Ten krásný kraj, prostírající se v poříčí Úpy, jako by u nás byl zapomenut. Z jiných částí naší vlasti vidíme přes tu chvíli obrazy a obrázky, provázené články popisnými, cestopisné úryvky, zmiňující se o každé maličkosti, jen o těch čarovných, zajímavých krajinách poúpských, o těch místech, „ideže Trut pogubi saň lutú“, jako by nikdo nevěděl, jako by o ně nestál.
A přece tu tolik zajímavostí, tolik krásy nahromaděno, že ten, kdo jednou zavítá v ta místa, nikdy jich nezapomene, nikdy nezbude se milých na ně upomínek.
Nuže, ty milý koute našeho českého ráje, v nějž vrací se každý tak rád, ve kterýž spěchal jsem před léty z krajin cizích a dalekých jako dítě v tichou rodnou chaloupku, zde přijmi malý a skrovný obrázek, na němž bych rád předvedl alespoň částečně a rukou nedostatečnou krásy tvé a tvoje přednosti.
Myslete si, že ukončili jsme cestu po Krkonoších. Sestupujeme s hory Studničné, pod kterou pramení se rychlotoká Úpa, sbírajíc se strání okolních četné horské bystřiny ku posilnění na další cestu svou. Dlouhou Vel. Úpou béřeme se ku Vrajtu, nebo také Svobodě čili Freiheitu. Každé důležitější místo obájeno je nějakou báchorkou o Krakonoši, jenž právě na těchto stranách a v údolí Úpy si „nemálo liboval“. Zvláště ve Vel. Úpě a v Maršově mnohý žert provedl! Kam se nyní poděl?
Rozmrzen prý na neupřímnost lidskou, vešel do svých podzemních palácův a nechce se vrátiti. Od té doby prý v Krkonoších ta bída, která lid maří. Až jednou bude s lidem zdejším tuze zle, vrátí prý se Krakonoš a jeho ruka štědrá bude otevřena dlouho a dlouho. Kdy to bude, neví se; že by ale již bylo jeho návratu i ruky štědré lidu zdejšímu zapotřebí, jest jisté.
Ladnou krajinou vine se Úpa k průmyslovému městu Trutnovu, v němž počítá se bez mála 11 a půl tisíce obyvatelů, většinou německé národnosti. Město činí na cizince příjemný dojem; všude pozorujeme čilý ruch tovární i obchodní, ze všeho patrno, že Trutnov pracuje k větší, bohatší budoucnosti.
Ráz Trutnova jest německý již od Přemysla Otakara II, kdy Němci se zde i v okolí usazovati počali. V posledních létech ale také zde četní Čechové přičiňují se o zlepšení poměrů národnostních a „beseda“ pěknou rozvinuje činnosť ve směru tom. Veřejnou školu českou navštěvuje 127 dítek, školu vydržovanou „Maticí školskou“ 106 dítek. V opatrovně jest k 60 chovanců.
Okolí Trutnova bohato jest krásnými přírodními, jichž obecenstvo v hojné míře užívá. Nejlepší vyhlídka jest s „hory Gablenzovy“, kde postaven pomník jako upomínka na zuřivý boj, svedený zde v r. 1866 mezi vojskem Rakouska a Pruska. Město prostírá se tu před námi v celém svém rozsahu a pátrá-li oko dále, mnohá spatřuje místa, zajímající jeho pozornosť.
Trutnov má prý název od pána, jehož hrad stál asi v těch místech, kde je nyní reálná škola a jenž se jmenoval Trut. Již v „Rukopise Zelenohorském“ dočítáme se, že kněžna Libuše vyslala posly i tam, „ideže Trut pogubi saň lutú“. Pověst o Trutovi a lité sani známa jest v okolí Trutnova. Na Moravě, zvláště v Brněnsku, vypravuje se, že drak v radnici brněnské jest darem Albrechta Trautenbergra, pána na Trutnově, jenž jej sem vycpaného přivezl, když český vévoda Oldřich vladyky a župany české i moravské do Brna povolal. Obraz „draka“ dosud má Trutnov ve svém znaku, což prý dovolil městu Oldřich, jenž také vycpané to zvíře v brněnské radnici zavěsiti dal.
