Rakouský historik Friedrich Anton Heller von Hellwald (29. 3. 1842, Padova – 1. 11. 1892, Bad Tölz) Byl editorem vojenského magazínu Österreichische Militärische Zeitschrift, ale také autorem řady raných geografických děl, často velmi obsáhlých (v nichž se však při svém širokém záběru nevyvaroval mnoha nepřesností). Roku 1878 například dílo Die Erde und ihre Völker (Země a obyvatelé její): o několika dílech (Evropa. Asie. Austrálie.) Díl věnovaný Evropě vyšel česky v překladu Václava Práška v roce 1882 (v nakladatelství Fr. A. Urbánka). Na 648 stranách přináší popis fyzické geografie všech evropských regionů. Z kapitoly „Sudety a Karpáty“ vyjímáme část týkající se našeho zájmového regionu.
Nejznamenitější podhůří Krkonošská prostírají se po jihovýchodní a východní straně vlastního pohoří. V těchto stranách obklíčeny jsou Krkonoše půdou, bohatě a pestře rozčleněnou, kteráž činí spolu most mezi nimi a moravskoslezskými Sudety. Přímo k východním rozsochám Krkonošským přiléhá ostrý, od severu k jihu vlekoucí se hřeben, zvaný na rakouských mapách Vraními horami (das Raabengebirge, na pruských mapách das Überschaargebirge). Počátek hřebene tohoto, přímo nad převalem Königshanským jest hora Kočná (Gutschenberg, 853 m.), blíže k ní pak strmí nad údolím Úpy krásná hora Špičák do značné výše 874 m. Stráně tohoto hřbetu jsou k západu strmé a lesem zarostlé, k východu však povlovněji svážené a skládají se, jako celý hřbet, z jistého druhu porfyru, kterýž k žule i dioritu se přibližuje. Z Vraních hor odštěpují se tři známé vypnuliny, kteréž jménem hřbetu Svatoňovického, Stěn Abrspašských a Teplických a hor Heidlových prostupují severovýchodní okličí země české.
Hřbet Svatoňovický čili Žaltmanský (das Faltengebirge), z rudých pískovců složený, táhne se od Petrovic u Poříčí směrem jihovýchodním až po Hronov nad Metují. Z údolí Úpského vystupuje podobou strmých, mnohonásobně vymletých strání, 50 až 100 m. vysokých, načež z podlahy až do 420 m. prostě vyvýšené zdvihají se mnohé vlny půdy k výši 480 m. Nad touto plasou klene se příkře vlastní hřbet na všech stranách lesem zarostlý, který dostupuje prostřední výše 600-650 m. Na rovném temeni jeho spatřují se četné tvary skalní, kteréž horou Žaltmanem čili Hexensteinem dostupují značné výše 721 m. Rudé pískovce hřbetu tohoto, uložené na bohatých vrstvách kamenouhelných, nabyly daleké pověsti od nepočetných zkamenělých stromů, v nichž se nacházejících. Zvláště hojně se naskytují se úlomky takových stromů, jež k rodu araukarií (*) náležejí, na cestě, ode vsi Radvanic k Pasece vedoucí, odkudž také Göppert tuto končinu nazval „zkamenělým lesem“. Na jihozápadním svahu hřbetu je rudý pískovec do dvou pruhů rozštěpen a mezi nimi vystupuje na povrch dlouhý, se hřbetem rovnoběžný couk pískovce kamenouhelného, pod nímž vychází na den mocný plást kamenného uhlí, jehož tu v mnohých místech, zvláště u Menších Svatoňovic, dobývají.
Mezi žlaby Úpy a Metuje zdvihá se ohledem strategickým veledůležitý hřbet Rybnický, který na severu končí v okolí Novoměstském. Hřbet tento zavírá příchod do Čech se strany Kladské. „Silnice, jež od Vratislavě a Svídnice, od Frankensteina a Kladska do Čech vedou, spojují se všecky na východě tohoto hřbetu v údolí Metuje nad Náchodem, načež béřou se společnou silnicí na západ Náchoda přes nejnižší dílec tohoto hřbetu, t. j. přes mělké sedlo Vysokovské o 407 m. výše nadmořské, odkudž do údolí Úpského jest na všech stranách velmi příkrý, průchod pak těsný a obtížný; opodál leží ves Václavice, známá z válečných událostí r. 1866.
