V úrodní této krajině přednějším městem je Opočen, jak od starodávna sluje a jak je také lid nazývá. Na mapách a knihách častěji „Opočno“ bývá psáno. Rozkládá se na návrší, jež k jihu srázně se svažuje, majíc tu podobu ostrohu. „Zlatý potok“ či „Dědina“ ho obtéká. Srázy ostrohu toho za starodávna přispívaly ku tvrdosti hradu, jenž tu stál; dnes výborně jich i údolí pod nimi užito ku založení krásného parku. V jiné strany dotčené návrší mírněji se svažuje, tak na východ k rozlehlému rybníku Broumaru, obsahujícímu 138 jiter. Širá jeho hladina, již z daleka jako stříbro se třpytící a patrná již s některých temen Orlických hor, jak jsme ji také s vysoké paseky Velké Deštné pozorovali, dodává městu Opočnu, nad ní na návrší se rozkládajícímu, malebnosti a oživuje nejbližší okolí ne právě nejrozmanitější.
Stanice dráhy Choceňsko-Broumovské je od města na severozápad půl hodiny. Jdouce odtud do města, kráčíme silnicí, stíněnou alejí starých stromů ořechových a míjíme knížecí velký cukrovar, nám po levé ruce ležící. U samého města cesta značněji stoupá, a my berouce se vzhůru dlouhou ulicí na svahu, všimneme si nemocnice, jejíž správa v širém okolí výborné pověsti a obecné důvěry požívá.
Náměstí je rovné a dosti prostranné, ač ne souměrné, výstavností nevynikajíc, jakož všecko město nemá žádné vynikající budovy, aniž nějakých zvláštních památek, zámek vyjímaje. Rozlehlostí svou ovšem klášter Kapucínský, do náměstí hledící, pozornosť naší upoutá, nikterak však svou výstavností. Jeť to budova jako všechny kláštery Kapucínské málo vzhledná. Na prostranství před ní vypíná se socha Panny Marie od sochaře J. B. Bully, z roku 1714. Klášter a kostel založil r. 1674 hrabě Ludvík Colloredo.
Jako vnějšek kláštera tak i vnitřek jeho je prostý. Ani v refektáři nenajdeš vynikajících maleb, jak zhusta bývá v klášteřích, ani starobylého, řemeslně zpracovaného nábytku. Židle, lavice i stoly, všecko co nejjednodušší. Divně zajisté dojme tu, v klášterském refektáři, s nímž obecně sloučena je představa hojné tabule a bohatého sklepa i mnišského veselí, ve výklenku nekrologium klášterské, svazek zašlých už listů s nápisy jmen bratří řádových, i s udáním, kdy zemřeli.
Nejživěji bývá okolo kláštera a v něm, zvláště v jeho kostele, o „porcinkuli“ jak lid říká, o slavnosti porcinkule dne 2. srpna, konané na památku nočního vidění sv. Františka jež měl v malé kapli „portiuncula“ zvané.
Tu z široka daleka přicházejí na Opočen poutníci, nejen z kraje, ale i z hor, až i ze vzdálených vesnic kotliny Broumovské.
Mnohem zajímavější nežli klášterský je zámecký a zároveň farní kostel, jehož základ je starodávná, hradská kaple, sv. Ondřeji zasvěcená. Roku 1567 za vlády rodu Trčkovského byla prodloužena přístavkem ve slohu renaissančním, jak se až podnes zachoval. V kostele povšimneme si zvláště starých náhrobních kamenů do zdi zapuštěných, na nichž dílem vypouklým spodobeny jsou statečné postavy rytířské v plném brnění s hlavami obnaženými a s helmicemi u nohou i s erby. Jsou to pomníky pana Viléma Trčky a pana Jaroslava Trčky, jichž těla tu v hrobce byla pochována.
Než nešetrnosť nebo nesnášenlivosť náboženská v minulém století nestrpěla tu starých pamětníků a nedbajíc památky starodávného, domácího rodu, jenž stánek boží sám zbudoval, dala památné kameny ty vylámati a na ulici pohoditi. Hrubá ta nešetrnosť nezůstala bez trestu. Tehdejší pán na Opočně, Jeronym hrabě Colloredo, tehdy gubernátor Milanský, tak pověsť vypravuje, měl od té chvíle mnoho nepokojných nocí. Děsivé sny, v nichž vídal dotčené náhrobní kameny i ty, kterým na památku byly zřízeny, ho soužily, a divné úzkosti ho napadaly; i psal na Opočen, dotazuje se po dvou náhrobních kamenech na ulici pohozených, jak se mu ve snu bylo zdálo. Když mu stvrdili, že se tak stalo, co ve snách viděl, poručil, aby v kostele opět na slušném místě byly postaveny.
