Nastínivše takto život lidu na Náchodsku a v okolí, nastoupíme zase svou pouť. Zamíříme od proluky Náchodské na jih, abychom ještě poznali krajiny při západním svahu hor Orlických a na jejich úpatí.
Nejprve do Nového Města nad Medhují a do sousedního starobylého Krčína se podíváme. Krajinu mezi Městem a Náchodem jsme juž poznali. Přešli jsme prve vyvýšeninu Dobenínskou, poznali jsme také hluboké údolí Medhujské pod východními jejich srázy s Peklem i s víry. Bystrá Medhuje šumí směrem jižním lesy a skalinami až po Nové Město. Pak kolem Města se vinouc malebnou úžlabinou, přirozeným to příkopem, na západ teče volnějším už tokem, aby, minuvši starobylou věž Krčínskou, zdaleka juž nápadnou svým bedněním, a památný kostelík při ní, dostala se do roviny. Tam se pak, u Josefova, spojuje s Labem.
Ať hledíme na Nové Město se strany kterékoliv, odevšad je pohled na ně milý, velice pěkný. Se zalíbením díváme se s tarasu lázeňské budovy v Rezku, od Nového Města na východ půl hodiny vzdáleném, a vidíme za malebným popředím lesů jako kulisy se sbíhající probělávati se Město se zámeckou věží; díváme se od Krčína, odkud je výhled volnější na město a zámek nad řekou se pnoucí, s pozadím pásma lesů a modrých hor, a rovněž se zalíbením a dlouho zahledíme se na malebný ten obraz. Neméně pěkný je také pohled na Nové Město se silnice vedoucí k Dobrušce a Opočnu, ani strmí nad námi vysoko, upomínajíc nás živé hradbami a baštami svými na časy dávno minulé. Nové Město rozkládá se na ostrohu jako Tábor, jsouc Medhují se tří stran ovinuto. Svahy ostrohu k řece jsou prudké a příkré, zvláště na straně východní a západní. Na jih ostroh se volněji svažuje a tu je také přístup do města. Druhá, pohodlnější cesta je od Náchoda na straně severovýchodní, kde ostroh s planinou k Dobenínu se rozkládající souvisí.
My od Náchoda jdouce dáme se touto cestou.
Nádraží dráhy Choceňsko-Broumovské je také na této straně, čtvrt hodiny od města, kamž cesta stromy, hlavně třešňovými je vysázena. Sady stromové juž před Městem naši pozornost uvábily, jeť jich v nejbližším okolí mnoho; zvláště višně se tu pěstují a požívají chvalné pověsti. Novější dobou staly se v Městě samém pokusy s pěstováním révy na svahu ostrohu pod starými hradbami městskými, jakož tu před časy, juž hned po založení města réva byla pěstována.
Nejprve do předměstí přicházíme, tvořícího dlouhou ulici domků namnoze ještě dřevěných. Nelze jich minouti, aniž bychom si jich povšimli. Jsou vzhledem svým nepatrny, ale jednotlivostmi zajímavy i také věkem svým. Některá z těchto stavení jsou zajisté z nejstarších dřevěných v těchto končinách, ne-li nejstarší. Nové Město nad Medhují utrpělo dosti pohromami válečnými, bylo i obléháno za válek slezských od vojska císařského, když Prušáci město obsadili; předměstí samo tenkráte utrpělo nejvíce, a přece se zachovaly tu dřevěné domky, kteréž nejen že Fridricha II., krále pruského, než i starší dobu pamatují.
Svědčí o tom nápisy kabřincové. „Anno 1698. dne 11. Octobris vyzdvižena jest lomenice tato s pomocí P. Boha všemohoucího s nákladem paní Anny Tomkovy.“
Toť nejstarší nápis v Novém Městě na dřevěném stavení a tuším že i vůbec nejstarší po všech severovýchodních Čechách. Zajímavý je také prostičký, nyní juž valně sešlý ornament malovaný na postranních prknech, jimiž střecha lomenici přesahuje a ji kryje, slovoucích na Litomyšlsku „okřídlí“.