K hřbetu Svatoňovickému druží se těsně pískovcové stěny Abršpašsko Teplické. Ohledem geologickým činí hory tyto osamocenou pánev útvaru křídové, která prostředkem širokého pásu útvaru dyadického od jižní a jihovýchodní rozsáhlé oblasti onoho útvaru jest odloučena. Také na východní straně mezuje tato pánev s rudým pískovcem, přiléhajíc k severovýchodu přímo k prahorským hřbetům Hor Kladských. V podlaze své jest od podoby ellipse s kraji do výše vytaženými, které se skládají z nejspodnějšího patra útvaru křídového, ze spodního pískovce kvádrového a opuky, vnitřek pak její vyplněn jest vrstvami Jizerských pískovcův a prostřední opuky. Opuková prostranství jsou téměř všude vlnitě rozčeřena; jen na těch místech, kde se spatřují podnes zbytkové pískovců kvádrových, nabývá půda zvláštní podoby, poněvadž pískovec ten zvětrání a vymílání málo se protivuje a tudíž snadno na se přijímá vid strmých, rozpadlých a vybrázdněných stěn a skal. Nad rozčeřeným povrchem zdvihají se některé kupy a menší hřbety, které horou Hejšovinou (Heuscheuen) dosahují výšky 910 m. I tato hora jest složena z pískovců, s planiny pak na jejím temeni rozprostřené lze požíti krásného pohledu zvláště do doliny Broumovské, do Kladska a hor Polických. Z Hejšoviny vybíhá k severu ostrý hřeben Hvězdy čili Polických stěn.
Spousta Abršpašských skal jest zajisté ohledem krajinným nejznamenitější zjev severovýchodních Čech, zjev, jejž směle možno srovnávati s čedičovým velechrámem ostrova Staffy i s nádhernou a uchvacující scenerií okolo Belgradžického. Pět vsí, Hořejší Abršpach, Buchwaldsdorf, Dolejší Teplice (Unter Weckelsdorf), Studnice a Janovice, uzavírají prostor asi 0.2 čtv. myriametrů plochy držící, který měl asi v původní neporušené své podobě vid vysoké roviny s plochou rozvolněnou. Účinky živelné spůsobily prodlením věků na povrchu roviny této veliké změny, tak že nyní jenom pevnější součástky vrstvené z podlahy její podobou rozsochatých skalních sloupů, věží, bran, hrotů a p. vynikají. I řeka Metuje, kteráž odvádí přebytky vod ze skalního bludiště, zaryla se hlubokou a širokou strouhou do útrob skalních. Nejpříhodnější příchod jest od Dolejšího Abršpacha, odkudž lze již z povzdálí přehlédnouti památné tvary skalní, do nesčíselných sloupů, turní, trosek, klepův a srázných stěn podoby nejrozmanitější se rozpadajících. Ještě dobrodružnější tvary objevují se v okolí Teplickém, kdež zvláště skalní klep „Varta“ a „chrámové prostranství“ úžas a podivení navštěvovatelů vzbuzují.
Na východě pojí se k horstvům výš vypsaným pánev Broumovská, ovlažená vlnami řeky Stěnavy (Steina), která již Kladskou Nisou náleží ku souřičí Oderskému. Podlaha pánve této skládá se z rudých pískovců, na nichž k severozápadu leží opuky a pískovce sem odbíhající od Stěn Polických; severovýchodní, zvolna se vyvyšující boky koryta Stěnavského lemovány jsou pěkným a dlouhým hřbetem, z porfyru a melafyru složeným, jejž nazval Kořistka porfyrovými horami Broumovskými. Hřbet tento lemuje velikým obloukem dolinu Broumovskou, z něho pak vyrůstají oblé vrcholy, nejvyšší Špičák o výši 879 m. –
Pohlížíme-li s hradeb Josefovských k východu, objeví se nám na dalekém obzoru krásná hradba horská, barvy světlemodré, temnými pruhy rozsáhlých hvozdů protkaná. Hřebem její podobá se čáře nepatrně zvlněné zdvižením se některých bodů nad čáru hřebennou. Jest to pásmo hor Kladských čili Orlických, odvěká nepřístupná hradba Čech proti Kladsku, s divokými, nepřístupnými údolími, debřecemi a roklemi, které českým vystěhovalcům za dlouhý čas poskytovaly útočiště bezpečného. Proti jiným horstvům českým i slezským podobají se hory Kladské velikánu, který zbyl po zašlých dávno dobách, jehož jednoduchý ač lepý kroj liší se podstatně od moderního roucha, jímž se již i Šumava odívati počíná. Zde ještě udržel se ráz hor, jakž jevil se v dobách, kdy lakotný člověk jen po pokladech útrob jejich se sháněl; také hory Orlické ze všech českých horstev dosud vědecky nejméně byly prozkoumány. Jsouce odděleny na severozápadě pískovcovým prohbím mezi Náchodem a Trutnovem od horstva Krkonošského, na východě pak z