S kostelem zároveň byla založena hrobka rodu Trčkovského, a to na straně, kde se čtou evangelia. V ní 15 cínových rakví bývalo. Hrobku otevřeli roku 1741., a to z touhy, že tu najdou nějaký poklad. Ale pro strach pruský rakve jen zběžně prohlédnuty, při čemž s nimi naloženo způsobem v pravdě vandalským. Podruhé, roku 1778, ohledal hrobku otec české archaeologie, rytíř z Bienenberka.
Dnešního dne chová se několik cínových rakví Trčkovských ve sklepení kostelním, volně nyní přístupném, jmenovitě rakev Viléma Trčky a Jaroslava i jiné, mezi nimi dětská rakvička, českými nápisy opatřené. Stopy vandalského jich propichování a prosekávání na nich jsou patrny. V jedné z nich nalezen také soudeček malý, v němž byly snad vnitřnosti uschovány, obložené vonnými bylinami. Kromě toho nalezeno v rakvích několik prstenů, velice zajímavých a cenných, jež jsem viděl u bývalého děkana Opočenského, stařičkého P. Roštlapila, důvěrného přítele z mládí našeho K. J. Erbena.
Byl to jmenovitě prsten trojnásobný, v trojí obroučce s diamantky, pak prsten s kamenem červeným a bílým, prstének z rakve Johanky z Žerotína zlatý, černý, emailovaný, na němž byly dvě ruce bílé se tisknoucí pod srdcem rudým emailovým, práce velmi umělé. Tou dobou chovají se prsteny, ty, tuším, na zámku Opočenském. Novější dobou dostalo se kostelu Opočenskému díla umělecky cenného. Je to pomník bývalého ministra orby, knížete Jeronýma Colloredo-Masfelda (+ 1881), vyvedený dle návrhu prof. Zumbusche vlaským sochařem Pellegrinettim.
Stavení na náměstí, v severních a východních ulicích jsou původu pozdějšího. Vznikaly znenáhla, v XVII. a XVIII. stol., když byl na Opočně hlučnější život a také lepší živnosti nežli v předešlých stoletích.
Starší městečko Opočen zabíralo skrovnější prostoru. Kostel Matky Boží se hřbitovem, těsně při stráni stojící, býval farním kostelem. Hluboký příkop dělil od hradu bývalé „staré město“. To bylo mnohem menší města nynějšího, jež jsouc sídlem okresního soudu, má 2200 obyvatel. Jako za starodávna byl na Opočně hrad, tak nynějšího času zámek je ze všeho nejvíce pozoruhodný. Zámek s příslušnými budovami s jízdárnou, konírnami a pivovarem před ním sám je skoro městečkem.
Milovník starých staveb najde tu mnoho zajímavého na zámku i na nedalekém letohrádku v rozlehlé zahradě, význačné svými štíty i loubím přízemním. Většina však navštěvovatelů, a těch letního času zvláště v čas růží není malý počet, přichází na Opočen, aby se podívalo na utěšenou jeho zahradu, proslulou zvláště růžemi a bohatými skleníky při renaissančním letohradu, a na rozkošný park pod zámkem se rozkládající. Příroda poskytla výhodnou polohu svahy pod zámkem i údolím na jih úpatí i výšinou zase proti zámku se pnoucí; dovedná pak umělá ruka učinila z toho rozmilé, utěšené zákoutí, jež zajisté řadí se ku nejpřednějším toho druhu při šlechtických sídlech v našem království.
