Dráteníčkové. (Karel Josef Pleskač, 1929)

Každodenně v poledne scházívali se v hotelu „u Sokola“ v Ú. (*Úpici, ed.pozn.), jinak zvaného „U perníkářů“, hosté, členové cechu mládeneckého, kteří se tu stravovali. Byl mezi nimi notář, soudní adjunkt, katecheta, učitelé a soukromí úředníci. Hostinský Nyklíček, vyučený perníkář, Sokol až do dřeně kostí, byl bodrý, veselý muž, jenž nikoho nezarmoutil a choť jeho nezůstávala v tom směru za svým manželem.

Každý rád zavítal mezi veselou společnost „u Pernikářů“. O humor a dobrý vtip nebyla tu nikdy nouze. Při obědě přetřásly se přemnohé věci: novinky, místní události, vážné i spolkové věci, nějaký nevinný klípek, jen o politiku nikdo nezavadil.

Jakmile někdo dal k hovoru jakýkoli námět, již se toho chytla společnost a teď se rozhovořila desaterá, dvacaterá ústa. Bylo při tom tříbení myšlenek a názorův a smíchu, až bůh brání. Ale nikdy nedošlo k nějakému konfliktu. Co se nedojednalo při obědě, dokončilo se večer. Program se vlastně někdy ani za den nevyčerpal a pokračovalo se v něm též dalšího dne. A tak to bývalo „u Perníkáře“ den ke dni.

Rozhovor kořenil svými vtipy a stále novými anekdotami obchodní komisionář pan Nedvídek, duše spolkového života zdejšího. Co on vzal do ruky, vše se zdařilo. Byl zábavný a vítaný společník, v obchodním světě všude dobře známý. U stolu mládeneckého sedával naproti učiteli Jedličkovi, jemuž, jak jen mohl, provedl nevinný žert. Dobromyslný a veselý učitel navzájem žerty mu oplácel. Druh druha hleděl k všeobecnému veselí v žertech předstihnouti.

Kdysi v povánoční době v čas oběda ozve se na chodbě dvojhlasý zpěv. Byla to vánoční koleda slovenská:

Pásli ovce Valaši,
aj, na betlémské salaši.
Anděl se jim ukázal,
aj, to Betlema jim kázal.
Oni se ho ulekli,
aj, na kolena poklekli…

– To jsou drotáři! – zvolal kdosi.

Mžikem kmitla Nedvídkovi v hlavě originelní myšlenka. Vstal od stolu a kuchyní nenápadně vyšel na chodbu. Tu spatřil tři malé drotáry. Jakmile dozpívali, navedl nejstaršího, aby v hostinské místnosti k jeho otázce, odkud domovem pocházejí, odpověděl, že z Kuklen, Jedličkova rodiště. Vrátiv se dovnitř, pravil:

– Zavolejme drotáry, ať nám něco po slovensky zazpívají. –

Jedlička hned zpěváky ochotně zavolal. Byli to čiperní hoši, dva asi třináctiletí a starší patnáctiletý. Ten, stoje prostřed, nesl na popruhu skříňku vpředu otevřenou, v níž byly dřevěné, malované jesličky.

– Zazpívejte nám, braťkové, nějakou slovenskou“ – vybídl je vlídně Nedvídek.

Slováčkové ochotně zazpívali tehdy u nás ještě málo známé písně:

Boleraz, boleraz – zelený boleraz…

Tancuj, tancuj, vykrúcaj, vykrúcaj,
len mi pecku nezrúcaj, nezrúcaj…

Prídi, Janík premilený, prídi k nám,
já ti za klobúčik pierko dám…

Pěkně jasně zpívali malí pěvci. Dva hlasy diskantů zněly čistým zvukem zvonečkův, alt chvěl se zvučnou, nataženou strunou cymbálovou. Slovenská duše zvučela a dýchala to v písních lidových a jakoby se dotýkala srdce všech, dotýkala se v nich pravými strunami slovenskými. Stolová společnost byla zpěvem překvapena a po každé písni zpěváčky pochvalovala. Ku konci dráteníčky štědře obdařila. Před odchodem zeptal se jich Nedvídek:

– Jak pak se, braťkové, jmenujete?

Nejstarší za ně odpovídal, ukazuje po řadě:

– Já som Jura, tu ten Martin, tu ten Janko.

– Komupak dáte nastřádané peníze, až se vrátíte domů?

– Mamce.

– A co robí otec?

– Jde po svete dratovať.

– A odkud pak pocházíte?

Nejstarší se usmál a bez rozpakův odpověděl:

– Z Kuklen.

Do Jedličky jako by byl hrom z čista jasna uhodil.

Hlučný smích v společnosti vypukl po dráteníčkově odpovědi. Zraky všech utkvěly na učiteli, jenž zčervenal krocanem, zapálil se a kousal si rozpačitě rty. Uvnitř ho to „žralo“ a byl by z kůže vyletěl. Nedvídek s rozkoší pásl se na jeho rozpacích a sveřepě se usmíval.

– To máš pěkné rodáky! – škádlil ho s úsměškem. – Ale nic si z toho nedělej, Slováci jsou přece naši bratři.

Jedlička se ovládl, ale přisahal v duchu Nedvídkovi pomstu, který to jistě spískal.

– Počkej, ty podšívko králodvorská! – sliboval mu potají. – U Filippi se, Pepíčku, spolu sejdeme!

Po několika dnech potkal Jedlička na cestě ze školy tutéž skupinu dráteníčků s Betlemem, kteří se vraceli z okolních vesnic do města.

Zastavil Slováčky a navedl je, až se bude zvonit poledne, aby přišli zase koledovat do známého hostince na náměstí. Nejstaršího pak navedl, až se jich po zpěvu bude tázat, odkud jsou, aby jadrně odpověděl.

Dráteníček to chutě slíbil. Jedlička v duchu se těšil na sladkou pomstu.

Při obědě „u Perníkářů“ ozval se na chodbě dvojhlasý zpěv.

– Co to? – divil se Nedívdek. – Snad to nejsou zase drotáři z Kuklen?

Zrak jeho udiveně utkvěl na učiteli.

Jedlička se v tváři zapálil, ale ovládl se, nevšímaje si té otázky. – Po zpěvu zavolal opět dráteníčky dovnitř a vybídli je, aby zazpívali něco po slovensky. Slováčkové zapěli pěkně několik jiných zpěvánek, načež Nedvídek kladl jim opět známé otázky. Ku konci se jich zeptal, ničeho netuše, odkud domovem pocházejí. Nejstarší se usmál a chytře odpověděl:

– Pekne prosím, panko, naša mamka je – z Kuklen a taťka – z Králové Dvora…

Nedvídek zůstal ohromen, jako by mu nůž zajel pod žebra.

Hostinskou místností otřásl se ryčný chechot. – A smíchu nebylo konce. Nejvíce se smál Jedlička.

Nedvídkovi vrtalo mozkem, kdo mu tohle šelmovství provedl, když se přece nikdo při obědě od stolu nehnul. Ale tušil, že nikdo jiný to nebyl, nežli Jedlička. Pohlédli si oba čtveračivě do očí, porozuměli si a pustili se do smíchu.

– Tohle se povedlo! – smáli se ve společnosti. Taková švanda!

– Víš co, Františku? – pravil Nedvídek k Jedličkovi. – Když jsou ti Slováčkové našimi krajany, musíme je taky slovansky pohostit.

Učitel souhlasil. Dráteníčky pak vyčastovali uzenkami, rohlíky a pivem, že se jaktěživi tak nepoměli a celá společnost ještě penězi je obdařila.