V dalších osudech Trutnova zajímavého jest velmi málo. V r. 1421 dobyli město Husité a velmi je zhubili. V r. 1583 vyhořelo celé město, za Ferdinanda II. statky jeho zabrány. Za švédských vpádů do Čech trpěl Trutnov dvakráte. Veliký požár v r. 1861 zničil skoro půl druhého sta domů. Brzy potom a sice r. 1866 krutě trpěli obyvatelé bojem svedeným zde 27. dne měsíce června. Statečné vojsko rakouské, vedené udatným generálem Gablenzem, vítězilo v prvých útocích nad Prušáky, avšak nemohouc udržeti se proti přesile nepřátel stále vzrůstající, musilo konečně ustoupiti. Boj svedený u Trutnova jest nejskvělejším důkazem hrdinnosti naší armády, kterouž tu dlouho připomínati bude jehlanec na vrchu po Gablenzovi „vrchem Gablenzovým“ nazvaném. Rakouská armáda ztratila zde za několik hodin mrtvých a raněných 191 důstojníků, 4596 mužův a 109 koní, Prušáci 56 důstojníků, 1282 mužův a 78 koní. Utrpení obyvatelstva následkem zlomyslných zpráv, rozšiřovaných ve vojště pruském o zrádném jeho jednání – byla veliká!
Malebnými roklinami vine se bystrotoká Úpa k Úpici. Kdo pohodlím pohrdá, nepojede zajistě přes Poříčí do Svatoňovic a odtud do Úpice, nýbrž vykoná procházku podél Úpy. Nebude také svého namáhání litovati!
Úpice, čítajíc 2400 obyvatelů, jest městem nevelkým, ale obchodně i průmyslně čilým, v duševním i národním ohledu pak probudilým. Jako málo kde, dostoupilo rychle školství zdejší výše své. Jestiť zde škola měšťanská pro chlapce, 5třídná škola obecná chlapčí a též tolika třídná obecná dívčí. Dvě „besedy“ pečují o vzdělání členů svých. Z továren sluší uvésti velikou továrnu páně Oberländrovu, dále p. Moravcovu a p. Nykličkovu. Obstoupena jsouc vrchem hřbitovním, „Milešovkou“, „Velbabou“, „Skalkou“ a „Strání“, prostírá se Úpice v údolí, z něhož zvláště oblíbené procházky vedou do blízkých Suchovršic, na Sichrov a do Havlovic. Za Sichrovem leží obec Zálesí s pěkným kostelem, dále pod vrchy prostírají se Velké a Malé Svatoňovice.
Malé Svatoňovice jsou široko daleko známým místem poutnickým a proslulými někdy bohatými doly kamenouhelnými, majetkem to knížete náchodského, prince ze Schaumburg-Lippe. K východu prostírá se veliká obec Rtyň.
O „Krakonošově kopci“ zvláštního tvaru (mez Svatoňovicemi a Rtyní) vypravují pověsť následující: Jedenkráte šel ku Červenému Kostelci mlynářský tovaryš a sešel se nad Rtyní – s Krakonošem. V hovoru započatém vyznal mu Krakonoš, že chce do klekání zasypati celé Svatoňovice. Tovaryš nechtěl tomu věřiti a když Krakonoš stál na svém, vsadil se s ním tovaryš o značnou sumu peněz. Krakonoš nosil rychle hlínu a kamení, když pak obého měl již značné množství, sebral vše a letěl s tím nad Svatoňovice. Již byl mezi Rtyní a obcí, kterou chtěl zničiti, napínal veškery své síly – v tom ale ozval se v Batňovicích zvonek hlásající „klekání“. „Vyhrál jsi!“ zvolal Krakonoš a to tak silně, že to slyšel tovaryš až u Kostelce. Ale zároveň pustil Krakonoš celou spoustu hlíny a kamení na zem a – zmizel. Z té hlíny pak je „kopec Krakonošův“.