Jižní svah pod zámkem za starodávna, z ohledu na bezpečnost hradu holý a neschůdný, zelená se nyní všechen hustými křovinami a různými stromy, v jejichž stínu vedou pohodlné stezky pískem vysypané dolů do údolíčka, jímž říčka teče, a v němž pod krytem hustého stromoví rybníčky jako dumná jezírka se lesknou. Labutě oživují a čeří jejich klidnou hladinu. Co krok viděti milý obrázek: tu malebnou skupinu krásných stromů druhů nejrůznějších, tam osamělá, mocná bříza přívalem hebkých svislých haluzí na lavičku v jejich stínu vábící; tu hluboké ticho lesní samoty, tam šumot vodopádu, hrnoucího se přes balvany, tu můstek přes říčku ve stínu mocných stromů, tam jiný na ostrůvek vedoucí. A k severu-li, do výše, upřeš zrak, uvidíš nad zpustlou zeleni kamenné štíty a gallerii letohrádku, opodál pak budovy zámecké sem hledící a blíže nich kulatou věž, jediný to zbytek bývalého, starého hradu.
K jihu-li se obrátíme, zalahodí našemu zraku modravé temno lesní. A tam potěšivše se romantikou zámeckého parku, se také vydáme. Rozlehlý ten les, panská obora, rozkládá se po volných a širých svazích výšiny, na jih od zámku nad 300 metrů se pnoucí. Úpravné cesty a průseky vedou jím; milo jest se oborou procházeti, milo pohlížeti na daňky hojně tu chované, i korsické ovce, jež však jsou plašší, jakož i virginský jelen, také tu hájený.
Na některých místech se bezděky zastavíme, jsouce upoutáni pěknou vyhlídkou do okolí. Nejutěšenější pohled poskytuje „výšina Jeronýmova“, odkudž viděti do parku, na jeho rybníčky a malebné skupiny stromové, na starý zámek naproti na výšině i na město.
Osvěživše se tolikerým půvabem přírodním, vrátíme se parkem zpět, kolem letohrádku, do zámku, v jehož dějinách se rozhlédneme.
Zámek Opočenský má nynější svou podobu ze XVI. století, kdy tu rod Trčkovský vládl. Ze starého hradu nejpatrnějším zbytkem je kulatá věž, se zámkem chodbou spojená, kteréž jsme si juž z parku povšimli. Strany zámecké nad volným dlážděným nádvořím mají nad sebou trojí gallerii se štíhlými sloupy, upomínající na gallerii zámku Litomyšlského a Jindřicho-Hradeckého.
Za oněch dob, v XVI. stol., byly zdi venkovské zámku rustikou ozdobeny, jak u naší šlechty tehdá bylo hrubě oblíbeno. Dnes mají zdi ty jen bílou omítku. Ve vnitřku měl za XVI. věku zámek bílou omítku a na té páni a jich přátelé hosté napsali rudkou nejednu průpovídku. Než během času zmizelo všechno to písmo pod vrstvami nového bílení a teprve r. 1863, když starší omítka oškrábávána nade schody z prvního patra do druhého vedoucími, uhodili na staré nápisy, místem už nečitelné. Byly z valné části české, dva latinské, jeden německý, většinou obsahu vážného. Jmenovaný juž P. Roštlapil je opsal a zachoval.
Komnaty zámecké nejsou nikterak nábytkem, záslonami, různým náčiním a ozdobami přeplněny a ztemněny; světlo plně a volně do nich proudí a proto jsou vesely a příjemny. Největší jejich ozdobou jsou přečetné obrazy, vzácné svou starobylostí i cenou uměleckou. V jídelně zabaví nás především obraz díla českého ze XVI. stol. Jest to epitafium, jež Jetřich ze Žerotína dal zavěsiti na hrob svého syna v kostele zámeckém, nynějším farním. Na obraze tom viděti Opočenský kostel, jak byl vnitřek jeho za XVI. století. V prostoře chrámové je namalováno patero skupin, znázorňujících křesť, zpověď, přijímání, kázání a sňatek. Obraz je zajímavý zvláště osobami tu zpodobenými a jejich kroji. V horních komnatách je veliké množství podobizen, z nichž některé jsou také z doby Trčkovské, tak jako i obraz zemského soudu ze XVI. století. Z těch ovšem nejdéle se zahledíme na statnou postavu pana Adama Trčky v kroji vojenském, na kterémž obraze poznamenány jsou též všechny statky, které držel. Všech obrazů na Opočně byl znamenitý počet. Ten nedávno ztenčen, ano mnoho obrazů do Vídně převezeno. Zevrubně toto vše určitě vyznačiti bylo by od místa. Buďtež tu jen uvedeno jméno nejpřednějších mistrů, jejichž díla na zámku Opočenském chována a ještě se chovají. Jsou to: Quido Reni (Fortuna), Caravaggio, Morati, Chiari, Luca Giordano, Domenicchino, Palma ml., Carlo Dolce, Giulio Romano, Caracci, Salvator Rosa, Ribera; Hondecoeter, Houchtenburg; Brandl, Vácslav Petr; Rafael Mengs (Narození Krista Pána); Hamilton a j.
