Kdykoli jako malí hoši lezli jsme na strom, nebo jinam, odkud spadnouti bylo snadnější věcí, než vyhráti hlavní výhru tureckých losů, říkávala nám babička: „Dejte si, hoši, pozor, ať nemusíte na Hořičky!“
„Na Hořičky!“ bylo v okolí našem pro nás asi tolik, jako „Mene, tekel, ufarsin!“ Vždyť tam „napravovali“ u Plechanců zlámaniny i vyměknutiny, vyvrtnutiny a zlomená žebra, zlámané věnce i „rozštípené“ kosti… samé to věci, při jichž pouhém pojmenování člověku je nevolno a mrazivo! A napravují tam dosud, více snad ještě, než za dob minulých a se zdarem nemalým.
Osud zanesl mne na Hořičky na nějaký čas a to je právě příčinou, že je chci „zvěčniti“. Kdyby o nich věděl Bädeker, byl by mne zajistě již předešel; ale on patrně o nich neví. Ježto pak já a Bädeker jsme dva, činím tak za něho.
„Kde že jsou Hořičky?“ tázali se mne ti, kdož o nich nevěděli.
„Ach, to je tam, co ty zlámaniny.“
„Ano, ano, co ty zlámaniny!“
Jděte tam odkud chcete. Z Jaroměře nebo z Králové Dvora – asi 2 1/2 hodiny, nebo z České Skalice pěšky 1 1/2, za hodinu povozem. Jen Vás varuji, abyste tam nemusili jeti zabaleni ve slámě nebo v peřinách, zavázáni na noze nebo na ruce, ne-li do konce na hlavě. Sice pak odjezd Váš bude veselý, veselejší, než příjezd, ale příjezd asi takový, jako když jdete se zubem.
.*.*.*.*.*.
Vlasť naše chová mnoho míst ojedinělých, která ne jako oasy na poušti, ale jako skupiny fialek v bohatém parku se vyjímají. Takovým místem jsou Hořičky. Se všech stran možno je viděti, ano i z Hradce Králové dobře poznáte bílý jejich kostelík na zeleném kopci. Přijdeme-li tam v létě, zdá se nám, že se nacházíme v nějakém místě lázeňském. Nejen domy a domky novější, jichž ovšem po skrovnu, ale i ty starší dřevěné chalupy jsou čisté a uspořádané, zahrádkami ozdobené. Poloha jejich ovšem k tomu nemálo přispívá.
Nemalou okrasou obce jsou staré lípy na větším prostranství a úprava trávníkových ploch na prostranství menším i v okolí jeho.
Hořičky čítají nyní ku 500 obyvatelův. Prvé zprávy o nich viděti v listinách již r. 1350, kdy připomínají se jako obec mající již svůj kostel.
V XV. a XVI. století byla fara zdejší obsazována kněžmi vyznání pod obojí. V r. 1637 připadly Hořičky Octavianu Piccolominimu se zbožím heřmanickým. R. 1759 konferovali na faře zdejší generálové Daun, Lascy, Laudon a Bek radíce se o provedení jakéhosi z Vídně došlého rozkazu.
Farní chrám Páně postaven byl v r. 1814 od M. Reginy, kněžny Piccolominiové. Vnitřek ozdoben jest obrazy od Hellicha a křtitelnicí z r. 1600.
Škola jest 4třídní. O pokrok a vzdělávání lidu postaráno školní knihovnou pro mládež i pro lid. Záliba ve čtení je veliká; nejen novin, ale i knih odebírá se hojnosť. Ze spolků jmenovati sluší divadelní ochotníky a sbor dobrovolných hasičů Životu společenskému dodávají čilosti zábavy zde a výlety sem pořádané.
Hořičkám získalo hlavně tré věcí jejich pověsť: bylo a jest to zdejší ranhojičství, vyhlídka nad jiné vynikající a – výroční pouť připadající na dny svatodušní.
