Paměti Plesu a Josefova (I. část: do roku 1790) (Josef Duška, 1884-1885)

Josef Duška (1840-1915) byl rodákem z Opočna, jeho život je však spjat především s Josefovem, kde navštěvoval německou trojtřídní školu. Poté co se u otce vyučil obuvník, odešel na několik let na zkušenou do světa (navštívil Rakousko, Itálii a Srbsko). Poté se usadil opět v Josefově. Velikou Duškovou zálibou byla historie. Je autorem knih Nálezy předhistorické v kraji královéhradeckém (1898), Památky po našich pohanských předcích v kraji královehradeckém (1900) a Paměti c.k. pevnosti a královského svobodného města Josefova, se zřetelem k dějinám vlasti a vojenství (1886). Základem posledně uvedené knihy jsou texty, které vycházely časopisecky na pokračování v Ratiboru v letech 1884-1885. Právě tuto časopiseckou verzi uveřejňujeme.

Z Paměti Plesu a Josefova

Až do roku 1780 stávala na prostorách, kde nyní vidíme mohútné hradby pevnosti Josefovské se rozkládati, střední čásť osady Plesské, jejížto vznik dlužno hledati zajisté v oné dávné minulosti vlasti naší, ze které nám praskrovné anebo docela žádné zprávy se nezachovaly psané – v době pohanské. Některé před lety ze země vykopané památky jsou toho výmluvným svědectvím; více takových památek nepochybně při stavbě pevnosti samé – jak to pohříchu ponejvíce se stává – zmařeno bylo.

Prvních psaných zmínek o jsoucnosti osady Plesu dovídáme se v Boškově Codexu při roku 1186, kdež se praví, že Přemysl zaměnil dvě vesnice, a sice Quastici a Pless nad Medhují, za Bydžov.

Tento Přemysl by by tedy nápotomní král český, jenž pode jménem Přemysl Otokar I. nastoupil na trůn český roku 1198. V Codexu nepovídá se však, od koho zaměnil Bydžov za Quastici a Pless, snad od některého z praotcův rodu pánův Kordulův ze Sloupna a Bydžovska, kteří tuto vládli a kteří také v 15. století jako páni na Plese se připomínají.

Při roku 1350 uvádí se ve spise Arnošta z Pardubic nazvaném „Liber Erectionum“, chrám sv. Jiljí na Plese, i praví se o něm, že měl svého vlastního Plebana.

Roku 1415 připomíná se Ježek z Lochenic jakožto pán na Plese; po tomto pak Petr Ples, jehož v držení následovaly obě sestry Kateřina a Eliška, jimž také ještě Levín a Zátluky s Tvrzí Pustou patřily.

Po těchto následoval Václav Ples Heřmanský, který r. 1512 statek Plesský dal v zástavu Jindřichu Berkovi z Dubu a Lípy, ale již r. 1516 opět sám v držení Plesu se uvázal.

Roku 1535 zapsal Jan Ples z Levína statek plesský Markétě ze Sloupna, matce své, a Mikulášovi z Brlohu, kteří roku 1540 se ho ujali, avšak za krátký čas jej zase Janovi, Petrovi, Pavlovi a Veníkovi, bratřím Plesům Heřmanským, postoupili. Jan obdržel potom při dělení-se zámek plesský, prodal ho roku 1555 Pavlovi, bratru svému, po němž ho ujal Krištof; ale tento zase roku 1557 prodal jej Johance Zárubové ze Sloupna a na Bukovině, s kterouž Ples na rodinu Zárubův Hustiřanských přešel. Poslední toho rodu na Plese Václav Záruba prodal Ples roku 1600 Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy, který jej ku svému statku smiřickému přivtělil.

Plesové potom bydleli na Bukovině a Chvalkovicích, až po bitvě bělohorské, když nastala persekuce, nechtěvše se odřící víry svých otcův, volili raději cestu do vyhnanství; bylo to syn Václava Plesa, Vratislav s Jiřím Sádovským ze Sloupna, důvěrným to přítelem Karla ze Žerotína.

A k nim na Chvalkovice na podzim roku 1628 sjížděli se páni a rytíři Čeští a lidu nemálo obecného, by za vůdcovství věhlasného Amosa Komenského nastoupili cestu z vlasti své hrabstvím Kladským do Polska, kdež stalo se jim město Lešno nejpřednějším útočištěm po mnohá léta. Roku 1634, dne 15. února byli bratří Adam a Erdmann Trčkovi v Opočně a v Chebu zavražděni a statek plesský připadl i se Smiřicemi císařskému fisku.

Později daroval je císař Ferdinand II. generálovi Matěji Gallasovi, syn téhož František postoupil roku 1675 Hořiněvsi, Ples a Jásené hraběti Janu Šporkovi, který dal na hořením Plese vystavěti lovčí zámeček a při něm kapli sv. Hubertu zasvěcenou.

Smiřice však prodal hrabě Gallas dne 12. března 1686 paní Isabelle Magdaleně rozené z Pereinu, ovdovělé hraběnce ze Šternberga; tato pak dne 25. února 1698 postoupila je synu svému, Janu Josefu, hraběti ze Šternberga.

Téhož roku 1698 prodal také hrabě Špork statek Ples témuž hraběti Janu Josefu ze Šternberga za 144.000 zl. kupného a 1000 zl. klíčného, kterýžto hrabě statek ten ku panství smiřickému přivtělil. Od Šternberga koupil panství smiřické říšský kníže z Paaru; dne 1. ledna 1870 přišlo však panství smiřické i s Hořeněvsí a Plesem v majetek císařské komory.

Kupní smlouva Janem Václavem říšským knížetem z Paaru a Leopoldem hrabětem z Kolovrat, c. k. presidentem komory, a Janem z Polzí podepsaná a do desk zemských s povolením rad pražských pánů úředníků zřízených vložená dne 6. července 1780 v červenogranátové pamětní kvaterno sub lit. L 16, od Jana Václava sv. Římské říše knížete z Paaru, královského uherského velkokřížníka řádu sv. Štěpána, cís. skutečného tajného rady, komořího plukovníka římského, dvorského generálního dědičných zemí postmistra, zněla: Panství Smiřice s připojenými statky Plesem, Jásenou a Újezdem i se zámkem (mimo nářadí), jednou jízdárnou, dvěma konírnami, pak s ostatním příslušenství, obydlími a hospodářskými staveními, rolemi osetými i neosetými, lukami, zahradami, lesy, rybníky, se všemi podoušmi i robotami a činžemi atd. atd. za 700.000 zl. rýnských, kterážto summa dnem 1. ledna 1780 až do celého zaplacení 4 % zúročena býti měla.

Vesnice Ples čítala tehdá 122 čísel osedlých a chrám Páně sv. Jiljí, jak již bylo pověděno. Táhla se podél břehu Labe a Medhuje od nynějšího Starého Plesu až k nynějšímu Dolnímu Plesu. Nyní  tak nazvaný podklasný mlýn p. A. Procházky již tehdáž stával, a zvyšovala se poloha od tohoto ponenáhlu až k panské hospodě, která stála v těch místech, co jest nyní císařská přádelna; tudy úvozem vzhůru šla z Jaroměře pod „Brdci“ silnice přes dřevěný most přes Medhuji; v levo naproti hospodě, která měla číslo 72, stála kovárna. Od této hospody stával se kopec příkřejší, na jehož nejvyšším bodu, zmíněný chrám se vypínal. Byl stavěn z kamene tesaného ve slohu románském, obklíčen jsa hřbitovem a zdí hražen. U dvířek hřbitovních stály dva velké topoly, potom k západní straně ještě dva topoly. Vchod do kostela byl pod zvonicí, na které visely čtyři zvony, z nichžto největší byl 15 centů těžký, z roku 1404; ten přenešen byl do kostela sv. Václava na Chlomek, kdež ve zkázu přišel. Druhý 12 centův těžký má nápis: „Letha od narození Božího 1560 tento zvon slit jest v Hradci nad Labem“ a nalézá se nyní v zámecké kapli ve Smiřicích. Třetí zvon 6 centův těžký má nápis: „Anno Domini 1722 ad laudem Dei;“ nalézá se nyní na věži garnisonního chrámu v Josefově.

V měsíci prosinci roku 1777 zemřel kurfist Maximilián Josef po krátké nemoci na neštovice, a dům rakouský ihned opověděl podstatné své nároky na některé krajiny, které byl roku 1426 císař Zikmund Albrechtovi Rakouskému v léno dal. Tento případ zavdal Freidrichovi II. dávno kýženou příležitosť, aby ihned udeřil na válečný buben proti Rakousku; neboť nehodlal žádným způsobem svoliti, aby se rozšířiti mělo panství a moc jeho souseda a soka. Avšak také Rakousko neváhalo, i sbíralo se všech stran vojsko dohromady, hlavně pak v Čechách, v zemích Rakouských a v Uhersku.

Marie Terezie dvěma patenty ddto. 12. a 15. ledna 1778 prohlásila tyto krajiny za zabrané:

v kraji Straubingském: hrabství Cham, soudní okresy Abach, Deggerndorf, Diefenstein, Dietfurts, Furth, Heidenau, Pföter, Hengersberg, Wingen, Kohlheim, Kössig, Mitterfels, Parstein, Schambach, Stegen, Stadtshof, Schwarzbach, Viechtach, Linden, Weissenstein, Zwiesel;

v kraji landshutském: soudní okresy Dingolfingen, Eggmühl, Kirchberg, Landau, Osterhofen, Natternberg, Rothenburg;

v kraji mnichovském: soudní okresy Abenberg a Riedenburg;

v kraji burghausenském: soudní okres Schürding;

v Horní Falci: soudní okresy Rötz, Waldmünchen, Wetterfeld.

Dne 1. února t. r. daly se dva armádní sbory, z nichžto každý byl na 30.000 mužů silný, na pochod a překročily přes hranice bavorské, aby tyto annektované kraje, to jest kraje, které za zabrané prohlášeny byly, osadily, čili – abychom užili terminu nyní běžného – okkupovaly. Prvnímu sboru velel generál Langlois; sbor tento měl 7 pluků pěchoty a dvě setniny dělostřelectva i vytáhl z Horních Rakous. Sboru druhému velel generál Kinský; tento měl 8 pluků pěchoty a 70 dělostřelcův i soustředil se u Domažlic, kdež rovněž překročil přes hranice. Oba sbory dohromady čítaly 60.000 mužů se 60 děly.

Kurfist bavorský následník vydal manifest ku svým národům, v němž tyto vyzýval, aby přátelsky se chovali k Rakušanům; svému vojsku pak nařídil, aby všude před vojsky rakouskými ustupovali. Smlouvou pak ze dne 18. února t. r. a přátelským dohodnutím s Rakouským domem postoupil tomuto celou dolení čásť Bavorska se 600.000 obyvateli. Intrikám Friedricha II. nepodařilo se tedy tento diplomatický akt, obratně Kounicem připravený, překaziti, i nastaly v Prusku neobyčejně velké přípravy k válce.

Za takového stavu věcí pomýšlelo se v Rakousku na náležitou obranu a ve všech zemích rakouských sbíralo se pole, i dán rozkaz, aby jednotlivé pluky se vší možnou rychlostí se shromáždily na vykázaných místech na Moravě a v Čechách.

Hlavním střediskem prvotně byla Praha, kdež nahromaděny též ohromné spousty válečného materiálu, jako děl, koulí a bomb, jakož i všech jiných potřeb. Sbor vojska chorvatského, 20.000 mužů čítající, již dne 25. února obdržel rozkaz, aby ze svých stanovisek na tureckých hranicích pod generálem Muthusim rychle do Čech pospíšil. To byli u nás tak známí Panduři. Rovněž i z jiných dědičných zemí vojska na Moravu a do Čech se hrnula.

Na Moravě velel generál Lascy, v Čechách pak Laudon, Haddik a Nadasdy byli hlavními veliteli vojska, které prvotně zaujalo postavení mezi Králové Hradcem a Jičínem; též Praha silně osazena.

Hradby, které zatím úplně byly podél Labe a Metuje dohotoveny, osazeny stálými posádkami i navezeno do nich 300 těžkých děl a hmoždířův, ponejvíce z Vídně. Na Plese ještě zařízen hřbitov kolem kostela sv. Jiljí a na obranu též tam postavena děla. Od Čibuze přes Černilov a Výravu k Vysokému Újezdu zřízena druhá opevněná čára ze čtyř nově vystavených hradeb, které rovněž osazeny děly počtem 24. Na samé hranice dáno silné oddělení Pandurů, kteří je měli střežiti, a pod trestem smrti zakázáno, aby potraviny a dobytek do Pruska se nedovážely. Čehož někteří obchodníci dobytkem z Polska neuposlechli a 100 volů přes hranice Slezské přehnali, na výstrahu jiným oběšeni jsou.

Dne 2. dubna odejel do Čech generální polní maršálek Laudon, dne 7. kníže Lichtenstein a dne 11. sám císař Josef II. s arcivévodou Maximiliánem. Veškeré rakouské armády dnem 1. června obnášely: 116 setnin, 137 praporů a 222 eskadron – sumou 186.868 mužův, 59.612 koňův a 768 děl. (* Mittheilungen des k. k. Kriegsarchivs. 1878. Str. 208.)

Bude snad zajímavo viděti, jak složeny byly jednotlivé sbory armádní dle národnosti; ovšem že u jízdy vřaděn ten onen muž druhdy do sboru jiného než ku kterému náležel.

Český armádní sbor. Velitel: generál zbrojmistr hrabě Wiedt. Pěchota: Arenberg, Batthyány, Brinken, Callenberg, Josef Colloredo (hradišťský pluk), Ellrichshausen, Fabris, Kinský, Koch, Mathesen, Siskovič, Thierheim, Michna, Wallis, Olivier, Wiedt, Wolfenbüttel. – Jízda: Coburg a Zweibrücken, švoležéři, Wurmserovi husaři, 3 pluky dělostřelců a sice: Baurreg, Bernkopp a Kullot. Jim k ochraně dáno 5 praporů granátníkův a 6 praporů posádkových. – Generálův při českém sboru nacházelo se 13.

Sbor uherský a slavonský. Vrchní velitel: generál jízdy hrabě d’Aisasassa. Pěchota: Alton, Gyulay, Preisach. – Jízda: Albert a František Toskana, karabinieři, Maxmilian, Serbelloni, Modena, Brockhausen, Aisasassa, Berlichingen a Caramelli, kyrysníci. Leopold Toskana, Kinský a Lobkovic švoležéři. Dále 2 granátnické prapory, 8 praporů posádkových; 14 generálův.

Haličský sbor. Vrchní velitel: generál jízdy Siskovič. Pěchota: 21. posádkový pluk, Tieliér, Nikolas Esterházy, Nagent. Jízda: Císař, Löwenstein, Darmstadt, Modena, švoležéři; potom: Císař, Nadasdy, Haddik, Barco, husaři; dále prapor granátníků a 18 praporů posádkových, 12 generálů.

Moravský armádní sbor. Vrchní velitel: Baron Ellrichshausen, polní zbrojmistr. Pěchota: Císař, Harrach, Hildburgshausen, Khevenhüller, Lascy, Laudon, Caroli. Jízda: Wüstenberg, švoležéři; 3 propory granátníků, 3 prapory posádkové; 8 generálů.

Štyrský, korutanský, krajinský a tyrolský armádní sbor. Pěchota: Moltke, Königseck, Riese, Durlach, Thurn, Lattermann, Migazi; 1 prapor granátníkův, 2 posádkové prapory; 5 generálův.

Nizozemský armádní sbor. Vrchní velitel: Baron Voghera, generál jízdy. Pěchota: Clerfait, Légne, Kaunitz, Murray, Vierset. Jízda: St. Igron, švoležéři; 2 prapory granátníkův, 5 posádkových praporů; 4 generálové.

Sedmihradský armádní sbor. Vrchní velitel: Baron Preiss, zbrojmistr. Pěchota: Pellegrini, Gyulay, Josef Esterházy. Jízda: Anspach, Trautmannsdorf, kyrysníci; Kálnoky, husaři; 1 prapor granátníkův a 3 posádkové; 8 generálův.

Sbor Dolno- a Hornorakouský. Vrchní velitel: Kníže Karel Lichtenstein. Pěchota: Ferdinand, Lothringen, Deutschmeister, Riedt, Preiss, Stein, Langlois; 3 granátnické, 2 posádkové prapory i 5 generálův.

Lombardský armádní sbor. Vrchní velitel: Hrabě Serbelloni, generál jízdy. Pěchota: Geisrügg, Caprara. Jízda: Gráven, husaři; 1 prapor granátníkův; 5 posádkových; 4 generálové.

Slezský armádní sbor. Vrchní velitel: Generál zbrojmistr hrabě Harsch. Pěchota: Ant. Colloredo, Karel Colloredo. Jízda: Lichtenstein, švoležéři; 1 posádkový prapor; 3 generálové.

Temešsko-Banátský armádní sbor. Vrchní velitel: Baron Mitrovský, generál-lieutenant. Pěchota: 1 posádkový pluk. Jízda: Savoyen, švoležéři; 2 generálové.

Breisgavský sbor. Velitel: Baron Schakusin, generál jízdy. Pěchota: Belgioso; 2 generálové.

Kdežto hlavní sbor rozložen byl mezi Hradcem, Jičínem a Boleslaví, položil se generál Lichtenstein se 12.000 u Oustí. Konečně počátkem měsíce června dán rozkaz, by v celé krajině od pomezí slezského až po Labe osení se posekalo a dobytek veškeren aby za Labe se odehnal ku Hradci Králové.

Dne 3. června prohlášen byl generální pardon pro všechny sběhy, kteří by se vrátili ke svým oddělením do 1. srpna 1778, a takž v tou dobu, za jednání diplomatického, vedeného v plném proudu, stála již rakouská armáda v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jsouc hotova v každé chvíli jíti nepříteli vstříc.

Avšak i v Prusku panoval v čase tom již velice čilý ruch vojenský. Bedřich II. dal celou armádu svou mobilisovati již počátkem února a v měsících březnu a dubnu stahovaly se hlavní síly jeho ve Slezsku mezi pevnostmi Kladskem, Silberbergem a Nisou, jakož i u Frankensteinu a Reichenbachu. Dne 6. dubna odebral se král v průvodu prince brunšvického sám k armádě a ujal se osobně velení, ustanoviv hlavní stan ve vesnici Schönwaldu na úpatí vrchu, na němž stojí pevnosť Silberberg. Bratr jeho princ Jindřich shromáždil silný armádní sbor v Braniborsku a měl operovati společně s vojskem kurfirsta saského, jenž se byl pro krále pruského prohlásil a jenž počal ohrožovati české hranice s této strany.

Spojená tato vojska pruská čítala 176 praporů pěchoty, 230 škadron kavalerie a 720 děl, mezi nimiž nalézalo se 12 velkých těžkých děl na boření hradeb a 2 baterie jízdného dělostřelectva po 10 dělech. Celkem obnášel počet pruské armády 196.377 mužův.

První pruský státní ministr hrabě z Finkensteinu oznámil dne 3. července rakouskému vyslanci hraběti Cobenzlovi, že přestává mezi oběma říšemi veškeré diplomatické jednání, a týž ještě den král Bedřich II. vydal se se 40 škadronami Ziethenských husarův a Baireuthských dragonův a jiným vojskem svým ze Schönwaldu na pochod ku českým hranicím, tedy dříve, než mohl nejrychlejší kurýr doraziti se zprávou tou z Berlína do hlavního stanu císařského, jenž se tenkráte nalézal v Sobotce u Jičína. Hlavní svůj stan měl pruský král na noc prvního dne v Ryškovicích, kdež se s ním spojil sbor generála Wunsche. Moc tato činila předvoj slezské armády. – Den na to následoval ho princ Brunšvický se 30 prapory a 33 škadronami a vzal na večer ležení u Wiese.

Dne 5. července překročil předvoj s králem vesele přes české hranice u Náchoda. Král poručil, by jak pěchota také také jízda s hudbou a vlajícími prapory přes pomezí České země se ubírala, a dovolil svým vojákům, že mohou drancovati jak jim libo, aby prý, jak do slova se vyjádřil, „cítili, že mají nepřítele v zemi“. Sto husarův rakouských, kteří v osazení měli Náchod, bylo šmahem zahnáno, a tak mohly pruské voje bez překážky zaujati postavení na Kramolně mezi Náchodem a Starkočí. – 30 škadron vysláno dolů do nížin ku Skalici a Studnici, by utvořily řetěz proti rakouskému vojsku, jež vysýlalo od Jaroměře až sem slabé zvídky. Silnější sbor vyslán k Novému Městu, kdež u Vrchovin se opevnil.

Princ Brunšvický pokročil z Wiese na Bamberg, a na jeho místo přišel opět generál Tauenzien.

Z Kramolny, kdež král byl ubytován v hostinci „u Turků“, ozbrojeným okem bylo pozorovati v dáli za Labem jasné postavení rakouské armády: v první řadě hradby po výšinách, v krátkých mezerách od sebe; za nimi vojenská ležení, v okolí Jaroměře kde nalézalo se pravé křídlo; první ležení rozkládalo se za Plesem, u lesa směrem k Jásené, druhé na návrších jezbinských, kde nyní prachárny se nalézají, třetí pak od Hořenic ke Kuksu.

Rakouští vojevůdcové před tím byli toho mínění, že Bedřich s hlavním vojem vtrhne do Moravy, proto také silný armádní sbor rakouský pod generálem Lascym zaujal pevné postavení u Olomouce, kdežto v Čechách největší síla soustředěna u Mladé Boleslavi, proti princi Jindřichovi. Ještě v čas však nabylo se přesvědčení ze zpráv vyzvědačských, že hlavní svou silou vtrhne Bedřich do Čech; pročež ihned dány rozkazy, by generál Lascy s největším dílem moravského armádního sboru rychlými pochody hleděl dostihnouti Hradecka, od sboru pak generála Laudona, který byl položen táborem na Jizeře, též silné oddělení vysláno k hornímu toku Labe. Velení nad touto armádou ve Hradecku převzal Lascy, levému křídlu velel generál Hadik u Králové Dvora, pravému generál Wurmser se sídlem ve dvoře plesském. Císař Josef přeložil svůj hlavní stan ze Sobotky neprve do zámku smiřického, potom do Zaloňova, posléze do blízké Rtyni. Síla rakouské armády tou dobou na Labi shromážděné obnášela 100.000 mužův.

Dne 6. byl pro pruskou armádu na Kramolně odpočinek. Toho dne však přirazil princ Brunšvický se svým sborem, a jeho místo na Bambergu zaujal generál Tauenzien.

Dne 7. července provedl král pruský se sborem 1500 pěších a 2500 jízdních osobně ostrou zvídku rakouských posící na Labi. U Ratibořic překročil sbor tento Úpu, obsadiv si zároveň tento důležitý průsmysk pěchotou, by měl zpáteční cestu zabezpečenu. Odtud rozdělili se na tři kolony; jedna brala se po levém břehu Úpy k Doubravici, druhá po silnicí Skalicí k Dolanům, třetí Chvalkovicemi k Malé Bukovině. Na celé této zvídce narazilo se jenom na 5 škadron husarův, které však bez boje couvly nazpět. Král sám s vybraným oddělením svého štábu, náležitou eskortou jsa opatřen, odvážil se až ku Čáslavkům a tu mohl zhlednouti ona silná opevnění, která podél břehův Labe a na návrší Brdském se vypínala, ve středu jejich pak Jaroměř, též hradbami jsouc chráněna. Král se zarazil při pohledu tomto. I hned své mínění pronesl v ten smysl, že těchto jako pevnosť silných posicí nebude lze mocí dobyti. Ostatně beze vší překážky mohl ku své armádě na Kramolně se navrátiti.

Druhý den na to opět císař Josef sám se sborem 2000 jezdcův silným vydal se, by shlédl postavení pruské. Hlavní voj zůstal ve Skalici, pouze 200 husarův posláno napřed až ku Klenému. Tu však vytrhl proti ním plukovník Götz se silným oddělením husarův Ziethenských. – I strhla se první bitka, tak vášnivá, že když Rakušané nemohouce odolati velké přesile, nuceni byli co nejrychleji couvnouti ke Skalici, Ziethenští husaři zároveň s nimi do města vrazili, a ještě na ulici trvala prudká seč. Rakušané ztratili v této šarvátce mrtvých 2 důstojníky a 40 mužův; 2 důstojníci s 28 muži byli zajati. Ztráty pruské udávají se na 2 důstojníky a 11 mužův.

Dne 8. července dal se král s avantgardou, ku které přidáno ještě 10 praporův ode sboru prince Brunšvického, na pochod hlouběji do České země. Ubírali se ve dvou kolonách; první přes Studnici, nechavše Trtice (*Třtice, ed.pozn.) v pravo, okolo jistého dřevěného kříže ku Žernovu, dále pak přes Risenburk (*Rýzmburk, ed.pozn.) k Úpě, přes kterou překročivše táhli ku Světlé, ku Chvalkovicům a stanuli u Vlčkovic.

Druhá kolona brala se vsí Lhotkami a lesem ku Zliči. Odtud nechavše kapličku na kopci v levo, zabočili přes Zblové k Ratibořicům. Tam překročili přes řeku Úpu, davše se k Větrníku a roklemi až k Miskolesům se prodrali, osadivše veškeré výšiny, které zde až ku Krabčicím se táhnou. Slabé oddělení rakouských husarův bylo u Dolan od pruské jízdy dopadeno; avšak na výslovný rozkaz krále pruského nesměli důstojníci přední voj vedoucí ničehož podniknouti, a takž husaři pokojně mohli odtáhnouti.

Okolo 10 hodiny stanul král s 10 škadronami na vrchu nad Krabčicemi k Vlčkovicům se táhnoucím, prohlédl na to ihned ležení u Vlčkovic směrem ku Kladrubům zřízené a provázen jsa jedním pobočníkem vyjel si blíže k Labi se podívat. A tu stalo se, že přiblíživ se houštinami, které břeh řeky lemují, k rakouskému vojsku dostal se do křížové palby zde ukrytých předních stráží rakouských, takže ihned vyslána býti musila oddělení husarův, kteří krajinu od nepřítele vyčistili a na pravý břeh Labe jej zahnali.

Napotom král po pětihodinné jízdě stanul na malém návrší; blíže Kuksu sestoupil s koně a položil se pod strom na trávník; jeho příkladu následovala i suita. Král s netrpělivostí očekával následující sbory hlavního voje, kteréž dlouho, dlouho se neobjevovaly, ačkoliv celá vzdálenosť z Kramolny sem obnáší sotva 2 míle; hluboké rokliny, jež půdou v tomto kraji rozrývají, potom tak okolnosť, že král dovolil drancovati, velice zdržely pochod vojsk pruských. Nerozvážného dovolení králova byloť od vojska v plné míře použito cestou, a velice od generálního štábu Bedřichova proti tomu se reptalo, že ani domův panských nebylo šetřeno; co nemohlo býti odneseno, to bylo zničeno, a tak ozýval se po vsích i městečkách pláč a kvílení obyvatelův. Truhly byly vybíjeny, měděnce vytrhovány – volání: „zle, matičko, zle – Brandenburk je zde“  nemělo konce. – Teprve na večer dorazila pěchota do ležení u Vlčkovic.

Král prožil v tom čase muka, jakých nikde jinde; neboť věděl dobře, že rakouští vojevůdcové musí celý tento, s největší neopatrností prováděný pohyb pozorovati, že znají nesnáze královy, ve kterých tento po několik hodin vězel; věděl, že kdyby dali silným armádním sborům překročiti přes Labe u Jaroměře a Kuksu, a vrhli se na slabé ještě přední voje pruské, že mohlo celé tažení hned na svém počátku velice zlý konec vzíti, ano mohlo se státi, že by i sám král do velikého nebezpečí upadnouti mohl; neboť zmíněnými roklemi chvalkovskými, miskolesskými a ratibořickými bylo by armádě pruské špatně se utíkalo.

Rakouští generálové sice vše pozorovali; ale bylo při poradě vůdcův rozhodně vysloveno, aby rakouské vojsko za žádnou cenu se nedalo vylákati z opevněných posic za Labem, a proto neučiněno ničeho.

Jest jisto, že pruská armáda z Kramolny o 6. hodině z rána vytrhla; za normálních okolností tedy o 3. hodině odpoledne již v ležení vlčkovském nalézati by se musila, kdežto poslední sbory, kterým přišlo až téměř ku Kladrubům ležeti, teprv o půlnoci tam se dostaly.

Výšiny vlčkovické naproti Kuksu a Heřmanicům silně obsazeny a vyhozeny zákopy, do kterých navezena posiční děla, na vinicích, na Kozím vrchu a naproti Kuksu, směrem ku Žirči a Hradišti rozložila se jízda 20 škadron husarův a 20 dragonův. Za nimi potom teprv více k lesu kladrubskému, kterýž od starodávna také „Silva regia“ nebo „les královský“ se nazývá, položeny tři prapory pěchoty a 1 prapor myslivcův. Na výšiny směrem ku Krabčicům položeno 9 praporův pěších, do České Skalice vloženo 5 praporů pěchoty, jimž bylo udržovati spojení se sborem generála Tauenziena na Kramolně.

Dne 9. července dal král silnějšími sbory jízdy ostré zvídky provésti, a sice na levém křídle od Nového Města přes Rohenice, Královou Lhotu až k Libřicům a tu došlo v lese plesském „na Čápovce“ k malé šarvátce mezi pruskou pěchotou a Chorváty od sboru Wurmserova. Druhý sbor pod velením generála Anhalta táhl se od Kuksu ku Králové Dvoru, a všude shledána silná opevnění rakouských vojsk.

V ty dni osadily 2 setniny Chorvátův Heřmanice na Labi a ohrožovaly tak spojení pruských hlídek, kteréž na vrších nad Běluní a Polzovým dvorem zařízeny byly, což těmto velmi nepohodlno bylo, pročež poručil král, by ty dvě setniny z Heřmanic vypuzeny byly.

K tomu cíli, ježto Chorváté na hřbitově a v chalupách, které na břehu Labe se nalézaly, zabarikádováni byli, jsou Heřmanice z 10 děl, která na vrchu „Vinice“ zvaném umístěna byla, po 2 hodiny bombardovány, čímž některé chalupy zapáleny. Dva prapory pěchoty pruské hnaly se k útoku; nemalou nesnáz jim však působilo, že most byl stržen. Teprve po dvouhodinném prudkém boji podařilo se Prusům Chorváty z Heřmanic vypuditi, načež čásť vsi před mostem od Prusův silně osazena, kteří se zde opevnili.

Dne 11. provedl generál Wunsch se silnějším sborem opětně zvídku směrem ku Králové Lhotě; přesvědčiv se však, že Rakušané jsou velmi obezřelými, netroufal si dále. Čtyři dni na to vydal se generál Wurmser s 500 husary a se 300 Chorváty na zvídku a nočního času přepadl ležení na Kramolně, když se byl ještě k němu přidal podplukovník Quasdanovič se svým sborem, jímž byly osazeny Zvole a Rychnovek. Nevyřídili však mnoho; neboť ležení bylo v čas alarmováno a silná oddělení pruská zahnala Wurmsera se ztrátou 20 mužův mrtvých. Při tomto podniku byli generálu Wurmserovi nápomocni dva Poznaňáci (z pruského Polska), kteří byli sběhli od svého oddělení. Avšak Chorváti byli opilí, a tak celá výprava potkala se s nezdarem.

Armáda, shromážděná tehdáž na Kramolně, čítala 23 prapory a 25 škadron. Velitelem jejím byl generál Thodden, poněvadž princ Brunšvický a generál Tauenzien byli povoláni ku králi.

V Náchodě byla dne 18. července zařízena polní pekárna a opevňováno ležení pro 10.000 mužův. Den na to odešlo z ležení na Kramolně 13 praporův a 7 škadron do ležení u Vlčkovic.

Téhož dne 19. července pokusil se opět generál Wurmser přepadnouti oddělení pruské pod generálem Wunschem, ležící u Vrchovin. Avšak bez výsledku. Bylo při tom moc stříleno, aniž by se na obou stranách mnoho vyřídilo.