Kdy hrad Opočenský byl vystaven, není známo. Osada Opočen, na způsob starých slovanských hradů opevněná, je původu prastarého. Juž k r. 1068. se připomíná, jak už dotčeno u vypravování o sněme Dobenínském. Hrad pak kamenný po způsobu středověkém založen asi ve XIV. století. První známí držitelé Opočna jsou páni rodů Drslavicův. Členové toho rodu, píšíce se z Dobrušky, později z Opočna, vládli nejen Opočnem, než i Dobruškou a později také hradem Frymburkem, Do které doby se rod tento na Opočně udržel, nesnadno určiti, nebo když Štěpán z Opočna, známý milostník krále Vácslava IV., byl se třemi ještě milci královými roku 1397 na Karlštejně zavražděn od knížete Hanuše Opavského a několika pánů českých, s ním se spolčivších, dávno juž Opočen jiným patřil
Koupilť jej před rokem 1390 pan Půta z Častolovic. Než ten dlouho tu nevládl. Po něm páni z Lichtenburka tu seděli, za husitských pak válek měl Opočen už zase jiného pána, jména neznámého, jenž však byl odpůrcem kalicha. Proto také Sigmund Korybut roku 1422 k Opočnu vojensky přitrhl, aby hradu dobyl. Nepořídiv však, ku Karlštejnu Husitům na pomoc odtáhl. Po třech letech však Opočen zhoubě neušel. Roku 1425 Sirotci se ho zmocnili a obořili ho. Po té Opočnem po čas vládl pověstný hejtman Táborský Svojše ze Zahrádky, věrný druh Náchodského pana Jana Koldy, s nímž ve spolku zle hospodařil v širém okolí. Po něm slavný Jiří z Poděbrad Opočen opanoval, než r. 1455 postoupil jej Vaňkovi z Valečova. Později ještě několik pánů se tu vystřídalo, až asi roku 1495 koupil zboží Opočenské Mikuláš mladší Trčka z Lípy za 20.000 zlatých uherských. Rod pak jeho více nežli sto let na Opočně vládl.
Týž Mikuláš mladší Trčka z Lípy, přikoupiv po té ještě mnoho vsí a dvorů, stal se nejbohatším všeho stavu rytířského v království Českém. Jak mu štěstí na statcích pozemských přálo, tak nešťastným byl v rodině. Manželka jeho, Kateřina z Kosti, byla mu nevěrná, zamilovavši sobě zemana jistého, jménem Šanovce. Když se pan Mikuláš zrady té dopátral, strašlivě ztrestal škůdce své cti. Manželku dal za živa zazdíti, milána jejího stíti a bábu, která milence podporovala a sváděla, za živa zahrabati.
Sám zemřel roku 1516 bezdětek. Opočen a všechno jeho zboží zdědili jeho příbuzní rodu Trčkovského. Z toho budiž připomenut Vilém Trčka z Lípy, jenž roku 1560 předek starého zámku dal vybořiti a nový, větší vystavěti, kteráž práce dokončena roku 1567. Tenkráte staré hradní příkopy vzaly za své. Týž pan Vilém roku 1567 prodloužil starou kapli hradskou v nynější farní kostel sv. Trojice, jak už o tom promluveno. Brzo po té zemřel (r. 1569) u mladém ještě věku, v 37. roce svém, a pohřben na Opočně v rodinné hrobce, kterou byl dal znova zříditi.
Mlčením nelze pominouti dvou bratří z rodu Trčkovského, obou statečných bojovníků, a to Viléma Trčky, jenž vypraviv se s 1000 muži do Uher, první slezl hradby Hátvaňské a zahynul pak, háje nad obyčej udatně Jagru r. 1596 zradou žoldnéřskou. Bratr jeho Jaroslav padl roku 1601 při dobytí Bělěhradu Královského proti Turkům. Mrtvola jeho z Uher na Opočen přivezena a tu v rodinné hrobce pochována v rakvi cínové.
