„Pojedem či nepojedem?“
„Obloha je ovšem zatažena a déšť na spadnutí! Počkáme ještě asi půl hodiny, vyjasní-li se nebe a pak se rozhodnem! Jest beztoho ještě dosti časně!“
Půl hodiny uplynulo a o dlažbu náměstí Nov. Města n. M. zazvonily vesele podkovy koníka „sedmihraďáka“, táhnoucího kočárek, v němž jsem se s přítelem V. uvelebil. Jeli jsme přece! Obloha byla sice ještě tak zastřena šedivým závojem jako dříve, vysoká věž chrámu novoměstského dívala se ještě tak zasmušile k zbytkům hradu Výrova a ku kapličce „na Rezku“, bělící se nad rozkošným údolím, uprostřed daleko táhlého, temného lesa, jenž celé krajince dodává zvláště malebného rázu, – bříza na staré, švédskými kulemi zdobené bráně chvěla se prudkým váním studeného větru! My však byli již na cestu odhodláni a na zmoknutí připraveni. Naším heslem bylo: „Dnes musíme býti v Dušníkách!“ Koník vesele s námi uháněl po Nov. Městě a my také vesele kynuli jsme „s bohem“ fráteru usmívajícímu se na nás z okna kláštera milosrdných bratří, jakoby nám chtěl svou zdravou kypící tváří nahradit lesklou tvář slunce, jež tak vzdorně se skrývalo za mraky! Za chvíli měli jsme Nové Město za sebou!
Věru málo jest v Čechách měst, jež by co do malebnosti polohy vynikaly nad Nové Město. Z dálky zdá se ti, jakobys měl před sebou velkou pevnosť, skaliska jsou jakoby nedobytné hradby, kol nichž žene uprostřed bujně zelezných lučin vlny své čiperná Metuje.
Rychle jsme ujížděli k Náchodu. V levo zasmušile se za námi dívala stará, dřevěnou bání krytá věž a památný starohusitský kostel Krčínský, jakoby nám chtěl v pamět unést krvavý výjev, jehož jevištěm byl chrám ten v druhý svátek vánoční roku 1420. V osudný den ten vtrhl pověstný, zuřivý odpůrce husitů, jaroměřský královský hejtman Hynek z Červené Hory, do Krčína a povraždiv lid husitský, právě při službách božích v chrámu shromážděný, pustil zpupnosti své úzdu tak, že přistoupiv k oltáři, uchopil kalich a koni svému dával z něho píti, úsměšně provolávaje, že nyní i komoň jeho jest „pod obojí“. Však hrozný tento čin urychlil zkázu Jaroměře, tehdáž naskrze německé a Zigmundovi oddané. Žižka, sotva že se mu vzdaly Chrudim, Mýto, Litomyšl a sotva že dobyl Poličky útokem, vtrhl jak rana hromová do Hradecka a oblehl Jaroměř. V úterý svatodušní r. 1421 zmocnil se Žižka příkopův, avšak s velkou ztrátou lidu. Jaroměřští vidouce, že neodolají, vzdali se k slibu, že jim bude popřáno aspoň s holým životem z města se vystěhovati; avšak když ve čtvrtek z města vycházeli, tu táboři rozzuření ztrátou tolika bratří a rozjitřeni vzpomínkou na událosť krčínskou, zapomněli na slovo dané a vházeli mnoho měšťanů do Labe; v pátek pak byli jaroměřští kněží počtem 21 osob na náměstí upálení. Touže dobou rozbořen i klášter v blízké Zvoli, kdež čtyři mniši byli dáni na vůz a po příkré stráni spuštěni k Úpě, aby ve vlnách zahynuli. Pátý mnich, jenž v chodbě podzemní se ukryl, popsal osud svých soudruhů a v kostele zvolském lze dosud dočísti se popisu toho v špatné latině na zdi u oltáře.
