. Ba nejen jednotlivci, ale celé osady si světáctvím pomohli. Tak jmenovitě Červený Kostelec novější dobou hlavně tímto obchodem se vzmohl.

Světáctví mělo a má také vliv na domácí průmysl tkalcovský. Obchodníci do světa jezdící nebo zboží posílající dávají dělati rozmanité zboží plátěnné i bavlněné, režné, bílené i barevné. Zvlášť mnoho modrého zboží se pryč zasílá. Proto se také barvířství po léta dobře dařilo i bělidlům a velikým mandlům vodním a appreturám. Novější dobou však rukodílné barvířství utrpělo barvírnami, zřízenými při továrnách namnoze židovských.

Dřevařství, jak už řečeno, ochablo, poněvadž lesů ubylo, a došlo juž tak daleko, že se dováží dříví pro větší spotřeby ze sousedního Kladska, kdež ho v „královském hvozdu“ mají ještě dost. Odtud také někdy do Náchodských lesů a okolí časem jelen přeběhne, kdež kromě toho srnčí a liška nejsou žádnými vzácnostmi. Na Policku, jmenovitě ve skalnatých lesích a ve stěnách i jezevec se vyskytuje. Medhuje a potoky do ní se vlévající mívaly hojně ryb. V řece vyskytují se úuhoři, pstruzi, lípeni, druh to, jehož maso je skoro tak dobré jako pstruzí. Než pstruhů i lipenů poslední dobou valně ubylo; otravné výpustky z továren a z bělidel jsou na ně mor největší. Také vydry staly se teď větší vzácností v Medhuji, nežli před lety bývaly.

Novější dobou vystavěno na Náchodsku, hlavně při Medhuji, mnoho továren, žel že většinou od cizinců, najmě židů. V nich chudý lid pohorský našel práci a poměrně větší výdělek nežli doma za stavem nebo polní prací. Za to však s továrenským životem přišla lecjaká změna, ne ve všem prospěšná a pěkná.

Styk obyvatelstva při hranicích se sousedním Pruskem, jak už řečeno, je dosti čilý, nemluvě ani o častých poutích do známých Vambeřic. Podloudnictví jindy tu valně rozšířené celkem ochablo a neprovozuje se jako před lety. Nejvíce se přenáší cichorie, káva a převádí se tajně přes hranice dobytek ze sousedního Kladska.

Dříve dávány i děti do Pruska na výměnu, „na handl“, aby se přiučily jazyku německému, nejvíce do Radku (Wünschelburg) a do Vambeřic, odkudž zase dávali němečtí rodiče děti své do Čech, aby se naučily českému jazyku, jehož potřebují při obchodech, jmenovitě ve Vambeřicích.

Se svými krajany německými snášejí se čeští obyvatelé vypsaných končin celkem dobře a výměny dětí jmenovitě na Broumovsku „do Němec“ a odtud „do Čech“ nepřestaly ani do dnešního dne za rozmohších se sporů národnostních.

Vesnice na Náchodsku a v okolí jsou rázu více méně horského. Na dole, při řece nebo potoku, stojí stavení, statky i chalupy řadou vedle sebe, obyčejně dvěma řadama, ač jednotlivá stavení jsou i mimo tyto řady ve stráni nebo na výšině nade vsí se pnoucí. Vesnice na vysočinách nemají toho rázu pospolitého, nýbrž jsou více roztrouseny a rozběhlé. Většina staveb, ať statků ať chalup, je ode dřeva. Novější však dobou staví se více od kamene i statky i menší stavení, jenže, bohužel, nevkusně a beze všeho slohu. Tu tam jsou tyto kamenné statky holou kopií selských stavení na německém Broumovsku se vyskytujících.

Za to statky a chalupy dřevěné, původu staršího, mají svůj vlastní ráz, podobný tomu, jenž se vyskytuje v dědinách po českém severovýchodě i východě. Některá z těch stavení dřevěných jsou věku dosti slušného, až z minulého století. Jsou zvenčí i vnitř pěkně obíleny, kryty obyčejně šindelem nebo došky, s okny nevelkými, rámů obyčejně bílou nebo světle modrou barvou natřených. Zevnějškem svým se takové stavení, lomenice namnoze ozdobené latěmi a malováním i všecka ves oku pozoravatelovu zamlouvá.