S této strany pokoušeli prý se dle pověsti starodávné Tataři před bitvou u Olomouce vniknouti do země české, nejprve pak do Úpice. Záseky však, jež Čechové na těch stranách udělali v hustých lesích, zabraňovaly tomu. Jen malý oddíl loupežných těch divochů dostal se až k Úpici; zde ale, dle jedné pověsti, v noci v rozvodněné Úpě pod „Skalkou“ zahynuli, dle druhé zalekli se četných světel, jež Úpičtí v lese „Svobodném“ na stromy zavěsili – a domnívajíce se, že jsou to světla velikého města, pryč uprchli v kvapu největším.
Úpičtí dostali za to odměnou ve znak oklestěný strom a znaku toho dosud užívajíce, jmenují se také od té doby „úpickými rytíři“.
Rovinatým údolím kráčíme podél Úpy do Havlovic a odtud milým chladem lesním béřeme se po nové knížecí cestě do Slatiny. Nad Havlovicemi v levo pne se mohutný, podlouhlý vrch, na kterémž dosud zříti zříceniny hradu Visenburku čili Vismburku. Poloha jednotlivých míst hradních dosud dobře jest znatelna.
Kdo hrad Visenburk vystavěl, těžko říci; spisovatel dílka „Hrad Visenburk“ p. E. Pelhřimovský má za to, že stalo se tak ve století XIII., kdy ukázala se nutná potřeba větší ochrany hranic českých proti možným útokům se strany slezské a kladské. Nejstarším známým majetníkem hradu byl Tas z Visenburku, jenž byl královským hejtmanem v Polště. Po r. 1300 byl držitelem hradu rytíř Arnošt, pán na Hostinné (u Ouval), blíže Č. Brodu. V r. 1330 změnil tento rytíř Visenburk za zboží Pardubické s Crhou z Dubé a s Hynkem Náchodským. Arnošt z Hostinné byl zakladatelem rodu pánů z Pardubic a otcem slavného arcibiskupa Arnošta z Pardubic, jenž jako mladík také na Visenburku býval a prý i Úpici a Zálesí navštěvoval. Budí tedy Visenburk milé upomínky. Za panování krále českého Jiřího z Poděbrad jest uváděn Visenburk jako jeho majetek, ano král Jiří prý z hradu toho „vytáhl zbrojnou mocí proti Koldovi Náchodskému“. Ve „Starých letopisech“ čteme na str. 146., že 28. dne m. máje r. 1447 všecka knížata Slezská a Vratislav, Svídnice, Zhořelec, Budišín, Žitava a jiná města jim přiležící, vytrhli a sebravše s sebou peníze, zplatili hrady pánům i zemanům, jako Wisenburk páně Jiříkův, Abersbach a j. (s kterýchž loupežní rytíři veliké škody v okolí činili), je zbořili a zkazili.
V době bělohorské katastrofy náležel Visenburk rodině Smiřických. Nyní jest vrch i zřícený hrad majetkem knížete z Schaumburk-Lippe.
Vdechujíce čerstvý lesní vzduch, kráčíme dále ku předu. Cesta lesem z Havlovic ku slatinskému mlýnu jest velmi příjemná. Oddělujeme se sice od řeky, za to ale kráčíme stále a stále mladou zelení, oku i plicím milou a vítanou.