Vzpomínajíce krvavých těchto výjevů dojeli jsme na vrch Dobenín k obci Václavicům, jež smutné pověsti nabyly od dne 27. června památného roku 1866. Na výšinách těch mezi Václavicemi a Vysokovem sveden první krvavý boj, zde poprvé podán nejvýmluvnější důkaz, jakého hříchu dopustili se vůdcové rakouští neobsazením průsmyku náchodského, „Brankou“ zvaného. Bílý ten kostelíček václavický, dívající se dolů do těch rozkošných rovin ku Skalici, k Josefovu, ku Hradci Králové, atd., byl v památný onen den 27. června svědkem nejkrutější seče. O hřbitov, kostelík obkličující, sveden nejzuřivější boj, ubohý lid hnán tu k útoku do vrchu k lesům, odkudž palba pruských jehlovek strašlivě řádila, kule pruské lítaly jak krupobití a předce stateční junáci našeho čtrnáctého praporu mysliveckého dvakráte vydrali se až na vrch a vyrvali s hrdinstvím úžasným Prusům kostelík z rukou. Po krvavém boji museli však opět na hřbitov, statečně hájený, opustit a současným poražením levého křídla u Vysokova byl osud prvního krvavého dne rozhodnout.
Ujížděli jsme po silnici na výšině Dobenínské dále. Po pravé straně táhnou se lesy, kdež sem tam bělí se pomník padlých zde vojínů, v levo pak otvírá se překrásná vyhlídka do rovin. Máme tu zároveň před očima jeviště tuhé bitvy skalické, v dáli pak kmitá se v mlze vížka kostelíka chlumského, připomínajíc na krvavý den 3. července 1866.
Blíže Vysokova sestupuje silnice srázně do průsmyku náchodského, za nedlouho vítá nás ve středu svém město Náchod, nad nímž malebně trůní starobylý zámek.
Majíce před sebou ještě několik mil cesty, nezdržovali jsme se dlouho v Náchodě a ujížděli jsme záhy zase dále. Asi čtvrt hodiny klusal již náš koník po můstku, v jehož polovici jest pomezní čára mezi Čechy a Pruskem. Půle mostu natřena jest barvou černou a žlutou, druhá polovice černou a bílou. Hned za mostem vítá nás se sloupu pomezního orlice pruská. Silnice jest jako mlat, vozík náš takřka letí ku předu, již minuli jsme celnici, kdež pruští pohraniční strážníci nás po vojensku pozdravili, vesele jde to dál, cesta ubíhá, jakobychom jeli o závod. Zatím ale shlukovala se mračna nad pomezními horami v temný, hrozivý šik, mlhy valily se po okolních, lesem krytých výšinách jako bílé rubáše duchů, vítr vždy prudčeji a prudčeji zachvíval jeřabinami podél cesty, viděli jsme, že dešti a to silnému, dlouho trvajícímu dešti neujdem. Co dělat, Především musíme hledět dojet do lázeňského místa Chudoby, asi míli od českých hranic vzdáleného a tam sečkáme, bude-li nebe tak milostivo, aby nám dopřálo pro dnes další jízdy k Dušníkám.
Nezbylo nám také skutečně nic jiného, nežli odbočit z hlavní silnice, vedoucí k Levínu a do Dušníků a zajeti si do Chudoby, od Prušáků „Codova“ zvané. Chudoba jest sice malé, ale dosti příjemné lázeňské místo, jež bývá za letní doby dosti hojně navštěvováno hosty z Čech a z hrabství kladského, ba i z krajin vzdálenějších. Prameny zdejší známy jsou od roku 1662, lázně samy vystavěny byly teprv roku 1792. Příjemný park, dobrá obsluha, chutná voda, která má tu dobrou vlastnost, že smíchá-li se s cukrem a vínem, podobá se vínu šampaňskému, pak zdravá, přívětivá krajina a blízkosť vděčných partií výletních – zejména Hejšovina, Kladské pohoří, Abrsbach atd. – činí zde zajisté pobyt poměrně dosti milým. Úplný však skorem nedostatek zábav společenských jest asi ponejvíce příčinou, že není Chudoba poměrně tak četně navštěvována, jako jiná sousední místa lázeňská, na př. Dušníky.