Ranhojičství provozováno zde bylo za dob dávných v rodinách Bucharově a Pichově; již před 150 lety se o něm zmiňuje kniha pamětní. Z léčitelů, kteří je provozovali, nabyvše empiricky k tomu potřebných vědomostí, vynikl hlavně A. Pich, známý daleko široko pod jménem „Pechanec“ a také (okolo N. Paky) „Plechanec“. Ač člověkem prostým a neučeným, vyznamenal se četnými případy a mohl se vykázati pacienty vysoce postavenými. Narozen r. 1795, počal – jak také ve „Slov. Nauč.“ správně udáno, léčebnou praxi svou v r. 1812 a léčil ročně až 300 nemocných. V r. 1853 udělen Pichovi zlatý kříž záslužný. Jak známo bylo jeho jméno, viděti z té okolnosti, že byl volán též k polnímu maršálkovi – Radeckému do Italie, kdež si veliký vojevůdce nohu zlámal. Pich pro stáří a chorobu na dalekou tu cestu vydati se nemohl. Zemřel r. 1865 a pochován na hřbitově hořičském.
Nyní zařízeny jsou na Hořičkách dvě nemocnice a sice MUDra. A Kutíka a Mag. Ch. K. Rosy.
Pověstná jest také masť hořičská, kterou v místě i v okolí mnozí jako kouzelný prostředek lékařský lacino i draho prodávají. Že se mnohdy prodává „pravá hořičská masť“, která Hořičky ani neviděla, netřeba připomínati!
Nejbližší okolí Hořiček poskytuje pěkné procházky a vyhlídky. Nejlepší z procházek jest cesta do „Vejrovin“ a do „Husího Krku“. Vyhlídka je čarokrásná a velice rozsáhlá zvláště od domu, v němž nachází se nemocnice MUDra Kutíka, od studnice pod hostincem Bartuškovým a hlavně od „Šutrovníku“ u „Vejrovin“. Viděti odtud Zvičín, Kunětickou horu, Josefov s Jaroměří, Hradec Králové, Opočno, Nové Město, Kostelec Červený a jiná místa důležitá.
Vyhlídek takových věru k pohledání. A když tak celé to panorama vzplane ohni sv.-Janskými, jest pohled od Šutrovníku přímo čarovný!
Konečně tedy o té pouti na Hořičkách.
Nebyli jste tam ještě o pouti, není-liž pravda? Pak je těžko o tom mluviti a „péro je slabé, aby vše vylíčiti mohlo“. Které svobodné děvče bylo o pouti na blízkém „Boušíně“ devětkráte a vždy jednou obešlo kostel, jistě se vdá, neboť za devět let se snad napálí někdo předce; ale které děvče jde na Hořičky na pouť jen jednou, vdá se také, a to již ve příštím masopustě, zcela jistě jest-li – inu, jest-li si je někdo vezme! Tuť veliký „trh na děvčata“, jak říká se daleko široko, a mnoho známostí datuje zde svůj počátek, ať již na sále u „Vitoušků“ nebo u některé ze 30 bud cukrářských a pernikářských. Však láska ví, kde vypučeti má!
Pouť na Hořičkách, odpusťte, že porovnávám trochu směle, má něco společného tak s trhy v Nižním Novgorodě a v Lipsku. Trvá dlouho, ale ne tak slouho, jako v Niž. Novgorodě, nu a literatura je tu zastoupena též; nedávno na příklad zvláště písněmi „o tom Honzíku“, pak „o Amerikánech“, letos o tom, „co stalo se u města Lemberku roku tohoto“. Sejdou se zde „velkokupci“ ze všech končin království Českého prodávající hrnce druhů rozličných, věci cukrové sladkosti veliké, tkaničky barev různých a pestrých, boty, zboží galanterní krásy oslňující, mýdlo i snáře egyptské. Srb a Macedoňan s medem tureckým přichází sem k vůli labužníkům od 2 do 15 let starým; Jakulini z Udine, jenž ve svém výkladu obrazů umístí klidně Bismarcka vedle císaře Viléma; „Museum cizozemců“ třebas tak z Heřmanova Městce a mnohé jiné rarity.
„Velkoobchodníci“ tito přicházejí již ve středu a ve čtvrtek, rozbíjí stánek pod lipami, kdež s Diogenovou lhostejností odpočívají i se psy pod jednou střechou, vaříce krmě přerozmanité. Manželé, jsou-li „při penězích“, ochutnávají, kde je lepší – manželka starají se o domácnosť a „rubi stroja“. Ale tak, jako já jim říkám, oni si neříkají; obvyklými jich tituly jsou názvy, jichž nemá ani Slovník Jungmannův a nebude dle všeho míti ani jinak důkladný Slovník Ottův. Jeden ušlechtilejší druhého a vybrané všechny! V pátek hádá kde kdo, jaké bude počasí o pouti z veliké starosti o pouť i poutníky, o žíznivé i napájející. V neděli je skoro „jako pouť“, ale hlavní pouť je v pondělí. Lidstva jako by nabil a rámusu rozkošného množství veliké. Kramáři i kramářky oblékli sváteční háv, děti k vůli pasáži, jakož i proto, aby nedělaly mnoho „parády“, zastrkány jsou do vozů a teď to jde jako na burse.