Dne 20. přede dnem vytrhl generál Anhalt s 8 prapory a 17 škadronami do krajiny trutnovské, směrem k Hostinnému; neboť odtud byla armáda krále pruského od 500 husarův rakouských, kteří zde byli zahnízděni, velice znepokojována. Žádná patrouilla pruská nemohla tudy projíti; ano oni husaři prováděli zde pravé, pověstné své hony na celý pruská oddělení válečná. A právě vyjeli si také na takovou honbu, když tu pojednou narazili na sbor Anhaltův. Strhla se ihned ohnivá bitka, při kteréž ovšem statečnosť Rakušanům nemohla dopomoci k vítězství nad pruskou přesilou; jsouce u veliké menšině musili husaři nazpět couvnouti, zanechavše v rukou nepřítele 2 plukovníky (rytmistry), 1 poručíka (lieutenanta) a 68 husarův v zajetí. Prusové ztratili 8 mrtvých a 20 raněných.

Téhož dne ku poledni vydal se z ležení vlčkovického 5000 mužův silný sbor na pochod ku Hradišti Choustníkovu. Místem bylo ve vesnicích, které mezi hraničící čarou rakouských a pruských vojsk se nalézají, provésti výdatné furažování; neboť pruské armádě, která již po 14 dní na jednom místě byla soustředěna, nedostávalo se potřebné stravy, jak pro mužstvo tak i pro koňstvo, a nedostatek tento pociťoval se tím více, ježto na rozkaz císaře Josefa veškeré osení před početím války posečeno bylo, a co u hospodářů ještě bylo zůstalo, to nevázaná chasa pruská hned první den vpádu svého odnesla a strávila neb více ještě zničila.

Král sám vedl tento sbor. Hned za Hradištěm (*Choustníkovým, ed.pozn.), poblíže cihelen, při lese, narazil na četný sbor pěchoty a myslivcův rakouských, kteří každé další postupování Prusův zameziti odhodláni byli. Zde u této cihelny strhla se bitka, při které Prušáci zahnáni byli a král sám octl se v nebezpečí života; neboť na 15 krokův vzdálí vypálil na něj jistý husar svou karabinu již téměř u samého Hradiště; pouze rychlosti svého koně děkovati měl, že živ odtud vyvázl. (* Relace královského generála Schmettana, strana 67.)

Po této nešťastné aféře vyslán z Vlčkovic generál Dalwich se třemi prapory do krajiny Zárovské přes Kyje, aby zde udržoval spojení s generálem Anhaltem, který nyní se prodral až k Hostinnému. Proslýchalo se tehdáž, že Bedřich zamýšlí přepadnouti s přesilou rakouské posice u Vrchlabí, přejíti zde přes Labe a spojiv se zde s princem Jindřichem, operujícím na Jizeře dosud bez výsledku, má v úmyslu táhnouti přímo na Prahu.

Dne 22. července pokračovali Rakušané od Hradiště výbojně a přepadnuvše pruské přední stráže rozestavené hned za Hradištěm, hnali tyto zpátky k Vlčkovicům. Když však silné sbory pruské počali táhnouti z ležení, ustupovali císařští ke Zboží.

Na zejtří usnesen v hlavním stanu pruském nový pokus o ztenčení redut, zřízených mezi Jasenou a Plesem. Určené k tomu cíli sbory generálův Lossova a Anhalta II. zaujaly hned časně z rána postavení u Nových Dvorů blíže Jesenice. Oba tyto sbory čítaly 8 praporů pěchoty, 11 škadron husarů, dvě stě Bosňákův, a měli při sobě 72 polní děla. Král, princ pruský, princ Brunšvický, několik jiných princův a asi dvacet generálův, kteří se byli připojili k družině králově ze zvědavosti, sledovali pohyby oněch sborův nejprve s výšin u Veselice.

Aby se vlastní cíl výpravy této zakryl, přidáno ke sborům ještě mužstvo, kteréž mělo na starosti shánění potravy, pícování (furažování). Mužstvo toto vrhlo se do nejbližších vesnic, Městce, Nahořan, Dolska a Veselice drancujíc a loupíc, co mu jen pod ruku přišlo.

Zatím postoupil předvoj, skládající se z oněch 200 Bosňákův, k jichž podpoře následovalo 300 husarův, až ku Slavětínu. Hlavní sbor, přešed Metuji, dal se od Veselice k Roztokám a hleděl opanovati výšiny, vypínající se nad touže vesnicí podél Metuje až k Šestovicům. Král s družinou svou stanul na ten čas na hradišti pánů Veselských, bedlivě pozoruje pohyby svých vojsk.

Pravé křídlo rakouské armády se sídlem na Plese záleželo z 8 praporů Chorvatů, 2 plukův husarův, 1 pluku dragonův a mělo mimo děla, která umístěna byla v redutách mezi Jasenou a Plesem, ještě 16 děl polních. Velitelem zde byl generál jízdy hrabě Wurmser s podveliteli generály Wimpfenem a Wartenbergem. Předvoj 500 husarův ležel na hřbetě kopce táhnoucího se mezi Slavětínem a Roztoky až k Jasené, sbor hlavní tábořil blíže plesského lesa. Wurmser sám, jak již sděleno, sídlel v panském dvoře na Plese.

Poněvadž celý pohyb Prušákův proveden byl ještě za úplného šera ranního, nebyl od Rakušanův dříve zpozorován, až oněch 200 Bosňákův s nataženými píkami v plném trysku přikvapilo k ležení husarův za Slavětínem; za nimi hnali se husaři.

K jich podpoře přidělená nejpřednější stráž, která se skládala ze čtyř husarův a jež své stanoviště měla blíže mostu slavětínského, špatně konala svou povinnosť; husaři teprve když se octli v zajetí, zvěděli, že nepřítel jest zde, a tak mohlo s státi, že tábor rakouský byl překvapen dříve, než mohli důstojníci své sbory k obraně sešikovati, a od nepřítele opanován, tak že husaři nuceni byli spásu hledati v nevázaném útěku přes Rohenice až ku Králově Lhotě, kamž je Bosňáci a dragoni pruští pronásledovali.

Zde u Lhoty konečně podařilo se rakouské jízdě sešikovati se v pevné řady; neboť se ukázalo, že nepřítel daleko jest slabší. Nyní pak nastal opačný pořádek: pruská jízda ve svém zanícení bojovném byla příliš daleko od hlavního voje se vzdálila i nemohla hned očekávati podpory; a proto také tak rychle, jak byli ku předu vnikli, zase hleděli nazpět v bezpečnosť uniknouti. A tu když vyjížděli z lesa rohenického, v nevelké již vzdálenosti uzřeli od Jasené cvalem pospíchati celé dva pluky Wurmserovy jízdy; a bylo by jim zajisté špatně se dařilo, kdyby již již nebyl hlavní sbor po ruce býval.

Co takto jízda pruská se anagažovala, pěchota s děly překročila v Roztokách Metuji a hleděla pokud možná nejrychleji oužlabím, v němžto vesnice se rozkládá, dostihnouti dosti prostranného temene nízkého pohoří, které od Nového Města až ku Plesu levý břeh Metuje lemuje, kde by ve válečný šik se rozvinouti mohli; neboť dobře věděl král Bedřich, že na Plese Wurmser se sborem armádním pohotově jest. Král sám dostavil se s družinou právě v kritickém okamžiku, kdy jízdné pluky Wurmserovy hnaly se za jízdou pruskou, která kdyby byla, nemajíc právě jiné cesty, vrhla se na pěchotu právě se rozestavující, mohla způsobiti takový zmatek, že by nebylo lze bývalo králi bitevní šik uspořádati. Král poručil jednomu praporu pěchoty, aby obsadil lesinami pokryté stráně, v pravo od Roztok se vypínající, by takto chránil pravý bok válečného seřadění a zamezoval každé napadení se zadu jeho sboru; 3 prapory utvořily šik opírajíce se o prapor, který byl postaven na stráni lesinami porostlé nad Metují, frontou ku Šestovicím (*Šestajovicím, ed.pozn.); 2 prapory postavily se frontou k lesu rohenickému; tím způsobem utvořen trojhran, za kterým na vršíku umístěna jsou děla pruská, 6 lehkých a jedna houfnice jízdního dělostřelectva; před ně pak, aby úplně zakryta byla, postavena škadrona husarův. Utíkající Bosňáci a oněch 300 husarův zabočili potom v pravo za šik pěchoty.

Rakouské oba dva jízdné pluky, vidouce pruský sbor tak výhodně sešikovaný k boji, zarazily se; potom rozdělivše se na menší sbory společně s oněmi husary, kteříž od Rohenic na bojiště pospíchali, outočně proti řadám pruské pěchoty postupovati začali.

Když již na dostřel z děl se přiblížili ku pruskému sbory, poručil král, který s družinou své stanoviště měl na onom vršku u baterie, by rychle škadrona husarův, která dělostřelectvo kryla, na obě strany se rozjela a začala ihned silnou palbu do řad rakouské jízdy. Škadrona tato, jsouc i střelbou pěchoty podporována, v nedlouhé době jízdu rakouskou v nepořádek uvedla tak, že tato s rychlostí největší hleděla se dostati mimo dostřel nepřátelský.

Když byli v bezpečnosti, očekávali příchodu pěchoty s dělostřelectvem, kteréžto sbory přes Jasenou a Šestovice v rychlém pochodu sem chvátaly. Sbor přes Šestovice postupující snažil se přejíti na pravý břeh Metuje, aby zamezil ústup Prušákův u Roztok, v čemž mu od praporu, který na oněch lesných stráních se byl uhnízdil, ze vší síly bylo překáženo, však konečně, byť i boj byl prodloužen, přece nebylo možno přechodu zabrániti.

Král Bedřich tu najednou octl se u veliké tísni. Se všech stran jsa tištěn Rakušany na něj dorážejícími, měl jen cestu roklí roztockou otevřenou, i musil nyní s největší rychlostí na to pomýšleti, jak by se dostal na druhý břeh Metuje. Veškerou jízdu poslal napřed s něco málo pěchotou a se 2 děly; tito museli, postupujíce po lukách v levo od Roztok, společně s praporem posud ještě na stráni se nacházejícím bojovati proti oné části sboru Wurmserova, který od Šestovic tlačil se, by Prušáky zaskočil. Dva prapory utvořily kruh kol onoho malého návrší, kde byla děla umístěna, jež nepřestávala střely do Rakušanův metati, co zatím ostatní pěchota sestupovala dolů do Roztok; nejposléze, když již i děla přešla, následovala pěchota, nejsouc již více hrubě znepokojována. Neboť Wurmser nesměl dle rozkazu svého daleko od opevnění plesských se vzdáliti; neboť bylo dobře v hlavním stanu ve Rtyni známo Lascymu, že Bedřich takovéto manévry jen proto pořádá, aby Rakušany vylákal z jejich hradeb, maje již přichystaný sbor jiný, který by hradby opouštěné snadno opanoval, a tak aby vylákal armádu rakouskou z jejího přesilného postavení u Jaroměře.

Relace pruská o tomto, v celé válce nejznamenitějším boji praví, že zde u Roztok velmi snadno mohl býti celý pruský sbor zajat, i s králem, se všemi princi a generály, jenom kdyby sbor generála Wimpfena, který od Šestovic operoval, by býval četnější, aby mohl s větším důrazem a větší rychlostí postoupiti k Roztokům a zde zameziti cestu. Nicméně po pětihodinovém boji nedosáhl Bedřich ničehož; ztratil na 150 mužův mrtvých a několik set raněných, i mohl tomu býti ještě povděčen, že beze vší další ztráty zpáteční cestou navrátil se do Vlčkovic.

Týž den generál Zarenta se svým sborem pokusil se u Žirce, aby překročil přes Labe; byl však též od Rakušanův nazpět zahnán.

Tyto nehody byly příčinou, že Bedřich stále u velmi špatné míře byl, což jeho družině pociťovati bylo při každé nejmenší příležitosti.

Dne 24. sjeli se ve Frankensteinu vyslanec Marie Terezie svobodný pán z Thugut s kabinetními ministry pruskými hrabaty z Finkensteina a Herzberga, aby se započalo přátelské jednání stran docílení míru.

Dne 25. sesílen sbor Wurmserův 5000 muži, kteří zaujali postavení nad Roztoky, pěchota i jízda s děly, a tak i s této strany zamezena Bedřichovi cesta, a on, který mínil rakouskou armádu blokovati, sám byl nyní tak těsně sevřen, že hnouti se nemohl ani k Vrchlabí, by proskletil sobě cestu k princi Jindřichovi na Jizeru, ani ku Hradci, by octl se v zadu postavení rakouských. K tomu ke všemu začala mezi vojskem jeho řáditi červená nemoc, která denně na 100 mužův pohltila. Nedostatek potravin pak poháněl mužstvo, mezi nímž velká čásť cizozemcův naverbovaných se nalézala, potom také mnoho Polákův, k deserci, čímž řady pruské stále se tenčily.

V generálním štábu pruském postavení u Vlčkovic pokládáno hned z počátku za nanejvýš nevýhodné; měli prý raději vtrhnouti do Trutnovska, obsaditi všechny vrchy až po Sněžku, a takto jsouce chráněni, odtud měli postupovati, by dosáhli spojení s princem Jindřichem; u Jaroměře že nedosáhnou ničehož. Demoralisace a nepořádek ve vojště Bedřichově dosáhly totiž nejvyššího stupně. Na dvě míle v okolí Vlčkovic vše nadobro zpustošeno; i ve Vlčkovicích samých největší díl dřevěných stavení strhán na palivo, ačkoli bylo na blízku dosti lesův. Střelivo pro mužstvo i dobytek úplně již scházely, a tak poskytovala armáda pruská obraz úplné bídy. K tomu pak docházely s obou bokův znepokojující zprávy o nápadném sesilování se rakouských sborův u Nového Města a Hostinného, z čehož bylo lze souditi, že Rakušané připravují se k rozhodnému vystoupení z defensivy.

Dne 30. zajali Rakušané 20 husarův ze sboru Anhaltova na Kateřinském vrchu u Pilnikova.

Dne 2. srpna přepadeno od sboru Wurmserova oddělení pruské skládající se ze 60 husarův a 20 pěších, kteří byli z Kladska vysláni se spíží k armádě do Vlčkovic a Kleného. 30 husarův a 15 pěších při tom porubáno a špíže i s vozy odňata; a to mohlo se státi takřka uprostřed pruské armády, která měla pěti prapory obsazenu Českou Skalici a deseti prapory výšiny na Kramolně a na Vysokově, kdežto sbor 5000 mužův ležel u Vrchovin blíže Nového Města.

Dne 3. srpna objevilo se rakouské oddělení jízdy i pěších u samého Trutnova, přišedše od Vrchlabí; 200 pruských dragounů dalo se zde do boje s Rakušany, byli však od těchto zahnáni zanechavše na místě 1 důstojníka a 4 muže.

Výprava Bedřicha II. ku Plesu měla za následek, že nastaly v postavení armády rakouské ještě další změny, a sice: podplukovník Quasedonovič, který se třemi prapory osazeny měl Zvol a Rychnovek, pošinut byl o něco ku předu a obsadil Doubravici a Nové Dvory s Veselicí; ve Zvoli zanecháno jen malé oddělení pěchoty, jemuž velel lieutenant; do Čáslavek vloženo 300 serežanů, které lid náš „červenými pláštíky“ nazýval; hlavní pak massa rakouské jízdy, která pod velením generála Serbelloniho rozložena byla u Hradce Králové, pošinuta ke Smiřicím, kdež po obou březích Labe se rozložila.

Dne 5. července byla malá šarvátka u Zvole. 24 černých husarův od pluku Lossowa pod velením lieutenanta Usedoma ukázalo se u Dolan. Rakouský lieutenant, který na kopci Zvolském 30 mužův postavených měl, vydal se těmto v ústrety. Což když velitel pruských husarův zpozoroval, ostavil 8 svých mužův na místě, s ostatními pak uháněl zpět a postavil se v úkrytu do zálohy. Rakouské oddělení, pronásledujíc oněch 8 mužův, bylo posléze se strany a se zadu napadeno, a kdo se vzdáti nechtěl, porubán; jen lieutenant s 5 muži dostal se šťastně na Zvol.

Dne 6. došla do Vlčkovic radostná zpráva, ta totiž, že princ Jindřich se svojí armádou do Čech vtrhnul přes Bomberg a Jablonné (Gabel), kdežto Laudon očekával vpád jeho u Petrovic a Nakléřova. – Mezi generály pruskými převládalo nyní to mínění, že nyní cosi rozhodného provésti se musí, aby armáda ze svého nevýhodného postavení od Vlčkovic byla vyvedena a konečně činně operovati mohla. Veřejně se mluvilo, že nyní se potáhne k Jizeře, kdež obě armády se spojí.

Král sám konečně ke své suitě v ten smysl se vyjádřil, dodav, že spojení státi se může pouze cestou přes Vrchlabí – a o této své vůli také prince Jindřicha zpraviti dal.

Již dne 10. došla však krále od Jizery zpráva, že generál Laudon prince Jindřicha předešel – že všecka důležitá postavení na Jizeře poblíže Turnova sám osadil a že tam na rychlo hradby se stavějí. Princova armáda stála u Českého Dubu a Mimoně. – Na tyto zprávy rozkázal král, aby některé menší oddíly z Vlčkovi přes Kohoutov a Zárov na poledne se vydaly a krajiny u Vrchlabí obsadily.

Ty dni dověděl se generál Wurmser na Plese, že z Kladska vypraven bude velký transport se spíží k armádě králově do Vlčkovic. I umínil si tento velice bystrý a činný generál, že se ho zmocní. Ježto však Prušáci od posledního přepadení u Kleného byli zde velice ostražiti, vyslal generál Wurmser majora Naundorfa se 400 husarův Wurmserovských, by s největší tajností za Novým Městem dostali se průsmykem Olešnickým do hrabství Kladského, a tam mezi Dušníkem a Rückertsem (*Szczytna, ed.pozn.) při silnici, která vede z Kladska do Náchoda, počíhali si v noci na onen transport a sami jej zajali.

K ránu dne 6. skutečně objevily se dlouhé řady vozův se spíží naloženou; bylo jich 240 a 13 markytánek. K ochraně provázel je sbor 80 mužův posádky kladské s jedním dělem. I domnívajíce se, že v domově jsou v úplné bezpečnosti, ubírali se nedbajíce obvyklé vojenské opatrnosti klidně po silnici, když tu pojednou rakouští husaři na ně z úkrytu vyrazili. Průvod vojenský ihned musel složiti zbraň, a řada vozův špížních zapálena tak, že jich 80 úplně shořelo, ostatní pak i se špíží silně poškozeny.

Na tuto zprávu viděl se generál Tauenzien nucena, z Kramolny vyslati do okolí Dušníka silný sbor jízdy i pěších, by odtud rakouské husary vypudili, což generálu Wunschovi také se podařilo.

Dne 7. na obou křídlech se strany pruské furažováno, při čemž ziethenští husaři pod velením lieutenanta Arnstädta dostali se u Králové Dvora do boje s rakouskou pěchotou.

Dne 12. sjeli se opětně vyslancové a ministři válčících státův, tentokráte v Broumově, aby jednali o mír, avšak zase bez výsledku.

Polní pekárna, která dotud v Náchodě se nalézala pod ochranou 100 husarův, přeložena do Trutnova, kdežto velitel pevnosti Svidnice vyslal k jich ochraně ještě jeden prapor braunského pluku pod velením majora Otta; neboť se vědělo, že rakouští husaři až ku Vrajtu (*Svoboda nad Úpou, ed.pozn.) zajíždějí.

Dne 13. srpna vyslal král z reservy na Kramolně 10 praporův, které své stanoviště vzaly u Hořiček; neboť se rozhodl, že s celou armádou od Vlčkovic vytrhne, a tento sbor určen byl k tomu, aby tvořil zadní voj.

Dne 14. vyslány všechny vozy se zavazadly a se spíží napřed, a to údolím chvalkovickým směrem přes Brzici, Komárov, Kyje do Stříteže. Po 38denním ležení u Vlčkovic byla krajina tak vyjedena a zpustošena, že nebylo již ani kousek chleba za drahé peníze lze dostati; dopravy zásob nebyly s to, aby potřebné potraviny v čas na místo dodaly, mezi obyvateli panoval již hlad – to vše, jakož i počátek operování na Jizeře přinutily konečně Bedřicha, aby Jaroměřsko opustil.

U Stříteže, která jest půl druhé míle od Vlčkovic vzdálena, a sice právě na onom místě, kde Bedřich roku 1745 nad Rakušany zvítězil – více k Zárovu – vyhlédl si nové postavení, které mělo tu výhodu, že ve frontě bylo nedobytné; bočná křídla též chráněna byla sráznými údolími; mimo to sbory generálův Anhalta a Dalwicha, které již dříve v této krajině na Kateřinském vrchu a u Pilníkova postaveny byly, mohly nyní s králem býti spojeny.

Dne 15. vydán rozkaz, že armáda časně z rána má býti ku pochodu připravena a stany ještě v noci že se musí strhati, tak aby Rakušané ničeho nepozorvali. Když potom hned v táboře králově u Vlčkovic tlučena byl rekréta, stálo již vše připraveno ku pochodu.

Pochod dál se ve 4 kolonách, a sice: první kolona, kterou vedl princ Brunšvický, brala se přes Kladruby, Kohoutov a Nesytu; druhá, které velel sám král, přes Hořičky a Brusnici; třetí vedl generál Ramin, čtvrtou generál Tauenzien; těmto sborům bylo se ubírati velice těsným úžlabím od Chvalkovic k Brzici a potom přes Brusnici do ležení u Stříteže. – Sboru generála Bülowa, který měl osazeny Českou Skalici a Kleny, bylo táhnouti přes Hořičky. Zadnímu voji, kterému velel generál Lossow a jenž se skládal z pluku černých husarův, nesoucích jméno velitelovo, a z pluku dragonův Bossových, bylo se bráti též údolím chvalkovickým.

Tento pohyb pruské armády pokládal se tehdáž od válečníkův za mistrovský kus non plus ultra.

Na první zprávu o změně postavení Bedřichova nařídil Lascy, by levé křídlo rakouské armády u Vrchlabí značně se sesílilo.

Dne 16. vykonal král před sbory Anhalta a Dalwicha zvídku rakouských posic na Kateřinském vrchu u Pilnikova a poručil by, přední oddělení sboru rakouského generála d’Altona, která v Čermné a Leopoldě se usadila, odtud byla vypuzena.

Brigáda pěchoty, 12 škadron kyrysníkův, 3 pluky dragonův s dostatečnými děly vydaly se před očima krále, by rozkaz jeho provedly, a s velikou odvahou postupovaly na strmé vrchy. Generál d’Alton však se velikou rychlostí hlavním svým sborem vpadl Prušákům v bok a přinutil je, že musili velice rychle ustoupiti zpět. Za to generál Angalt upadl u krále v nemilosť a musil velení odevzdati princi Brunšvickému.

Zbytek pruského sboru, který ještě zůstal na Kramolně, přirazil ku generálu Wunschovi a zaujali postavení na Ratschenbergu u Dušníka, i měli rozkázáno, aby kryli pevnosť Kladskou. Generál Wartenberg vydal se na zprávu o tom se svým sborem přes Jaroměř a Českou Skalici, aby obsadil Náchod.

Král zamýšlel nyní rakouské posice u Hostinného proraziti a tudy si cestu k armádě Jindřichově proklestiti. Za tím účelem musil sbor prince Brunšvického až do Schwarzenthalu (*Černý Důl, ed.pozn.) pod Sněžku odtáhnouti a generál Dalwich k Vlčicím.

Dne 17. srpna princ Brunšvický, sesíliv se sbory generálův Dalwicha a Billerbecka, postoupil ku Vrchlabí a vzal svůj stan u Lanova.

Král, který měl v úmyslu u Hostinného proraziti, zatím změnil tento svůj úmysl a namířil nyní na Vrchlabí. Generál Falkenheim vyslán se sborem do Libnětova, aby kryl zadek armády královy a udržoval spojení s armádním sborem generála Wunsche v Kladsku.

Dne 18. vysláni od sboru Wurmserova přes Jaroměř a Českou Skalici do krajiny polické a úpické husaři, aby tuto obsadili a všechny dovozy z Pruska k armádě králově překazili. Zároveň dal se sbor 12.000 mužův silný, jemuž velel generál Colloredo, od Miletína na pochod, překročil přes pohoří Zvičinské u Třemešné, táhl se podél Labe nahoru k Vrchlabí, aby sesílil levé křídlo rakouské armády. – Král zatím konal přípravy, aby s celou armádou vytrhnouti mohl ze Stříteže tak, aby toho Rakušané nespozorovali.

Za tou příčinou byly vesty, které odtud ku Vrchlabí vedou, a rychlo vší silou opravovány.

Dne 19. zamýšlel generál Colloredo učiniti útok na sbor generála Dalwicha, který u Javorníka na levém břehu Labe se nalézal. K tomu cíli postupovaly již některé oddíly v bitevním šiku proti nepříteli, když tu z nenadání objevila se brigáda pruského generála Billerbecka, kteráž k sesílení sboru Dalwichova den před tím vyslána byla; ohrožovala levé křídlo sboru Colloredova tak, že tento své voje zpět stáhnouti musil.

Dne 20. vysláno tisíc husarův do okolí Úpice a Police, aby vypudili z této krajiny císařskou jízdu, tak aby pruská armáda měla krytý zad.

Dne 21. zaslal král princi Brunšvickému rozkaz, aby dne 22. se svým sborem zaujal postavení u Schwarzenthalu, opíraje se svým pravým křídlem o „Černý vrch“ vysokých již hor Krkonošských.

Dne 22. dal se Bedřich s 20 prapory pěchoty a 25 škadronami jízdy z ležení u Stříteže na pochod do Leopolda, kdež zarazil svůj stan. Pochod dál se ve 3 kolonách přes Staré Buky, Pilnikov a Čermnou. Pravé křídlo armády položeno na příkrý „Vrch Soví“ (Eulenberg), střed u Čermné, levé křídlo kryto bylo strmými horami. – Části armády, která ještě u Stříteže zůstala, velel generál Tauenzien.

Když král do okolí Pilníkova zavítal, vzal s sebou 400 husarův a vydal se na zvídku rakouských postavení za Čermnou, Sejfy Heřmanovými a Lauterwasserem až k Lanovu; při tom strhly se malé šarvátky s císařskými předními strážemi. U Sejfů Heřmanových málem by se bylo stalo, že by král vzat byl do zajetí; neboť celá družina jeho byla již obklopena, ale podařilo se jim přece prosekati se.

Když král konečně velice pracně dostal se na vrchy Lanovské, tu uzřel, že mezi Vrchlabím a Kunčicemi táboří sbor asi 15.000 Rakušanův, a odtud dále k Hostinnému některé menší sbory, každý o třech až čtyřech praporech. Tyto rakouské sbory byly právě v plném pohybu a zaujaly posléze postavení v jediné souvislé čáře podél pravého břehu Labe proti právě přicházející armádě pruské.

Dne 23. srpna byl v leženích pruských v Leopoldě, Schwarzenthale a Stříteži odpočinek.

Toho dne král opět vybral se se 400 husarův na zvídku k výšinám Lanovským, tentokráte však byl již v bezpečnosti; neboť vyslané přední stráže zabraňovaly četám císařským, aby k Labi přiblížiti se nemohly. Král dojel až do ležení prince Brunšvického, a tu mohl pohodlně učiniti to pozorování, že Rakušané až se do těchto neschůdných krajin Krkonošských mají zařízena důkladná opevnění na všech vrších, která každý přechod přes Labe činí nemožným. Král u přítomnosti prince uznal, že zde v této krajině, jestliže se mu nepodaří proraziti obrannou čáru Rakušanův, vezme špatný konec celé válečné tažení toho roku.

Generál Lascy, jemuž zpráva o tomto pohybu pruské armády ihned donesena byla, rozkázal, aby hlavní čásť u Jaroměře soustředěných vojsk dala se na pochod směrem ke Králové Dvoru. Generál Wurmser pak se svým sborem, jenž se skládal ze 30 škadron jízdy, 800 ostrostřelcův a 12 praporův pěchoty a jedné jízdné baterie děl, vydal se přes Hradiště Choustníkovo ke Kocbeři, aby se dostal do zad armády pruské, a tak vždy úžeji se stahoval kruh rakouských vojův kol Bedřicha, který již na to pomýšleti musil, jak by se svými vyvázl z nebezpečí jemu hrozícího.

Generál Lascy sám vzal hlavní svůj stan u Olešnice za Hostinným.

Dne 25. vytáhl generál Tauenzien se zbytkem armády z ležení u Stříteže směrem k Vlčicícm; generál Podewil pak vyslán od tohoto s malým sborem do Volanova, aby udrženo bylo spojení s Trutnovem, kde se nalézali polní pekaři a malé oddělení k jejich ochraně.

Pochod armády té jez zvolna díti se mohl; neboť bylo se jim bráti samými v a roklemi, po neschůdných cestách, takže zadní voj velice se zdržel a generál Wurmser času nabyl, by ho dostihnouti mohl nedaleko za Stříteží. Pět praporův pěchoty, 15 škadron kyrysníkův, 10 škadron dragonův, 8 škadron Bosňákův postavily se mu na odpor jsouce podporovány těžkým dělostřelectvem, kteréž do Wurmserových, ku předu postupujicích řad kartáči střílelo. Ihned tam z Vlčic spěchal pluk generála Podewila, z Trutnova pospíšil pluk Hessen-Philipstatský, kdežto ve středu pluk prince pruského a prapor pluku Erlachského silnou palbou se bránily. Později dostavil se s pruské strany na bojiště ještě pluk generála Krokova. Husaři a dragoni Wurmserovi tak udatně do Prušákův sekali, že těmto na všech stranách bylo ustupovati; díl jich zaujal postavení na Galgenbergu u Trutnova, kdežto hlavní voj utíkal k Vlčicům.

Při tomto boji Prušáci udávají se své strany ztrátu 50 mrtvých; Rakušané mlčí.

Generál Wurmser po té položil se v krajině mezi Stříteží a Pilnikovem, ohrožuje také Trutnov.

Dne 26. učinil Bedřich se svou armádou pohyb z Leopolda do Lauterwasseru; samými neschůdnými průsmyky a úžlabími bylo mu bráti se i vzal svůj hlavní stan v místě posléze jmenovaném. Generál Beck se sborem svým postavil se u Javorníka; princ pruský zůstal, jak byl dříve, u Chotějovic, jen mu byla dána posila; generál Tauenzien zaujal pevné postavení u Vlčic.

27. srpna provedl král zvídku rakouských postavení; tu seznal a přesvědčil se, že Rakušané opět novými sbory valně se sesílili; ve frontě nebylo ani lze pomýšleti na to, by mohl útok na postavení jejich se činiti, s levého boku nebylo jich lze obejíti pro nebetyčné vrchy Krkonošské.

Generál Wurmser se sesíleným sborem svým byl armádě pruské na zádech.

Princ Jindřich zatím marně se namáhal, aby prorazil opevnění na Jizeře; generál Werner, který se sborem svým v hořením Slezsku proti císařským operoval, též nemohl ničehož vyříditi, a tak byl Bedřich, kterémuž Prušáci „Velký“ říkají, u Leopolda a Lauterwasseru „v pytli“, i umínil sobě, že dříve než by snad připravovaná jemu katastrofa nastati mohla, svoji armádu zase z Čech vyvede.

Zpáteční ústup nebyl však tak snadný v krajině horstvem a roklemi tak proryté; mimo to neustávali císařští Prušákům dávati pociťovati svou přítomnosť, takže mohl na takový ústup odvážiti se jen vojevůdce tak zkušený a obratný, jako byl král pruský.

Dne 2. září vysláno z Trutnova 50 povozův, by v lese, který mezi městem a Kyjemi se rozprostírá, dříví nabraly a pro pekárny pruské přivezly; byly však od husarů Wurmsových zajaty.

První dnové měsíce září přinesly krajině podkrkonošské vydatné deště, takže nebylo na žádnou větší akci vojenskou po obou stranách válčících ani lze pomýšleti. Když potom dne 6. obloha se vyjasnila, byly veškeré cesty a silnice proměněny v pravá bahniště, Bedřichovi však nicméně nezbývalo nic jiného, nežli že v tomto špatném stavu silnic musil započíti ústup s celou svojí armádou z Čech, kdež byl plné 3 měsíce zmařil a ani toho nejmenšího úspěchu nedosáhl.