Slezli jsme v hostinci, tuším že „u slunce“ zvaného a občerstvivše se tam lahví dobrého markobrunnského vína, vyšli jsme, abychom si lázeňské město řádně prohlédli. Avšak procházka naše netrvala dlouho; sotva že jsme totiž prošli parkem a sotva že nakoupili jsme si některých drobností na památku, dalo se do prudkého deště. Nám nezbylo jiného, nežli odskočiti ze silnice do nejbližšího domku. Na štěstí byl to též hostinec „Weidmanns Ruh“ zvaný, kdež mile jsme byli překvapeni obrazem, namalovaným po celé délce a šířce jedné stěny a představujícím naši – královskou matičku Prahu. Vedle toho se ovšem divně vyjímala podobizna Viléma Orla a jeho Augusty.
Déšť trval asi hodinu, ke druhé hodině odpůldne se však nebe přece zase vyjasnilo. Rozloučivše se s Chudobou, ujížděli jsme dále k Levínu, dosti rozsáhlému to městečku, ovšem že úplně již s rázem prušáckým, a odtamtud velmi příjemnou, rozkošnou krajinou k Dušníku. Po levé ruce skláněly se lesnaté stráně, po pravé pak v hlubokém údolí zelenaly se bujné lučiny, jimiž protékal bystrý potok, – zkrátka jelo se nám to jako překrásným parkem. Před 6. hodinou stáli jsme již na náměstí v Dušníkách před hostincem „zum schwarzen Baer“. Dušníky (Reinerz) jsou dosti rozsáhlé městečko s památným katolickým a novým protestantským kostelem, železnými hutěmi, papírnou a. t. d. a asi 2700 obyvately. Hlavně však nabyly Dušníky chvalné pověsti svými pěti prameny léčivými, z nichž nejznámější a nejoblíbenější jest Dušnická kyselka.
Vlastní lázeňské místo leží několik set kroků za městem, tvoříc se svými lázeňskými domy, promenádami atd. zvláštní osadu, k níž jde se z města stinným stromořadím. Téměř z každého stromu upozorňuje nás velikými slovy napsaný „Výstraha“, že bůh ví, pod jakým trestem v okruhu lázní nesmí se kouřit. A také jsme každou chvíli potkali uniformovaného mužíka s holí v ruce a placatou čepicí na hlavě, v němž poznali jsme lázeňského pruského policajta. Lázeňské místo samo jest velmi příjemno, domy jsou skoro vesměs nové anebo alespoň nově upraveny, také místa ku procházkám jest zde dost pro ten jinak velmi značný počet chorých, stížených hlavně nemocemi prsními. Líbilo se mi to zde velmi – ale Marianské lázně to předce nebyly. Jinak jsou Dušníky místem dosti příjemným a hlavně pěknou polohou dosti vábivým. Pěkně doplňuje celkový obrázek krajiny osamělý, lesem pokrytý vrch, na jehož temeni bělí se kaplička, za níž skrývá se malá poustevna. Vyšel jsem si také na vrch, abych viděl ten kus poustevnické romantiky v 19. století, avšak sotva že poustevně jsem se přiblížil, hned jsem věděl na čem jsem. Ze zahrádky, poustevnu obkličující, zazníval veselý, pronikavý smích dam, v besídce poustevníkově se bavících, poustevník sám běhal jako čamrda sem tam, aby dámy všemi pochoutkami ze svých zásob – (kořínky to ovšem nebyly) – obsloužil. – Věru takového živobytí bych se snad neodřekl ani já! – Ale řekl jsem již, že jsem měl jinak Dušníků brzy dost! Vše ve mne volal: „U nás jináče!“ – „Vrátíme se zase k nám!“ řekl jsem příteli a proto nedbajíce toho, že na promenadě nesetkáme se již více s tak mnohým svůdným okem německých krasotinek, jimž naše čamary byly jaksi zjevem novým a proto snad vábivým, sebrali jsme svých pět švestek a za příjemného večera, když lázeňští hosté rozcházeli se po nejoblíbenějších procházkách kolem města, opouštěli jsme Dušníky, vracejíce se zase k nám do té milé, drahé domoviny. Před půl nocí hrčel náš vozík po dlažbě Náchoda. Byli jsme zase doma – ve vlasti!
OD KLADSKÝCH HRANIC 