Který domácí i cizí cestovatel a přítel velebné přírody neznal by skalnatých měst Abrspachu a Teplic v malebném zákoutí našeho krásného království? A kdo, navštíviv velkolepé tyto divy přírody, neupamatoval by se na Aberspašské jezírko a spojený s ním vodopád? Komu neutkěly v živé paměti velebný dom, kazatelna, varhany, koroptvička, Sibiř a Italie a jiné a jiné obrazy a zjevy, jež bujná obraznosť cestovatelův i průvodců z různých skupin skalních vytvořila?
Navštíví-li kdo tato dvě čarokrásná místa vlasti naší, nechť neopomene doplniti je místem třetím, na něž až posud naši cestovatelé rádi zapomínají, ač toho nijak nezasluhuje. Myslíme rozkošnou skalní krajinku „Hvězdu“, která se nalézá v pískovcovém pohoří „Stěny“ zvaném a mezi Broumovem a Policí příkře se zdvíhajícím. Hvězda, Abrspach a Teplice tvoří trojici, která se vzájemně doplňuje.
Z města Police dáme se přes vrch „Klůček“ zvaný, z něhož utěšená vyhlídka na Polici a Bezděkov se otevírá a kráčíme k vesnici Hlavňovu v tichém údolí rozloženému; odtud stoupáme volně na Hvězdu. Cesta sice je trochu namáhavá, ale vděčná. Asi za hodinku jsme nahoře a věru nemáme čeho litovati. Stojíme ve výši 704 m nad hladinou mořskou, stojíme na Stěnách Polických, uprostřed velikých balvanů pískovcových, zeleným mechem porostlých. A před námi na strmé skále vypíná se mohutná, ze samých velkých pískovců zbudovaná a Panně Marii Sněžné zasvěcená, osmihranná kaple. Pro svoji podobu s hvězdou a pro velikou, bohatě pozlacenou hvězdu nad bání věžičky nazvána jest kaple „Hvězdou“ a od ní přešel název ten i na památné pískovcové skály v její okolí. Zbožný opat broumovský Otomar Zinka dal kapli roku 1733 z domácích, velikých pískovců vystavěti a to nad úzkým průsmykem i na samém hřebenu Stěn, kudy přechází se ode dávných dob po úzké stezce z Policka do Broumovska, a zasvětil ji památce matky Vykupitelovy. Dne 5 m. srpna roku 1733 byla kaple vysvěcena a zároveň zavedena zde téhož dne výroční slavnosť – pouť – o níž vždy česky a německy se kázávalo a několik mší sv. sloužilo. Stojíť Hvězda na rozhraní jazyka českého a německého. K prvnímu patří strana polická a ke druhému hlásí se krajina broumovská, k poněmčilému Slezku přiléhající. Služby Boží konávali a konají zde duchovní z kláštera Benediktinů v Broumově. A tak stala se utěšená Hvězda brzy oblíbeným poutnickým místem, k němuž zbožný lid z blízka i z daleka, Čech i Němec rád a hojně putoval. Avšak sláva a jasná zář Hvězdy, sotva vzešly, měly brzy a navždy shasnouti. Bylať r. 1786 jako jiné zbytečné kaple a kostely z rozkazu císaře Josefa II. zrušena a měla býti prodána a zbořena. Při veřejné dražbě koupil ji Ferdinand Thér, měšťan polický, za 70 zl. s tou však podmínkou, že ji co nejdříve zboří. Začal tedy kapli bořiti, ale veliké pískovce vzdorovaly tak houževnatě, že nechtělo se mu do práce. Nechal tedy bourání a sebral, co sebrati a odnésti mohl: části střechy, dvéře, oltáře atd. Hvězda stala se náhle zříceninou, stala se pouští, do níž zavítal málokdy poutník. Vším právem napsal o ní její kronikář: „Cesty na Hvězdu kvílí, protože nejsou, kdož by přicházeli ku slavnosti. Odešlať od dcery Sionské všecka krása její.“
Nedaleko kaple v houštině mohutných jedlí a smrků zbudoval si několik roků před zrušením kaple poustevník Kristian chatu, v níž i po shasnutí její slávy žil klidně a zbožně až do roku 1826, dosáhnuv velikého, u nás téměř neslýchaného věku, 104 roky. S poustevníkem Kristianem zmizel zbytek někdejšího života na Hvězdě; bylo tam nyní úplně smutno a pusto. Avšak nebylo jí souzeno, by úplně zašla; měla opět povstati z prachu k životu novému a skvíti se po novém vzkříšení leskem trvalejším. Zvěčnělý opat povstati z prachu k životu novému a skvíti se po novém vzkříšení leskem trvalejším. Zvěčnělý opat Dr. Jan Nep. Rotter ujal se opuštěné kaple i její přerozkošného okolí a zakoupiv ji roku 1854, dal kapli úplně opraviti a tak zříditi, aby služby Boží v ní opět konati se mohly. Dne 5. srpna 1855 byla vzkříšená kaple znovu vysvěcena a znovu počaly se zde pěti zbožné zpěvy.