Bedřich musil též na velice rychlý ústup pomýšleti, neboť dle sepisu veškerých zásob potravin, které byly v krajině zdejší násilně obyvatelstvu odňaty, se ukázalo, že jen as na 2 nebo 3 dni ještě s potravinami vystačí, a zásilky z Pruska jen velice zvolna a s nebezpečím sem docházely; koňstvo bylo v největší části zhubeno nedostatkem krmiva a velikým namáháním, takže všude plno mrch se povalovalo.

Generál Tauenzien vyslal v ty dni jeden prapor pěchoty a 100 husarův ze svého ležení u Vlčic do krajiny u Temného důlu u Vrajtu, aby aspoň na jeden nebo dva dni potravin sboru sehnali. Než i tu našli již rakouské myslivce a pěchotu, kteří údolí schwarzenthalské a Riesengrund obsazeny měli a pruskou výpravu se ztrátou 1 rytmistra, 6 husarů, 4 pěších mrtvých, 10 husarův a 4 pěších raněných nazpět zahnali.

Na to vyslán od krále jeho adjutant plukovník z Götzu se silnějším sborem do krajiny té, aby Rakušany odtud vypudil; neboť to byla jediná cesta, kterou armáda pruská bráti se mohla při své retiradě.

Dne 7. poslána jsou veškerá těžká děla nazpět, a na ochranu jich dán generál Dalwich se sborem, kterémuž velel. Téhož dne okolo 10. hodiny bylo slyšeti z krajiny, kde princ pruský a generál Tauenzien tábořili, silnou kanonádu. Oba tyto sbory vydaly se ještě naposled na to, aby sobě v osadách Kocléřově, Záboří, Čermné potravin opatřily. Při tom narazili na Chorváty, kteříž jim práci znesnadniti hleděli, a to s úspěchem. K tomu došla od generála Wunsche z Levína do hlavního stanu králova zpráva, že Rakušané, jichžto tři prapory byly u Olešnice, přešli přes hranice slezské, napadli pluk Gillern na Ratschenbergu a že jen s těží se ubránil moci jejich.

Dne 8. konečně nadešla doba, kdy celá armáda pruská dala se na pochod zpáteční. Bylo poručeno, aby jakmile se bude tlouci retraite, časně z rána stany hned se strhly a dva prapory, které měly obsazeny výšiny lauterwasserské, aby se táhly zpět Lauterwasserem (*Čistou v Krkonoších, ed.pozn.) a obsadily výšiny v pozadí se vypínající. Jízda nesměla dříve odjeti, až pěchota na oněch výšinách se postavila; a po té musil princ brunšvický se svým sborem úžlabinou schwarzenthalskou hledět dostihnouti „Tří domů“ (Dreihäuser), kdež se utábořil; měl s sebou 13 děl.

Druhá kolona pod velením generála Ramina šla přes Sejfy Heřmanovy a Leopold; 5 škadron ziethenských husarův musilo zůstati zpět, aby pochod ten kryly. U tohoto sboru nalézal se král. Tato kolona šla na Vlčice. Když celý sbor v plném pochodu, táhna s sebou 40 polních děl, nalézal se v průsmyku leopoldském, objevili se rakouští husaři, rozehnali slabé oddělení pruské jízdy a vrazili do zadního voje králova do průsmyku. Generálu Raminovi podařilo se však ještě zavčas umístiti jednu batterii na okraj průsmyku blíže Čermné, z kteréžto batterie na dorážející rakouské husary z kartáčův páleno bylo, tak že na první výstřely hned 13 husarův s koni se válelo. V tom dostavil se císař Josef sám osobně na blízko bojiště a poručil, aby se od dalšího pronásledování upustilo, načež Prusové dostali se bez překážek do ležení u Vlčic, až teprve u večer, neurazivše za celý den více než 1 ½ míle cesty.

Princ Brunšvický dostal se s hlavním vojem svým šťastně do krajiny schwarzenthalské, ale jeho zadní voj musil se brániti proti dorážejícím Rakušanům. Do večera potom přibyl do Tří Domů, kdež rozbil ležení. Princ pruský se svým sborem zaujal postavení u Pilnikova. Rakouský hlavní armádní sbor na zprávu tuto přešel u Králové Dvoru přes Labe a hleděl dosíci krajiny u Stříteže a Brusnice.

Dne 9. strhla se u Pilnikova malá šarvátka předních stráží, dne 9. a 10. dopravována jsou děla pruská směrem mezi Trutnovem a Vrajtem, 11. byl odpočinek pro armádní sbor.

Téhož dne došly zprávy, že Lascy dal u Nových Zámků a Libnětova dvěma sborům, z nichž každý byl 10.000 mužův silen, překročiti přes Labe, a proto poručil král majoru Köhlerovi, aby provedl ostrou zvídku v krajině Tří Domův, dav mu k tomu jeden prapor pluku Kollerova, 5 škadron ziethenských husarův, 5 škadron Thunských dragonův a 200 dragonův pluku Krokova. Major Köhler měl nařízeno, aby za každou cenu přivedl zajaté, od kterých potom král doufal, že se doví bezpečných zpráv o síle, postavení a úmyslech císařských.

Výprava dala se v pochod směrem k Humburkům a v houštinách položili se do zálohy. Za nedlouho objevila se rakouská patrouille o 12 mužích. Když se však něco přiblížili, stalo se, že neopatrností Prušáci se prozradili, načež Rakušané rychle nazpět pádili; za nimi vyřítilo se neméně než 120 husarův a 80 dragonův pronásledujíce je až za Střítež, kdež objevily se přední stráže v té krajině tábořícího sboru rakouského. Když byli 4 muži zajati, upuštěno od dalšího pronásledování. Od těchto zajatcův dověděl se v. Köhler, že jest to sbor generála Wurmsera 5000 mužův jízdy a 2000 mužů pěchoty čítající.

Generál Wurmser dal ihned svůj sbor alarmovati a jít vstří objevivšímu se nepříteli, a tu u Rokytníka došlo k malé šarvátce; neboť vida major Köhler přesilu, velice rychle ustoupil na Galgenberg u Trutnova, kamž Wurmser odvážiti se nemohl, any také již jiné sbory na pomoc majoru Köhlerovi pospíchaly. Moc při tom z děl se střílelo, ale ztráty na mužstvu jen nepatrné se udály. Sbor generála Wurmsera na to utábořil se mezi Stříteží a Rokytníkem.

Den 12. září byl odpočinkem pro pruskou armádu. Dne 13. téhož vysláno dělostřelectvo pruské jako i zavazadla přes řeku Oupu a 3 prapory ode sboru prince Brunšvického zaujaly postavení na výšinách u Mladých Bukův (Jung-Buchen).

Dne 14. září vtrhla armáda králova z Vlčic do krajiny trutnovské a vzala ležení u Starého Města. Princ Brunšvický se svým sborem postavil se u Mladých Bukův (Jung-Buchen). Král zarazil hlavní svůj stan ve Starém Městě, princ pruský se 6 prapory pěchoty a 15 škaddronami jízdy položil se na Galgenbergu.

Princ Brunšvický na svém pochodu od Rakušanův byl silně pronásledován, takže s velikým úsilím brániti se musil. Když konečně ode sboru králova oddělení na pomoc mu přispělo, mohl ústup dále se provésti; princ však ztratil 78 mrtvých a 93 raněných. S rakouské strany bojoval zde sbor generála Siskoviče, jenž se skládal z plukův pěších: Siskoviče, Esterházy, Colloredo a z hraničářův.

Den 15. byl odpočinkem pro armádu pruskou. Jen na levém břehu řeky Oupy stojící těžká děla a povozy pod ochranou 4 praporův pěchoty a 3 škadron jízdy daly se na pochod k Olešné (Golden-Oels). Jiná kolona pohybovala se k Žacléři, polní pekárna z Trutnova dopravena do Landshutu.

Dne 16. vyslán generál Schwarz se 3 prapory do Trautenbachu, kdež zaujal postavení tak, aby králi s armádou u přechodu přes řeku Oupu překážky klásti mohl.

Generál Wurmser tyto dni pořáde zenpokojoval sbor prince pruského na Galgenberku. Ježto však tento se opevnil, nemohl nic rozhodnějšího proti němu podniknouti. Také generál Keller, který se 3 prapory stál u Volanova byl silně znepokojován.

Den 19. určil král ku přechodu armády přes Oupu. K tomu cíli přešlo nejprve 6 praporův s několika batteriemi dělostřelby přes řeku, aby ústup kryly. Jeden prapor postaven na tak zvaném Hummelsbergu za Kalnou Vodou (Trübwasser), druhý prapor na výšiny trautenbašské, třetí na Forstberg naproti staroměstským mlýnům, kdež zaujal sám král se svojí družinou stanovisko. Pátý a šestý prapor obsadily výšiny od Hummelsbergu naproti samému Trutnovu. Všechny prapory měly svá děla u sebe, mimo to postaveno ještě 6 těžkých děl na kopci proti Trutnovu.

Nejprve dal se na to v pochod sbor, jemuž velel generál Keller; nepřítel následoval ho jen velice zvolna od Volanova. Zároveň opustil princ pruský Galgenberg se svým sborem, což když generál Wurmser zpozoroval, ihned dal vrch obsaditi a těžká děla na temeno jeho vyvézti; tu ihned počaly pruské baterie ostrou střelbu z Hummelsbergu na rakouské dělostřelectvo, jemuž byly u veliké převaze.

Princ Brunšvický zatím přešel se svým sborem přes most „Hammerbrücke“ zvaný, mezi Starým Městem a Kalnou Vodou (Trübwasser).

Hlavní armáda králova brala se přes staroměstský mlýnský most, dala se potom v levo podle Trautenbachu ubírajíc se po vrchu, který se jmenuje „Forst“. Tento pohyb proveden, aniž bylo dále se strany Rakušanův překáženo. Ale když již veškeré voje byly dostaly se za onu obrannou čáru, která z oněch 6 praporů byla utvořena, a když již i tyto prapory k tomu se měly, aby za armádou následovaly, tu objevili se náhle husaři a pěchota rakouská v houštinách u řeky Oupy a započali prudkou palbu na pruské prapory. Od Voletin objevil se jiný sbor rakouský, který když tam překročil přes řeku Oupu, hleděl se dostati armádě, kterou král sám vedl, v bok. Ale zde měl prapor Reutzlova pluku arrièregardu, zde strhla se tudíž prudká bitka u hořeního Trautenbachu. Když však podařilo se Prušákům na výšiny vyvézti svá děla, nemohli císařští dále postupovati. Král pak ještě rozkázal jedné baterii, aby jela zpět, a když i z této do sboru rakouského kartáči se pálilo, přinuceni Rakušané zpět se táhnouti.

Na to mohla se celá armáda do ležení u Trautenbachu rozložiti. – Prusové dle svých udání ztratili při tomto přechodu 14 mrtvých a 21 raněného; mezi nimi podplukovník Sydow.

Dne 20. byl u pruské armády odpočinek, jen že v osadách Krinsdorfu, Lamperticích, Olešné, Černé Vodě a Koenigshanu se furažovalo, či lépe řečeno, vše se bralo, nač kdo padl.

Dne 21. dala se armáda pruská v pohyb ku Žacléři a vzala ležení mezi tímto městem a mezi Lamperticemi.

Zatím byly rakouské sbory u Oupy se sesílily a napadly sbor pruský na Forstbergi. Myslivci pruští, kteří na tom kopci nemohli palbu rakouských vydržeti, táhli zpět na pluk Kellerův; ale to neodstrašilo císařské, že vzali tento celý sbor se všech stran do ohně. Král tím opětně se viděl nucena poslati ohroženému sboru výdatné pomoci, takže císařští musili zpět. – Pruské ztráty udávají se na 24 mrtvých a 26 raněných.

Sbor prince Brunšvického zaujal postavení u Rýchor. Potom když zprávy došly, že Rakušané se silou táhnou do Moravy, vyslán jest do Horního Slezska.

V ležení u Žacléře zůstal král až do 14. října, kdežto Rakušané silně měli obsazenu čáru obrannou na řece Oupě, aniž však pokusy činili, by znepokojovali ležení Bedřichovo.

Dne 15. daly se pruské veškeré sbory na pochod ze Žacléře a vzaly sobě zimní byty: u Landshutu, u Friedlandu a Schmiedebergu.

A tak, když i princ Jindřich velmi rychle zpět se táhnouti musil, ukončilo se válečné tažení na půdě české, aniž Bedřich co dokázal, maje proti císařským armádu silnější o 30.000 mužův. Bystrým generálům rakouským podařilo se bez velkého krveprolití pruské sbory ze země české vytlačiti, zároveň pak podán důkaz, že Bedřicha štěstí válečné již opustilo. Opětně dáno tomuto tažení jméno: „Válka o bavorské dědictví;“ náš lid však, tak zubožený v těchto krajích, nazval ji „válkou bramborovou“, poněvadž jen samé přeháňky, ale žádné velké bitvy se nesváděly. Nicméně pokud se týče taktiky a strategiky, byly v této válce vykonány mnohé pohyby, které jsou kusy mistrovskými ve válečnictví, dle dobrovzdání znalcův.

Když bylo pomezí české naproti Kladsku silně osazeno, hrnula se veškerá síla rakouská do Moravy; a tam vlekly se ještě operace válečné až do 8. března 1779, kdy zjednáno příměří mezi válčícími mocnostmi, a konečně dne 13. května 1779 uzavřen v Těšíně mír.

Konečně ještě stůjtež zde ztráty obou armád proti sobě bojujících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku až do uzavření míru.

Rakouská armáda ztratila: mrtvých: 9 důstojníkův, 265 mužův – raněných: 4 důstojníky, 123 muže – zajatých: 62 důstojníků, 2802 muže; pohřešováno vůbec 137 mužův. Úhrnem ztráty obnášejí 75 důstojníkův, 3327 mužův a 1624 koní. – Nemocmi zemřelo: 5 generálův, 74 důstojníci, 12.546 mužův. Od svých oddělení sběhlo (desertovalo): 3012 mužův, 256 koní. Mimo to ztraceno 6 děl, 1 prapor, 1 kůň.

Ztráty pruské udávají se takto: padlých, raněných neb zajatých: 1 generál, 87 důstojníkův, 3364 mužův a 2384 koní – sběhli od svých oddělení: 16.052 muži, 1451 kůň. Úhrnem bylo ztrát: 1 generál, 87 důstojníkův, 19.416 mužův, 3835 koní; 5 děl a 22 prapory vzaty.

Dříve než ještě císař Josef v měsíci září odejel od armády do Vídně, konala se ještě na Plese porada o stavbě pevnosti v Jaroměřsku. A tu generál Lascy po uvážení všech okolností a zkušeností rozhodně o to se zasadil, by nová pevnosť na Plese se stavěla, kdežto někteří pro Zvol se vyslovovali. Císař Josef úplně schválil návrh Lascyho, a zároveň vysloveno, že hned po ukončení války ku stavbě se má přikročiti. Což stalo se také hlavně z té příčiny, aby válkou vyhubeného kraji podkrkonošskému poskytnuto bylo výdělku.

Císař Josef II. strávil po čas války v Čechách 81 den. Do Jaroměře zavítal dne 16. června a byl zde přes noc, načež odebral se na ráno do Hlušic, odtud pak dne 19. do Mladějova, kdež pobyl až do 29. června. Dne 30. nocoval v zámku smiřickém, 1. července v Chrudimi, 2. zase ve Smiřicích, 3. v Hostinném, 4. a 5. zase v Mladějově; 6. dorazil do Hořiněvsi, kdež přenocoval. Odtud odebral se do Rožnova, kdež strávil noc dne 7. července. Od 8. do 10. byl v Zaloňově, odkudž dne 11. hlavní stan přeložen do Rtyně u Jaroměře, kdež zůstal až do 9. srpna; bydlel tam císař Josef II. v čísle prvním. Dne 10. srpna odjel do Mnichova Hradiště, kdež se zdržel do 14., načež 15. a 16. opět nocoval ve Rtyni. Od 17. do 21. byl v Zálesí u Králové Dvora, odkudž dne posledního téhož měsíce odejel do Vídně. (* Ředitelství c. k. dvorní knihovny zaslalo písateli těchto „Pamětí“ opis zápisek Fr. Ludvíka de Selliers, chevaliera de Morauville, c. k. officiala při tajném dvorním archivu, jenž byl cesty s císařem Josefem konal. Vlastní obsah těchto zajímavých zápisek podán bude ku konci „Pamětí“.)

Článek tento zakončuji stručným životopisem muže, který v této válce úloze své co nejskvěleji dostál, na Plese po delší čas přebýval a našich sympathií v plné míře zasluhuje.

Dagobert Zikmund říš. hrabě z Wurmseru, rytíř z Ortenau, pán na Wendenheimě, Sundhausenu a Schaftelsheimu, c.k. polní maršál, tajný rada, komoří, velkokřížník řádu Marie Terezie, držitel osmého husarského pluku, narodil se dne 7. května 1724 ve Štrasburku v Elsasu a sice z bohaté rodiny, jejíž původ lze stopovati až do XIII. století. Již v kolébce určen byl pro stav vojenský a otec obrátil veškerou snahu svou k tomu, aby synu dostalo se pečlivého vychování v tom směru a aby vzbuzena byla v něm láska ke všemu, co s válkou souvisí. Mladý Wurmser učil se pak tomu všemu s pravou vášní. Záhy vstoupil do služby svého krále, pověstného Ludvíka XV., a bojoval nejprve proti Rakušanům. Byla to ona zajímavá válka v Čechách v roce 1742 a Wurmser měl příležitosť vyznamenati se zde zvláště ve válce partisánské.

Ve válce sedmileté byl již brigádníkem a velitelem husarského pluku, s kterým velice udatně bojoval ve všelikých akcích proti Prušákům; neboť tehdáž účastnila se Francie boje proti Prusku po boku Rakouska.

Zajímavým, až dosud nezcela jasně vysvětleným momentem v životě Wurmserově jest jeho povýšení za hraběte svaté římské říše Německé, což se stalo v roce 1761.

Dva roky později učinil vévoda Lotrinský baronem Wimpfenem Wurmserovi nabídku, by přestoupil i se svým sborem do služby rakouské.

Na toto vyzvání odpověděl Wurmser francouzským listem, kterýž se jako první listina téhož bohatýra v c. k. vojenském archivu chová, následovně:

Monseigneur! Pan baron z Wimpfenu doručil mi velice dobrotivou zprávu, kterouž mne Vaše královská Výsosť poctila. Zpráva ta zaujímá veškerou moji mysl a může moji touhu ve službách u Vašeho Veličenstva jen rozmnožiti. Mám tu česť, uvědomiti Vaši král. Výs., že jsem obdržel od vévody Choiseula list, ve kterémž mi věděti se dává, že král dovoluje mně vstoupiti s mým sborem do služeb Jejího Veličenstva, císařovny a královny. Následkem toho mínil jsem poslati sbor asi 900 mužův do Weselu, ale pan Vogué, který zde velí, oznámil mi, že toho nemůže dříve dopustiti, dokud nedostal v tom směru rozkazy ode dvora. Kojím se však nadějí, že rozkazy ty za nedlouho přijdou a několik těch zmeškaných dní nebude v tomto ročním počasí našim službám u Vašeho Veličenstva na újmu. Prosím pak, Monseigneur, abyste ráčil dobrotivě přijati výraz hluboké úcty, s kterouž zůstávám Vaší král. Výsosti nejponíženější a nejposlušnější sluha

Wurmser.

Ve Frankfurtu dne 2. ledna 1763.

Karel Lotrinský odpověděl na toto psaní již dne 10. ledna a vyslovil při tom úpalnou důvěru v oddanosť Wurmserovu v každém případu, přál si však, aby ta záležitosť urychlila se co nejmožněji, ježto dobrovolnický sbor jeho určen jest pro Nizozemí. Co pak se týče síly a složení sboru tohoto, tu pozůstával celý z jednoho pluku pěchoty, pluku husarův a pak jedné setniny dělostřelby se 6 děly. Pěchota čítala dva prapory po dvou granátnických a šesti fusilírských setninách, husaři měli šest škadron o dvou setninách. Celkem měl čítati sbor 1250 mužův, ale nebyl ani úplně ani důkladně vyzbrojen; pročež dán jest rozkaz, aby ho Wurmser doplnil, a tu s ním smluveno: 1. Hrabě Wurmser vstoupí do c. k. služeb v hodnosti generál-majora, a kdyby v případě uzavření míru přestoupil opět v jinou službu, obdrží titul polního podmaršálka. 2. Aby sbor svůj mohl úplně vyzbrojiti, vyplatí se mu sedm set livrů (frankův), a sice polovina hned když sbor jeho přestoupí do c. k. služby, a druhá polovina ve dvou lhůtách a sice po opatření zbroje a po úplném postavení celého sboru. 3. Velitelé obou jeho plukův, baroni z Wimpfenu a Kirchheimu, budou jmenováni c. k. plukovníky; v případě míru, kdyby jinam chtěli přestoupiti, dostanou titul generálmajorův. 4. Oba tito plukovníci mohou své hodnosti a služné podržeti i v čas míru; ostatní všichni důstojníci mohou však beze všech okolků, když by eráru k obtíži byli, býti propuštěni.

Za deset rokův rakouské služby stal se polním podmaršálem a držitelem Luszinského, a když tento v roce 1775 byl rozpuštěn, FML. Nauendorfského husarského pluku č. 8.

První příležitosť, aby mohl nabýti zásluh o novou vlasť, naskytla se Wurmserovi teprve ve válce roku 1778, kdy mu uloženo krýti pravé křídlo armády generála Lascyho na Plese. V průběhu našeho líčení této války seznali jsme jeho smělé a ponejvíce šťastně provedené výkony a k jeho kménu poutají se dle souhlasného úsudku tehdejších předních znalcův válečnictví ty nejznamenitější výsledky celého tažení.

Císař Josef odměnil tyto služby Wurmserovy dne 21. listopadu 1778 komandérským křížem.

Zbývá mi jen ještě krátce pověděti o výkonech Wurmserových v této válce za hranicemi České země, ve Slezsku, kdež v ní bylo pokračováno.

Na počátku nového roku 1779 umínil sobě Wurmser zmařiti úmysly pruského generála Wunsche, jenž zamýšlel vyhnati Rakušany z jich postavení u Zuckmantelu. Wurmser odhodlal se provésti to smělým vpádem do Kladského hrabství, kdež mínil zmocniti se opevněných míst Habelsschwerdtu a Schwedelsdorfu u Kladska.  Wurmserův sbor, rozložený po českých hranicích od Olešnice za Novým Městem až k Wiegstadtlu, rozdělen na pět kolon, které měly vtrhnouti do nepřátelské země v následujícím pořádku: První kolona pod velením generálmajora hraběte Kinského táhla z Wiegstadtlu (*Wichstadtl, nyní Mladkov, ed.pozn.) přes Mittelwalde (*Międzylesie, ed.pozn.) ku Konradswalde (*Konradów, ed.pozn.) s tím určením aby tamo tábořící pruské voje tak zaměstnávala, aby oněm, které skutečně od Wurmsera napadeny budou, nemohly přispěti ku pomoci. Druhá kolona pod generálem Alvinzim a třetí pod plukovníkem Pallavicinim měly rozkázáno vésti přímo útok na Habelsschwerdt (*Bystrzyca Kłodzka, ed.pozn.), první z Barzdorfu (*Bartošovice, ed.pozn.), druhá z Kronstadtu. (*Kunštát, dnes část Orlického Záhoří, ed.pozn.). Čtvrtá kolona, vedená generálmajorem Terzym, šla přes Olešnici, Dušník a Neu-Haide (*Polanica-Górna, ed.pozn) přímo k útoku na Schwedelsdorf (*Szalejów, ed.pozn.) Při této koloně nalézal se sám Wurmser. Pátá kolona měla rozkaz táhnouti přes Rückerts (*Szczytna, ed.pozn.) a Ludwigsdörfel (* Ludwikowice Kłodzkie, ed.pozn.) proti Kladské pevnosti, zaujati zde výhodné postavení a krýti ostatním kolonám bok proti Kladskému Hrádku, Neúrodě (*Nowa Ruda, ed.pozn.) a Silberbergu (*pevnost Srebrna Góra, ed.pozn.)

Wurmser zosnoval celou výpravu tak tajně, že až do samého vpádu, jenž se stal v noci se sedmnáctého na omsnáctého ledna 1779, zůstalo vše největším tajemstvím.

Výsledek byl dle relace Wurmserovy, datované v Novém Městě n. M. dne 23. ledna t. r., jak následuje:

„Obě kolony plukovníkův Pallaviciniho a Alvinziho dostavily se dle disposicí svých, opatřeny jsouce žebříky, dne 18. ledna o jedné hodiny s půlnoci současně před Habelsschwerdt na straně české brány. Na dané znamení nasadily obě kolony žebříky své na zdi města, překročily tyto jakož i palisády a pan plukovník Pallavicini vlastní rukou otevřel bránu. Jeden důstojník z jeho družiny byl usmrcen ranou z děla, kteréž umístěno bylo ve městě naproti bráně. Plukovník Alvinzi kázal po té hnáti útokem se své strany na druhou bránu a zde padl setník hrabě d’Alton. Stráže kladly tvrdošijný odpor; oheň křižoval se ve všech ulicích, ze všech oken stříleno, avšak kolony naše postupovaly za stálého provolávání „vivat“ až ku hlavní stráži. Pěchota Fabrisova dostala se ku hlavní stráži o něco dříve, než d’Altonova, dobyla jí a ukořistila 10 praporův zde schovaných jakož i jedno dělo. Pruský generál princ z Hessen-Philippsthalu předveden byl plukovníku Alvinzimu jakožto vězeň, načež veškerá posádka s 25 důstojníky složila zbraň.

„Kolona barona Terzyho, vyslaná k útoku na tvrz Schwedelsdorf (*Szalejów Górny, ed.pozn.), dorazila na místo teprve o 9. hodině. Přední voj pozůstával z divise Svatojirského, z divise de Lignyského, ze sta mužův od Murrayského a z divise Colloredského pluku pěchoty pod vedením podplukovníka Mersche. Sílu obsádky nebylo možno vypátrati a pro velmi hustou mlhu nebylo ani dobře pozoravati obrysy pevnůstky. Mužstvo postupovalo však odhodlaně v před. Přístup ke zdem, stížený širokými příkopy a palisádami, byl velmi obtížný; pročež dal velitel bombardovati tvrzku z houfnic tak dlouho, až se vzňal oheň. To mělo účinek; neboť posádka sestávající ze setníka, poručíka a šedesáti mužův vzdala se na milosť a nemilosť. Ve tvrzi ukořistěny jsou dva hmoždíře.

„Co se toto dálo, blížila se z Kladské pevnosti pod velením generála Lengsfelda posila a posádce právě kapitulující dáno dvěma výstřely z děla znamení. Generál Terzy poručil třem husarským divisím, aby se vrhly na nepřítele, načež pruská jízda táhla se zpět a osamělá nyní pěchota utvořila čtverec, do kterého naši husaři tak statně sekali, že co nezůstalo na místě, bylo zajato. Další dva prapory, spěchající ku posile, rychle se obrátily a kvapily ke Kladsku. Při tom zajato 12 důstojníkův a s naší strany zabit rytmistr Kukovský.

„Při obou aférách vyznamenali se zvláště oba velitelé Pallavicini a Alvinzi, vrchní strážmistr Fellner od pluku Fabrisova, Davidovič od pluku d’Altonova, setníci Schwerz, Nemes, nadporučíci Fekete, Frachberger, poručíci Brandenstein, Lauven, Ujhely a Oflangen.

Účelu výpravy úplně dosaženo a ukořistěno vesměs: zajatých jeden generál, 3 plukovníci, 1 major, 34 důstojníci, 853 muži; dále 4 děla, 3 hmoždíře, 10 praporův. Ztráty císařských obnášely při výpravě této zabitých 6 důstojníkův a 65 mužův, raněných pak 7 důstojníkův a 189 mužův. Rána na to obsadil Wurmser všecky důležité posice u Habelschwerdtu, Dušníku a Rückertsu.“

Za čin tento vyznamenal císař Josef na rozkaz své matky Wurmsera vlastnoručním psaním z Vídně ze dne 23. ledna a udělil mu zvláštní dar; jakého však způsobu byl, není dnes již známo.

Roku 1787 stal se Wurmser generálem jízdy a když nastala válka s Turky, poslán jakožto velitel do Haliče. Neměl však zde v rocích 1788-89 příležitosti, aby přišel k nějaké větší akci.

Po vypuknutí revoluce francouzské vidíme státi v roce 1793. Wurmsera s armádou na Rýně, kdež byl podřízen vrchnímu velení krále pruského. Bojoval s měnivým štěstím proti Francouzům po dva roky, načež byl sproštěn velení, ale ještě v roce 1795 byl již zase u armády v Německu, maje pod sebou 83.027 mužův s 24.103 koňmi. Operace jeho proti Francouzům pod Jourdanem a Pichegrum měly dobrý výsledek u Mannheimu a j., začež odměněn od císaře Františka hodností maršálskou.

Roku 1796 svěřeno Wurmserovi vrchní velení nad armádou rakouskou proti Bonapartovi v Italii. Měl zde 47.000 mužův a 192 děla, neměl však štěstí na tomto bojišti; neboť musil se vrhnouti s celou svou armádou dne 15. září t. r. do pevnosti Mantovské, kdež byl od Francouzův sevřen. Zde se statně bránil. Když potom dostavil se nedostatek potravy a následkem toho hlad a nemoci ve vojště Wurmserově, vzdal se dne 2. února 1797 po sedmiměsíčním obležení a s krvácejícím srdcem. Katastrofa tato zdrtila 73letého hrdinu. Vrátiv se do Vídně, vrhnul se mocnáři s pláčem k nohám a byl od tohoto milostivě pozdvižen, srdečně objat a ubezpečen o nejvyšší přízni. Brzy na to upadl do těžké nemoci a zemřel dne 21. srpna roku 1797 v domě hraběte Stahremberga na Vídeňce č. 153 st.

Kam poděly se tělesné pozůstatky tohoto udatného generála, není dnes známo. Jest zjištěno, že po smrti jeho zmocnil se lebky jeho věhlasný tehdáž lebozpytec (kraniolog) dr. Gall, který na ní nalézal veškeré známky nezlomné srdnatosti a přijal ji proto jakožto vzácný vzor do svých sbírek. Přese vše pečlivé hledání nebyly ostatní tělesné pozůstatky posud nalezeny. (Sdělení c. k. vojenského archivu z roku 1878. str. 116.)

O stavbě pevnosti na Plese

Tím, že císař Josef schválil určitý návrh Lascyho, aby nová pevnosť stavěla se na Plese, vstoupila otázka tato sice v období rozhodující, avšak na určito přece ještě rozhodnuta nebyla; neboť ve věcech důležitosti tak dalekosáhlé měla velké slovo ještě i cís. král. dvorní válečná rada a mimo to bylo zapotřebí stvrzení od císařovny Marie Terezie. Za tou příčinou nastaly ve Vídni hned po uzavření míru těšínského nové porady, ku kterýmž povolán jest jako znalec válečného stavitelství generál ze Steinmetzu. V poradách těchto brány byly znova na přetřes všecky možné případy a uvažováno o projektech, jaké v průběhu téměř šestnácti již let, po kteroužto dobu stále jednáno o opevňování Čech, podány byly.

Také se vypravuje, že když v Hubertsburgu za přítomnosti Bedřichovy o mír bylo jednáno a splnomocněnci rakouští na tom trvali, aby Prusko vrátilo aspoň pevnosti Kladskou, Nisu a Svídnici, král pruský vezma do ruky mapu Čech a prstem ukázav na Jaroměř, pravil svému ministrovi hr. z Hertzbergu: „Jestliže Rakousko chce míti Čechy zapezpečeny, musí hleděť vystavěti zde silnou pevnosť; pevnosti slezské nejsou království tomu žádnou ochranou.“

Za příčinou zevrubnějšího vypsání „Pamětí“ nelze mi přidržeti se přísně chronologie a vracím se proto opět v dobu minulou, abych podal aspoň poněkud průběh jednání o stavbu na Plese, jež byla nyní ve Vídni předmětem bedlivého uvažování.