Stavba se pak děje takto: Vyžene se nevysoká podezdívka a na tu se pak klade roubení z přitesaných trámů. „Lišty“ či skouly mezi trámy se „omší“, t. j. mechem ucpou a vymažou mazaninou, hlínou to s plevami nebo sekajnou, začasté i s kravským lejnem smíchanou. Na roubení se staví kryt a ten se pokrývá došky i šindelem. Při doškových střechách bývají šindelové okraje, jimž „okolky“ říkají.

Nad „čelem“ stavení pne se prkenný štít „lomenice“ z pravidla s useknutým vrcholem, místo něhož bývá přístřešek, vybíhající z vrchního šáru a kryjící lomenici s hora. Přístřešek ten, na jehož temeni trčí dřevěná, vyřezávaná „makovice“, slove „kabřinec“ a je významnou částí českého stavení.

Kabřinec má vespod, vnitř nad lomenicí prkno a to je jakoby deskou pamětní. Tam z pravidla bývá nějaká zbožná průpověď, tam bývá pro paměť budoucím udáno, kdo a kdy toto stavení stavěl či „tuto lomenici vyzdvihl“. Nejčastěji čítáme:

„Pán Bůh žehnej domu tomu,

vystavěl jsem, nevím komu,

Kdo v něm bude přebývat,

Tomu rač Bůh požehnat“

Statky obyčejně obsahují dvě stavení souběžně postavená, čelem do cesty hledící. V jednom jsou obydlí a chlévy, ve druhém, menším, obyčejně byt výměnníka. Mezi oběma staveními v předu bývá brána obyčejně od kamene, klenutá, s vraty a vedle nich vrátky. V zadu stojí stodola. Jindy u statku mívali také „srub“, který však, až na skrovné výjimky, vymizel.

Stavení, ať statky nebo chalupy, hledí „čelem“ do cesty. Okenic, jindy pěkně malovaných, víc a více ubývá. Po „záspi“ přicházíme ku dveřím prostřed stavení na jeho podélné straně. Dvéře ty bývají buď v celku, nebo skládají se ze dvou volných částí, z nichž hořejší je za dne otevřena. Spodní však, „branka“, se i za dne zavírá na petlici nebo háček a to proto, aby drůbež nevbíhala do síně. Na síni stával špalek na tluční lnu. Na síni bývá také „poklop“, padací to dvéře, jimiž se stoupá do sklepa.

Ze síně se dříve přicházelo zrovna „do kuchyně“ pod komín k ohništi a k nístěji, do níž se přikládalo, dokud se v kamnech zvenčí zatápělo. Ze síně vedou také schody na půdu, na komoru, na podlážky, na hambalka. Za starodávna službu tu konal i prostý žebřík. Ze síně vedou dvéře obyčejně na levo do „sednice“ v čele stavení, na pravo do řezárny nebo do komory nebo hned do chléva.

Při stavení bývá přistavěna sednička, menší staveníčko, z boku hlavního jakoby vyrostlé, často na sloupech spočívající. I takováto sednička i hlavní stavení bývají pavlačí a toto třeba dvojí opatřeny. Na zábradlí těchto pavlačí bývá letního času často viděti prkna s houbami na sušení nebo s homolkami, a ne-li prkna, tedy klec plnou bělostných homolek.

Chátrá-li dřevěné stavení, počínají-li se stěny ven vyvalovati, stáhnou se „kleštěmi“ či dají se „do kleští“, železných to pruhů; hnije li někde roubení, vykoná se smělá operace. Hnijící, trouchnivějící a červotočivý kus se vyřízne a čerstvými trámy se nahradí. Tomu říkají, že stavení „podvlíkají“. Často se dávají dřevěná stavení, a to stará i nová, „do kožichu“. Do roubení naráží se totiž suchých, bukových floků, mezi ně se nahodí malta, ta se uhladí, obílí a stavení je v „kožichu“, vypadajíc pěkně jako zděné.