Poslední na Opočně vládl Jan Rudolf, jenž za bouře stavovské stranu proticísařskou sice podporoval, ale věren jí a sám sobě nezůstal. Prosbami a přímluvami došel milosti, přestoupil na víru katolickou, ano využitkoval konfiskace tak, že skoupil lacino mnoho zboží zabavených a tak se obohatil. Manželka jeho byla Magdalena z Lobkovic, paní přísná zvláště na poddané, a bezohledností svou nejvíce ona způsobila, že na panství jejích vypuklo roku 1628 strašné povstání lidu selského, jak o tom už při dějinách Nového Města nad Medhují bylo vypravováno.
Než mocný a bohatý Trčka nepožíval klidně statků svých až do smrti. Velikou ranou pro něj byla násilná smrť syna jeho Adama, důvěrníka Valdštejnova. Po smrti synově byl i on sám obžalován, že Thurna a jiné rebelly penězi podporoval, že věděl o všech úkladech knížete Friedlandského. Prve však nežli vyšetřování všech těch obžalob ukončeno, zemřel starý a chorý pan Trčka v Německém Brodě roku 1634, půl léta po smrti svého syna, jsa toho slavného rodu Trčkovského poslední, a pohřben v kostele ve Světlé nad Sázavou, kdež choť jeho Marie Magdalena juž rok ve hrobce odpočívala.
Ze zkonfiskovaných jeho panství obdrželi Rudolf z Colloreda hrabě ve Walsee a bratr jehom Jeronym zboží Opočenské. Tenkráte Opočen jakož i všechna okolní krajina trpěly velmi nátisky švédskými. Hrabě Rudolf za vpádu švédského na Malou stranu dostal se šťastně z kláštera Maltanského přes řeku na Staré město a stal se pak velitelem statečných obhajců jeho. Z panství Opočenského zřídil pro svůj rod svěřenství. Strýc jeho hrabě Ludvík Colloredo založil na Opočně klášter Kapucínský, jenž roku 1678 posvěcen. Za Jeronýma hraběte Colloreda zámecký kostel rozšířen a opraven (1716) a přičiněním jeho pak na farní povýšen (roku 1725).
Z nástupců jeho sluší jmenovati knížete Františka Gundakara (Colloredové byli od roku 1763 knížaty), jenž roku 1792 ujav se panství, oženil se s Marií Annou Isabellou, dcerou Pavla hraběte z Mansfelda, kteréž jméno od té doby s jménem Colloredů se spojuje.
Za syna jeho Rudolfa založeny krásná zahrada a park pod zámkem, jenž za téhož knížete hostil roku 1813 cara Alexandra a jeho ministra hraběte z Nesselroda, bratra carova velkoknížete Konstantina, knížete Metternicha, hraběte ze Stadiona a pruského krále Bedřicha Viléma, s nímž byl ministr jeho svob. pán von Humboldt. Službu konaly a veliké cvičení vojenské pod Opočnem prováděly dva jízdné pluky „Sommariva“ kyrysníci a dragouni pluku Klenauova a dva pluky pěší: „Hiller“ a „Jeronym-Colloredo“. Zatím co na Opočně parády se prováděly, měl Metternich s carem ruským dvě tajné schůze, v nichž se jednalo o to, aby Rakousko přistoupilo ke spolku Ruska a Pruska proti Francii. To bylo v červnu roku 1813.
Od Opočna pět kilometrů na severovýchod, na jih od Nového Města n. M., rozkládá se při nevalném potoku starožitná Dobruška, po níž za starodávna děkanát i župa měly své jméno.
Dobruška má okolí rozmanitější nežli Opočen, jmenovitě na straně severní a východní, kdež pnou se chlumy a výšiny, většinou zdělané, nad 300 metrů vysoké, výběžky to západního svahu Hor Orlických. Za to západní strana, k Opočnu, je jednotvárnější, ale úrodná. V tu stranu také není žádných větších lesů, do těch je nejblíže na jih a na jihovýchod.
Dobruška počítá se juž do „kraje“, ač je v bezprostředním sousedství krajiny pohorské. Je to město nevelké, mající přes 3000 obyv. české národnosti, ale příjemné. Za starodávna požívalo zvučnějšího jména; dnes, položeno jsouc dosti daleko od dráhy, nemajíc pohodlného spojení se světem, je jako by zastrčeno. Pro širší své okolí důležito však je podnes svými starodávnými trhy, hlavně obilními.