Hned po ukončení sedmileté války, když nastala otázka opevnění Čech, vyslovil se generál Dun, že by bylo třeba, aby se postavila silná pevnosť u Jaroměře při ústí Metuje, a podal o tom císařovně dobře odůvodněný návrh, kterýž, pocházeje od předsedy dvorní válečné rady, měl zajisté velkou váhu. Všecky vojenské úřady vyslovily se pro návrh Daunův, jedině podplukovník Pawlovský, který v roce 1763 vyslán byl do Jaroměře, aby započal přípravné práce opevňovací, vyslovil se proti němu, an prý Hradec zdá se mu býti pro velkou pevnosť daleko způsobilejší, „poněvadž místo Ples nepříteli do země jíti nezabraňuje a proto nikdy k nejvyšším službám a země bezpečnosti za potřebnou pohraniční pevnosť a ještě méně za place d’armes pokládán býti nemůže“. (* „Nejponíženější a nejposlušnější zpráva o vesnici Plesu a onom místě, které při té vesnici mezi Labem a Metují a potom tak zvaným Plesským lesem leží.“ Dd. v Králové Hradci, dne 30. května 1764. Současný opis v registratuře c. k. říšského ministerstva vojenství ve Vídni.)

Po dalších jednáních podala c. k. dvorní válečná rada císařovně dne 21. prosince 1764 v té věci nejponíženější referát, na kterýž Marie Terezie doslovně resolvovala: „že místo a krajina na Plese ku hlavní pevnosti vyhlédnuta jest a k tomu vystavena býti má.“ (** Viz Protokol ze dne 15. října 1764, sepsaný za přítomnosti generálův Dauna, Harsche a Lascyho. Originál v registratuře c. k. ministerstva vojenství. – Tamtéž nachází se objemný rukopis současný pod titulem: „Rozjímání o zakládání pevnosti v Království Českém“ a dále: „Víceré odpovědi na vyjádření sepsané od pana prodirektora ženijního Jeho Excelence hraběte Harsche stran založení pevnosti v Hradci Králové a na Plese.“)

Na to vydal se vévoda Karel Lotrinský, bratr zesnulého císaře Františka, sám na cestu, prohlédl místo na Plese a podal o tom svůj náhled v ten smysl, „že uplyne několik rokův, než by se Ples mohl státi dokonalou pevností, od kteréž by možno bylo očekávati s prospěchem veškeré výhody,“ a toto vyjádření se postačilo, aby císařovna, ve věcech vojenských ovšem úplně odvislá, změnila původní usnesení a vyslovila se, „že místo řádné pevnosti na Plese zřízen bude place d’armes v Hradci  a potom na týž způsob mezi Pardubicemi a Nymburkem nebo mezi Pardubicemi a Kolínem. Má se vyhledati příhodná krajina a přizpůsobiti k takovému pevnému místu.“ (*)

Avšak po příhodném takovém místě mezi Pardubicemi a Nymburkem marně bylo pátráno a taktéž i mezi Pardubicemi a Kolínem nadarmo hledáno.

Téhož roku cestoval císař Josef II., který byl se stal spoluvladařem své matky Marie Terezie, po Čechách, přijel dne 6. července z Broumova na Ples, prohlédl si místo, načež v Jaroměři na noc se ubytoval „u Černého koně“. Dne 7. přes Hradec do Opočna odejel, když se zdržel do 10. července.

Cestou císařovou vzata otázka stavby pevnosti na Plese znova na přetřes, i pokročila opět vy vyšší stadium, obzvláště když i polní zbrojmistr Karel hrabě Pellegrini, kterýž právě opevňování Králové Hradce řídil, za projekt ten se přimlouval, prostudovav dříve důkladně krajinu jaroměřskou a hlavně polohu na Plese.

Bylo to pro Čechy smutně památného roku 1771, kdy neslýchaná drahota a hlad panovaly. Když císař Josef vydal se za tou příčinou na cestu do Čech, zavítal dne 11. října do Hradce Králové a přijav generála Pellegriniho vzal milostivě od něho mémoire „o nové ku stavbě navržené tvrzi (fort) Plesu“.

Potom připustil k sobě císařského rychtáře Františka Schneidra a purkmistra Ignáce Blažka, od nich jménem města ponížené přivítání a písemné žádosti přijal a hned na to jim tyto otázky předložil: 1. „Zdaž i ve zdejším městě drahota jest, jak velká a jak jí lze odpomoci?“ Načež oni odpověděli, že drahota, která v měsíci červnu již na 12 zl. vystoupila, zase až na 5. zl. klesla. 2. „Jaké tu panují nemoci a jak silná byla umrtnosť?“ Odpovězeno, že ač nějaké nemoci, zvláště zimnice, zde trvají, přece však málo lidí umírá. 3. „Zdaž se obilí ze země vyváží?“ Odpověděno, po zápovědi že slyšeti není, ale více slyšeti jest, že horáci sobě ze Slezska pomáhají. 4. „Zdaž úroda letošních žní hojnější neb špatnější jest?“ Odpověděno: Obecně hospodáři praví, že letošní ouroda a sypání rozličné, dílem loňskému rovné, dílem v ječmeni ještě špatnější. 5. „Jakou živnosť měšťané a zvláště řemeslníci vedou?“ Odpověděno, že řemeslníci pro malý odbyt a drahotu živí se dosti bídně, výživa pozůstává nejvíce v obilí. 6. „Jak se za ubytování vojska zde platí, a zdaž ten plat se rozděluje?“ Odpověděno, vojenské kvartýry že posavade ex fundis domesticis se vyplácely, avšak špatně. Ale když i grunty se odnímají, že v podané (císaři) písemnosti žádosť svou zanášejí, kterou v krátkosti oustně předloží. Načež tu písmenosť Jeho Veličenstvo do zadního pokojíka vnesl a zase ven vyšed jich propustil. Přítomni byli mimo družinu císařskou generál Pellegrini, velící generál v Čechách a velitel královéhradecký. Potom následovala hostina, a tu císař dal se s purkmistrem do řeči. Mimo jiné i přednesl otázku: „An tortura probam an totam an mediam?“ jemuž na to odpovězeno podle práv a ustanovení řádu terezianského.

Hned ráno druhého dne, v sobotu v den trhu, vyšel si císař v průvodu hraběte Nostice na trh, prohlížeje na náměstí obilí, kteréž do rukou bral. I otázal se jistého sedláka z Pardubicka, zač toto žito prodává, načež tento odpověděl: „Za 7 zl. 15 kr.“ – Na to odebral se o 6 hodině ranní do chrámu Páně PP. Jezovitův, kdež od P. Fr. Krejčíře ve zpovědi vyslechnut. Potom do chrámu sv. Ducha odešel, kdež mši svatou vyslechl, načež prohlížel si stavby pevnostní. U oběda pak císař rychtáře se otázal, jak veliký konsum jest ve Hradci. Odpovězeno, že město samo bez vojska 400 měřic téhodně potřebuje, a ostatní že do hor trutnovských a k Náchodu se vyváží. Na to dal sobě průměrný běh a celkový výsledek dnešního trhu předložiti, i shledalo se, že 1400 měřic obilí na trh svezeno bylo. Načež odevzdav děkanu 50 dukátův pro chudé, odejel po 12 hodině na Ples, kdež důkladně místo sobě prohlédl a na večer ještě odtud odcestoval do Trutnova a zde přenocoval. (* Pavel Švenda, „Čtvrtý hliněný obraz Králové Hradce“ str. 92.)

Roku 1774., dne 21. a 22. října, prohlížel si císař Josef opět Ples, přijížděje vždy z Hradce, kdež byl ubytován. Velitel pevnosti hrabě Kaveux očernil měšťany u císaře, takže tento velice nemilostivě přijal členy magistrátu, když jemu poklonu učiniti přišli, a pravil k nim: „Nejlépe bude, bych já domy vaše vyplatil, byste sobě jinde stavěli, a tak vám i vojákům pokoj způsobil.“ Však když na to se dotazoval jak mnoho kontribuce město ročně platí, vyrozuměl, že velké sumy to činí, již nic více neřekl a druhého dne odejel do Brna.

Dne 13. a 14. října 1776 byl opět císař Josef s generály Lascym a Lichtensteinem z Hradce na Plese, studoval zde polohu a odjel potom přes Nové Město do Moravy. (** Pavel Švenda, str. 169.)

Výsledky těchto cest a pozorování byly tedy mezi jinými důvody a projekty v poradách dvorní válečné rady hned po válce r. 1779 pilně uvažovány, kterýchžto úvah výsledek zatím byl ten, že císař Josef dne 13. října opět zavítal do Čech, aby ještě jednou sobě prohlédl krajinu hlavně v okolí Jaroměře, na Plese. V jeho družině nalézali se oba znalci stavitelství generálová Querlonde a Mikuláš ze Steinmetzu, jakož i generálové Siskovič, Lascy a Haddik.

Císař přijel na Ples dne 16. z Jičína, před polednem. Následovala důkladná prohlídka polohy a činěny náčrty od generála Querlonde, načež odpoledne císař odebral se s družinou do Jaroměře, kdež celým magistrátem nejponíženěji byl uvítán. Druhý den na to po službách božích odjel do Hradce Králové.

O této cestě podal sám své matce císařovně podrobnou zprávu, ve kteréž prohlásil stavbu pevnosti nejen na Plese, ale též v Trávčicích u Litoměřic za nezbytnou.

V přítomném podávám doslovný překlad zprávy císaře Josefa II., kteráž zachovala se jako rukopis ve státním archivu ve Vídni, odkudž mně laskavě opis míst, týkajících se našeho okolí, byl zaslán. Rukopis tento jest denník, který císař Josef každého dne dříve než odešel spat, vlastnoručně zapisoval.

„Hlavní pozorování při cestě r. 1779.

Při pohledu na mapu jest patrno, že jediný bod na Plese tento předmět spojuje. Leží při vtoku Metuje do Labe, a Úpa nedaleko odtud též do Labe vtéká; jsme tedy zde pány obou břehův Labe, obou břehův Úpy a obou břehův Metuje. Jiný tak výhodný bod jako zde není daleko široko.

Králové Hradec vodstvem a planinami svými dobře jest umístěn, nemůže však, jak na mapě hned viděti můžeme, armádě nebo sboru, leč by tyto docela za Labem neb Orlicí, byť snad i na levém břehu Metuje stály, k nějakému prospěchu býti; leč již jsem předpokládal, že vzdor všem domyslům válečné divadlo na levém břehu Metuje se nemůže rozvinouti. Hradec Králové nabude velké ceny, kteráž stoupne, jakmile Ples se opevní, protože mezi těmi dvěma pevnostmi nepřítel nemůže parirovat, kdežto právě zde nejslabší stránka labské defense jest; a Hradec Králové nikdy odtud obléhán býti nemůže, když bude pevnost Ples, aniž by tato dříve vzata byla a v Čechách jen malý sbor se nalézá; komunikace s Kladskem nepříteli velmi obtížna a ji blokýrovat jemu velmi obtížné by bylo.

Je-li Ples pevností, pak může armáda docela jistě na Úpě postavena býti; v případě potřeby má tato vstup zabezpečený buď přes Metuj aneb přes Labe, v posledním do známé Jaroměřské posice. Musím z přesvědčení, nikoliv z předsudku říci, že je-li Ples skutečnou pevností, posice na Úpě a u Trutnova připravené budou na této celé prostoře z Kladska i jen s malou armádou proti pruské silnější, v nepředvídatelných případech na straně na jistý způsob attaque se udělá. Stane-li se to v offensivě, pak musí král pruský jiný bod k útoku svému voliti a bude hleděti do horních Slez a Moravy vpadnouti, nebo skrze Lužici útok vésti a tím snad žádanou příležitosť nám poskytne do hrabství Kladského vpadnouti, což vždy ještě nejlepším bodem offensivy se jeví, a Ples nám potom zase skrze nejlehčí a nejlepší, totiž Náchodskou cestu pro naše doplňovací transporty velevýhodným bude.

Resumuji:

I. v nejpotřebnějším: nejvíce potřebno vidí se mi vystavění pevnosti na Plese a jiné u Černovsi nebo u Trávčic; bez těchto dvou není vůbec možno na dobrou defensivu (obranu), tím méně však na offensivu (výboj) pomýšleti.

Dodatek.

Odtud odebral jsem se do Jaroměře a po opětném ohledání planiny (plateau) na Plese, jehož fortifikace pro svou nutnosť a prospěšnosť, ačkoliv posice napřed na Úpě a u Skalice zajisté může býti volena, mně zase až k přesvědčení připadla.

Dne 15. září 1779. Radil Haddik.

V Hostinném 16. září. Z rána jeli jsme koňmo podél břehu Metuje a pozorovali celou krajinu, její obtížné pasáže a výhodné výšiny, potom krajinu u Rohenic a Slavětína rozjímajíce, co se to zde s FML Wurmserem přihodilo. Na Plese prohlédli jsme celou planinu, který pro pevnosť navržena. Potom jeli jsme po mostě u hospody přes Metuj, potom přes Úpu, předměstím jaroměřským ven přes Čáslavky, Dolany, Svinišťany, kdež jsme na posici, kterou král pro své levé křídlo byl zaujal, se podívali, a jeli Krabčicemi do Vlčkovic.

16. října na Velichovkách, odtud na semonické výšiny, kdež hradby posud v dobrém stavu se nalézají, do Jaroměře, kdež jsme byli na noc.

17. října. Ráno po vyslyšené mši svaté jeli jsme opět na Ples a ohledali tam ještě jednou planinu i s oním cornichonem, načež jeli jsme tou krajinou přes Metuji vzhůru k Rychnovku a Zvoli až k Doubravici, odtud do Ratibořic na planinu, která tam se nalézá a kteráž má sice docela pěknou étendue (rozlohu) a polohu, avšak na nepravém místě stojí, než aby tam pevnosť se vystavěla. Odtud jeli jsme do Hradce.

Poznámka. Lascy: Vaše C. M. vybrali k tomu na jedné straně ku Slezsku Ples, na druhé straně proti Sasku Travčice nebo Černoves, aby při stavbě těchto pevností zvláště na to pamatováno bylo, by tyto nejdéle do 6 roků, pokud potřebný fond bude při ruce, zúplna byly dohotoveny.“ (* Journal von der Reise Anno 1779 ve státním archivu.)

Odůvodňovací návrh císaře Josefa k vůli formalitě podán ještě k dobrozdání třem maršálům Lascymu, Laudonovi a Haddikovi, kteří ovšem jen pochvalně o něm se vyslovili.

Když se potom císař do Vídně navrátil a o stavbě pevností Českých konečně a platně rozhodnuto, uloženo generálu Querlondovi vypracování podrobných plánů pro Ples a generálu Steinmetzovi pro pevnosť u Litoměřic, s kterýmž úkolem oba ihned započali.

Hlavním vodítkem při určování místa ke stavbě na Plese bylo, že místo toto nalézajíc se na srázné výšině při stoku Labe s Metují dominuje hlavním cestám, kteréž od pomezí pruské říše se táhnouce zde se sbíhají a tvoří uzel, který jest v ohledu strategickém předůležitým faktorem. Výška nad mořem za branou novoměstskou obnáší 165 vídeňských střevícův, Zvol měří jen 131, Jasená 149; nejvýše položeno proti pevnosti jest návrší „Libiny“, kde jsou prachárny totiž 156 střevícův nad mořem (*Jeden střevíc = cca 30 cm (velikost se v průběhu času měnila), údaje ale neodpovídají skutečnosti, Zvole se nachází v nadmořské výšce 260-270 m n.m., Jasenná 260-280 m n.m., ed.pozn.).

Již ve třicetileté válce pronikli tudy Švédové na Hradec a dále do vlasti naší, potom ve válce sedmileté opět tudy voje pruské několikráte pod králem a jindy pod generálem Schwerinem postupovaly, aniž jim v tom mohlo býti zabráněno.

Půda na Plese náležela tedy nyní již. jak jsme byli v I. části vypsali, císařské komoře ku stavbě pevnosti. Přípravné práce byly započaty brzo, neboť hned v měsíci březnu dostavila se na Ples jedna setnina sappeurův pod velením kapitána lieutenanta Szeredaye, jež se dala ihned do prvních příprav.

K odhadnutí hospodářství osadníků Pleských, kteří přesídleni býti měli, ustanovena komise, a sice nacházeli se v ní: jakožto předseda Antonín Hanisch z Greifenthalu, dále Václav Lojdman rytíř z Auen, c. k. krajský komisař, a Karel Rayman, c. k. krajský sekretář – kterýmžto přiděleni byli jako znalci polností pp.: Prokop Doucha, vrchní panství smiřického, Johannes Rieger, úředník vrchnostenský ve Smiřicích, Ferdinand Töpfner a purkrabí Josef Karásek; – dále jako znalci stavitelství pp: František Kerner, mistr zednický v Hradci Králové a Jan Kroupa, mistr tesařský v Hradci Králové a rodák jaroměřský; – se strany vojska účastnili se při odhadování stavení pp.: major Heilsmann a kapitán-lieutenant Szereday od sappeurů.

Osadníci, jimž hospodářství vyvlastněna byla, nazývali se: Jiří a Matěj Hejcman, Tomáš Tyč, Matěj Hanousek, Václav Jakubec, Jan Šenk, Václav Žoček, Jan Kulhánek, Mikuláš Veverka, Václav Horák, Matěj Michek, Jiří Vaněk, kostelník mladší, Jan Žoček, kostelník starší, Jan Zelený, rychtář starší, Mikuláš Konečný, rychtář mladší, Jan a Matěj Just, Jiří Fišar, Jiří Andrejsek, Adam Charvat, Jan Neuman, Jan Fion, Václav Ponikelský, Matěj Otčenáš, Marie Riedlová, Václav Vyhnálek, Václav Pátek, Adam Urbanec, Jan Horák, Lukáš Holeček, Tomáš Chmelík, Jiří Hlaváček, Martin Pechan, Václav Marha, Martin a Tomáš Šulcové, Jan Moravec, Jakub Justa, Jiljí Volák, Jan Matuška, Tobiáš Nider, Jan Valášek, Václav Ferbas, Jan Ježek, Jakub Šrámek, Václav Šmotlacha, Jiří Janek, Matěj Svoboda. (*Archiv fary jasenské)

Komise odhadla veškeré příbytky a stavení hospodářská jmenovaných osadníků na 24.418 zl. v. č. Chrám Páně sv. Jiljí nebyl odhadnut, a staviva z něho po sboření užilo se do hradeb. Škola, která byla celá ze dřeva a skládala se z jedné světnice, komory, předsíně, chléva, sklepa a jedné peci na prostoře 57 čtverečních sáhů, odhadnuta za 177 zl. v. č. Dvůr panský o výměře 359 5/6 krychlových sáhů zdí odhadnut na 6596 zl. 56 ½ kr. (* Archiv smiřický.)

Pokud se týče osadníkův, těm vykázaná byla místa ke stavbě příbytkův na pasekách, které udělány jsou v lese „Rasoška“ zvaném, potom odtud východně v dílci zvaném „Estrházi“, a tak povstaly osady Nový Ples a Rasošky; jiným opět vykázáno místo blíže Černilova na Libníkovicích, pak u Rozbeřic blíže Všestar u panského dvora. Kteřížto poslední nejsouce spokojeni vzpírali se proti výnosu komise žádajíce, aby jim vykázána byla místa ke stavbě příbytkův a polnosti u dvora holohlavského. O tom rozpředlo se dlouhé jednání, ježto císař Josef nařídil, aby na Plesské osadníky s přesídlením příliš se nenaléhalo.

Počátkem měsíce dubna přibyl na Ples generál inženýrstva Querlonde, rodilý Francouz, který císařem Josefem jemu uložený plán k pevnosti tak dobře vypracoval, že ve všech podrobnostech komisí jest přijat beze změny. (** Gräffer, str. 16. a 422.) Ubytoval se prozatím v panském dvoře, kdež také Szereday již bydlel. S generálem Querlondem přijel též major Vogler ode sboru inženýrského, jemuž pod vrchním dozorem Querlendovým přikázána správa nad stavbou pevnosti; tento důstojník považuje se za prvního místního ředitele staveb (Baudirector) v Josefově, jakž to kaligraficky provedený obraz se jmény všech ředitelův až na naše dny, jenž zavěšen jest v kanceláři ženijní direkce, dosvědčuje.

S nimi zároveň dostavil se na Ples kněz Ondřej Kroch, jenž byl za faráře na Plese ustanoven a hned se také v duchovní správu jak při vojsku tak i při obyvatelstvu jiném zde se usazujícím jakož i dělnictvu uvázal.

Služby boží vykonávány zatím v chrámě sv. Jiljí, kdež i všechny k bohoslužbě potřebné předměty zůstaly, které se dle knihy Memorabilií, ve faře Jasenské se nacházející, takto vypisují.

1 stříbrná monstrance zlacená, vážící 2 libry 1 lot;

1 měděný kalich s patenou pozlacené, vážící 1 libru;

1 lampa před hl. oltářem (bez udání kovu), vážící 1 libru, 8 lotů;

6 velkých svícnů ze stříbra (candelabra argentea), vážící 25 liber;

4 menší svícny (bez udání kovu), vážící 4 libry 22 lotů;

2 malé svícny při monstranci stříbrné, vážící 1 libru 15 lotů;

1 červený ornát, 1 modrý, 1 černý; 1 alba s humeralem, 1 rocheta, 3 ručníky na kalich, 3 corporaly;

2 utěráčky;

2 zelené korouhve;

2 červené korouhve;

1 příkrov černý ze sukna;

1 příkrov modrý plátěný;

2 lucerny;

1 missál obecný;

1 missál černý k rekviím;

1 agenda.

Faráři zapověděno, aby na hřbitově, který kol chrámu sv. Jiljí se nalézal, již žádných mrtvol nepochovával; k tomu cíli vykázána jsou místa na Zámečku při kapli sv. Huberta, kterou byl hrabě Špork r. 1690 založil, a zde pohřbívána těla těch, kteří v barácích na té straně, potom v chalupách vyprázdněných a konečně též v samé pevnosti zemřeli. Pro vojsko a pro ty, kdo zemřeli v barácích u lesa Rasošského, jakož i v chalupách, které stály tam, kde jsou nyní důstojnické sady, vykázáno místo pro hřbitov, kde posud hřbitov vojenský se nalézá, za hrobníka pak ustanoven jistý Khelner.

A nyní najímáni jsou ihned lidé ke stavbě, zařizovány u Jaroměře mezi Klozkovem a návrším Libinami rozsáhlé cihelny na pozemku asi 40 jiter, a kácen les, který sáhal až k vršinám, jež od nynějšího vojenského hřbitova se táhnou k Novému Plesu. Z nabytého dřeva zřizovány jsou na týchž místech baráky pro vojsko, jež sem se očekávalo, a pro lid pracovný, a sice ve pravidělných řadách vždy tak, aby nebylo daleko k vodě, tedy poblíže rybníkův tehdáž zde se nalézajících. Při těchto barácích pak založeny jsou dílny tesařské, kolářské, kovářské; záhy dostavili se též rozliční lidé spekulující, kteří tu počínali vésti obchody, jako výčepnictví, stravovatelství a kupectví, otevřeny jsou kořalny, a prodej tabáku zde převzal žid Šalamoun Winternitz již z počátku. Při čemž sluší věděti, že tehdáž prodej tabáku pro říši rakouskou vůbec v rukou židovských se nacházel, ježto byl Marií Terezií pronajat židům Löblovi a Hönigovi za ročních 1,792.250 zl.

Ten měsíc přibyly na Ples dva prapory plukův Laudonova a Colloredova, aby opatřily stráže, bděly nad udržením pořádku a také aby pomáhaly při stavbě. V panském dvoře zařízena hlavní strážnice, do které přeložena jsou ona dvě děla, která zde byla zůstala ještě od války „bramborové“. V cornichonu neboli hradbě hlemýžďové nad hornopleským mlýnem (nyní majetek to p. Josefa Procházky) byla veškerá děla zůstala, a příslušné mužstvo s ostrým nábojem k jich obsluze bylo při ruce; tehdáž nazýváni byli dělostřelci „sluhy u kusův neboli děl“ (Stückknechte), pod nimiž byli „přisluhovači kusův“ (Stückhandlanger). S pěchotou přijelo též silné oddělení vozatajstva s příslusnými povozy k dopravě staviva a potravin na Ples.

Dnem 1. května založeny jsou knihy stavebního účetnictví. Přišel na Ples inženýr major Heilsmann s větším oddělením sappeurův z Hradce Králové, kdež až dotud pracovali a započato se stavbou dřevěného mostu na místě převozu pod strání zámeckou. Od tohoto mostu stavěla se silnice k Jaroměři k cihelnám, aby stavivo nemusilo přes Jaroměř a Jakubské předměstí na Ples se dovážeti. Krytá lávka přes Labe vedoucí zřízena též tím způsobem, aby s povozy po ní mohlo se jezditi; od ní potom též stavěna spojující silnice k Jaroměři přes „ptáky“.

Za Hradištěm Choustníkovým, u Stanovic, u Velichovek, za Dubencem otevřeny jsou kamenné lomy, v nichž na sta dělníkův práci mělo zděláváním kamene pro pevnosť. I z Bohánky za Cerekvicemi dovážen sem kámen.

Každý dělník, i ti, kteří povoznictvím se zabývali, musili, když byli svou příslušností se prokázali, před křížem Spasitele přísahou se zavázati, že zachovají úplné tajemství o všem, co o stavbě vidí na Plese, že nevstoupí v té věci v žádné jednání s osobami cizími. Takové přísahy dály se hromadně v kostele sv. Jiljí.

Práce seppeurské vztahovaly se také k upravení řek Labe a Metuje, aby jejich tok pro sesílení pevnosti co nejvíce byl využitkován. Labe prve mělo jiný tok nežli má nyní, a sice bralo se od toho as místa, kde nyní železniční dřevěný most nad ním se pne, křivkou až v ta místa, kde se táhne od reduty krytá cesta ke hradbám korunním, přes nynější obě prachárny, a pojímalo Metuji v těch místech, kde jest jez u důstojnické zahrady a prádelna pro obyvatelstvo civilní. Metuj od tak zvané „křivé vrby“ zahýbala silně k Brdským návrším, jak tomu dodnes nezasypané rameno nasvědčuje, a potom oklikou se ubírala zpět k hospodě Plesské,

V měsíci květnu zařízena ve středu celé budoucí pevnosti, kde tedy není kašna na hlavním náměstí stojí, podezdívka, na kterou vsazen větší kámen za tím účelem, aby zde inženýři svůj měřičský stolek postaviti a svoje vyměřovací práce jistě konati mohli. V platební listině zanesena tato práce jako první položka vůbec, i podávám ji tuto ve slovném znění s připojeným překladem:

Hauptzahlungsliste

über die vom 1. Mai bis inclusive 31. December 1780 bei der neu anzulegenden k. königlichen Festung Pless bestehenden Maurer-Tagewerks-Arbeiten, dann die dafür von dem Fortifikations-Bau-Amte geleistete Bezahlung.

I. Bei der Einmauerung des Grundesteines als des fixen Punktes im centro des Festungsplatzes:

An Maurer-Taglohn ½ Tag Polir Militär à 30 kr. …….. 15 kr.

2 Tag Mauer Civil à 27 kr. …… 54 kr.

W. W. 1 fil. 09 kr.

Hiezu Taglöhner 1 ½ Tag à 12 kr. 18 kr.

V českém:

Hlavní platební listina

o zednických a nádennických pracích konaných od 1. května až včetně do 31. prosince 1780 při nově zakládané c. královské pevnosti Plese, a mzdách za to fortifikačním stavebním úřadem vyplacených.

I. Při zazdívání základního kamene jakožto pevného bodu ve středu náměstí pevnosti:

Zednické denní mzdy ½ dne polír vojenský à 30 kr …….. 15 kr.

2 dni zedník civilní à 27 kr. ….. 54 kr

v. č. 1 zl. 09 kr.

K tomu nádenník 1 ½ dne à 12 kr. …….. 18 kr.

První zásilka peněz jako dotace pro stavbu pevnostní došla dne 19. května 1780 a uložena v bytu ředitele stavby pevnosti generála Querlonde.

V Jaroměři ubytovány byly veškeré jiné úřady, ale hlavně zásobárny; i platilo se za porci chleba 2 kr., za měřici ovsa 50 kr., za cent sena 48 kr.

Dne 2. června rozkázal generál Querlonde, aby všecko obilí v okolí Plesu na straně k lesu se poseklo a odklidilo; námitek osadníkův dokonce se nedbalo, a také žito, které právě „na panském“ hned za věží se nalézalo, posečeno jest. Osadníků pak obilí u přítomnnosti důstojníkův od vrchnostenských úředníkův odhadnuto, posečeno, usušeno a do panských dvorův dovezeno jest, kdež se ho užilo za krmivo pro dobytek. Z ovčince Plesského byly ovce do Malé Skalice a Černilova převedeny.

Dne 19. června došla na Ples druhá zásylka peněžná v obnose 45.000 zl.

Denní mzdy při stavbě pevnosti takovéto se vyplácely:

Políři civilní tesaři dostávali 45-36 kr.

Políři vojenští tesaří 36-20 kr.

Políři vojenští zedníci 20-26 kr.

Tovyryši civilní tesaři 27-24 kr.

Tovaryši civilní zedníci 27-24 kr.

Tovaryši civilní kamenníci 36-20 kr.

Tovaryši vojenští tesaři 18-16 kr.

Tovaryši civilní zedníci 18-16 kr.

Nádenníci civilní 12 kr., vojenští 5-4 kr. Vojenští dozorcové dostával 12-9 a 6 kr. (* Ze zápisek c. k. setníka p. Koďouska.)

2. srpna dovezena na Ples třetí zásilka peněz pro stavbu v obnosu 50.000 zl.

Dne 7. srpna 1780 žádal vrchnostenský úřad ve Smiřicích, aby z polí, na kterých se stavěly baráky pro vojsko a dělnictvo, jakož i z prostory, na kteréž cihly se vyráběly, fortifikace platila činži, a sice z každé měřice 1 zl. 30 kr.; avšak císařská komora výměrem ze dne 16. srpna 1780 požadavek tento zamítla. Za to dovoleno bylo rozměřiti pole u dvora černožického, určené k výměně osadníkům Plesským, a vyměření to svěřeno Janu Kobrovi, zeměměřiči v Jaroměři, od čehož jemu placeno z korce po 12. kr.

Filiální chrám sv. Jiljí měl vlastního jmění na hotovosti – dle účtu v archivu fary jasenské chovaného – 5412 zl. 41 krejcar 1 ¾ haléře; mimo to orné půdy 10 ½ korcův, luk podél Labe k Semonicům se táhnoucích po 35 měřicích, lesa 10 ¼ měřice. Les tento, který nacházel se na místě nynějších Rasošek táhna se dolů k rybníku směrem východním, byl nejdříve vykácen, o čemž svědčí listina v archivu fary jasenské uložená, již tuto do slova podávám:

„Les Plesského záduší nebyl k fortifikaci potažen, nýbrž jen toliko že okolo pevnosti Plesu světlo a skrze to některé díly lesa zplanýrovány býti musily, což také zádušní les potrefilo; z té příčiny roku 1781 zádušního lesa dříví Plesské pevnosti prodáno byl a za takové 242 zl. 55 kr. se stržilo; darebné pak dříví bylo pro veleb. p. faráře k palivu sděláno.

Za to prodané dříví jest v kostelním účtu roku 1781 v příjem uvedeno za:

42 kusů měkké stěny po zl. 1.30 … 63 zl.

75 kusů krovů po 45 kr. …. 56 zl. 15 kr.

430 kusů povalů po 9 kr. …. 64 zl. 30 kr.

780 kusů latí po 3 kr. …. 40 zl. 30. kr.

1100 kusů tyček po 1 kr. …. 18 zl. 20 kr.

celkem 242 zl. 35 kr.

kteréžto peníze ještě s jinými u vysokých pánů stavů na kapitál založeny byly a se vynacházejí.

Týkajíc se gruntu po vysekání lesa, takový k pronajmutí prohlášen byl, a když žádný nájemník hnedky se nevynacházel, tehdy roku 1788 mezi obyvatele Rasošek téhož celý obsah, vynášející 15 strichů 1 věrt., na 6 let po sobě jdoucích proti nájmu 30 kr. za 1 korec pronajmut byl, z kterého nájem roku 1790 za 3 léta a roku 1791 za 1 rok v zádušním počtu za příjem se vynachází. Po vyjítí těch 6 let, poněvadž ten grunt v pole obrácen bude, také dle slušnosti nájem z něho se zvýší.