Jako stavení samo tak i nábytek býval rázovitý. Než dnešního dne, žel, mizí víc a více. Místo stolů skřížených vyřezávaných trnožů z tvrdého dříví zříti teď měkké stoly praobyčejného díla, hrubě natřené, a rovněž takové židle místo těžkých, tvrdých židlí s vyřezávanými lenochy. Police a mísníky jsou rovněž tak bezvýrazné a jen tu tam truhla nebo almara stará plná rozmanitého, někdy velmi dovedného malování s letopočtem se vyskytuje, ale jen u chudších, nebo na síni, v zákoutí nebo na půdě. Ve světnicích v koutě nade stoletm visí obrazy, novější dobou namnoze lithografické obrazy svatých. Před lety, a tu tam ještě se vyskytují, visely tam obrázky na skle, ovšem hrubě malované, nejvíce Panny Marie, sv. Vácslava, sv. Jiří nebo sv. Martina.

Jako s nábytkem tak je také, a ještě hůře, s krojem vesnického lidu na Náchodsku a v dalším českém okolí. Tu tam na starcích nebo stařenách viděti zbytky nebo částky osobitého kroje – jinak však všude panuje strůj původu čistě městského.

Muži nosívali brslenky, ne však jako brslen žluté, nýbrž načerněné, vesty s velikými knoflíky „brymburáky“. Svobodný míval tmavomodrou, krátkou kazajku soukennou, ženatí nosili kabáty s dlouhými šosy, „couráky“, jak jim žertovně říkáno, barvy hnědé, tmavomodré nebo tmavozelené. Na hlavách měli klobouky, v zimě beranice obyčejně z černého sukna beránkem lemované, kulaté, za starších dob pak beranice vysoké, válcovité s plochým dýnkem, po straně kolmou řadou malých kliček z barevných stuh ozdobené, k tomu burnusy tmavé barvy s ornamentem od límce mezi lopatkami z pentliček přišitým, nebo ovčí kožich s hojným vyšíváním tulipánů a jiných pestrých květů.

Ženy nosily sukně různobarevné, nejvíce zelené mezulánové, při spodu pentlí lemované, šněrovačky zhusta bohatě vyšívané a košili rukávů krátkých, hodně vzdutých. Za chladnějšího počasí braly na se krátké kabátky soukenné, nebo z veselejší, různě kvítkované látky, mající v zadu „varhánky“ a rukávy u ramen značně široké, ku pěsti se však víc a více úžící. „Fěrtoch“, zástěra, byl podstatnou částí obleku a na počtu jich, aby je mohly často střídati, dívky sobě zakládaly. U bohatých byly ovšem hedvábné a hrubě široké. Hlavu zdobil u vdaných čepec, buď bílý, „holubička“, krásně, ano uměle vyšívaný se širokými pentlemi v zadu, v mocnou, tuhou kličku upravenými, nebo čepec zlatý nebo stříbrný.

Účesy u svobodných byly, jmenovitě šly-li za družičky, velmi umělé. Za ozdobu užíváno „pentlíků“ a velkých plochých jehlic, skleněnými kaménky ozdobených. Nevěsty mívaly věnce ne jako nyní z umělého kvítí a z umělých listů, ale kovové. Lístky a květy byly ztepány z lehounkého, lesklého kovu pozlatitého a ozdobeny různě dracounky. K tomu oděna byla nevěsta v plášť, který v chudých obcích býval „obecní“, poněvadž většině nevěst nebylo možná, aby si ho samy pořídily.

Zajímavo je, že ještě v letech dvacátých družičky sobě vlasy moukou posýpaly. Tak daleko došel a vzal za své panský někdy pudr.

V městě a v městečkách byl kroj ovšem poněkud odchylný, jmenovitě u mužských. Ženské však také nosily zlaté a stříbrné čepce s pentlemi vzadu v tuhou kličku upravenými, kabátky s varhánky a kožíšky. Pak okolo let čtyřicátých „salupy“ vešly v obyčej a po nich velké šátky „angory“ se ujaly jako všude jinde.

Jídelní lístek na vesnicích, jmenovitě v chalupách, je velmi jednoduchý a málo rozmanitý. Brambory jsou podstatou všeho kuchařství. Jedí se na loupačku, nebo rozmačkané a poněkud mlékem podlité a omaštěné („šťouchanec“), nebo se ještě různě upravují. Syrové na př. se rozstrouhají a rozstrouhané a osolené jen, beze vší jiné přípravy, pekou se v podobě dolků nebo koláčků na plotně po obou stranách. Tak na rychlo upečené a máslem pomazané jedí se. Říkají jim „kramfleky“. Syrová taková rozstrouhanina bramborová špetkou jen mouky promísená peče se také na pekáči máslem vymazaném a upečená jsou a hned na stůl daná chutná velmi. Říkají tomu jídlu „drn“ nebo „bramborka“.