U Kašparů harmonikář mající v zásobě přes dvě stě kupletů, jinde harfenistky, dva flašinety u panoram, muzika ve „zvířecím cirkuse“, jeden flašinet u kolotoče (naše mladá generace říká „engeršpíl“), vedle několik střelnic, v boudách asi tucet harmonik tahacích i foukacích – „mé dítě, co chceš ještě více?“
Do toho arciť nepočítám kapelu, která je na sále zálohou, ani několik desítek babských sopránů zpívajících novou „O jedenácti sirotcích na bavorských hranicích roku tohoto“, kterou jsem slyšel ale před 20ti lety také.
A ty figurky! Na upravený a zarostlý prostor letos kramáři nesměli. „Husy budou tam mít vetrené!“ vysvětluje jedna kramářka hlasitě.
Od jednoho z panoramistů chce „placmajor“ (tak říkají velkokupci tomu, kdo vybírá z míst o pouti) poplatek, sotva že přijel první jeho vůz. „Co pak si ale člověče myslíte,“ křičí uražený, „že já nosím peníze s sebou? Ty jsou až v zadním voze!“ Po kavalírsku, co?
Tamhle žene žena muže z hospody a kamarádi se smějí: „Vidíš, Honzíku, jak před ní defilíruješ!“
Zvláštní oblibě těšil se Šenk a: „Ty Šenku“ byla nadávka nejčetnější v době, kdy Šenk byl odpraven.
U střelnice. Asi 14 nebo 15 let starý občan netrefil. „Kdybys odrazil,“ kárá jej vedle stojící kramář, „netrefíš si ani do huby!“ Bác – trefil druhý. „Ó, to je chlapík, ten by zastřelil na Šnýkopě štěnici!“ „Ale, kdybys držel hubu,“ okřikuje nepovolaného kritika žena; „někdo ti vypíše karbonátku a budeš to mít.“ „A co pak já jsem baba? Nalíz bych mu domobraneckou a-.“
„Tři fíky, tři fíky!“ „Za jeden pět, za dva deset, za tři patnáct, za čtyry dvacet ….. panna, růže všechno zmůže – vrrrrrr …. už to běží; jen s kuráží do toho; bez kuráže se nic nedokáže – vrrrrrr…..“
„Tady vidíte tu obrovskou obrovkyni, 16 let starou a 220 kilo těžkou – a ostrov Jávu, kde roste kafe, že byste si ho mohli rukama natrhat. Aby se každý z vás mohl podívat, snížil jsem „ajntrit“ na 6 kr., jak to vidíte na prokrámě vyškrtnuté -“
„Zde uvidíte, jaký pokrok jsme se zvířaty udělali v XIX. století“ – volá člen cirkusu zvířecího. A před museem cizozemců z Heřmanova Městce, v němž je vše z vosku, obvazuje principál principálce ruce ručníky, protože – půjde krmiti tu litou zvěř, která ve dne spí a v noci lidské maso žere…
Dále prodává nějaký cizozemec „kyt“, kterým se vše slepí k nerozbití a k neroztrhání. „V Americe mají takový kyt v každém domě; každou rozbitou nádobu si slepí sami a proto – v Americe nejsou žádní dráteníci!“
Nu a těch děvčat. Okresní silnice a celá cesta až ku kostelu, toť pravý trh výstavní. Chcete malé nebo velké, slabé, silné, pěkné i nepěkné, zamračené i usmívavé – máte výběr velkolepý.
Říkám: „Boulevard des Italiens“ v Paříži pravá babka; vídeňské „Příkopy“ nic a terstské „Corso“ ale již docela nic proti tomu.
„Račte vstoupit pánové! Těch 6 krejcarů všelijak utratíte a nic za to nemáte -“ volá zase vedlejší panoramista. A kdo chce pouť na Hořičkách viděti, ten musí tam jíti!
Hořičky jsou opravdu co do zevnějšku místem milým a sami sebou zajímavým.
„“
OD KLADSKÝCH HRANIC 