Domek nedaleko tohoto starého stavení s prostou lomenicí ne tak ozdobnou, jak jinde ji shledáváme, je také slušného věku, vystavěn byv „nákladem Jak. Vojnara r. 1751“.
Na předměstí najdeme však také úhlednější dřevěná stavení s lomenicí dosti ozdobnou, s okny lemovanými pažením rázu barokového a, což zvláštního je, s pavláčkami v lomenici samé, a tudíž úplně krytými, do ulice otevřenými. Jsou podobny „valbám“, jak je tu tam ještě ve vsích okolí Domažlického možná spatřiti. Pavláčky ty, na něž vchází se buď z půdy nebo z hořejší světničky nebo komůrky, bývají opatřeny bidlem, na něž se prádlo nebo peřiny vyvěšují.
Na předměstí upoutá naši pozornosť také rozlehlý klášter Milosrdných bratří založený r. 1692.
Tak prohlédnuvše si táhlé předměstí, vcházíme do města vlastního, někdy hradbami mocně opatřeného. Z těch valné zbytky se po dnes zachovaly. Ze dvou bran jen jižní zůstala, ona pak na severovýchodě, známá brána s břízou, byla r. 1874 zrušena. My na její místo přicházíme a bezděky se tu zastavujeme pro pěkný výhled, jenž se tu našemu zraku naskytuje. Hledíme po strmém srázu dolů k Medhuji, z lesů tu vycházející, na lesy za ní a na lesnaté vrchy a chlumy nad ní se pnoucí.
Nedlouhou ulicí dostaneme se odtud na rozsáhlé, čtverhranné náměstí, obklopené podsíní či loubím, rázovité domy svými, jichž značný věk jest už na první pohled patrný. Štíty mnohých a průčelí upraveny jsou sice dobou novější, ale spodní části téměř všech jsou původu starodávného a zajímavé svým starobylým rázem. Mnohý z těchto domů zajisté založení města pamatuje.
Památná je věžovitá brána na jižním konci města, pnoucí se téměř u samého náměstí, neporušená, nyní ovšem bez příkopu a mostu zdivhnutého.
Zámek byl přírodou i uměle ohrazen. Na stranu městskou je vyzděný příkop, na druhé straně spadá pod zámkem příkrá stráň; nad to byl zámek jako všecko město chráněn hradbami a baštami. Původní své podoby zámek pozbyl v XVII. století, kdy jej přestavěl vlaský stavitel Fortunat Duretti, ponechav jedinou část ze starého hradu, okrouhlou totiž věž, kteráž jindy o samotě stávala.
Přes kamenný most přicházíme branou, erby rodu Lesliovského ozdobenou, do obdélného nádvoří a odtud do tichého zámku. Jeť málo obydlen, jakož od časů, co se dostal do cizích rukou nebývalo mu zhusta přáno, aby choval v komnatách svých pány své. Vrchnosti tu ode dávna jen pořídku se zdržovaly. Pokoje a sály i kaple pěkně jsou ozdobeny jednak prací štukaturskou, jednak malbami. Nástropní obrazy spodobují výjevy z „Proměn“ Ovidiových i z mythologie i z války Trojanské, jak to milovala renaissance i baroko. Mezi malbami pak zříti tu tam erby rodu Lesliovského a Ditrichštejnského. Zámecká věž zvláštní podoby, ana ze hrubé spodní části vychází věž štíhlejší, cibulovitou střechou pokrytá, patrná juž z daleka od města, poskytuje také širou a malebnou vyhlídku s vysokého svého ochozu. Vidíme přes památný Krčín do kraje k Jaroměři a Josefovu, ku Skalici, modravou silhouettu Sněžky, na oblohu jako nadechnutou, památnou výšinu Václavickou či Dobenínskou, ladný, nedaleký Rezek a za ním v dalekém pozadí pásmo hor Orlických.