Také kyselo, polévky to z kvasu uvařené, s brambory nebo s houbami, mnoho se jí a bývalo do nedávna hlavní snídaní. Nyní ovšem káva, arci ne hrubě silná, všude se rozšířila a namnoze živné kyselo zatlačila. Kořalky se dosti vypije, ač mor kořalečný nepanuje v těchto pohorských krajinách tou měrou jako při hranicích českomoravských.

Řeč lidu liší se od češtiny knihové některými odchylkami, jak obyčejny jsou je ve východních a severovýchodních Čechách. Výslovnosti široké již vzpomenuto. I tu je obecno říkati kreu, mrkeu, koneu, ďouka (děvka), šeucom (ševcům), k sousedom (sousedům), k Součkom, čepicej (čepicí), pod lajcej (pod lavicí) a obecně užívá se nepřehlasovaných jako seďal, viďal, šátrný (šetrný), u starších pak uslyšíš ještě čakal (čekal). Nejedno slovo starobylé, jen z památek literárních starší doby známé nebo tu tam na Moravě užívané, zachovalo se tu, jako na př. nátoň, nístěj. Ne příliš sličné cák, kdák (kde pak), třá (třeba), tadyk (tady) obecně je rozšířeno.

Krajiny pohorské bývají nejkonservativnější co do zachování starých mravů a zvyků. Než železné dráhy, styky obchodní a továrny na způsob života namnoze změnily.

Staré přástevnictví téměř na dobro pominulo a s ním milé, poetické přástvy, při nichž se tolik zpívalo a vypravovalo. S nimi zašla nejedna píseň, nejedna pověra a na kahánku má juž také „dlouhá noc“. Dlouhá noc slaví se tu noc před štědrým dnem. Večer sejdou se v určitém statku nebo stavení neznáme přadleny, obyčejně děvčata a jejich hoši. Toho večera se ovšem málo přede, neboť se strojí „trachtace“, při níž bývá velmi hlučno a veselo, any se písně pějí a všeliké žerty a šprýmy vyvádějí.

O pověrách štědrovečerních zmiňovati se netřeba. Tyť jsou namnoze takové jako jinde. V čas vánoční odbývaly se také vánoční hry. Chodiloť několik za pastýře ustrojených v ten čas po staveních a sehráli dramatickou veršovanou hru o Narození Páně. Kromě obecně známých „tří králů“ chodívají tu také „s Dorotou“. Jeť to zajisté zdramatizovaný ohlas před věky u nás oblíbené a rozšířené legendy o sv. Dorotě. Na smrtelnou neděli smrť se vynáší a topí, na květnou pak neděli chodí chudší děvčata s „lítem“, vrškem to mladého jedlového stromku, ovinutým fábory pestrých barev, při čemž zpívají písně o žalostech Panny Marie, jako na př.:

Ratolesť ván nesu
ze zelených lesů
kde jsem ji hledala,
kudličkou řezala
a to na znamení
z Getseman zahrady,
že se Kristus potil
pro naše spasení.

Dospělé pak dívky dostávají od svých hochů „lítování“, t. j. různé dary, za něž se pak odvděčují rovněž dárky o velikonočním pondělí, kdy je „bínování“ či „dynování“. Chlapci chodí tu s „binovačkou“, „dynovačkou“ (pomlázkou) nebo i s kořenem lekořicovým a poflakují jimi děvčata, aby je mouchy a blechy neštípaly.

Čarodějnice se upalují po způsobu staroslovanském v čas slunovratu, večer před sv. Janem Křtitelem, a bývá na ně v těchto končinách, když zaplanou na chlumích a kopcích, velmi sličná podívaná. Do nedávna bylo tu dosti rozšířené stínání kohouta, jakož se dálo v Kostelci, na Lipím zvláštní pak ve Rtyni. Dopoledne té neděle, kdy po nešporách stínání se odbývá, vypraven veliký průvod do okolí.