Někdy hradbami a čtyřmi branami: Horskou, Novoměstskou, Solnickou a Hradeckou bylo opevněno. Kdy tyto hradby byly obořeny, nelze určitě udati. Snad už v XV. století, kdy celé město vyhořelo. Dnes není po nich památky. Dobruška, byvši i pak častokráte postižena velikými požáry, pozbyla kromě hradeb a bran i nejedné zajímavé památnosti. Nejvýstavnější je ovšem náměstí značně prostorné a rovné, obklopené domy kamennými, většinou jednopatrovými. Jinde, v ulicích, shledáme dosti domků prostých, přízemních, tu tam ještě s dřevěnou lomenicí. Nejvíce uvábí naši pozornosť na náměstí radnice o jednom patře a věž vedle ní se pnoucí. Radnice, soudíc dle výstavnosti, pochází ze XVI. století. Význačný jest její kamenný štít, jaký shledáváme na mnohých českých stavbách renaissančních. Zajímavo je také při radnici té, že jí se zachoval starobylý vstup, jak u mnohých staročeských radnic býval, totiž že do dvou světnic prvního patra vstupujeme hned z náměstí, a to po dvacíti kamenných schodech. Jinak nenajdeme tu nic obzvláštního. Věž těsně po jejím boku štíhle pne se do výše 24 sáhů. Na věži bývaly hodiny bezpochyby juž v XVI. stol., ana so o nich děje zmínka r. 1609. Nad hodinami pak vznáší se na všecky čtyři strany otevřená gallerie s 12 vysokými, štíhlými sloupy. Při spodku sloupů kolem celé gallerie je pískovcové zábradlí. Jindy tu na věži dva hlásní přebývali. Spodek věže je ovšem starobylý. Střecha však měnila podobu svou i výši často, po každém požáru, kterých od XVI. století bylo v Dobrušce hojně a velikých. Nynější střecha, plechem pobitá, zřízena byla po požáru roku 1866.
Nadáli bychom se v Dobrušce, jakožto středu starožitného děkanátu, rovněž kostela starobylého. Než nenajdeme ho. Nynější děknaský kostel sv. Vácslava je ovšem založením starý, známe kněze při něm už roku 1361 a kostel stával už před tím; původní však stavba věkem sešlá byla rozbořena roku 1709 a nynější, značně větší kostela původního, roku 1724 dostavěna. Ze starého kostela zachovala se jen křtitelnice s latinským nápisem, ulitá ze zvonoviny roku 1507. Ondřejem Konvářem v Hradci n. L. Nový kostel po osmdesáti letech vyhořel, a to roku 1806, kdy celá Dobruška lehla popelem. Požár byl tak prudký, že vnikl i do klenuté sakristie, před ohněm zabezpečené, a zničil tam všecka kostelní roucha, nádoby, ano i matriky pro záchranu sem ze dřevěného děkanství uklizené. Všechno v kostele ohněm zničeno, obrazy, oltáře, lampy, ciborium, jediné tři stříbrné kalichy a zvonek na vížce se zachovaly. Za to však tři veliké zvony na zvonici se rozlily.
Odtud, od počátku května až do srpna konaly se bohoslužby dílem v kostele sv. Ducha, dílem v boudě na náměstí, vlastně na spáleništi. Nežli úprava kostela řádně zase pořízena, trvalo dlouho, poněvadž město zničeno a velikých škod utrpělo.
Za městem je pohřební kostel sv. Ducha na místě, kdež prvotně stála nepatrná kaple, r. 1538. vystavěná. Kostel má zvon z roku 1588. ulitý, jak český nápis svědčí, M. Eliášem, zvonařem v Hradci nad Labem.
V klidné Dobrušce bývá jednou za týden velmi živo a čilo, a to o trhu obilním, na který se sjíždějí ze sousedních krajin pohorských i z kraje. Obilní trhy Dobrušské po Jaroměřských jsou v těchto končinách nejživější. Odbývaly se tu juž za starodávna. Zvláště je podporoval Jan Rudolf Trčka z Lípy, jenž roku 1616. zavázal poddané své na Opočensku a jinde, aby obilí na trhy do Dobrušky vozili. Výroční pak trhy městu Dobrušce vyžádal na králi Vladislavovi páně Janův předek, Mikuláš ml. Trčka z Lípy na Opočně roku 1495.