Kromě zámku zajímavou budovou je také děkanský chrám nejsv. Trojice, jemuž Jan z Pernštejna daroval roku 1541 zvon 12 centů těžký a roku 1543 velkou cínovou křtitelnici. V kostele tomto také odpočívá Jan Volf ze Stubenberka, jak o tom svědčí pomník jeho u oltáře, a rytíř Krčma z Konipas, jehož jméno zavdalo příčinu ku slovní hříčce. Kostel milosrdných bratří na předměstí nemá nic ani umělecky ani historicky zvláštního, vyjma zbytek pruského praporu z dob sedmileté války. Za to žertem přičítány Novému Městu pozoruhodné znamenitosti. Měloť břízu na brána a má školu v kráme, faru na chrámě a krčmu v chrámě. Bříza skutečně rostla na bráně, nyní juž zrušené. Škola je v domě, v jehož přízemí bývaly masné krámy. Jeden pokoj děkanský pak je v kostele v lodi, a rytíř Krčma ve chrámě tom odpočívá.
Nové Město nad Medhují je sídlem okresního hejtmanství, což zajisté přispělo k živosti města. Za léta bývá, jmenovitě novější dobou, také cizinci zhusta navštěvováno, jednak pro sličnou polohu, jednak pro nedaleké lázeňské místo Rezek.
Dráha Městu, dříve dosti odlehlému a odloučenému, také valně prospěla, zvláště jeho průmyslu tkalcovskému i obchodu se zbožím tkalcovským, jmenovitě plátny a zbožím bavlněným, jehož se odtud hojně vyváží.
Ač není Nové Město nad Medují jedním z nejstarších měst českých, ano co do původu svého jedno z nejmladších, má přece dějiny bohaté a valně rozmanité. Proti ostrohu, na němž se město rozkládá, na levém břehu Medhuje vypínala se za šedé dávnověkosti zajisté nějaká ohrada, jak bezpečně souditi lze ze jména „Hradiště“. Než ohrada ta vzala za své, a jen zbytky spečených valů, jak archaeolog J. K. Hraše udává, se z ní zachovaly a některé bronzové památky, jako náramky a plastafy. Městiště nynějšího města bylo pak pustým, nezdělaným, oživováno jsouc leda jen pastýři stáda tu pasoucími.
Než malebný ten ostroh mezi lesy příkrých, skalnatých boků, ovinutý šumnou řekou, tak výhodný pro založení tvrze a pevnosti, neušel pozornosti zkušeného oka. Jan Černčický z Kácova přikoupiv ku svém panství Černčickému panství Krčínské, na němž byl dotčený ostroh nad Medhují, vymohl si roku 1483 od krále povolení ku založení města a roku 1501., v srpnu měsíci položil vlastní rukou k němu základ. I stavěna po té, jak Sedláček vypravuje, hradba vysoká, 4 české lokte zšíří, objímající nejen zámek než i všechno hradiště. Jan Černčický postavil také dvě brány se hřebeny a mosty a utvrdil je příkopy ve skále tesanými.
První domy, jím zřízené, byly dřevěné, od kamene však kostel, radnice a ovšem i zámek. Založením tohoto nového města utrpělo nejvíce nedaleké městečko Krčín, neboť práva jeho, totiž dva trhy výroční, várky piva, cla a j. převedeny roku 1503 na Nové Město. Kromě toho daroval zakladatel nové osadě mohutné platy a důchody, nazvav ji „Hradiště Nové Město nad Medhují“.
Po pětadvacíti letech dílo pana Kacovského téměř zničeno, když v červnu měsíci l. 1526 vyhořelo město od blesku, jenž i za don pozdějších místo toto rád navštěvuje. Než statečný zakladatel nedal se tou pohromou odstrašiti, a přispěním jeho domy znova vystavěny. Tenkráte však namnoze od kamene, a mnohé z nich stojí po dnešní den. Pan Jan Černčický tolik učinil pro dílo své, tolik na ně obětoval, a přece, divno dost, juž rok po dotčeném ohni prodal panství Novoměstské bohatému Vojtěchovi z Pernštejna za 11.000 kop. Než ani v rodě Pernštejnském panství Novoměstské dlouho nezůstalo. Jan, výše psaného Vojtěcha bratr, prodal je r. 1548. německému šlechtici Volfovi ze Stubenberka, jehož rod podržel je až do počátku XVII. století. Za správy Stubenberků přenesena r. 1567 fara Krčínská do Nového Města. Za války proti Matiášovi a Ferdinandu II. Rudolf ze Stubenberka, horlivý nekatolík, podporoval stavovské povstání. Než neblahých jeho konců se nedočkal, an zhynul roku 1620 v Jičíně, jsa členem královské kommisse, když zámek Jičínský vyhozen do povětří Alžbětou Smiřickou ze Smiřic, jak o tom při dějinách Náchodských bylo vypravováno.