Na velikém fasuňku vezli vyvoleného, ku smrti určeného kohouta a hudebníky. Kolem vozu jeli na koních synkové za maškary, nejvíce židy, přestrojení, všeliké žerty provozujíce. Před vozem kráčel „půlnočník“, půl bíle, půl černě oblečený. V jedné ruce hořící svítilnu drže a ve druhé koště, silnici před vozem žertovně a starostně zametal a každý kamének uklízel, aby vůz, těžký fasuněk, přes ně nehrkl. A to vše z velikého strachu a z péče o nebohého kohouta.

Za hřmotné hudby, za bujných žertů a smíchu projel vůz sousedními vesnicemi, pozvávaje tak nepřímo k odpolední slavnosti, ku které, rozumí se, mnoho hostů z okolí, zvláště mladých se scházelo, a která se končila slavnou muzikou.

Nelze tu mlčením pominouti jiného obyčeje zvláštního, jenž ještě v letech čtyřicátých byl odbýván, až jej po zásluze, jelikož barbarský, zapověděli. Je to dle jména zajisté známé shazování kozla. Na Náchodsku, ve vsích, se dálo takto:

Na sv. Jakuba odpoledne sešla se všecka ves v hospodě a kolem ní. Středem společnosti byla kozlova družina, čítající obyčejně šestnácte párů mládenců a družic. Sedmnáctý pár byli „ženich“ a „nevěsta“. Z hospody se vypravil průvod k nejvyšší stodole ve vsi.

V čele šla hudba; za ní dva chasníci vedli kozla ověnčeného a opentleného, za ním šel vystrojený řezník, pak ostatní průvod družiček, mládenců a všeho lidu. V čele družiny ubírala se „nevěsta“ bíle oblečená, s rozpuštěnými vlasy, kvítím ozdobenými. Věnce míti nesměla, za to družičky hlavy své jím ozdobily. První družička nesla na mísce nůž černou mašlí ozdobený.

Když průvod došel stodoly, vynesli dotčení dva chasníci kozla na vrchní šár a postavili jej na prkno. Nad zvířetem měl v tu chvíli „ženich“ řeč či říkání rýmované. Jím se přimlouval za kozla, by mu věku nezkracováno, a snažil se jeho nevinu dokázati. Načež „nevěsta“ ke kozlu promluvila:

„Nermuť se, kozle,
že svůj život dokonáš.
Vypršela tvoje hodina,
dnes svůj život skončit máš
Po celý svůj život
užíval jsi kratochvíle,
teď za své činy
přišla tobě smutná chvíle.
Nemeškej, skoč rychle dolů,
sraz hlavu, uděláš konec všemu.“

V tom dole spustila smuteční hudba, kozel svržen se střechy, a řezník dopadnuvšího na zemi zapíchl. Řinoucí krev chytali co nejpečlivěji, aby ani kapka na zmar nepřišla. Maso zabitého kozla prodal řezník hned, šlo na dračku. Po krvi však byla ještě větší poptávka. Mělať dle obecné pověry hojivou, ano kouzelnou moc: čerstvá hojila padoucnici a jiné nemoci, usušená a na prášek rozemletá sloužila proti „pškaní“ (píchání), proti chrlení krve a j. Nebylo tedy divu, že řezník za krev více utržil nežli za maso z celého kozla.

Když kozel zabit, odebral se průvod do hospody. Tam se postavili mužští do kola, „nevěsta“ pak brala jednoho po druhém k tanci. Nejprve řezníka, a ne „ženicha“. Když se všemi odtančila, dovedli ji za stůl a častovali ji masem a sklenicí vína. Ostatní jen pivo a kořalku popíjeli. Rozumí se, že po hostině nastalo taneční veselí.

Barbarský tento obyčej, původu prastarého, byl velmi rozšířen a oblíben. Lid sobě vykládal, že házení kozla se děje na památku sv. Jakuba apoštola, kterého s výše chrámové svrhli a zabili. Ale původ toho obyčeje zajisté je jiný, snad z časů pohanských.

Mlčením nesmíme pominouti některých zvyků, jaké jsou při událostech v životě lidském nejdůležitějších. O pověrách křestných vypravovati nebudeme; jsouť celkem podobny i jinde obyčejným.