Aby četní poutníci a cestovatelé, Hvězdu navštěvující, nalezli na samotě potřebného útulku a občerstvení, dal týž lidumilný opat zříditi zde velký dům pohostinský ve slouhu švýcarském s četnými, dobře zařízenými pokoji a velkým sálem, v němž letního času za zvuků hudby venkované okolní tancem i zpěvem se bavívají. Zároveň dal upraviti neschůdnou až potud cestu, do Broumova vzhůru na Hvězdu vedoucí. Hostinským jest zde vlídný, švítořivý starý lesník, jehož chuť o výbornou a lacinou kuchyni horlivě pečuje.
Opusťme již po malém občerstvení příjemný útulek a vejděme do bludiště pískovcových skal, do kamenné dědiny velkých divů přírody, do věrných sester skal abrspašských i teplických. Hovorný průvodce upozorňuje nás, abychom nikde ke stěnám se netlačili, že jsou vlhké, bychom si šatu nepokazili, napomíná nás, abychom dali pozor při stoupání, jelikož jest místy dosti nebezpečno. Není tu tolik prostory, tolik volnosti, jako v Abrspachu a Teplicích. A již vede nás podle obrovských balvanův i přes ně. Co tu nakupeno ohromných velikánů! Zde jeden jako veliký jehlanec o samotě vévodí, tu jiný o druhý se opírá, boje se zřícení; tam veliká tabule pískovcová na temeni vysokých druhů si odpočívá, zde celé vrstvy velikánů nad sebou dřímají.
Brzy kráčíme uzounkou uličkou mezi pískovcovými obry a průvodce upozorňuje nás na některé skupiny kamenův a jejich podobu s různými zvířaty, lidmi atd., jak to činí jeho soudruzi ve skalnatých městech Abrspachu i Teplicích. Pozor tedy! Hned při cestě z Hvězdy na sousední Hejšovinu ve hrabství kladském leží „velryba“, nemohouc dále plovati, tam zase objevuje se náhle „purkmistr“, ovšem neznámého města a bez městské rady a výboru; tu jeptiška skroušeně na nás pohlíží, jako by za nás modliti se chtěla a „německý Michl“ také ku právu svému zde se hlásí.
Podívejte se tamto vzhůru, v levo, kterak tam „žába“ odpočívá Jako by kuňkat chtěla! Škoda, že není na blízku čáp, aby obraz patřičně byl doplněn. A mají-li Teplice svůj dóm, má Hvězda své divadlo, arci bez hercův i obecenstva, a svoji „kovářovu rokli“, o níž vypravuje nám průvodce tuto zajímavou pověsť: „V dávných časech, kdy ještě veliké, rozsáhlé lesy pokrývaly krajinu broumovskou a polickou, zdržoval se v této rokli jistý kovář. Rád byl by shotovené věci draze prodával, ale nerad železo draze kupoval. A proto vycházel o polednách ze své rokle tajnými cestami do okolí na lup a bral rolníkům železo z rozličných nástrojů: pluhů, radlic, bran, vozů, kterých na poli zanechali. Ký div, že si rolníci naříkali. Šli i ku své vrchnosti do Broumova s stěžovali si, že nebudou moci na robotu, pole svá vzdělávati a daně platiti, nedostane-li se jim potřebné ochrany proti neznámému škůdci. Vrchnosť pátrala, sedláci pátrali, ale marně. Kovář věděl dobře, co by jej stihlo, kdyby byl polapen; proto měl se na pozoru. Ale čím kdo zachází, tím také schází. Jednou dopadl ho totiž jistý sedlák v noci ve svém dvoře a když se přiznal, odsoudili ho dle tehdejšího práva k smrti. Kovář prosil, aby mu život darovali a slíbil, že celou cestu od své skrýše až ku popravišti samými tolary vysází, propustí-li ho páni. Ale prosil marně; soudcové nedali se obměkčiti, domnívajíce se, že sami poklad uschovaný najdou a o něj se rozdělí. Hledali, hledali, ale nadarmo. Později též jiní lidé do té rokle přicházeli a hledali peníze, ale i ti ničeho nenašli. Na květnou neděli prý možno ty peníze dostati, ale musí býti člověk beze všech hříchů.“ Průvodčí skončil pověsť o kováři a ukázal nám kamennou kovadlinu, kladivo, kleště a podkovu ve skále vytesanou. To prý tam kovář sám vysekal, když ještě pracoval. A nyní vede nás průvodčí „Mačkovou roklí“ k Alžbětině výšině“ a „kotlem“ k „pánově cestě“ na tak zvanou „malou stranu“ k „mostu u čarodějnice.“ A nad kotlem pne se skála, jíž „kazatelna“ říkají. Všude nové a nové obrazy objevují se našemu zraku: rozsochaté sloupy, věžičky, trosky, brány, lavice, hroty. Tam odpočívají velké i malé balvany, jako pasoucí se stádo. Úžas a podivení vzbuzuje se v nás při každém kroku v tichém, velikém chrámu velebné přírody. Pravdu děl proslavený Hellwald ve svém díle „Evropa“, napsav o skalách Abrspašských tato památná slova „Spousta Abrspašských skal jest zajisté ve příčině krajinné nejznamenitější zjev severovýchodních Čech, jejž směle možno srovnati s čedičovým velechrámem ostrova Staffy i s nádherným a uchvacujícím okolí Belgradžickým.“ A co řekl Hellwald o skalách Abrspašských, platí v plné míře též o skalách teplických a o naší Hvězdě.
OD KLADSKÝCH HRANIC 