Stanouce před mlýnem hned na okraji lesa, zříme v levo romantické údolí Úpy, nad tím vypíná se nevelký vrch s chudými zbytky zříceniny hradu Červené Hory. Kdybychom popošli kousek cesty ve stranu protější nad řeku v pravo, stanuli bychom u kostela osady Boušína. Hrad Červená Hora náležel pánům z Dubé u Náchoda, z nichž Hynek Červenohorský v r. 1421 dopustil se činu Husitům potupného. Vjel na koni do kostela v Krčíně u N. Města n. M. a zde lid vražditi se jal i koně z kalicha mešního napojil. Za to zajat a vězněn byl v Praze. Dne 8. měs. června r. 1427 oblehli Červenou Horu Husité z některých okolních měst a sesíleni Sirotky hradu dobyli. Obhajcové propuštěni byli beze škody, ale hrad vypálen a úplně rozbořen. Tím dnem také sláva Červené Hory pominula a kdo dnes kráčí okolo, sotva by poznal, že o několik kroků dále od cesty bývalo sídlo nepokojných a vzdorovitých velmožů.
Od kostela na Bohušíně čili Boušíně otevírá se krásná vyhlídka na severní tok Úpy. Pouť, která je zde ve svátek navštívení Panny Marie, bývá každoročně četně okolním obyvatelstvem navštívena.
Blíže mlýna slatinského viděti malou kapličku. Postavena byla na památku zachránění knížete Piccolominiho, jenž v r. 1694 přes chatrný most na Bohušín jel a málem by byl o život přišel, neboť se most prolomil a povoz mezi mostnicemi vězeti zůstal, až do zběhšího se lidu vytažen byl. Zachráněný kníže nechal pak tuto kapličku postaviti a poručil, aby i vyobrazení události bylo na ní opatřeno.
Údolím, jaké musí se i v naší, krásami přírodními bohaté vlasti pohledati, přijdeme pod dvorec Riesenburský, kdež stával kdysi pevný hrad Riesenburk, sídlo vladyk Riesenburských. Majetníky kdysi slavného hradu, z něhož nezbylo než několik nepatrných upomínek, byli střídavě páni z Hasenburka, z Náchoda, z Rožmitálu, z Lichtenburka a j. Od r. 1601 náleží k panství Náchodskému. Jest s podivením, že neví se, jak a kdy ve zkázu přišel. Těm, kteří zavítají v údolí Úpy a místa tato navštíví, doporučujeme vycházku na Riesenburk pro rozkošný pohled, jaký se tu naskytuje navštěvovateli ze zámecké „besídky“.
Blízký Žernov a Červ. Hora byly někdy městečky, nyní jsou to obce nevelké, z nichž prvá má školu o 2, druhá o 3 třídách. Bílé i šedé chaloupky prohlédají tu ze zelených skupin stromův ovocných, jako by byly uschovány. Jak jsou ty české chaloupky každému mily a příjemny a kolik divných událostí přeletělo jejich střechy doškové, pod nimiž tolik srdcí dobrých, šlechetných!
„Chaloupky tiché, buďtež požehnány!
Po vískách v utajeném skryty klidu
jste zřely nejkrutší naši bídu.
když na chlévy nám chrámy rozmetány –
vy prvé jste zas pláče konejšily,
ve vás se slzy v skvostné perly slily,
jež dvoustaletím byly prolévány…“
A nyní veškeru pozornosť upoutá jedno z nejkrásnějších míst našich českých rájův – údolí, jehož krásné obrazy zdají se vystupovati z páry řeky Úpy jako obrazy mlhové – proslulé, neobyčejně krásné „údolí babiččino“ u Ratibořic. Je to údolí, v němž odehrává se děj nepřekonané a obdivované „Babičky“ Boženy Němcové, kteráž zde v mládí svém žila. Kdo zná „Babičku“ a vkročí sem, tomu zdá se, jako by všechny osoby před ním z těch zelených luk a strání vystupovaly; kdo zná toto arcidílo Němcové a sem zavítá, ten na „údolí babiččino“ nezapomene nikdy. Maně si tu vzpomínáme na slova básníkova, jenž dí
„Kdo mi barev dá, bych tvoje líčil vděky,
vlasti drahá, Bohem za matku mi daná?