Od kterého roku jasenský p. farář místo zrna peníze dostane, jest veleb. p. faráři nejlépej povědomo.

V Smiřicích 4. února 1792.

Johanes Rieger m. p.“

O tom zádušním lese v archivu fary jasenské chová se ještě listina vyměřovací, kterou rovněž do slova zde uvádím; neboť o některých na naši dobu uchovaných meznících lid různé pochybné pověsti sobě vypráví.

„Popsání mezníkův lesa zádušního Plesského, kterak takové 1735 roku dne 25 Augusti ad perpetuam Regis memoriam renovírovány byly:

Numero mezníkův při Pleském lese:

1. Tyto meze svůj začátek berou u samého plotu proti mezi zádušního pole za oborou „Cezyezi“, kdež nový kamenný kříž + postaven jest, a pod ním pro iudicio limitum sihly a sklo podloženo jest, což při všech ostatních v nově zasazených kamenech pozorováno bude.

Při témž drželi kopí Václav Šandera, myslivní a oborní Plesský, a Jan Arnošt z Plesu: I.-78 pražských loket.

2. Odsud na borovici + druhý, v pravo les panský a v levo zádušní.

3. Doleji přímo na kámen starý v rohu stojící kříž 100 loket pražských.

4. Odsud uhnouce se v levo na kámen nový sazený kříž 57 pražských kolet. Na pravé straně panský a na levo zádušní les kontinuiruje.

5. Něco v levo na smrk + 53 loket praž.

6. přímo na dub + 26 loket praž.

7. Odsud na kámen nový sazený + 56 loket pražských.

8. Přímo na dub + nově vytesaný 51 loket pražských.

9. Zase na dub + obnovením 33 loket.

10. Odsud na smrk + 41 loket.

11. Přímo na smrk u samé cesty stojící +.

Odsud 12. cestou mezovou až na hlavní kámen nový rohový, kdež mezování lesem panským a zádušním u cesty se dokončuje, a po pravé straně panský a po levé straně zádušní les stojí. 122 loket. Při tom drželi kopí Matěj Pechan a Matěj Procházka, hajný vlkovský.

13. Uhnouce se v levo dělí po levé straně zádušní a po pravé straně Plesský obecní les, až k jednej borovici + 43 loket.

14. Odsud na borovici + 104 lokte.

15. Na smrk novým vytesaným +.

16. Na kámen nový na vršku stojící + 74 loket, při kterémž Václav Šandera z Rusku kopí držel.

17. Přímo na borovici + 114 loket.

18. Odsud na nový kámen + u smrku stojící 64 loket.

19. Něco v levo na stojící křivou borovici + 51 loket.

20. Zase přímo na borovici + 50 loket.

21. Odsud na nový sazený kámen + u samého plotu proti mezi zádušního pole nad pustým rybníkem ležící, kde přestává a se dokonává mezování lesa zádušního a obecního Plesského, 37 loket. Při čemž kopí drželi Mikuláš Konečný rychtář, Jiří Vaněk kostelník a Václav Pátek z Plesu. Od toho samého plotu stojícího uhnouce se na levo, kdež plot až k prvnímu kamenu mezeruje.

Josephus Frz. Reiffershumber. – Fridericus Antonius Jantzky. – Mathias Kober, polesný. – Jan Zelený, starší rychtář Plesský. – Mikuláš Konečný, mladší rychtář Plesský. – Jan Žoček, kostelník starší z Plesu.“

Život na Plese stával se živějším a živějším; pilně se vyměřovalo a tyčkovalo, na příhodných místech založené cihelny jen se hemžily cihláři, z pecí vystupovaly husté kotouče dýmu tak, že celá obloha nad Plesem a Jaroměří stále byla zahalena. Při této příležitosti budiž podotčeno, že zde asi poprvé v Čechách činěny pokusy páliti kamenným uhlím, které sem z Rakous se dováželo, a to hlavně zásluhou císaře Josefa, který pevně o to se zasazoval, by toto tehdy nové topivo v denní užívání se uvedlo.

Dne 15. září dal krajský hejtman Antonín Hanisch z Greifenthalu, v Hoříněvsi sídlící, hospodářskému úřadu ve Smiřicích oznámiti, že za příčinou stavby pevnosti příbytky některých plesských osadníkův musí se ještě téhož roku se rozbourati; „ježto však týmž ještě žádné místo se nevykázalo, kde by sobě nové příbytky vystavěli a takto sebe před větrem a deštěm mohli uchrániti, a kruté počasí již se blíží, že má ihned o jich ubytování se staráno býti.“ (* Archiv smiřický)

Dne 1. října odpoledne přijel císař Josef s četným komonstvem z Hradce přes Vlkov na Ples a byv nejuctivěji uvítán generálem Querlondem i všemi ostatními hodnostáři prohlédl si hned přípravné práce ke stavbě pevnosti, cihelny, zařízení barákův, načež k večeru odebral se do Jaroměře, kdež ubytoval se tenkráte v domě čís. 53. na podloubí proti radnici (jehož nyní jest vlastníkem pan E. Bucký); neboť byly veškeré hostince přeplněny ubytovanými v nich úředníky, při stavbě pevnosti súčastněnými.

Druhého dne obcovav tiché mši svaté v děkanském chrámu Páně sv. Mikuláše přijal nejponíženější a nejuctivější přivítání se strany purkmistra a celé rady městské, načež uveden k žádosti své do radnice, prohlédl síň a přijal rozličné žádosti písemné, načež byšed zase ven vsedl na kůň a klusal s celým komonstvem k cihelnám, které mezi Klouzkovem a Dolci založeny byly. Prohlédl veškeré práce, jakož i ohromné již zásoby hotových cihel, jel po nově zřízení silnici přes dřevěný most nahoru do dvora panského na Plese, kdež prohlédl knihy účetní a pokladničné. Po té následovala tamtéž porada a potom zase prohlídka stavby, zvláště upravování nových koryt pro řeky Labe a Matuji. Po poledni navrátil se do Jaroměře, kdež připraven oběd; po obědě až do noci císař vyřizoval kurýry došlé, běžné záležitosti státní.

Dne 3. října z rána po snídani odebral se císař Josef koňmo se suitou na Ples, kde zatím objevil se velitel pevnosti kralohradecké generál d’Arco. Císař s komonstvem svým vešel nejprve do chrámu sv. Jiljí, kdež pevnostní  farář Ondřej Kroch za asistence jasenského faráře Kamenického sloužil slavné služby Boží.

Když tyto byly skončeny, odebral se císař Josef v průvodu kněze a se svým komonstvem na určené místo, tam, kde nyní Jaroměřská brána stojí, a za hřmění děl vlastní rukou Položil ku pevnosti základní kámen. Tento byl po té knězem posvěcen a v něj slavnostní listina od přítomných podepsaná vložena, jakož i běžné tehdy mince zlaté, stříbrné i měděné. Slavnosť děla se za velikého účastenství lidu pracujícího, neb ten den světil se na Plese jako den sváteční.

Když bylo po slavnosti a císař Josef chtěl již ubírati se od místa, shrnuli se kol něho mnozí plesští osadníci, zvláště ti, kteří do Rozběřic měli býti přemístěni a kterým se toto nelíbilo, mužové a ženy i s dětmi, skrze své mluvčí Hejcmana a Šrámka císaři svoji nejponíženější prosbu ústně a v české řeči přednášejíce, aby nad nimi se ráčil smilovati a jim u Holohlav pozemky vykázati nařídil; při čemž ženy a děti upěnlivě kvílely naříkajíce, že u Rozběřic nebude jim lze živu býti, ano se tam nedostává luk pro jejich četný dobytek. Císař Josef, který dobře se vyznal v jazyce českém. Hleděl je ukonejšiti, při čemž vyšla mu z úst slova, která od Pleských byla asi mylně slyšána neb vykládána, ježto tito se domnívali, jakoby jim byl císař přislíbil přesídlení k Hologlavům, čemuž ale nebylo tak; bylť zajisté přítomen při výjevu tomto též dvorní kancléř český hrabě Kolovrat a jiní české řeči znalí hodnostáři, aniž o podobném slibu císařově co věděli. Po té byli plesští osadníci milostivě propuštěni s ujištěním otcovské o ně péče, čímž se upokojili. Načež císař navrátil se s družinou do Jaroměře, kdež přenocováno.

Dne 4. října obcovav mši svaté císař vyjel si do okolí, v místa, kde byly lomy, z nichž kamene pro pevnosť dobýváno, do Stanovic a za Hradiště Choustníkovo. Zpáteční cestou navštívil klášter Kukský, kdež okázati si dal hraběcí hrobku Šporkův, načež odpoledne navrátil se do Jaroměře. Dne 5. opětně hned z rána po mši svaté odcestoval do Hostinného, zastaviv se ještě v Králové Dvoře na malou chvilku a přijav zde nejponíženější poklonu purkmistra a rychtáře města.

Z Hostinného odebral se do Litoměřic a tu dne 10. října zase základní kámen ke druhé nové pevnosti, která stavěti se počala na místě, kde stála vesnice Travčice, slavným způsobem vlastní rukou položil a ihned také ustanovil, že tato nová pevnosť ku poctě jeho mateře, císařovny Marie Terezie jmenovati se má „Terezín“ (Theresienstadt).

Potom odebral se do Prahy, kdež na den 15. října připadající narozeniny slavné své paní mateře, císařovny Marie Terezie, skvělým způsobem oslavil. Při té slavnosti v hlavním chrámě sv. Víta císař Josef vroucně konal svoji pobožnosť kleče nedaleko hlavního oltáře na klekátku. Po skončených bohoslužbách čeští páni stavové, velice četně zde shromáždění, a členové nejdůstojnější kapitoly pražské připuštěni byli k políbení rukou mocnáři svému na místě jeho paní mateře.

A tím vlastně cesta císaře Josefa do Čech za příčinou založení českých pevností vzala své ukončení. (* Rulík, Kalendář historický, str. 22.)

Dne 20. listopadu k obecnému zármutku národův rakouských zemřela veliká mocnářka císařovna a královna Marie Terezie u věku 63 let. Rulík, současný český kronikář, o ní píše: „Této veliké a nejmilostivější paní slavné panování toho zasluhuje, aby i potomci naši tuto nejmilostivější českou královnu v paměti měli a jí v slavné památce dobrořečili.“

Panovala slavně 40 let, korunována v Čechách za královnu dne 12. května 1743. Úklady pruským králem Bedřichem činěné jí valně veku ukrátily.

Dne 30. listopadu pak císař Josef II. vůbec prohlásiti dal, že po smrti své paní mateře on jest pravým dědicem a vládcem všech dědičných zemí.

Dne 6. prosince na biskupskou stolici v Hradci Králové po předešlém biskupovi hraběti d’Arco dosazen pan Leopold Hay, c. k. dvorní kaplan, po jehož nastoupení dne 14. prosince z nařízení ode dvora vyšlého, jako všude po městech a kostelích, tak i na Plese konáno slavné smuteční „Requiem“ ve chrámě sv. Jiljí za zemřelou císařovnu, a zároveň nařízeno, že smutek zachovávati se bude od toho dne až do 21. ledna 1781.

A takž v tomto velepamátném pro Josefov roce tré událostí dalekosáhlých se zaznamenává: založení pevnosti, úmrtí císařovny Marie Terezie a nastoupení císaře Josefa II. jako samovládce v Rakousku, počátek to vlastního tak zvaného „Josefinismu“.

Rok 1780 mírnou zimu při počátku přinesl a pohodlnou povětrnosť, která trvala až do dne 25. ledna; okolo 26. pak nastala silná zima, vítr a sníh. V měsíci únoru napadlo mnoho sněhu, 23. téhož měsíce hnul se led na Labi a Vltavě. Rok byl celkem jaks taks pohodlný a úrodný, žně byly mnohem dříve nežli jiná léta.

Rok 1781 počínal povětrností nepříjemnou a drsnatou (*Historický kalendář 1780-81.), a v hlavních pracíh na Plese tudíž ovšem ustati se musilo; zatím staráno se pilně o přesídlení plesských osadníkův. Za touže příčinou krajský úřad z Hoříněvci oznámil dne 26. ledna 1781 z nařízení zemského gubernia, že J. V. císař nařídil, aby plesským chalupníkům hned z jara jen tolik příbytkův se rozbouralo, kolik rodin bude moci úřad jinde ubytovati; zároveň nařízeno, ať úřad postará se o dostatečný počet zedníkův a tesařův, aby osadníci jinam přeložení mohli sobě do zimy vystavěti příbytky  a chlévy. Dáno napomenutí, když osadníci pole osetého dostanou, nechť doby, kdy rolníkovi jinak polní práce jest vykonávati, užijí ku stavbě; sečení trávy a pasení, které jindy konali až do žní na svých pozemcích, že vykonati mohou buď tamtéž aneb již na pozemcích nových. (*)

Dne 9. března 1781 vydán byl rozkaz, aby ku přesídlení plesských osadníkův vykázala se místa buď „u Zámečku“ aneb za plesským lesem u Vlkova, aneb aby bez okolkův se vykonalo přesídlení do Rozbeřic. Generál Querlonde souhlasil s tímto nařízením, avšak přesídlení ku Zámečku nedovolovaly okolnosti. Do Rozběřic zase osadníci nechtěli jíti, namítajíce, že jest to daleko, že tam není luk a dříví, i žádali opět a opět za pozemky u Holohlav, které prý jim byly samým císařem se přislíbily. Nadarmo vysvětlovalo se ji, že jsou u Rozbeřic polnosti lepší, že tu náhrada také větší bude než kde jinde, i že u Plesu pouze 7 korců lesa mají a ten že ke stavbě byl vysekán.

Co se týče Holohlav, namítáno se strany správy hospodářské, že v dvoře tom chová se 100 dojných krav, že z něho zásobovány jsou ovčince slamou ke krmení, kdyby pak v ovčincích méně ovcí se chovalo, byly by tím polnosti u maloskalického a černilovského dvora ztrátou hnojiva utrpěly, ostatní pak luka u Holohlav mimo ta, která plesští osadníci míti chtěli, byla vzdálena, tak že by v holohlavském dvoře nemohl žádný dobytek se chovati (*) Ale plesští osadníci, kteří do Rozběřic stěhovati se měli, nechtěli tomu rozuměti, ano okolo 10. března vypravili ze svého středu tajné posly do Vídně k císaři, již o slavnosti kladení základního kamene na podzim jmenované sedláky Hejcmana a Šrámka, kteří v té věci měli sepsanou žádosť o prosbu, kterouž veškeří osadníci byli podepsali.

Přišedše do Vídně, v obyčejnou hodinu, kdy císař Josef žádosti přijímal, postavili se v chodbě kontrolerské, a když potom císař vešel, padli na kolena svá a podali mu žádosť napsanou, ve které jej prosili, „aby Jeho Majestátnosť vrchnímu panství smiřického poručití ráčil, by jim ústně od císaře připověděné pozemky odevzdal. Oni že trvají v plné důvěře v milosť zeměpána a že jsou ochotni každému císařskému rozkazu ochotně se podrobiti.“

Tuto žádosť zaslal císař nejvyššímu dvornímu kancléři Leopoldovi hraběti z Kolovrat k vyřízení s poznámkou, „že prosebníkům, pokud se pamatuje, žádné ústní přípovědi neučinil.“

Nejvyšší kancléř, velice jsa rozhorlen, že poddaní, i proti svému prospěchu, proti nařízením státních orgánův se vzpírají, dokonce pak drze tvrdí, že zeměpán jim nějaké ústní přípovědi učinili, kdežto on ničehož o tom neví, učinil návrh, aby věc krajským úřadem se vyšetřila, a potom by dle pravidel práva pozemky se rozdělily, zbojníci pak aby náležitě potrestáni byli. Ve Vídni však čekající plesští osadníci byli poukázáni, aby výrok krajské komise doma očekávali.

Načež dne 30. března 1781 dvorní kancelář nařídila na Ples, aby přesídlení plesských osadníkův se stalo dle práva a slušnosti, a dala zároveň zemskému gubernium poukaz, by od krajského úřadu vyslána byla komise, jež by pozemky u Rozběřic shlédla, dokonale a spolehlivě odměřila a plesským přestěhovalcům ex officio odevzdala, přestěhovalce pak aby důrazně napomenula k pokoji.

S některými hlavními vůdci potom vedeno vyšetřování soudní, které však musilo býti zastaveno, ježto tak nařídil mocnář, jakmile o tom se dověděl.

Dne 19. dubna 1781 v těch záležitostech podána hraběti Kolovratovi císařská resoluce (*) tohoto obsahu, dle slovného překladu.

„Ježto ti suplikanti ohledně učiněné jim mnou přípovědi stran holohlavských pozemků v klamném domyslu se nacházejí, tož musejí se vyhledati a jim ten domysl bez nejmenšího důmnění odníti. Zároveň ať jest na hospodářský úřad, jakož i na krajský úřad zaslán úřední rozkaz, že obci té moje rozhodnutí se vší vážností přednésti se má, a výslovně v podané žádosti osvědčená poslušnosť k mojí vůli zvláště ať se pochválí.

Ve Vídni 19. dubna 1781. Josef m. p.“

Tak šlechetně jednal mocnář, kterýž aby svoji úctu ke stavu rolnickému ukázal, sám se chopil u Rousinova pluhu a jím vládl.

Tímto císařským rozhodnutím byli konečně osadníci plesští upokojeni i mohli býti částečně přesídleni, pokud okolnosti dovolovaly.

Počátkem jara 1781 teprve vlastně počato se stavbou; zakládaní hradeb konáno s velikým úsilím. Za tou příčinou, ježto snad dosavadní podředitel Heilsbergrem; také posádka vojenská sesílena značně odděleními od plukův pěších: Ant. Colloredo, Lascy, Hildburghausen, Harrach, Fobris, Kaiser, Gemmingen.

V zámku smiřickém již loni zařizovaná nemocnice pro vojáky a dělníky na Plese pracující byla již úplně v stavu, že tam četní nemocní z prozatímné nemocnice, která byla z barákův blíž lesa Rasošek zařízena, mohli být dopraveni. Za duchovního správce v té nemocnici ustanoven Václav Malý, jakožto Capellanus hospitalis, jak se praví v matrice jím samým vedené. Dne 1. června 1781 udál se tam první případ úmrtí a sice umřel a jest pod tím datum a první zanesen Joannes Nosalský, z Pustoměře na Moravě rodilý, vojín pluku Laudonova. Za celý ten rok zemřelo stavu vojenského a dělnického 31 osob, jež pohřbívány do Holohlav. První křest vykonán tamtéž dne 16. listopadu 1781 a sice pokřtěn: Antonín Filip Gotthard Hošinec, syn otce Matesa a matky Kateřiny; kmotři byli: Lidmila Zewarte a Antonín Sträutinger. Křtil: Václav Malý. Porodní bába: Kateřina Stránská. – První kopulace zaznamenává (snad na nesmrtelném loži): Antonín Matoni od pluku Gemmingova dne 19. října 1783.

Na Plese nyní panoval velice čilý život. Pracovného lidu stále přibývalo, povozy vojenské i selské s naloženými cihlami a kamenem v nepřehledných řadách od Jaroměře se křižovaly na vykázaná místa, hradby začaly takřka ze země vyrůstati, rozliční dodavatelé, obchodníci s potravinami a vůbec se vším, co slouží k lidské potřebě, stále se zde usazovali; v „barácích“, které stály na místech mnou již naznačených, vyhlíželo to jako v malých městečkách dřevěných: tu byly hostince, v nichž se čepovalo pivo, víno i kořalka, onde pekaři své peci a krámy otevřeny měli a zvláštními prodavači po staveništích pečivo roznášeti dávali, byl zde kupec, tam zase kovář s kolářem měli své rozsáhlé dílny, kde úsilovně na opravě koleček a ručních vozíkův se pracovalo, jinde opět ševci a krejčí prováděli svoje řemesla; řezníci měli svoje místo pro porážku dobytka při Metuji, blíže starého mostu hospodského, kdež byly také krámky pro prodavače masa atd. atd.

V následujícím podávám seznam oněch řemeslníkův a obchodníkův, kteří hned na začátku roku 1781 za účelem provozování svých živností na Plese se usadili.

Kameničtí mistři pod vrchním dozorem Jana Rumpelmayera pracovali: Emanuel Schiffmeister, Frant. Kromberger, Emanuel Sonauer, Jan Šimera, Jan Reisinger, Josef Zvonečka, Jan Krumpler. – Kolářský mistr: Jan Peška. – Kováři: Jos. Rittig, Matěj Hellmeier, Frant. Šubrt. – Tesařští mistři: Vojtěch Frejta, Petr Hoffmann. – Truhláři: Mikuláš Andrejs, Martin Dušek, Jiří Anreith, Martin Roška. – Vyčepovatelé nápojův: Adam Somer, Ondřej Kutenhaber, Josef Markl měli vinárny; Daniel Köstner trakterství; pivo a kořalku čepovali: Matěj Hofbauer, Frant. Šmíd, Josef Matiak, Frant. Matiaš, Ant. Löw, Tomáš Šipka, Jan Rewler, Frant. Moseni, Jan Roth, Vincenc Šubrt, Mikuláš Weiszgerber. – Kupectví vedl: Daniel Ingrie; krupařství: Karel Severa, Josef Hejcman ze Smiřic; Ant. Seidl; řeznictví: Jan Juliš z Jaroměře, Filip Wehr z Moravy, Baltazar Bendl, Frant. Vespasian, Fr. Fňouk, Vincenc Dostal; pekařství: Josef Dlask, Jan Čejka, Jan Leden, Matěj Hanuš, Jiří Chamrda, Urban Lethner, Engelbert Eckert, Leopold Ruprecht. – Ševci: Karel Richter, Antonín Schweiger, Karel Spiegel, Josef Hanuš, Frant. Nermut, Ant. Šrögr, Ant. Ježek, Jos. Veleba, Ant. Link. – Krejčí: Václav Líbal, Josef Meisner, Jiří Kreutzinger, Jiří Hoblíček, Jiří Eberle, Josef Faltis.

Dozorcem nad prodejem tabáku, který vedl, jak již z předu pověděno, žid Šalamoun Winternitz, ustanoven se sídlem na Plese Jan Gögr s titulem tak zvaného tehdáž „Uiberreitra“.

Zároveň se stavbou hradeb počalo též se stavěním budovy pro důstojníky uvnitř – nyní „starý pavillon“, potom dvojitých i jednoduchých kasáren pro vojsko, které tvoří uvnitř pevnosti uzavřený kruh mezi hradbami a vnitřním městem; dvojitých kasáren jest počtem 6 a jednoduchých také 6. Se stavbou hlavní pevnosti stavěny tak zvané hradby korunní, jichž účelem jest krýti pevnostní mlýn, umělá stavidla k zavodnění nížin podél břehu Labe, Úpy a Metuje, a konečně vodovod, který z Labe vodu žene do hoření pevnosti. Na návrší „Brdcích“ vystavěna malá pevnůstka, která by ovládala silnici náchodskou a zabraňovala s té strany přístupu k hlavní pevnosti.

Dne 29. září přijel císař Josef od Jičína přes Velichovka k večeru do Jaroměře, kdež přenocoval, ráno pak po mši svaté odebral se se svojí družinou ke stavbě na Ples, kdež prohlédnuv vykonané práce nahlédl zase do knih účetních, načež k večeru odejel do Hradce Králové, kdež pobyl jeden den.

Dne 13. října vydal císař Josef „Toleranční patent“, jímž vyznavačům augsburského a helvetského vyznání povoleno bylo, aby v dědičných zemích svá náboženství svobodně mohli vyznávati; jediné katolickému náboženství má přednosť u veřejnosti zůstati.

Den 19. téhož měsíce pak přišlo nařízení císařovo, aby po krajích se zařizovaly školy tak zvané „normální“. Pokud se týče školních dítek příslušníkův ke stavbě pevnosti náležejících, ty dílem do školy městské v Jaroměři, ana tam největší čásť úřednictva byla ubytována, posílány byly, ostatní pak řemeslníci a dělníci dílem posílali do školy plesské, která zatím umístěna byla v jedné nerozbourané posud chalupě, dílem – zejména ti, kdo bydleli v barácích u zámečku blíže Jasené – do školy jasenské.

Dne 15. listopadu vydal císař nařízení, že těm poddaným, kteří skrze náboženství byli ze země odešli a nyní opět, když protestanté jsou trpěni, se navracejí, nemá žádná překážka se činiti, anobrž takoví přistěhovalci přijímati se mají. A dále: mohou nekatolíci ke kupování domův, statkův, k městskému a mistrovskému právu atd. podle dispensací se připouštěti a nemají k žádnému jinému způsobu přísahy se přidržovati, než který se s jejich náboženstvím srovnává.

Dle nejvyššího nařízení ze dne 24. téhož měsíce učení náboženství má netoliko dětem ve škole, ale i učenníkům jakéhokoliv řemesla, aby v něm cvičeni byli, se přednášeti, a totéž i ve školách a kostelích se opakovati.

Dne 18. prosince nařízeno, že každý farář nebo pastýř duší v neděli a ve svátek má za lid sobě svěřený mši sv. obětovati, jakž také veškeré duchovenstvo vůbec kolektu za pána země při mši svaté se modliti.

Konečně nařízeno dne 21. prosince, že nekatolickým obyvatelům se povoluje, aby své vlastní správce škol, kteréž obec živiti mají, sobě zřídili, ale však nad nimi školní inspektoři příslušné země, co se tkne způsobu učení a pořádku, aby dohled měli.

Prohlášení těchto náboženských svobod, zvláště v našich krajích polabských a podkrkonošských, kdež přebývalo tajných vyznavačův učení Husova veliké množství, vyvolalo velikou radosť. Ihned počali mnozí veřejně k náboženství po předcích zděděnému se přihlašovati; tak i na Plese najdeme ve staré matrice plesské některé, kteří, pokud se týče náboženství, jako „Husita“ jsou zaneseni.

Ale také i někteří blouznivci na Plese ihned se vyskytli, kteří nechtějíce ani ke křesťanskému náboženství ani k židovskému se hlásiti, hlásali, že přiznávají se k onomu náboženství, kteréž Abraham vyznával před obřízkou; věřili v jediného Boha, uznávali „Otče náš“ a Desatero božských přikázání, všechno pak ostatní, byť i v Bibli bylo obsaženo, zavrhovali. Prorokem těchto blouznivcův na Plese byl jistý chalupník jménem Tuček, který všemožně se snažil získat si četné stoupence.

Farář Jasenský P. Kamenický dal si všemožnou práci, aby sektáře ty odvrátil od jejich blouznění, když pak to nepomohlo, zavedeno s nimi vyšetřování. Představeno jim, že císař Josef jen vyznavačům augsburské a helvetské konfessí jakož i židovství dovolil svobodné vyznávání, žádnému však učení jinému. Když veškeré poučování nic nebylo platno, a sekta ta, jejímž stoupencům obecně „Abrahamisté“ nebo „Deisté“ se říkalo, naopak spíše ještě se rozmnožovala, nařídil císař Josef sám, aby se sáhlo ku přísným prostředkům na vyhlazení její. Nařízeno, kdyby někdo jako „Abrahamita“ nebo „Deista“ u vrchnosti se oznámil, že má témuž bez dalších okolkův 24 ran holí neb karabáčem na zadek se vysaditi. (*) Když pak ani to nespomáhalo, dán rozkaz, že mají takoví blouznivci, jsou-li mužští, do Uher a Sedmihradska se zavésti a tam do plukův hraničářských vřaditi, jináče však že má s nimi po lidsku se nakládati. Pokud se týče Plesských, vedl v té záležitosti vyšetřování z vyššího nařízení hrabě Václav Safgoč, probošt na Vyšehradě v Praze.

Když veškero přísné zakročování stále se ukazovalo marným, byli po roce skutečně Tuček se svými plesskými souvěrci a ještě s mnoha jinými, kteří na Pardubicku své nové učení se snažili rozšířiti, zavezeni do Uher a vřaděni do hraničářských plukův.

Rok 1781 končil se mnohým sněhem, bouřlivé a prudké větry burácely a při stavbě na Plese způsobily mnohé škody.

Za celý rok bylo zde na Plese okolo jednoho milionu zlatých říšských prostavěno, které téměř všechny zde v kraji zůstaly, a tak si začal lid, jak živnostnictvo tak dělnictvo, po zhoubné válce opět slušně pomáhati. I selskému lidu k velkému dobru stavba přispívala, neboť mohli své plodiny, kterýchž při stavbě zaměstnaný lid ohromné množství spotřeboval, dobře zpeněžiti. Také povoznictvím sedláci mnoho si vydělali – slovem, stavba pevnosti na Plese stala se zdrojem bohatého výdělku pro celou širou krajinu.

Nepříjemné a bouřlivé počasí udržovalo se v nastávajícím roce 1782 po celý měsíc leden, potom nastali při jasném nebi silní mrazové.

V měsíci únoru, ježto na obzoru politickém žádné mráčky se nestahovaly, Bedřich pokojně se choval žádné chuti nejevě, opět do Čech vpadnouti, nařízeno od císaře, aby ona děla, která ještě stále ve hradbách po Labi v posicích původních byla rozestavena, dílem na Ples se svážela, poněvadž jsou určena k vyzbrojení nové pevnosti. Tím způsobem do měsíce dubna svezeno sem 120 těžkých děl s hradeb od Jaroměře, Kuksu a Králové Dvora, která postavena do jedné řady na místě, kde nebyla na překážku – na náves po stráni nad Labem, kde jsou nyní důstojnické sady, před chalupy, které začaly obyvateli svými se vyprazdňovati. Děla, která stála v hradbách výše Králové Dvora až za Vrchlabí, dovezena ke Mnichovu Hradišti; neboť císař Josef zamýšlel v té krajině, aby se docílilo spojitosti mezi pevnostmi Plesem a Terezínem, dáti stavěti ještě třetí pevnosť, ke kterémuž cíli vyslaný tam podplukovník sboru inženýrského Mikuláš Des Traux byl již vyhledal příhodné místo. K doplnění pevnostní síti české měly potom ještě další dvě pevnosti stavěny býti na Oharce v krajině chebské. – Se stavby tvrzí u České Skalice a u Trutnova sešlo nadobro.

Že pevnosť místo na Plese stavěti se měla u Kuksu a na Zvičíně, jest as mylné domnění, odtud vzešlé, že před válkou o bavorské dědictví dělo se v těch krajinách vyměřování, ale jen za tím účelem, aby tam prozatímné hradby byly vystavěny, což také, jak dříve již bylo pověděno, v skutku se stalo.

Počátkem dubna 1782 vyvlastnění plesských osadníkův, jimž chalupy měly rozbořeny býti, v dobrotě provedeno, a dle protokolu ze dne 18. března téhož roku krajským hejtmanem Antonínem Hanischem z Greifenthalu v Hoříněvci podepsaným, osadníkům plesským úhrnem za 601 korec 1 ¾ čtvrti orné půdy, 16 korců 1 čtvrť pastvin, 118 ¼ vozu sena, 18 ¾ korce lesa – dáno: 600 ½ korce orné půdy, 6 korců pastvin, 108 3/8 vozu sena a 39 11/16 vozu otavy.

Za převezení nářadí a píce bylo do dne 20. listopadu 1782 z důchodův panství smiřického vyplaceno 450 zl. říšské měny. –

Do Rozbeřic vystěhovalo se 14 plesských osadníkův, do Černožic 12, do Libníkovic 4 osadníci.

Mnohým ještě zbylým vykázány jsou pozemky po vykácení lesních revírův esterhazského a gastheimbského v těchto místech, a tito potom založili Nový Ples; jiní uchýlili se do pozůstalé části Plesské osady, k rybníku, a vystavěli sobě poblíže zámečku své příbytky; opět jiní po vykácení lesa rasošského tam svůj domov zařídili.

Chalup po těchto vystěhovalcích, jichž právě nebylo nejnutněji třeba rozbourati, ponecháno a sloužily k ubytování úředníkův, řemeslníkův i dělníkův při stavbě zaměstnaných. Byly to chalupy táhnoucí se od hornoplesského mlýna až k dolnímu neb nyní „podklasnému“, a potom od dřevěného mostu po stráni nad Labem až k nynějšímu Dolnímu Plesu, jehož příbytky státi ostaly na naše doby.