Po bělohorské bitvě propadlo panství Novoměstské král. fisku a ujal se ho jménem vlády správce král. Českého Karel z Lichtenštejna, jenž je roku 1623 prodal Albrechtovi z Valdštejna. Ale juž rok po té přenechal je slavný válečník, nezískav si u lidu Novoměstského žádné lásky, an přísně s ním nakládal, „paní Mandě“, jak lid jmenoval ráznou, ale bezohlednou paní Magdalenu Trčkovou z Lobkovic. Její vláda na panství byla tak krutá, a protireformace tak násilně prováděna, že utiskovaný lid roku 1628 se vzbouřil.
Na 3000 ozbrojených sedláků jalo se drancovati nejprve její panství Opočenské. Pak na Nové Město se obořili a dobyvše ho, jali se tu krutě hospodařiti a nenáviděným pánům se mstíti. Tentokráte se obořili a dobyvše ho, jali se tu krutě hospodařiti a nenáviděným pánům se mstíti. Tenkráte jejich drancováním a loupením město utrpělo velmi. Než dlouho tu nevládli a juž přitrhl Don Martin Huerta, neblahé paměti, a ten, ač sedláci se zoufale bránili, ztekl hradby a město opanoval.
V boji tom mnoho sedláků zahynulo, mnoho jich po té z trestu odpraveno, nebo jim za trest uši neb nosy uřezány, mnohým pak hanebný cejch vpálen do těla. Hrozné tyto události byly zajisté příčinou, že paná Magdalena prodala Novoměstské panství synu svému Adamovi, hraběti Trčkovi z Lípy, známému z dějin války třicetileté. Když hrabě Adam byl po tuhém zápasu v Chebu od císařských, jako důvěrník Valdštejnův s Ilovem, Kinským a Neumanem zabit, panství jeho od císařských, kommissarů skonfiskována. Z těch Novoměstské daroval císař Ferdinand III. Valterovi z Leslie známému z Chebských událostí r. 1634.
Vláda tohoto cizince nebyla horší vlády Trčkovské, ano do jisté míry lepší, an jmenovitě Novému Městu prokázal nejednu laskavosť.
Svízele války třicetileté dotekly se Nového Města více nežli kterékoliv jiné osady v okolí. L. 1639 Švédové pobořili hrubou střelbou hradby městské, město popálili, při čemž utrpěly velmi zámek, kostel i děkanství. Švédové usadivše se v dobytém městě, zle odtud hospodařili po veškerém okolí, drancujíce až na míle daleko.
Rok po té vzdali se císařští maršálkovi Piccolominovi, ale juž r. 1645 mělo Nové Město nad Medhují novou posádku švédskou. Ale ani tato neblahá návštěva nebyla poslední, neboť se r. 1648 opakoval. Když posléze tohoto roku hrozná válka skončena mírem Vestfálským, bylo stopy její viděti nejen po všem okolí Novoměstském, ale také na městu samém, jmenovitě na jeho hrubě porouchaných hradbách. I opraveny jsou pak roku 1653 a nepozbyly důležitosti ani za sto let.
Koncem XVII. století přibyl Novému Městu nový, a to důležitý ústav: klášter Milosrdných bratří, jejž s kostelem zbudoval roku 1692 synovec Valtera Lesliea, hrabě Jakub. Za delší pak dobu užívalo město klidu a pokoje, až pak, než minula polovice věku osmnáctého, hlahol válečný rozlehl se opět nejen v okolí než i v Městě samém. Za válek slezských a za války sedmileté nejednou tudy prošlo vojsko, tu císařské, tu pruské, nejedna potyčka v samém okolí svedena, ano Nové Město, ač hradby jeho zastaralé nevyhověly pokročilému umění válečnickému, vydrželo na novo obléhání a krutou střelbu.