Hory, doly, bory, nivy, luky tvé a řeky
krásou přioděla ruka nebes Pána.“
V milém rozechvění blížíme se k Ratibořicům, kdež úhledný zámek s parkem anglickým, letní to sídlo knížete prince ze Schaumburg-Lippe. Zámek stojí na místě velmi lepotvárném a vystavěn byl asi v létech 1673-1712. V roce 1813, kdy dlela na zámku vévodkyně Kateřina Zaháňská, byl zde návštěvou car ruský Alexander a král pruský Bedřich Vilém III. Za nynějšího majitele prodlel zde císař náš František Josef I. a korunní princ Rudolf.
Starý zámek Ratibořice stál nad řekou na nynějších „starých Ratibořicích“. Památky po něm jsou praskrovné. – V zámeckém hostinci, stojícím v „údolí babiččině“, dlívají v létě hosté z Prahy i z jiných míst. Dramatický spisovatel, ředitel Šubert sepsal zde své dílo „Jan Výrava“. Odtud již do Skalice malý kousek cesty.
Česká Skalice v každém ohledu učinila za naší doby pokrok ku předu. Obchod i průmysl vzmohl se utěšeně. Mimo 5titřídné školy obecné a 4třídné školy dívčí jest zde též klášterní škola ze Slezska vypuzených školních sester německy vyučujících.
V r. 1888 postaven na náměstí pěkný pomník Boženě Němcové.
Č. Skalice i okolí byly svědky zuřivých bojů Rakušanů s Prušáky v r. 1866. Zvláště blízké obce Zlič, Dubno a j. zakusily hrůzy války měrou velikou. Na lukách u „bažantnice“, v okolí Dubna, u nádraží – svedeny zápasy největší. V posledních okamžicích bitvy, svedené tu 28. dne m. června – nedbajíce dosavádních ohromných ztrát, udeřili vojínové rakouští na Prušáky u bažantnice. „Vzduch se otřásal divokým křikem ‚Hurrá!’půda takřka duněla pod nohami útokem ženoucích řad–. Pevně svírají pěstě napřažené pušky, oči se jiskří bojovným zápalem – běda nepříteli, na něhož se tlupa ta vrhne s lesknoucími bodáky – řady pruské však stojí jako zeď pevně na okraji bažantnice a když s vojíny našimi hledí si takřka již do očí, zahřmí první celořadová rána, za ní druhá, třetí – čtvrtá – a z útokem ženoucích bojovníků zbyly jen tu a tam jednotlivé hloučky-“. Tak vypravuje O. Jedlička v díle svém „Boje v Čechách“ r. 1866.
Leží také pod těmi zelenými, na cizince se usmívajícími nivami mnoho, mnoho hlav, vzácných i prostých, ale drahých, předrahých. Rakousko ztratilo tu mrtvých i raněných 205 důstojníkův a 5372 muže, Prusko 62 důstojníky a 1300 mužů. Hrozná, hrozná ty válko!
Několik pomníků mezi Skalicí a Zličí dosud dny ony hrozné připomíná. Každoročně ve výroční den bitvy ruce soucitné kladou na ně věnce zelené a v dáli – kdož ví které hlavy šedé sklánějí se v zamyšlení a kdož ví, kolik set očí – zaroseno slzami.
.*.*.*.*.*.
Z nádraží v České Skalici pěkný je pohled do okolí, jež s pozorností prohlížíme. Za chvíli spějeme vlakem podél Úpy k Josefovu, jehož temný, přísný zevnějšek již do dáli věští, žeť tvrdým měl býti ořechem nepříteli. Kdož ví, jak dlouho bude v této podobě! Umění novodobých válek učiní snad i pevnosti zbytečnými!
Proudy bystré, zdravé Úpy splývají s proudy mocného, královského Labe – loučíme se s řekou, která byla nám družkou v rajských místech svého údolí. – Když poznati chcete krásy vlasti naší – nezapomeňte podívati se i tam, kudy jsem vás takto provedl. Litovati toho nebudete!
„“ ‚‘
OD KLADSKÝCH HRANIC 