Jakmile nastalo jaro a příhodnější počasí se začalo ukazovati, přicházely na Ples nové sbory vojenské k sesílení tamější vojenské posádky, a to oddělení pěších plukův: Josef Colloredo, Kinský, Khevenhüller, Hohenlohe, Bringen, Lascy, Deutschmeister, Langlois, Preusz, Pellegrini, Karel Toscana a Bellegarde – čítala se nyní zde oddělení od 22 různých plukův. Co se týče národnosti a nynějších čísel, byli takto rozděleni: České pluky čísla 15, 18, 21, 36. – Moravský pluk č. 8. – Slezský pluk č. 1. – Polské pluky č. 24, 40, 56, 57. – Krajinský pluk č. 17. – Korutanský č. 7. – Dalmatský č. 22. – Uherské č. 12, 23, 29, 44. – Rakouské pl. č. 4, 49. – Solnohradský pl. č. 59. – Bylo slovanských plukův 13, německé 3 a uherské 4.

Téhož měsíce dubna císař Josef ve Vídni měl vzácnou návštěvu Jeho Svatosti papeže Pia VI., který dne 22. téhož měsíce mocnářem byl obdarován přeskvostným křížem brillantovým v ceně 200.000 zl. Z hlavního města Vídně se poroučel jeda do Mnichova a jsa až do Marien-Brunnu od císaře Josefa vyprovázen.

Stavba pevnosti, když ještě na tisíce pracovného lidu bylo najednáno, s velikým úsilím zase se započala. Hlavně o to pečovány, aby fronta při Labi a Metuji co možná rychle vzrůstala. Dostavili se také z Kutné Hory havíři počtem 200 se svými úředníky a lezci, kteří společně se sappeury ode sboru Querlondova začali upravovati podkopy nejprve na frontě, směrem ku plesskému lesu. Podkopy ty zakládány jsou dvojnásob nad sebou, tak že nepřítel útokem na hradby ženoucí může po dvakráte za sebou do povětří vyhozen býti. Soustava podkopů zde jest tak rozsáhlá a dokonalá že žádná jiná pevnosť v celém Rakousku nemá podobné.

Císař Josef, který ve všem jako pravý otec svých národův o jejich blaho se snažil pečovati, dobře předvídal, že až ty nové české pevnosti již budou dostavěny, nevyhnutelně míti musí také občanské obyvatele; neboť bez těchto by vojákům život v těchto pevnostech stal se po čase nanejvýš nepříjemným a téměř nesnesitelným; neboť i vojenský stav denně staré potřeby mívá, kteréž opatřiti jemu samému jest ne-li docela nemožno, tož jistě velmi obtížno.

Z té příčiny nařídil císař, aby ustavila se zvláštní komise, jíž starati by se bylo, aby obě nové České pevnosti co možná nejdříve obšanským obyvatelstvem zalidněny byly. Komisi této, jejímž presidentem byl gubernator království Českého Karel kníže z Fürstenberka, a když tento 18. srpna téhož roku hodnosti té se vzdal, hrabě z Nostic, dodána jest instrukce ve způsobu dekretu, dle kteréž zmíněné komisi uloženo vypracování osídlovacího patentu pro nově zařizující se města Terezín a Ples.

Instrukci neb dekret dvorní kanceláře podávám tuto v doslovném znění:

„Jeho c. k. Majestátnosť ráčila na od královského gubernia tamtéž odbývanou protokolární komisi v záležitostech nových osadníků v obou pevnostech na Plese a Terezíně a jim povolené výsady dle učiněných zpravení ze dne 27. prosince 1781, jehož přílohy se vracejí, a po nejposlušnější učiněné přednášce následující nejvyšší rozhodnutí vynésti.

Co se týče obzvláště stavby domů v těchto pevnostech pro osadníky, tož nalézá Jeho Majestátnosť obzvláště na Plese nikoliv potřebné, aby každý dům ještě vrchní poschodí dostal; – avšak stojí každému volno; však musí ale v přízemí sklenuto býti; naproti tomu u osadníkův, kteří si své domy sami bez aerarní pomoci vystaví, se dovoluje jedno i dvě poschodí vyvésti.

K základnímu pravidlu při tomto osazování chce Jeho Cís. Majestátnosť, žeby mezi offerenty dobrá volba se děla a jen taková lidé se tamo usazovali, kteří pro místo samo a pro garnison prospěšni, kteří úplně známi a kteří se legalními vysvědčeními o svém dosavadním živobytí a svojí obživou, také kde v dědičných zemích obývali, dostatečně se vykážou.

Cizozemci, aniž by se o tom v patentu, který vydán bude, zmínka činila, jsou vyloučeni.

Jak dalece se ale in speciali v tom společném komisionálním protokole povoluje, tož chce Jeho Majestátnosť

1. hned napřed ustanoveno míti, že i v těchto obou místech, co týče se policie a ústavů bezpečnosti, téhodních a výročních trhů, potom jiných takových zástojů všeobecných zemských ústav, dle těchto pravidel se má předsejíti;

2. povyšuje Jeho Majestátnosť tato obě místa za královská svobodná města, k podřízenosti na královský podkomořský úřad, a zabezpečuje jim již napřed a obzvláště všechna občanská práva a svobody s tím výslovným podotknutím, že oni takové jako všechna královská svobodná města požívati mají.

Při tom chce Jeho Majestátnosť, že z gruntovních činží a šosovních peněz tentokráte proscindiruje, a dokavad vlastní magistrát zřízen nebude, dle uvážení společné komise obyvatelé, kteří se v Terezíně a na Plese nalézají, pod magistráty v Litoměřicích, respective v Jaroměři poukázati, jakož i tyto magistráty zatímně k vedení gruntovních knih a obstarávání případných gruntovních zápisů, však bez vybírání nějakých tax neb jiných jakkoliv se jmenujících poplatků, se mají přidržeti.

3. Poroučí Jeho Majestátnosť, aby dokudž tato obě města nebudou moci vykázati se jako při jiných městech k nevyhnutelným obecním potřebám dostatečnými fondy, vydržování duchovní správy z náboženského fondu se dálo; zvláště na to hleděno býti má, ježto z pivovaru značné užitky se očekávají, aby vedle chrámu, farního domu a školy hned na zřízení jeho se pomýšlelo a o tom královském guberniu co nejdříve další dobrozdání ať se učiní.

4. Povoluje nejvýše ponavrhovati komisi, aby pro ty potřebné řemeslníky, kteří k denním potřebám pevnosti jsou nezbytni a proto nejprve k osídlení se mají získati, domy hned ab aerario se jim vystavěly.

Pod tuto kategorii mají se počítati: pekaři, řezníci, ševci, krejčí, kováři, zámečníci, truhláři, koláři, sedláři a soustružníci, však mají tito lidé vždy vydržování toho majícího domu pod specielní hypotekou a pojištěním jejich ostatního majetku po čas 28 roků ročních 6 % úroků v to počítaje aerario opět nahraditi a s tímto odváděním dva roky po ujmutí začínati.

Pro ostatní ne tak potřebné řemeslníky nemá se však na útraty aeraria stavěti, nýbrž tito mají stavěti na své útraty, však tak, že se vždy dle řádu stavebního, který jim od úřadu genijního bude udán, držeti musí.

5. Přiznává Jeho Majestátnosť těm, pro které aerar domy stavěl, osvobození od extraordinaria, daně z výdělku neb řemesla a jiné osobní dávky, když contributionale ordinarium z těchto gruntů dle ohlášení královského gubernia již jinou cestou jest kryto, jakož i od stavění rekrutův na 15 roků, těm ale, kteří své domy na vlastní útraty vystavěli, na 30 roků s tím podotknutím, že tím jeden neb druhý nájemník z jednoho do druhého později vystavěného domu svoji svobodu od daně řemeslné snad zúmyslně prodloužiti nemůže. Každému řemeslo provádějícímu nájemníku ať se písemné vysvědčení od magistrátu vydá, na jakou dobu tato svoboda trvati bude.

6. Konečně nebéře Jeho Majestátnosť žádnou příčinu, osadníkům svobodu vojenských ubytování, v případě nutné potřeby vyjímaje, přiznati, a těmto se připovídá, že jim případné vojenské práce, jak dalece oni tyto v stejné jakosti a stejných cenách dodati chtějí, před jinými konkurenty preferenter se mají přenechati.

Dle těchto základních pravidel má královské gubernium obšírný návrh patentu s udáním zřetelným všech předepsaných stavebních výminek, jakož i těch těm osadníkům v obou pevnostních místech povolených výhod k obecnému vědomí a otisknutí v tu- i cizozemských novinách bez odkladu sepsati a ještě před publikací k nejvyššímu nahlédnutí a stvrzení semto zaslati.

Ve Vídni dne 10. června 1782.

(L. S.) Leopoldus Comes a Kollowrat,
Regis Bohemise supremus & A. A. primus Cancellarius.“

Tímto předůležitým aktem císař Josef položil základ k ustavení se městské obce v nových pevnostech.

Na to dne 29. června císař nařídil, aby zde neb onde založeny byly školy pro dítky vojenské každého pluku, což ale na Plese vykonati se nemohlo, poněvadž zde dotud jen menší vojenská oddělení se nacházela, a tak dítky tyto dále do obecné školy, kteráž umístěna byla prozatím v jedné vyprázdněné chalupě blíže Metuje a kdež dřívější učitel plesský vyučoval, posílány byly.

V měsíci červenci nejvyšší velitel vojenský v Čechách generál jízdy hrabě z Wiedt z poručení císařova přijel na Ples a prohlédl pokračující stavbu a o svých pozorováních zaslal zprávu do Vídně – neboť císař Josef téhož roku sám do Čech přijíti nemohl, – načež potom v srpnu ustanoven jest za velitele do Vlach se sídlem v Miláně, a na jeho místo jako vojenský velitel Čech dosazen polní zbrojmistr hrabě Siskovič, jenž na to přehlídky stavby českých pevností měl na starosti a na Ples tudíž také častěji dojížděl.

Měsíc prosinec začínal stálými dešti a sněžením. Snad z té příčiny počala po Čechách, ale hlavně na Plese mezi pracujícím lidem rozmáhati se jakás tehdáž podivná, doposud neznámá nemoc; říkali jí „palčivá zimnice“ nebo po německu „Nervenfieber“. Za tou příčinou byla zřízená v zámku smiřickém nemocnice stále přeplněna, v nížto silně tou nemocí umírali, tak že nestačili je do Holohlav pohřbívati; mimo to však mnoho takto nemocných zemřelo v barácích při pevnosti, kteříž dílem se odváželi na nově zřízený roku 1780 hřbitov u Rasošek, dílem „na zámeček“.

Dle nejvyššího nařízení u zemského gubernia zatím byl vypracován patent usídlovací pro české nové pevnosti a došel stvrzení císařského, načež ve smysli nejvyššího nařízení ze dne 28. listopadu 1782 v celých Čechách, ale hlavně v Jaroměřsku a Litoměřicku znění jeho od kněží s kazatelen veřejně prohlášeno.

Znění této nejvýše důležité listiny císařské pro obě města se ustavující podávám doslovně dle úředního českého textu:

„My Josef Druhý, z Boží milosti volený Římský císař, po všechny časy rozmnožitel říše, král v Germanii, v Uhřích a v Čechách, arcikníže rakouský, kníže burgundský a lotharinský atd. atd. atd., vzkazujeme všem našim věrně poddaným, stavům, vrchnostem, magistrátům, správcům úředním, sudím přísežním a ostatním poddaným v Uhřích, Sedmihradech, Čechách, Galicii, Lodomerii, Moravě, Slezsku, Rakousích nad a pod řekou Anasem, Štýrsku, Korutanech, Aušvicu, Zátoru, Krajině, Goricku, Hradišťsku, Triestu, Tyrolách a v předních zemích našich knížecí milost.

§1. Uzavřeli jsme pevnosti Theresienstadt neb Terezianské město a Ples, které pro větší bezpečnost našeho království Českého založeny jsou, za královská svobodná města vyzdvihnouti, jim pod správou podkomořského úřadu všecky městské svobody a práva, jichž jiná královská svobodná města užívají, také jeden vlastní magistrát povoliti a vesměs měšťanstvo, jenž se tam osadí, podle všeobecných v Čechách pozůstávajících politických a veřejné bezpečnosti se týkajících řádů spravovati nechati a

§2. poněvadž při založení obojích pevností již tak daleko se jest přišlo, že začátek stavění městských domů státi se může, zapotřebné tedy vynacházíme k přípravě a ulehčení prozatím Terezianskému městu Litoměřický a pro Ples Jaroměřský magistrát ustanoviti, na kteréžto jak při začátku příchozí, tak napotom nově již usedlí měšťané k vedení jich držení, jich spravedlnosti tak dlouho se poukazují, dokavad vlastní magistrát v těch nových královských městech zřízen nebude.

§3. K rozmnožení tehdy těch, dovolujeme tímto všem kunštýřům, fabrikantům a řemeslníkům, jak mistrům tak mistrovství schopným tovaryšům ve společných našich královstvích a zemích v jednom neb druhém městě se usaditi, jich umění, obchody neb živnosti tam provozovati, jenom každý příchozí hodnověrným od úřadu, pořádku neb bratrstva vysvědčením strany jeho tehdejšího v našich zemích dědičných bydlení, jeho dobrého chování, neméně strany jeho schopností dostatečně se vykázati míti bude.

§4y. Z ohledu těchto, jenž z hlavního neb jiného většího města do jednoho z těchto nových měst přetáhnouti chtějí, dosti jest na tom, když při svém příchozu pasem úřadním ex officio od magistrátu vydaným, jakož i vysvědčením z toho města, z kteréhož vytahují, zaopatření se vykážou, kteréž podobně od téhož magistrátu řádně zhlednuto a stvrzeno jest bylo.

§5. Oni ale, kteří z menších měst tam se usaditi chtějí, mají před svým vytáhnutím svá vysvědčení krajskému úřadu čtvrti, neb kraje správci, kamž oni patří, předložiti, který taková přehlednouti a pokudž za dobré uzná, s Vidi potvrditi, pokud ale témuž, jenž takové vysvědčení poukázal, řádný krajský čtvrtní nebo okrškový úřední pas s podotknutím vyměřenství a poukázáním na Litoměřický neb Jaroměřský magistrát bez jakýchkoli poplatků mocí úřadu uděliti se má.

§6. Aby pak zlým a převráceným způsobům, které by s takovými pasy přichoditi mohly, se předešlo, má ta sic obyčejná vejhrada: repusirovati nechati, vynechána a místo takové zřejmě podotknuto býti: že takový pas k usazení v Terezianském městě neb Plesu udělen jest. Naproti tomu příchozím, pokudž oni hned na místě nezůstanou, po odejmutí jich přinesených vysvědčení a pasu od téhož magistrátu, na kterýž oni poukázáni jsou, gruntovní zápis neb vysvědčení: že oni za gruntu držitele neb nájemníky přijmuti jsou, s připojením též vejhrady, takové sem a tam jíti nechati, témuž ale, který k příjmutí za nedostačitedlného vynalezen byl, pak k jeho navrácení, však v obojím případu bez úplaty, mocí úřadu uděleno býti má.

§7. Zanechává se každému, který se vykázati schopného vidí, svobodno, dům v jednom neb druhém tom městě sobě vystavěti, a chceme k lepšímu toho zprostředkování dovoliti, aby z oněch od privátních neb zvláštních osob k vystavění takových domů zapůjčených peněz, když z ohledů takových zapsáním, které Litoměřický neb Jaroměřský magistrát vždy bez úplatků vydati má, se vykáží, beze vší ouroční daně až do jich zaplacení 5 pro cento platiti se mohlo.

§8. Ti, jenž stavěti v úmyslu jsou, mají se časně stran vykázání místa u magistrátů oznámiti, kteří vždy vejkaz gruntovní, zápis a gruntovní knihy beze vší taxy neb pod jakýmkoli jménem žádaného platu obstarati musejí. Způsob a vedení skutečného stavění jest poručené úřadu tomu, jenž nad stavěním tam ustanoven jest, kterému

a) místo bez nějakého zakoupení a zdarma zanechati, žádnému však vynikajícího práva neudělovati, žádnému při volení místa, aniž z ohledu jeho obchodu zvláště nenadržovati, nýbrž s každým nez rozdílu stejně nakládati přikázáno jest.

V té důležitosti

b) těm, jenž stavěti v úmyslu jsou, místa k vystavění budoucích domů na těch k tomu již odhodlaných čtverhranech (Quarrés) od Fortifikatorium bez pozdržení a nějakého nejmenšího platu podle pořadu, jak se oznamují, u přítomnosti ustanoveného magistrátu zřízeného politického komisaře vyznamenána budou, kterýž napotom každého, jemuž místo k vyměření přijde, dle na něj připadlého numera zapsati má.

c) nežli se stavěti počne, má gruntovní rys, profil neb přední strana, průčelí (Façada) domu neb stavení Fortifikatorní locální Direkci předložena býti, která nejenom vejminky v stavení předpíše, nýbrž také čas, když se stavbou počíti se moci bude, ustanoví, aby tudy s znošením materialií a jiným rozličnostem mezi staveními užítí se mohlo.

d) Každý dům musí z dobrých materialií stavěn býti s ohničnou zdí jakož i dle předepsané míry komínami zaopatřeny, střecha s hákami, prejzami neb taškami, cihlami pokryta a tak spořádána, aby mezi domami žádných žlabů třeba nebylo, zemní podlaha musí dva střevíce nežli ulice (horizont) města výše býti vyzvednuta a naskrze klenuto, každý dům s studnou, s sklepem, nejméně jedním do hlavní struhy vedeným podzemním stokem zaopatřena býti má, žampy se vesměs zapovídají.

e) Každý dům musí nejméně 3 neb 4 oken široký býti a každé okno v šířce 3 a výšce 5 neb 6 střevíců míti; menší domy stavěti se nepovoluje.

f) vnitřní stavení se každému dle povahy a potřeby jeho obchodu spořádati zanechává, jakož i tomu, který na svůj náklad staví, svobodno stojí mimo dolejšího krovu, který vždy nad klenutím státi musí, ještě jeden vyšší krov vyvésti.

g) Průčelí (Façady) mohou dle dobrého zednického způsobu a libosti vyvedena a při tom zevnitřní okrasa do vůle každého udělána býti, jenom ven vyčnívající stavení, která vejhledu překážejí, trpěti se nebudou, taková řemeslnická a obchodní neb k jiným účelům prospěšná znamení mají se s nápisy nad dveřmi jednoho každého domu vyznamenati.

h) Při tom také se ustanovuje, že každý domu držitel k hašení ohně měšťanům předepsaným řádem potřebné nádoby sobě zaopatřiti má.

§9. Nemohl-li by ale neb nechtěl-li by jak při začátku k každodenní potřebě z těch při pevnosti pracujících lidí tak napotom pro měšťanstvo nevyhnutelně potřební tak nazvaní političtí řemeslníci jako: pekaři, řezníci, ševci, krejčí, zámečníci, truhláři, koláři, sedláři, soustružníci a těm podobní sami hned domy stavěti, My skrze Fortifikatorní localní Direkci a z aerárních základů stavěti budeme, a jim takové bez aneb s jedním vrchním krovem již vystavěné domy, při jejich tam příchozí do gruntovní knihy zapsati dáme, proti tomu však, aby oni to vynášející založení pod speciální hypotékou toho jim podstoupeného domu s ujištěním všeho jejich vlastního jmění zaručiti, napotom aerario takové ve 28ti letech skrze placení 6 pro cento, totiž 4 za úrok a 2 na srážku kapitálu počítaje zase zapraviti, s tím ale zpátky placením ve dvou letech po jejich vzatém držení gruntu počíti zavázáni byli.

§10. Aby průchodu k živnostem v těch nových městech usedlého měšťanstva ze vší strany podle možnosti ulehčeno bylo, chceme těm, pro které domy s nákladem aerariálním vystavěny byly, osvobození od daní, od Extraordinaria, od obchodních a jiných daní jakož i od rekrut stavění na 15 let, oněm ale, kteří na svůj náklad domy stavěli, nápodobné osvobození na 30 let propůjčiti.

Nařizujeme tedy, aby zřízený magistrát k upravení a určení těch svobodných let, každému vlastníkovi domu neb pronájemníkovi, jenž se tam usadí, písebné vysvědčení dne a roku, v kterém přišel a se přistěhoval, se zaznamenáním, jak dlouho jeho svobodná léta trvati mají, udělil, a na to řádnou gruntovní neb zápisní knihu vedl, která svým časem k ustanovení přicházejících ku magistrátu téhož města odevzdána bude.

Aby ale také nad tou otázkou, od kterého času ta svobodná léta začátek mají vzíti, všem rozepřím se ušlo, ustanovujeme tedy tímto: že osvobození při těch, jenž z erárních prostředků vystavěné domy dostali neb již ve vystavených domech se usadili, ode dne jich skutečné následujícího usazení a do domu vtažení svůj začátek vezme; – těm ale, jenž domy na vlastní náklad a útraty stavěli, začátek toho osvobození teprv v pěti letech po stálém osazení počítán a ta počínající lhůta, jak v gruntovní knize, tak ve vysvědčení zřetedlně vyznamenána býti má. Které magistrát každému se usazujícímu vydáti povinen bude.

§11. Mimo předcházejících osvobození žádné pozůstavení neberem, městské domy od vojenských bytů osvoboditi, s vejminkou, že potřebného nuzného přeběhu ujistiti a spolu slibujeme:

§12. Že všechny budoucně připadlé vojenské práce, pokudž by obyvatelé a měšťané z obou těchto měst takové v rovné jakosti a v stejné ceně zhotoviti a odvésti v stavu byli, jim přede všemi jinými spolužadobníky zanechány býti mají.

§13. Z stejného ohledu má pivovar z kterého se hned užitek táhnouti nechá, v jednom každém z těch dvou měst co nejdříve z aerárních peněz vystavěn býti, a jak brzo ten na stavění vynaložený náklad z vyplývajících důchodů dusožený bude, k užitku obce odevzdán bude.

§14. Konečně také nařídíme, dokud obě ta města rovně jako jiná z vlastních důchodů dostatečné příjmy k dosáhnutí obecních potřeb nedosáhnou, bez nějakého přispívání nových obyvatelů stran duchovního pastýře, vystavění fary a školy zaopatření se stalo.

Dáno v Našem hlavním sídelním městě Vídni dne 9ho měsíce Prosince tisícého, sedmistého osmdesátého druhého, Naší Římské Říše devatenáctého, dědičných zemí v třetím roce.

Joseph m. p (L. S.)

Jan Rudolf hrabě z Chotek.

Ad mandatum Sacrae Cesareae-Regiae Majestatis propriae.

Leopoldus Comes a Kollovrat,

Regis Bohemiae sup. & A. A. pr. Cancellarius.

Tobias Filip pán z Gebler.

Bernhard z Zenkru.“

Účel tohoto císařského patentu, aby totiž v nových pevnostech obyvatelstvo hojně se usazovalo a sobě domy stavělo aneb tyto od aeraru přejímalo ve vlastnictví, minul se zatím s výsledkem; neboť žádní občané k tomu se neměli aniž se přihlašovali, což zajisté, vezme-li se zřetel k tak velice výhodným podmínkám, ku podivu jest, zvláště také když téměř celé desetiletí potom mír panoval a v tom ohledu zde žádné nebezpečenství nehrozilo.

Dne 21. prosince dvorským patentem nařízeno, že mají všude řádné matriky úmrtné se vésti a v obcích, kde faráře není, že mají tytéž vésti rychtáři a že žádný farář nesmí mrtvé tělo pohřbíti, dokudž by od představenstva obce neobdržel svědectví písmené o způsobu úmrtí každé osoby.

Zdá se, že zde pro pevnosť teprve po tomto nařízení řádné matriky jsou založeny; neb ačkoli co se týče umrlých příslušníkův pevnosti v nemocnici smiřické tam od kněze Václava Malého již hned při počátku v měsíci červnu 1781 řádná matrika jest založena, – však v pevnosti samé první farář Ondřej Kroch řádnou matriku začal vésti teprve rokem 1784, leč byl snad byl zapisoval jednotlivé případy před tím do jednotlivých listin, které bezpochyby se ztratily, ano z nejprvnějších začátkůch stavby nic  takového se nenalézá.

Ve vojenské nemocnici chová se mimo řečenou matriku z nemocnice, v zámku smiřickém tehdáž umístěné, ještě 6 matrik až na naši dobu sahajících; jsou to objemné folianty, ve kterých může dle povrchního sečtení zaneseno býti asi 12.000 úmrtí za jedno století. Až do roku 1794 zapisováni do těchto vojenských matrik i zemřelí ze stavu civilního, potom zařídil nastouplý vojenský farář Antonín Lang pro stav občanský zvláštní matriku, která nyní se chová na faře městské. Křestní začíná r. 1800., úmrtní r. 1804.

Počátkem jara 1783 ještě s větším úsilím počalo se pracovati o stavbě pevnosti, avšak podředitel stavby podplukovník Heilsberger odtud pryč odvolán a na jeho místo dosazen plukovník inženýrský Lauer; uvnitř pevnosti stavěly se budovy pro zásobárenské úřady a pekárny vojenské, potom budova pro úřady stavební při hradecké bráně; stavba důstojnického pavillonu již valně byla pokročila, vojenské kasárny, jež tvoří uzavřený kruh uvnitř pevnosti, v hlavních rysech blížily se k svému ukončení.

Když byl po prohlášení císařského osidlovacího patentu nikdo k usídlení se nehlásil, vymohl toho velitel a ředitel stavby pevnosti na Plese generál Querlonde, že k nařízení dvorní kanceláře zemské gubernium v Praze nařídilo, aby ten císařský patent ještě jednou s kazatelem veřejně byl od kněží ohlášen; dále potom v očekávání, že noví osadníci sem přihlašovati se budou, ustanoveno vynesením de dato 22. března 1783. dle zprávy generálního ředitele všech vojenských staveb v Rakousku hraběte Pellegriniho ze dne 11. dubna 1783 a s jeho schválením, aby pro nově se zařizující občanskou obec v pevnosti Plesu ku vyřizování běžných záležitostí a přijímání nových občanův zvolen byl z magistrátu jaroměřského politický komisař, pro pevnosť Terezín pak z magistrátu litoměřického ať se ustanoví. (*)

Císař Josef navštívil stavbu pevnosti na Plese přijev dne 21. září od Jičína; zdržel se zde až do 24. září, kteréhož dne před polednem odjel do Hradce Králové; prohlížel na Plese stavby ve všech podrobnostech, neb rád o všem sám se přesvědčoval; nocoval ve dnech 22. a 23. v Jaroměři.

Toho času v Čechách u Hloubětína konáno prvé vojenské ležení a cvičení ve velkém rozměru, kteréž císař též, dříve než na Ples zajel, navštívil dne 13. září.

Tu dobu dělo se velice vážné vyšetřování na Plese. Byltě ještě před návštěvou císařovou došel sem anonymní dopis, že jistý Ignác Pabil, kterýž pocházel z Pruského Slezska a při stavbě jakožto polír zaměstnán byl, chová u sebe nákresy pevnostní.

Pabil měl v Pardubicích zakoupený domek, kdež také rodina jeho přebývala, k níž on občas dojížděl. I byla na rozkaz soudní vykonána v bytě jeho přísná prohlídka, a když skutečně jakýs nákres, ač jen chatrný, zdejší pevnosti se nalezl, Pabil vzat ihned do vazby a sestoupivší se na Plese vojenský soud dle pravidel hned při početí stavby ohlášených odsoudil Pabila k smrti dne 6. října 1783 „in puncto perduellionis“, jak se v poznámce o tom archivu na genijní direkci chovaném praví.

Pabil byl po té oběšen na výstrahu všem pracovníkům v místech, kde v nynějších důstojnických sadech je první kolo (rondeau) blíže tak zvané lunetty.

Všechno dělnictvo musilo býti popravě přítomno, a tělo odpraveného dle ustanovení útrpného práva Terezianského ponecháno po 3 měsíce na šibenici.

Císař Josef potom z milosti vykázal vdově a dítkám po odpraveném částky peněz na vychování.

Smutná událosť tato zaznamenána jest v pamětní knize fary Josefovské od ctihodného vojenského faráře a tit. děkana Vincence Seicherta, avšak neudáno ani datum ani křestní jméno popravence a místo Pabil psáno chybně Pabel; dále se tam praví, že prý jemu ku památce zasazen kamenný kříž, který se potud na okraji sadů důstojnických blíže dřevěného mostu labského spatřuje, s čím však naprosto se nesrovnávám a za mylné domnění to prohlašuji, protože onen kamenný kříž nic jiného není nežli prastarý mezník, který již století dříve zde stával, nežli pevnosť stavěti se počala. Toto své tvrzení odůvodňuji takto.

1. Jest úplně pravdě nepodobné, že by dovoleno bylo od vojenské správy, aby tak těžkému provinilci nějaký pomník na místě, kde byl smrtí ztrestán, postaven byl;

2 kamenný kříž onen dle veškerých příznaků vědy archaeologické daleko větší stáří nežli 100 let tvarem svým a sešlostí osvědčuje;

3. na straně k sadům obrácené kříže samého vytesán jest charakteristický znak, který rozlušťuje zajímavou hádanku docela zřejmě a jistě. Jest to vytesaný na střední ploše hrot ať od kopí nebo od šípu, jakéhož znamení dle staročeského práva mezního užíváno ve 12. a 13. století k označení mezníkův a mezí.

Považuje věc a zástoj za velmi důležitý pro místní historii k úplnému objasnění paměti této podám, což bude zajisté i hospodářům vítané, některé podrobnosti o tomto staročeském mezním právu a mezování, když jsem byl již dříve malý obrázek podal, jak se zde právo to vykonávalo.

U starých Slovanův a praobyvatelů této země bylo mezování a mezník dobře známo, čehož důkazem jsou nám poznámky v knize rukopisné v Českém Museu pod jménem Mater Verborum chované, Slovo meze vykládá se tam medza, medja, meja a znamenalo tehdáž vidlici mezi dva záhony zaraženou (signa quae meze dicuntur; 1249 porca quae est inter duos sulcos terrae emines. Mat Verb.). Slovo to přešlo potom i do maďarštiny („megya“) tak jako slovanské „granica“ do němčiny (Gränze). V listinách z 12. a 13. století výslovně se kopí nebo střely jakožto znaky na meznícich uvádějí. (*)

Sázení takových mezníků vykonáváno bylo obzvláště slavným způsobem, kterýžto způsob se nám však k známosti na naše dni neuchoval. Takové slavnosti nazývaly se „uroczysty“, t. j. slavny, kteréhož slova Rusové podnes užívají.

Právní běh mezního úřadování vylíčil nám ve zvláštní r. 1600 vydané knize „O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní atd.“ Jakub Menšík z Mensteina, místosudí království Českého.

V knize té vypočítává Menšík znamení mezní následující: „Bývají za meze vrchy, vrchův začátek, hřebeny vrchův a hrbky, hrby, náspy, nánosy, hromady, stráně, břehy, zábřežci, mezery, rokle, strouhy, příkopy, cesty, stezky, lesy, chrastiny, háje, řeky, potoky. – Obyčejné hranice, mezníci a znamení mezní se dělávají v stromě nebo dřevě, v skále neb kameně. – Znamení mezní v stromě neb dřevě se dělá kříž vytesaný, vysekaný nebo vyrytý nebo vypálený, lizí (lihy) kalich, střely, vyrytí let nebo jména a jiné rozličné rytiny nebo řezby a tesaniny i hřebů železných vrážení.

„Mezník kamenný má být obzvláštního způsobu, rozdílný od jiného kamene, jakž velikosť zvláště na dlouhosť, tak také jiného jádra kamene, nežli jest kámen toho dna, tak jestli dno kamene černého, mezník aby byl červeného, sivého neb jinak a pod ním má býti znamení: okuje, kusy cihly, uhlí nebo oblátkové kamení a ti slují svědkové mezníku.“

Ze způsobu mezování při roce 1735 kol zádušního lesa Plesského předsevzatého vidíme, že ten les zádušní hraničil s poli záduší Plesského, a z knihy memorabilií fary Jasenské, kde zase popis mezníkův polí zádušních při kostele sv. Jiljí jsoucích označen jest, ukazuje se, že pole tato a grunty u samého Labe svůj počátek braly, a když les zádušní v směru nynějších Rasošek se rozkládal, tož vyplývá z toho, že grunty záduší Plesského od lesa toho táhly se dolů k Labi, kde nyní ten kamenný kříž se spatřuje.