naplavené údolní půdy Kladské velmi náhle vystupujíce, počínají památnou Brankou u Náchoda a táhnou se směrem jihovýchodním až po mohutný komol na soumezí tří zemí, Čech, Slezska pruského a Moravy, kterýž sluje Sněžkou Králickou. Vyšní tok Divoké Orlice dělí hory tyto ve dvě pásma, jichž nižší hraničné nese jméno Českého hřebene. Mezi Náchodem a slezskými Dušníky (Reinerz) prostírá se rozsáhlý les Dušnický s hojnými slatinami a vřídly horskými; v jižní jeho části jest veliká slatina Jezerní pole, zbytek někdejšího horského jezera, v níž má zřídlo své pramenný potok Orlice. K české straně lemují rozsáhlou plochu Dušnického lesa dvě značné kupy, Vrchmezí (die hohe Mense, 1073 m.) a Deštná (1066 m.), od nichž odstupují pěkná pohorská údolí potoků Dědiny a Bělé, k souříčí Orlickému náležejících. U vsi Kunštáta přechází česky hřeben na půdu pruskou; v pásmu vnitrozemském vynikají početné kupy, jako kupa Reiterova (962 m.) a sv. Anna (1003 m). Na vrchovisku kladské Nisy vchází opět český hřeben na domácí půdu a tu již počíná v okolí Mittelwaldském patrné se odlučování obrovského horského uzle, spolu i důležitého rozvodí mezi Labem, Odrou a Dunajem, jehož nejvyšším bodem jest daleko viditelná kupa Sněžky Králické, 1412 m. vysoká. Jako Černé hory na západě, spíná i Sněžka tato na východě Čech čtyři důležitá pásma horská, jichž dvě k Čechám náležejí. V útrobách jejích má zdroj svůj vodná Tichá Orlice i přední ručej Moravy, která na trati až po ves Zlatý potok, činí mezi obou sesterských zemí, Čech i Moravy.
Orlice, nejmocnější řeka hor Kladských, jest z nejznamenitějších toků českých, spolu i nejdále na východ splavnou vodní drahou. Val vod jejích u Hradce Králové, kde se s Labem stýká, jest značnější nad vody Labské, zajisté následek to mocných hvozdů, v nichž skrývají se prameny její i jejich přítoků. Dvě řeky souputné, Divoká i Tichá Orlice, skládají vody její. Ona prýští se v Lese Dušnickém, v památném Jezerním Poli, a divým proudem pádí vyšehorským, nepřístupným, málo oživeným údolím mezi oběma pásma Kladských Hor. Vyšní tok její děje se v rule a v břidlicích, při čemž řeka činí na některých značných tratech rozhraní říšské; nad Kláštercem vchází úplně na půdu českou, načež u nekoře prolomivší sobě lože ve vrstvách pískovcových vstupuje do příčného údolí východozápadního. Zde plyne nyní s velikými obtížemi krajinou zvláště malebnou u Žamberka, Litic a Potštejna, přemáhá mnohé slapy a peřeje a posiluje se mocnými přítoky z pravého břehu, Rokytnicí, Zdobnicí a soutokem Bělé a Kněžny, které jí přivádějí vody lesnatých i slatinných údolí, na západním svahu nitrozemského pásma Kladských Hor rozestřených. U Kostelce Orličného počíná se již údolí šířiti, jeho pak jižní čásť nabývá vidu jednotvárného vřesoviska, v němž modrají se nevysoké lesy okolí Borohrádeckého. Skrze tyto lesy zvolna se line druhá řeka zřídelná, Tichá čili Nižní Orlice, jejiž vrchovisko v okolí Králickém sousedí s vrchoviskem Moravským. Pěkným údolím, avšak o nehrubě valném spádu, vine se až k Ústí nad Orlicí, kdež se pojí s ní od jihovýchodu příchozí Třebovka. Zde počíná velekrásné její údolí, závodící se scenerií Potštejnskou a oživené rakouskou státní drahou. Řeka prodírá se těsným , hluboko vymletým údolím mezi pěknými útvary pískovcovými, půvab pak přírodních krás zvýšen jest na některých místech prostrannějších nevyrovnanou svěžestí pěkných lesův a lučních pažitů, jimiž, v březích hustě obrostlých, mocné proudy vod se pohybují. Nad Chocní, živě vzkvétající, vymyká se řeka objetí skalních světův a vstupuje do prostranné, jen na severozápadním obrubu větším zvýšením lemované roviny, kterou lze pokládati za nejzazší jihovýchodní poloostrov pěkné nížiny Polabské. Zde řeka vina se v mnohých oklikách, často i umělým ložem, počíná býti u Čičov velmi živou drahou obchodní, načež u Albrechtic blíže Týniště se severnější sestrou svou splývá v jedinou mocnou tepnu vodní. Odtud plyne spojená Orlice směrem Orlice divoké k západu prostranným údolím, vnímá po pravém břehu veliký potok Dědinu, a na úpatí staroslavného Hradce mizí v méně mocných vlnách Labských.