Mladík dospěv děvče si namlouvá. Na vsi chodívá za děvčetem, jmenovitě je-li vzdálenější, v sobotu na večer, nebo do přespolní vsi v neděli, a tu se říká, že chodí „na frej“, jak se říkávalo u nás za starodávna. Zajímavo však, že slova „frejíř“ a „frejířka nejsou obecny. Ta, která si sama namlouvá a je k hochům smělá, slove „hošice“.

Dopustilo-li se děvče, bývalo za starších dob zle pokutováno, buď že mu vlasy ostříhali, kolomazí namazali, peřím posypali nebo do pytle po krk strčili a pak pro posměch všem veřejně vystavili na místo poblíže kostela, kudy nejvíce lidí chodilo.

Zvaní na svatbu (na Náchodsku říká se „svarby“ v množném čísle) dálo se do nedávna hlučně. Mládenci jezdili na koních pěkně vyzdobených zvat. O svatbách, když už ženich přišel se svou družinou pro nevěstu, nevěsta, prve nežli do kostela odjede, s rodiči se rozloučí. Do prostřed světnice postaví se dvě židle, na ně usednou rodiče, a před ně předstoupí nevěsta s ženichem. Nevěsta pak říká, hojně plačíc, poděkování rodičům za všecko vychování a loučíc se prosí za požehnání. Tu klekne, objímá rodičům nohy a rodiče jí žehnají třemi křížky na hlavě, nejprve otec, pak matka. Není-li juž některý z rodičů na živu, žehnání vykoná nejbližší příbuzný nebo poručník.

Loučení se nevěstino a její děkování bývá za časté dosti dlouhé a má s ním mnohá nevěsta velkou potíž, nežli se mu z paměti naučí. Text toho loučení dá buď učitel nebo družba (plampač), jenž výborně zná všechny zvyky a obřady při svatbách a je také namnoze řídí a dbá, aby byla zachovávány. Do nedávna nevěsta i ženich mívali věnečky z rozmariny, mládenci pak a družba větve rozmarínové pentlemi ozdobené na kabátě. Novější dobou myrta tuto rostlinu tak často národní písní oslavenou vytiskuje.

O hostině svatební mládenci posluhují, družba (plampač) své vtipy a svá říkání pronáší, jakož také neopomine přinésti mísu tajnosti, mísu přiklopenou, v níž je pro svatebčany nějaké překvapení. Shledají tam místo jídla syrové třeba brambory, nebo živou slepici, myš a j. O svatební hostině přináší také družba k posledu malou kolébku, která jde kolem po stole. Před každým hostem jí tak dlouho kolébají, dokavad nevloží do ní za všelikých žertů a vtipů peněžitého daru nějakého. Bývají to obyčejně staré stříbrné mince, jak se jen arci u možných může díti.

A nyní ještě něco málo o posledních věcech člověka. Když přijde kněz k nemocnému, pozorují příbuzní, když svíčky shasí, kam kouř táhne. Vane-li ku dveřím, věří, že nemocný zemře. Za starších dob chránili na smrť nemocného tím od zlého ducha, že jeden z příbuzných chodil zvoně kolem lože nemocného, jiný pak za ním jda okolo nemocného kropil svěcenou vodou. Zemře-li nemocný, otevrou jeho příbuzní nejprve okno, pak jde někdo do chléva a pošeptá to každému zvířeti, kravám, koním, že hospodář umřel. Nejmilejšímu jeho zvířeti poví to nejdříve. Potom mrtvolu umyjí, učešou, převléknou, obyčejně do svatební košile, a ustřihnou kousek vlasů, dokud mrtvola nevychladla. Šaty nebo rubáš mrtvému, vůbec nic, se na uzlíček nezavazuje, poněvadž věří, že by to mrtvého v hrobě tlačilo.

Za dřevnějších dob dávali mrtvému oblek z bílého plátna; rakev se také plátnem vyložila a obrázky svatých ozdobila. Mrtvolu otce neb matky mají dítky oblékati, toť „je poslední výměnek“. Každé dítě má oči rodičů trochu zatlačiti. Punčochy obléci je povinností dcer a kdyby jich třeba deset bylo, má každá alespoň kousek potáhnouti. Nežli začnou mrtvého strojiti do rakve, zavolají ho nejprve křestním jménem a pak oblékajíce jednotlivé údy rovněž nebožtíka jménem volají. Na př.: „Václave, dej mi ruku!“ atd. Tím se stane prý mrtvola vláčnou. Do rakve dávají nebožtíku pod hlavu třísky (hoblovačky), svíci, která u hlav hořela, a hřeben, kterým byl učesán, roušku vlhkou, kterou byl obličej jeho zahalen, a růženec. Malým dětem dávají mimo to bílý šáteček, aby měly v ráji do čeho jahody sbírati.