Z mnohých těch událostí válečných té doby budiž jen uvedeno, že roku 1744 Chorváti a panduři vyhnali odtud Prusy, kteří však za nedlouho se vrátili, a to v počtu hrubě valném, a města se zmocnivše, nelidsky si tu vedli, až posléze od císařských opět byli vypuzeni. Rok po té (1745) zavřel se začátkem měsíce září v Novém Městě pruský plukovník Tauenzien, kterýž se tu statečně hájil a všechny útoky císařského generála St. André a jeho Chorvatů odrážel, ač zdi byly plny štěrbin a puklin a císařští vodovod zničili. Sám Fridrich II. s uznáním o této události se zmiňuje, píše, že jsou pevnosti, které Vaubanové a Cochranové stavěli, a které se přece tak dlouho neudržely jako Nové Město. Výhodná jeho poloha ovšem hubiteli Českého království při tom nemálo prospěla.
Také bouře války sedmileté neminula Nového Města bez pohrom, a „přeháňka pruská“ čili tak zvaná vojska bramborová roku 1778 vynutila na městu a jeho občanech nejednu oběť, zvláště když pruský generál Wunsch, ležící táborem na Dobeníně, žádal 15.000 tolarů výpalného a když dal, ana taková suma sehnána býti nemohla, několik měšťanů na rukojemství do pevnosti Kladské odvésti.
Od těch dob nezažilo Nové Město hrůz válečných, až opět roku 1866. Po všechen ten čas od počátku XVII. století až do počátku XIX. věku vládli na Novoměstském panství Lesliové, až pak roku 1802 rod tento vymřel hrabětem Antonínem, jehož dědicem se stal spřízněný rod Ditrichštejnský. Nyní jsou majetníky panství Novoměstského zase dědicové Ditrichštejnští.
Asi půl hodiny od Nového Města na východ jsou v novější době šíře známé lázně Rezek, milé místečko mezi lesy se zdravým, pohorským vzduchem a dobrou, zdravou vodou.
Původu nejsou nejmladšího. Matěj Gösl, měšťan Novoměstský a vrchnostenský ředitel, vystavěl r. 1610 v Rezku kapli ku cti sv. Barbory; teprve však dobou novější stal se Rezek známějším, a co rok hostí v létě výletníky jmenovitě Pražské, poskytuje jim utěšenou polohou svou, lesy, svěžím vzduchem i vodou milý odpočinek i zotavení. Lázeňská budova staršího původu novější dobou opravena a pohodlněji zřízena má nyní také v sousedství několik soukromých vill. Na této, východní straně od Nového Města, jsme v končinách pohorských. Obrátíme-li se však na západ, spatříme jiný ráz krajiny, v kraj přecházející. Medhuje u samého Nového Města vine se hlubokým a neširokým řečištěm a vysokými, skalnatými břehy. Tak jsouc zúžena, plyna od Města na západ, ale za nedlouho nabývá juž dráhy volnější.
Nad levým břehem přestává záhy pod Městem příkrá výšina, ustupujíc tu širé lučině. Jen nad pravým břehem zůstává strmá a místem srázná stráň, a na té se rozkládá starobylý Krčín, za dob minulých dosti rozlehlé a živé městečko s výročními trhy. Dnes je tu poklidná ves, a přece zraky naše upoutá juž z daleka, hned když jsme se od Města ku dráze přiblížili.
Jeť zajímavá polohou svou na příkré výšině, na jejímž úpatí těsně se vine Medhuje, tu juž značnější šířky nabývající, a pak zajisté povšimne sobě každý bílého kostelíka se hřbitovem, zvláště však staré zvonice opodál stojící, jejíž bednění, na ten čas už po Čechách dosti vzácné, zajisté každému a zvláště cizinci padne do oka. A pak kdož znalý je naší minulosti, jakž by se tu nezastavil a nepohleděl na místa, jež byla svědky a dějištěm událostí osudných pro zdejší krajinu a sousedství? V Krčíně stávala tvrz původu prastarého, snad už ve XIII. století založená.