Vysoké stáří této památky dokazuje ta okolnosť, že takových kamenných křížů v okolí našem více se podnes vynachází, jmenovitě v Jasené, u Hubilesa, na „Libinách“, u Heřmanic, avšak charakteristické znamení totiž hrot od kopí neb střely, pouze na tomto se vytesané spatřuje, pročež také tento za starší všech ostatních čítám.

O kamenném kříži tom ještě další pověsti se vypravují a sice ze starší doby, jak se zdá: že prý dva řezníci, trefivše se náhodou v blízkém odtud panském ovčinci při koupi ovec, ze soutěže dostali se do kruté hádky, až konečně vytáhše své řeznické nože tak se pobodali, že jeden ostal na místě mrtev a druhý po čase na rány utrpěné zemřel.

Zaznamenávám tuto pověsť, mně od starého hodnověrného řezníka v mém mládí sdělenou, s tím podotknutím, že takové mezníky stávaly se u nás v dávných dobách svědky častých výtržností ano i vražd, jakž o tom v místních dějinách vlasti naší přemnoho zaznamenáno jest. (**) Nemohu však nepřipomenouti, že docela stejnou truchlivou historii vypráví si lid o podobných prastarých meznících a sice u Hubilesa a v lukách mezi Velkou Skalicí a Smiřicemi stojících.

O tomto zapadlém kříži napsal slovutná náš spisovatel p. Pavel Albieri, rodák jaroměřský, krásnou novellu do „Lumíra“ ročníku 1882, dle níž prý mezi stavbou pevnosti r. 1786 na tom místě zastřelen byl setník Rödl z Rodewaldu jsa v podezření, že prozradil plány pevnostní. Jistý dělostřelec 4. pluku polních dělostřelců v zanícení svém roku 1883 vytesal vlastní rukou do kříže jméno onoho domnělého setníka s letopočtem 1786, ač s toho zrazován, neb dle slov slovutného autora jest to jen právě „novella,“ která v kruzích čtenářstva naší krajiny, v Josefově však obzvláště došla velké obliby.

Myslím, že nyní již nikdo nebude pochybovati o pravém původu a účele zapadlého toho kamenného kříže, který kdyby se pozvedl, zajisté našli by se pod ním ti „svědkové mezníků“, totiž cihly, oblásky, uhlí nebo sklo, ač jestliže již při stavbě pevnosti křížem hýbáno nebylo.

Rok 1783 končil se tak krutou a neslýchanou zimou, že nejen ptactvo domácí a hovada ve chlévech, ale i lidí na cestách mnoho pomrzlo, a sněhu napadlo až po pás.

Dne 28. prosince zemřel v Praze nejvyšší vojenský velitel Čech, polní zbrojmistr hrabě Siskovič, který byl v posledních pruských válkách dobře se vyznamenal a proto milosti císařovy zvláště požíval. Na jeho místo dosazen polní zbrojmistr hrabě Wallis, kterýž potom dohlížel ku stavbě českých pevností.

Ku konci měsíce ledna 1784 následkem rychlého tání ohromné spousty sněhu všude vůkol po krajích a zvláště na horách ležícího ve vodu se proměnivše způsobily tak velikou a náhlou povodeň, že podobné nebylo pamětníka. Tato povodeň velmi mnoho neštěstí měla v zápětí; neb celé chalupy byly odneseny a mnoho lidí při tom za své vzalo; zde při stavbě pevnosti velikých škod naděláno, strhány navážky, ano celá zdiva odnesena, kteráž při Labi se nalézala; v Hradci pak protržena jsou umělá stavidla na mostě labském. Potom dne 2. března spadla tak hustá mlha, že nebylo ani na krok viděti, a potrvala bez přetržení celých 8 dní.

Měsíc duben opět začínal samými velikými mlhami, nastala zase krutá zima a sněhu velikého množství napadlo; to vše způsobilo, že se stavbou nemohlo tak brzo se začíti jako předešlá léta, a mnohých oprav bylo zapotřebí na vystavěné již části hradeb korunních, by do pořádku uvedeno bylo, co rozpoutaní živlové zničili.

Toho roku počatu se stavbou vojenské zbrojnice, neb jak se tehdáž zde říkalo arsenálu, vojenské nemocnice a jízdeckých kasáren uvnitř pevnosti.

V měsíci září na poručení císařovo opět konáno vojenské cvičení v ležení u Hloubětína blíže Prahy, kteréž císař zase ve dnech od 10. až do 14. byl přítomen, odkud přímo ku stavbě pevnosti Terezínské se odebral, kde zdržel se ve dnech 23. a 24. září, načež 25. téhož na večer přes Jičín do Jaroměře dorazil, kdež přenocoval po dvě noci. Po celý čas pobytu svého opět velmi bedlivě si prohlížel valně již pokročilé stavby, načež dne 28. září před polednem odejel do Hradce Králové.

Téhož roku mnoho hluku způsobilo nařízení císařské, aby se pochovávaly mrtvoly nikoli v obyčejných rakvích, nýbrž v pytlích plátěných. Lidé tomu nikterak nechtěli rozuměti, zvláště když i kněžstvo se vzpíralo takovému způsobu pohřbívání, takže místy zeměpanští úřadové za malomocné se prohlásili, aby nařízení tomu mocí zjednali platnosti, a takž ho jen velice málo bylo dbáno. I přihodilo se za onoho času v měsíci říjnu, že jistý vojín od Gemming, který při stavbě na Plese byl zaměstnán, nedělního času dovolenou sobě od svého představeného vzal jda do své otčiny do Nového Bydžova se podívat. Tu právě k tomu se nahodil, že mrtvola jakás též v pytli pohřbívána býti měla, čemuž když lid se vzpíral, páni mušketýři jevili úmysl, císařskému nařízení patřičného průchodu zjednati, takže již nemalá výtržnosť byla z toho povstala. Této vojín onen učinil konec tím, že odstrčiv mušketýry i hrobníka na stranu, vložil mrtvolu v pytli zašitou zpět do všeobecné rakve, ve kteréž mrtvoly na hřbitov nošeny byly, a tak s pomocí souhlasícího lidu mrtvola do hrobu vložena a od lidu zahrabána bez přičinění hrobařova. Takto se protivivšímu vojákovi k nařízení vyššímu nic se za to nestalo, ano císař Josef, který nařízením oním nic jiného docíliti nezamýšlel, než aby z ohledů zdravotních ztrávení mrtvol jen více urychleno bylo, ten patent rok na to odvolal. – Zde při stavbě pevnosti však toho císařského nařízení musilo přísně šetřeno býti; neboť císař, který sem téměř každoročně zajížděl a o všem osobně se přesvědčoval, by asi jinak pohnal velitele za to k odpovědnosti, a potom zde bylo dosti vojska ku potlačení každé nevole nebo vzpoury.

Ku konci roku dokončena stavba pavillonu pro důstojníky, při kterémž zařízena také věž pro hodiny, při nichž jsou dva kovové cimbaly s tímto nápisem:

„FRANCISCUS ANTONIUS FRANCK FUSIT ME PRAGAE 1784.“

Což zní po česku: „František Antonín Franck ulil mě v Praze 1784.“ K natahování těchto hodin ustanoven mistr hodinářský Ignác Willenbacher, jenž se zde zatím usadil, a placeno mu za to ročně 24 zl.

A tak mohlo na příští jaro, ano ještě částečně v zimě, přesídlení úřednictva z Jaroměře, potom v chalupách a barácích ubytovaného předsevzato býti.

Také kasárna, která též byla již ve stavu obydelném, dostala ihned obyvatele své, vojáky, kteří dotud výhradně v barácích bydleli. Ovšem že všichni ještě nemohli býti přesídleni, nebo musilo pomýšleti se předem na umístění různých zásob potravních a stavebních, potom na ubytování zvláště potřebných řemeslníkův stavebních, kovářů, zámečníků, kameníků, truhlářů atd.

Služby boží, když již chrám sv. Jiljí pro pokročilosť stavby hradeb stal se nepřístupným, konány nějaký čas pod širým nebem, kde nyní hlavní náměstí se rozkládá, a když již byla kasárna vystavěna, zařízena jedna světnice v čísle I. k odbývání bohoslužby.

Aby osazování v českých pevnostech tím úspěšněji pokračovati mohlo, vyhlášen dnem 13. listopadu 1784 se strany českého gubernia krajskému úřadu, tehdáž v Hoříněvsi sídlícímu, tento dekret dvorský:

„Praes. 13. novem. 1784.

Jaroměřský magistrát!

Obsažně guberniálního sdělení ze dne 28 dapsi ráčila Jeho Majestátňost dvorním dekretem ze dne 14. dicti k většímu ještě usnadnění osazení obou pevností Terezína a Plesu mimo těch v osazovacím patentu ze dne 9. prosince 1782 již obsažených výhod ještě následující prospěchy poskytnouti:

1. Tuzemským dobře vyučeným a mistrovství schopným tovaryšům přiznává se oprávněnosť své řemeslo, aniž by zavázáni byli mistrovství nabyti, v pevnosti svobodně prováděti.

2. Těmstavbu vedoucím stavební materialie za tu samou cenu, jakou fortifikační localní direkci stojí, se přenechají, a těm, kteří domy na vlastní útraty stavějí, přiměřené platební lhůty nechť se povolují.

3. Ti, kteří k umožnění tohoto osazování svojí službou nejvíce přispějí a se při tom vyznačí, mají býti ujištěni nejvyššího uznání.

4. Konečně se ono těm s aerární pomocí stavícím osadníkům napřed již udělené výhodné postavení svobodnických let dle měřítka vlastního peněžitého přispívání takto upravuje: Který polovinu útrat co předestření ab aerario obdrží, dvacet, ten ale, který jen čtvrtinu stavebních útrat vezme ab aerario, pět a dvacet svobodných let zabezpečeno míti bude.

O kterýchž nejmilostivějších výhodách se magistrát a ustanovený osazovací komisař k jich dle toho řízení vyrozumívají.

Kralohradecký krajský úřad
v Hoříněvsi dne 8. novembris 1784.

Ant. von Hanisch m. p.“

Osazování však na Plese ani po tomto velice výhodném ustanovení nikterakž nechtělo jíti v před, dokonce pak ke stavbě domů nikdo se neměl.

Rok 1785 započal velmi krutou zimou; veliké spousty sněhu pokrývaly celou šírou krajinu tak, že veškerá komunikace velice byla obtížna.

Co se týče stránky politické, tu zdálo se hned při počátku roku, že po více již rokův trvající svatý mír přerušen bude zhoubnou válkou. Byliť totiž Hollanďané na řece Scheldě některé lodi, náležející rakouským poddaným v Nizozemsku, kteréž tenkráte k říši naší patřilo, násilně zadrželi a vydati nechtěli; a když žádné diplomatické jednání neprospívalo, vidělo se Rakousko nuceno, do Nizozemska k uhájení říšských zájmů vyslati vojsko. A takž hned 5. ledna vypraven v krajiny ty sbor 25.000 mužů silný.

Dne 22. ledna pocítěno v zdejší krajině, jakož i sousedním Slezsku a potom v Polště, silné otřesení země, kteréž velký postrach mezi lidem způsobilo.

S pracemi na Plese mohlo se počíti teprve později, ježto tuhá zima nepovolovala a sníh dlouho se udržoval. Teprve dnem 16. dubna nastala obleva; led se hnul na Labi, Úpě i Metuji a náhlým táním nastalo zase silné rozvodnění, kteréž opětně způsobilo značné škody na stavbách plesských a v Hradci.

Poněvadž stavba pevnosti v hlavních rysech již byla provedena a generála Querlonda nebylo zde tudíž nutně zapotřebí, byl odtud přesazen na jiné místo a další řízení pevnostních staveb zdejších ostaveno plukovníku Lauerovi samotnému. – Dne 18. května do Nizozemí k sesílení rakouské armády i z Čech vojsko bylo vysláno, a tak i některá oddělení ke stavbě pevnosti přidělená musila ke svým plukům se odebrati, za kterýžto úbytek pracovních sil najímáno potom dělníků civilních, aby stavba netrpěla opozděním, nýbrž co nejspíše ke konci byla přivedena. Schylovalyť se tehdy časy vůbec bouřlivé. Bylyť také tou dobou v zemi Sedmihradské vážné nepokoje vypukly. Tam totiž obecný lid selský vzbouřil se pod vedením pověstných vůdců svých Horie a Glosky, způsobil mnoho škod a krveprolití, ale konečně mocí vojenskou, když bylo na 4000 lidu za své vzalo, pokoj tam zjednán.

Císař Josef toho roku do Čech nepřijel, poněvadž stále do Vídně docházející zlé zprávy jeho přítomnosť v sídelním městě vyžadovaly. 18. dne měsíce září za nejvyššího purkrabí v království Českém ustanoven hrabě z Kavriani, ježto hrabě Nostic hodnosti té se byl vzdal.

Týž rok byl velmi mokrý, tak že žně velice se opozdily; bouřky všude způsobily mnoho škod, i zde při stavbě pevnosti jistý dělník bleskem byl zabit; vůbec povětrnosť ke stavbě velice nepohodlná potrvala až do konce roku.

Počátek roku 1786 byl opět velmi ostrou zimou provázen, zvláště dne 6. a 7. ledna tak krutě mrzlo, že zima roku 1784, tak prudká, ještě byla převýšena. Potom dne 8. povětrnosť se změnila a nastalo počasí nehrubě chladné, kteréž po celé tři měsíce časové vytrvalo; za to však buráceli silní větrové.

Dne 12. ledna bylo vůbec všude, zde však zvláště pracovnému lidu prohlášeno, že ceny zlaté a stříbrné mince zvýšeny byly, tak ku př. platil nyní cís. křemnický dukát 4 zl. 30 kr. konv. mince, sovereign 13 zl. 20 kr. atd.

Dne 16. června císař Josef vydal se na delší cestu po zemích rakouské říše; nejprve odebral se do Uher, potom do Bukoviny a Haliče, načež dne 22. září překročiv přes hranice České země navštívil stavbu pevnosti Terezínské, kdež pobyl do 24., kterýžto den odcestoval do Jičína. Druhého dne potom byl již na Plese, kdež prohlížel veškeré stavby a práce, při nichž se zde zdržel po dva dni, totiž 25. a 26. září; noc ztrávena vždy v Jaroměři. Dne 27. z rána odejel do Hradce Králové, kdež přenocoval, načež ihned zajel odtud přímo do Prahy, kdež konány byly důležité porady, týkající se hlavně definitivního obsazení míst velitelských v českých pevnostech. Výsledek porad těchto byl, že císařskými dekrety de dato 1. října téhož roku ustanoveni v pevnosti Plesu; za velitele pevnostního generálmajor Tobiáš svobodný pán ze Seeger, za správce stavebního ředitelství major sboru inženýrského Karel kníže de Ligne, mladý muž teprve 27letý, sličné tváři, udatný a nadané mysli po otci svém, věhlasném to vojevůdci a spisovateli, kterýž byl velmi důvěrným přítelem ruské carevny Kateřiny II. – Za místního majora v pevnosti ustanoven setník pluku Wolfenbüttelského Antonín ze Schleppegrelli.

Jednou z mnohých péčí nového velitele pevnosti bylo, aby kostel sv. Jiljí (který ještě pořáde stál v tak zvaných hradbách rohových [Cornichon], kteréž za branou hradeckou nad Labem se vypínají a proti návrším Libinským čelí) byl rozbourán, s kteroužto prací také ihned se počalo. Zvony sdělány dolů s věže a dopraveny na svá místa, vyjma onen, který visí nyní na věži vojenského chrámu zdejšího. Pro tento zvon sdělána prozatím dřevěná zvonička na prostranství blíže hlavní stráže, asi v těch místech – dle udání hodnověrných očitých svědků – kde stojí nyní dům, v němžto jest hostinec „u slunce“.

K popisu zvonův těch dodávám ještě, že onen, který dostal se potom do kostelíka „na Chlomek“, měl tento nápis:

ANNO DOMINI MCCCCIV HAEC CAMPANA FUSA EST AD HONOREM DEI OMNIPOTENTIS,

což znamená po česku: Léta Páně 1404 tento zvon ulit byl ke cti Boha Všemohoucího.

Některé části inventáře, které v kostele se ještě nalézaly, byly rozebrány semo tam, dílem také povalovaly se po dlouhá léta v domě stavebního ředitelstva. Hlavní dvéře, ze dřeva dubového, ozdobnými hřeby pobíjené, po francouzských válkách prodány s jiným haraburdím ve veřejné dražbě; koupil je zdejší hostinský „u Černého koníčka“ p. Knoll. Byl v nich ještě původní prastarý železný zámek, ozdobně pracovaný, s měděným klíčem velikým, slohu románského. Dveří těch majitel užíval ve sklepě, ale zámek dal od nich utrhnouti, protože byl příliš veliký; tento pak povaloval se zase delší čas mezi starým železem i s klíčem, až vážený zdejší mistr zámečnický pan Jan Exner, otec nápotomního purkmistra pana Václava Exnera, náhodou přišel na tyto památky a klíč, který svojí krásnou prací vzbudil u znalcův obdiv, vzav dal zavěsiti v sakristii zdejšího chrámu Páně, kdež posud se nachází.

Hlavní oltář dostal se potom v majetek rodiny Šlofovy a užíváno ho o Božím těle (dle zprávy mně od pana Šloufa dané); obraz menší v uměle řezaném rámu získal mistr kamenický p. Jan Rumpelmeyer a užívá se ho dodnes při oltáři, který táž rodina staví o slavnostech Božího těla; představuje Pannu Marii Czȩstochovskou.

Dvůr panský sbořen byl již dřívější léta; z toho zbyly ku památce velké nástěnné hodiny, celé železné a malbami na dvířkách zdobené. Hodiny ty přejal nebo koupil snad též o dražbě první pevnostní hodinář Willenbacher, od něhož převzal je jeho nástupce Záliš, a po tomto přešly v majetek ct. mistra hodinářského zde pana Antonína Nováka.

Rok 1787 začínal sice dosti tuhou zimou, však nestálou, samé přeháňky; sněhu sice dosti padalo, neměl však stálosti. V únoru a březnu bylo teplé počasí a pohodlné, takže stavby brzo počíti se mohly, ač ostatně ponejvíce jen o vnitřní úpravě již se pracovalo, níž ještě podkopy či miny velmi mnohé práce vyžadovaly.

Horká nemoc stále ještě zde řádila a vyžádala si mnoho obětí, ano v barácích vymřely celé rodiny.

Dne 11. dubna téhož roku císař Josef zase na delší cestu se vydal, a sice do Bessarabie v Ruské zemi, kdež ve městě Chersonu, které na řece Dněpru položeno jest, sjel se s ruskou carevnou Kateřinou II. dne 28. května, aby zde společně učinili velmi důležité úmluvy stran úhlavního nepřítele křesťanstva, totiž Turka.

Dne 26. dubna vydáno v kraji nařízení, aby veškeré mosty i lávky přes řeky a potoky dobrými zábradlími byly opatřeny.

Dne 1. měsíce června prohlášen byl dvorský patent, kterým přísně se nařizovalo, aby každý, kdož by mistrovského práva nabýti chtěl, vlastnoručně zhotoveným kusem své vlastní práce se prokázal, leč že takový kus nesmí býti nákladný, nýbrž takový, aby snadno prodati se mohl. Kdo by takový mistrovský kus nedovedl udělati, ten že mistrovského práva nabýti nemůže.

Dne 30. června císař Josef ze své cesty do Ruska ve zdraví do Vídně se navrátil.

Dne 16. srpna vysoká porta Rusku válku vypověděla z té příčiny, že obmýšlela poloostrov Krim, kterýž byla dne 8. ledna 1784 Rusku postoupila, opět sobě mocí přivlastniti. Tím otevřeno v Evropě válečné divadlo, kteréž potrvalo nepřetržitě po celých 30 roků způsobujíc v různých krajinách jeviště hrozné události a dalekostáhle převraty.

Dne 10. září císař Josef zase zavítal do Čech a sice nejprve do hlavního města království Českého, kdež hlavně prohlížel vojenské nemocnice. Odtud dne 13. odjel do pevnosti Terezínské, která, jako zdejší pevnosť, již téměř byla dokončena, a tuto účelu jejímu slavně odevzdal. Zdržel se tam do 15. září, kteréhožto dne odejel do Jičína, kdež přenocováno. Načež dne 16. přibližoval se k nově vystavěné pevnosti, od kteréžto poprvé byl přivítán střelnou z děl na hradbách již vystavených.

V družině jeho byli mimo jiné četné hodnostáře generálové Lascy, Pellegrini jako vrchní ředitel všech vojenských staveb v Rakousku, Wuerlonde, potom též vrchní velící generál český hrabě Wallis.

Mocnář uvítán velitelem pevnosti generálem Seegrem, knížetem z Ligne a veškerými ostatními hodnostáři před ozdobenou branou Jaroměřskou co nejponíženěji, načež uveden do vnitra nové pevnosti – s jejížto bašty vlál poprvé rakouský prapor – když mu byl velící generál ohlásil „rapport“. Tu vypráví se, že když vstoupili do brány, císař, v dobré jsa patrně míře, přistoupil ke zdi a zaklepav na jednu cihlu s úsměvem prohodil – „Myslil jsem, že tyto cihly jsou ze zlata“ – narážeje patrně na ohromnou při tehdejší ceně sumu peněz, která zde byla prostavěna. – Na to vešed do vnitř pevnosti za velikého účastenství lidu občanského z Jaroměře a z okolí sem se sešlého prohlížel na prázdných prostorách vnitř pevnosti v plné parádě s prapory rozestavenou posádku pevnostní, 2 prapory od pluku Aremberg, napotom Gemmingen (č. 21.), 2 prapory od pluku Brinken, napotom Stuart (č. 18.), as 1200 mužů sboru sappeurského a minérův atd., načež uveden do tak zvaného „starého pavillonu“, kdež přichystán oběd.

Potom vyřizovány rozličné žádosti, konána prohlídka účtův atd. až do večera, kteréhož císař přenocoval ponejprv na Plese v budově téhož starého pavillonu v posledním traktu naproti nynějšímu důstojnickému kasinu. Ráno obcoval službám božím v prozatímně zařízené kapli v kasárnách dvojitých, v čísle 1., načež nastaly prohlídky budov. Nejprve ubíral se císař v průvodu Lascyho a osatních hodnostářův do arsenálu neboli zbrojnice, kdež přichystal pro „svého přítele“ Lascyho krásné překvapení. Dal totiž, aniž tento o tom jen tušení měl, u vlasšského umělce Giuseppa Ceracchiho zhotoviti, na uznání zásluhy o vyhledání místa pro tuto pevnost, krásný mramorový pomník. Jest to mohutný obdélný čtverhranec z leštěného černavého mramoru, v jehož středu jest z bílého kararského mramoru vloženo poprsí Lascyho, majíc na hlavě přílbu starořímského bojovníka – celek lemuje vavřínový věnec.

Nad poprsím a pod ním vyryt tento nápis:

JOSEPHUS II. AUG.
MAURITIO LACI
DE
TUTISSIMAE ARCIS FUNDANDAE
CONSILIO ET LOCO.
ANNO MDCCLXXXVII.

Což zní po česku: Josef II. Císař Mauriciovi Lacimu za jeho radu a vyhledání místa k založení přepevné tvrze. Léta 1787.

Pomník ten umístěn jest v hlavním sále (který zaujímá celou délku zbrojnice a jest největší místností celé pevnosti) v průčelí zadní zdi, musí se tedy projíti k němu celým sálem, ve kterém zatím již tehdáž nakupeny byly v pěkném srovnání rozličného druhu zbraně ponejvíce starožitné, sem z Prahy navezené, jako prapory české, švédské, francouzské, pruské, ručnice švédské i novější, palcáty a cepy husitské, halapartny, meče, přílby i celá brnění a jich části atd., kteréžto vojenské trofeje byly prohlédnuty, až došlo se k pomníku ještě zastřenému rouškou, když tu císař obrátiv se k Lascymu pokynul rukou, v kterémžto okamžiku spadla s pomníku rouška, a císař s úsměvem, učiniv Lascymu poklonu pravil: „Suo amico posuit“ (svému příteli postavil) (*Graeffer str. 16.) – živoucí to doplněk k onomu mramorovému nápisu. Za toto vyznamenání Lascy hluboce jsa dojat mocnáři svému vřele děkoval.

Odtud šlo se do nemocnice, která ještě nebyla dohotovena, potom následovala prohlídka ostatních ve stavbě již se nalézajících budov vojenských.

Na odpoledne ustanovena byla zkouška mostův jízdných i padacích, kterých pevnosť čítá 11. K tomu cíli objednáni byli těžcí povozníci (formani) se svými dvojspřežními povozy, na které musili naložiti 60 centů těžký náklad. Byli to Matěj Jarchovský, povozník pevnostní, a Jan Martínek, povozník z Čáslavek Jaroměřských. Ti musili přejížděti v jisté vzdálenosti za sebou před očima císaře přese všechny již dohotovené mosty, které vedou ku branám pevnosti, načež z privátní pokladničky císařovy obdarováni jsou každý desíti dukáty. (** Podání rodiny Martínkovy)

Druhého dne po mši svaté, sloužené zase v kapli P. Krochem, farářem pevnostním, šlo se do hradeb, když rozestaveno bylo vojsko. Činěny pohyby jako při obležení, zkoumalo se, možno-li s děly volně projížděti skrze průjezdy (poterny). Minéři, rozestavení v eskarpě ležící proti hlavní galerii, započali střelbu z ručnic do příkopu střílnami; císař vešel dovnitř těchto, chtěje se přesvědčiti, zdaliž také kouř z prachu při výstřelu se vyvinující má dostatečný odpad a nevadí mužstvu. Na to započala střelba děl z baterií, které umístěny byly v kasematech. (*** Slovo „kasemáta“ pochází ze španělského casa – matteur = dům zabíječů, z čehož Vlaši učinili casamatta a Francouzové casematte.) Císař osobně přesvědčil se, jak z těchto místností dým uchází, že může mužstvo volně pracovati. Když tyto zkoušky byly odbyty, šlo se do korunních hradeb, kdež zatím již dva dni před tím byla umělá stavidla zaražena, a voda zaplavovala již nížiny podél Labe, Úpy a Metuje se rozkládající; i zde opět činěny zkoušky tím, že stavidla do výše byla vytahována a zase spouštěna.

Když takto vše řádně bylo prohlédnuto a dle možnosti zkušeno, císař Josef slavným způsobem, s veškerými formalitami, odevzdal pevnosť velícímu generálu v Čechách hraběti Wallisovi k řádnému řízení.

Pokud pak se týče hodnostářův pevnostních, tu byl dosavadní ředitel pevnostní stavby Karel kníže de Ligne po jednoročním svém působení odtud vzat a na jeho místo dosazen podplukovník Szereday, který byl sem při počátku stavby přišel jako kapitán-lieutenant a v té době až k této hodnosti dostoupil.

Dne 18. září na to císař Josef odejel z Plesu do Hradce Králové a odtud ještě téhož dne přes Vysoké Mýto, kdež přenocováno, do Vídně. A toto byla jeho poslední cesta do Čech vůbec a na Ples zvláště. Výhradně za příčinou stavby pevnosti byl zde mocnář se zdržel od roku 1766. až do roku 1787. po 20 dnů – ty dni v to nepočítaje, které byl ztrávil císař na Plese z blízké Rtyně v roce 1779. za války bramborové.

Krátce po této poslední návštěvě císařově zde, dne 4. října 1787, zadržen byl v Olomouci jistý desátník, od kterého pluku neb oddělení mně neznámo, u kteréhož nalezeny nákresy pevnosti Plesu, ač jen chatrné, však proto přece zaveden s ním proces a když shledáno, že měl úmysly velezrádné, odsouzen jest k smrti a také krátce na to zastřelen. Plán ten pak poslán na Ples k uschování, kdež – t.j. nyní v Josefově – prý se chová posud v archivu stavebního ředitelství.

Poněvadž jsme nyní tedy dospěli až k okamžiku, kdy pevnosť téměř již dostavěná odevzdána svému účelu, načrtnu zde všeobecný nárys této, any podrobnosti uveřejňovati se nedovolují. Při popisu tomto řídil jsem se nejvíce úvahami a udáními tehdejšího současného spisovatele vojenského, inženýrského plukovníka a potom professora na c. k. vojenské akademii ve Vídeňském Novém městě, Maximiliana des Traux, kterýžto odborník měl vynikající činný podíl při stavbách českých pevností. Úvahy vzaty jsou z jeho díla, kteréž vydal r. 1817 pod titulem: „Die beständige Befestigungskunst.“

Celý pevnostní obvod (rayon de fortification) měří 463 jitra 1001 čtv. sáh, z čehož jest 425 jiter 702 čtv. sáhy původně zakoupených erárních pozemkův, mimo to pak nalézá se v něm ještě 38 jiter 299 čtv. sáhův občanských pozemků, jež tedy zaujímají asi dvanáctinu celého obvodu. Pozemky, na kterých jsou hradby vystavěny, měří 45 jiter.

Pevnosť sama stavěna jest dílem dle soustavy Vaubanovy, dílem užito projektu generála Harše, konečně také tak zvané školy „des Meziers“, pokud tomu právě okolnosti dovolovaly neb rozloha místní předpisovala. Skládala se ze tří částí: z hoření neb hlavní pevnosti, která položena jest na levém břehu Metuje a Labe – z dolení pevnosti, tak zvaných Korunních hradeb (Kronenwerk), kteréž rozloženy jsou mezi Metují a Labem – a konečně z tvrze na návrší „Brdce“ zvaném, kteráž brání příchodu od Zvole.

Hoření pevnosť tvoří pětihran, má tolikéž bašt; tři bašty mají také ještě tak zvané přední bašty (Vorbastion). Nejposlednější obrannou čáru tvoří kasárny, jež stavěny jsou kol města do kruhu, jsouce jisty proti bombám (bombenfest); v nejnutnějším případu, když byly s nich střechy složeny a nahoru děla vyvezena, mohou poskytnouti posádce stísněné posledního útulku. Hned za těmito jest hlavní hradba, ku kasárnám přiléhající, jež běží kol dokola jako uzavřený celek a do které jdou tři hlavní brány; slove v mluvě odborné enceinte. Hradba tato složena jest z hlavní zdi zevní, která zapadá do příkopu (escarpe), nad ní jest násep, do kteréhož zdělány jsou střílny s ochrannými příčními náspy (traverse) k ochraně děl, která postaví se za zídku náprsní (Brustwehr) na tak zvaný val, kterýž musí býti dosti prostranný, by pojal pěchotu a tato v něm se mohla utábořiti. Val zakončuje se dolů spadající zdí vnitřní, která nazývá se cavallier. Pod tímto valem nalézají se kasematy, kteréž dělí se opět ve dvě třídy a sice: kasematy, které určeny jsou k obývání nebo pro skladiště, a kasematy válečné (Kriegskasematte), kteréž obráceny jsou svými otvory neb střílnami na cesty, již vedou ku branám pevnosti a děly jsou hájeny. Tyto cesty vedoucí k branám jsou zvláště pevně zataraseny; tu nacházejí se trojí a čtyrnásobné hradby, jež staví se nepříteli v ústrety a jichžto části se jmenují: tenaille, ravelin, rétranchement, cornichon, lunette. Ještě kdyby nepřítel již do samých příkopů vnikl, možno hájiti se posádce v nízkém ohrazení, které se jmenuje coffres. Že ku branám vedou mnohonásobné padací mosty, již bylo dříve pověděno.

Celé toto umělé skupení hradeb, z kterých nepřítel místy až devateronásobným ohněm přivítán býti může, lemováno jest řetězem nízkých hradeb, které slovou zbrojiště (Waffenplatz); jsouce vespolek spojeny krytými průchody připouštějí snadnou komunikaci z jedné do druhé. Zde nejprve při obležení pěchota s lehkými děly zaujme své postavení. Z těchto zbrojišť svahem se rozkládající prostora na venek sluje glacis, před kterým jsou ještě pošinuty menší hradby, tak zvané lunettes. Pod zbrojišti dolů spadající zeď nazývá se protější škarpa (contre-éscarpe). Veškeré pak toto hlavní pevnosť objímající hrazení nejzevnější sluje enveloppe.