Umrlého umyti, do rakve či do „truhly“ ustrojiti, bývá zaměstnáním nějaké stařeny ve vsi, když toto vše sami příbuzní nevykonají. Kdy pohřeb bude, ohlašuje obyčejně „vobcházečka“, stařena, která nebožtíka do rakve strojila. Přijdouc do stavení, pozdraví a ohlásí: „Zkázali vás (na př. Holubovi)  pozdravovat a prosej‘ vás, abyste jim pomohli vyprovodit jeho (na př.) manželku.“ A teď poví den a hodinu, kdy se pohřeb odbývá. Ten bývá vždy dopoledne. Mrtvý se v otevřené rakvi v síni na židlích položené vystavuje. Svíce hoří u hlav, na misce vedle rakve je svěcená voda. Účastníci pohřbu přicházejíce pokropují nebožtíka vodou, dělají mu tři křížky a tisknouce příbuzným ruku, říkají:

„Potěš vás Pán Bůh ve vašem zármutku.“ Když rakev zabedněnou se židlí berou, porazí židle, aby mrtvý neměl překážky. Příbuzní pak rakev vynášejíce, udělají jí na prahu tři kříže, na znamení, že se mrtvý loučí s rodným prahem. Na vsi bývají častováni chlebem, máslem a kořalkou. Je-li ves přifařena do města nebo do městečka, naloží se rakev na vůz nebo na saně a zaveze se na hřbitov. Vozka však nesedne na vůz nebo na saně, nýbrž z pravidla na podsedního koně. V zimě bývá cesta z vesnic výše položených ovšem velmi zlá a proto zavěšují na žebřiny těžkých saní hned také dřevěnou lopatu, aby jí mohli sníh prohazovati, kdež by toho bylo potřeba.

Sluší ještě dodati, že smutkovou barvou byla po staročeském způsobu barva bílá, jmenovitě u ženských, a do nedávná ještě a snad ještě dnes alespoň tu tam vezme stařenka jdouc „na funus“ na se bílou zástěru a bílou plachetku.

Ze starších pověstí v lidu ještě slýchati o Brunclíkovi (Brunsvíkovi) a o slepém mládenci, z jehož proroctví ono vztahující se na zdejší krajinu jmenovitě se připomíná, že až „ta veliká vojna nastane, a mnoho zemí a lidí na zmar přijde, že mezi Úpou a Orlicí se neublíží ani slepici“. Pověst o Svato-Vácslavských rytířích v Blaníku lokalisována a tajemní rytíři, kteří jednou vytrhnou, až bude nejhůře, aby Čechům pomohli, podřimují v Turově, hoře to pnoucí se nade vsí Roketníkem, rozkládající se v těsném údolí dobrou hodinu cesty za Hronovem.

Zvláštních upomínek historických mnoho se v lidu nezachovalo. O Žižkovi je paměť, ale jako jinde po Čechách. Jen vpády pruské z minulého století, francouzské vojny, a z těch nejvíce ruští kozáci utkvěli v obecné paměti. Zvláštní je mínění o tom, jak Prušák nabyl Slezska. Marie Terezie prohrála prý je za jednu noc s pruským králem, z čehož generál Laudon, jehož jméno v lidu neupadlo v nepaměť, se tak zarmoutil a rozhněval, že jak seděl na koni, stiskl koně kolenoma tak prudce, že kůň mrtev na zemi sklesl. O Průsacích, k nimž lid nechová žádné lásky, vypravováno, že s nimi bude zase vojna, že ještě jednou vtrhnou do Čech, ale pak se jim tak zle povede, že král jejich bude Náchodském domů utíkati a zbude mu jen tolik vojska, že se s ním kolem bubnu naobědvá. A obědvati bude pod starou borovicí, která o samotě stojí za Velkou Pořičí v polích nedalo pruských hranic.