Stávala na skalce na levém břehu Medhujském. Proti ní na pravém břehu pne se návrší „Strážnice“, odkud vedla za starodávná cesta Provodovem a Náchodem do Kladska a dále do Polska. Za časů krále Jana patřil Krčín k panství Náchodskému, až jej po roce 1366 koupil Ješek z Potštejna. Pak se tu střídali majetníci různých rodů, za kterýchžto majetníků zmínky zasluhuje Aleš z Ryzemburka a z Vřešťova, jenž proslul v XV. stol. jako správce zemský.
Roku 1484 koupil tvrz Krčín, dvůr poplužní, městečko s podacím a příslušné k tomu vsi Jan z Kácova a z Černčic. Týž Jan, jak už vypravováno, založil Nové Město nad Medhují, což bylo zhoubou Krčínu tvrzi i městečku. Převedlť práva městská Krčínská na nově založené město a vystavěv si v něm zámek, nedbal o starobylou tvrz Krčínskou, takže zpustla. Sídlo někdy statečných vladyk a pánů zpustnuvší stalo se hospodou. Stála u samé cesty, někdy od Náchoda k Dobrušce vedoucí. V XVI. století obdrželo tvrziště jméno Budín.
Dnes zmizela všeliká stopa tvrze Krčínské, či Budína, mezi nímž a mezi Strážnicí, prve vzpomenutou, pne se železniční most vysoký nad Medhují, a jen památný kámen v těch místech nás upomíná, kde tvrz Krčínská se vypínala.
Za to starobylý kostel sv. Ducha se zvonicí přečkaly všeliké bouře. Kostel ovšem ne bez proměn. Nejdůkladnější, ač ne právě nejvhodnější a nejpřiměřenější, udála se s ním roku 1877. Gothické presbyterium je částí nejstarší. Nejzajímavější památka jeho je starobylý oltář, vlastně jen čásť oltáře s malbami sv. Petra a sv. Veroniky na dřevě provedenými. Průvodčí neopomine nás upozorniti na stopy vystřelených kulek, jež se tu zaryly, a poví o hrubém násilí vojanské násilnosti za války třicetileté.
Ale před tím už byly prostory Krčínského kostela svědky ještě větší ohavnosti Když na jaře roku 1421 lid Krčínský, jenž byl Orebský, konal jednou pobožnosť svou v kostele, přitrhl na něj z nenadání pan Hynek Červenohorský z Náchoda, královský hejtman na sousední Jaroměři, tehdáž téměř naskrze německé a Husitům na nejvýše nepřátelské. Totéž smýšlení osvědčil hrozným způsobem dotčený pan Červenohorský. Žoldnéři jeho přepadnuvše zbožný lid v kostele, jali se ho vražditi. Krev tekla na stupních oltáře, hlas hrůzy otřásal sklepením kostelním. – Ale na tom neměl zpupný pán dosti – přes mrtvoly a přes těla raněných vjel na koni do kostela až po samý oltář a tu žoldnéři jeho, uchvátivše kalich s oltáře, napájeli koně pana Hynka, jenž se pustě chechtal, volaje, že jeho kůň je také pod obojí. – Však zle odpykal on i Jaroměř tuto zpupnosť a surovosť. Jeť známo, že brzo po té přitrhlo husitské vojsko se Žižkou k Jaroměři, jejíž obyvatelstvo pak donuceno byvši, aby prosilo o milosť, krutě bylo potrestáno. Němci musili z města a Jaroměř se stala českou. Tak za Krčín – Jaroměř.