Z hradebních příkonův protější škarpou vedou pod glacis chodby do podkopů čili min, které jsou velice mohutnou a mocnou zbraní při zdejší pevnosti, jichžto důležitosť zasluhuje bližšího vylíčení.

Užívání podkopův při obleženích jest již prastaré; užívalo se jich, když ještě ani střelný prach nebyl vynalezen. Tehdáž kopány jsou pod zdí města chodby, kteréž pod základy zdí rozšířeny a hořlavými látkami naplněnou jsouce bývaly zapáleny, čímž způsobeno, že žár roztrhal základy tak, že hradby se sbořily a tak oblehatelům cesta do města otevřena. Teprv roku 1487., tedy 150 roků po vynalezení střelného prachu, užito tohoto k účelům podkopnickým a sice u Serezanelly ve Španělsku. Teprve roku 1503 podařilo se generálu Piedrovi de Novara při obležení tvrze Castel Nuovo před Neapolí podkopův s úspěchem užíti, takže tvrz ta následkem toho se vzdáti musila.

Od té doby nacházely podkopy při pevnostech pořáde většího užívání. Nejpozoruhodnější příklady poskytují obležení Vídně roku 1683. a Kandie roku 1699. od Turkův, dále Turina a citadelly Tournaisské, kteráž proti prince Eugenovi Savojskému pouze proto 56 dní se udržela, že byla řádnými podkopy chráněna.

Však prvním tvůrcem jakési soustavy podkopní byl zase Vauban; po něm pracovali na tomto poli a soustavu podkopní k velké rozvětvenosti zdokonalili po sobě známí odborníci: La Vallier, Belidor, Schröder, Etienne, konečně Cormontaigne.

Veliká důležitosť podkopův objeví se zvláště uvážíme-li, že pevnosť, která všemi potřebami obhajovacími řádně jest opatřena i též od mužného a odhodlaného velitele s posádkou srdnatou jest hájena, přece nemůže proti moderní moci válečné, nemá-li žádných podkopů, déle se brániti než po 14 dní. Kdežto za stejných okolností pevnosť, která opatřena jest podkopy tak zvané školy „Meziers“, odolati může po 40 dní, pevnosť pak, která opatřena jest nejdůkladnější soustavou Cormontaigneovou, počítá se, že se může uhájiti 145 dní čili téměř 5 měsícův.

V tom případě, když nepřítel nemůže jiným způsobem zmocniti se pevnosti, musí podniknouti tak zvanou podkopní válku (Minenkrieg), která vyžaduje velmi mnoho práce a času, ježto mu jest dříve podkopnictvím zničiti veškeré podkopy, které by mu k útoku na hradby překážely.

Soustava podkopův na Plese založena jest dle soustavy Cormontaigneovy s rozličnými přímětky. Plán k tomuto dílu sdělal tehdáž na slovo vzatý odborník, již jmenovaný M. des Traux. Rozsáhlosť a celé provedení této podzemní stavby, tohoto skutečného labyrintu, jest tak ohromné, že žádná jiná pevnosť v Rakousku, ano málokterá v Evropě má cos podobného. Kdo by všechny chodby (galerie), kteréž tu pod zemí probíhají a se křižují, projíti chtěl, musil by uraziti cestu měřící více než 30 kilometrův.

Se stavbou podkopův zde mohlo se počítí, když vyhozeny byly hlavní příkopy, tedy něco málo později po započetí stavby samé. K tomu cíli byl celý půdorys soustavy podkopní na povrchu země vyměřen dle pravidel trigonometrických, za kterýmžto účelem jsou na třech místech zazděny do země kameny, kteréž ve mluvě podkopnické „ricochet“ se nazývají a které slouží za pevná stanoviska, na něž by důstojníci své vyměřovací stolky postaviti a na nich pracovati mohli. Jest jim při tom dbáti, aby při trigonometrickém pozorování tato stanoviska byla v souhlasu se základním pevným bodem, který již dříve zazděn byl ve středu celé pevnosti, tedy na místě, kdy nyní stojí na náměstí kašna. Potom zasazeny jsou dle vytýčení ve všech uzlech soustavy bíle natřené kameny do země, na nichž označena jsou jednotlivá čísla budoucích podzemních galerií. A když takto vše na povrchu země označeno, mohlo teprv počíti se s vlastní prací, ku kterémuž cíli přišlo sem asi 600 minérův, kterým přidáni jsou ještě havíři z Kutné Hory.

Aby se docílilo soustavného pracování, rozděleno veškeré pracovnictví na brigády. Každá brigáda měla 2 partie a každá partie se skládala z 1 předmistra (Vormeister), 2 mladých minérův (Jungmineurs) a 3 nádneíkův určitých, potom dle potřeby ještě z tolika nádenníků, kteří jich na tom neb onom místě podle obtížné půdy bylo zapotřebí. Ve zvláště obtížných partiích dáni jsou za přední pracovníky havíři a přidána k také brigádě ještě třetí partie.

Práce děly se jak „ze dne“, tak i pod zemí. „Ze dne“ s povrchu země kopány jsou do jisté hloubi studně, odkud potom dále pracováno; pod zemí hnány jsou štoly z hradebních příkopův. K vyvážení hlíny a dodávání staviva užito nazvíce k tomu vycvičených minérských psů, kteříž měli na hřbetě připevněné koše. Takových psů chovalo se zde tehdáž několik set ve zvláštních ohradách. Ale též v malých ručních vozících vyvážena hlína z podkopův.

Vlastní soustava podkopní záleží z chodeb (gallerie) a komor (chambre), které když jsou prachem nabity, nazývají se peci (fourneau). Takových komor jest ovšem mnoho set, jsou založeny ve skupeních, mohouce dle potřeby buď jednotlivě neb pospolu do povětří vyhozeny býti. Jednotlivé komory nazývají se jednoduché – „mine simple“, dvojité slovou křížové – „mine en T“, trojnásobné miny jetelové – „mine en trefle“; leží v řadách za sebou jsouce spojeny galeriemi, tak že mohou v případě potřeby při vyhazování zahrazeny býti. Z nejzazší části, která nalézá se pod „esplanadou“, jdou daleko do polí tak zvané naslouchací galerie (Horchgallerie); taková chodba jest však založena velmi hluboko. Jsou určeny k tomu, aby při obležení z nich mohlo se naslouchati pracím nepřítele. Nejkrásnější čásť těchto chodeb pod esplanádou jest roubená gelerie, kteráž nazývá se rovněž enveloppe.

Na příhodných místech jsou zařízena pro minéry zbrojiště, která zde „coffres“ se jmenují a k tomu sloužiti mají, aby v případě podzemní války minéři z nich se mohli brániti. Při vchodech z hradebních příkopův hned za protější škarpou jde též galerie, z které jsou prodělány střílny naproti příkopům, aby na nepřítele, když již vnikl snad až do příkopu, mohl spustiti se oheň.

Odborníci sice tvrdí, že podkopy, zbraň to ovšem svého způsobu a dle své povahy nejstrašnější, vlastně jsou vystavěny a namířeny hlavně proti nepřátelským bateriím, avšak z dějin válečnictví jest známo, že zhusta i veliké množství lidí jimi vzalo za své. Je-li takovýto podkop vypálen v pravý čas, když přes něj žene větší oddělení útokem, může 600 až 1000 mužův jedním rázem zničiti, pročež si každý generál dříve dobře rozmyslí, věda, že pevnosť dobývaná má soustavu podkopní, nežli své voje tomu nebezpečí vystaví.

Na soustavě podkopové ještě po vystavění pevnosti po delší čas se pracovalo.

Stavba pevnosti – vpočítají-li se výlohy na některé stavby, které byly ještě potom ponenáhlu až do roku 1817 při pevnosti prováděny – vypočtena na 10,550,141 zl. konvenční mince, suma to peněz na tehdejší poměry ovšem ohromná, tak že i nad menší o něco málo sumou měl císař Josef zajisté příčinu se pozastavovati, ale za to jest zde také vše z tak výborného materiálu stavěno, – hlavně cihly, že takových nyní marně by se hledělo dostati.

Při stavbě pevnosti od roku 1784, kterýmžto rokem zde začaly se vésti úmrtní matriky, poměrně jen malý počet lidí přišel o život; 7 jich se zasypalo, 2 zabiti bleskem, 2 spadli do vody a utopili se, a jednoho rozšlapali koně; však dosti velký počet jest těch, kteří zemřeli, byvše raněni mrtvicí.

Podav takto povšechný obrázek stavby a pevnosti, povím nyní něco ze životopisu muže, který sobě získal hlavní zásluhy o vyhledání místa k této pevnosti.

František Mauric Lascy narodil se v Petrohradě roku 1725 jakožto syn statečného podmanitele Azova, pocházeje ze staré rodiny francouzské, která však za Viléma Podmanitele do Anglie se přestěhovala. Jsa synem známého hrdiny byl k válce zrozen. Jeho postava již z mládí vzbuzovala úctu. Na dějiště válečné vystoupil poprvé ve válce prvé o bavorské dědictví, vstoupiv do vojska v hodnosti setníka granátnického jako dobrovolník. Účastnil se války s takovým zápalem, že sobě vydržoval jednu ekypáž v Čechách, druhou v Italii a třetí v Německu, aby jen co nejrychleji, téměř v letu, podíl bráti mohl buď na té nebo oné bitvě, jež v té neb oné krajině se očekávala. A v tom čase nabyl Lascy ve válečnických podnicích značné zkušenosti. Se svými soudruhy, aneb jen štolbou svým jsa provázen rekognoskoval neb znepokojoval se svým oddělením na vlastní pěsť kde mohl nepřítele, přepadal přední stráže a přiváděl zajaté do ležení císařského.

Letopisové tehdejší vypravují s nadšením o těchto jeho odvážných kouscích. Ovšem že při takýchto vojenských zábavách utržil sobě i četných ran, několik koňů bylo pod ním zastřeleno, pouze v bitvě u Velletri ztratil tři. Slovem byl tehdáž za nového Don Quijota vyhlašován, a převyšoval jej jen ještě kníže Lichtenstein, tento rakouský Achil, který v bitvě nad Trebií ztratil čtyři koně.

Tyto ctnosti bojovnické nebyly však jediné, kterými Lascy zářil; bylť dobrosrdečný, sdílný a veselý ve společnosti tak jako strašný na bojišti; šlechetný, pln jeméno citu, velkomyslný; něžný velitel, přístupný každému poučení, kteréž také udílel všem, kdož sobě jeho rady přáli; byl vytrvalým a pravým přítelem a nezlomným ochráncem utlačovaných.

Císař Josef měl Lascyho a knížete de Ligne (staršího) za stálé své společníky, kteří byli zároveň jeho přátelé.

Když jako setník granátnický zároveň s hrabětem Pellegrinim v jistém italském městě „rondo“ činil, uslyšel tento v jednom hostinci veliký hluk. Vešed do vnitř spatřil Lascyho, an zápasí se svými opilými vojáky, nemoha jich zmoci, a snad by byl stal se jejich obětí, kdyby jej Pellegrini z nebezpečí nevysvobodil. Na tuto sice nahodilou službu nezapomněl Lascy ani za 60 rokův, a když dosáhl potom nejvyšší hodnosti u vojště rakouském, snažil se u každé příležitosti svoji uznalosť Pellegrinimu na jevo dáti.

Lascy stal se roku 1758 polním zbrojmistrem, r. 1764 maršálem rakouským, r. 1765 generálním inspektorem rakouské armády, r. 1766 předsedou dvorní vojenské rady. Známý vojevůdce Browne byl synem jeho sestry; tento napsal dějiny války z r. 1778-1779 v Čechách, kteréž nalézají se jako manuskript ve vojenském archivu ve Vídni. Byly psány pod dozorem Lascyho, kterýž sám svá pozorování a zkušenosti v této válce nabyté s autorem sdělil.

Bedřich, král pruský, sám byl naproti Lascymu spravedliv napsav o něm jednou svému generálu: „On může býti pokojen, generál Lascy opustil armádu, aby dojel do Vídně; ale při jeho návratu ať se má na pozoru, neboť zajisté že Lascy jen proto do Vídně zajel, aby sobě nechal schváliti nějaký nový útočný plán, který byl zosnoval…“ Bitva u Hochkirchu, ve které Bedřich ztratil celé své ležení a téměř veškerá svá děla, takže jenom čtyři z nich odvézti mohl, byla vyhrána plánem od něho navrženým.

Od doby prince Eugena Savojského neměla rakouská dvorní válečná rada tak obezřetného presidenta, jakým byl Lascy. Tento rekogloskoval armádu dle nového, jím vypracovaného řádu, který byl na tehdejší dobu zcela přiměřený, avšak prodlením času a v průběhu doby válečné ztratil původní ráz, takže když císař Josef roku 1788 Lascyho povolal k velení armády proti Turkům, tento své dílo již více nepoznal. V této válce Lascy opět osvědčil co nejskvěleji udatnosť svoji osobní, leč že vojevůdcovské operace jeho neměly kýženého úspěchu, postoupil místo své Laudonovi a sám do Vídně se odebral.

Císař Josef za veškeré tyto výtečné služby Lascyho odměnil řádem Marie Terezie a k trvalé paměti tohoto bohatýra kázal roku 1787 témuž umělci Ceracchimu, který byl zhotovil pomník jemu v arsenálu pevnosti postavený, zhotoviti podobný pomník druhý, kterýž nyní zároveň se zdejším postaven jest v budově c. k. dvorní vojenské rady ve Vídni. Nápis na něm jest však jiný a zní takto:

JOSEPHUS II. AUG.
MAURITIO LACI
QUI BELLI AEQUE AC PACIS ARTIBUS
PERITUS ILLIS VINCERE, HIS PATRIAM
INVICTAM REDDERE DOCUIT
ANNO MDCCLXXXVII.

Což jest po česku: Josef II. Císař Mauriciovi Lacimu, jenž jak v uměních války tak míru jsa zkušen naučil onomu vítěziti, těmito vlasť nepřemoženou učiniti. Léta 1787.

Jako pomník v arsenálu pevnosti zdejší označuje zásluhu Lascyho o založení této pevnosti, tak pomník v budově nynějšího ministeria války stojící označovati má zásluhy Lascyho o reorganisování armády rakouské, ale hlavně jeho šťastné válečné činy a osvobození Rakouska i naší české vlasti od nepřítele v roce 1778-9.

Císař Josef nezapomněl ani ještě na smrtelném loži na Lascyho, kteréhož přežil ještě o dvanáct rokův, jak doleji v pamětech těchto budu vypravovati.

Bylo mojí snahou, podati obšírnější zprávy také o druhém hodnostáři a válečníku, který byl o stavbu pevnosti této vynikajícím způsobem se zasloužil, o Ludvíku Querlondovi du Hamel, však bohužel nepodařilo se mi to, ač jsem byl semo tamo prohledal dosti vojenských letopisův. – Po stavbě pevnosti zmizel generál Querlonde s jeviště. Jen tolik ještě jsem se dopátral, že první plán ku stavbě na Plese vyhotovil již roku 1764. Plán tento chová se posud v archivu zdejšího stavebního ředitelství jako projekt č. 18., kterýž konečně roku 1779 vzat jest za základ a dle něhož původce sám potom vyhotovil podrobný plán definitivní, dle kteréhož se stavělo.

Ludvík Querlonde du Hamel, polní podmáršálek a rytíř řádu Alžbětina, zemřel u vysokém stáří na odpočinku ve Štýrském Hradci – kdy, nelze mi udati. Zanechal po sobě jednoho syna, kterýž jako podplukovník sboru inženýrského roku 1794 při obléhání pevnosti Valenciennes byl zastřelen.

Učiniv tuto odchylku vrátím se nyní opět k naší pevnosti, kdež zatím velící generál svob. pán ze Seeger pilně o to se staral, aby získal osadníky, kteří by zde se usadíce domy stavěli buď na své vlastní neb na útraty erární; však se mu nedařilo. Pročež o to jako již generál Querlonde zažádal, aby císařský patent osídlovací ještě jednou, a to již do třetice byl prohlášen, což mu také bylo povoleno a provedeno, leč zatím se stejným jako dříve neúspěchem.

Rok 1787 zakončil se mírnou suchou zimou, kterážto povětrnosť i v nově nastavším roku 1788 dodržovala. Pro Rakousko však rok tento začínal krvavě; neboť dne 9. měsíce února, následkem úmluv císaře s carevnou Kateřinou v Chersonu učiněných, Rakousko vypovědělo portě turecké válku. Největší čásť armády hrnula se do Uher a Sedmihradska, kdežto za vrchního velitele ustanoven generál Lascy; v Horvátsku velel generál de Vins, ve Slavonii generál hrabě Mitrovský, v Banátě generál Wartensleben, v Sedmihradsku generál Fabris; zástupcem Lascyho ustanoven generál hrabě Clairfait a bezprostředně pod tímto generál baron d’Alvinzi. Veškerá síla rakouských vojsk tamo rozestavených obnášela 215.000 mužův; s pevnostními počítalo se 1800 děl.

Dne 25. března císař Josef k armádě se odebral a ubytoval se v zámku hraběte Hadika ve Futaku.

V pevnosti samé téhož roku tyto stavby úplně se dokončily; tvrz na Brdcích, hlavní stráž, 2 prachárny v pevnosti, ze kterých každá založena jest pro 1 milion nábojův pro pěší a 50.000 nábojův dělostřeleckých, dále dům stavebního ředitelství, zásobárna, kolny mezi číslem XI. a XII., potom nemocnice s kaplí, do které ihned přeneseny byly paramenty bohoslužebné a zde potom konány služby boží; hřbitov obehnán zdí a vystavěn pro hrobníka domek k obývání; nemocní však ještě toho roku ponecháni jsou v zámku smiřickém. Konečně též dohotoven nový důstojnický pavilon.

Dne 28. dubna udály se na bojišti tureckém první větší boje a sice vzata útokem pevnosť Šabac, za řekou Sávou v Bosně položená, při čemž vyznamenal se zde dobře známý major inženýrského sboru princ de Ligne, a to před očima svého mocnáře a generála Lascyho. Tento dobře věda, že Turci svých zdí obyčejně umějí dobře hájiti, chtěl tuto malou pevnůstku obléhati dle veškerých pravidel, než tu nastala malá šarvátka na „glacis“. Císař zvěděv o tom a nemoha pochopiti, co se to mimo jeho poručení děje, vyslal tam svého pobočníka knížete Poniatowského pro bližší zprávu, kterýžto však, naleznuv bitku v plném ohni, sám se postavil v čelo útočníkův. Leč v témž okamžiku těžce byl raněn. Než v tom objevil se známý nám již Karel kníže de Ligne, který zde velel svému sboru inženýrskému, chopil se meče z ruky svého přítele a v čele útočníkův první vystoupil na zeď pevnůstky. Císař s družinou sledoval osobně tento smělý pohyb a v rozjaření zapomněl se tak dalece, že maně octl se v samém hradebním příkopu. Lascy, který též byl přítomen a jenž zprvu nazval tento čin „pandurským kouskem“, chtěl nejprve mocnáře dáti vyvésti z této vřavy, potom však vida vítězství kloniti se na stranu udatných bojovníků více již nebránil, nýbrž sám palisády ze země silnýma pažema svýma vytrhovati se jal nedbaje husté střelby nepřátelské. Když na to pevnosť již byla v moci císařských, císař u vnitru již se nacházející zočiv Lascyho, an všecek jsa utrmácen vrávorá, chopil se poblíže stojícího prázdného sudu a vlastníma rukama na něj svého generalissima posadil. – Za svůj hrdinský čin vyznamenán mladý kníže de Ligne povýšením za podplukovníka a udělen mu řád Marie Terezie. – Několik dní později naskytla se Lascymu příležitosť, že témuž knížeti de Ligne zachránil život. Když totiž rakouský tábor nočního času od Torků byl přepaden, skolil Lascy jednoho Turka právě v tom okamžení, když tento v největší blízkosti na knížete de Ligne ránu chtěl vypáliti. (* Graeffer.)

Tento děj proto zde zaznamenávám, poněvadž v zahradě, která v korunních hradbách se nalézá, jest postaven pomník na památku tohoto knížete, na němž nachází se jméno „Šabac“, aniž sobě mnohý dovede vysvětliti, co by znamenalo. – O pomníku bude ostatně ještě později se vyprávěti.

Dne 4. října vůbec prohlášeno bylo, že se zavádí nová tak zvaná válečná daň. Kdo měl jmění až do 300 zl., neplatil nic, kdo měl více a sice od 301 zl. a až do 600 zl. musil platit 5 zl. ze sta, od 601 až do 999 zl. 7 zl. ze sta, od 1000 až do 2000 zl. platil 10 zl. ze sta, od 2001 zl. až do 4000 zl. 12 zl. ze sta, a od 4001 zl. výše 15 zl. ze sta.

Týž rok stal se všeobecně pamětihodným též zvláště tím, že ve Francii vzniklo veliké pohnutí myslí a ducha svobodného, že strom svobody, který byl kořeny své dávno a široce do země zasadil, nyní pojednou mocně bujeti počal.

Rok 1788 zakončil se silným mrznutím a sněhem, kteréžto příkré a tuhé počasí dodržovalo ještě i v měsících lednu, únoru a březnu. Na bojišti tureckém zatím nastal klid zbraní; vojsko odtáhlo do svých zimních bytův, kdežto císař s Laudonem, který byl po odchodu Lascyho tamo vrchním velitelem, přijeli zpět do Vídně.

Tohoto roku 1789 stavba pevnosti vůbec za ukončenou se považovala, ač že ještě potom některé přístavby se prováděly; avšak veškeré budovy erární k bydlení byly již dohotoveny. Jsou zařízeny pro 12.600 mužů, kteří v nejnutnějším případě v nich mají místa. Mezi jiným byly nyní při budovách vojenských též studně zřizovány, kterých v hoření pevnosti jest 43, v hradbách korunních 4. Podkopy též toho roku byly ukončeny, leč že ještě v pozdějších letech na nich se provedly některé opravy. Hlavně však pracováno nyní zejména o stokách neb kanálech, kteréž mají dobrou splakovací soustavu a značný svah od jihu k severu, poněvadž vůbec poloha vnitřní prostory pevnostní má tento svah, kterýž na hlavním náměstí obnáší již 50 centimetrů; jsou dosti prostranné a zděné, přispívajíce pečlivým svým zařízením velmi k udržení dobrého stavu zdravotního ve městě.

U vysazování lip v pevnosti, na hlavním náměstí, na prostranstvích u brány Jaroměřské a Hradecké, potom stromořadní v hradbách korunních, kdež ostatně již byly zařízeny soukromé zahrady, potom podél silnici erárních, které ku branám vedou, pilně se pokračovalo.

Veškeré silnice, které erár stavěl kol pevnosti až ku konci pevnostního rayonu, mají délku 11344 metrův a náklad na jich vydržování vyžaduje nyní přes 4000 zl. ročně, které se zapravují z pokladny zdejšího c. k. ředitelství genijního.

S nastávajícím jarem tohoto roku válka s Turkem opět se obnovila. Nějaký čas vedl vrchní správu ve vojště generál Hadik, potom zase dne 24. srpna převzal Laudon nejvyšší velení.

V tento čas také v hlavním městě francouzském, Paříži, počaly se vážné výtržnosti, které lze považovati za příznaky bezprostředně již se blížící revoluce.

Dne 8. října dobyto na Turcích císařskými pod velením Laudonovým pevnosti Bělohradu, při čemž vítězům veliká kořisť padla do rukou; pročež k nařízení císaře po celé říši, a tudíž i zde na Plese, konáno slavné „Te Deum laudamus“, při čemž po třikráte po 24 ranách z děl zahřmělo.

Starý kníže de Ligne psal o tomto dobytí Bělehradu ruské carevně Kateřině II. mezi jiným: „Vstoupivše do pevnosti pocítili jsme zároveň se strašně páchnoucím puchem mrtvol líbeznou vůni pravého orientálského růžového oleje – taková nádhera se vedla uvnitř tohoto hnízda.“

Šťastné vybojování této důležité pevnosti, která tehdáž považována byla za klíč k celé Otomanské říši, způsobilo po celé Evropě značnou sensaci, v sousedním pak pruském státě, zejména u dvora berlínského, velikou nevoli a veliké pohnutí, takže potom začali v zasvěcených vyšších kruzích všeliké zvěsti šeptati, kteréž s této strany pro Rakousko nic dobrého neznamenaly. Tudíž bylo do českých pevností, zvláště pak veliteli na Plese, nařízeno, aby nová pevnosť v největší rychlostí na válečný stav se připravovala, kteréžto nařízení také s největším kvapem se provádělo. Hradby byly ještě všude, kde to potřeba kázala, dřevěnými špičatými koly (palisádami) zatarasovány, hrubá pevnostní děla byla sem dovážena, – neboť zde až posud byla jenom ta, která zde pozůstala z války pruské roku 1778. – ale hlavně pracné bylo svážení válečného střeliva, prachu, bomb a kulí rozličného druhu, kteréž se srovnaly na prázdných prostranstvích u Jaroměřské brány do obdélných, pravidelných hromad na sebe.

Podávám zde seznam válečného tohoto materiálu, jehož tehdáž zde zapotřebí bylo k vyzbrojení pevnosti a který sem též dopraven:

Děla: 24liberních kusův 18, 18liberních 45, 12liberních 45, 6liberních 35.

Děla polní: 12liberní kusy 4, 6liberních 6, 3liberních 6.

Hmoždíře: 60liberních kusův 8, 30liberních kusův 18, 10liberních 18.

Houfnice (houbice): 10liberních kusů 16, 7liberních 24.

Hmoždíře na kamení: 15 kusův.

Sumou 258 kusův.

Pro největší díl těchto pevnostních děl musila býti dříve hotovena lože (lafette) zvláštní soustavy, kteráž ve vědě dělostřelecké se nazývají: Josefovka (Josefstädter Modell), čímž úplné vyzbrojení se protáhlo až po úplném dostavění pevnosti.

Kulí a bomb zapotřebí bylo 16.000 kusů pro každý druh děl; 600 kusů pro každý 60liberní hmoždíř; 1100 pro každý 30liberní; 1400 pro každý 10liberní hmoždíř; 4500 kulí pro každou 10liberní houfnici; 5000 kulí pro každou 7liberní houfnici. Dále 60.000 ručních granátův a tak zvaných křepelek (Wachteln) k obraně průlomu (Bresche) a 4000 kusův osvětlovacích kulí (Leuchtkugeln und Ballen).

Prachu střelného dopraveno přes 1000 centnýřův. Mimo tyto náboje svezeny též ohromné zásoby potravin, skupován dobytek na porážku a vůbec zařizováno a zaopatřováno vše, čeho obležené pevnosti jest zapotřebí.

Vojenský mlýn, který nalézá se u kamenného labského mostu v hradbách korunních, měl v nájmu mlynář Josef Marván z Jaroměře za ročních 74 zl.; týž nemohl stačiti s mletím obilí pro pevnosť.

Též o dobré pivo bylo ze strany c. k. stavebního ředitelství postaráno zařízením pivovaru v dvojitých kasárnách v čísle 10. Za prvního sládka ustanoven Jiří Gröger s měsíčním služným 29 zl. 10 kr. Správcem pivovaru byl Patočka se služným 33 zl. 20 kr. a bednářem Zuber s platem 18 zl. 30 kr. Režii vedl erár. Slad kupován z císařských panství ve Smiřicích, Pardubicích a v Kolíně; chmel odebírán z chmelnic na panství smiřickém.

Vařil se trojí druh piva a prodávalo se:

sud hnědého piva silného (ležáku) za 11 zl. 20 kr.
sud bílého piva silného (ležáku) za 11 zl. 20 kr.
sud hnědého piva jednoduchého za 10 zl.

Do roka dělalo se okolo 40 várek po 50 sudech.

V čísle 11. dvojitých kasáren, z kasemat zařízena jest pálenka na kořalku, nejprve též ve vlastní režii, později pronajata družstvu občanův zdejších. Hlavní prodej pálené této vody obstarával žid Šalamoun Winternitz, který též prodával tabák. Ten měl ve všech kasárnách najaté místnosti, ve kterých tento pekelný nektar čepoval. Konečně sděliti musím, že kominictví zastával J. Ludwig za čtvrtletní plat 85 zl.

Vojenská nemocnice uvnitř vším potřebným i lékárnou jsouc opatřena a na 1200 postelí zřízena, již dne 10. července toho roku byla k užívání otevřena, načež sem převezli všechny lehce nemocné ze zámku smiřického, při čemž sluší poznamenati, že za 9 rokův zemřelo tam až do 14. června 1789 stavu vojenského a dělnického 1172 osob. V té době zemřely zde na Plese, ponejvíce v barácích osedlých obyvatelův neb členův rodin a jich služebných 492 osoby, kteréž pohřbeny jsou na zámeček staroplesský. Panovala zde nejvíce horká nemoc. Některé celé rodiny, které přišly na Ples, aby zde našly své štěstí, uloženy v tamní hrob. Tak na př. rodina Ondř. Kutenhobra, vyčepovatele vína z Kremsmünsteru z Rakous sem přišlého, i s manželkou, se 2 dítkami a služkou r. 1786 všichni zemřeli – a více jiných. Jan Laberau, syn krásné Normandie, odpočívá též u kapličky, dvě neznámé ženštiny, nalezené v „lesních barácích“ (Waldbaracken) mrtvé, též tam pohřbeny a m. j. pod.

Tak rok 1789 končil zde u velikém ruchu a napjetí, očekávání sběhu věcí, kteréž rok nový přinese obyvatelstvu této pevnosti. – Celý podzimek byl velmi pohodlný a teplý, jmenovitě na štědrý den byla tak teplá povětrnosť a jasný den, jaké obyčejně letního času míváme. Celou zimu sníh ani se neukázal, lidé již se domnívali, že nám celá boží příroda na rub se převrátila, a přepodivné věci o tom si vyprávěli.

K zakončení tohoto třetího článku o stavbě pevnosti podávám ještě seznam oněch císařských úředníkův a zřízencův, kteří zde dosazeni a zaměstnáni byli.

Pokud se týče vrchních ředitelův a podředitelův stavby, o těch zmínil jsem se již obšírněji během vypravování na příslušných místech. Zde pouze dodávám, že jim k ruce přiděleni byli setník Runo a nadporučík Raudorfer od inženýrského sboru, mimo četné jiné inženýry, kteří však často se vystřídávali.

Stavební kancelář byla takto obsazena: Správce: Jan Hamsenböck s měsíčním služným 68 zl. 20 kr. víd. čís.

Adjunkti:

N. Aichholzer, s měsíčním služným 31 zl. 40 kr. víd. čís.
Raab, s měsíčním služným 31 zl. 40 kr. víd. čís.
Schustern, s měsíčním služným 31 zl. 40 kr. víd. čís.

Adjunkti mladší:

Zottmann s měsíčním služným 23 zl. 45 kr. víd. čís.
Symon s měsíčním služným 23 zl. 45 kr. víd. čís.
Aust s měsíčním služným 23 zl. 45 kr. víd. čís.

Jako mistři fortifikační ustanoveni byli: N. Ehrmann jako mistr zednický s měsíčním služným 22 zl. 45 kr.; Jan Rumpelmayer jako mistr kamenický se služným 22 zl. 45 kr.; Ondřej Schön, dřív polír, potom mistr tesařský, s měs. služným 22 zl. 45 kr.; Matěj Hellmajer, mistr kovářský a měšťan pražský, a Pavel Wagner, mistr zámečnický.

Při stavitelské ekonomii ustanoveni byli:

Vrchní polír zednický: Marx se služným 24 zl.
Vrchní polír zednický Franck se služným 24 zl.
Vrchní polír zednický Pfeffer se služným 24 zl.

Pevnosť Ples, takto dle nejlepších tehdy pravidel a projektův byvši vystavěna, vším potřebným opatřena, čítala se tehdáž v řadě všech rakouských pevností, kterých se nalézalo v říši 47, co do síly na místě prvním (* Des Traux; Die beständige Befestigungskunst, 1817, str. 481.) a také považováno i svojí krásnou, souměrnou úpravou i svojí rozlohou za nejkrásnější v celém Rakousku, kterážto česť ještě po dnešní den této pevnosti přináleží.