Obyvatelstvo zabývá se nejvíce polním hospodářstvím. Jindy tu sousedstvo pálením kořalky se zaměstnávalo, a také soukennictvím. Řemesla zvláště a hojně tu pěstovaného času nynějšího není. Za to stala se Dobruška známou velikým svým závodem na vyrábění lihovin, jehož výrobky i za hranice české se vyvážejí.
Dějiny sídla někdy župního nejsou valně rozmanity. Někdy tu ves Leštno se rozkládala. Tuto ves pak na město přeměnili a hradbami osadili páni z rodu Drslaviců, kteří se z Dobrušky psávali, a to po sídle svém, někde u vsi Dobřan, jak Sedláček míní, stávavším. Jméno tohoto panského sídla dáno také nově založenému městu. To se stalo koncem XIII. století. Nové, hrazené to město bylo také po nějaký čas sídlem dotčeného panského rodu, až se pak na Opočně usadil. Dobruška po té zůstala povždy jako poddané město při zboží Opočenském.
Rod Drslaviců, jenž Dobrušku založil, vystavěl tu i kostel, a členové toho rodu jej hojně nadali. Městu pak roku 1364. potvrdil pan Sezema z Dobrušky užívání práva Magdeburského či Hradeckého. Mikuláš mladší Trčka z Lípy, jenž Dobrušce výroční trhy na králi Vladislavovi vyžádal, založil tu špitál.
Dobruška po válkách husitských byla podobojí a také pak nekatolickou, zvláště bratrskou. Když Ferdinand II. vypověděl veškeré duchovenstvo nekatolické z Čech, skrývali se v Dobrušce za delší čas Darius. farář Přepyšský, a Jan Zádolský, farář Meziříčský.
Obrácení na víru katolickou dálo se tu a v okolí jako všude jinde, ač ne s takovým zdarem. Jistět nezachovalo se nikde tolik tajných nekatolíků jako v okolí Dobrušky, Opočna, Solnice, Rychnova, vůbec tu na úpatí Hor Orlických, jak o tom později přehledně bude promluveno. Násilné toto obracování, útisky vrchnosti Opočenské způsobily selské zbouření r. 1628., o němž už vypravováno. Také poddaná Dobruška měla v něm účastenství, při čemž zhynulo jedenácte měšťanů, jiných obyvatelů Dobrušských nepočítaje. Za trest pak ještě musila Dobruška 10.000 kop zaplatiti. Tou dobou byl kostel zavřen, bezpochyby proto, že nebylo katolického správce duchovního.
Roku však 1630. měla juž Dobruška katolického děkana, jenž zároveň spravoval, ano kněží nebylo, všechny fary panství Opočenského. O závdavách války třicetileté vypravovati bylo by od místa. Jen toho budiž vzpomenuto, že roku 1646. Švédové Dobrušku vydrancovali, nešetříce ani kostelů ani hrobů.
A ještě něčeho nesmíme mlčením pominouti, a to je věc světlá za toho smutného stol. XVII., toho totiž, jak stateční Dobruščané odpověděli roku 1666. pánům krajským hejtmanům mimo jiné také toto: „My českými právy od mnoha let se řídíme a jazyk německý neznáme:“
Věk osmnáctý nebyl v Dobrušce a okolí mnohem příznivější, uštědřuje hojně škod a hrůz válečných. Místo Švédů přicházeli, a to často, Prušáci, a ti nehospodařili o nic lépe. Také vojsko císařské způsobilo mnoho škod a břemen. Všeho toho zevrubně na těchto listech vypočítávati nelze. Nad to vše stíhána byla Dobruška častými požáry, z nichž největší byly roku 1566., 1806., o němž už vypravováno, a roku 1866.
Když roku 1850 byl v Dobrušce magistrát vyzdvižen, zřízen tu okresní soud, kterýž však už roku 1859 na Opočen přenesen.
V Dobrušce se narodil roku 1769. F. L. Hek, muž nyní zapomenutý, ale svého času výborně působivší v ohledu vlasteneckém. Byl´t jedním z nejprvnějších buditelů národních, také literárně činný, jenž vystudoval v Praze filosofii, v rodišti svém se usadil a tu kupčil, maje tu značný vliv na správu města. Byl ve styku se všemi vynikajícími vlastenci v okolí. Divným osudem dostal se později až do Ochranova, kdež překládal české památky českobratrské na jazyk německý. Zemřel r. 1847. v Kyšperce n. O. a jest tam pochován.
„“
OD KLADSKÝCH HRANIC 