A ještě jednou něco podobného stalo se o dvě stě let později v starožitném kostelíku Krčínském. Pověsť vypravuje, že když Švédové drancovali v okolí, bylo to r. 1639., jeden houf jejich také se přihnal do Krčína. Kněz právě, an byl vykropil hrob nějaké ženy, sloužil mši sv. za její spásu. Za chvilku však osaměl u oltáře a v kostele. Zděšený lid, jak uslyšel o Švédech, v největším zmatku vyhrnul se z kostela, aby uchránil ze svého majetku, co se dalo uchrániti. I ministrant i kostelník prchli. Starý kněz však zůstal, aby dokonal oběť. A v tom už ozýval se ryk nepřátelského vojska před kostelem, na hřbitově, a v tom už zpupný jezdec švédský vjel na koni do svatyně. Byl to důstojník, náčelník houfce, jenž na kněze jal se zle dorážeti pro lid z městečka prchnuvší. Kněz však neodpovídal a jen se modlil.
Švéda, rozlícen tím klidem knězovým, vytáhl bambitku a střelil po knězi. Rána minula. A když i po druhé koule nezasáhla statečného kněze, Švéda se zaraziv, koně otočil a vyjel ven. Podnes viděti stopy těch švédských kulí ve spodní části starožitného oltáře, jehož čásť se v Krčínském kostele zachovala.
Pověsť však také vypravuje o trestu, který stihl surového důstojníka. Když bral se v čele svého houfu z vydrancovaného a zažehnutého Krčína po staré stezce zemské, vinoucí se od Provodova ke Krčínu po mostě přes Medhuji a odtud k Dobrušce, vzepjal se mu u hluboké rokle blíže obory kůň a zřítil se do propasti i se svým jezdcem.
Na místě tom, kde švédský důstojník zahynul, zasadil na památku toho soused Vojnar, majetník pozemku, lípu, kterou však v minulém století skáceli. Než na jejím místě pozdější lípa nová vysazena, jež stojí po dnešní den a již lid podnes nazývá lípou Vojnarovou.
Krčínská kostel byl už ve XIV. stol. farním a jak jím přestal býti, o tom už vypravováno. Opodál kostela stojí zvonice spodní svou částí se čtyřmi pilíři od kamene, hořejší ode dřeva. Prkenné, čtverhranné bednění, na kamenné části spočívající, nese šindelovou střechu. Zvonice má tři zvony, z nichž jeden ulit v XV., druhý v XVI. a třetí v XVII. století. Podobná věž stojí také v rozlehlé vesnici Bohuslavicích, malou hodinku na jihozápad od Krčína, u starobylého založením kostela sv. Mikuláše, který juž ve XIV. stol. byl kostelem farním. Na zvonici Bohuslavické, opatřené latinským nápisem, visí tři zvony ulité v XVI. stol., z nicjž nejstarší pochází z roku 1516.
Mezi Krčínem a Bohuslavicemi je ves Černčice, kdež stávala za starodávna tvrz na ostrohu, odděleném příkopem od hřbitova, a kostela sv. Jakuba, kterýž už ve XIV. stol. jako farní se připomíná. Ze tvrze se nezachovalo nic; jen příkop na východní straně znalci ji připomíná. Povšimnutí hodny jsou ještě na zvonici tři zvony, z nichž dva pocházejí ze XVI. stol. (1516, 1577), třetí pak byl ulit roku 1620. To jsme juž v kraji.
Rozkládá se od Nového města na západ a na jih. Krajina přestává býti rozmanitou a zajímavou, ale je úrodnou. Medhuj pod Krčínem zcela se uvolnivši teče lučinatou rovinou na západ, aby pod Starým Plesem u Josefova splynula s Labem. Krajina od Nového Města na západ a na jih, k Jaroměři, Opočnu má půdu velmi plodnou. Obilí, zvláště pšenice se tu dobře daří i cukrovka i zelí. Cukrovky se tu mnoho pěstuje, neboť ji mnoho spotřebují knížecí cukrovar v Opočně a někdy rolnický a veliký cukrovar v Meziříčí od Bohuslavic na jihozápad. Žel, že závod ten neudržel se v rukou, které ho založily, a že přešel v majetek, jak u nás bývá – cizince.
OD KLADSKÝCH HRANIC 