Starci zdejší krajiny před lety věřili ještě a byli přesvědčeni, že císař Josef neumřel, nýbrž že ho chovají tajně v Josefovské pevnosti. Zkazky o robotě i selském povstání, o bývalém pánu Náchodském, vévodovi Bironovi Kurlandském, „hercokovi“, a jeho dceři Kateřině Zaháňské, „hercočce“, „paní kněžně“ v Babičce Němcové, o Koldovi Náchodském jmenovitě v nejbližším okolí Náchodském ještě po dnes se vypravují.

Památka na Prušáky obnovena a osvěžena r. 1866., kterýžto rok zatlačil nyní valně všechny starší vzpomínky. Nové pokolení, jak už je vůbec, raději se zabývá vlastními dojmy a upomínkami, pozapomínajíc na dojmy a zkazky svých předků.

Zajímavo bylo, že, když roku 1866. rozneslo se bleskem po Náchodsku, zvláště při samých pruských hranicích, že jde nepřítel, všechen mladý mužský lid, nejen svobodní, ale také ženatí i výrostkové dali se na náhlý, zmatený útěk a prchali namnoze nepřipravení na cestu až do kraje, kdež jen zmatek a strach šířili, »že Prajs bere na vojnu«. Nelze jinak plachého toho útěku a strachu vyložiti nežli památkou na to, jak za minulého věku za krále Fridricha Prušáci v Čechách násilně brali na vojnu a synky české násilím vřaďovali do svých sborů válečných.

Náboženství v dotčených těchto končinách katolické převládá. Lid je zbožný, ač ne pobožnůstkářský. Výpravy poutnické, nyní poněkud ochabující, konají se za časté s hudbou, nejvíce přes hranice do nedalekých Vambeřic (Albendorf) za pruským Radkem (Wünschelburg) a do českých Svatoňovic. Hojně bývají také navštěvovány, ač ne v processích, a nejvíce mladým lidem některé „pouty“, jak se zde vyslovuje. Takové „pouty“ bývají dostaveníčka mladého světa, který jde se přede vším vytančit. Tak scházejí se i na kladské půdě v Čermné při samých českých hranicích, na zámku Náchodském a ve vsi Boušíně, pěkně položené nad Úpou se starobylým kostelem, do kteréž krajiny také položen děj v českém překladě „Diblíka z hor“ od Birchpfeiferové. Obyvatelstvo vypisovaných krajin, někdy většinou nekatolické, protireformací obráceno na víru katolickou jako všude jinde. Ale více nežli kde jinde, vyjma některé končiny východních Čech, zůstalo tu tajných nekatolíků, Bratří i evangelíků, kterým blízké končiny slezské, kde náboženství nekatolické i po Bělohorské bitvě se uhájilo, byly oporou.

Než vrchnosti, najmě duchovní, neustaly po takových tajných pátrati, je stíhati a k víře katolické donucovati. Většina posléze povolila, mnozí také uprchli do sousedního Slezska, ano až i do Braniborska a založili tam s uprchlíky kraje Chrudimského známé české osady. V první polovici XVIII. století v Polci na panství Benediktinů Břevnovsko-Broumovských stalo se veliké stíhání tajných evangelíků, jmenovitě ve Hlavňově, Suchém dole, v Bezděkova a Petrovicích. „Postižení dali se obrátiti a učinivše vyznání víry, přijali roku 1726 na květnou neděli rozhřešení od opata Otmara.“ K tomu dni nařízeno také, aby byly všechny knihy odvedeny ku přehlédnutí. I přinesli jich na 40 pytlů. „Někteří, aby se s nimi neprojevili, položili je na prahu u klausury klášterní nebo ve zpovědnicích.“

Než přes to vše tajní evangelíci na Náchodsku nevymizeli. Podporou jim pak byly války slezské a sedmiletá a když vydán patent toleranční, vyskytli se nekatolíci jako jinde, ač na počtu valně ztenčeni. Teprve pozdější dobou počet jejich se zmohl. Z počátku neměli ani své vlastní správy duchovní a chodili buď přes hranice, do nedalekého Stroužného, nebo do kraje, do Kláštera. Nyní mají svou faru a modlitebnu v Hronově.