Pánev Jaroměřská jest dílem tří řek, kteréž zde v jedno splývajíce dávají vlastní počátek veletoku Labskému. Vyšní Labe, Úpa a Metuje přivádí do této končiny vody severovýchodních krajů českých a tím vzniká velmi důležitý, tři směry údolní ovládající bod, městiště pevnosti Josefovské. Zde počíná se střední tok českého Labe, počíná i splavná jeho dráha, zde vchází ono do rozšířeného svého údolí, kteréž nazýváme nížinou Labskou. O délce 220 km prostírá se tato nížina od Jaroměře až po Litoměřice, a pouze na jednom místě jest po obou stranách přistupujícími výšinami zúžena, čímž vznikají soutěsky a dosti prudká proudění u Labského Týnce. Těmito soutěskami dělí se nížina ve vyšní čásť Hradecko-Pardubskou a nižní Kolínsko mělnickou. Čásť vyšní lemována jest na severozápadě vlnami náhoří Jičínsko-Bydžovského, na jichž nejvyšších hřebenech odehrál se krvavý zápas ze dne 3. čce 1866; na východě táhnou se lesnaté výšiny jakož nejzáze posunuté rozsochy Kladských Hor, kdežto po jižní straně objevují se u Pardubic prvé prahy vysočiny českomoravské. V samém středu této roviny vystupují dva nestejní vrcholkové; severní nese na svém povrchu stolici východních Čech a někdejší residenci ovdovělých královen, úrodnou krajinu okolní daleko široko ovládající Hradec Králové, jižní jsa povahy vyvřelé a tudíž z čediče složený nese po velkolepých troskách, které korunují témě jeho, jméno Hory Kunětické. Jako Říp na severu, tak ovládá Kunětická Hora na východě nížinu středočeskou a pavlán hlásky její otvírá užaslém oku poutníkovu nevyrovnaný vid na malebný koberec východních Čech. Na jejím úpatí vnímá Labe Loučnou, vodný odtok lesnatého okolí Litomyšlského, která sbírá vody své dvěma mocnými potoky, Trstěnicí a Děsnou, na rozhraní českomoravském. Půvabná, lučinatá kotlina, na jejímž počátku se rozkládá Litomyšl, někdejší sídlo českých bratří a ohnisko myšlenkového ruchu v Čechách, značí soutok obou bystřic, četnými a chutnými pstruhy oživených, kteréž jménem Loučné ubírají se kolem Mýta Vysokého pěkným prostranným údolím do roviny Labské. Opodál Chocně odděluje písečný přesyp výše zmíněný rovinu Loučné od roviny obou Orlic, načež šíří se údolí její v rozsáhlou úrodnou nížinu, kterouž lze pokládati za druhý jihovýchodní polouostrov Labské roviny. Rovina tato a mocný val vody byly příčinou, že dolní poříčí Loučné stalo se v XVI. století předmětem velkolepých vodních staveb, jimiž tehdejší majetník panství Pardubského, Vilém z Pernštejna, zvěčnil jméno své. Nejznamenitější jest průplav Halda, kterýmž vykázána větší část říčných vod umělá cesta do Pardubic, když bylo jim přetíti i lože od jihu příchozí Chrudimky.
OD KLADSKÝCH HRANIC 